Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stále jsem ji trochu nevěřícně sledoval. "Co čekám? Omluvu, vysvětlení, cokoliv? Prostě něco než jen 'ahoj'," zamračil jsem se na ni. "Tak možná bys mohla začít tím, co se stalo, že ses na mě opět vykašlala a že máš sakra další vlčata," štěkl jsem po ní nakonec. Poslední slova jsem snad až zavrčel, jak mi bylo proti srsti to říkat nahlas. Jakmile jsem totiž ta slova pronesl, jako by dostala nový rozměr.
"Ani ses nepokusila mě najít... málem jsem umřel a ty by ses ani nedozvěděla, kdyby bylo po mně," dodal jsem ještě a pohledem těknul kamsi k zemi. Jo, už jsem určitě nestál o žádné láskyplné pohledy. Jen co jsem si nahlas připomenul co všechno udělala a neudělala, došlo mi, že už ji nepotřebuju. Že tu pro mě nikdy pořádně nebyla.

Sledoval jsem ji celkem chladně, tedy až do té doby, než promluvila. Ahoj? To bylo všechno? Neviděli jsme se několik měsíců, stihla mít vlčata a určitě další kupu věcí, které nebyly na první pohled vidět a nebyla schopná říct něco víc? Zeptat se jak jsem se měl já? Sakra vždyť jsem málem umřel! A jí to bylo úplně jedno, zdála se mi snad trochu i duchem nepřítomná. Byla o něco nepříjemnější než když jsem ji viděl naposled, ale to jsem připisoval tomu, že jsme se dlouho neviděli, protože vlci se prostě mění.
Opovržlivě jsem nakrčil nos a švihl ocasem. "To je jako všechno na co se vzmůžeš?" zamračil jsem se na ní a slova vypustil z tlamy dost nepříjemným a dotčeným způsobem. Naštvala mě. Měl jsem v plánu to prostě nechat jít, odpustit jí nebo tak něco, abych se tím nemusel dál zaobírat. Ale ta její laxnost jakou ke mě přistupovala mě v hloubi duše dost zraňovala a rozčilovala.

Možná by byl lepší nápad prostě odejít. Nechat tu Samanthu a už ji nikdy nevidět, nekaz si celou tou blbou situací náladu a žít dál. Ale něco mi nedovolovalo to udělat. Nějaký malý, ale sakra hlasitý hlásek mi říkal, že mě přecejenom vychovala a zažili jsme toho spolu až moc na to, abych ji ignoroval. Nebyl jsem si však jistý svými pocity k ní. Zprvu jsem určitě cítil vztek, obrovský vztek... ale postupem času to přešlo v jakousi apatii. Jak jsem byl starší, začalo mi to být jedno, že se na mě vykašlala. Asi jsem prostě vyrostl z nějakých silnějších citů a nálad. Připadal jsem si jako takový šutr. Oblázek. Tak dlouho mi život dával rány, až se ze mě obrousil všechno, co mě kdysi formovalo. A bylo to dobře? Těžko říct.
Zdálo se, že se Samantha s někým bavila, avšak když jsem používal motýla, nikoho dalšího jsem tam neviděl. Trochu jsem se ale přikláněl k tomu, že jsem toho někoho přehlédl, protože jsem byl celkem rozhozený zjištěním, že se kousek ode mě nacházela zrovna ona. Proti své vůli jsem se teda rozešel jejím směrem a snažil se nějak spolknout celou tu nervozitu, co se mi usídlila v krku. Nevěděl jsem však, co bych měl říct. A tak jsem se jen postavil kus od ní, abych si ji prohlédl. A taky abych jí dal možnost mluvit první, stejně mi měla dost co vysvětlovat.

Neměl jsem se k ničemu. Sice jsem měl celkem hlad, ale nechtělo se mi lovit a nebyl jsem si úplně jistý, jestli jsem byl momentálně v dobrém rozpoložení na to abych používal mou magii ovládání. Stejně by se mi asi nepovedlo ji použít tak, jak bych si představoval. Už jsem se chtěl pomalu sebrat a odejít někam jinam, protože Temný les jsem zrovna dvakrát nemusel, ale v tom jsem zaslechl hlas. Povědomý hlas. Sice jsem nebyl dost blízko na to, abych slyšel to, o čem mluvil, ale i tak mě zaujal. Nechtěl jsem se ale hned vydat do náručí cizince, a tak jsem místo toho vytvořil malého, třepotajícího se motýlka, který jako by létal z posledních sil.
Nějakým způsobem jsem ho vyslal směrem odkud vycházel hlas a pomocí něj zjistil, že se jednalo o Samanthu. Motýla jsem nechal motýlem, protože mě Samanthina přítomnost docela rozhodila. Nevěděl jsem, jestli jsem ji chtěl znovu vidět. Přecejenom, opět mě opustila, vykašlala se na mě a místo toho si založila novou, očividně lepší rodinu. Přitiskl jsem uši k hlavě a nejistě přešlápl. Nebyl jsem si jistý, co dělat.

<< Jezero smrti

Pomalu jsem se coural mezi stromy a snažil se ignorovat vítr co mi čechral srst všemi směry. Trochu jsem se bál, že by na mě třeba mohl spadnout strom, na což bych určitě zrovna v téhle chvíli nestihl dostatečně rychle zareagovat a buďto uskočit nebo si nějak pomoct magií. S těmi magiemi to taky bylo složitější, vzhledem k tomu, jak dlouho jsem ani jednu nepoužil. Doploužil jsem se tedy až k nějaké skále, kde jsem si sedl a byl jsem tak ušetřen návaly větru.
Obtočil jsem si ocas kolem nohou a zaměřil se na třepotající lístek na větvi vedle mě. Přivřel jsem oči a za chvíli list pohltil malý plamánek ohně, který zmizel jen co se proměnil lístek na popel. Bylo to docela chabé použití magie, ale alespoň jsem věděl, že ji stále mám. Zívl jsem a stále rozespale se rozhlédl kolem sebe. Byla tu celkem nuda. Ale možná dobře za ní, stejně bych se teď asi moc neubránil... jako minule.

Jen co Avanté odešla, lehl jsem si kus od jezera a položil si hlavu na tlapy. Byl jsem nějaký unavený, takže netrvalo dlouho a zlatá očka se mi zavřela téměř sama. Nebyl jsem si jistý jak dlouho jsem spal, ale očividně to nebylo jen pár hodin. Jen co jsem se probral, celé tělo mě bolelo. Jako bych měl každou tlapu z kamene. Zmateně jsem zamžoural do míst před sebou a zapřemýšlel, jak moc by mě přizabilo, kdybych se napil vody z toho jezera. Hned na to jsem si ale vzpomněl, jak mi to minule vzalo řeč a bylo mi blbě několik dnů. Takže ne, díky. Radši žízeň.
Neohrabaně jsem se postavil a oklepal, aby se mi srst odlepila od těla, přičemž jsem zjistil, že se mi rány zahojily. Bohužel po nich ale zůstaly docela velké jizvy. Ne, že by mě to přivádělo do depresí, ale zase tak poznamenaný jsem být nechtěl. Teď už se s tím ale nedalo nic moc dělat. Kolem dul docela silný vítr, takže mě napadlo, že bych mohl někde najít třeba nějakou jeskyni, protože se mi do doupěte jít nechtělo. Rozešel jsem se proto úplně náhodným směrem a doufal, že mě to nedovede třeba nějak do pouště. Sice jsem to tu už znal docela dobře, ale po tak dlouhém spánku jsem si přišel docela dezorientovaný.

>> Temný les

>> Lica Mar přes Temný les
1
"To je asi pravda... jsme takoví jednodušší," řekl jsem po chvíli a trochu pokýval hlavou. Měla asi pravdu, většina vlků, občas včetně mě, měla horkou hlavu. Zase tak moc mi to ale nevadilo, protože o to víc mě rozčilovali klidní nebo až moc přátelští vlci. Radši brzo v hrobě než se ke všem tulit. Moc jsem proto nikdy nepochopil Angela. Snažil se chovat jako drsňák a pak si vždy zalez pod pantofel k Sam. "Hmm," zabručel jsem nad jejími slovy. Bylo docela nepříjemné být ve 'smečce' a nevědět, kdo je tam se mnou. "Ti, kdo ho nikdy neslyšeli ale přijít nemůžou ne? To není moc efektivní způsob svolávání, když ho viděla nebo slyšela sotva půlka Společenstva," ušklíbl jsem se. Ale pokud by se něco jako svolávání konalo, určitě bych přišel. Zajímalo mě totiž, jaká individua přijali.

"Asi se cítí ještě fit, když si stihl zadělat vlčata," pronesl jsem lehce nabručeně. Skutečnost, že měl spratky s mojí mámou se mi nelíbilo ani trochu, ale teď už se s tím nic moc dělat nedalo. "Ani nevím, kdo všechno ve společenstvu teď je. Pamatuju si tu vlčici, co jí Angel furt lezl do prdele (Ayshi), Samantha, ty, Scar, Angel, já... a všechno?" řekl jsem zamyšleně a švihnul ocasem. Popravdě jsem se nikdy o dění ve 'smečcě' moc nezajímal, ale jak jsem teď zjišťoval, kolik málo jsem toho věděl, přišlo mi to trochu... blbý? "Asi by nebylo do věci jednou celé Společenstvo svolat," navrhl jsem.
"Uhm, jde spíš o to, že jsem jeho synovec. Můj otec byl jeho bratr," vysvětlil jsem jí, když to očividně špatně pochopila.
>> Jezero smrti (přes Temný les)

>> Kvetoucí louka

"To si piš... navíc se ho ani nejde nijak zbavit. Hodit ze skály nejde, sežehnout nejde," ušklíbl jsem se. Angel byl vlastně dost silný vlk. Většinou jsem se na něj koukal jen jako na budižkničemu, ale asi v něm něco bylo. Kdyby ne, nebyl by alfa. Logicky. "Když říkáš," nakrčil jsem nos a šel jsem za ní jako poslušný pejsek. Nakonec mi to ale moc nevadilo, protože jsem stejně neměl nic lepšího na práci. "Asi? No... ale hlavně jsem příbuzný, myslím, že to mu asi vadí nejvíc," řekl jsem zamyšleně. A nebo prostě neměl důvod a jen byl takový. Což bylo nepravděpodobnější. Když jsme narazili na obchůdek, šel jsem se k němu kouknout taky.

1x Medvědí požehnání -> za jizvy
a ještě bych chtěla havránka, ale Barn je zlá a jetště neni v obchůdku :ccc

SCHVÁLENO
havránek časem taky bude, neboj

"Nemám ho rád," nakrčil jsem nos a pohlédl kamsi do trávy. Kdyby tu sem mnou nebyl někdo ze Společenství, možná bych přidal ještě dodatek, že je to debil. Ale nebyl jsem si úplně jistý, jestli ho tahle vlčice nemá přecejnom ráda a mít proti sobě svojí vlastní smečku jsem úplně nechtěl. "No... snad to chvilku počká, rád bych, aby se mi ty rány na břiše stihly zahojit," zabručel jsem. A to jsem začínal pociťovat i to, jak mě pálilo ucho a kus čela. I pod okem se mi rýsovala další, tentokrát od Scara. Měl bych si na to začít dávat pozor, jinak bylo dost možné, že skončím těmi jizvami pokrytý celý.
"Hmpf, asi..." pohnul jsem ramenem. Vlastně mi ti malí skrčci byli jedno, co mi po nich bylo... "Nevím? Je to Scar... a málem mi vyškrábl oko," řekl jsem jakoby nic a taky se zvedl, což docela zabolelo, ale snažil jsem se tvářit jako drsňák a nic jsem neřekl.
>>> Laica Mar přes Pityas

"Možná ti to někdy ukážu," zazubil jsem se i já. V mé hlavně jsem byla takřka neporazitelný, jediné, co mi chybělo k dokonalosti byla nějaká léčivá magie, abych tu nemusel po boji vždycky takhle trpět. A pak? Pak bych už byl vážně asi neporazitelný. Nebo alespoň jsem si to myslel. "Spíš pojde samo," pokrčil jsem lehce rameny nad jejími slovy. Jasně, výchova - přežij - se občas vyplatila, ale tohle vlče ještě ani pomalu nežralo maso. A byla zima, takže jsem mu dával maximálně pár dnů, pokud by ho někdo nezachránil. Ale věřil jsem, že Shine se o něj postarala.
"No to nevím, s... Milostí ani s Letcem nemám dobrý vztahy," ušklíbl jsem se. Moc mě to netrápilo, ale na druhou stranu by bylo fajn, kdybych postoupil v hierarchii o něco výš.

Popravdě... nebyl jsem si úplně jistý nějakou psychickou stabilitou této vlče, takže jsem nevěděl, jestli si její názor na tuhle věc brát k srdci. Sice jsem se nechtěl stát slabým vlkem, ale zabíjení taky neznělo jako něco zábavného. Alespoň tedy zatím. Ale musel jsem uznat, že její slova dávala smysl. Nakonec, když jsme byli v té samé smečce, jsem uznal. že asi nebude hrozbou a převrátil se na záda, aby se mi paprsky opřely do břicha a hrudníku, což nemusel být ten nejhezčí pohled, když mi ho hyzdily 'zašité' rány. Ale bylo to o mnoho příjemnější, než má minulá poloha. "Neprohrál bych, ani kdybych chtěl," ušklíbl jsem se sebevědomě.
"To nevím, jestli ta krev bude dost silná. Když jsem toho jeho malého spratka viděl, toulal se sám ve sněhu kolem jezera. Moc se o ně nestará," dodal jsem ještě k tématu. "Jmenuju se Áres a smečkové jméno nemám," odpověděl jsem jí na otázku.

Sledoval jsem, jak si vedle mě lehla a užívala si slunce. Jo, bylo to fajn, když se mi nad hlavou konečně objevilo slunce. "Už to tak asi bude," zopakoval jsem její větu a trochu se pousmál. Vlastně mi stále nějak nedocházelo, že jsem mu vzal život. Stále to bylo asi moc čerstvé na to, abych pociťoval nějaký pocit viny. Nebo... nebylo? Neměl bych z toho mít špatný pocit už teď? Nebo ještě tam na místě? Nebyl jsem si jistý, jak bych se měl kolem té vraždy cítit.
"Synovec jedné z vašich alf, nevlastní syn Samanthy, která je partnerka s Angelem a má s ním... vlčata," odpověděl jsem jí. Nebyl jsem si moc jistý, proč jsem jí sděloval druhou část věty, ale asi jsem to prostě potřeboval říct nahlas, trochu si postěžovat. A taky by ji to mohlo zajímat, když byl Angel ta alfa.

Nakrčil jsem nad jejími slovy nos. "Hmm, ani na to nevypadáš," pronesl jsem ironicky. I když se tvářila mile, něco mi říkalo, že to s ní nebude tak lehké. Zatím jsem se nepokoušel nijak vstávat, protože jsem k tomu neměl moc důvodů, koneckonců, pokud nebyla vlčice nějak hodně magický silná, zvládl bych ji sundat i ze země. A to než bych se vytahoval... ale jo, trochu jsem se chtěl vytáhnout. "Moje alfa," ušklíbl jsem se. Prvně to možná mohlo vypadat jako zavrčení, ale nakonec se mi tlama stáhla do úsměvu. Nebyl ten život vtipný? Ne... ani ne.
"I když za největší rány může nějaký cizinec... ani jsem nestihl poznat jeho jméno, než zemřel," dodal jsem. Nakonec Scar mi způsobil jen menší jizvu u oka. "Těší mě... asi?" střihl jsem uchem a trochu natočil hlavu, abych si prohlédl tu jizvu. Pamatoval jsem si, jak jí jedna vlčice dělala novému členu těsně po tom labyrintu. To už taky bylo docela dávno.

Sledoval jsem vlčici a i když nerad, přetočil jsem se na břicho, což teda dost zabolelo, ale spíš jsem se jen ušklíbl, než že bych vydal nějaký zvuk, který by naznačoval, že tu něco není v pořádku. "To jsem většinou na vlky, kteří se mi plíží za zády," přivřel jsem na ni oči a přední tlapy si přehodil přes sebe. Tahle vlčice mi toho nic moc udělat nemohla, leda že by nějak zpřetrhala provizorní stehy a ještě se mi v ranách trochu pohrabala. Ale to jsem jí neměl v plánu dovolit.
Olízl jsem si čumák a pozvedl hlavu. Měla velice povědomý pach... jako Chaos. Jako Scar, kterého jsem potkal před nějakou chvílí. "Měl bych tě znát?" zeptal jsem se a natočil hlavu na stranu. Možná mou otázku nemusela hned pochopit, ale jestli nepřišla o čich, muselo jí dojít, že budeme ve stejné smečce.