Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Popravdě jsem moc neočekával, že by se ke mě vůbec někdo chtěl přibližovat. Už nějakou dobu jsem převyšoval ostatní samce skoro o půl hlavy, navíc jsem už od pohledu nevypadal zrovna přátelsky, takže jsem až na občasné hlupáky nepotkával nikoho, kdo by se ke mně hrnul. A že jsem teď opravdu neměl náladu na to, aby mě kdejaký vobejda otravoval. Měl jsem vlastních problémů dost, ještě abych musel někoho odhánět. Přesto jsem nebyl od společnosti uchráněn. Když se mi u ucha ozval hlas, přemohl jsem prvotní touhu zakousnout se do vlkova čenichu. A proč? Protože jsem si vzápětí uvědomil, že šlo o ženský, relativně milý hlas.
Pomalu jsem proto otočil hlavu a sjel dotyčnou pohledem. Vypadala dobře, ale to jsem si myslel skoro o každé vlčici. Hlavně tedy poslední dobou. Jen škoda, že Shine byla Angelova příbuzná, to mi totiž dost vadilo. "Kuk," zabručel jsem taky.

<< Pityas

Šel jsem docela dost pomalu, protože rány na břiše po těch několika hodinách snad pálily a bolely ještě o něco víc. Nakonec jsem musel přiznat, že procházka v mém stavu nebyla úplně dobrý nápad, protože mi bylo akorát znovu na nic. Mrzutě jsem zavrčel a plácl sebou do trávy. Lehl jsem si na bok, protože ležet na břiše mě dost bolelo, ale také jsem se chtěl trochu vyhřát a užít si trochu příjemného počasí, dokud ještě bylo hezky. Protože poslední dobou bylo dost nevyzpitatlené. Mávnul jsem ocasem a prostě jen čuměl do blba a snažil se užít přítomný moment, dokud ještě existoval. Vzhledem k tomu, že mi moje rány nešly vypálit, bylo taky dost možné, že se mi do nich mohl dostat bordel a infekce.

<< Pityas

ZÁPIS RYCHLOHRY SE SCAREM
Aby toho pro dnešek nebylo málo, setkal jsem se kromě bláznivého vlka ještě s druhým, ujetým vlkem. Až na to, že tenhle byl ale má alfa a ještě k tomu příbuzný. Byl mi silně nesympatický, a i přes své nynější zranění jsem měl sto chutí ho hodit z nějbližší skály dolů. A bylo by se mi to asi i povedlo, kdyby to ten posera neukončil. I když popravdě jsem byl taky celkem rád, že souboj nepokračoval, protože jizev jsem měl dost.

Když jsme se s černým vlkem rozešli, šel jsem si dost zmoženě lehnout někam na skálu. Stočil jsem se do klubíčka na jedné z vystouplejších ploch a položil si hlavu na tlapky. Měl jsem toho dost, dneska to byl jeden z mých nejhorších dnů v životě, a že jich bylo. Místo si však ale zasloužil, protože tolik jizev, krve a boje jsem po kupě neviděl snad ještě nikdy. Už nějakou dobu jsem nebyl vlčetem, no sem tam jsem si jím možná přál být, protože jsem to měl všechno... lehčí. Odfrknul jsem si a obtočil si kolem sebe ocasm. Problém trochu byly moje svítící znaky, které působily trochu jako maják na všechny kolemjdoucí. I tak jsem si ale nějak věřil, že bych je případně přepral, takže jsem to nechal prostě být.
Nakonec jsem si na chvilku usnul, což mi popravdě dost pomohlo. Takže jsem se po delším spánku vzbudil o dost plnější sil, než když jsem šel spát. Než jsem vyrazil dál, důkladně jsem protáhnul, oklepal a pak se vydal na další cestu.

>> Květoucí louka

<< Les u mostu přes Most

Pomalým krokem jsem se plahočil zemí, kterou jsem měl nejméně oblíbenou na celém ostrově. Temným lesem. Vážně jsem to tady nesnášel... i přes odpornost tohoto místa se tu nějakým divným způsobem vždy scházelo hodně vlků. Asi to bylo i proto, že tohle byla jediná cesta na druhý ostrov. I tak, tohle místo mělo odpornou atmosféru a já chtěl prostě pryč. Ještě teď, když jsem byl zraněný a nemohl se moc bránit. Bůhví, jestli tu mezi stromy nečíhaly nějaké obludy. Dost mi totiž stačil ten zelený had s masožravými rybami, tam dole někde v labyrintu. Vůbec bych se nedivil, kdyby něco takového žilo i tady. Trochu jsem se oklepal a zkusil přidat do kroku, abych už byl pryč.

>> Pityas

Druhý vlk se bránil, což bylo pochopitelné. Avšak na můj vkus, se bránil až moc... takže jsem to s ním chtěl skoncovat co nejrychleji. Kromě mého pevného stisku jeho krku mými zuby, jsem mu hrdlo omotal lankem pořádně ho utáhl. Přidušený vlk se brání těžce, heh.
No každopádně jsem nepřestával ve své činnosti, i když se mi pálivá bolest z ran na břiše vrývala pomalu až do mozku. Celou dobu jsem také dost naštvaně vrčel a sem tam hlavou trhal se strany na stranu, abych mu krk co nejvíce roztrhal na kaši. Jakmile jsem cítil, že vlk už nemá tolik sil a umírá, stisk jsem ještě posilnil a liánu kolem jeho krku utáhl. Jen co bylo po něm, udýchaně jsem se odplazil na stranu a podíval se na své břicho. Orgány ven sice ještě nepadaly, ale určitě od toho nebylo daleko. Přemýšlel jsem tedy co dál.... načež mě napadly dvě řešení.
Jedno - lehčí, vypálit to. A to druhé, o něco složitější, zašít to liánou s ledovým koncem, kterým bych si mohl propíchnout kůži. S tím ohněm jsem si ale nebyl jistý, jestli to zabere, protože jsem už nějakou dobu pálení ohně nepociťoval. Takže mi tak nějak došlo, že možná budu na oheň a jeho ničivou složku imunní. Zkusil jsem si tedy udělat na ranách několik plamínků a zkusit... já nevím, udělat je víc žhnoucí? Nešlo to.
Otráveně jsem si zamručel a velice nerad vytvořil tenoučké lanko s ledovým, ostrým koncem. Moje šití nebylo nic moc, ale nakonec jsem to nějak splácal. Bolelo to jako prase a já už si párkrát říkal, že se na to prostě vyseru a zkusím to nechat jen tak, ale představa vypadávajících střev byla asi děsivější než to samotné zašívání.
Když bylo hotovo, zvedl jsem se a došel k mrtvole vlka, která mi přišla nechutná. A kupodivu to ve mě ani nevyvolávalo moc smutek, protože jsem vlka neznal, byl to debil a zasloužil si to. Ale taky bylo možné, že teď bylo ještě moc brzo na to, aby se ve mě objevilo svědomí. To většinou přicházelo až chvíli po činu. Nom... ale zůstávat jsem tu rozhodně neplánoval. Pomalým krokem jsem se tak vydal pryč.
>> Přes Most do Temného lesa

Liány vlk docela rychle utrhal, no mě to nijak nevyvádělo z míry... zatím. Ještě jsem měl stále v rukávu dost věcí na to, abych ho zpacifikoval. Nebyl jsem také idiot a bylo mi jasné, že jakmile se uvolní, půjde po mě znovu. To jsem ale poprvé využil svou magii hradby, která hravě zastavila jeho útoky a úspěšně ho držela dál ode mě, i když ještě seknout po uchu mi stihl.
Pak jsem ji ve vhodnou chvíli na dost oslabil, abych to s ním mohl pořádně skoncovat, no nechával jsem ji stále připravenou, takže mi už nebylo možno jen tak lehce ublížit, musel by mě totiž hodně vyvést z míry, abych ji zrušil úplně nebo abych ji nestihl nahodit zpět. Nečekal jsem na nic a okamžitě mu vystartoval po krku, a pokud jsem ho za něj chytil, zaškubal jsem hlavou ze strany na stranu tak, abych mu v nejlepším případě třeba zlomil vaz nebo přetrhl tepnu.

Vlka jsem se popravdě moc nebál, protože mi přišel docela primitivní. Útočit na vlka, kterého v životě neviděl nebyla ta nejchytřejší věc, kterou mohl udělat. Navíc, já měl magií vážně hodně a neměl jsem problém je použít takřka k čemukoli. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že bych ho ovládl, ale nakonec jsem si řekl, že by s ním mohla být ještě sranda. Vlk sice možná trochu strašidelně zařval, ale se mnou to moc nehnulo.
Jen co se mi zakousnul do krku, naštvaně jsem zavrčel a praktikoval prostě to samé, co předtím. Opět mu tak tlama vzplanula a já se ocitl volný. Neměl jsem ale úplně náladu na tu jeho hru, protože byl až nepříjemně neodbytný. Proto jsem mu nohy nechal obrůst opravdu pevnou liánou až k někam k břichu tak, aby se nemohl ani pohnout. Hned na to jsem si před něj klidně sedl a oblízl si tlamu. "Jsi hloupý," zkonstatoval jsem.

Už už jsem se chtěl vydat dál, protože mě tu nic nedrželo, spíš naopak, les se mi tu docela hnusil. Vlastně jsem obecně neměl rád lesy, protože tu bylo hodně schovek pro případné narušitele mého osobního prostoru. Tento 'strach' mi přetrval ještě z dob, kdy jsem byl malé vlče a neměl možnost se nijak bránit, teď už byla však moje fóbie ničím neopodstatněná, protože bránit jsem se dokázala velice účinně a lehce. A taky to bylo jenom štěstí, když se mi kdosi zakousl zezadu do kožichu. Naštvaně jsem zavrčela a cvakl zuby do prázdna. Několikrát jsem sebou pokusil zatřepat, jestli by se třeba nepustil sám, ale očividně byl dost silný na to, aby se udržel.
I přes všechen adrenalin jsem cítil dost silnou bolest v oblasti lopatek a přemýšlel, čím bych ho mohl sejmout. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat a já bez větších problémů zapálil kousek své srsti, který mě sice nic neudělal, ale cizinci asi dost nepříjemně popálil tlamu.

Seděl jsem a sledoval vlka. Nevypadal nijak podvyživeně na to, jak tu slintal nad mou kořistí. "Ještě nevím," přivřel jsem zlatá očka a obmotal si ocas kolem předních tlapek. Nakonec mě napadlo... jak vůbec tu srnu dotáhnout až vodopádům? Mohl jsem si udělat nějaké nosítko z lián, ale pomohlo by mi to nějak? Možná trochu? Vlk mi přišel dost nechutný a dalo by se říct, že jsem jím nějakým podivným způsobem opovrhoval. Nakonec jsem zavrčel, přešel k mrtvému zvířeti a odtrhl mu přední nohu. Nebylo to zase tak těžké, protože srnka zase tak mohutná nebyla. Na přední noze toho sice moc nebylo, ale co mi bylo po tom. Já se s tím hlavně nechtěl tahat. Proto jsem taky odtrhl druhou, trochu se zasekl u hlavy, kterou jsem ale taky následně odstranil a potom celý od krve, jak jsem si tu hrál na řezníka, od svého díla odstoupil. "Prosim," řekl jsem nakonec a pomocí lián nechal na zemi vyrůst nosítko, které mělo vepředu ještě jednu delší liánu, abych to měl za co tahat. Její konec jsem pak připevnil k druhému rohu, aby se mi to neslo ještě lépe. Na můj vynález jsem potom přetáhl srnu a ještě chvilku chodit tam a zpátky, abych si byl jistý, že se mi to po cestě nerozpadne.

Jak jsem si tak zoufale seděl u mé kořisti, někdo se ke mě přikradl. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem o něm nevěděl. Věděl, a to moc dobře. Akorát mi bylo asi úplně jedno, jestli se ke mě někdo blíží nebo ne, protože s největší pravděpodobností bych jakéhokoli záškodníka dokázal spacifikovat. Avšak drzost vlka mě dost dožrala. I když vyřkl svůj požadavek relativně mile, stále mně jeho otázka jistým způsobem urážela. Jako bych se tu s tím lovil jen tak pro nic za nic, abych to mohl pak darovat náhodnému kolemjdoucímu. Jasně, ulovit srnu mě moc neunavilo a ani mi to nesežralo hodně času, ale i tak....
"Jo," odpověděl jsem a trochu zvedl hlavu. Ne, potřeboval jsem to a tomu vlčeti s Shine by klidně stačila jen ta zadní noha. Ale neměl jsem v plánu tu dobrosrdečně rozdávat večeře. To jako ne.

<< Vodopády přes Luku

Nakonec jsem z klusu zpomalil zpět do rychlejší chůze. Několikrát jsem zatřásl se srstí na krku a celou dobu si tak nějak pro sebe bručel. Prvotní šok a lítost se změnila spíš na vztek a rozmrzelost. Stáhnul jsem uši a sedl si doprostřed lesa. Lovení bylo až příliš jednoduché. Rozhodl jsem se proto využít některé mé nové magie, tak se tedy přede mnou vytvořil červený motýlek. Ten se následně rozletěl kamsi do lesa. Pomocí něho jsem viděl celý les a mohl si krásně vybrat něco, na co jsem měl zrovna chuť. Nejvíce se mi zalíbila mladá srnka. Zavřel jsem tedy zlatá očka, načež se mi všechny znaky na těle rozsvítily.
Oči jsem pak ale neotevřel ve svém těle, nýbrž v těle srny. Nebylo moc těžké s ní dojít až k mému tělu, protože obecně zvířata bylo dost lehčí zmanipulovat. Tahle se ale zdála až překvapivě silná, na zvíře. Jakmile mě totiž spatřila, začala se mi vzpínat. Strach mi prolézal žilami, jako by to byl můj vlastní. Možná, že někdy bych se tím nechal unést. Ale dnesk jsem byl tak moc naštvaný, že mi to bylo jedno. Srnu jsem donutil přijít až ke mě, opustil jsem její tělo, abych nemusel zažívat smrt, a než se zvíře vzpamatovalo, skočil jsem po ní a roztrhl jí krk.
Když přede mnou leželo její nehybné tělo, nic to se mnou neudělalo. Neměl jsem z úlovku sebemenší radost, i když mi kdyby udělalo lepší den jen když jsem ulovil myš. Ani jsem neměl hlad. Proto jsem tam jen tak zničeně seděl a hleděl na krvácející, mrtvou srnu.

Nakonec mi to bylo vlastně jedno, jestli vlče jí maso nebo cokoli jiného, hlavně jsem ho teď nechtěl mít nějakou dobu na očích. Furt mi bylo tak nějak blbě z toho, že je to vlastně můj nevlastní sourozenec. Cítil jsem dost silnou zradu, což se mnohým může zdát jako přehrávání, ale Sam byla vlk, kterému jsem tu věřil nejvíc, a ona mě takhle zklamala. "Já pro něco dojdu," dodal jsem relativně potichu a otočil se oběma zády, abych se pak mohl vybrat opačným směrem. Švihl jsem ocasem a dal se i do klusu, abych ze sebe dostal energii, která se ve mě nahromadila za celou tu dobu postávání... a taky abych si pročistil hlavu. Doufal jsem, že nikoho cestou nepotkám, protože mi vážně nebylo do řeči. Vlastně mi nebylo do ničeho, ale měl jsem za to, že by mi nějaká činnost mohla pomoci od toho, abych alespoň chvilku nemyslel na to, že jsem s Angelem nepřímo příbuzný.

>>Přes Luku k Lesu u Mostu

"Jo, je," přikývl jsem Shine na její otázku. Sledoval jsem malé vlče, pak zpátky Shine a opět vlče. Celá tahle situace mi přišla docela podivná a neměl jsem z ní dobrý pocit. A hned se ukázalo proč. Shine měla pravdu! MĚLA PRAVDU! Nenenene, to vlče nemohlo být synem Angela! Nemohlo! Protože pak by byl i synem Samanthy, a to by znamenalo, že by to byl můj nevlastní bratr a syn toho idiota!! V duchu jsem panikařil a velice se snažil o to, aby to tu se mnou neseklo. Když jsem se totiž zasoustředil, opravdu to vlče trochu vonělo i po Sam. Tlapkou jsem si vyděšeně přejel po čumáku a pak se koukl po Shine. "To přece... to přece nemůže bejt pravda - viděl jsem je před chvílí!" snažil jsem se přesvědčit o tom, že tohle musí být jen nějaká blbá shoda okolností. Ale očividně nebyla. "Myslíš, že už to jí maso?" zeptal jsem se vlčice a zdrceně si lehl na zem. Měl jsem deprese.

Na slova Shine jsem už pak jen kývnul hlavou. Moje následná pozornost pak spíš patřila vlčeti než vlčici přede mnou. Tak nějak jsem se zíráním na něj pokoušel přijít, proč mám pocit, že jsem se s ním už někdy potkal. "Nemohl mít někdo v Chaosu vlčata...?" špitl jsem si spíš pro sebe, jelikož vlče opravdu smrdělo Chaosem, který se vlastně měl někde poblíž momentálně nacházet. To mi přišlo jako moc velká náhoda. "Neměl by někdo z nás zkusit najít jeho rodiče nebo jestli jich tu není víc?" zeptal jsem se vlčice a poté koukl zpět na vlče. I když on rodiče a sourozence pravděpodobně měl, tak nějak jsem se v něm viděl, protože i já v jeho věku chodil po světě sám... když jsem se na svou minulost koukl teď, bylo docela překvapivé, že jsem to přežil.

"No, jo," protočil jsem očima nad jejím požadavkem. Nechápal jsem sice, proč by ho měla mít ráda, ale Samantha se k němu nakonec taky docela měla... třeba to působilo jen na vlčice. "To asi jo, mám lepší pocit, kdy vím, že se můžu bránit," dodal jsem ještě a potom pohlédl dolů k mým nohám. Prvně jsem myslel, že do mě narazil jen nějaký zmatený zajíc nebo veverka, ale vlče mě fakt nenapadlo. Trochu překvapeně jsem na něj koukal, a potom vzhlédl k Shine, tak nějak jsem doufal, že aspoň ona bude vědět, co s ním dělat. "Ne... ale smrdí povědomě," dodal jsem, když jsem k němu přiblížil čumák, abych si ho víc prohlédl. Bylo divný po tak dlouhý době vidět vlče, dost to ukazovalo, jak jsem za těch pár měsíců vyrostl.