Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Snad, dlouho jsem Samanthu neviděl... i když je mi jasné, že se někde tahá s tím idiotem," nakrčil jsem nelibě nos a sedl si do sněhu. Momentálně se mi moc nechtělo nikam hrnout, a tak jsem se prostě rozhodl, že nám udělám přestávku. "Už to tak bude... stejně mi zatím ale k ničemu nebyly," pokrčil jsem trochu rameny a tlapkou šťouchl do sněhu. Neměl jsem zimu rád, sice bylo docela pěkné, jak mělo všechno bílou barvu a třpytila se každá větvička, ale byla zima, což bylo dost zásadní, vzhledem k mému, ne moc fungujícímu, kožichu. Spokojeně jsem se pousmál, když si vzala mou květinu a obtočil si ocas kolem tlapek. Nakonec jsem se ještě kouklnul k obloze, no nenašel jsem tam nic extra zajímavého.

<< Křišťálové jezero

"Moc mě neznáš," nadhodil jsem a trochu se pousmál "Ale neboj, zatím jsem nikomu nic neudělal," zazubil jsem jsem se jako malý andílek a trochu zavrtěl ocáskem, jaký jsem to hodný kluk. "Nevím jestli máme doupě, dlouho jsem nikoho neviděl. Ale je to dost možné. Když jsem je naposledy viděl, bylo to někde poblíž," řekl jsem a rozhlédl se kolem. Tady jsem byl sice poprvé, ale kolem jsem asi procházel. "To jsme tehdy byli v podzemí a bojovali s velkým zeleným hadem a vlkužravýma rybama," řekl jsem jí krátký příběh a poté zakýval na její otázku hlavou.
"Mám jich... šest. Oheň, můj vrozený element, hradbu, zvěda, zem, led a tu speciální," řekl jsem zamyšleně a v duchu přemýšlel, jestli jsem na něco nezapomněl. Nezabralo mi moc soustředění, abych před námi nechal vyrůst květinu, tu jsem následně utrhl a poté jí podal Shine. "Ještě jsem ale neměl moc možností je zkusit. Nejvíc mě zajímá ten zvěd, se kterým bych možná mohl ovládat ostatní i na větší vzdálenosti, protože bych tam mohl být s tím motýlke a ne osobně," sdělil jsem jí svou hypotézu, načež se kousek od nás zhmotnil červený motýlek.

Přihlašuju Zípu!

Áres

pisálek - 100 postů
mistr 2 magiií
silák
smečka

PŘIDÁNO

Vážně jí to docela vzalo. Ani jsem to nečekal, vždycky když jsem svou magii proti někomu použil, tak se ti, kterých se to týkalo jen oklepali a prostě šli dál. Nic velkýho. Ale Shine z toho byla očividně poměrně hodně rozhozená. Chudinka moje. "Dobře, už to proti tobě nepoužiju," slíbil jsem, no stále jsem moc nechápal, proč z toho byla tak rozhozená. "Podle některých bych to mohl být i já," koukl jsem na ni zlatým očkem a trochu se oklepal. No takhle, nikoho jsem nezabyl, zatím, ale bylo mi jasné, že to nebude trvat dlouho a nějakou tu mrtvolku na svém kontě mít budu. Bylo to skoro až nevyhnutelné, s mou povahou, smečkou i schopnostmi. A ne že by mě to nějak trápilo.
"Tak jo, klidně můžem. Ale nemám tušení, kde kdokoli z nich je. Takže tu prostě budeme muset chodit dokud na ně nenarazíme. A já bych si mohl zkusit moje nové magie.... ale neboj, už nemám žádnou podobnou té ovládací," usmál jsem se na ni nevinně a s ocáskem nahoru se rozešel někam směrem od jezera, přičemž jsem tedy předpokládal, že půjde taky.

>> Nerovy vodopády

Uculil jsem se nad její větou a trochu zamával ocáskem. "Už se nemůžu dočkat!" zazubil jsem se na ni a naklonil hlavu na stranu. Jo, šlo to možná vyřešit slovy, ale silou to mělo větší váhou to mělo větší sílou a důraz. A taky mi to pomáhalo trochu se odreagovat. Upustit páru... Doslova. "Když tenhle vlk je fakt zlý," zatvářil jsem se ublíženě, jako by mi snad ukradl mojí oblíbenou hračku nebo tak něco. Rozhodl jsem se pomlčet o tom, že to já byl ten, kdo souboj vyprovokoval. Teda takhle, rozčiloval mě, proto jsem po něm vystartoval. Takže to byla vlastně jeho vina! "Tak škoda, že jsem neměl takové štěstí taky. Chodil jsem kvůli němu z ostrovu na ostrov," nakrčil jsem nespokojeně čumák.
Při mém představení se ukázalo, že se Shine moc nelíbí má magie. Cítil jsem, jak ji to vyděsilo, což jsem na jednu stranu docela uvítal, nona tu druhou mě to trochu zamrzelo, protože jsem zrovna ji zastrašovat nechtěl. Proto jsem ji hned pustl z mého magického sevření. "Dobrý, žejo? Akorát to nemám ještě moc vychytaný," připustil jsem. A to ještě nebyla řeč o magiích, které jsem koupil od toho šedivého vlka s obchůdkem... ty jsem totiž ještě ani nepoužil.

"Jo, je," zkonstatoval jsem prostě situaci a pokrčil lehce rameny. "Bude mi potěšením provést naší smečkou takovou krásnou vlčici!" uculil jsem se roztomile a střihnul ouškem. V mých představách jsem prostě musel vypadat naprosto k sežrání. Tak si kousni baby! Byl jsem prostě kus vlka, takže jsem byla jen otázka času, než mi tahle propadne. "Mohl bych tě tu někdy provést... ale zrovna mám nevyřízený účty s jedním zlatým zmetkem," obeznámil jsem ji se situací a už se těšil, jak natrhnu tomu idiotovi prdel. To jsem ale radši nahlas neříkal, abych nedostal dalšího seřváka za slovník. "No, poblíž... hledal jsem ho několik týdnů," poznamenal jsem. Chodil jsem tu kvůli němu v kruzích jako idiot. "Tak sleduj!" řekl jsem a vpnul hruď, přičemž jsem zavřel oči, trochu se zasoustředil a objevil se v těle Shine. S tím jsem se rozešel směrem k mému tělu a sedl si s ní. "Tuhle magii tu mám jenom já!" řekl jsem jednohlasně hlasem Shine a mým. Ještě jsem to neuměl úplně ovládat.

Nad její větou jsem souhlasně pokýval hlavou. "Mám tam nevlastní mámu, navíc mě to jinak neomezuje. Nemusím se s ním bavit, když nechci. Je tam víc alf," pokrčil jsem rameny. Sice jsem neviděl ani jednu, krom Angela, ale to jsem si rozhodl nechat pro sebe, abych nebyl v jejích očích ještě větší idiot. Na mojí malinkou lež mi nic neřekla, tak jsem se rozhodl to taky odignorovat. "To jsem rád," hodil jsem po ní 'svůdný' úsměv. "Jsem tu zhruba půl roku," vysvětlil jsem jí a sedl si. Ocas jsem si přehodil přes přední tlapky a stále na ní koukal. "Jó, toho znám. Taky jsem u něj byl. Koupil jsem si nějaké magie," řekl jsem a naklonil hlavu na stranu. "Chceš vidět co umím?" zeptal jsem se a lišácky se pousmál.

"Jó, je to možný. Zase tolik vlků tu není, co má křídla," ušklíbl jsem a trochu vypnul hruď, abych jí předvedl, jaký jsem fešák. "Neříkám, že je to lehký, ale vlk si zvykne," pokrčil jsem rameny, jako by to byla situace, v které se nachází každý druhý. Popravdě mě to zase tak moc netrápilo, protože Chaos měl alf víc, tak jsem mohl být kámoš s někým jiným. Akorát to se Samanthou byl docela problém. Ale ten jsem se rozhodl vyřešit v nejbližších dnech. "Velice se omlouvám, už se to nebude opakovat," sklonil jsem poraženecky hlavu, ale pořád jsem jí propaloval zlatýma očima. Samozřejmě jsem ze své omluvy nemyslel vážně ani jedno slovo, ale to bylo součást plánu.
"Já jsem Áres, je mi potěšením, Shine," usmál jsem se a opět zvedl hrdě hlavu, aby viděla, že jsem vážně kus a stojím za hřích! Střihnul jsem uchem a natočil hlavu na stranu. "Jak dlouho jsi vůbec na ostrovech Shine? Angel se nezmiňoval, že má tak pěknou sestru," pousmál jsem se lišácky.

Sledoval jsem jí a trochu houpl ocasem ze strany na stranu. "A ty se znáš s ním?!" zeptal jsem se trochu překvapeně. Vlastně jsem ani nevěděl, co mě tak překvapilo. Vždyť to byly skoro dvojčata. Tipoval jsem jí na sestru. Jeho dcera asi těžko a na matku mi připadala docela mladá. "Ale nevím, kde může být... asi zase někde lítá, hehe," usmál jsem se na ní. Co jsem to mlel za nesmysly?! "Ale kašli na něj, teď jsem tu já," mrkl jsem na ni laškovně. Nedělal jsem tohle ani nějak úmyslně, prostě mi tyhle žblepty lezly z tlamy samy. I když jsem se ani nesnažil to nějak zastavit, protože mě to bavilo. "Kamarád? Pfff, jen to ne. Je to hlavně moje alfa, ojíždí mou nevlastní mámu a v neposlední řadě je to i můj úhlavní nepřítel," vysvětlil jsem jí to celkem mile na to, o kom jsme se bavili. Možná bych ho měl vyhledat znovu a dát mu sežrat to, jak mě pustil z toho mostu. Jo, to bude můj další cíl.

Jen co jsem se dodíval, ještě jednou jsem si lokl ledové vody a narovnal se. Rozhlédl jsem se kolem sebe a střihnul ušima. Chtělo to společnost, samota mě pomalu ale jistě začínala užírat a nudit. K mému štěstí jsem ale nedaleko zahlédl černou zlatou vlčici. Okamžitě mi připomněla toho debila. Vypadala dost mohutná, ale ne nijak agresivně, takže jsem se rozhodl poctít ji mou přítomností. Ona si mě podle všeho taky všimla, takže jsem si moc nedělal hlavu s nějakou nenápadností nebo tak něco. Udělala jsem jejím směrem několik kroků a naklonil hlavu na stranu. "Neříkej mi, že máš něco společnýho s Angelem," uchechtl jsem se, ale nemyslel jsem to vážně. Ale jejich podobnost byla dost velká. Černá srst, mohutná stavba těla, zlaté znaky... jen ta křídla chyběla. Ale i když byla vlčice trochu větší, celkem se mi líbila.

<< Dračí průsmyk

Pokračoval jsem dál, plný energie a nově nabyté magie. Byl jsem spokojený, to jsem nemohl popřít. Jen jsem měl asi trochu hlad, to jsem se ale rozhodl ignorovat, protože lovit se mi nechtělo. Ne, že bych byl tak líný, ale málokdy mi to vyšlo. Právě proto jsem byl rád, že jsem si obstaral ty nové magie, se kterými jsem mohl lovit bez větších obtíží. Zatím jsem se však ještě neměl k tomu je vyzkoušet. Došel jsem až k vodě, kde jsem se sehnul a napil. Vypadal jsem teď jinak. Když jsem se ještě nedávno koukal na svůj odraz ve vodě, byl jsem malé nedochůdče s červenýma očima a béžovými znaky. Teď jsem si připadal skoro jako někdo úplně jiný. Což bylo dobré pro mě, protože mi to dodávalo dost sebevědomí, no pro okolí to už zase taková sranda nebyla. To ale přece nebyl můj problém...

<< Ostříží zrak přes Severní hory

Pomalu jsem procházel horami, abych si tu ještě nezlomil nohu. Byla docela zima, a tak jsem nechtěl riskovat to, abych šlápnul na nějaký zmrzlý kus kamene a skutálel se dolů jako hruška. Z hor jsem se ale poměrně dostal do jakéhosi průsmyku, který se mi ale líbil. Švihnul jsem ocasem a rozhlédl se kolem. Tady vypadlo všechno normálně, i když jsem si nebyl jistý, jestli jsem tudy už někdy šel. Neměl jsem dobrého pamatováka na tyhle věci, ale to nebyla novinka. Co mě tu ale opravdu zaujalo, byl známý pach. Nastražil jsem uši a šel za ním, načež jsem narazil na obchodníka. To mě dost potěšilo, protože jsem ho tu hledal už dost dlouho. Takže nakonec bylo ještě dobře, že jsem se v těch bažinách zamotal! Následně jsem si vybral pár věciček, co by se mi líbily, a zaplatil. Vybral jsem si tedy hlavně magie, protože ty mě zajímaly nejvíce. Dál jsem si obchodníkem ale neměl moc co pokecat, takže jsem se vydal dál.

NÁKUP

KŠM: 309||Rubíny: 42|
Převádím 35 rubínů na 350 KŠM a 7 rubínů
659 KŠM a 7 rubínů

Slot na 4 magii - 100 Kšm
Slot na 5 magii – 150 kšm
Hradba – 200 kšm 5 rub.
Zvěd – 150 Kšm 2 rub.
Zvěd – 810 10. lvl
Zem – 450 – 7.lvl
Led - 450 – 7.lvl
Hradba – 810 – 10. lvl

Dohromady 3 120 KŠM a 5 rubínů
Sleva 80% -> 2 496 (použiju jen na KŠM)
3 120 – 2496 = 624
Zůstatek:
659 – 624 = 35 KŠM a 0 rubínů

>> Křišťálové jezero

<< Bažiny přes Rokli

Tak jsem tu byl zase... ano, poznával jsem to tu, i když jsem jinak neměl moc orientační smysl. Což šlo poznat asi i z toho, že jsem obešel kolečko a objevil se znovu na místě, ze kterého jsem odcházel. No co, ne každý může vynikat ve všem. Akorát se mi zdálo, že je tentokrát něco jinak. Pod nohama mi stále ještě trochu vibrovala zem a mračna se mi nezdála o nic lepší. A mimo to jsem nikde neviděl ani necítil vodu. Ostražitě jsem šel stále vpřed, s ušima našpicovanýma dopředu. Místo vody jsem však prošel nějakou plání, a v dálce viděl špičky hor. Zmateně jsem se rozhlédl ještě jednou kolem, načež mi došlo, že by to mohlo být výsledkem toho podivného zemětřesení. Nic jiného mi ani nedávalo smysl. I když jak silné ty posuvy země musely být, aby takhle najednou přirazily k sobě dvě pevniny...

>> přes Severí hory do Dračího průsmyku

<< Mělká pláž přes Baštu

Přišlo mi, že jsem chodil v kruzích. Brodil jsem se v nechutné bažině a doufal, že brzo najdu východ. Zdálo se ale, že ani svět nechce, abych se odsud dostal, protože se mi zdálo, jako by bylo zemětřesení. Půda pod packami se mi 'vlnila' a já se cítil lehce... trochu víc dezorientovaný. Možná, že kdyby nebylo toho posuvu půdy, možná bych nešel tak blbě. Ještě ke všemu to v bažinách nebylo nic moc, protože jsem každou chvíli šlápnul do nějaké nechutné louže nebo se zasekl o nějakou větev nebo keř. Hnus. Nelíbilo se mi tady ani trochu, takže jsem to vzal tou nejrychlejší cestou ven. A dokonce jsem si trochu i popoběhl. Nakonec jsem se dostal ven, ale zdálo se mi to kolem docela povědomé. Vzhledem k okolnostem jsem to ale nebral moc vážně a prostě pokračoval v chůzi.

>> Přes Rokli do Ostřížího zraku