Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Ostříží zrak přes Baštu

Šel jsem si to vepředu a moc se neohlížel, co se děje s vlčicí za mnou. Což možná ale nebylo moc chytré, když tu byla jediná, kdo to tu znal. Z toho jsem si ale těžkou hlavu nedělal, a tak nějak jsem si tvořil vlastní. Nebylo se tedy čemu divit, když jsem zatočil. Nebyl to dobrý nápad, protože jsem se tím dost vzdálil od portálu, ale nakonec mě stejně moc nezajímalo, kde se ocitnu. Neměl jsem nic v plánu... možná jen najít toho divného vlka, co prodával magie. Jenomže to jsem stejně nevěděl, kde teď vězí, takže jsem se rozhodl, že si budu chodit po okolí jak se mi zlíbí. Z pláže jsem tedy zahnul kamsi zpátky na travnatou plochu, která se později změnila v bažiny.

>>Přes Baštu do Bažin

"Když nebudu mít důvod," pokrčil jsem rameny. Ne, neútočil jsem jen tak, ze zábavy. Na druhou stranu naštvat mě nebylo zase tak těžké. Střihnul jsem uchem a natočil hlavu na stranu. "Y/I?" zeptal jsem. Šel jsem na to logicky. Prvně jsem využíval písmena, která měl ve jméně skoro každý. Dokonce i já. "Hmm, to je zajímavý... myslel jsem, že tu jsou prostě jen lesy a louky jako všude jinde," odpověděl jsem jí. Dost mě předtím překvapila i ta pláž, přes kterou jsem se sem dostal. Celý život jsem prostě žil v tom, že existují jen lesy, louky, pláně... prostě takové ty normální věci. O plážích, pouštích, stavbách nebo věčně zamrzlých místech jsem jen slyšel. "Můžeme, hledám toho obchodníka, co prodává magie," osvětlil jsem jí a rozešel se za ní. Nechal jsem se vést, protože jsem stejně tyhle končiny už neznal.

>> Mělká pláž přes Baštu

"Tak za prvé, neříkám, že mám navrch vždy. A za druhé, nikdo taky neříká, že jsem milý a obětavý vlk. Hele já se nesnažím být milý, dokonce ani pro škrábanec nejdu daleko, ale nezabíjím ani nikoho nemučím, aby bylo jasno. Takže bych řekl, že jsem na tom oproti jiným docela dobře," vysvětlil jsem jí. A stejně jsem nechápal, proč jsem jí to tu všechno říkal. Taky jí to mohlo bejt jedno. Ale je fakt, že i když jsem se vždycky snažil být ten 'zlý', neměl jsem to... srdce. I když jsem té blbé vlčici ukousl jen kus ucha, stejně jsem z toho pak měl špatný pocit. A to to bylo jen ucho! Ale chtěl jsem to zahnat. Všechny tyhle pocity milosrdnosti a empatie. K čemu by mi byly?!
"E?" zeptal jsem se znovu a náhle se zvedl. Švihl jsem ocasem a udělal několik kroků. "Přeplavala jsi to sem?" zeptal jsem se, když jsem se koukal směrem, kde se nacházel záliv. Já ano, já to přeplaval. A bylo to dost namáhavé, asi by na mě udělalo dojem, kdyby to zvládla taky. Přecejen byla ještě ke všemu o něco mladší než já. "Je to tu nudný," mlaskl jsem.

"Já řeším věci rád tělo na tělo... hlavně když mám navrch," uchechtl jsem se. Samozřejmě mě bavilo se s někým rvát, když jsem věděl, že mým výhru v kapse. Koho by to taky ale nebavilo, že? I když je fakt, že někoho štvát nepříjemnými poznámkami mělo taky co do sebe. "Fajn... a?" střihl jsem uchem a trochu víc se položil na bok. Leželo se tu docela fajn, akorát na nás foukal vítr. A vzhledem k tomu, že moje srst byla dost na nic, zapálil jsem vedle nás oheň. Jen trochu, ale pomohlo to. Okamžitě jsem ucítil teplo a spokojeně se usmál. Docela mě zajímalo, co za vrozenou magii měla vlčice naproti mě. Prvně mě napadlo, že by to mohlo být třeba něco s měsícem, ale pak mi došlo, že i moje oči mají vlastně jinou barvu, než jsou barvy elementů. Bylo tedy dost pravděpodobné, že navštívila vlak s obchodem taky.

"Něco se slovy vyřešit nedá," nadhodil jsem a trochu se ušklíbl. Nakonec jsem si lehl taky, protože dívat se stále dolů mi dost ničilo krk. Hlavně to teda bylo nepříjemné, ale tak... alespoň jsem měl pocit, že jsem dělal něco pro své zdraví. "Brnkačka," odfrkl jsem si. Vlastně mi lov moc nešel, asi jsem se ho holt učil moc pozdě. Tedy... asi bych už nezemřel hlady, ale neřekl bych, že to pro mě bylo lehké. Ale to jsem jí samozřejmě nehodlal vyžvanit, ještě by mi to ta malá mrška dala sežrat. Ale kupodivu se zdálo, že jí její rýpání přestalo bavit. "A když jsme u toho... jmenuješ se...?" povytáhl jsem obočí a naklonila hlavu trochu na stranu. Stále mi její pach byl dost povědomý, tak mě zajímalo, jestli mi to pár informací alespoň trochu osvětlí. Následně jsem si položil hlavu na tlapky a oči strnul na nedaleko sedícího ptáka. Stejně měli štěstí... nemuseli se o nic starat.

"Holt jsem se přeřekl," mávl jsem tlapou a protočil oči. "Když říkáš," usmál jsem se sladce a trochu pokrčil rameny. Nepochyboval jsem, že jednou z ní bude obr. Ale byla to u vlčic výhra? Vlastně mi to bylo celkem jedno, ať si pro mě za mě klidně vyroste až k nebi. Bylo mi sice jasné, že vlčice na proti mě nebude žádné cukrátko, tudíž jsem se obrnil pevnými nervy a spíš si užíval její nepříjemné nálady. "Tak za prvé, říká se to, ne ti. A za druhé si ty hraješ na někoho, kdo očividně nejsi.... třeba bojovnice, někdo, kdo by mohl někomu ublížit..." vyjmenovával jsem, a doufal, že jí to pořádně nakrkne. "Dokázala bys vůbec něco ulovit? Jak přežíváš? Na bobulích a dýních?" rýpal jsem dál. Pravděpodobně lovit dovedla, ale já si prostě rád koledoval o maléry. Nerad jsem si na sebe oblékal kostým někoho, kdo jsem nebyl - milý a pozorný vlk.

"Nikdy neříká, že ne," pokrčil jsem rameny a trochu se ušklíbl. Bavilo mě, jak se rozčilovala. Sice to nechtěla dávat najevo, ale stejně se neudržela. Což jsem bral jako formu dobré zábavy. "Rád si na to počkám," odpověděl jsem jí a pozvedl trochu 'obočí'. Bylo zajímavé sledovat, jak byla naštvaná jen z těchto pár, relativně nevinných slov. Vlastně jsem ani nic moc agresivního neřekl, spíš jsem si ji dobíral. A ani to jsem moc neopepřil, jak jsem mohl, a taky jak jsem často dělal. Možná to celou tuhle situaci dělalo ještě víc absurdnější, než byla. Trochu nechápavě jsem střihl uchem nad její 'otázkou'. "Nevím jestli ti to v tom tvém nedorostlém mozečku došlo, ale klidně bych ti mohl prokousnout krk a ty bys proti tomu nemohla ani mrknout..." odpověděl jsem jí. Ne, neměl jsem v plánu tu nikoho zabíjet, ale měl jsem tu možnost.

"To ty jsi začala s tím, že nevypadám o moc starší," zamračil jsem se. Měla nějakou nemoc? Zapomínající nemoc? Bylo to dost možné, protože si právě dost protiřečila. "Neříkám, že ne," přivřel jsem zlatavá očka a sedl si naproti ní, protože mě stát takovou dobu vážně nebavilo. A samozřejmě jsem se neubránil malému úšklebku, když jsem spatřil, jak jí moje poznámka rozhořčila. "Sice jsem menší než většina vlků, ale rozhodně jsem větší než ty," pozvedl jsem trochu hlavu. Jasně, stále jsem měl ještě dost vlčecích rysů, přecejen mi byl teprve nedávno rok. "Ne, to ty nechceš vědět, co bych udělal já," zašeptal jsem a trochu zvedl koutek. Když se na mě přestala dívat, zavřel jsem na pár vteřin oči a ocitl se v těle mladé vlčice. Následně jsem jí zvedl hlavu a nutil se na mě dívat. A pohled na mě teď musel být tedy minimálně zvláštní, protože mi svítily všechny znaky a dokonce i oči. "Možná si myslíš, že jsi silná, ale prozatím tu holt vedu já," uchechtl jsem se a vypadl z její hlavy. Kde jsem pochytil pár letmých myšlenek a pocitů, které mi ale takhle vytržené z kontextu moc nepomohly. V podstatě jsem se dozvěděl to, co už jsem věděl. Že mě chce vytočit.

“Možná nejsem vyloženě starý, ale určitě starší než ty,” Nakrčil jsem nos a trochu se uchechtl. “Na někoho malýho jseš dost drzá, taky by to nemuselo skončit dobře, moc trpělivý nejsem,” přivřel jsem oči a vytáhl trochu jeden koutek v nic neříkající poloůsměv. “A i kdyby, tak co uděláš, hmm?” naklonil jsem provokativně hlavu na stranu. Jo, byl jsem si vědom, že do mě ryla schválně, takže jsem jí to neplánoval ulehčovat. Jestli chtěla někoho šikanovat, tak si vybrala špatně. Možná, že kdyby byla větší nebo starší, tak by se dala brát jako hrozba, ale teď jsem z ní strach neměl. Ale nepodceňoval jsem jí, to zase ne. Nebyl jsem idiot, každý měl zuby a drápy. Bylo by hloupé myslet si, že je nikdo kromě mě neumí používat. Střihl jsem uchem a na krátko se podíval na ptáka, který přistál kousek od nás.

Sledoval jsem vlčici a trochu nakrčil čumák. Vůbec se mi nelíbil tón jejího hlasu. “Možná jo a možná ne,” odpověděl jsem stejně jako ona. “Já jenom že neni moc chytrý ležet tu takhle uprostřed louky. Taky bych mohl být někdo z Chaosu a prokousnout ti krk,” ušklíbl jsem se. Byla tu ještě možnost, že neměla tušení,
co je to Chaos. Samozřejmě ale nebyl problém jí to vysvětlit, že. Sedl jsem si kousek před ní a sjel pohledem její znaky. Byly zvláštní, ale líbily se mi. Takovým podivným způsobem mi připomínaly ty moje. Jo, jasně, byly úplně jiné, ale i tak... prostě mi nepřišly tak rozdílné. O což ale vůbec nešlo a neměl jsem ponětí, proč jsem o tom přemýšlel. Trochu jsem přivřel oči a zamyslel se. Vážně mi její pach někoho připomínal... ale koho?!

<< Irisin ráj

Plaval jsem, co mi síly stačily, ale nakonec jsem se dostal na druhý břeh poměrně rychle. Asi za to mohla i ta návštěva Mistra, se kterým jsem podnikl ten podivní trénink. Jakmile jsem se ocitl na souši, důkladně jsem se oklepal a poté se rozešel opět přímo za nosem, tedy rovně. Neměl jsem vytyčený cíl, prostě jsem šel tam, kam mě nohy zanesly. Necítil jsem se nijak unavený, a tak jsem opět na vteřinu zavřel oči, a v další je otevřel jako jeden z dravců oblohy. Nebyl to takový problém hlavně proto, že jsem se momentálně cítil dost relaxovaně a klidně. Ze vzduchu toho bylo vidět hodně, hlavně vlčice. Vypadala stále ještě trochu jako vlče, ale rozhodně už o něco větší. Mladší než já, ale ne o moc. Jako pták jsem přiletěl trochu níž a prohlédl si ji z blízka. Někoho mi připomínala... hlavně pachem tedy. Ale ptáci ho měli o dost horší, takže se mi to mohlo klidně jen zdát. Následně jsem opustil dravcovo tělo a přišel k vlčici už jako vlk. “Seš tu sama?”

<< Ovocný lesík přes jižní hory

Jakmile jsem se dostal z hor, spokojeně jsem mávl ocasem. U pláže bylo o dost tepleji. Vlastně jsem na takovém místě ještě nikdy nebyl. Bylo to pěkné, to jsem musel uznat. Zvedl jsem čumák a trochu přivřel oči. Měl jsem jsem o dost radši teplo, než zimu. Jako malé vlče jsem strčil tlapkou do písku a sledoval, jak se mi sype po pacce a jak se mi do něj tlapy zabořují. Sice jsem ztratil většinu své důstojnosti, ale docela mě to bavilo. A navíc tu nikdo nebyl, takže jako by se to nestalo. Teda pokud se mi Angel znova neplánoval vrtat v hlavě. Ale tentokrát jsem pro něj měl jeho vlastni medicínu v horším provedení. Už jsem se nemohl dočkat, až se s ním opět uvidím a dám mu to všechno sežrat.

>> Ostříží zrak

<< Svatyně přes Mlžnou džungli

Šel jsem si to v klidu neznámým lesem a užíval si ticho. Bylo zvláštní, jak mi najednou přišlo vhod. Poslouchal jsem své myšlenky, a sem tam zkoušel svou magii. Zahleděl jsem se například na ptáka a následně se do něj vtělil. Pokoušel jsem se pokaždé zůstat ve zvířeti o něco déle a zkoušel složitější úkony, přičemž jsem se snažil mít pod kontrolou i vlastní tělo. Takže jsem si dával jednoduché úkoly, jako zvednout levou zadní nohu, zvednout ocas, říkat krátké věty a tak dále. Nakonec mi tohle procvičení dost pomohlo. Když jsem zrovna procházel studenými horami, rozhodl jsem se přestat. Nemuselo se to zdát, ale žralo mi to dost energie. Oklepal jsem se a přidal do kroku. Hory jsem rád neměl.
>> Irisin ráj přes jižní hory

16 mincí -> 128% + bonus z kasičky 30% ->> 166%
Síla 37%/89% +52 -> 89%
Vytrvalost 4%/60% +30 -> 34%
Rychlost 10%/81% +38 -> 48%
Obratnost 4%/51% +26 -> 30%
Schopnost lovu 1%/55% +20 -> 21%


Šel jsem pomalým krokem a obezřetně se rozhlížel kolem sebe. Džungle nevypadala nejbezpečněji, tudíž jsem si radši dával pozor. Zanedlouho se však přede mnou objevilo cosi. Zprvu jsem nebyl schopen onen objekt specifikovat, ale po pár chvílích mi došlo, že půjde o nějakou budovu. Na vlastní oči jsem nikdy žádnou neviděl, proto se není čemu divit, že mě to k ní přirozeně táhlo. Zvědavě jsem nastražil uši a přišel až dovnitř. Všude se nacházely samé podivné věcičky a kupodivu tu bylo docela šero. Ale aspoň tu sem tam hořely pochodně, takže vidět se jakž takž dalo. Potichu jsem postupoval dál a s úžasem si prohlížel okolí, když v tom jsem před sebou zahlédl vlka. Nic nedělal, prostě jen stál a koukal na mě. To mě přiznávám, docela děsilo, ale přesto jsem nějak v hloubi duše věděl, že mi asi ublížit nechce… zatím. I já bych si ale netroufl ho tu sejmout. Přičemž mi něco napovídalo, že bych asi nevyhrál.
Vlk se na mě podíval a kývnul hlavou do strany, směrem k jakési místnosti. Beze slov a s lehkým zaváháním jsem ho následoval. Ocitli jsme se v jakési obyčejné místnosti, takže mi to nedalo a nechápavě jsem po Mistrovi kouknul. Během vteřiny jsme se ocitli v ringu. Bylo to minimálně dost zvláštní. Sklopil jsem uši a trochu se přikrčil, přičemž Mistr přede mnou udělal to samé. Netrvalo moc dlouho, aby mi došlo, o co jde. Nechal jsem ho zaútočit prvního. Nějakým způsobem jsem se ale jeho útoku vyhnul. Následně jsem se na něj vrhl já. Pokusil jsem se ho tlapou srazit k zemi. K mému překvapení jsem se do něho opravdu trefil, ale nevypadalo to, že by mu to něco udělalo. Avšak tím to nekončilo. Vlk se po mě vrhl, a než jsem stačil vydechnout, držel mě tlapou přitisknutého k zemi. Zamračil jsem se a zadní nohou jsem ho kopl do břicha. Mistr tedy uvolnil své sevření, a já se tak ocitl znova na nohách. Znova jsem zaútočil, a pokusil se vlka kousnout do krku. To se mi ale moc nepovedlo, jelikož byl Mistr rychlejší a čapnul mě za srst na krku jako první. Několikrát jsem sice škubnul, ale nic moc se nestalo. Následně mě Mistr pustil a poodstoupil kousek dozadu s malinkým úšklebkem na tváři. Také jsem vytáhl jeden koutek a švihl ocasem. Bylo jasné, kdo tu byl vítěz, ale něco mi říkalo, že kdybych nebojoval s bohem, nebo co to bylo za týpka, měl bych dost velkou šanci.
Opět to netrvalo moc chvil a oba jsme se ocitli ve skalách. Mistr se bez problémů rozešel směrem nahoru, což mi nějak napovědělo, že bych měl udělat to samé. Výstup nebyl moc příjemný. Moc vůbec, abych pravdu řekl. Skály pod packami klouzala a nepomáhaly ani ostré drápy, které dělaly otřesné zvuky, jak klouzaly po kameni. Nezabralo moc dlouho na to, aby mě bolelo celé tělo. Byl to dobrý výcvik, jen co je pravda. Zatínal jsem všechny svaly, co jsem měl na těle a pokoušel se s Mistrem držet krok. No nebylo to moc dobré, za chvilku jsem pomalu vyplivl plíce, jak jsem se pokoušel vyškrábat na kámen nade mnou. Už jsem to chtěl vzdát asi tak milionkrát a prostě odejít, ale jakási síla mě tu prostě držela a já šplhal dál i proti mé vůli. Když mi naposledy podklouzla noha, už jsem to doopravdy nedokázal zachránit, a tak jsem prostě spadl. Už jsem byl smířený se smrtí, když v tom jsem se objevil na nějaké louce.
Zamračil jsem se a podíval se kolem sebe. Nacházeli jsme se na obrovské louce, jejíž konec jsem nebyl schopen spatřit. Pomalu jsem se zvedl a spatřil před sebou opět onoho vlka. Co teď? Budeme se tu honit nebo tak něco? Ukázalo se, že jsem nebyl zase tak daleko od pravdy, protože Mistr se prostě rozběhl pryč. Nějakou dobu jsem prostě jen natvrdle stál, ale pak mi došlo, že bych měl asi taky běžet. A tak jsem se teda taky rozběhl. Prvně pomalu, ale čím déle jsem běžel, tím více rychlosti jsem nabíral. Nakonec jsem běžel na mé poměry opravdu rychle, až mě vítr štípal v očích. Skoro jsem několikrát spadl, když vlk rychle zabočil, nebo když jsem měl přeskočit nějaký ten kmen. Jednou jsem musel dokonce úplně zastavit, jinak bych si odřel celé tělo. Packy se mi na zemi střídaly neskutečně rychle a já pomalu ale jistě dobíhal Mistra. Ještě víc jsem přidal do tempa, přičemž jsem teď opravdu běžel na hranici svých sil. Už jsem nemohl moc dýchat a měl jsem pocit, jako by se mi měly nohy prostě odtrhnout od těla. Ale nakonec jsem Mistra opravdu dohnal. Nějakou tu chvíli jsme běželi vedle sebe, a následně se opět prostředí změnilo.
Tentokrát jsme se nacházeli v džungli. Přede mnou se nacházela jakási dráha, a protože po tom všem, co jsem tu už podnikl, jsem věděl, co se po mě chce, jsem se vydal směrem k první zkoušce, což byla velmi úzká větev, pod kterou se rozprostírala bažina. Nijak jsem nechvátal, takže jsem naštěstí i přes pár dost horkých chvil dostal na druhou stranu. Když jsem tedy opět stanul na normální zemi, viděl jsem před sebou jakousi spleť kořenů a větví. Začal jsem tím tedy prolézat, sem tam jsem se musel dokonce vrátit zpátky, protože bych určitými otvory neprolezl. Dokonce jsem se asi dvakrát musel převrátit na záda, abych se dostal skrz některé úseky. Ale opět jsem to se štěstím zvládl. Tentokrát jsem se ocitl nahoře, nad zemí v korunách stromů. A jediná možnost byla přeskákat po nich na druhou stranu. U prvního skoku jsem se musel hodně přemlouvat, ale nakonec jsem se odhodlal a drápy se mi zaryly do větve naproti. Vlastně mě to docela bavilo. Když jsem ale seskočil z poslední větve, ocitl jsem se v jakémsi lese.
Tentokrát si stoupl Mistr přede mě a začal se plížit směrem ke keříku. Udělal jsem tedy to samé, když se však keřík zahýbal a vyběhl z něj zajíc, ustoupil postarší vlk stran a mě tak došlo, že už to bude na mě. Rozběhl jsem se tedy směrem, kterým utekl zajíc a snažil se běžet co nejtišeji. Když už se mi zdálo, že bych mohla být zajíci až moc blízko, přikrčil jsem se a pomalinku se plížil. Přede mnou - podle mého očekávání - se zajíc objevil zanedlouho. Ještě kousek jsem se k němu přiblížil a asi tři metry za ním se opět rozběhl a pokusil se zajíce chytit do tlamy. No to nevyšlo podle plánu, protože jsem cvakl do vzduchu. Na nic jsem ale nečekal a udělala několik rychlých kroků a ocitl se tak v šanci znovu. A tentokrát jsem už do prázdna necvakl. Nevím, jestli se to dalo brát jako velký úspěch, když jsem v podstatě ulovil to, co lovila vlčata, když se učila jak na to, ale i tak jsem byl sám se sebou spokojený.
Poté už jsme se však objevili v normální místnosti, což jsem pokládal za konec tréninku. „Děkuji,“ řekl jsem po chvíli, přičemž Mistr jen lehce kývl hlavou. Nevěděl jsem, co bych tu ještě tak mohl dělat, takže jsem se pomalu rozešel ze Svatyně pryč. Ale věděl jsem jistě, že jsem tu nebyl naposled. Spokojeně jsem střihl uchem, cítil jsem se o dost lépe.

>> Přes Mlžnou džungli do Ovocného lesíků

Oh, díky moc! Od Akély prosím všechno do rychlosti :3

a samozřejmě všem gratuluju :3