Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Temný les přes Most

Tudy už jsem šel, dobře jsem si na to pamatoval. Ještě aby ne, když jsem na tom mostu málem zemřel. Dalo mi zabrat, abych se ho přemluvil přelézt. Ale nakonec jsem to nějakým způsobem zvládl. Kde teď byla asi Samantha? Určitě s tím idiotem... nakrčil jsem nos a vzhlédl k obloze. Byla tma, no já i tak relativně dobře viděl. Navíc to vypadalo, že bude svítat, takže vlastně nic co by se nedalo přežít. Předtím mě docela tížilo, že mě nikdo nehledal, no teď jsem to bral jako formu svobody a moci. Mohl jsem si dělat, co jsem chtěl a všem do toho bylo velký ...nic. Trochu jsem se pousmál a švihl ocasem. Chtělo to najít si nějakou zábavu. Možná jsem měl u té zlaté zůstat?

>> přes Mlžnou džungli do Svatyně

<< Zátoka smrti

Vypadalo to, že jsem se ze spárů zlaté nějakým způsobem dostal. Možná to bylo kvůli mlze,tmě nebo jsem prostě postupoval moc rychle. No naštěstí ta malá můra zamrzla na místě, nebo nevím, a já se ocitl opět na svobodě. Trochu jsem pohodil hlavu a usmála se. Vlastně mi nebylo tak zle. Přidal jsem ještě trochu do kroku a rozhlédl se po temném lese. Z nějakého důvodu už mi to tu moc nevadilo. Prostě tma no... a to jestli tu žilo nějaké nebezpečné zvíře?! Jen ať! Byl jsem připravený to skoncovat se vším, co by mi přišlo do cesty. Asi to měl za následek rychlejší růst a má výška, kvůli které jsem se na věci koukal z nezvyklé dálky. Ale líbilo se mi to, ne že ne.

>> přes Most do Lesa u Mostu

Přihlašuju Árese :3

Opět jsem se na ni zamračil a nakonec to nechal být. Nemělo cenu se s ní dohadovat, když mohla těžko soutěžit s inteligencí právě narozené srny. Když se mi ohnala po ocasu, rychle jsem s ním švihnul a uskočil na stranu. Také jsem trochu vycenil bílé tesáky a zavrčel. "Tak a dost, nemám zase tak pevné nervy," řekl jsem k ní nabroušeně a poodešel trochu stranou, doufaje, že za mnou nepůjde. "Vůbec se mě nedotýkej," ujasnil jsem jí a každé slovo jsem vyslovil velice zřetelně a jasně. "Fajn, odvedu tě a ty zmizneš," souhlasil jsem s její nabídkou. Taky jsem prostě mohl utéct, ale furt tu byla možnost, že by mi nějakým způsobem stačil a jen bych se vysílil. Jestli jsem něco potřeboval, tak to byl klid, který mi tady očividně nechtěl nikdo dopřát. Měl jsem jít s tím podivínem... aspoň bych se teď nenacházel tady s tímhle. Střihl jsem ušima a obrátil hlavu směrem odkud se táhl pach slaného moře. Poté jsem se podíval na druhou stranu a kývl hlavou, jakože jdeme. Pokud půjdeme od moře, budeme někde jinde raz dva. Doufejme.

>> Temný les

Snášel jsem to podle mě náhodou docela dobře... ještě pořád měla všechny končetiny. Zavřel jsem zlatá očka a vydechl. Bylo pro mě těžké se ovládat. "Mám, a je to - okamžitě vypadni, nebo budeš bez ocasu," zavrčel jsem na ni a stoupl si, což jen zvětšilo náš výškový rozdíl. A nebylo se čemu divit, byl jsem relativně vysoký a mohutný i v porovnání s ostatními vlky. A to jsem ještě ani nebyl plně dorostlý do své výšky. A ona, malinká vlčka, mi sotva sahala po krk. Doslova. "Nemáš nohy? Prostě si vyber směr a tím jdi, ne?" zakroutil jsem nechápavě hlavou a nakrčil čumák, když se o mě otřela. Ne, že by mě to rozčilovalo, ale taky jsem si to vyloženě neužíval. Vlastně... když jsme byli u toho, jsem nepociťoval k vlčicím absolutně nic. Vůbec. Bylo se mnou něco špatně? Možná to mělo přijít až o něco později, ale... - ale už jsem byl docela velký. Hmm, měl bych se pak někoho zeptat. Ale rozhodně ne téhle. "Tvoji sestru jsem neviděl, a jestli je tak šáhlá jako ty, možná je to dobře," ušklíbl jsem se a přešlápl, když se mi vervala mezi přední nohy. Rezervovaně jsem jí pohlédl do očí a zamračil se."Okamžitě přestaň," zasyčel jsem na ni, jako jeden z pouštních hadů, které musela znát.

Sledoval jsem vlka a nad jeho slovy jen přivřel oči. Upřímně jsem doufal, že dojde do Temného lesa a tam se někde ztratí, ale zase tak moc, abych ho sledoval, mě to nezajímalo. Těžko říct, jestli mě v tuhle chvíli vůbec něco doopravdy zajímalo. Byl jsem vůbec rád, že jsem tak nějak dýchal, a to mi stačilo. "No nazdar," zabručel jsem na malou vlčici, která to do mě naprala. Už po prvním slově jsem ji neměl rád. Trochu jsem nakrčil čumák a protočil oči... kolik síly bych musel vynaložit na její zničení? To, a podobné myšlenky se mi honilo hlavou. "Jsem Áres, tohle je ostrov a ty máš namířeno jinam," odpověděl jsem víceméně otráveně, ale taky trochu s jistým očekáváním hlase, že by se opravdu sebrala a odešla. Možná jsem přecejen měl jít s ním druhým vlkem. Aspoň tolik nemlel. "Podobně," pokrčil jsem rameny nad její otázkou, jestli jsem se s tou zlatou narodil. No, když jsem sem přišel, nebyla to vyloženě zlatá, ale i tak to byla taková nažloutlá barva. "Hm, zajímavý, mohla by ses tam vrátit," dodal jsem ještě na její slova o tom, že pochází odněkud z pouště. Proč mi to vůbec říkala?! Copak jsem vypadal jako někdo, koho by to zajímalo? A byla vůbec dospělá? Nebyla větší, než já před několika měsíci.

“Hmm, já byl předtím v Labyrintu a pokoušel se zneškodnit obřího zeleného hada... takže tě lituji, měl jsi to težké,” řekl jsem naooko smutně, no vlkovi muselo dojít, že to sarkastická poznámka, než že bych ho opravdu litoval. Pokud hledal dobrého kamaráda nebo snad jen příjemnou společnost, vybral si blbého vlka. “Jo, vím jak se odtud dostat... ale měl bych to udělat jen tak? Z dobré vůle? To po mě přeci nemůžeš chtít,” podíval jsem se na něj zlatými očky a trochu se ušklíbl. Ale zatím jsem byl ještě relativně milý, také jsem ho mohl rovnou při pozdravu zapálit. Možná, že kdybych mu něco udělal, dostal bych se v té pitomé smečce, kam jsem se přidal, třeba aspoň na post bety. Ale zase jen tak rasovat se mi ho nechtělo. Těžký to život nepříjemného, ale přesto ne úplně zlého vlka. O kolik bych to měl jednodušší, kdyby se ty výčitky v mé hlavě prostě sebraly a odešly někam na dovolenou!

Přejel jsem vlka hodnotícím pohledem a nakrčil nos. "Díky za radu," poznamenal jsem ironicky. Jasně, nebylo to zrovna místo klidu a míru, kde by se dalo nádherně a bezstarostně odpočívat, ale mě se už nechtělo nikam chodit. Bolely mě nohy, a i když jsem byl mimo pravděpodobně několik dnů, stejně jsem se cítil ohromně unavený. Prostě jsem neměl sílu ještě hledat vhodné místo na odpočinek. Takže jsem prostě složil zadek tam, kde to to šlo. "Proč si tady ty?" zeptal jsem se zase já. Pravděpodobně tudy jen procházel... to většina vlků. Málokdo by se sem vracel pro krásu přírody nebo kvůli nějaké pěkné vzpomínce. Ale tak nic nebylo nemožné a vlk přede mnou mohl být klidně magor, který se vyžíval v nebezpečnu. Nebyl by první a poslední, koho bych poznal se stejnou úchylkou. Nakonec jsem se opět zadíval na vodu, přičemž jsem lehounce střihl uchem, jestli se neblíží ještě něco nebo někdo. No zatím to vypadalo, že žádní další návštěvníci nebudou.

Abych pravdu řekl, nikdy jsem neměl rád samotu. Což byl docela problém, když jsem se necítil bezpečně v blízkosti jakéhokoli vlka. Byl jsem tedy tak nějak odsouzen k věčné nespokojenosti a pocitu, že na mě může kdokoli vyskočit z nejbližšího křoví. No a to se taky stalo. Ne, že by odněkud doslova vyskočil, ale prostě se tu najednou zjevil další vlk. Pro jistotu jsem se připravil na to, kdybych potřeboval pomoc jedinou magií, kterou jsem ovládal - oheň. Ale i tak bych řekl, že i když jsem zatím ovládal jen tuhle, byla docela dost silná, takže mi to ani nevadilo. Vlka jsem přejel zlatým pohledem a trochu se zamračil. ”Dávám se dohromady,” řekl jsem prostě. Vzpamatovával jsem se z toho snu, z toho, že jsem byl opět sám, a že jsem se přidal do nějaké smečky, kterou jsem ani pořádně neznal, přičemž alfu mi dělal největší idiot, jakého jsem kdy poznal. Žeby podzimní depka?

<< Temný les

Nakonec jsem dorazil do dalšího dost hnusného místa. Popravdě mě to už ani nepřekvapovalo. Za svůj život jsem prošel hlavně těmi nehezkými územími, ale aspoň mě to zocelilo. Jen tak ničeho jsem se nelekl. Došel jsem až k vodě, kde jsem si sedl na břeh a kolem nohou si obmotal ocas. Zahleděl jsem se do vody, na svůj odraz, a vzdychl. Vypadal jsem popravdě dost bídně. Unavené oči zlatě zářily ve vodě, moje srst trčela do všech stran a jediné co vypadalo konečně k světu byla má tělesná stavba, která už alespoň nebyla tak vychrtlá, jako když jsem se přišel. Tentokrát se na mě dokonce rýsovaly i svaly a na to, že mi byl rok jsem byl relativně velký, i když se samozřejmě na první pohled dalo poznat, že ještě nedávno mě nazývali vlčetem. Byl to zvláštní pocit. Vyrůst. Už se o mě ostatní tolik nezajímali jako předtím. Možná to bylo dobře. Nestál jsem o to, aby mě někdo vychovával. A upřímně? Já za to taky nikomu nestál.

<< Labyrint

Pomalu jsem se plížil lesem a doufal, že vyjdu někam na normální světlo. Neměl jsem tyhle končiny rád, byly... moc nejasné. Nikdy jsem neviděl dál než před sebe a to mě děsilo. Chtěl jsem vidět za rohy, vědět, co mě čeká na dalším kroku. To bohužel v tomhle lese nešlo ani trochu dobře. Nakonec jsem ale aspoň narazil na další živou duši.

RYCHLOHRA S ANGELEM A ELLIE

Potkal jsem Angela, přičemž se k nám následně přidala i známá vlčice, kterou jsem viděl naposledy u jezera. Tentokrát bylo setkání v trochu jiném duchu. Angel mi propůjčil magie abych si zkusil Ellie trochu potrápit, načež jsem jí v záchvatu vzteku utrhl kus ucha. K mému překvapení mi to spíš vadilo. Nelíbil se mi ten pocit, že jsem někomu něco udělal, i když si to vlastně nezasloužil. Zmateně jsem se proto radši vydal dál.

>> Zátoka smrti

Nakonec všechno dopadlo relativně dobře a já byl přijat do Chosu... což nevím, jestli mi udělalo radost. Asi bylo fajn někam patřit, no já měl rád to, že jsem se nikomu nezpovídal, nemusel nikoho hlídat nebo něco plnit. Takže pokud se po mě v budoucnu bude něco žádat, bude otázka, zda poslechnu. Jo, autority byly vždycky problém, zvlášť, když to byl někdo jalo Angel. Už jsem k němu necítil tak velkou nenávist jako předtím, ale i tak jsem ho neměl rád, byl to idiot. No, než jsem stačil něco udělat nebo říct, ztratil jsem vědomí. Následoval podivný sen, který se zdál až divně reálný a abych pravdu řekl, možná bych ho spíš označil za noční můru než cokoli jiného. Smrt nebyla pěkná, nerad jsem ji viděl tak živě. Ale byla součástí života, asi mi nezbývalo nic jiného než se s ní smířit. Nakonec přecejen zemřeme všichni. Po nějaké době jsem se probudil dost ve špatné náladě, a jako zlámaný. Všechno mě bolelo a mozek se mi vracet k té odporné události se smrtí. A dostal jsem žízeň, přičemž nikde poblíž bohužel voda nebyla, takže mi nezbývalo nic jiného než se jít porozhlédnout jinam. Což mě vedlo k myšlence, že se všichni kamsi poděli a bylo jim šumák, že jsem omdlel.

>> Temný les

Zeus

Když vytáhla jeho otce, doslova se v něm začala vařit krev. Jestli v sobě měl nějaké blesky, právě mu projížděly celým krevním obvodem, jiskřily mu v očích a v neposlední řadě to dost burácelo i venku. Obrovská vichřice musela postihnout celou horu. "Co sem taháš Krona, moc dobře snad víš, že nás se sourozenci chtěl jako malé zabít," zavrčel nenávistně a za ním se objevil ohromný blesk, který udeřil do podlahy. Pokud by byla jenom malinko vodivá, pravděpodobně by to Nyx sežehlo jako malou, nepotřebnou hranolku. "Klidně mě tam vezmi, nech mě poslouchat jeho nářek, já se však budu stále usmívat nad jeho utrpením, které je zasloužené!" zvýšil na ni hlas, přičemž když se kolem začala tvořit černá mlha kolem jeho těla, s dalším bleskem se proměnil v orla a pár mávnutími křídly si sedl na sloupek kdesi za Nyx, kde na ni prostě jen nasupeně zíral. Chtěl s ní skončit. Sám by také bez problémů zvládl vládnout noci. Už tak přeci rozkazoval počasí.

ZEUS

Sledoval Nyx a trochu se mračil. Snažil se chovat nějak rozumně, klidně. Věděl, že jakékoli nerozumné chování by Nyx brala jako výhru. Doslova by se vyžívala v jeho zlobě a tak se prostě tvářil neutrálně, i když uvnitř to v něm bublalo. "Víš Nyx, po tolika letech už strach nemám, nemám ani náladu se stýkat s ostatními bohy, proto jsem tady, je mi ale jasné, že to nebudeš chápat," řekl jí, přičemž poslední slova zavrčel. Prostě si nemohl pomoct. Několikrát švihl ocasem a začal procházet po místnosti sem a tam, aby ze sebe dostal trochu napětí. Doslova. Při rychlejších pohybech se do podlahy zabořovaly blesky, které vyjížděly přímo z jeho těla. "Když vládneš, nikdy se všem nezavděčíš, ale to bys zjistila, kdybys s tím měla zkušenost. Autority jsou většinou nenáviděné, pokud mají moc," dodal a trochu se ušklíbl, jelikož jí chtěl dát dost jasně najevo, že ona rozhodně žádnou autoritou není, i když se o to tak urputně snaží.

Tak zaprvé všem děkuji za hlasy a Aetce za akci :D
Odměny na Áreska, prosím :3

1. Místo - tlapka (oheň), 35 kšm, 6 rubínů
Ostatní místa - 25 kšm, 1 rubín x 2 -> 50 kšm, 2 rubíny
Bonus - 2 mince
———
Konečný součet -> 85 kšm, 8 rubínů, 2 mince

Hlas dávám Barnatt

ZAPSÁNO