Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ačkoliv Artume normálně spolupráci zrovna moc nemusela, tady čekala, že jelínka udělá víc práce a chudinka chaosačka se neužene. A chvilku to i vypadalo, že by to tak mohlo být. Jenže to už jí vyšší vlčice pokývla, že si má králíka obejít a Artume tiše zafuněla, načež ji začala obcházet. Víc do strany, kde ji vlčice chtěla. Taky musela uvažovat, jak se asi o tohle malé nic podělí. Z toho se nažere sotva jeden vlk a ony byly dvě. No... to se rozhodně až doloví, že? A vždy můžou ulovit něco dalšího. Tudíž se tedy přemístila a pomalým krokem vydala před. Plíživým, břichem se otírala o zem a oči měla upnuté na králíkovi. Tlapka za tlapkou, pokračovala jeho směrem a snažila se uklidnit to nadšení, co v ní rostlo. I králík byl zdrojem šumu - ale brzy už nebude.
A pak zaváhala. Byla dost blízko. Bude dost rychlá, když vyrazí teď? Ano. Určitě ano. A tak vyrazila vpřed, připravená zarýt tesáky. Zatímco králík si jí všiml a vyrazil směrem, kterým přesně chtěla aby vyrazil. Citře směrem do tlamy. Artume přidala, aby se ke králíku dostala co nejdřív - a snad si taky stihla cvaknout, než ho Citra uloví.

// 2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 4/4

Takové chutě nemá? Ne že by snad nějakého vlka ulovit dokázala. Artume měla skoro chuť do těch jejích žeber šťouchnout tlapkou, aby zjistila, jak blízko se přes ně dostane k vnitřním orgánům. Asi stejně, jakoby to provedla u sebe - obě byly srst potažená přes kosti, kůstky a zanedbatelné množství svalů.
A to její srdce bilo hluboko v její hrudi, krev jí proudila tělem a Artume to neskutečně rozčilovalo. Bylo to jako slyšet nekonečný šum, který jednoduše nešlo nijak vypnout. Neustále tam byl, na pozadí, jeden se ho nemohl zbavit.
V tom případě však jelínka špitla a Artume zvedla hlavu. I od něj přicházel podivný šum. Nebo by možná mohla říct šustění? Narážení vody o kamení? Těžko rozeznatelný zvuk. To zvíře, jehož stopy dvojice doteď sledovala, si klidně vysedávalo na kameni a rozhlíželo se po okolí. Podívejme... malá, bílá nádhera. Líbil by se jí z podobného kožichu límec. Nad tou myšlenkou se ušklíbla, přikrčila se k zemi zrovna jako jelínka a začala se pomalu blížit ke králíkovi. Doufejme, že byli barvoslepí - a že tmavší kožichy je okamžitě neodhalí.
V jeden moment se králík umýval, pak se však zarazil a rozhlédl. Artume ztuhla uprostřed pohybu, ale zvíře si jich zjevně nevšimlo. Štěstí, že sníh znamenal i hromadu různě rozmístěných kupek, které plížící vlky dokázaly skrýt.

// 2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 3/4

,,No to tě možná líp uvidí, ale pořád jsi světlejší než já," připomněla jí Artume. Vážně, kdo tohle byl? Proč byla tak roztěkaná? Měla problémy s pozorností? Chvíli tu stopu následovala a pak se zasekla na jiné stopě, co vedla směrem k tundře. Artume si chvíli myslela, že už třeba vidí toho králíka a vykoukla zpoza jejího gigantického těla - ukázalo se však, že. Protáhla obličej a udělala několik skoků, aby se dostala vedle vlčice a podívala se, co že to zkoumá.
,,Chceš jít lovit vlka? Na to bych tě fakt nedohadovala," poznamenala. Stopu poznala, protože podobné stopy viděla rozeseté všude po severu. Jakmile byl někde hlubší sníh, nižší vlci v něm ryli bříškem a ti trochu vyšší i tak rozhrnovali sníh nahoře, jelikož nemohli zvedat tlapky za vysoko jako titáni viz srnka tady.
,,Vynadívala ses? Spokojená? Můžeme pronásledovat jídlo?" zabručela.

// 2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 2/4

Pozorovala srnku a povzdechla si. Život nemůže být lehký, může? Sotva se tu prohnala vánice?! No tak to bylo vážně úžasné. Přímo skvělé. K sakru. Ale ne, buď optimista, něco tu bude. A tahle hnědá aspoň může rozhrnout sníh. Na těch dlouhých nohách se v něm muselo chodit extrémně snadno. Ne? Ne???
,,Eh, dva? Jeden takovej hnědej a ta druhá byla zrzavá. Docela na sněhu zářila," odpověděla vlčici. Pořád neznala její jméno a ani jedna z nich se zjevně nestarala dost na to, aby se té druhé zeptaly. To už ovšem byla otázka minulosti - teď byl čas najít kořist.
Kráčela už pár minut, víceméně tiše, rozhlížela se a větřila. Pomalu se začínala obávat, že měla flekatá pravdu a že skutečně byla veškerá zvěř prostě pryč díky vánici. V tom ale ztuhnula na místě, protože v čerstvém sněhu zahlédla stopy. Králičí stopy, aby byla přesná. Podívala se po vysoké vlčici a pak jí pokývla.
,,Měla bys jí vyšší, jsi vysoká jako smrk, nejspíš i uvidíš líp." Alespoň ale poukázala na stopy, aby titánka věděla, kudy že to má jít. Snad nebyla úplně slepá.

// 2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 1/4

Milá? Artume? Ale kdepak! Jen hodlala tuhle nohatou potvoru využít. A proč by taky ne, když tu stála jak kůl v plotě a nevypadalo to, že by snad někam pospíchala. A brzy přisvědčila, že hlad vážně má! Skóre! Čas ji využít k vlastním potřebám!
,,Ne?" nadzvedla by obočí, mít nějaké. Co to znamená, jestli četla myšlenky? Proč by četla myšlenky? Prostě jen našla vlka, co vypadal, že by mohl mít úspěch při lovu a rozhodla se k němu přisát jako přísavka.
,,Nic moc velkého, když posoudím tvou fyzičku," oznámila a záměrně opominula, že by ji takový jelen nakopl a nejspíš by rovnou lehla. To tahle flečka vědět nemusí. ,,Králíka? Zajíce? Taky dole by mohli být nějací běláci. Nebo na přelomu s horami." Poslouchej, laňko, buď ráda, že aspoň ty králíky zvládnete. Protože i ty jsi vážně vypadala, že bys jelena nerozdýchala.
,,To mi tak připomíná, je ten tvůj kožich populární? Na severu jsem viděla vlky, co ti byli podobní," podotkla a pak přivřela oči. Tlukot srdce, tlukot srdce... jen byl problém, že tahle vlčice přehlušovala cokoliv jiného, co by v okolí mohlo být. Nespokojeně si frkla.
,,Jdeme, třeba zachytíme nějaký pach a nebo někde zahlédneme stopu."

>> Mrazivá jeskyně

Artume pokračovala křížem krážem, než cosi ucítila. Takové podivné cuknutí. Někoho nebo něco cítila. To ji donutilo přidat do kroku. Rozhodně to bylo větší než králík, kterého by tu normálně očekávala, ale zase to nemohla být vysoká. Že by se na ni usmálo štěstí? V tlamě se jí pomalu sbíhaly sliny a vlčice se jen zašklebila, když ji do čenichu udeřil pach jiné vlčice. No tak nic. To asi oběd nebude. Tak... kdo to byl? Znali se? Kdyby měla štěstí, někdo z Chaosu.
Ale... ne. Překvapivě to byla další srnka. Byla podobná na toho daňka a jelínka co zahlédla více severněji. Zvláštní. To byla nějaká zdejší móda? Podívala se po svém kožichu, jestli jí taky nenaskakují skvrny. Ne, pořád jen ty na stehnech a na slabinách.
,,Hej, ty," začala bez pozdravu a prostě si došla až k jelenovi. A doteď jí to ani nedošlo, ale... tahle srnka byla titán. Byla o víc než půl hlavy vyšší a s Artume to mírně zamávalo. I ti dva předtím byli takhle přerostlí? Vypadali ale všichni jako křáčí na nožičkách, takže její výška určitě nemusela nic znamenat!
,,Vypadáš vyhuble. A hladově. Kdys naposledy něco jedla?" ptala se, hlava mírně zakloněná, aby na srnu dohlídla. Sakra, proč byla tak obrovská? To si vážně musela Artume někde sehnat pařez, aby se na něj mohla postavit a dívat se jí z očí do očí?
,,Pro tvé dobro navrhuju jít a něco zkusit ulovit."

>> Tundra

Uvnitř nečekalo nic zajímavého. Byla to jen zmrzlá jeskyně, nic, co by vlčici nějak zaujalo a nebo nezaujalo. Ale cítila tu i pach otce, ač poměrně vyčichlý. Byl tu dávno, rozhodně ne od doby, kdy se setkali na pláži. Tedy nebylo možné jej sledovat. Na chvíli se posadila a začala posuzovat, co dál. Moc ji nenapadalo, kam jít. Ostrovy byly rozlehlé a ona byla hladová a ztracená. Jistě, půjde do tepla, ale co potom? Měla nějaký plán? Cokoliv? Ne, upřímně spíš ne. Všichni vlci vypadali skoro jakoby chodili s účelem, ale Artume jakoby bloudila. Sotva získala život zpátky, netušila, co chce dělat. Netušila, kam jít. Mohla by se prostě přilepit na příštího vlka, kterého potká.
Jak tak seděla a uvažovala, zaujal ji jeden z rampouchů. Byl blíž u země, takový tenký, lehký na ulomení. A to by mohla udělat - jednoduše ho ulomit. A tak se vydala blíž a olízla ho, jen aby pak trhla hlavou a rampouch přilepený ke svému jazyku jednoduše ulomila. Spokojeně si odfrkla. Zda-li takhle vypadal její život i při jiných zimách? Nebyla si moc jistá, jak by jeden měl a nebo jak trávil zimu. Jak ji trávilo společenství. Z toho, co zatím pochopila, bylo docela... všude. Tu bratr, tam sestra, ech, všude někdo a kdo se v tom měl vyznat? Matka v ní viděla sebe a tak se asi očekávalo, že bude víc než schopná zimu trávit sama. Co to ale znamenalo, přežít zimu? Upřímně, byla ráda, že zimu už pomalu a jistě končila. Už dávno nebyla vlče a pokud by si hledala nějakou vyhřátou noru, kam by se mohla po zbytek měsíční obrátky zahrabat, nejspíš by to nedopadlo zrovna dobře. Povzdechla si a mezitím pokousala kousíčky rampouchu, co předtím jednoduše utrhla. Vážně... co teď?
Cítila se zvláštně zranitelně. Venku padal sníh, hromadily se závěje a ač měla mít s tímhle zkušenosti, neměla je. Nevěděla, co se sebou dělat. Co dělat s kořistí. Základní instinkty měla, to ano, ale to bylo tak vše. Otec byl pryč a stejně by ho s něčím tak podřadným neobtěžovala, sourozenci byli kdo ví kde a bylo by pod její úroveň se k nim i přiblížit s otázkou, co by teď v zimě měla dělat. Matka... matka by byla zklamaná. Ač ji Artume vůbec neznala, něco jí napovídalo, že by ji raději na všechno nechala samotnou než že by pomohla. Ne, rozhodně by nebylo stylem alfy společenstva cokoliv pro svou dceru udělat.
Jak se asi cítili ostatní děti alf? Byli vůbec další? Další dědici, kteří sdíleli stejné břemeno jako ona? Očekávání, že se o sebe vždy dokáže postarat, že z každého boje vyjde jako vítěz a nikdo, nikdo ji neporazí. Že kdykoliv zavane její stopy sníh, nikdo ji nemusí hledat. Že všechno přežije bez cizí pomoci.
Svěsila hlavu. Takové myšlenky... sama na sebe měla vztek. Proč vůbec myslela na něco takového? Proč se jí svíral krk a žaludek? Odfrkla si. Ne. Ne, to nepůjde. Musí se vzpamatovat a trochu na sobě začít pracovat. Něco takového ji nesmí rozptýlit v jejím cíli - přežít zimu a na jejím konci být o kus silnější. Ať už z ní totiž bude kdokoliv, musí být dobrou dcerou chaosu. Dobrou dcerou svých rodičů. Získat z nich všechny dobré vlastnosti a... tohle ale už jednou v jejím vnitřním monologu proběhlo, nebo ne? A když byla s otcem, cítila, že by se měla chovat tak, jak se chovala. Kdo ale chtěla být? Kdo byla doopravdy? Měla druhou šanci na život. Neskonala ji celá zima, neskonalo ji léto a ani podzim. Co jiného ji ale tady na ostrovech čekalo? Pokud měla být jen malou kopií své matky, jak moc si mohla vybírat, co s ní bude? Kdo z ní bude? Dlouze si povzdechla a otráveně se rozhlédla po jeskyni.
Zima byla hrozně dlouhá na to, jak málo benefitů představovala. Hrozně dlouhá na to, jak chladná byla. Monotónní. Kožich kdo ví jak silný neměla, nebyla nejlepší vlk na sever - ale zase tu nechladla jako nějací vlci, co by si obyčejně žili na poušti. Sklonila hlavu a protože už měla vodu z rampouchu spolykanou, pustila se do údržby tlapek. Rozhodla se je očistit a dostat led z mezi prstů. Přeci jen to byla docela nepříjemná věc - a bylo jasné, že se něco takového stane když si jeden udělal výlet přes takhle zamrzlé pláně. Chvíli se bříškům věnovala, než se prostě schoulila do klubíčka. V břiše jí kručelo a měla na sebe příšerný vztek, že se nemohla probudit někdy uprostřed léta. Všude kytičky, travička a mohla by požírat třeba brouky a plody. Pro někoho tak vyhublého jako ona by to bylo zcela ideální. Ale ne, ne, to by nešlo! Musela tu být zima! Ale taky byla pravda, že otec říkal, že všichni a všechno usnulo. Mohlo to vůbec být něco jiného než zima? Možná, že ten důvod, proč se všechno probudilo, byla právě zima. Už to byl i rok, co se ztratila. Třeba... třeba to byl ten důvod. Rok nic neexistovalo. Na rok všechno zamrzlo - a pak přišla zima. Třeba tu byla celou dobu. Třeba byly celé ostrovy ponořené a až teď se ze sněhu probouzely. Zvláštní myšlenka. Mírně děsivá.
Její myšlenky zabloudily k jejím sourozencům. Byl někde Dallius zakopaný ve sněhu? A co Iridan? Tu jeho zvedenou polovičku, princeznu zlaté smečky, potkala, ale po něm nebylo ani vidu ani slechu. Ztratil se? Spadla na něj někde lavina a zasypala ho? Tiše se uchechtla. No, možná. Docela si představovala, jak se vlk prodírá sněhem, aby se nadechl. Třeba podobná věc předala i Dalliuse. Nebo někde skončil s liškama. Byl přeci zrzavej. Pořád se snažila odhadnout, odkud ta zrzavá přišla, ale nic ji nenapadalo. Dlouze si povzdechla. Ona na sobě neměla ani ždibec zrzavé a podle všeho neměl ani drobek zrzavé ani Iridan. Že by teda byl Dallius někoho jiného? Chudák otec, přes to by se asi nepřenesl. Na druhou stranu... její sourozenci byli jiní. Cítila to v kostech. Něco mezi nimi bylo jinak. V něčem byla vyjímečná. Speciální. Taková vločka.
Odfrkla si. Zimní vtipy? Ne, tohle by nikdy před nikým neměla říct. Zapomeňme, že se to vůbec stalo.
Ale dost toho, čas se hnout. A tak se jednoduše zvedla a vydala se zase o dům dál.

// 1) Zahraj, jak se tvému vlku zachytil jazyk o ledový rampouch. Jak ho asi dostaneš dolů?
2) Popiš, jak tebe, tvou smečku, rodinu a nebo přátele zima ovlivňuje - alespoň na tisíc slov.

>> Nížina hojnosti

>> Ledovcové jezero

I nadále pokračovala vpřed. Pomalu upřímně začínala ztrácet přehled o tom, co si vůbec myslí. Hm. Bylo to ale třeba? Myslet? Možná mohla jít jen směrem vpřed, dokud nenajde něco zajímavého, na co by se mohla soustředit. Všechno okolo bylo tak poklidné, zapadané sněhem - a přesto tu cítila hromadu pachů, jak se tudy hnali vlci sem a tam. Pár z nich už předtím zachytila a docela dost pachů, které si spojila se stopami, mířilo určitým směrem. Hm? Bude tam něco zajímavého? Rozešla se tedy tam, kam všichni odtud utíkali. Pojďme se podívat, kam to to stádečko vlků vyrazilo. A zda tam bude alespoň zajímavá podívaná když nic jiného. Artume se skutečně modlila za to, aby tam na ni čekal nějaký dobrý úlovek. Tolik štěstí ale mít jistě nebude...

>> Mrazivá jeskyně

>> Rozbitý sever

Začínala mít hlad. Ne že by ji snad veškeré tohle cestování nebavilo, ale... poslyšte, jednoduše by se hodilo něco zakousnout. Ideálně s někým dalším, koho by nějak přesvědčila, aby jí kořist zakousl. Otec se za tu dobu nejspíš už stihl probudit a taky dávno odešel - nezvládla chytit kořist a donést ji zpátky, jak si slibovala. K sakru. Inu, co se dá dělat... nějak se o to postará příště, až bude mít víc sil. Co ji však zaujalo bylo poměrně zamrzlé jezero. Bylo sice mimo její cestu, ale vlčice se odhodlala přiblížit a prohlédnout si ho. Bylo částečně zapadané sněhem, ale když se opovážila jít od okraje dál a očenichat si zamrzlou hladinu, docela i rozeznávala svůj obrys. Hnědá vlčice s šedivými skvrnami okolo očí a na čele. Pořád v sobě viděla otce, ale měla ten pocit, že se podobá spíše na matku. Přesto... ten pohled byl zvláštní. Jakoby jí na tváři něco chybělo. Něco důležitého. Nemohla si však vzpomenout, co to bylo. Nakonec se rozhodla z ledu slézt a vydat se směrem, kterým se původně rozešla. I tady byli další vlci a v hluboko ve svém nitru cítila každý úder jejich srdce. Bylo to zvláštní... ale začínala si zvykat.

// 3) Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře 1/2

>> Tundra

>> Dvojčata

Vlčice pokračovala poměrně rychle směrem k vodě, která ji v dálce zaujala a nyní ji plánovala pořádně prohlédnout. Očichat, ohmatat, ochutnat. To poslední možná ne - přeci jen ta voda byla slaná a pokud měla tu šanci, mnohem raději by se tomu vyhnula než cokoliv jiného.
Zahleděla se napříč oceánem a pokusila se dohlédnout až do jeho hlubin, ale světlo tak hluboko nedosahovalo. Oklepala se a tlapkou si stoupla na jednu z ker, které se dostaly až podezřele blízko břehu. Jakoby na ně někdo lezl už předtím. A pokud to zvládl někdo jiný, pak to jistě zvládne i ona... že? Proto přelezla na kru a její pohyb donutil kus ledu, aby se od břehu odlepil. Naježila se, ale nijak si nestěžovala. Hah! To zvládne. Zatímco si tak hezky plavala na kusu ledu, její pohled znovu sjel nahoru k obloze. Dolů padaly drobné vločky. Artume jednu zlehka chňapla do zubů, než se pozorností zase vrátila na zem. Nebo tedy spíš na kru. Přikrčila se a odrazila, aby skočila na další. Ta se vlivem pohybu rozpohybovala směrem k pláži. Vlčice se tiše, spokojeně ušklíbla. Má skvělou rovnováhu. Výborně. Čas zamířit zpátky domů. I když kdo ví, kde to vůbec bylo.

// 2) Chyť do tlamy vločku (klidně i s velkým V)
4) Prokaž svou odvahu skokem na nebezpečné kry! (rozbitý sever)

>> Ledové jezero

>> Ledové pláně

Začínala být tma. Sníh nepříjemně zářil, bodal do očí a celkově se zdálo, že i přes absenci denního světla jednoduše pláně ne a ne zhasnout. V dálce viděla vlky, kteří si spolu povídali. Tady po cestě na vrcholek vypadali jako otravní mravenci, které se dalo jednoduše zašlápnout. Hahah. Možná, že by někdy někoho zašlápnout mohla. Tak či tak, vítr česal srst tmavohnědé vlčice a veškerá světýlka se odrážela od jejích vytřeštěných očí. Už nějakou dobu jí po čumáku stékaly drobné kapičky krve, padaly do sněhu a ničily jeho nevinnou a svítivou bílou. Nevadilo jí to. Nevadilo jí, že krvácí, nebo že za sebou nechává mírnou trasu krvavých kapek.
Sníh pohlcoval kapky krve jako déšť. Možná, že zde díky nic jednou i něco vyroste! To byla však spíše planá představa když jeden zvážil, jaké teploty tady na severu byly. Většinou moc daleko od tajgy neodcházeli ani sobi. Měli tu sice svou tundru, po které se klidně procházeli a stěhovali svá stáda jižně či severněji, ale jinak? Jinak zde byly nejrůznější lišejníky a mechy. Byla tu zima, kterou nešlo zapomenout ani kdyby jeden chtěl. Jen si to představte, muset žít tady v tom nekonečném světle a nekonečné bílé, co se táhla do všech možných směrů.
Artume vyšplhala až na vrcholek a ač netušila, co tu vlastně dělá a proč tu je, alespoň zaklonila hlavu, aby se podívala na další důvod živé zimy. Světla tančící na obloze. Otřela si čenich a posadila se. Fialová, růžová, zelená, tyrkysová. Ač nebylo příliš pozdě, výhled na oblohu byl skutečně krásný. Zcela ji mesmerizoval. Nekonečný tanec světel a nekonečné zabavení kohokoliv, kdo by se snad tudy probíral na sever a nebo na jih. I v temné hladině oceánu se totiž světla odrážela. Jak krásné. Jak pokojné. Jak nezajímavé.
Koho by zajímal tanec světel na obloze, který může vidět kdokoliv? V čem byla lepší než cákance krve na sněhu? Rudá na bílé, jako ta krvavá cestička, která Artume následovala až sem nahoru. Pokud by jeden obarvil oblohu na rudo, byla by hned pro hnědou vlčici zajímavější? Ano. Jistě ano. Byla si téměř jistá, že výhled na oblohu oděnou v karmínu by byl lepší než ten, co měla momentálně.
Moře a oceány by se pak mohly změnit na nekonečné odrazy rudé, nekonečné jako krev lející se z otevřené rány. Vlčice se oklepala a odmítala na krev dále pomýšlet. Pojďme se tedy věnovat něčemu jinému, ano? A to něco byly vlny, nad kterými již doteď uvažovala. Moře. Oceán. Voda tak dlouhá a tak temná, že jeden neviděl na její konec. Zda-li by byl nějaký vlk schopen plavat tak dlouho, že by se dostal až na jeho stranu? Ne, moře by jej jistě pohltilo. Nedokázala si ani představit, jaká zima v té temně modré vodě musela být. Nechtěla na to přijít. Ovšem... kry, které se pohupovaly na hladině, si získaly její pozornost. Některé připomínaly vyrvané zuby nějakého obra, který se pustil do boje, co nemohl vyhrát. Proč se jim vůbec říkalo kry? Proč ne tesáky? Proč ne čelisti? Ach.
Ať už to byl důvod jakýkoliv, posledy zaklonila hlavu a zahleděla se na oblohu. Světla ji ještě chvíli povedou, zatímco tento sever bude poznávat. Brzy se ale bude muset vrátit zpátky na jih, začínalo jí být chladno.

// 6) Vyber si jedno ze severních území a během herního večera/noci sledujte polární záři✔️
// 7) Vyšplhej na rozhlednu na Dvojčatech a popiš výhled formou líčení na 500 slov ✔️

>> Rozbitý sever

>> Tajga

Zdálo se, že na této planině byl poměrně provoz. Cítila tu pach podobný na ten matčin, v dálce se bavila dvojice... daňků? Byli to daňci? Huh. No, rozhodně ne sobíci.
Tu byla stopa, co mířila směrem, ze kterého odešla, tam byla stopa, co mířila směrem vpřed a dál do této nehostinné krajiny a vlčice na to reagovala mírným škubáním oušky. Kdesi v dálce i viděla stádo sobů, kteří si jí však těžko všímali. Samozřejmě. Vždyť... podívejme se na ně. Bylo jich takové stádo a ona byla jedno vyhublé štěně. Zašklebila se, ale pak jen pohodila hlavou. Ech. No a co že je teď slabá? Jednou v budoucnu bude silnější než všichni, kteří sem vůbec vkročili. Jen ji mrzelo, že tu nic nebylo. Absolutní prázdno.
,,Hm... možná si postavit vlastního vlka?" projelo jí hlavou. To, jak se v okolí nacházel někdo další, ji sice pořád rozptylovalo, ale byla ochotná se kousnout a udělat to. Proč ji to vlastně tak rozčilovalo? Možná proto, že cítila, jak jim krev proudí tělem. Jak horká je. Klapla zuby a místo toho začala tlapkami dohromady strkat sníh a kupit ho na sebe. Taky se jí zatím dařilo ho uplácávat. Trochu sebou cukla, když se vlčice s dančím zbarvením vysekala na ledu a zvedl se jí tep tak, že jí to bylo až nepříjemné. Měla zvláštní dar, že? Ale... proč? A co to znamenalo? Že si bude vědoma každého uklouznutí? Kde by se jinde rozchechtala, tady si jen odfrkla a pokračovala v plácání sněhuláka, očividně ignorující dvojici daňkovců.
Nakonec se jí podařilo uplácat podivný, sněhovitý tvar a po docela dosti práce k němu vytvořila i hlavu. Vypadalo to příšerně, ale koho to zajímalo? Ji ne. Protože v momentě, kdy byla spokojená se svým dílem, po něm jednoduše skočila a začala ho okamžitě bořit. Skákat po něm, ohánět se tlapkou a ničit sníh, co doteď tak pracně vršila na sebe. Jak si tak poskakovala, dokonce se jí jedna z tlapek smýkla a prakticky hlavou napřed do sněhového vlka zajela. Hlavu brzy na to zdvihla, celou bílou od sněhu a s výrazem, který napovídal, že pokud by to snad někdo viděl, nejspíš by mu zakroutila krkem. Ale nikdo to neviděl, že? Ne. Daňci se až moc věnovali sobě a Artume si tak zachovala nějakou tu hrdost. Postavila se, odklapla uplácanou kupku sněhu a pokračovala dál.

// 6) Postav sněhovou sochu, sněhuláka, nebo něco jiného - samozřejmě ze sněhu
8) Popiš, jak se tvůj vlk zotavil z uklouznutí na ledu

>> Dvojčata

>> Kvetoucí louka

Vlčice dorazila do stromy zahaleného lesa. Potemnělého, jak se na severu odehrávala světelná show. Kráčela, rozhlížela se a cítila, jak už i tady se jí zima zakousává do masa. Klapla nespokojeně zuby a přimhouřila oči. Eh. To zvládne, trocha zimy ji přeci nezabije, ne? Uchechtla se nad tím a sledovala, jak se ve stínech před ní mihla černobílá vlčice a pokračovala v cestě dál. Artume nastražila uši. Odkud to šla? I proto se vydala tím stejný směrem a brzy jí pohled padl na podivného vlka.
Ach? Že by její první známý? Zašklebila se a už si připravovala nějakou jedovatou poznámku, když tu ji vlk přizval, aby se podívala blíž. Něco prodával. Měl takový povoz na kolečkách a hromadu serepetiček. A k čemu že to bylo, ptáte se? Dobrá otázka. Přímo skvělá. Artume netušila, ale to už ji vlk nutil, aby pila nějaké driáky. Vypadaly jako tlapky a ač se jí nechtělo, nehodlal mu říct ne - byla přeci odvážná. Napila se a najednou? Najednou byla mnohem silnější. Huh? Jenže to už vlk vyžadoval platbu a když zmínila, že neví, jak zaplatit, prostě jí řekl, ať se oklepe. Do všech stran najednou létaly blyštivé kamínky. Byla zmatená, ale Wu, jak se představil, si je jen posbíral - a Artume mohla jít dál. O něco silnější, než byla předtím.

Nákup:
Konto: 210kšm 5 rubínů
Nakupuji: Čtyři tlapky do krve (50, 60, 70, 80)
Cena nákupu: 260kšm
Měním: 5 rubínů -> 50kšm
Konto po nákupu: 0kšm 0 rubínů

Schváleno

>> Ledové pláně

>> Tiché útočiště

Vlčice pokračovala směrem vpřed, tak nějak bez toho, aby pomyslela, kam že to vlastně jde. Cítila na louce krev. Zvedla hlavu a zavětřila. Zvláštně ji přitahovala... rozhlédla se a pohledem skončila na dvojici vlků, od které přicházela. Oblízla si pysky, ale rozhodla se, že nebude pro tentokrát pokoušet štěstí. Možná, že by se jí zadařilo šikanovat a obrat jednoho vlka, ale dva byli momentálně mimo její síly. I proto tak nějak chuť za nimi jít a okrádat vzdala.
Pach krve ji však stále táhl k nim. Rozhodla se, že se té potřeby zbaví tím, že jednoduše půjde vpřed - a v momentě, kdy se pevně rozhodla, že se nenechá ovládat svou chutí se jít nažrat, najednou jakoby ta potřeba se ke krvi přiblížit... nebyla. Tak nějak cítila, že to možná bylo něco, co se s ní drželo z jejího starého života. Ale ať už to bylo něco, čemu holdovala, rozhodně se tím nechtěla nechat ovládat i teď. Její staré já bylo slabé a i proto skončila tak, jak skončila teď. Byla taková, jaká byla teď. Měla šanci být tisíckrát silnější.

>> Tajga

13/13

Usmála se. Necítila sice radost, ale věděla, že to je úspěch. Její otec byl silnější než někdo jiný. A i když matka nezabila, pořád se jednalo o docela velký úspěch. Možná bojovala se silnějším protivníkem - jeden nemohl tušit, že? Rozhodla se na ni tak být hrdá ať už to bylo jakkoliv.
Když svolil, že si sem může někoho přivést, pokývla. Takového úkrytu by bylo škoda kdyby se nevyužíval nějak víc než jak byl teď. Už tak tu byly poměrně vyčichlé pachy a Artume si tak nějak uvědomovala, že tu nejspíš otec trávil čas hlavně s matkou (snažila se tedy ten druhý pach zapamatovat) a oni už nejspíš dávno vyletěli z hnízda a moc se tu tedy nezdržovali.
Sny ji pohltily poměrně brzy a pro jednou se jí nezdálo o ničem. Bylo to jen prázdno. Prázdno, které ji obklopovalo. Vznášela se v něm a nic nechápala. Jen to, že jí někdo nějak dal druhou šanci. Že by tu nebyla kdyby nebylo co opravit - kdyby nebyla dědička prohnilého genu, prohnilé magie. A ta magie se nějak změnila spolu s ní. Bylo to... zvláštní.
Když se probudila, otec stále spal v koutu úkrytu. Artume se zvedla, protáhla se a vydala se na čerstvý vzduch. Měla nad čím uvažovat a pokud se vrátí dřív než se otec probudí, třeba mu i nese nějaký úlovek.

>> Kvetoucí louka