Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Zlatý les

Jako hnědá šmouha vypadla z lesa a zastavila se na prvním kousku pod volným nebem, aby si ověřila že to byla pravda. A byla. I když ne teda tak idylická jak doufala. Závěje proděravěné deštěm a vítr si to svištěl jako svišť. Ale stále, byl to sníh. A ať už byl její domov jakýkoliv, cesty když jí vedly kam chtěly, stále ho měla ráda jako malá a teď i jako dospělá. Zima v kožichu, vítr ve tváři, to byla radost a dobrodružství. I když jí už ve větru třepalo jen jedno ucho a místo toho zabíral i o brašničku a házel jí, a tak i tím rostlinstvem, co v ní bylo. Ásleif tyhle nepříjemnosti byly putna a jen se usmívala.
A pak zas vyrazila jako šíp, mokrý sníh ve vzduchu za tlapami a v její tváři nadšený výraz, jak si užívala zimy. Otočky ve sněhu, vločky na tlapách, nebylo ho moc, ale jí to stačilo. Na to nebylo třeba půlmetrových závějí, zatím. Po všech těch vážnostech, záchrana vlčete, přítele, světa? Za čas už to bylo spíše otravné, hrdinství bylo přeceňované povolání a chvilka klidu a nespoutané radosti naprostou úlevou. A pak se zase zastavila, oddechovala s úsměvem ve tváři, konečně se jí zima začínala dostávat pod srst, špičky mokré srsti dostávaly šanci mrznout. Ale jí to nevadilo, mohlo to být i horší, tohle bylo pořád... příjemné.

Černá vlčice odešla směrem, kterým očekávala, že se vydá, a ona tak zase osaměla. Ještě jednou si zívla než se mohla zase svalit jak poleno do své kupky listí a dospat to, co bylo předtím přerušeno a ztraceno. A konečně si uvolnit ta zpropadená záda. Tsk vypustila syknutí bolesti, když zjistila, že padnout jako zralá hruška, nebyl v tomhle stavu nejlepší nápad. Sny se zase rozplynuly, když se musela celá znova natočit tak, aby jí nic netlačilo, nestudilo ani nebolelo. Ta záda jí byl čert dlužen, i když tedy díky její oběti teď Rhaax asi žil. Stejně, musí za to z něj příště udělat srandu, tedy, jestli si vzpomene. Myšlenka už splynula se sladkým spánkem, který teď potřebovala jak vlče.
A pak se už zase probrala, ani jediného snu, ani malinkatého, jí nebylo dopřáno a tak se mohla jen protáhnou a chvíli jen tupě výrat do korun stromu, zatím co přemýšlela, jestli se jí vůbec bude chtít vstávat. Prvně si řekla že ne, že tu prostě bude smrdět ještě chvíli, ale pak si všimla... byl to sníh co viděla tam dál, mezi stromy když natočila hlavu? Hned vyskočila jako pružinka, plány v prachu, a rozběhla se tím směrem. Ani si nevšimla toho, že už jí nebolí záda, když už jí nebolela, nemělo jí to co připomenout. Hned bdělá jak to jen šlo, si to pelášila k louce.

>> Bull meadow

I když rozespalá, nebyla Ásleif ani nějak protivná z toho, že jí byl vyrušen odpočinek. Vlastně byla i ráda, že tohle všechno do sebe už tak hezky zapadá. A že to, alespoň takhle a zatím, vypadalo i jako šťastný konec. I když jen kapitoly a ne celého příběhu. "Jo, takový. Vím že jeden je Rhaax, ale tohle byl ten druhý." pěkně velká rodinka to byla, ne že ne. A i v celku sympatická. Ale pískoví vlci, to jí připomnělo něco, co by téhle vlčici ještě mohla říct, jen mozek po spánku ještě zcela nenaběhnul, "Co se ještě Rhaaxina týče, je zraněný, nevím jestli víš. Ale už je ve smečce, tákže-" věta neměla jiného konce, než zívnutí, ale měla pocit, že jí i tak pochopí.
Že jí ale vlčice chtěla nějak děkovat, to nečekala. Jenže ani teď neměla co po ní chtít. A nebo jí to prostě nenapadalo v tomhle stavu, tak či tak, výsledek stejný. "Eh, to je dobrý, ani nevím co bych jako měla chtít," usmála se zjizvená. Podle pachu i toho, co věděla, se dalo čekat, že černá patří ke smečce tady. A tam už trefila, tak dobře věděla, kde případně otravovat. Stejně se plánovala někdy zajít podívat na Rhaaxe, tak může při tom i Renbli. Ale to byla ještě budoucnost, takže vlčici jen přikývla se zamručením, že bere na vědomí. Buzení už nijak nevyhrabávala, nebyla z toho zrovna šťastná, ale situace která byla, to omlouvala, takže to nechala plavat. Až pak, téměř, kdy se chystala už zase zahrabat do listí, když vlčice asi mířila k odchodu, se dozvěděla i její jméno. "Ásleif, nikdo odnikud," zvedla koutky v úsměv zatím co se sesunula do polosedu. Oči ještě na vlčici, jestli ještě bude mluvít či ne.

Rozespalým pohledem si vlčici ještě jednou přejela, když docela přesně popsala tu malou, se kterou se její cesty zkřížily už dvakrát. A tohle by nebylo poprvé co se o tohle vlče někdo zajímá, ale cizáci asi pomřeli a tahle vlčice byla cítit asi jako ti vlci ze smečky. Takže nad pochybami mohla mávnout packou. "Jo, poprvé pár měsíců zpět, kdy jsem jí zachránila před cizími, s asi ne milými úmysly, řekla, načež se na chvíli odmlčela aby si mohla znovu zívnout bokem, "ale tebe bude spíš zajímat, že jen nějakou tu chvilku zpět, ji někdo odvedl do smečky, její brácha hádám." Musela veškeré tohle příbuzenství odhadovat, ale to kde malá byla teď, bylo asi to hlavní. A hned taky věděla jak se jmenuje - Renbli. Takže nakonec se jí dostalo odpovědi.
I když tak nějak vzdala šanci že se bude hned moct vrátit ke spaní, už byla vzhůru dost dlouho. "Asi jsem jí předtím odvedla ke špatné smečce," zamumlala si pod čenich. Ani mentální probuzení jí nedonutilo přemýšlet nad možnými scénáři co by to mohlo přinést.

Odpočinek byl teď pro hnědou jak dar z nebes. Sice už bylo chladno a její jedinou ochranou, před tím byla srst a hrouda listí, která se okolo ní trochu bortila, ale to už nebylo nic, na co by nebyla zvyklá. Připadala si trochu jako předtím, než tady skončila. Pořádně si ani nedokázala uvědomit jak dlouho už to bylo, rozhodně však víc než jak jí to připadalo. Chvilka spánku však byla vyrušená voláním, nějaké vlčice. Hlas nepoznávala a vzhledem k tomu jak blízko byla smečce, radši zvedla hlavu aby se podívala kdo to je. Na černou koukala jak čerstvě vyoraná myš, no uráčila se alespoň posadit a neválet se tu před ní.
Byla stále rozespalá, když poslouchala co že to hledá, takže jí chvíli trvalo, než si to v hlavě urovnala. Jo, vlče viděla, ale jméno jí nikdo nesdělil a to se ptala. Takže aby tady, pravděpodobně něčí mámě, neplácala nesmysly, se prvně optala, "To záleží jak vypadá, možná bych s takovou mohla i pomoc." Zněla prostě jako někdo kdo se právě probudil a neodpustila si menší zívnutí. Alespoň že to trochu pomohlo na ta záda.

>> území

Líným tempem, ničím nerušená se vydala pryč z území smečky. Nepatřila k nim, byla mezi nimi jak vrána mezi špačky. Nic jí tam už nedrželo, když pískovému nemohla už nijak pomoci, Tiara byla... kdesi, ale ne tam a flekaté vlče, se nejspíš vrátilo k rodině. Už nic pro ni, prostě a jednoduše. Zatím, však ona se tam pak vrátí, nenechá Rhaaxův osud jako neznámou, záhad už bylo na těch pár ostrovů, víc než dost.
Nikam daleko ale taky nedošla. Nebyla žádný mezek, stavěný na to aby se tahal s nákladem a natož raněnými. Takže odnos vlka, který už měl k vlčeti na míle daleko a byl větší než ona sama, se na ní poněkud podepsal. Zejména v tom, že měla chuť vyhodit vlastní záda někam do křoví a zapomenout na jejich existenci. Ale vzhledem k tomu, že to nebylo fyzicky možné, se do listí svalila celá, natažená tak, aby jí to bylo alespoň trochu pohodlné a jala se z té námahy trochu vyspat.

Hlavně Aet a Rhaax

Jen si tiše povzdechla, když se jí nedostalo žádné odpovědi. Nejspíše na ni nebyla vhodná chvíle, třeba že to vlčice nedokázala pořádně v ten okamžik vycítit. Místo toho pokračovala v čestném strážení což pro ní spočívalo jednoduše v tom, koukat jestli Rhaax náhodou nepadá jako pytel brambor a pozorovat jak se to okolo začíná hýřit vlky. Tahle smečka byla větší, než čekala, to musela uznat. Jenže díky tomu taky cítila i ona jistou nepatřičnost. Jen umolousaný vagabund v centru dění. S tolika vlky už musela být její pomoc brzy zbytečná.
Jediná akce, kterou pořádně provedla, bylo to když Rhaaxin omdlel a ona se přišoupla trochu blíž aby viděla jestli nebude potřebovat zachytit. Ale než ho konečně dostali k doupěti, nebyla žádná její akce ani nutná. Hnědý byl utahaný, Zarina šla hlídat vlčata a ona v jistém smyslu osaměla. Pohled po okolí jí odhalil, že Tiara tu nikde nebude a tak neměla ani koho jiného otravovat. Otočila se k šedivícímu, který předtím Rhaaxovi nějak pomohl od bolesti, zdál se jí už předtím nějak důležitě, tak byl její nejlepší tip, "No nic, já už tady nepomůžu. Půjdu se někam složit, než vám tady omdlím taky, ale-" odmlčela se když věnovala ještě jeden pohled pískovému, "vrátím se, podívat se jak je na tom." Její řeč nenesla ani stopu otázky, i když to obnášelo to, že prostě vpadne na území smečky. Nepotřebovala nějaké povolení aby zjistila jestli je její přítel v pořádku, ne?
Pak se už jen obrátila a vyrazila pryč cestou, kterou sem přišla, jestli jí chtěl někdo něco říct, mohl křiknout, nebo následovat, ale hnědé se tady už teď nechtělo déle zdržovat. Třeba že tady někde muselo být to flekaté vlče, neměla pocit, že by zrovna v téhle situaci, se někdo zajímal po tom co chce. Však se pak vrátí, co už s tím.

>> Zlatý les

1. Ásleif
2. Ani jednou, příteli
3. Barn a Zí (nebo jakou postavu sem pošlou)
4. Ty

badabumts

Díky za akci.
Peníze samozřejmě na Vidara a procenta následovně
Síla: + 9%
Vytrvalost: + 7%
Rychlost: + 11%
Obratnost: +3%

Zapsáno

<< Zlatý les

Třeba že už zas byli jen čtyři, dostávala pocit že je tu trochu jen páté kolo, jak nebyla ze smečky a vůbec. Dělala mu odtah, teď mu zlepšovala náladu a co o to? Nedělala si z toho moc, dokud jí někdo neposílal k šípku, tak s nimi prostě zůstane a možná si konečně dopřeje chvilku odpočinku. Ti cizáci se prostě navrtali do jejího života a zbavit se jich, bylo horší než blech. Třeba teď už, konečně, až se tedy o Rhaaxe někdo postará. Obvykle smečky měly nějakého toho léčitele, tak zas tak hrozná už tahle situace nebyla.
Ze šedé sice měla pocit že z tíhy na hřbetě se po tom všem běhání zhroutí, ale dokud nepadala, tak jí do toho nijak nefušovala a jen se držela při jejím boku jako jištění a připadala si velice neproduktivně. Ani co tak říct k tématu neměla, to že nevzala roha nejspíše byla pro hnědého odpověď teď dostačující.
Koukání po lese jí ale za krátkou chvíli přestalo bavit a tak se rozhodla pro otázku co jí docela svrběla na jazyku, "To vlče, flekaté, náhodou nevíte jak se jmenuje, co?" optala se s úsměvem. Chtěla té malé prostě říkat i jinak než prcku, zvlášť když už zas tak prťavá nebyla. Pak za ní chtěla zas zajít, pokud jí nevykopnou hned co odvede svou práci jistící vlčice . Kvůli tomu vysvětlovat to rodičům. to nebylo ani náhodou, to jí ani do hlavy nevlezlo. Jen viděla že byla prostě z toho předtím celá zvadlá, tak jestli už se vyspravila. A možná i zjistit kolik nachytala brouků.

Vlků tady vskutku bylo jako mravenců, ale na rozdíl od těch malých šestinohých příšerek, byl vskutku každý jiný. To že tohle je tedy souostroví, tedy zatím nevyvolávalo žádné potíže, i když k tomu někdy mohlo dojít. Přeci jen, je to menší než pevnina a i když ta taky nebyla nekonečná, potřebovala by na tu několik životů aby vše jen viděla, natož pořádně prozkoumala. Ale když tady byla dobrá společnost, nebyly starosti. Tohle jí vlastně i připomnělo Tiaru. Když právě ta jí vůbec prvně ukázala tenhle les. Byla i z téhle smečky, třeba by jí tady mohla potkat, když už jí po návštěvě džungle nemohla najít. Možná byla na území, nebo možná byla někde a hledala jak se dostat na ten divný ostrov. Sama by si měla taky trochu máknout. Ale teď, vzhledem k Rhaaxově stavu, to bylo jedno.
"Vodou," začala poněkud mlhavě, než to víc rozvedla, "spadla jsem z útesu do moře a když jsem se probrala, tak už mě to vyplivlo tady." Neznělo to ani jako by to pro ní bylo v nejmenším traumatické, jak by snadno mohlo být. Vlastně to od ní znělo spíš jako by po cestě šlápla do louže a teď měla jen mokrou tlapu. "Štěstí že se ze mě nestala rybí svačinka," usmála se nepatrně, i když to teď pískový nejspíše nemohl vidět.
Ale pomoc už dorazila. Zarina skutečně nikde nezahálela, druhého vlka neznala, ale byl teď Pomoc, tak nebyl důvod si stěžovala. Vypadal nějak prošedivěle, ale důležitě, i když ne že by zrovna Ásleif na tomhle dvakrát záleželo. Klidně se ale pošoupla, aby bylo u Rhaaxe místo. Nedával se ale do žádné léčitelštiny, ale pokud udělal něco, ať už to bylo cokoliv, že mu to pomohlo necítit bolest, tak to bylo dobré.
A pak se začali scházet další, jak ti mravenci na sladké, jedna tvář jí však rozhodně nebyla cizí. Flekaté vlče, které odtáhla portálem kamsi ke smečce. Evidentně špatné. Ještě že nebyla ten typ, co by se zrovna staral, protože tohle by byla ukázková situace se obávat z toho, že jí tahle smečka nabančí. Jediné obavy které teď měla, by byly leda tak ty, že jí vlče zas dají hlídat, to by nedopadlo dobře a těžko říct pro kterou. "Ahoj prcku," pronesla k ní, třeba že už se od jejich setkání trochu vytáhla, když ale neměla její jméno, co moc jí zbývalo. Vzhledem k tomu jak však reagoval její doprovod a vlčka sama... opravdu se teď dostala do středu rodinného setkání? Ten nově příchozí se Rhaaxovi podobal a dávalo by smysl že by jí šel hledat, jestli ba to byl nějaký její příbuzný. I když podobu... ne, neviděla. Ale vážně se jí podařilo dostat do středu drámy téhle rodiny? Než však měla čas se s flekatou zdravit nějak víc, už byla odvedena pryč. Škoda. Ale vzhledem k tomu že vypadala jako smutný uzlíček, to možná bylo lepší.
Zarina jí už ale žádala aby jí pomohla Rhaaxe nahodit na záda. Asi by to zjizvená ještě zvládla, krev přeci jen nebyla její a jediné co jí bylo, tak bylo to, že si pak bude muset odpočinout aby jí nezabila vlastní záda. Šedivá se sama naběhala dost, ale jestli chtěla, pak nic nenamítala a jen jí pomohla vysadit si ho na záda, tak jako ona předtím jí.

>> Území zlatý

Neodolala lehkému úsměvu, když to vypadalo, že vyprávění konečně zabralo. Možná pro to stále nebyla ta nejlepší chvíle, ještě nic nemohlo být jisté, ale oproti pár momentům zpět, to byl pokrok. Jen krátce zapřemýšlela nad jeho otázkou, tak aby ticho netrvalo nepříjemně dlouho, "Docela často. Ale ani mi to nevadilo, když pro mě bylo vše ve světě nové a zajímavé," bylo to pro ni trochu zvláštní, najednou vzpomínat na to, co bylo tak dávno. Nevadilo jí to ale, stejně to co se stalo nemohla nijak změnit, tak proč to držet nějakým tajemstvím. "Ale když jsem byla osamělá, a že to tak bývalo... no, obvykle jsem se prostě pokusila najít nějakou smečku a pár dní tam otravovat, než jsem šla zas dál. Nebo jsem někoho potkala a prostě jsem šla dál s nimi, dokud jsem zas nechtěla jít jinou cestou." To že občas nebyla vítaná, to ani necítila potřebu zmiňovat. A jizvy na jejím těle samy vypovídaly o tom, že ne každé setkání bylo přátelské. "Ale co jsem se dostala sem, to jsem jen málokdy už sama," tady jako by se to vlky jen hemžilo, nuda tu být nemohla.
"Mám, možná měla? Kdo ví kde se toulaj, jestli tady, nebo na onom světě. Příliš daleko na to, abych to mohla zjistit, odsud snad nemožné," povzdechla si nad tím, že je tohle ostrov. Ještě nedošlo na vyčerpání míst a zajímavostí, ale jednoho de mohlo i to. Teď to však bylo o tom, že nebylo jak se dostat zpět na pevninu. Ale to co k svým sourozencům cítila... bylo to těžký. Neviděla je tak dlouho, že to prostě bylo vše vzdálené, tisíci dny i mil. "Už je pozdě na nějaký výčitky, že jsem zdrhla. Tehdy jsem byla bláhová a teď už ani nevím co bych k nim cítila." Nezněla nijak smutně, pouze jen říkala fakt o něčem, co jí už jen málokdy křížilo mysl. Rhaax vypadal i tak trochu hůř než předtím a doufala že mu to může alespoň trochu pomoc.
Volání jí však vytrhlo ze vzpomínání i vyprávění. Šedá se vrátila a vedla i někoho dalšího. "Tady!" houkla nazpět, i když už to bylo asi zbytečné. "Už jsou tady," hlas jí klesl s úlevou, že se snad blíží někdo, kdo svede víc, než jen mizerně vyprávět. Kdyby si dřív jen pomyslela, že by se jí kdy hodilo umět vyprávět.

V životě by nečekala, že v situaci záchrany života by to vše zvorala zrovna té konverzační části. Vždy tak nějak stačilo aby druhá strana pochopila její pointu a zmatečná omáčka co to provázela mohla jít stranou, jenže to teď prostě nemohlo zabírat. Jako, alespoň byl při vědomí, dokud jí její neschopnost v tomhle oboru připomínal. Být tohle jindy asi by jí to nevadilo, ale teď? Byla nakrklá sama za sebe, že nedokáže ani pomoct příteli v tomhle. Zoufale si nad sebou povzdychla. Než se pokusila trochu víc soustředit.
S Rhaaxem to bylo stále horší, nechápala tu jeho magii, proč tak vyvádí. A ani nevěděla co myslí tím pomoc, krom toho aby prostě mluvila. A co už jí zbývalo pokud ho nechtěla podkopnout ještě víc. Tak třeba o sobě že, co by na tomhle mohlo být těžkého, když nemusela nic vymýšlet.
"Tak jsem ze krajiny, kam bych teď už ani netrefila, zimné, krásné, ale neskutečně nudné. Všechny zajímaly jen nějaké spory mezi smečkami, zatímco já chtěla vidět něco víc," rozpovídala se k pískovému, "tak jsem se jednou prostě zdejchla. Moh mi být tak rok, nikomu ani slovo, jsem zdrhla kamsi do lesů." Bylo to už dávno, vzpomínky mlhavé a rozhodně to neznělo jako od zkušeného vypravěče. "Mladá, nezkušená, prvním velkým dobrodružstvím bylo vůbec neumřít," sama pro sebe se pousmála. Nebylo to tak těžký když už začala. "Mrzla jsem, hladověla, krvácela, ale víš co? Ani jednou jsem se netoužila vrátit." Doufala že teď už to je lepší, ne tak marný a alespoň trochu to pomůže. Zrak měla zaměřený na jeho tvář, sledovala jak mu je, zatímco chytala dech na další kousek příběhu, pokud na to mělo dojít.

Kapku jí překvapilo že šedivá vlčice nic nenamítala, když jí pomalu nakázala aby pro pomoc běžela ona, třeba že sama měla k tomu požadavku dost dobrý důvod. Ale místo nějakého rejpání prostě běžela pomoc. Jo, těžko říct co by řekla ona, být na druhé straně něčeho takového. Ale tady šlo i o život, že. Sama na to prostě nepůsobila, že by někdo jí už blízký byl na hraně života a smrti. Byla prostě balvan, po kterém podobné věci stékaly jako déšť a držely se jen v prasklinkách. A léty zaprášené schopnosti vyhodnocení vhodného tónu pro situaci, se nevynořily ani teď. Alespoň se neusmívala, to byl drobný úspěch.
Když ale viděla kterým směrem Zarina odběhla, aby tušila kudy zpět, přisedla si k Rhaaxovi. Aby ho mohla skutečně hlídat a slyšet, a možná taky protože měla pocit že jinak její záda prasknou. Pak se určitě bude muset někam složit, ale alespoň ještě cítila že pro to teď nebyl čas. Nevypadalo to, že by bylo bezpečné ho je tak dotáhnout do smečky, jak navrhla šedá. Blízko jak jen mohla být, i to bylo příliš daleko. Než myšlenky si ale teď právě zraněný vyžadoval její pozornost. "Mluvit, to se řekne, kdybych tak věděla o čem s tebou," začala, vlastně pobavena sama sebou, "jen tak rýpat do někoho, pohodička. Ale na povel,to si nedokážu jen tak vymyslet," možná i takhle plnila trochu podivným smyslem žádost vlka. Mluvila, i směrem k němu, mlela jako kafemlejnek, "O čem, no. Že se proneseš, že tu máte krásný stromy?"
Ale dál už nedošla, když si všimla, že se s vlkem něco děje. Byl zraněný už předtím, jestli by se nějak zachvěl bolestí, připsala by to tomu, ale to spíše oči, to co se v nich blýsklo nevypadalo jen jako odlesk z okolí. Prostě to bylo čudný, "Rhaaxi, co se děje? Prosím, že za to nemůžou ty mé kecy," starost byla konečně pořádně cítit v hlase zjizvené, třeba že poněkud zabitá hloupým a poněkud zoufalým pokusem o vtip. Nevěděla ale co tak vůbec s ním.

<< Bašta

Váha na hřbetě se na ní podepisovala, cesty bažinami předtím byly proti tomuhle docela nic, takhle měla pocit že jí záda budou ještě týden nadávat. Ale i tak, přes nepohodlí, pokračovala dále do lesa. Tahle navíc cítila že Rhaax pořád dýchá a nemusela se o něj strachovat víc než bylo nutné. I když to že jí jeho krev barvila srst, nebylo zrovna dvakrát uklidňující, nějaká ta špína jí ale nevadila. Stejně byla obvykle od bahna, nebo i vlastní krve, co už s tímhle. Hlavně že se stále držela ona a pískový jí na hřbetě. Nic si nedělala ani z šedé vlčice, vypadala mile, pomáhala Rhaaxovi, nic proč prskat. A osobní prostor, těžko říct jestli takový koncept půlku času uznávala. Cestou ale držela tlamu zavřenou, nejspíše vrchol její vážnosti a navíc chtěla trochu šetřit síly, když už dělala nákladní mulu.
V soustředění si ani nevšímala jak daleko už jsou od cíle, její pozornost upoutala až to, když se pískový zkoušel promluvit. Ne? Co ne? Obrátila hlavu a pohled se ke svému nákladu, aby zjistila že už zase prská, i když sama necítila že by jí něco kopalo. A co zavolat? lítalo jí hlavou, než se vlk rozhodlul že se proletí i z jejího hřbetu, pokud nehne zadkem. Pokusila se to nějak vybalancovat, ale vlk byl prostě mohutnější a tak se nakonec pomalu sklonila k zemi a opatrně ho spustila ze zad aby si neublížil, než aby se ho pokusila zas nějak nadhodit a pokračovat.
Teď už nemohli být daleko, jak chápala, od smečky. Konečně jí docvaklo to zavolat, jestli byl z ní, určitě by mu pomohli. V zádech jí nepěkně zakřupalo, když se otočila k Zarině a zase zvedla na nohy. "Ty si ze smečky, co? Běž pro pomoc, já ani nevím kde přesně to je." zamlela k ní rychle, o tom že vypadala jako pofiderní, umolousaný, zakrvácený věšáček na jizvy a vagabund, se ani nezmiňovala. "Si s ním poradím," možná by i trefila, ale teď nebyla ve stavu zrovna schopného běhu, záda by se ještě v půlce cesty hodila stávku a co pak. "Jsem tu, neboj, pomoc přijde," řekla už k pískovému.