Příspěvky uživatele

< návrat zpět

I když nečekala že Rhaax bude kdovíjaké peříčko, stále to byl trochu šok když jí ta váha dolehla na hřbet. Být tohle někdo, koho už nebrala jako kámoše, nejspíše by v tu chvíli začala mrmlat něco o dietě. Jenže nebyl a pískový byl momentálně v pěkné bryndě, ze kterému chtěla nějak pomoct. I když to obnášelo to, že se momentálně poněkud ztrácela pod jeho tělem a snažila se nějak přijít na to jak vykročit tak, aby z ní nespadnul jako balvan. "Neděkuj, hlavně se snaž nespadnout," věnovala mu ještě jeden úsměv, než kývla k šedivé, snad Zarina bylo to jméno, které říkal, hned po jejím vlastním? Tak jako tak, byla ráda za její pomoc, nějak ho nahodit bez ní, to by byla pěkná osina.
"Tak směle kupředu!" zahlásila než vykročila k lesu. Výjimečně se snažila nějak přemýšlet nad tím jak jde, aby ze sebe Rhaaxe nesetřásla, ani mu nenaklepala ledviny. Ale upřímně se s tou váhou nedalo zrovna skotačit. Nepohodlí ale překousla a stálým tempem se šinula kupředu, pevně rozhodnutá že pískového do bezpečí prostě donese, smrt zakázaná. Takový správný nákladní mezek.

Žádné kapesné? Ani drobné na nanuka? Stačilo by jen na eskymo.

PS. Le ty slevy na Vidara (40, 20, 20) furt zapsat prosím, ja?

Zapsáno

<< Zlaťák

Hněv, který chovala k trojbarevné, z ní vymizel vlastně skoro ve chvíli, kdy se jí ztratila z očí. Když si už dál nikterak nevyskakovala, nač se s ní zabývat, jako s otravnou mouchou. Teď už byla za nimi a hnědá teď hlavně projevovala starost o pískového, svým vlastním způsobem. Z jedné strany se ho snažila jistit a přitom ničím nedostat, a na tváři jí hrál jen lehký úsměv. Dokud stál na nohou, dýchal a dokázal jít sám, ještě nebylo nic ztracený. Sama už teď vypadala jako věšáček na jizvy, s tím co si zažila sama. Nedokázala sice nijak moc posoudit, jak moc v háji to je s Rhaaxem, ale vlastně i věřila že se z toho zas vylíže. Však on nebyl žádný ořezávátko.
Její starost však obnášela i to, že neměla potřebu strkat čenich do konverzace mezi ním a šedou, jejíž jméno jí předtím prolétlo nad hlavou, jako šídlo. Jméno bylo vlastně i jedno, hlavně že pískovému pomáhala, to teď bylo hlavní. Pláče, nepláče... tohle nikdy nebyla její parketa. Spíše jí zaujalo to co Rhaaxin říkal o své magii. Blesky, třesky, plesky... Prostě takovou ještě neviděla ani že by reagovala takhle. Nevděčná potvora, tahle magie. I když to vypadalo že na chvíli zhasla. Vlastně se chystala mu taky dělat oporu, kdyby šedivé neřekl ať ustoupí. Asi dobře, když za chvíli zas svítil jak vánoční stromeček.
A pak spadnul, naprosto nečekaně. Ani nestačila ho zachytit, když ustoupila před blesky a on se najednou sesypal jak jehličí z modřínu. Zase zhasnul, ale teď už to s ním vypadalo vážně bledě. To co říkal prvně ani pořádně nepostřehla, otázku k sobě, však ano "Ásleif." Odpověděla mu, než se na něj podívala poněkud vážněji, "Opovaž se tady umřít," byl to téměř rozkaz, spolu s kterým jí zmizel úsměv z tváře. Teď už sotva půjde. Ale v dálce už šly vidět zlaté listy. Takže tam mířili, Tiara vlastně říkala že je tam smečka. Musely ho tam dostat. Obrátila se k šedé, "Pomoz mi ho nahodit na hřbet," řekla zatímco se sklonila vedle Rhaaxe. Byla možná o něco menší než on i šedá, ale něco přeci jen vydržela. A i kdyby zase rozsvítil, tak ať jí klidně kopne, hlavně že to přežije.

Dále tu barevnou jen propalovala pohledem a šetřila slovy. Nevěděla jestli to byla jen posměvačná mrcha, a nebo jestli by chtěla pískovému něco způsobit osobně. A tak radši počítala s tím druhým scénářem, připravená proti ní vyskočit. Než se ale něco takového vůbec mohlo stát, slyšela jak se šedá slovy obrátila i k ní. Ať jde pomoct. Jen krátce zvažovala své možnosti, nač se zabývat tou rudozlatou, když to s kámošem vypadalo pěkně... no řekla by bledě, ale ty blesky byly barevné dost. Věnovala vlčici ještě jeden ostrý pohled, než se rozběhla na druhou stranu jezírka. Vodou by to asi šlo rychleji, ale nepotřebovala se usmažit hned.
Zastavila kousek vedle boku pískového. Dost na to aby nechala trochu osobního prostoru jeho bleskům a hned nějakým nedostala, ale dost na to aby ho mohla stačit chytit, jestli by měl spadnout, nebo jen potřeboval oporu. "Jsem tady," usmála se k němu, "a dotáhnu tě... no, někam, i kdyby to mělo být na hřbetě," nevěděla pořádně ani kam přesně ho mají dovést. Většina její pozornosti předtím patřila pouze trojbarevné. Její, vlastně až optimistický, tón možná situaci zrovna nesednul, ale co už s tím. K lehkovážnosti to už ale mělo daleko. Teď dokázala vidět váhu v téhle situaci. A rozhodně nechtěla dovolit to, aby Rhaax skončil jako mrtvola někde při cestě.

>> Bašta

Pohled pomalu střídala mezi pískovým a jeho situací a to tříbarevnou potvorou. S každým dalším slovem, které vycházelo z její tlamy, měla čím dál větší chuť si vyzkoušet magii a přimrazit jí jedno patro k druhému aby konečně sklapla. Pila jí krev, hnala k vzteku jaký byl pro ní naprostým nezvykem. Jeden z toho mála vlků, na kterých jí skutečně záleželo, se tady pral se silou nad vlastní možnosti a ona se smála? Byla snad tak šílená, že se vyžívala v bolesti jiných? A to i když začala téct krev. Nedokázala Rhaaxovi nijak pomoc, takovéhle síly byly mimo její možnosti. To co zvládla nemohlo nijak pomoci a tak byl pohled na pískového jen bolestivý.
Rudozlatá však ne a ne sklapnout. "Buď sklapni a nebo vypadni," řekla téměř na hranici vrčení, "nebo ti ten tvůj jazyk ještě vyrvu z tlamy." Těžko říci zda by svou výhružku dodržela, ale toho jí minimálně odtáhnout za kožich, by se teď nezdráhala. "Smála by ses, i kdyby tak krev byla tvoje?" upřímně jí to zajímalo, co je vůbec tahle hyena zač. Co k tomuhle vůbec mohlo vlka vést. Kdyby jen nechtěla pomoc, budiž, ani by k ní nemrkla.
"Drž se, ty to dáš!" tón se kterým se obrátila k bleskovému se značně lišil od toho, který použila předtím. Byla z něj i přes předchozí vztek cítit starost. I přes vlastní tendence brát věci na lehkou váhu, se tohle zdálo jako dost, dost velká šlamastyka.

Na barevnou nejdřív jen zírala nazpět, když na ní ona čučí jako na zjevení, tak proč by si to taky nemohla dovolit. To snad ještě neviděla vlka, který se během jednoho dne, serval, sebrala ho vlna a pak se ještě majznul něčím po hlavě? Jestli ne, tak Ásleif byla přímo učebnicový příklad. A jestli díky tomu vypadala jako obluda, pak jí to bylo vlastně i jedno, byla pomalu častěji špinavá než čistá, co už se starat. "Těpic," opětovala jí úšklebek, "uletěly ti včely?" Načež se zase zvedla a uráčila se oklepat od toho bahna, alespoň tak aby se jako nějaká bažinná příšera i necítila. To že se polosuché bláto proletělo okolo, byl jen sladký bonus. Než jí ale mohlo napadnout ještě hupsnout do jezírka a zkazit den rybám, dovalila se sem další existence.
Vlčice se znaky by jí nejspíše i unikla, blesky sršícího vlka přehlédnout, by však by bylo moc i na ni. Co se mu to dělo... neměla tucha, ale ani zvědavost jí nedostala k tomu aby se k němu mohla přiblížit víc, zvláště když byla navlhlá. Až když se na tu druhou blátivou obludu koukala dýl, dokázala ho poznat. Během chvíle se nadšeně usmála, "Rhaax!" zavolala na něj přes vodu, "Ty žiješ!... v rámci možností." Nevypadalo to s ním nejlíp, ale stejně byla ráda že se odtamaď dostal. Vlastně i se svou magií, to byl ale pašák! Ta se znaky ho evidentně znala a jala se mu pomáhat. Takže zjizvená se mohla vrhnout na bod dva na svém momentálním seznamu priorit.
Znovu se otočila na barevnou, tentokrát bez úsměvu, "Nech ho," promluvila chladně. Dobře mu tak? "Mi si říkej obludo, to je mi putna, ale na něj si hubu otvírat nebudeš." Prskala na ní dal s výrazem, který jasně říkal, že měla chuť jí leda tak vytahat za kožich

<< Bašta

Úlevně vydechla když se dokodrcala k vodě, která byla, k jejímu velkému překvapení a zájmu žlutá. Nebo se taková minimálně zdála. Při bližším zkoumání se nezdálo že by zaváněla nějak jinak než voda nežlutá, i když na čumák, který se za poslední dobu načmuchal leda tak bažinných puchů, zrovna nevěřila. Ale žízeň byla potvora, takže si řekla že co už a napila se. Chutnala normálně, prostě nijak. Takže vděčně pokračovala v pití a pozorovala tu žlutou vodu. Ta jí pořád nedávala klidu a i když dobitá jak borůvka, neztrácela po ukojení žízně čas chtěla si ji prohlédnout víc.
Až poté co do ní chvíli dloubala packou si všimla že je vlastně něco na dně. Ve jménu zvědavosti se to tedy rozhodla chytit a ponořila pro to hlavu. Něco jí skutečně zůstalo mezi zuby, ale když to vyplivla na zem, zjistila že voda je normální, to jen řasy na dně jí tak zmátly. Poněkud zklamání, po takovém dobrodružství jako měla za sebou. Ale ta chvilka kdy nerýpala do voda jí konečně dalo šanci všimnout si vlčice, která tu zjevně už chvíli byla. Zatímco Ásleif, vzhledem spíše zaschlé bláto, ze kterého čouhaly kusy vlka, byla její přítomností kapku překvapena.

<< Mangrovy (přes Bažiny)

Ásleif se volným tempem vydala pryč z bažin, ještě více zablátěná než předtím a o nic méně dolámaná. Svezla se vlnou, do minimálně jedné věci narazila, kdo by se jí mohl divit že se jí teď nechtělo přidat do kroku. Vše co se tam stalo, bylo zajímavé, o tom žádná. Trocha toho dobrodružství, třeba že z něj nebyla nijak chytrá. Detaily toho co se to vůbec stalo a proč, to jí nikým vysvětleno pořádně nebylo a s hlavou jako střep se jí to fakt nechtělo skládat do hromady. To že by se tady zjevila nějaká dobrá víla, s tím se taky nedalo počítat, tak to prozatím nechala plavat.
Teď měla spíše žízeň. V té bažině sice bylo vody dost ale, přítomnost bahna, špíny a mrtvol různého stáří jí od koštování poněkud odrazovala. Navíc se jí nalokala dost, když jí to smetlo a chuť bláta se na jazyku stále držela. Chtělo to čistou vodu. A tu taky po nějaké chvíli chůze zahlédla, tak proč ještě víc otálet. Donutila svaly trochu přidat z tempa chromého šneka a vydala se k jezírku.

>> Zlaťák

<< Camp (am gone, finally)

Chystala se svému protivníkovi prokousnout hrdlo, pak zdrhnout, nebo bojovat s těmi páprdy ve středu toho všeho, něco jen ne se válet v táhlém souboji. Než se však stačila zuby dostat dostatečně blízko, pocítila náraz. Adrenalin jí pumpoval v žilách, nevšimla si zmatku, když se vlna blížila, její existenci pocítila až na vlastní kůži. Nevěděla co se stalo, proč. Během chvíle cítila jen vodu, chaos, rychlé záblesky sápání se po vzduchu a pak náraz. Musela se udeřit, o něco, někoho. Ať to bylo cokoliv, stačilo to k tomu aby jí to zbavilo vědomí.
Když se zjizvená zase probrala, neměla stále ani tušení co se stalo. Bolelo jí snad všechno, hlava třeštila jako střep a měla chuť se tady leda tak válet do nekonečna a ještě dál. Byla vyčerpaná a sotva než stačila udělat cokoliv, třeba se jen porozhlédnout, zase se jí zatmělo před očima. Tentokrát jednoduše usnula, odpadla únavou. Druhé probuzení už bylo trochu příjemnější, třeba že stále zabahněná, rozbolavělá, už se necítila jako vyždímaný hadr. Teprve tehdy se vydrápala na nohy a rozhlédla po okolí. Z míst odkud jí to muselo přinést viděla jen trosky. A mrtvé tělo, zapletené mezi kořeny. Skončilo to.
Nikde okolo neviděla známou tvář, třeba že už voda rozlepila krev která předtím držela levé oko zavřené. Takže se rozhodla odejít, neměla potřeba dále trávit, třeba jen další minutu. Bažin, močálů a spol. měla už tak dost.

>> Bašta (přes bažiny)

Díky za akci, odměny, všechno! ^^

Za prvé:
-prašulky na účet
-procenta k síle.

Za druhé, mám 47 bodů:
- 30 bodů - slot na magii
- 15 bodů - mystery box (7 - Citron)
- 2 body - 4 kšm

~kvák

Zapsáno

Pleb a Wenduro groupa I guess?

A věci tradičně nešly podle neexistujících plánů. Takže se vlastně dostávala jen z jednoho problému do druhého... nudit se tady rozhodně nemohla. I v zápalu zmatečného boje se ale cítila poněkud otrávená. Trocha toho adrenalinu v krvi rozhodně nebyla špatná, ale měla jiné cíle, než na něj narazila. Místo toho se však valila zpět do bitevní vřavy, bez toho aby jedním otevřeným okem mohla pořádně vnímat cokoliv, krom svého oponenta. Krev již zasychala, ale místo toho aby tak mohla víčko rozevřít, teď bylo zaschlou krví a prachem nepříjemně zalepené. Sápala se po přívěšku jako hlavním cíli, ale trefit i vlka na kterém byl, rozhodně by si nestěžovala.
Najednou však i v zápalu pocítila jak do něčeho narazila. Neměla čas moc koukat, zahlédla jen černý kožich. Vnímala spíše to jak se najednou zastavila v pohybu. Upřímně jí zajímalo do čeho tady narazila. Po pár dalšíích pohledech, které si dovolila bokem, se tohle nezdálo jako běžný souboj a měla pocit že tu jednu vlčici poznává i z jejich cesty bažinou. A to že tu zase něco svítilo, jí v tom jen přesvědčilo. Co se tady ale dělo, však nepobírala. Nedokázala vnímat hlasy když se musela starat o vlastní krk. Musela se dostat z tohohle souboje. Nepředpokládala že by znovu mohla mít stejné štěstí jako s tím ledem, jestli by se magií vůbec v tomhle zmatku trefila. A tak i přes sebezapření, v rámci obrany vlastního života, sebrala síly a vyrazila tesáky po hrdle svého protivníka. Tentokrát ne aby mu strhla náhrdelník, ale aby útokem ukončila jeho život.

Ásleif, furever meloun

Prudce ucukla před ťříštícím se ledem. Odražená střepina však naštěstí jen rozřízla trochu kůže na boku. Plán se štítem nevyšel tak jak si zrovna představovala. Ale upřímně, kdy jí vůbec něco vycházelo podle plánu? Proč asi obvykle na plány z vysoka kašlala že. Opět byla přesvědčena že to za to nestojí a lepší prostě jít podle toho jak se co děje. Však se taky plánovala dostat k vůdci a kde teď byla? Kromě toho že v pěkném hájí. Teď to vypadalo že se odsud stejně bude muset vysekat a nebude jim moct zdrhnout jako tomu vlčeti.
V prvních chvílích po nárazu však byla poněkud otřesená z výsledku. Jednak to že se vůbec objevil led byla poněkud zrada. Stejně i to jak to s ním dopadlo. Jeden z útočníků však byl ale prozatím nejspíše položený u ledu jak ryba. I tak však neměla času se sbírat. V poněkud omezeném vidění si všimla útoku druhého až příliš pozdě. Už zase se mohla sbírat ze země, nebýt teda toho že teď byla útokem. Ale z toho úhlu si však mohla všimnout další té cetky. A s tím jak se ta předchozí osvědčila. Buď ho bude mít ona a nebo nikdo. Pod záštitou starého osvědčeného hesla 'nejlepší obrana je útok' tedy vyrazila v protiútok, místo toho aby se stáhla na defenzivu. Mířila mu po krku a hlavně po třebas i jen šňůrce jeho přívěsku.

Stále byla ztracená v chaosu bojů a motala se mezi neznámými tvářemi bojovníků, jako nudle v bandasce. Na chvíli dostala pocit že někoho poznává, chvilka naděje byla však ta tem, když jí byl zablokován pohled a ztratila šanci zjistit jestli tomu tak skutečně bylo či se jen spletla. Stejně, to že by něho poznala, k čemu by to bylo, když by se k nim ani nemohla dostat. A navíc, i když jsou dva víc než jeden, co zmůžou proti mnohonásobné přesile. Ne, teď byla na vlastní pěst a odhodlaná se odsud dostat.
Ale hledáním tváře v davu ztratila pozornost a jen o fous dokázala zachránit vlastní oko od mrzkého konce. Stále se však úderu nedokázala vyhnout úplně, dráp protnul starou jizvu nad okem. Třeba že poměrně mělká rána bez vážnějších následků, stále krvácela. A krev dodržující zákony fyziky stékala přímo na víčko a během chvilky zrak na levém oku zaplnila rudá. Rychle ho zavřela a třeba že to nebylo trvalé, stále teď viděla jen na jedno. Jestli se jí předtím špatně orientovalo, teď to bylo o to horší.
I tak se jí však podařilo zoufalým úskokem mezi další vlky uniknout, i když nevěděla na jak dlouho. Chtěla pryč, ne zabíjet sotva odrostlé štěně. Měla by na to sílu, ale jediné které chtěla v téhle řeži zabíjet, však byli ti evidentní vůdci a ti co jí nedají na výběr. Nežádala si o to stát se vojákem bez strany. Možná by ještě tak s radostí urvala ucho té, která jí vzala to vlastní. Jenže štěstí jí stále nepřálo a skočila z deště do průtrže. Místo jednoho na ní šli dva a ona neviděla další únikovou cestu. Stejně byla donucena bojovat. Nebo minimálně se bránit.
Tentokrát neměla kam uskakovat a posledně když čelila dvěma vlkům to taky nedopadlo zrovna nejlépe. Možná kdyby zastavila jejich první útok, pak by měla víc šancí je zpacifikovat nebo vzít kramle. Soustředila se, potřebovala štít a měla ho mít. K jejímu překvapení jí však neposlechla země ale síla kterou onehdy koupila u Wua. Led. Cítila jak jí opustila zase trochu a síly a čekala jak její ledová obrana ustojí.

Ásleif & plebs

Drala se vpřed jak jen mohla a snažila se ze šedivého ani na chvíli nespustit zrak. I jí došlo že kdyby šla jen tak jak si myslela že má, brzy by se nechala unést davem. I když však šedý v jejím zorném poli zůstával stále na stejném místě, Rhaax se jí ztrácel či spíše ona ztrácela jeho. On si to mohl razit s přívěskem, ale ona? Jen stará a nespolehlivá fyzická síla díky které se rázem ocitla ve vzduchu než se po vykonání obloukové trasy zaryla do země. Přičemž celý tento kousek byl provázen vyjeknutím, které prudce skončilo i s pádem.
Nějaká jistota a momentum pohybu, vše bylo pryč, když najednou ležela veprostřed té vřavy. Až teď si všimla že zakopla o dalšího vlka, ten musel mít fakt špatnej den. Stejně jako ona. Zvonilo jí v uších a než se vůbec mohla nějak sebrat, okolo se prohnal výkřik, dobrý možná tak na bolehlav a ostrý pach spáleniny. Vlastně jí ta hořící šmouha přeskočila. Skutečně nepříjemné.
Konečně se jí podařilo získat půdu pod nohama a za ostrého kašle od dráždivého pachu se poněkud nemotorně postavila. Hlavně že jí už ale nikdo nemohl přišlápnout. Teď... co teď? Nikde neviděla žádného ze svých známých, jen ty cizouny. Do prdele. Ani si nebyla jistá kde je vůbec její prvotní cíl takže teď potřebovala... přežít. Musela prostě někam, kde to nebylo středem válečné vřavy. Jenže to by se ven musela prorvat a probojovat. Což bylo zajímavé hlavně protože od sebe nedokázala rozlišit jednotlivé strany bojovníků. Kdo ví jestli vůbec nějaké byly. Takže se vydala vpřed, kamsi, i když směr byl veprostřed bojů, vlků které nepoznávala, poněkud ošemetný. Snažila se jim zatím vyhnout, ve snaze že natrefí na někoho, koho zná, ale upřímně... spíše čekala kdo jí první skočí po krku.

Rhaaxin - Alduin - oh, and Niran, maybe? Not really sure

Díky pískového za ten přívěsek jí potěšily, třeba že její největší zásluha bylo ho zvednout a pak mu vyměnit provázek. Hlavní díky by nejspíše měly patřit panu utopenci, jenže ten už byl dávno za nimi a stejně by z toho neměl ani ten dobrý pocit. Pak ať to tedy jde na ní, co už. Věnovala mu široký úsměv než šla zase dál.
Co se toho když už dosáhli kempu týkalo... Nebyla si jista co je to tam za zmatky a zmetky , slova o zrádcích se však donesla až k ní. A pak prostě jen sledovala jak se spustilo něco, co by mohlo být definicí chaousu. Ani nevěděla kdo se mydlí s kým a koho by měla praštit sama. A na to v tu chvíli měla opravdu chuť. Pohled který jí však věnoval Rhaax mluvil za všechno. Ta blyštivá cetka na šedém muselo být to pro co tu byl. A tak si tedy vytyčila cíl veprostřed toho zmatku. Hnědá je mezitím opustila, i když za sebou nechala nějaké zvláštní, snad magické, existence. Měly by pomoct, tak ať si jsou co jsou, teď skutečně nebyl čas na to se jimi kochat a šťourat do nich. Třeba ještě koušou. Sotva však za ní stihla křiknout "Hodně štěstí!" a už ji v té změti ztratila. Slova svým způsobem patřila i černému a vlastně celé té jejich chvilkové hanze.
V tuhle chvíli se však rozhodla se prodrat davem spolu s pískovým, kterému to zřejmě muselo jít trochu lépe než jí. Nakonec ten procházecí amulet narvala právě jemu. I tak se však snažila dostat co ji síly stačily k šedému vlkovi. Těžko říci zda se jí cestou někdo připletl pod tlapy.

// Prosím ať mě (o)sud plácne buď ke skupině 'zmlať Nirana' nebo na mě pošle nějaký pleb.