Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Rokle

S prtětem to nějak podezřele dobře vycházelo, ani to nevypalo že se cestou zase nějak rozbilo. Což bylo sice dobře, ale vzhledem k předchozímu dění už z toho byla prostě paranoidní. Měla nutkání se co chvíli otáčet a koukat jestli se něco nedělo. Nejspíš už jí to mateřství začínalo lézt na mozek, nepříjemný pocit.
A to že se nějak moc daří si jí ještě více žralo, když dorazily do lesa. Buď byla tupá, nebo to tady skutečně zavánělo nějakou tou smečkou. Jednak tu bylo hezky a pachů tady bylo taky hojno. Žádný jí však nepřipomínal ty vlčecí lupiče. Nejspíš tady bylo bezpečno. A tak využila šance k vyhlášení odpočinku, od jejich útěku si zrovna moc neoddechla. "Co tak si dát na chvíli pohov, už tě taky budou bolet tlapky, ne?" usmála se k malé než se s notnou úlevou rozvalila pod strom, tak aby nemusela mít starost s počasím. Na spaní dobrý čas nebyl, pořád se tu někde mohli protloukat ti parchanti, ale trocha oddechu k zahození nebyla. Vlče a okolí mohla sledovat i v leže.

Pokus o naznačení vlčeti jak lovit, by neoznačila za svůj největší úspěch, ale vzhledem k tomu že brouk byl v konečném výsledku lapen, nehodlala nějak remcat. Upřímně to bylo i více než čekala. Ale i když byla na prtě vlastně i trochu pyšná, necítila se zrovna nadšená z toho, že by podobné učení mělo nějak pokračovat. Ee... moc práce. Do čeho se to zase jen namočila.
A prtě zřejmě nesdílelo její lehkovážnost, když se schovalo do podrostu, jen co to tady zasmrdělo dalšími vlky. I když upřímně, teď jim taky zrovna nevěřila, druhé ucho by si ještě ráda nechala. Takže evidentně musely dále. Ale prvně ten brouk, ze kterého byla malá evidentně dost zmatená. Problém jednoduše vyřešený tím, že si Ásleif rychle chytla vlastního a okatě ho schroupala. Žádná labužnická strava, ale lepší než nic. Snad i to flekatá pochopí.
A pak - směle kupředu! "Pojď, jdeme dál," ozvala se k vlčeti a pomalu vykročila na cestu zase ven z rokliny. Tentokrát s tím, že malou na cestu nahoru nezvedla, tak už se padalo o něco hůř. A tentokrát se poučila a dávala na ní bacha, ať se jí nezamotá do další pavučiny.

>> Les Alf

Here I am.
Taky bych si ráda zažádala o slot o druhý starší charakter. Protože dva jsou více než jeden a byla jsem zverbována jako sourozenec pro Einara. Posty bych měla v pořádku splňovat a od začátku srpna mám postů cca. 23. Což, žádná sláva, ale já se přes školu polepšuji. Navíc tady už poněkud pravidelně oxiduji na akcích, takže aktivní nějak jsem.
Díky :3

<< Červená louka

Tohle měl být evidentně ještě větší oříšek než na jaký byla připravená. Nebyla vůbec zvyklá kontrolovat, jak je na tom někdo, kdo jí následuje. Není tedy divu že fakt, že vlče je teď špinavé spíše jak malé prasátko, zjistila až příliš pozdě. A co s ním jako teď, voda tady nebyla aby ho vyrachtala. Takže už bylo ztracené, hladové a špinavé. Musela si zhluboka povzdechnout. Opravdu nezáviděla její máti. Jak tohle někdo mohl hlídat každý den a i více než jedno? Udržet se od toho, kopnout to někde ze skály...
Co se skal týkalo, na cestu roklí dolů, jí radši zase chytla a snesla dolů, aby jí nerozbila ještě více. Pak už jí zas pustila. Voda dole stále žádná, ne co by teda viděla, ale něco k jídlu by už se třeba najít dalo. I když viděla spíše zvířenu k jídlu zcela nevhodnou. Hada tady fakticky pokoušet nebude, kvůli tomu se i snažila malou trochu více hlídat. Nakonec bylo to co našla, jen jeden velký černý brouk, který si to pomalu mašíroval krajem. Mohla jen doufat že vlče nebylo zrovna vybíravé a navíc... tohohle by zvládlo chytnout i samo ne? By na něj při tom mohla i dávat pozor s takovou.
"Hele koukej!" ukázala na brouka packou, "ten bude móc dobrej. A aby si zaručila že jí snad pochopí, sama se přikrčila a naznačila jako že loví. Normální domluvě prostě nevěřila. Ale třeba... její ocas zakousnout dokázala, tak proč ne tady pana brouka.

Co koukala na vlče, už nevypadalo jako leklá ryba. Tedy, ne úplně, ale které vlče by po tom všem nevypadalo. Prostě toho na ní asi bylo moc. Co teď už než se o ní nějak postarat, než se najde ta její smečka. Nebylo by od věci vědět, kde vůbec hledat, ale takový luxus zjevně nebyl součástí balení.
Navíc měla pocit že slyšela jak malé kručí v břiše, což vyvolávalo zase další problém, protože tady mezi kytkami jen sotva uvidí něco co by šlo ulovit. Musely dál. Už teď se postarat o někoho dalšího ukazovalo jako větší námaha než čekala. "Tak tady pojď," máchla ocasem a dala se do kroku, alespoň trochu pomaleji než obvykle, aby jí stíhalo i vlče, "a cestou ti seženeme něco k jídlu, co ty na to?" Jako by se snad měla dočkat nějaké obsáhlé odpovědi.

>> Rokle (přes nejvyšší horu)

Nevěděla co vůbec čekat že se stane. Jestli vůbec něco, pokud vlče omdlelo, nebo něco podobného. Pak by měla tedy na krku ještě větší problém než teď. Notně si oddychla když se malá postavila a nevypadala zatím nějak moc pochroumaně, spíše... Otřeseně? Těžko říct, na tohle fakt nebyla Ásleif zrovna ten správný typ. A i když teda vypadalo vlče živě v rámci možností, vyvstával problém co s ní. Ani neměla čas oplakávat vlastní ucho.
Omezený vlčecí slovník taky nebyl zrovna nápomocný, "Meška?" zopakovala trochu zmateně, "meška, meška... Smečka?" To by dávalo rozum, že hledá domov, rodinu... Rodinu někde mít musela, ale vzhledem k tomu že chvilku po ní se objevili ti cizáci, pak klidně mohli čuchat k vlčím mákům zespodu. Kdo ví odkud vůbec přišla, možná utíkali. Věděla o smečce v tom zlatém lese, ale vracet se tam znělo jako kvalitní sebevražda. Pak teda musela naslepo, nemohla tady to škvrně jen tak nechat, když ho v podstatě vyměnila za ucho "víš co, půjdeme je najít," usmála se na ní a snažila se nevnímat čůrek krve, který se po tom zase spustil z ucha.

<< Bull meadow

Brek vlčete jí trhal uši, třeba že teď pořádně měla už jen jedno, i srdce. Kdyby věděla jak, snažila by se ho utěšit. Ale jak... To kdyby jen věděla. Navíc se nechtěla zastavovat, dokud se nedostane na louku. Tam odkud přišly, zjevně nebylo zrovna bezpečno. A tak prostě šla než konečně dosáhla portálu a pak i pláně vlčích máků. Poodešla ještě o kousek dále od zářivého oválu a opatrně položila vlče na zem.
A pak si sedla, konečně měla šanci zase trochu chytit dech. Stále byla udýchaná a navíc jí teď hlava bolela, třeba že krvácení už ustávalo. Tohle trhání uši by příště radši vynechala. Ale spíš než o vlastní zdraví teď dumala nad vlčetem. Přišla k němu jak slepý k houslím. A co teď s ním že. Nechat ji tady nepřipadalo v úvahu, když se vůbec kvůli ní servala. Kde jsou její rodiče nebo smečka, taky tucha neměla. Natož jestli je nějak zraněná.
Takže do malé prostě ťukla čumákem a čekala co bude.

Už si myslela že má vyhráno, že prostě plácne vlčici k zemi a bude. Jenže to by nesměla dostat další herdu a znovu se svalit k zemi. Co jen tohle bylo za padací den... Ale tentokrát, opravdu jí nechávali jít? Snad ano. A rozhodně nehodlala čekat, jestli si to rozmyslí. "Tak díky, no" zašklebila se na ně, schválně i od bolesti. Krev jí stékala po pravé tváří a nedokázala odhadnout jak špatný to je. Ne však natolik aby tady kolabovala. Zase se postavila a vydala se k vlčeti. Ještě nevěděla co mu pořádně bylo, kdo a kde jsou jeho rodiče... samá neznámá. Ale teď tady nemohla zůstat. Řekli že má jít daleko.
Zrak se jí upřel k horám. Portál. Mohla by to k němu zvládnout. Pokud by tedy prtě nesla. "Promiň malá," řekla než vlče opatrně uchopila do tlamy, tak jak tušila že se to dělá. A pak se rozešla pryč, co nejopatrněji aby jí naprosto neprotřepala, ale stále ne úplně pomalu. Utíkaly, nešly na procházku.

>> Červená louka přes Tesáky

Díky za akci, Zíňo :3
Bavila mě, napínala, zda to vydržím k odznáčku a nakonec jsem si i vydělala money. 10/10 would die again.
Prašulky samozřejmě připsat, procenta hodit k vytrvalosti.
Tlapku zatím pošetřit, půjdu nakupovat magie, tak to se ozvu pak v nákupu.

Ještě jednou dík ♥

Cizinče, já to beru!
Počítej s Ásleifou, to ucho jim nedám zadarmo :D

Teď nevěděla jestli se za vyšroubování vlčice pochválit, nebo pokárat. Protože tohle už začínalo vypadat na průser královských rozměrů. Než se ale stačila ozvat o tom, že kobereček by z ní zrovna nejhezčí nebyl, konečně jí to docvaklo. Slepý zrádce. Dvě slova a kolik toho zmohla. "Havo-" začala, ale již nedokončila, když na vlčice skočila. Byla připravena, ale i tak to byla šlupka a tak se ocitla zase na zemi. Ucítila tesáky na uchu. Sakra. Potřebovala se dostat zase na nohy. Nemohla se tady válet, když tak nic pomalu nezmohla.
A tak... Škubla. Teď už nešlo jen i vlče, ale i o vlastní život. A ona se potřebovala doatat do pozice, kde se může bránit. Tak ať se tím kusem ucha klidně zadusí. Adrenalin dokázal tlumit bolest, ale ne tolik, stále vykřikla. Hned se však zase stavěla a šla pískové po krku. Ne s účelem zabít, ale zpacifikovat.

Hm... Tak třeba ti dva v dáli byli jen náhodní kolemjdoucí. Určitě měli lepší den než ona, laťku nastavila dost vysoko. Rozhodně na ně nevrčela zlodějka vlčat. "Aby ses nepřecenila," pokračovala v prskání. Zatím to vypadalo spíš tak že jim vrásky dělá ona... I když, teď už sama začínala ztěžka oddechovat. Ale ještě něco vydržet měla.
Starost pískového jí ale zaujala, opravdu byla ta druhá vlčice? Chápala dobře? "Hele, nemám se co starat, ale určitě má pravdu," jako, vycouvat jí asi nedonutí, ale co dá za pokus, že jo. Stále nechtěla prtě jen tak vydat. Přikrčená k obraně, tak aby kryla vlče tělem, čekala. Přemýšlela. Mohla by jí zas jen oblafnout a čornout prcka. A nebo se fakt chtěla rvát a v tom případě se nechtěla nechat vyprovokovat. Pokud nezaútočí první, pak bude připravena k obraně. Do hlavy se jí vkrádaly zaječí úmysly.

Chvíli si myslela že se jí už poštěstilo a bude moct konečně vzít kramle. Kvičení vlčete jí stále drásalo vevnitř, ale pak už by byly v bezpečí. Mohla by se na ní podívat, utěšit, odnést domů... Cokoliv jen ji nechat odnést. Asi tomu tak být nemělo. Při vlastním pádu se alespoň snažila překulit tak, aby to vlče neodneslo. Jediný jistý výsledek, který postřehla, však bylo to že si jen dala pěkně do žeber.
Ale ani to že si nabila taky, jí neodradilo od jejího cíle. Teď už to malé dlužila pořádně. Posbírala se na nohy a připravila znovu bránit sebe i vlče. Čekala že pokud se dá zase do běhu, vlčice svůj trik s větrem zopakuje.
Navíc, byla pobavena tím že jí ještě dává šanci se vzdát. Čekala že jí bude spíš chtít zamordovat, za... no všechno. "Dobrej vtip. Ale názor jsem nezměnila," prskla nazpět k Sionn, jak jí tedy nazval plavý. Stejně jako upozornil na to že tu přichází další vlci a dle reakce... "Dva na jednu nestačí, tak jste si pozvali kamarády, aby to bylo fér?" Zavolala pořádně nahlas. Pošklebovala se aby si trochu přidala na odvaze, když tohle už šlo pěkně do kopru.

Snad poprvé měla pocit že se něco alespoň trochu vydařilo a nemělo jí to každou chvíli kousnout do zadku. Třeba že to nechtěla zakřiknout alá ty kořeny. Ani jí nějak moc netěšila vlčí krev, kterou teď cítila v tlamě. Ale zase... Ona chtěla mít jen hezký den. Jak jen se jí stýskalo po včerejšku, třeba u rozespalém. Kdy sovy houkaly na bezdechý měsíc, pod modravým závojem noci. Stíny stromů, objevující se ve světle lucerny, zvané luna. Bylo to hezké, třeba že byla rozmrzelá jako jezevec.
Prostě a jednoduše, oni si začali. Mohla si tedy udělit morální propustku a radši se soustředit na zdrhající vlčici. Než tady polemizovat.
Opravdu kulhala, zřejmě to byl horší pád než stihla postřehnout. Ale když se v tu chvíli spíše musela soustředit na pískového, není divu že jí to uniklo. A třeba že takovou ránu nezamýšlela, teď jí rozhodně hrála do karet. Ještě mohla prtě zachránit, když jí s každým tempem doháněla. Tentokrát v zastavení vlčice nespoléhala na magii, nýbrž na starou dobrou hrubou sílu. U té si mohla být jistá jak moc udeří.
Když už byla dostatečně blízko, odrazila se. Skončila na ní aby jí strhla k zemi. Nic smrtelného, jen aby dostala chvíli na to vzít malou a pak nohy na ramena. Sice zase trochu riskovala vlče, ale snažit se jí ho vyškubnout za běhu... To znělo ještě hůř.

Tohle je pěkná šlamastika, monumentálních rozměrů... Procházelo jí hlavou, když se pustila do vlka. Chtěla se ho prostě zbavit. Co nejrychleji. Začínalo jí to štvát čím dál víc. Nevědomost i neschopnost se těch dvou prostě zbavit. Přecenila se, když si myslela že ho dokáže rychle přeprat, došlo jí to když ucítila jeho drápy natrhnout kůži na hřbetě. Čert sper jizvu, teď už to bylo vážný. Třeba že na vlčici neviděla, nemyslela si že se jednoduše vzdá. A kdyby chtěla pískového porazit... Kdo ví jak dlouho by jí to trvalo, zda vůbec by to vyšlo.
Pomyslná opička v hlavě mlátila činely. Musela něco udělat. Tady se nemohla jen v klidu rozmýšlet a sednout. A tak, třeba že se jí vlk zdál povědomý, se rozhodla k většímu protiúderu. Vyrazila mu tesáky po tlapě, tak aby semu případně špatně běželo. Ať už byl výsledek útoku jakýkoliv, pokusila se odskočit a pokračovat v sprintu za vlčetem.