Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jen málokdy Ásleif nějak moc litovala nad svými rozhodnutím a tohle se ukázalo jako jeden z těch momentů. Za tu magii, jo za tu by se nejradši poplácala na zádech, i za tu vlčici. Ale zapištění vlčete jí projelo až do morku kostí. "A do háje," stihla ucedit. Taktika 'pokud ho nebude mít já, nebude ho mít nikdo' rozhodně nebyla jejím plánem. Chtěla vlče zachránit, ne přizabít.
Ale teď se přes to prostě musela nějak dostat, bez další újmy prckovi. Teď to prostě nemohla vzdát, už to malé dlužila. Slyšela jak se vlk za ní přibližuje, že už to nemůže stihnout jen vyklidit scénu. A s tím že předpokládala, že vlčice si teď chvíli nezaběhá, se otočila aby čelila pískovému. Nemohla čekat až se na ní zase vrhne, musela ho zadržet, ať už třeba vlastním tělem. V magii si teď úplně nevěřila, když právě zjistila jaká je její kontrola nad sílou chabá. Místo toho se mu vrhla naproti, připravena na fyzický kontakt.

Parchanti. To byli, ať už je znala nebo ne. Sotva se se měla čas připravit na to, že zaútočí a už na ní jeden letěl. Stihla se sice trochu posunout aby pod tím neskončila zamáčklá jako placka, i tak se však podruhé za den zaryla do země. A ta druhá? Brala kramle s prckem. "Zmije!" křikla za ní, div se nekousla do jazyka. Na další nadávky nebyl čas, musela se dostat na nohy. Ať si jí ten podezřele známý, třeba okouše ocas. Nechtěla se rvát, ale donutili jí.
Takže okolo sebe kopala a kousala co si jen s jednou tlamou a čtyřmi tlapami mohla dovolit. Potřebovala se vysmýknout, musela za ní běžet, rychle... I když. Vzpomněla si na setkání na pláži. Na nákup, který nestihla ozkoušet a který jí teď nesměl zradit.
Stačilo jen aby se na chvíli dokázala zvednout alespoň dvě tlapky a vidět kde míří ta rychlonožka. Zaměřila se na kousek země, který se jí měl brzy ocitnout pod utíkajícími tlapami. Potřebovala aby jí země pomohla, alespoň teď... A skutečně, element odpověděl, vytryskly šlahouny, které měly jediný cíl. Uzemnit tu vlčici, omotat se okolo čehokoliv, jen aby nevzala roha. Jen ať si teď zkusí zdrhnout! Sice jí to o něco vyčerpalo a neměla zrovna čas slavit... ale ani netušila jestli to vyjde, tohle byl malý úspěch, sakra.

Jestli v ní předtím byla i jen špetka důvěry, že by to mohla být její rodina, i ta teď byla pryč. Takhle blízko měla i šanci si dobře prohlédnout i oči druhé vlčice. Šedivé. Stejně jako toho vlka, kterému někdo ukradl magii. Ano, už věděla odkud jí byli povědomí. Natož ten pískový... jako by jí jen unikala poslední kousíček vzpomínek, na to jak jí to vcuclo do toho jiného světa. Ale teď to nevypadalo na to, že by měla šanci na to se jich zeptat, že. "Máte problémy, tak kradete vlčata," zaprskala "a zvysoka plivete na nějaká srozumitelná vysvětlení." Iritovalo jí, jak na to nemohla pořádně přijít.
Ale to teď nebyl ten hlavní problém. Tlapou rychle vlče odšoupla pryč a postavila se před něj. Možná to nebylo její, sotva ho znala, ale že by jim ho měla jen tak dát? Sprostá podpásovka vůči vlčeti. "Takže vám ji nedám," prohlásila rázně, "a postavte se třeba na hlavu." Srst už měla naježenou jak kartáč. Netoužila po tom se rvát, ale vlčku jim jen tak nedá. A to i když jí ocucala ocas. Tohle vypadalo opravdu na den blbec.

Malá vlčka se nijak nevyjadřovala. V tomhle vážně nepomáhá... Kdyby si byla jistá že je od nich, budiž. Ale teď, měla tokový ten divnej pocit v břiše. Jako by její, ne zrovno často užívaná logická stránka, bila klackem do dutého pařezu. Zdálo se jí to, nebo vlče nazvala jako 'ho'? Si byla docela jistá že ten malý flek je holka. Tady jí něco smrdělo a nebyly to větry. Možná byla jen paranoidní, ale co už. Lepší si být jistá a hňup, než je nechat jít.
A tak když se vlče rozhopkalo k nějakému 'svýlku' pokusila se mu rychle strčit tlapku do cesty, nedbaje na osobní prostor druhé vlčice. Pohled jí ulpěl na blyštivém kamínku, okolo packy vlčice. Tehdy už jí přeci jen něco málo vklouzlo do hlavy. "Jste mi nějací povědomí, víte o tom?" nakrčila čelo a snažila si rozvzpomnět, "ježí se mi z vás chlupy na zadnici." Řekla, stále jen kousek před těmi dvěma, zatím co se stále snažila držet prtě o kousek dál.

Koukala se po štěněti a usmívala se nad tím, jakou zjevně mělo radost i nad ocasem. Třeba že dostávala pocit, že jí zbude jen štětka a ne pořádný chvost. Nu což, za tohle malá oběť. Přeci nebude upírat mladší generaci trochu té kvalitní zábavy. A to i když se od ní zatím nic moc nedozvěděla. Ani o tom jestli jí chutnalo. Škoda. Celkem by se to hodilo vědět... Tedy, spíše to odkud ne, než na to jestli je doslova vlčice k sežrání.
Už tady nebyly samy. Cizích si všimla až když byli docela blízko. Nehleděla na ně jako na hrozbu, třeba že z nich měla zvláštní pocit. I když si nebyla jistá proč. Navíc se prtě pustilo své svačiny. "Zdravíčko," opětovala však pozdrav. Ale nezůstávala jen tak, zvedla se na nohy aby neseděla jako balvan. "Hm?" zamručela na jejich slova. Rozhodně nikoho nehlídala, spíše ocenila drobnou společnost. "Znáš je?" otočila se k vlčeti, které se teď krčilo v trávě. Jestli strachem, nebo jen protože se třeba stydělo, to netušila. Jestli to byli opravdu její příbuzní, tak ať jde klidně s nimi, ale zatím. Byla opatrná, vlastní bezpečí jí bylo putna, ale nechtěla předat vlče jen tak někomu. Zvláště cizím, kteří se v něčem nezdáli za tak... cizí? Lepší teď věřit intuici.

Ásleif byla stále,... no trochu dost mimo. Už možná neslyšela věci co nikde nebyly, ale rozhodně nevypadala v cajku. Hnědá hrouda co prostě sedí a čumí veprostřed luk, ne zrovna běžný pohled. Třeba že poslední dobou více než jí to bylo libo. Ještě jednou si rýpla pacičkou do země, než rozhodla zase tak trochu sebrat, že se tedy koukne na to vlče.
Které zjevně na nějaké její sbírání nečekalo a radši se jí pověsilo na ocas. Odolala nutkání s ním cuknout a dát najevo že to není nějaký sysel, ale... No co už. Neměla srdce to vlčeti zatrhnout a tak s ohonem jen párkrát zacukala než ho spustila k zemi, ať si ho klidně cumlá. Už tak vypadala dost rozedraně, co s tím že bude ještě oslintaná. Jen zuby mělo prtě jako jehličky. "Chutná?" optala se s úsměvem a už podstatně lepší náladou. "Copak ty seš vlastně zač?" Tohle bylo druhé vlče co tu zatím potkala, což, no běžně se s nimi zrovna nesetkávala. Byl tohle kraj bezstarostných rodičů, nebo byla zdejší drobotina taková šídla že to nešlo uhlídat? To by jí docela zajímalo.

Vlčice dělila svou pozornost mezi zvláštním hlasem a vlčetem. Nutno říci, halucinace na tom byla s jejím soustředěním mnohem líp. Ten prceček snad mohl chvilku počkat, teď se její oči upíraly k trsu trávy, na které předtím pořvávala. Zpět už se nic neozývalo. Vlastně, když teď zkoušela jestli někoho necítí, byl tu jen pach strakatého vlčete a nikoho jiného. Pak co to tedy bylo? Další záhada, no.
Nutno říci byla z toho smutná, jako by toho s ní v posledním dni netřískalo dost. Byla zvědavá, třeba že trochu naštvaná na to v houští, ale i tak to chtěla vidět. Nelíbilo se jí jak jí všechny zdejší zajímavosti protékaly mezi tlapkami a nenechaly se objevit. Kecla na zadek a svěsila hlavu k zemi. Smutnej hnědej bobek veprostřed louky, okolo, kterého obskakovalo vlče. Roztomilé, ne že by semu však teďka byla schopna věnovat. Šťourala packou do hlíny a smutnila si z toho, že jí nic nevychází. Tohle byl den blbec, určitě.

Zmateně zírala na prázdný prostor před sebou. Před chvílí by přísahala, že právě odtamtud předtím vyšel ten zvuk a teď? Naprosto nic. Jen hlína v čenichu a možná poněkud pošramocená představa o vlastním duševním stavu. Představa, které nevěnovala zrovna moc pozornosti. Prostě byla třeba unavená, přetažená... co ona ví? Však ono to nějak přejde.
Tedy to si myslela do toho okamžiku, kdy se jí něco ozvalo za zadkem. Vytáhla hlavu z podrostu aby se mohla podívat, jestli jsou to teďka taky jen nějaké bludy. Tak se to i zprvu zdálo, až po chvíli se všimla že se o kontakt s jejím ohonem snaží takový bílo černý flíček. "Ahoj," ozvala se dozadu, než se začala zase stavět na nohy. Že by právě ono jí prohnalo po louce jak kulový blesk?
Klidně by to vzala vysvětlení a zahodila to do propadliště dějin, kdyby se to neozvalo zase, kdesi přes louku. A rozhodně to nevypadlo z tlamičky vlčete. Teď už byla notně zvědavá, "Hej ty tam! Vylez a ukaž se, nebo si dej pohov!" Zavolala směrem odkud to šlo tentokrát. Do míst, kde vůbec nic nebylo.

Nespokojeně zamručela. Něco jí šimralo ve tváři a bylo tak světlo! Vždyť ona chtěla ještě spát, už je to tady zase... Moment spát? Vlčice rychle rozevřela oči a ještě rychleji je zase zavřela, když jí téměř oslepilo slunce. Ne měsíc. Tak nakonec se jí muselo podařit usnout, no sláva. Bylo světla a tak se klidně mohla vydat dál po pravděpodobné stopě šedivé vlčice.
Což byl plán do té doby, než cosi zavolalo z trávy a cvrček to rozhodně nebyl. Pomalu se vyvalila ze svého provizorního pelechu, že to tedy půjde prozkoumat. Z podrostu na ni přeci něco nehuláká každý den. Jenže sotva udělala pár krůčků směrem odkud se ozvalo vlče, o kterém však nevěděla, už to slyšela zase. Jenže tentokrát na úplně druhou stranu. Tož to následovala i tam, s tím že trochu přidala do kroku. Její zvědavost rostla. A pak zase, taky úplně jinde, úplně mimo. Že ono si to ze mě dělá šoufky. Tentokrát už nemeškala a rozběhla se za tím, jak rychle jen po ránu mohla. Neodpustila si ani vítězný pokřik, když už tam skoro byla, "Už tě máá-" S veškerou elegancí medvěda rozespalého po zimě se svalila k zemi, jak se jí popletly ztuhlé packy. Výsledek, čumák zarytý v zemi a před ní - houština, která byla celou dobu prázdná.

Dále čeřila svůj odraz ve vodní hladině, pozorovala jak se mění a znovu seskupuje. A hlavně přemýšlela co jí to tak leží v žaludku že nemůže spát. Tedy... ne doslova, její žaludek na tom byl spíše naopak, ale to byl zcela jiný problém. Snad. Projížděla si v hlavě dění posledních dní a snažila se dohlodat k tomu, co jí nějak rozrušilo.
A pak na to konečně kápla. Celá ta věc s ostrovy, vysoká hora, Tiara a všechno. Jednoduše, tohle nebyl kus země, který vlk neprojde ani za dva životy. Kdyby se snažila, možná by jí to netrvalo ani týden... To nad tím se tak dopálila a ani nebylo divu proč. Třeba že se tady zatím děly nějaké podivně zajímavé věci, i to by se mohlo jednoho dne změnit. A co pak, že? Kdo ví jak daleko mohla být od země, odkud přišla či spíše spadla. "Kašlat na tohle už! Co já s tím už zmůžu," prohlásila z ničeho nic a prudce se zvedla. Prostě se to nějak skoulí, na takové přemýšlení neměla nervy. Pak se otočila k luně na nebesích, "A ty si tu svou zář strč taky někam, vidíš k čemu to vede!"
Odmašírovala si to, tentokrát veselým krokem, zpět do svého dolíčku. Ne spát. Svalila se na záda a zelené oči upřela ke hvězdám. Takhle se mohla zabavit, než se jí zas bude chtít jít dál, hledat šedivou vlčici. Teď potmě by toho moc nenašla.

Ospale se převalila ve svém dolíčkovém pelíšku. Sny, které se jí zdály byly... zajímavé. Směsice událostí, zejména z té podivné louky s bobulkama a moc modrou vodou, a naprosté fikce. Neb ve svém snu byla ona čmelákem, který právě tu louku bombardoval pylem. Čert ví proč. Ale byla to psina, i ze spaní se usmívala jak měsíček na hnoju a občas se i zachichotala. Tohle bylo spaní jak má být. Takové, kdy jí ani nevadilo, že zabila i půl dne pouhým válením. Vlastně byla i rozmrzelá z toho že se měsíc dostal tak vysoko na oblohu, že už nic nestínilo jeho zář. Vytáhl jí ze spaní parchant nebeskej.
Protáhla se, už nemělo cenu se tady dál válet. Stejně by neusla. A navíc měla náladu pod psa a nejradši by do něčeho kopla. Klidně by se vsadila, že i kdyby náhodou usnula, bude to nějaká šeredná noční můra. Tfuj. Radši se vydala na menší noční procházku přes pláň, zlepšit si náladu, prohnat pár světlušek... To znělo hezky.
Jenže jí to prostě nevydrželo. V čem jen mohla být chyba? Snad vždy měla náladu na trochu srandy. Teď byla rozmrzelá jako starý jezevec. Zkoušela se koukat po okolí, třeba kde je ta hora s portálem, jak daleko by to odsud bylo do té džungle. Taky marná snaha. Nakonec skončila u řeky, pozorovala svůj odraz ve vodní hladině, sem tam po něm hrábla packou. Snažila se přijít na to co jí je.

//Ať tu nesedím jak tuřín

<< Kvetoucí louka (př. Tichá zátoka)

Zlatavé koruny už byly na dohled, třeba právě tam byla teď Tiara. Pokud tedy nepátrala po nějaké té tajné cestě na ostrov. To pak měla Ásleif řádný pech. Kdo ví kde po něm šmejdila, mluvila snad o nějaké jeskyni? Ale kde taky byla ta, že. Jednoduše, pokud nebyla v lese, mohla si hnědá škubnout packou.
A nebo se taky mohlo stát že si její svaly vzaly ten slovní obrat doslova a řekly jasné NE Po předchozím závanu energie se najednou cítila jako vyždímaná hadra a dopadala na ní veškerá ta únava z tréninku. Potřebovala si odpočinout, třeba jen na chvilku. Pomalu se dosunula k menšímu dolíčku v zemi, jen tak aby jí neofouklo, plácla sebou o zem a zavřela oči.

<< Temný les (př. Pityas)

Při pohledu z horských strání se jí zdála krajina povědomá a s každým krokem si tím byla o tolik jistější. Sice jí to tehdy nemyslelo dvakrát jasně, ale jo, tohle byla ta, jednou oranžová, louka. Však i pod jedním keříkem byla tráva stálá rozrytá a krátká oproti okolí, jak se ještě nestačila pořádně vzpamatovat. Ale byla jen otázka času kdy zmizí i tahle, snad poslední stopa, po tom chaosu. Ale na tohle nebyl teď čas, zabývat se tím. Věděla už jak se dostat ke svému cíli.
Byla už... blízko. Dolehlo na ní najednou jak malý se zdál svět tohoto souostroví, když přes něj šla. Z horské vyhlídky se zdál tak rozlehlý a přitom, jak rychle sem dorazila. Příliš rychle. Ale co už s tím zmohla, byla tady, zaseklá a některá místa ještě potřebovala objevit. A taky ten mlžný ostrov. Ha, nemohla přeci myslet tak pesimisticky, stále toho bylo dost. Přidala zvesela do kroku, svaly už poněkud přivyklé námaze.

>> Bull meadow (př. Tichá zátoka)

<< Most

Cesta pod unavenými tlapkami ubíhala dál, směrem už jen zhruba tam kde cítila pach šedé vlčice. Sešla z cesty, ne dobrovolně, ale prostě se jí ho podařilo ztratit. Naprosto a úplně. Místo toho byla tady. Tenhle les byl zvláštní, jinak to říct nemohla. Byl zajímavý, o tom žádná, divná místa byla skoro její obor, ale něco na něm bylo prostě špatně. Zdál se jí temný, nemocný až bolestivě mrtvolný, díky silnějšímu spojení k zemi, které teď cítila. Ale k znepokojení stačilo i jen poslouchat. Ticho, žádné zvuky zvěře, jen její vlastní kroky.
Chtěla si to tady prohlédnout a zároveň odejít co nejrychleji. Zvažovala své možnosti, ale nakonec vyrazila pryč. Stále hledala Tiaru a třeba že ztratila její stopu, dostala nápad kde hledat. Les zlatých listů, který měl být domovem její smečky. Tam mohla začít... Tedy pokud její cestu mezitím nezkříží někdo jiný.

>> Kvetoucí louka (př. Pityas)

<< Mlžná džungle (př. Les u mostu)

Zvolna postupovala dále k severu. Ne že by snad nechtěla přidat do kroku, čím dříve mohla najít Tiaru, tím lépe. Jenže taky měla pocit jako by jí tlapky upadly, kdyby zrychlila. Měla sice čas se kochat výhledem, poznávala lesík, na jehož pobřeží jí tedy vyfluslo moře, ale po šedé ani stopy. Že se jen u toho starouše tak flákala, třeba že tak jí to zrovna nepřipadalo.
Co však rozhodně ve svém okolí nepoznávala, byl most. Vypadal sice asi tak stabilně, jak by přes tu proláklinu byla natažená tkanička... ale co to z hory vypadalo, musel to být jediný spoj se severnějším ostrovem. Tedy, byl tu ten portál, ale drát se tu štreku zase zpátky? Ne, děkuji, radši to risknu. Navíc právě tady konečně ucítila něco, co mohlo být pachem druhé vlčice, byla správně. "Do nekonečna a ještě dál, co?" zavolala si a vykročila. Dřevo vydalo nepěkný zvuk, ale drželo, neřítila se dolů. Krok za krokem postupovala vpřed a jinak moc to ani nešlo. Tohle uspěchat jí mohlo stát víc než byla teď ochotna splatit. Ale, po tom co se jako ono nekonečno skutečně zdálo, byla packami zase na pevné zemi.

>> Temný les