Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jméno vlka: Astrid
Počet postů: 5
Postavení: kappa
Povýšení: /
Funkce: léčitelka
Aktivita pro smečku: rozšířila povědomí o Alatey (Aphrodite)
Krátké shrnutí: Pověděla Einarovi o Xanderovi, poté se od dvojice vlků (Einar a Vidar) oddělila a při své cestě narazila na neznámou vlčici, která se představila jako Iina. (ještě potkala Rhodie, které pověděla o smečce - rychlohra, žel nezapsáno)

Postovaná - 2
Neočekávajíce, že by cizí vlčice mohla být až tak rozhozená z grimasy Astrid, které jistě nepůsobila na první pohled velmi příjemně, nechala jen svoji tlamu zavřenou, netušíce, co by dál měla povědět. Nejspíše ale v její hlavě kolovalo spousty myšlenek, ostatně jako u krémové vlčice – z její společnosti si prozatím nebyla tolik jistá, nejspíše kvůli tomu, jaké ticho plné nejistoty se náhle mezi vlčicemi octlo – i tak byla trpělivá, a i přesto všechno si vyčkávala, jestli byla cizinka ochotna započít nějak jejich konverzaci. A inu, přec se jen dočkala, neboť se náhle ze zrzečky ozvala jakási otázka, mířící k tomu, že nepřišla jen tak bezhlavě, protože chtěla potkat nové známosti – spíše přišla, protože musela. ,,Vskutku, lhala bych, kdybych řekla, že ne.“ věnovala vlčici drobné pokývnutí, nebyla tu od toho, aby jí nějak utěšovala a přikreslovala realitu podle vlastní fantazie, jen aby jí dodala pocit, že teď je vše již v pořádku, však dokázala umět podpořit, pokud to jen trochu šlo. Jakmile se však Iina zmínila o tom, že není tím nejlepším lovcem, Astrid docvaklo, proč se tu vlastně ukázala – však to se dalo čekat, vzhledem k tomu, jak vypadala, jistě tedy nemohla být součástí nějaké smečky.
Už už jí chtěla dát svojí odpověď, však náhle ze zrzavé vyšlo něco, při čem nečekala, že se od ní bude vyžadovat ihned – a to přístřešek, nějaké místo, kde by mohla být v pocitu bezpečí. Upřímně, Astrid celkem zajímalo, jak dlouho mohla být tato vlčka tulačkou bez domova, neboť se zdála být dosti zoufalá. Takových vlčic byla snad i škoda aby svůj život prožili jen ve strachu z toho, jestli vůbec přežijí další den, alespoň Astrid to tak viděla.
,,Máš odvahu, to se mi líbí.“ nebála se poznamenat, přičemž konečně poprvé vykouzlila úsměv na tváři – byť mírný, i tak tam byl. ,,Nicméně něco bych ti mohla najít k snědku. A místo... o nějakém bych věděla.“

Postovaná - 1
Ačkoliv déšť, který se náhle naskytl po celém území a dopadal na její srst nebyl tou nejpříjemnější věcí, i tak si samoty užívala velmi náramně – po dlouhé době měla pocit, že není pro ní přednější myslet jen na věci například ohledně smečky, kterých jí přišlo až přespříliš mnoho. Věděla, že takových momentů nedostane ve svém životě již tolik, kolik by si jistě ona přála, i proto se nesnažila nijak přemýšlet nad vším možným, chtěla tu být jen sama pro sebe. Bylo to snad, jako kdyby chtěla odehnat všechny vlky, které za tu dobu co byla na Moisu potkala od sebe, aby se jim už nikdy nemohla podívat do jejich tváří – inu, realita byla trochu jiná, však na takovouto skutečnost teď nehleděla. Přišlo ji zbytečným běhat po těchto ostrovech, aby na ně opět narazila, a mohla se zachumlat k nim do kožíšku – ačkoliv, pravda, ten pocit se jí v hloubi srdce velice zamlouval.
Zvedla se lehce ze země tak, aby si sedla, dívajíce se na oblohu, všimla si slunečních paprsků, trhající temný dešťový mrak, který pomalu odcházel pryč. S tím si ale všimla, že k ní pomalu došla jakási neznámá vlčice, i proto její lehký úsměv povadl, a zmizel někam pryč, přičemž se v ní náhle objevil pocit nespokojenosti. Nechtěla být na cizinku nepříjemná, to ani v nejmenším neměla v plánu, i ta její společnost pro ní byla menším překvapením. Ale i tak, kdo ví, co za vlčici to mohlo býti.
,,I já zdravím.“ vyřkla bez jakékoliv známky radosti, pouze jen z čiré slušnosti, kterou jistě měla a nebála se ji použít před každým. I tak v jí v něčem dokázala očarovat – šlo o její vzhled, který byl vskutku velmi zajímavý a který si dokázal vzít Astridinu pozornost, i když si to nechtěla přiznat nahlas. Navíc, nestávalo se jí běžně, že by potkávala během jejích cest potkávala vlky s chybějící končetinou, proto si neodpustila krátký, leč zaujatý pohled k jejím nožkám. Dále se nijak nevyjadřovala, nechávajíce vlčici promluvit, s očekáváním, že pokud k ní došla, nejspíše mohla mít něco na srdci.

poprosím všechny odměny na astrid, děkuju moc!


Zapsáno

//Hraniční pohoří

Opět se nacházela na již pro ni známém území - netušila, co ji přivedlo právě sem, rozhodla se však prozatím nechodit dále - bylo tu ticho a klid, tedy to, co bylo pro vlčici ještě před chvílí jen pouhým přáním - a to jen stačilo jít trochu dále. S němou tváří se pro svou vlastní jistotu ještě porozhlédla po širokém území, hledajíce tak nějakou známku vlčí duše, která jen měla v plánu se po těchto nížinách procházet. Jenže čím více se snažila zjistit, či náhodou zde není nějaký cizinec,tím více měla počít, že je na těchto místech úplně samotná. Ah, jaké štěstí! Pozvedla své koutky do úsměvu a s jasnou spokojeností si ulehla do travnaté země, poklidně si užívajíc dnešní sluneční den, který se jí naskytl. Jak zlatý to pocit to pro ní byl - být jen sama se sebou, bez nikoho kdo by narušoval její přítomnost. Teď už nemyslela na nic, na nikoho, ani dokonce na Einara. Právě teď byla konečně šťastná.

//Území Alatey

Ačkoliv se možná jednalo o moc urychlené rozloučení, neboť toho mohli předtím jistě dost co probrat, rozhodla se nechat oba vlky samotné - možná, že právě společnost Astrid nebyla tou nejvhodnější v dané chvíli, proto šla opět svojí cestou dále. Přec jen, vždy se mohla vrátit zpět. Byl to její domov.
Pokračujíc dále se svojí cestě, s mírným větříčkem, který pročechrával její srst, se snažila dát všechny své zbytečné myšlenky pryč - jak dlouhá chvíle to byla od toho, kdy se naposledy jen tak procházela samotinká po horách, bez jakékoliv vlčí společnosti? Vskutku, nebyla to špatná věc si opět vystačit i sama se sebou a nemít nikoho jiného po svém boku, rozhodně se ale nemínila vracet do svého života tuláka - žít v horské smečce bylo pro ni mnohem výhodnější, nebyla zde totiž úplně sama a měla jistotu, že se mohla vracet s klidem na stejné místo. Teď však potřebovala být opět sama - nechtěla však spadnout do nějakého živoucího snu, který by ji našeptával do ouška, že je vše v naprostém pořádku a žádné nepříjemné domněnky ji nemusely tížit - ne, nechtěla být až takhle naivní. Se zdlouhavým povzdechem se tedy rozešla opět do světa - ne však nikam daleko.

//Nížina hojnosti

//Úkryt

Během cesty z úkrytu zpět na území Alatey se mezi skupinou vlků toho mnohé nenamluvilo, vlčice si však nijak nestěžovala - bylo pravdou, že kdyby se mezi nimi nenacházel nový člen smečky, možná by byla schopna se i rozmluvit, nemohla však přítomného vlka nijak odsuzovat na první pohled - navíc, když se jednalo o bratra samotného alfy. Jak výjimečná to věc.
Ve skupince si kráčela územím jako úplně poslední, nechávajíce tak obou vlkům pronést pár slov mezi sebou - neměla moc toho co říci, jen snad, že pár novin nesla, o těch však mohla povyprávět kdykoliv chtěla - tedy, alespoň o Xanderovi se chtěla aspoň trošičku zmínit.
,,Mimochodem - Einare, potkala jsem dalšího možného zájemce do smečky." nenápadně pronesla do ticha, vyžadujíc si tak pozornost obou vlků k nim došla s málo patrným úšklebkem ve tváři. Ten netrval nijak přílišně dlouho - ihned její tvář zvážněla, věděla, že tohle nebude jediné, co by mohl Einar v tuto chvíli potřebovat. I proto neváhala, po chvilce se opět rozmluvila.
,,Hnědý vlk, s takovouto zvláštní hřívou či co. Xander se jmenoval. Měl by se pohybovat někde v horách ještě s jedním vlkem, ale nemají v plánu dělat problémy. Myslím, že by bylo dobré se na něj podívat." skončila nakonec, s pohledem upřeným někam do dáli, vyčkávala si na jednoduchou, stručnou odpověď. Více však pro něj již nemohla udělat, bylo na něm, jestli měl ochotu přijmout tohoto vlka mezi členy své vlastní smečky, měl však na to - tedy, snad.
Měla co tu dále dělat? Ne, to vskutku ne. Svého času si však vážila, a nechtěla ho jen tak promeškat v trapném tichu, kdy nikdo ani pořádně netušil, co by jen měl říci. Nejspíše bylo načase jít dále - však, ztratila by tím něco?
,,Nicméně, myslím... myslím že bych měla jít asi dál. Tak snad se ještě potkáme, Vidare." dokončila nakonec s krátkým pohledem na druhého vlka, nakonec však mávla ocasem a šla si jiným směrem jak dvojice.

//Hraniční pohoří

hlásím se <3

Jméno vlka: Astrid
Počet postů: 5
Postavení: kappa
Povýšení: /
Funkce: léčitelka
Aktivita pro smečku: /
Krátké shrnutí: Oddělila se od Dagara a Xandera a rovnou zašla do ruin, potkala Einara a Vidara
Bobříci/Questy smečky: /

Upřímně, nečekala, že úplně první věcí, kterou od Einara dostane po takové době, bude krátké, avšak i dosti jasné zamračení na jeho tváři, značící, že již od první chvíle chybu. A dost jistě ji to nepotěšilo, nemyslela si, že s tím mohla však udělat něco velkého, maximálně tak mohla ještě věnovat chvilku svojí pozornosti na druhého vlka. Dovolila si ke dvojici zrzavých přisednout alespoň na chvíli malou, poslouchala ale spíše především o tom, jaké změny ve smečce nastaly. Takže další členové. Pro Alatey to jistě bylo darem, noví členi byli jistě potřeba a to především ve chvíli, kdy se jednalo o mladou smečku, proto si ani nijak stěžovat nemohla. Bylo snad nemožným, aby nepostřehla, jak Einar mírně zdůraznil, že se o jeho blízkého ve skutečnosti jednalo – to proto se tak zatvářil?
Na její tváři, doplněnou o pár jizev, se objevilo niterné pousmání, když si dovolila opětovnou poznámku směrem k ní, proto i opět se zadívala na toho vlka, jenž nosil jméno Vidar, aby ukázala Einarovi, že i ona umí pozdravit, když se chce. ,,Tak tedy vítej v Alatey, Vidare.“ Pozdravila směrem k němu, tím však její formality skončily, místo toho postřehla, že se vůdce zmínil ještě o pár nových tváří, které Astrid prozatím neměla možnost poznat. Zpozorněla však, když se zmínila o další vlčici – Sierru, která měla zájem o to, se stát téže léčitelkou. O tom Astrid moc netušila, co si myslet měla, věděla však, že bude potřeba ze vlčicí v blízké době dojít a promluvit s ní, už jen kvůli tomu, že zde byla nová. Jakmile Einar pokývl hlavou, bez žádných dalších řečí ho následovala, i když neměla v plánu mlčet celou dobu, chtěla aby alespoň o Xanderovi a Dagarovi věděl.

//Území

// Alatey

Pro Astrid bylo opravdovým štěstím, že skutečně se jí podařilo nezabloudit, ještě zdejší území neznala tolik dobře, avšak uličky si všimla už poměrně rychle, proto jen s jasnou úlevou vešla dovnitř, doufajíce, že se zrzavá srst zde opravdu nacházet bude. Nevyhledávala ho snad kvůli tomu, že by s ním potřebovala nutně mluvit kvůli záležitostem týkajících se smečky, neměla mnoho informací, které bylo potřeba sdělit, spíše jen jí nepřišlo na škodu se s ním opět vidět. Už to byla nějaká doba, a snad již mohl zapomenout na tu událost s amorkem, díky kterému se cítila ještě hůře než chtěla, jenže tahle pomatená láska již byla pryč. Ne, na nic takového tu prostor nebyl.
Ihned co se octla v ruinách, měla možnost spatřit místnost, kde se uprostřed nacházela čtveřice stromů, a také několik neznámých kožichů – tedy až na jeden, v němž poznala Einara, vůdce Alatey. Chvíli jen zmateně stála na místě a snažila se zjistit, jestli jednoho z těchto vlků již někdy poznala, jediný kdo jí přišel jaksi povědomý, byl světle hnědý vlk, který seděl na místě. Však.. je tak podobný! Měl pocit, že již jednoho takového vlka viděla, avšak pravdou bylo, že se stalo po tom, co měla houbičky, byla to tedy snad náhoda? Či nějaký vzkaz? Béžová se přikláněla spíše k té první možnosti, i když sama si tak jist nebyla. Nakonec se ale tichým krokem vydala směrem k vůdci, aby se hlavně mohla pořádně ujistit o tom, že se o nové členy jednalo. Nebyla ještě obeznámena s novinkou, že by se jejich společenství rozrostlo o další členy, pokud tomu ale opravdu tak bylo, bylo to jedině dobré.
,,Zdravím, Einare.“ upozornila na sebe ještě, ačkoliv vlk si jí nejspíše již předtím všimla, nakonec mu věnovala menší švihnutí ocasem, na znak toho, že ho ráda vidí. Stále ji znervózňoval fakt, že zde byli pro ni prosto neznámí vlci, proto její nejistotu skrývala ve své klidné tváři. Věnovala ještě krátký, bezvýznamný pohled tomu světlejšímu, nakonec ale opět se podívala na Einara. ,,Vidím, že i tobě se dařilo, nemám pravdu?“

za astrid bych měla mít 93 bodů, proto si prosím rozdělit takto:

70b - 3 tlapky (vzduch)
10b - 3 procenta (lov)
10b - 3 procenta (síla)
3b - 3 kšm

moc děkuji!

//Tajga

Netrvalo ani přílišně dlouhou dobu, Astrid se po dlouhé době ocitla již za hranicemi této smečky, do níž patřila. Byl to opravdu příjemný pocit, opět se dostat tam, kam měla alespoň minimální jistotu, že je vítána. Byla jako doma, pokud se to tak dalo říci. Docela dlouho putovala sama do neznáma, to až Einar jí ukázal cestu k této smečce. A prozatím nelitovala toho, že měla možnost být součástí další vlčí společnosti.
Během své cesty do ruin si všimla zvláštní skutečnosti, kterou byli dosti jasné pachy dalších vlků, se kterýma neměla tu čest se střetnout. Astrid jako jediné napadlo, že se mohlo Einarovi podařilo najít se další členy Alateyské smečky, ale skutečně tomu bylo tak. Ačkoliv musela chvíli přemýšlet nad tím, jak cestička vede, aby si všimla té temné uličky vedoucí do úkrytu, snažila se mírně zrychlit, aby mohla co nejdříve vidět vůdce a ujistit se, že nastaly drobné změny ohledně počtu členů, případně aby i ona mohla sdělit pár zajímavých novinek. A že jich bylo nemálo.

//Úkryt

Pozorně poslouchala Xanderův důvod, proč vlastně se oba vlci nerozhodli pro Daén, nedozvěděla se však nic jiného, že je území nezaujalo tolik, aby v něm zůstávali. To, jestli tato smečka měla dobré či špatné území již Astrid nemohla posoudit, sama tam ani pořádně nebyla. Navíc, jí samotné vyhovovalo teritorium Alatey, které rozhodně bylo rozlehlé, neměla důvod lézt jiné smečce na její území.
Na další slova jen přikývla, neměla ani vlastně moc co k tomu dodat. Chápala jeho obavy, každý měl své místo, které bylo jeho srdci blízké, což byly pro Xandera právě hory, stejně jako u béžové. Již od malička vyrůstala v horách a vždy se tam ráda vracela, i proto právě tato smečka, ve které byla i ona, mohla býti pro něj tou pravou. A co pro Cinder? Těžko říci.
,,Není nic špatného na tom mít přátele, Dagare.“ řekla mu jen, věnujíc vlkovi drobné pousmání se však nad svými slovy zamyslela. Ano, opravdu bylo pravdou, že na tom nic špatného nebylo. Avšak, sama je úplně nevyhledávala, vlastně ani v této chvíli nedokázala říci, kdo opravdu byl jejím pravým přítelem, bez kterého by netušila, co by dělala. A to i přes skutečnost, že měla místo, kde se mohla bez jakýkoliv problémů vrátit a vlka, který si ji nechal pod ochranné křídlo. Mohl vůbec někdo takový existovat?
,,Ale, jistě! Proč by ne?“ dodala s úšklebkem na tváři, ačkoliv se nedalo říci, že by svá slova myslela vážně. Sic Dagar působil na první pohled velmi přátelsky a sympaticky, nebo v jejím zájmu se kamarádíčkovat s ostatními. Nemyslela to nijak zle, pouze nedokázala jen tak lehce vložit důvěru do ostatních vlků, natož aby si dělala nejlepší kamarád. I když, vše se mohlo klidně změnit.
,,To nezní špatně, taky bych to tak udělala.“ Souhlasila s návrhem hnědého, musela uvědomit i Einara, že v blízkosti smečky se pohybovali tihle dva, proto se to zdálo lepším, než například je rovnou vodit k hranicím. Nakonec tedy i ona přikývla hlavou a rovnou se vydala do smečky, vyhledat Einara.

//Alateyská smečka

Již první věcí, kterou Astrid při své jednoduché, byť důležité otázce dostala, bylo pouhé mlčení a zírání na ní, v zářivých očích vlk bylo vidět jasné zaražení. Možná začala až moc zostra – vypadalo to, že neměl přílišně nejlepší zkušenosti se smečkami, což nakonec i ona, a i přesto byla teď v Alatey. Jevil se jako citlivá duše, která netuší, co se svými myšlenkami – avšak, ani již nemusela přemýšlet nad tím, jestli Einar by byl ochoten takovou osobnost vzít pod své křídla a ochraňovat ho, nejspíše opravdu nebyl ještě rozhodnut. Astrid zde nebyla od toho, aby mu nutila, jakou cestou se má vydat a jaká je ta správná, byla to jen pouhá nabídka, kterou mohl kdykoliv odmítnout, což také učinil. Nejspíš.
Mírně to ale komplikovalo její původní plány – nechtěla do tábora smečky přivádět cizince, což ostatně nechtěla ani u Xandera, neměla jistotu v tom, že nebude dělat samotný v území problémy, a to i přes skutečnost, že působil jako vlk s dobrým srdcem. Tohle byla záležitost Einara, to on měl rozhodovat o tom, kdo měl tu možnost se do smečky přidat, či nikoliv. Neměla teď v plánu se vracet do území smečky, přišlo ji lepší se ještě někde pozastavit.
Na chvíli zapřemýšlela, když se jí Xander optal ohledně její magie, nakonec mu věnovala nejistý pohled. ,,Ne, nic takového jsem nikdy nezkoušela. Ale zní to jako dobrý způsob využití, určitě to můžu zkusit.“ Řekla nakonec, nic více k tomu nedodávala, ani neměla co. Avšak, dosti ji zaujalo, když jí vlk vyprávěl o té skutečnosti, že někteří vlci mohli svoji schopnost ztratit, či ji mít oslabenou. Ostaně, béžová toho moc o magii netušila, bylo to pro ni něco nového a dost… zvláštního. Nikdy si nemyslela, že by nějakou věc mohla přirovnat k magii. A možná to opravdu šlo.
,,Rozumím. Proč se vám vlastně nechtělo do Daénu?“ zeptala se nevinně na další otázku, upřímně jí dosti zajímalo, jaký byl ten skutečný důvod, proč Xander s tou Cinder zavrhli právě tuto smečku. Byla snad tak špatná? Těžko říci, ona pořádně ani do téhle doby netušila, že právě toto společenství neslo název Daén, proto nemohla jen tak lehce o ní říci něco více. Alespoň ale mohla zjistit o ní něco nového. Poté ale věnovala pohled Dagarovi, který dvou vlkům položil vskutku zajímavou otázku. Moc netušila, co by mu tak mohla odpovědět, nakonec ale něco vymyslet dokázala. ,,Je to rozhodně dobré, máš totiž potom rodinu, místo, kde se vždy můžeš vrátit. Má to dost výhod. A uvidíš, třeba si i ty jednou vybereš tu svoji smečku, kde budeš šťastný.“