Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Území Alatey

Ačkoliv se možná jednalo o moc urychlené rozloučení, neboť toho mohli předtím jistě dost co probrat, rozhodla se nechat oba vlky samotné - možná, že právě společnost Astrid nebyla tou nejvhodnější v dané chvíli, proto šla opět svojí cestou dále. Přec jen, vždy se mohla vrátit zpět. Byl to její domov.
Pokračujíc dále se svojí cestě, s mírným větříčkem, který pročechrával její srst, se snažila dát všechny své zbytečné myšlenky pryč - jak dlouhá chvíle to byla od toho, kdy se naposledy jen tak procházela samotinká po horách, bez jakékoliv vlčí společnosti? Vskutku, nebyla to špatná věc si opět vystačit i sama se sebou a nemít nikoho jiného po svém boku, rozhodně se ale nemínila vracet do svého života tuláka - žít v horské smečce bylo pro ni mnohem výhodnější, nebyla zde totiž úplně sama a měla jistotu, že se mohla vracet s klidem na stejné místo. Teď však potřebovala být opět sama - nechtěla však spadnout do nějakého živoucího snu, který by ji našeptával do ouška, že je vše v naprostém pořádku a žádné nepříjemné domněnky ji nemusely tížit - ne, nechtěla být až takhle naivní. Se zdlouhavým povzdechem se tedy rozešla opět do světa - ne však nikam daleko.

//Nížina hojnosti

//Úkryt

Během cesty z úkrytu zpět na území Alatey se mezi skupinou vlků toho mnohé nenamluvilo, vlčice si však nijak nestěžovala - bylo pravdou, že kdyby se mezi nimi nenacházel nový člen smečky, možná by byla schopna se i rozmluvit, nemohla však přítomného vlka nijak odsuzovat na první pohled - navíc, když se jednalo o bratra samotného alfy. Jak výjimečná to věc.
Ve skupince si kráčela územím jako úplně poslední, nechávajíce tak obou vlkům pronést pár slov mezi sebou - neměla moc toho co říci, jen snad, že pár novin nesla, o těch však mohla povyprávět kdykoliv chtěla - tedy, alespoň o Xanderovi se chtěla aspoň trošičku zmínit.
,,Mimochodem - Einare, potkala jsem dalšího možného zájemce do smečky." nenápadně pronesla do ticha, vyžadujíc si tak pozornost obou vlků k nim došla s málo patrným úšklebkem ve tváři. Ten netrval nijak přílišně dlouho - ihned její tvář zvážněla, věděla, že tohle nebude jediné, co by mohl Einar v tuto chvíli potřebovat. I proto neváhala, po chvilce se opět rozmluvila.
,,Hnědý vlk, s takovouto zvláštní hřívou či co. Xander se jmenoval. Měl by se pohybovat někde v horách ještě s jedním vlkem, ale nemají v plánu dělat problémy. Myslím, že by bylo dobré se na něj podívat." skončila nakonec, s pohledem upřeným někam do dáli, vyčkávala si na jednoduchou, stručnou odpověď. Více však pro něj již nemohla udělat, bylo na něm, jestli měl ochotu přijmout tohoto vlka mezi členy své vlastní smečky, měl však na to - tedy, snad.
Měla co tu dále dělat? Ne, to vskutku ne. Svého času si však vážila, a nechtěla ho jen tak promeškat v trapném tichu, kdy nikdo ani pořádně netušil, co by jen měl říci. Nejspíše bylo načase jít dále - však, ztratila by tím něco?
,,Nicméně, myslím... myslím že bych měla jít asi dál. Tak snad se ještě potkáme, Vidare." dokončila nakonec s krátkým pohledem na druhého vlka, nakonec však mávla ocasem a šla si jiným směrem jak dvojice.

//Hraniční pohoří

hlásím se <3

Jméno vlka: Astrid
Počet postů: 5
Postavení: kappa
Povýšení: /
Funkce: léčitelka
Aktivita pro smečku: /
Krátké shrnutí: Oddělila se od Dagara a Xandera a rovnou zašla do ruin, potkala Einara a Vidara
Bobříci/Questy smečky: /

Upřímně, nečekala, že úplně první věcí, kterou od Einara dostane po takové době, bude krátké, avšak i dosti jasné zamračení na jeho tváři, značící, že již od první chvíle chybu. A dost jistě ji to nepotěšilo, nemyslela si, že s tím mohla však udělat něco velkého, maximálně tak mohla ještě věnovat chvilku svojí pozornosti na druhého vlka. Dovolila si ke dvojici zrzavých přisednout alespoň na chvíli malou, poslouchala ale spíše především o tom, jaké změny ve smečce nastaly. Takže další členové. Pro Alatey to jistě bylo darem, noví členi byli jistě potřeba a to především ve chvíli, kdy se jednalo o mladou smečku, proto si ani nijak stěžovat nemohla. Bylo snad nemožným, aby nepostřehla, jak Einar mírně zdůraznil, že se o jeho blízkého ve skutečnosti jednalo – to proto se tak zatvářil?
Na její tváři, doplněnou o pár jizev, se objevilo niterné pousmání, když si dovolila opětovnou poznámku směrem k ní, proto i opět se zadívala na toho vlka, jenž nosil jméno Vidar, aby ukázala Einarovi, že i ona umí pozdravit, když se chce. ,,Tak tedy vítej v Alatey, Vidare.“ Pozdravila směrem k němu, tím však její formality skončily, místo toho postřehla, že se vůdce zmínil ještě o pár nových tváří, které Astrid prozatím neměla možnost poznat. Zpozorněla však, když se zmínila o další vlčici – Sierru, která měla zájem o to, se stát téže léčitelkou. O tom Astrid moc netušila, co si myslet měla, věděla však, že bude potřeba ze vlčicí v blízké době dojít a promluvit s ní, už jen kvůli tomu, že zde byla nová. Jakmile Einar pokývl hlavou, bez žádných dalších řečí ho následovala, i když neměla v plánu mlčet celou dobu, chtěla aby alespoň o Xanderovi a Dagarovi věděl.

//Území

// Alatey

Pro Astrid bylo opravdovým štěstím, že skutečně se jí podařilo nezabloudit, ještě zdejší území neznala tolik dobře, avšak uličky si všimla už poměrně rychle, proto jen s jasnou úlevou vešla dovnitř, doufajíce, že se zrzavá srst zde opravdu nacházet bude. Nevyhledávala ho snad kvůli tomu, že by s ním potřebovala nutně mluvit kvůli záležitostem týkajících se smečky, neměla mnoho informací, které bylo potřeba sdělit, spíše jen jí nepřišlo na škodu se s ním opět vidět. Už to byla nějaká doba, a snad již mohl zapomenout na tu událost s amorkem, díky kterému se cítila ještě hůře než chtěla, jenže tahle pomatená láska již byla pryč. Ne, na nic takového tu prostor nebyl.
Ihned co se octla v ruinách, měla možnost spatřit místnost, kde se uprostřed nacházela čtveřice stromů, a také několik neznámých kožichů – tedy až na jeden, v němž poznala Einara, vůdce Alatey. Chvíli jen zmateně stála na místě a snažila se zjistit, jestli jednoho z těchto vlků již někdy poznala, jediný kdo jí přišel jaksi povědomý, byl světle hnědý vlk, který seděl na místě. Však.. je tak podobný! Měl pocit, že již jednoho takového vlka viděla, avšak pravdou bylo, že se stalo po tom, co měla houbičky, byla to tedy snad náhoda? Či nějaký vzkaz? Béžová se přikláněla spíše k té první možnosti, i když sama si tak jist nebyla. Nakonec se ale tichým krokem vydala směrem k vůdci, aby se hlavně mohla pořádně ujistit o tom, že se o nové členy jednalo. Nebyla ještě obeznámena s novinkou, že by se jejich společenství rozrostlo o další členy, pokud tomu ale opravdu tak bylo, bylo to jedině dobré.
,,Zdravím, Einare.“ upozornila na sebe ještě, ačkoliv vlk si jí nejspíše již předtím všimla, nakonec mu věnovala menší švihnutí ocasem, na znak toho, že ho ráda vidí. Stále ji znervózňoval fakt, že zde byli pro ni prosto neznámí vlci, proto její nejistotu skrývala ve své klidné tváři. Věnovala ještě krátký, bezvýznamný pohled tomu světlejšímu, nakonec ale opět se podívala na Einara. ,,Vidím, že i tobě se dařilo, nemám pravdu?“

za astrid bych měla mít 93 bodů, proto si prosím rozdělit takto:

70b - 3 tlapky (vzduch)
10b - 3 procenta (lov)
10b - 3 procenta (síla)
3b - 3 kšm

moc děkuji!

//Tajga

Netrvalo ani přílišně dlouhou dobu, Astrid se po dlouhé době ocitla již za hranicemi této smečky, do níž patřila. Byl to opravdu příjemný pocit, opět se dostat tam, kam měla alespoň minimální jistotu, že je vítána. Byla jako doma, pokud se to tak dalo říci. Docela dlouho putovala sama do neznáma, to až Einar jí ukázal cestu k této smečce. A prozatím nelitovala toho, že měla možnost být součástí další vlčí společnosti.
Během své cesty do ruin si všimla zvláštní skutečnosti, kterou byli dosti jasné pachy dalších vlků, se kterýma neměla tu čest se střetnout. Astrid jako jediné napadlo, že se mohlo Einarovi podařilo najít se další členy Alateyské smečky, ale skutečně tomu bylo tak. Ačkoliv musela chvíli přemýšlet nad tím, jak cestička vede, aby si všimla té temné uličky vedoucí do úkrytu, snažila se mírně zrychlit, aby mohla co nejdříve vidět vůdce a ujistit se, že nastaly drobné změny ohledně počtu členů, případně aby i ona mohla sdělit pár zajímavých novinek. A že jich bylo nemálo.

//Úkryt

Pozorně poslouchala Xanderův důvod, proč vlastně se oba vlci nerozhodli pro Daén, nedozvěděla se však nic jiného, že je území nezaujalo tolik, aby v něm zůstávali. To, jestli tato smečka měla dobré či špatné území již Astrid nemohla posoudit, sama tam ani pořádně nebyla. Navíc, jí samotné vyhovovalo teritorium Alatey, které rozhodně bylo rozlehlé, neměla důvod lézt jiné smečce na její území.
Na další slova jen přikývla, neměla ani vlastně moc co k tomu dodat. Chápala jeho obavy, každý měl své místo, které bylo jeho srdci blízké, což byly pro Xandera právě hory, stejně jako u béžové. Již od malička vyrůstala v horách a vždy se tam ráda vracela, i proto právě tato smečka, ve které byla i ona, mohla býti pro něj tou pravou. A co pro Cinder? Těžko říci.
,,Není nic špatného na tom mít přátele, Dagare.“ řekla mu jen, věnujíc vlkovi drobné pousmání se však nad svými slovy zamyslela. Ano, opravdu bylo pravdou, že na tom nic špatného nebylo. Avšak, sama je úplně nevyhledávala, vlastně ani v této chvíli nedokázala říci, kdo opravdu byl jejím pravým přítelem, bez kterého by netušila, co by dělala. A to i přes skutečnost, že měla místo, kde se mohla bez jakýkoliv problémů vrátit a vlka, který si ji nechal pod ochranné křídlo. Mohl vůbec někdo takový existovat?
,,Ale, jistě! Proč by ne?“ dodala s úšklebkem na tváři, ačkoliv se nedalo říci, že by svá slova myslela vážně. Sic Dagar působil na první pohled velmi přátelsky a sympaticky, nebo v jejím zájmu se kamarádíčkovat s ostatními. Nemyslela to nijak zle, pouze nedokázala jen tak lehce vložit důvěru do ostatních vlků, natož aby si dělala nejlepší kamarád. I když, vše se mohlo klidně změnit.
,,To nezní špatně, taky bych to tak udělala.“ Souhlasila s návrhem hnědého, musela uvědomit i Einara, že v blízkosti smečky se pohybovali tihle dva, proto se to zdálo lepším, než například je rovnou vodit k hranicím. Nakonec tedy i ona přikývla hlavou a rovnou se vydala do smečky, vyhledat Einara.

//Alateyská smečka

Již první věcí, kterou Astrid při své jednoduché, byť důležité otázce dostala, bylo pouhé mlčení a zírání na ní, v zářivých očích vlk bylo vidět jasné zaražení. Možná začala až moc zostra – vypadalo to, že neměl přílišně nejlepší zkušenosti se smečkami, což nakonec i ona, a i přesto byla teď v Alatey. Jevil se jako citlivá duše, která netuší, co se svými myšlenkami – avšak, ani již nemusela přemýšlet nad tím, jestli Einar by byl ochoten takovou osobnost vzít pod své křídla a ochraňovat ho, nejspíše opravdu nebyl ještě rozhodnut. Astrid zde nebyla od toho, aby mu nutila, jakou cestou se má vydat a jaká je ta správná, byla to jen pouhá nabídka, kterou mohl kdykoliv odmítnout, což také učinil. Nejspíš.
Mírně to ale komplikovalo její původní plány – nechtěla do tábora smečky přivádět cizince, což ostatně nechtěla ani u Xandera, neměla jistotu v tom, že nebude dělat samotný v území problémy, a to i přes skutečnost, že působil jako vlk s dobrým srdcem. Tohle byla záležitost Einara, to on měl rozhodovat o tom, kdo měl tu možnost se do smečky přidat, či nikoliv. Neměla teď v plánu se vracet do území smečky, přišlo ji lepší se ještě někde pozastavit.
Na chvíli zapřemýšlela, když se jí Xander optal ohledně její magie, nakonec mu věnovala nejistý pohled. ,,Ne, nic takového jsem nikdy nezkoušela. Ale zní to jako dobrý způsob využití, určitě to můžu zkusit.“ Řekla nakonec, nic více k tomu nedodávala, ani neměla co. Avšak, dosti ji zaujalo, když jí vlk vyprávěl o té skutečnosti, že někteří vlci mohli svoji schopnost ztratit, či ji mít oslabenou. Ostaně, béžová toho moc o magii netušila, bylo to pro ni něco nového a dost… zvláštního. Nikdy si nemyslela, že by nějakou věc mohla přirovnat k magii. A možná to opravdu šlo.
,,Rozumím. Proč se vám vlastně nechtělo do Daénu?“ zeptala se nevinně na další otázku, upřímně jí dosti zajímalo, jaký byl ten skutečný důvod, proč Xander s tou Cinder zavrhli právě tuto smečku. Byla snad tak špatná? Těžko říci, ona pořádně ani do téhle doby netušila, že právě toto společenství neslo název Daén, proto nemohla jen tak lehce o ní říci něco více. Alespoň ale mohla zjistit o ní něco nového. Poté ale věnovala pohled Dagarovi, který dvou vlkům položil vskutku zajímavou otázku. Moc netušila, co by mu tak mohla odpovědět, nakonec ale něco vymyslet dokázala. ,,Je to rozhodně dobré, máš totiž potom rodinu, místo, kde se vždy můžeš vrátit. Má to dost výhod. A uvidíš, třeba si i ty jednou vybereš tu svoji smečku, kde budeš šťastný.“

Jméno vlka: Astrid
Počet postů: 25
Postavení: kappa
Povýšení: zatím neherně, ale i tak to napíšu
Funkce: léčitelka
Aktivita pro smečku: rozšířila povědomí o Alatey (Mireldis, Shine, Xander, Dagar, idk jestli ještě někdo další)
Krátké shrnutí: Poté co odešla z úkrytu, se setkala opět se Setekhem, se kterým vyšla na lov. Později našla skupinku dalších vlků, a po chvíli i Atrease, který jim ukázal několik rostlin. Nakonec zůstala jen s Xanderem a Dagarem, se kterými míří z lesa pryč.
Bobříci/Questy smečky: /

Odměna: 15kšm a 2%, za postup 10kšm + 1%

//Začarovaný les

Astrid se na chvíli malou zamyslela, sama moc netušila, co si o tom měla myslet, neměla v plánu říkat naprosto vše o Alatey ani jednomu, a už vůbec ne Dagarovi v případě, že by ani o místo ve smečce neměl zájem. Jednoduše, chtěla je navést tím správným směrem a dovést je až k hranicím území, ne je přímo nasměrovat až do samotného úkrytu. Možná jim i mohla říci o existenci Einara, přec jen, to on byl tím, co měl na starost přijímání nových vlků, ne ona. ,,Měl bys snad zájem o smečku?“ zeptala se, hledíc na Dagara trpělivě vyčkávala na to, jakou odpověď mu dá, navíc byla i upřímně dosti zvědavá, co by jí tak mohl říci. Nebo spíš, jakým způsobem.
Celou tu dobu moc k vlkům nemluvila, spíše se soustředila na cestu, aby je zavedla správným směrem, opravdu neměla náladu na nějaké to bloudění někde, kde to ani pořádně neznala. Avšak, když se jí Dagar optal na to, jakou vlastně ona vlastnila magii, chvíli se jen zapřemýšlela, nakonec ale mu věnovala trochu zamyšlený pohled. ,,Upřímně, nejsem si moc jistá, řekla bych ale, že to bude něco spojeného s větrem. Už párkrát se mi stalo, že jsem něco dokázala dostat do vzduchu, když jsem se na to pořádně soustředila.“ řekla svoji myšlenku, se kterou si ale nebyla jistá natolik, aby ji mohla stoprocentně potvrdit. Avšak bylo pravdou, že se mohla opět na tuto svoji magii soustředit trochu více a využít ji tak ve svůj prospěch, jenže pořádně ani netušila, jak by na to mohla pořádně jít. Nakonec si ale povzdechla a opět vrátila pohled zpět, snažila se co nejdříve najít cestu ke smečce.
Upřímně ani nečekala, že to bude trvat jen krátce, avšak trojice vlků se konečně dostala na území, které Astrid pořádně poznávala. Zde se totiž dostala s Einarem, a pokud si dobře vzpomínala, zde našel i úlovek pro ni. Mávla spokojeně ocasem a pohlédla na oba vlky, kteří u ní kráčeli.

,,Ano, na to houby bych si měla dávat větší pozor…“ řekla si spíše sama pro sebe, nechávajíce pohled upřený k zemi jen přemýšlela nad tím vším, co se jí vlastně odehrálo. Ano, za dosti krátkou dobu toho stihla poznat a zažít opravdu dost, že ani ještě stále nedokázala si uvědomit, jak se vlastně k ostatním vlkům ze skupiny chovala – i přesto, že vše si naprosto uvědomovala, pocit lítosti v ní nenaskytl. Neudělala nic, za co by stud snad mohla mít, pouze ji jen přišlo zvláštním, jak se v daných chvílích zachovávala. Že jí nevadila… společnost. Nikdy právě nebyla tím typem, který by potřeboval vyhledávat další vlky, vždy si vystačila sama sobě, pro tentokrát ale udělal tolik zvláštních rozhodnutí, že ani netušila, co by na to měla vůbec říct.
Na její tváři se dostavilo pousmání, byla ráda, že narazila na dalšího vlka, který vnímal horskou krajinu jako skvělé místo, ostatně jako ona. Cítila se tam jako doma, jako kdyby nebylo lepších míst, kde b se měl vlk usadit a žít svůj život. A ještě lepší to bylo i ve smečce, kde důvěra jednou z podstatných věcí – vskutku, nelitovala toho, že se do Alatey připojila. Pohled stočila na Dagara, ze kterého přímo nadšenost vyzařovala. Astrid s tím neměla jakýkoliv problém, jen nerozuměla tomu, z jakého důvodu se choval až přehnaně mile. Že by snad ještě účinky houbiček nevyprchaly? To mohlo být dosti divné, neboť Xander společně s Astrid již pod vlivem nebyli, ještě se tedy nabízela skutečnost, že jednoduše ukazoval své pravé já. Přikývla, když se jednoduše zeptal, zda-li se vůbec svým jménem představil, naštěstí, béžové paměť sloužila dobře a pamatovala si, že Dagar bylo jeho skutečné jméno.
,,Ne, toho vlka ani pořádně neznám. Ale je pravda, že působil dost… no mrzutě.“ přemýšlejíc nahlas vyřkla svoji odpověď. Pravda byla ale taková, že ona neznala pořádně ani jednoho z těch vlků, které potkala, každý z nich byl pro ni zezačátku neznámou tváří, se kterou ani neměla možnost předtím se setkat. Nemyslela si ani dokonce, že by jejich událost byla k ničemu, ba naopak, získala rozhodně velké množství informací, ať již ohledně ostatních vlčích společenství, či léčitelství, věděla totiž, že se vyplatí znát rostliny rostoucí na těchto ostrovech. ,,Řekla bych, že každá z těch rostlin byla v něčem výjimečná. Ale ty zlaté stromy byly velmi pěkné, to je pravda.“ přikyvovala hlavou, sama ani netušila z jakého důvodu jí právě tyto dřeviny tak zaujaly, možná to bylo tím zlatým zbarvením, které lístky měly. Bylo to něco vskutku neobvyklého, snad až kouzelně to působilo.
Jakmile se Xander zeptal směrem béžové, kam by se měli vydat, rozhlédla se kolem sebe a zavětřila, musela najít správný směr směrem ke smečkovému území tak, aby se neztratili v tomto lese. Upřímně, netušila, jestli tomu tak bylo opravdu, měla však pocit, že nebyli tak daleko od území, potřebovali se však dostat blíže, aby mohla opravdu říct, že jejich cíl je skoro u nich. Nakonec se ale otočila jedním směrem, dívajíc se do dáli v lese přemýšlela na tím, jestli opravdu šla dobře, měl ale pocit že ano. ,,Musíme jít tímhle směrem, tam bychom mohli v dálce vidět už hory. Ale držme se pospolu, ty stromy se můžou kdykoliv pohnout.“ vyřkla nakonec a vydala se dále do lesa, doufajíc že opravdu šla správně. Teď to byla ona, kdo musel tuto cestu vést, a pokud by se opravdu podařilo, mohla být zpět v Alatey, a třeba i s novým členem smečky, kdo ví.

//Tajga

//Zubří pláň

Mezitím, co se skupina vlků dostávala k dalšímu místu, Astrid byla s Xanderem uprostřed, a díky tomu měla i možnost si prohlédnout nové tváře ostatních vlků. Za normálních okolností takovou společnost nevyhledávala, postačila si mnohem raději sama a když už byla v nějaké skupině, tak byla spíše za vzadu, která pouze jen sledovala veškeré dění okolo ní, nezasahovala do něho však žádným způsobem. Vždy bylo zajímavé si všímat, jak ostatní reagují na určité momenty a díky tomu se mohla alespoň mírně projevit jejich povaha zvenku. Jenže tentokrát, díky účinkům houbiček, byla za tuhle veškerou společnost pravdu ráda. ,,Nazdárek!“ pozdravila zvesela černou vlčici se znaky na těle, musela však mírně pozvednout hlavu nahoru, aby se mohla vůbec podívat do její tváře. Najednou však zaslechla Xandera, který se chtěl utvrdit v tom, že skutečně nosí jméno, které měl na mysli. ,,Takže Shine, hmm? Já jsem Astrid.“ představila se nakonec i ona, s úsměvem na tváři. Účinky hub již postupně mizely pryč, i tak ale stále byla Astrid dobře naladěná, a neměla jakýkoliv problém se s ostatníma bavit o čemkoliv, co by zrovna v konverzaci padlo. Za Mireldis si všimla dalšího vlka, tentokrát však černě zabarveného, ale i přesto si ho dalo všimnout, a to především díky modré barvě, kterou na sobě měl. Rozhodně nepřekypoval takovou radostí, jako ostatní vlci okolo, což bylo ihned na první pohled jasné. ,,Z Alatey.“ řekla jen v krátkosti, avšak poté jen nepatrně pokrčila rameny a nijak dál si ho nevšímala, nejspíše ani on nestál o žádné vybavování. Mírně ji zarazila otázka, kterou položil Xander směrem k Mireldis, nakonec se ale jen pousmála a zavrtěla hlavou. ,,Ne, to vážně ne. To fakt vypadáme jako ségry?“ poptala se pobaveně, sama by ani neřekla, že by si mohli být nějak podobné, i když pravdou bylo, že možná díky jejich světlé srsti si mohl hnědý tuto otázku položit. Dagarovi, který se také ozval, jen věnovala krátké pokývnutí, nakonec ale pokračovala dále s dalšími vlky po boku.
Poslední místo, které skupinka vlků navštívila, bylo zároveň to nezvláštnější a na pohled možná i nejzajímavější, kam Astrid vkročila. Prohlížela si ty stromy, některé z nich měli dokonce jiné barvičky, než-li jen zelené či zlaté, jako u předchozích stromů. Při Xanderovo poznámce se na její tváři vykoulil úšklebek, sama pro sebe spokojena – bylo t prvně, co někoho moha oslovovat jinak, něž jen jeho jménem, přezdívky tak často nepoužívala, neviděla v nich takový smysl. Našla ho snad?
,,Je to tam velmi pěkné, v horách sídlí, je tam ale i spousta kořisti. Určitě by se ti tam líbilo!“ řekla jak jakéhokoliv rozmýšlení, neodpustila si ani menšího drcnutí do vlka, když v tom se jí do hlavy ale připletla jedna myšlenka – mohl by mít ale zájem se k nám přidat? Pach okolních smeček sice neznala, nepřišlo jí ale, že by mohl být součástí nějaké z těchto vlčích společenství, všechno to ale bylo pouze na něm, jestli by vůbec měl nějaký zájem. ,,Asi ano, jestli bude chtít, tak proč ne.“ dodala k jeho slovům už jen, s Dagarem se ještě tolik do řeči nedostala rozhodně ale nevypadal jako špatná společnost. Jenže to už k ni promlouvat opět Atreas, tentokrát ale mnohem déle a nejspíše i naposledy. Celou tu dobu byla v naprostém tichu, a poslouchala všechna slůvka, které vykřkl. Po nějaké době se i rozloučil a zmizel mezi stromy, proto věnovala Xanderovi menší pohled. ,,Tak a je pryč.“

Vypadalo to, že i druhý vlk byl v té chvíli za její společnost rád, neboť se na ni otočil s koutky velmi pozvednutými do širokého úsměvu, nebál se nijak dát najevo, že ochotně s ní prohodí pár slov, možná snad i vět. ,,Xander… to není špatný jméno. Ale krtek se k tobě taky hodí.“ usoudila nahlas, dívajíc se na vlka si neodpustila nepatrné zazubení, v této chvíli ani moc neřešila oslovení, jakým ji nazval, i když nemohla říci, že ji to nepotěšilo, právě naopak. ,,Jooo a já, já jsem Astrid, z Alateyské smečky!“ představila se i ona s jasnou hrdostí, čumáček, na kterém byli jasné viditelné jizvy, se jí zvedl do výšin, avšak nikoliv ve znaku povýšenosti, pouze jen chtěla ukázat, že to ona byla součástí právě Alatey. Nad jeho otázkou se jen uchechtla, věnujíc mu pobavený úsměv ani nepřemýšlela nad tím, že by právě třeba Xander mohl pobývat na těchto ostrovech delší dobu, a díky tomu by mohla získat další užitečné informace. ,,Simtě, jak by mohl někdo posloužit takový vyrchtlici? Ale tak… Jsi tu dlooouho, že ano? Ukaž mi celé ostrovy!“ vyřkla nadšeně, mávajíc mírně ocasem ze strany na stranu. Byla velmi zvědavá, jestli byl si tento hnědavý vlk schopen s tímto úkolem popasovat. A šlo to vůbec? Ale tak, proč ne! Než ale stihli něco udělat, to jim už opět Atreas utíkal s tím, že jim chtěl ukázat další rostliny, tentokrát ale mnohem větší. ,,Ano! Jen si to představ, takovej strom, co se sám od sebe hýbe!“ řekla mu její představu, sama ještě netušila, jak mohly vypadat, o to silnější ale její zvědavost byla. ,,Si piš!“ odpověděla mu jen ještě a zvedajíc se ze země následovala s Xanderem Atrease, který je vedl na další území, mezitím co ještě vlk ukázal skupince další květinku, tentokrát Pršivku.

//Začarovaný les