Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Aniž by si tuto skutečnost nějak béžová uvědomovala, pravdou bylo, že účinky z houbiček stále nevyprchávaly, proto i o to více začala být zmatenější ve chvíli, když Atreas si lehl na záda a začal máchat tlapkama, stáhla uši k sobě, nevěděla, co by k takovému chování měla říci. Možná ho až moc přecenila – znalostí co se týče bylinek v moisgrisských ostrovech měl opravdu dost, to nemohla nijak popřít, důstojnost ale neprojevovala se u něj, což se jí protivilo. Ve chvíli, kdy se začaly objevovat nové květiny po celém širém území, hlava se jí dosti rozbolela, proto jen zavrtěla hlavou, aby mohla všechny nepříjemné myšlenky dostat pryč z její hlavy. Nechtěla nad ničím přemýšlet, rozhodně ne, když kolem se začaly dít věci, které by za normálních okolností brala jako nemožné, avšak, nakonec se přec jen staly realitou. Pak si ale všimla, že si to kráčel k ní další vlk, zbarven do hnědé barvy, s kupodivu dobrou náladou. Až moc dobrou náladou. Vždyť se tu hrne jak velká voda! V tlamě nesl jednu z těch květin, která byla zvláštní v tom, že modré kořeny měla. ,,Jasné, proč ne?“ darovala mu úšklebek a bezmyšlenkovitě si vzala kořen k sobě. Ani nijak neváhala, odhryzla si kousek kořene a začala ho chroupat. Znova se po hnědém ohlédla a uchechtla se, v té chvíli jí byl nesmírně do smíchu, jak hlína okolo vlka začala lítat do všech stran jen proto, aby si mohl vyhrabat další kořen. ,,Hale, ty krtku, to ti tak ty kořeny chutnaj?“ ušklíbla se opět a sledovala, jak vlk popadl svůj nález a také se do něj zakousl.

//Zlatý les

Nakonec se celá skupina dostala až na místo, kde již předtím béžová měla tu možnost vkročit svým tlapkami, společně se Setekhem, který zůstal kdo ví kde. Neměla v plánu ho tam jen tak nechat, doufala, že poté třeba na něj opět narazí, Astrid by mu určitě toho mnohého to tohoto setkání vyprávěla, ne však úplně vše. Měla ale pocit, že tohle nebylo jen tak něco, o čem by měl úplně pomlčet, možná snad i něco z toho mohla zmínit i Einarovi, například tu skutečnost, že se jí podařilo promluvit novým vlkům o této mladé smečce, nejdříve Setekhovi, a poté i Mireldis, která byla členkou právě Zlaté.
,,Jde o poměrně mladou smečku, to je pravda.“ potvrdila myšlenku světlé vlčice, vykračujíc si dál ale najednou do ní právě Mireldis drcla, proto jen se stáhla s překvapením ve tváři, nakonec jen ale v klidu pokývla hlavou. Nikdy nešla do zbytečných hádek – zvláště, když šlo o pouhou nehodu, navíc, vlčice jí rovnou darovala svojí omluvu, nebylo tedy třeba dalších konfliktů. Jenže náhle se něco změnilo. Když se podívala na okolní vlky, v dálce si všimla nového příchozího, neuvědomujíc si že šlo jen o jakousi iluzi. Vlk měl část srsti zbavenou do běla, část poté do krémové barvy. Vypadal skoro úplně jako… jako Einar. Kdo to je? Béžová se přibližovala k tomu vlku, jenže když poté opět mrkla, cizinec byl pryč. Co to sakra bylo? Začala se kolem sebe se značným zmatením rozhlížet, jenže ač se snažila identifikovat onen vzhled vlka, nemohla ho najít, jako kdyby zde vůbec předtím nebyl. Přišlo ji to naprosto zvláštní, měla za to, že opravdu ho zde viděla – bláznila se snad už? To už ale Atreas opět začal mluvit o další rostlince. ,,Liščí ocas? O tom jsem ještě neslyšela. Ale aspoň jsme na sebe všichni narazili, určitě je dobré znát zdejší rostliny, že?“ optala se, dívajíc se na Atrease. Ostatně, ona byla pouhým nováčkem, který neznal všechna zákoutí Moisu, navíc všude byl před nějakou dobou samý sníh a rostliny nešly nikde vidět. Tohle setkání ale mělo něco do sebe – tento vlk byl nejspíše opravdu velký znalec zdejší flóry, a nové zkušenosti se vždy hodily.

Nechala světlou vlčici, ať se dá do řeči s dalším vlkem, který svým vzhledem působil… až moc zvláštně. Všechny ty znaky, a ještě ke všemu ten plášť, zbarven do barev především modrých… Vskutku, byla tu až moc krátce na to, aby něco takového brala jako normální, ještě měla toho tolik co prozkoumat, což se týkalo i nejrůznějších vlků - nebrala toto setkání jako pouhou ztrátu času, ba naopak, mohla zjistit mnoho spousty nových, a snad i pro vůdce smečky dobrých informací. Nepřeslechla, že v této blízkosti se nachází smečka, jmenujíc se Zlatá – tak přeci jen jsem měla pravdu! Opravdu nebylo to žádný překvapením, sama Astrid měla za to, že jí Tiara vyprávěla o tom, že společenství se nacházelo ve stejných místech, jaké ona popisovala – les, v němž se nacházely stromy, a jejich lístky měli barvu zlatavou, vše to do sebe zapadalo.
Zaujalo ji, jak se vlčice přiznala, že její srst viděla prvně takto svítit, nejspíše to byla nějaká nově zjevená magie, šlo to však vůbec? Kupodivu, béžová o svém elementu vzduchu již věděla, avšak neuměla s ním pracovat tak dobře, ještě měla hodně se co učit. Také se šla porozhlédnout po těch houbách, naštěstí, Atreas jim byl schopen říci popis toho, jak měla tato houba vypadat, dokonce i její název a účinky. Nejspíše musel zdejší flóru znát velmi dobře, což bylo dobré, na první pohled vypadal jako podivín, avšak zato znal věci, které byli rozhodně užitečnými znát je lépe.
,,Ano, je to smečka trochu dál, až v horách.“ vysvětlila vlčici, aby měla jasno v tom, co Alatey byl zač – ano, tuto otázku dost jasně očekávala, i proto předtím se právě představila jako… z Alatey. Najednou se však vlk zmínil o další houbě, proto se po ní ohlédla, a jen chvilkově zaváhala, nakonec se ale odhodlala si alespoň trochu ukousnout. Nakonec věnovala pohled Mireldis a vydala se po boku vlčice dál, směrem z lesa k místu, kde ještě před nějakou dobou se Setekhem se jí podařilo úspěšně ulovit si kořist. Kde teď vůbec je?

//Zubří pláň

//Zlaťák

Celou tu dobu si jen v kroku prohlížela okolní stromy, které se zde nacházely, neboť jejich vzhled byl tak specifický, snad až zvláštní, že jednoduše nešel od nich odtrhnout pohled. Jak jinak také, když packy ji dovedly sem úplně poprvé, že?
Pokývla jednoduše hlavou, když ji vlčice více detailněji popsala, že není přímo Alfou smečky, nýbrž pouze členkou nižšího postavení. Astrid to již pochopila již předtím, světlá vlčice tedy nemusela dávat takové úsilí ji to říkat blíže, ale tak, alespoň znala podrobnosti. Řekla by snad i řekla o jakou smečku jde? Béžová stále sázela na to, že toto vlčí společenství neslo název Zlatá, neměla v tom však takovou jistotu, třeba ji i tato členka mohla říci něco víc? Najednou začal vlk mluvit o nějaké Zkoušce, nejspíše se jednalo o věc, která zapadala do jeho minulosti, nijak ale tyto slova nevnímala. Všechno tohle bylo pro ni úplně nové – jiné, na první pohled fantastické území, vlci, jejich srst byla zbarvena i do jiných barev, než které bývaly zcela obyčejné – jak vůbec na to přišli?
Všimla si, že společnici, se kterou ještě před chvílí prohodila pár slov, se najednou celá srst rozzářila, avšak ne nijak velmi silně, ale i tak to byla výhoda, vzhledem k tomu, že již byla noc. ,,Oh, co to je s tvojí srstí? Je to snad nějaká… magie?“ vyřkla dosti překvapeně, prohlížejíc si, co se to s tou světlou vlčící vlastně stalo. Bylo to poněkud zajímavým něco takového zpozorovat, že až každý druhý vlk by si mohl z jednoduchého vyprávění říct, že se snad zbláznila. Zatřepala hlavou, aby nezůstala zkamenělá na jednom místě, a mírně se k ní přiblížila. Ale jen mírně, kdo ví, co to mohlo ještě udělat. ,,Možná bychom se mohli po těch houbách podívat společně, ne? Spolu toho takto můžeme najít více.“ řekla v zamyšlení, nakonec ale zase poodstoupila, a podívala se vlčici do tváře. ,,Mimochodem, jsem Astrid. Astrid z Alatey.“ představila se, nakonec i sama zmínila, z jaké smečky pocházela ona samotná – proč však? Sama netušila, nejspíše kvůli tomu, aby mohla šířit povědomí právě o jejím domovu mezi co nejvíc vlky, například i tuláky. Noví člení totiž byli potřeba.

Vypadalo to, že vlk měl blízko k tomu, aby opět kýchnul, čímž by opět se pronesl paprsek po celém území, čehož se mírně béžová obávala, naštěstí však se mu to podařilo velmi rychle zarazit, proto nic k takovému nedošlo. Stále ještě byla mírně zaražená z toho, jakým způsobem se tomu vlkovi podařilo zde na tomto místě objevit, pořádně začala vnímat až ve chvíli, kdy se cizinec rozmluvil o rostlinkách, které měl u svých tlapek. Tak hadí tělo? Se zaujetím, které však na sobě nedávala nijak najevo, jen poslouchala veškerou funkci, s touto rostlinou ještě neměla tu možnost se setkat, proto jen mlčky pozorovala. Prozatím neměla moc co říct – připadala si, jako pouhý divák, který sleduje veškeré dění okolo sebe, možná se tak cítila už jen kvůli skutečnosti, že ani s jedním z vlků se nikdy nepotkala, ani jejich jména neznala, proto celá takhle situace ji mírně znervózňovala. Celou dobu měla stáhnuté uši a ani tlamou nepohnula, když však ten podivín navrhl, aby se celá skupinka vydala dále, až k samotnému lesu, který byl zvláštní především ve stromech, které měly na sobě zlatavé lístky. ,,Tvoje smečka?“ zopakovala po světlé vlčici, jejíž srst byla různobarevně zbarvena – celkově, několik přítomných vlků mělo na sobě nepřirozené barvy, což také pro Astrid bylo novinkou, prozatím většina vlků, co potkala, měla pouze obyčejné barvy. Vskutku, měla se ještě hodně co učit o zdejších krajinách. Věnujíc vlčice s barevným kožichem, přemýšlela o jakou smečku se jen jednat mohlo – byla to snad ta Zlatá smečka, o které mluvila Tiara? Sic si nebyla jistá tím, jestli by i ona měla jít s ostatníma dále, a byla z toho nesvá, nakonec i ona šla se skupinou až do Zlatého lesa.

//Zlatý les

//Zubří pláň

Dvojice vlků se nakonec dostala z pláně, kde se jim úspěšně podařilo ze stáda, které potkali cestou, ulovit jednu z koz, až přímo zde, k jezeru, kde Astrid ještě neměla tu možnost se ještě dostat. Stále ji přišlo, že pachů zde bylo více než si samotná přála, nevypadalo to však, že by byli přímo ve smečkovém území, neboť žádný z členů tohoto vlčí společenství je nijak nezastavil při jejich cestě, což bylo dobré znamení, třeba mohlo jít i o jednu ze smeček, kde se směli tuláci volně pohybovat v určitým místech jejich teritoria, sic se to nevídalo jistě všude, byla obeznámena s tím, že i tak to fungovalo.
Svým způsobem toto místo bylo vskutku neobvyklé a zajímavé, již z dálky šlo poznat, že listy stromů byly zbarveny do zlatavé barvy, což ještě předtím Astrid neviděla, proto jen se značným zaujetím se porozhlédla okolo sebe. Popošla trochu dále, až rovnu k vodnaté ploše, která se také nakonec ukázala, že má také zlatou barvu, což působilo vcelku… zvláštně. Samozřejmě, nakonec ji padl pohled na dosti početnou skupinu vlků, někteří zde řešili své jakési problémy, jiní naopak zase zůstali trochu opodál, a jen sledovali tu scénu. Jak tak sledovala všechny ty tváře, uvědomila si, že neznala ani jednoho dotyčného, netušila tedy, jak by mohli reagovat na její příchod. Ohlédla se po Setekhovi, přemýšlejíc nad jedním nápadem, nakonec se k němu přiblížila, aby mu mohla podat svůj návrh. ,,Poslyš, co kdybychom se na chvíli rozdělili? Přijde mi, že se tam něco děje, možná by bylo dobré se tam jít podívat, a navíc, jsem léčitelka, takže při nejhorším můžu jim nějak pomoct. A ty bys mohl mezitím se porozhlédnout kolem, jestli tu nebude nějaké místo na přespání, co myslíš?“ vyčkala chvíli na jeho odpověď, dívajíc se směrem ke skupině. ,,Klidně se tu můžeme opět tady sejít, ať se pak neztratíme. Zatím se měj, uvidíme se později.“ Neměla v plánu nijak svůj plán měnit, proto již jen kývla hlavou a od vlka odešla. Doufala, že si to nevyložil nějak velmi špatně, béžová se jen chtěla ujistit, jestli se něco náhodou neděje špatného, v případě, že by nijak ale ostatní pomoci nepotřebovali, mohla od nich odejít v klidu, a druhý společník se mezitím mohl podávat trochu lépe po celém okolí, jelikož se zde oba nevyznali tolik, jak by si přáli.
Když už stihla dojít ke skupině vlků, něco se náhle změnilo. Z jezera se zničehonic vynořil další vlk, což Astrid dosti překvapilo, moc netušila, jak na něco takového měla reagovat. Jak se mu to sakra podařilo? Snažila se najít nějaký rozumný argument, který by vysvětloval, jak bylo možné, že se ten cizinec dostal z jezera jen tak, nebylo to však nejjednodušším, hlavně když ve chvíli, kdy se z něj dostal jakéhosi kýchnutí, okolí jezera ozářil paprsek, nemělo to však dlouhého trvání. Z toho všeho, co se právě odehrálo, její mysl zavládlo zmatení, byl tohle snad všechno sen? Tak divné to je!

Ze zvířete, které se jim úspěšně podařilo ulovit, již toho moc nezbývalo, všechny ostatky mohla využívat zdejší zvířata, proto nijak se nezaobírala kostí, která zůstala po noze. Přišlo jí, že po tom, co se dvojici tato hostina naskytla, působila již mnohem příjemněji, energii však na rozdávání rozhodně neměla, to zase nikoliv, pouze byla mnohem spokojenější ať již jen kvůli jejich vydařenému lovu. Dokonce i její břicho nevypadalo tak hrozně jako předtím, i žebra jí nepatrně zmizela, sic věděla, že dokud nebudou vidět úplně, bude to trvat nějakou chvíli, moc se ale neobávala toho, že by to nemohlo být reálné, už kvůli tomu, že měla pod sebou smečku.
,,Ne, tady na těchto místech jsem prvně. Ale tak nevadí, alespoň se porozhlédnout společně.“ dodala a spokojeně mávla ocasem, nakonec se ale vydala vedle černého vlka, ve stejném tempu si vykračovala dále. ,,Vypadá to, že se pomalu blíží večer, co kdybychom tady někde poblíž přespali?“ zeptala se společníka vzápětí, neboť už nebyla tak velká šance, že se k horám vrátí ještě tento den, to však ničemu nevadilo, jistě se může vydat až za pár dní, mezitím se mohla alespoň snažit rozšířit povědomí o Alatey, i kdyby to bylo jen pár vlků.

// Zlaťák

Vskutku, bylo pravdou, že i ona byla vždy vděčná, když měla možnost se zakousnout do čerstvého masa, a to především v těchto nepříjemných dobách, neprožívala to však tolik, jako Setekh. Ani ji tolik nevadilo, že vlk se zaměřoval spíše na svůj úlovek, než-li na společnost vlčice, přec jen hlad, který pociťoval musel být silnější. Navíc, i ona ráda si klidně dopřála toho klidu, který se ji naskytl, proto i ona si lehla na zem a začala se věnovat mrtvému zvířeti, někdy se však chvilkově ohlédla za černým vlkem, aby se ujistila, že je tu stále s ní. Konečně se cítila alespoň trochu spokojená, jako kdyby ji nic nechybělo.
Když vlk položil béžové otázku, ohlédla se za ní, přemýšlejíc nad tím, kam by vlastně teď mohla jít. Mohla se klidně vrátit zpátky do smečkového území, stále však měla pocit, že by měla prozkoumat mnohem více, než zatím se jí podařilo najít, nejspíše by ani nevadilo tolik, kdyby někde jinde přespala, možná mohla ještě po zbytek dne zůstat se Setekhem? ,,Myslím, že by bylo dobré ještě projít nějaké to území poblíž, třeba ještě na něco zajímavého můžeme narazit. Teda, pokud nemáš namířeno někam konkrétně.“ řekla prvně spíše sama pro sebe, ještě stále nebyla si jista tím, kam přesně by se vydat mohla, možná dále až ke hranicím smečky, která zde sídlila? Ano, všimla si, že zde bylo spousta pachů, jistě nebylo pochyb o tom, že muselo být někde tady vlčí společenství, a pokud se v ní nacházeli vlci podobní Tiaře, mohla by zjistit nějaké ty další informace, nebo minimálně rozšířit povědomí o smečce, kdyby náhodou by zde našel nějaký tulák, kterého by mohla potkat.

Netrvalo ani nijak dlouho, mezitím, co Astrid začala pociťovat chuť masa kozy, do které se zakousla, všimla si Setekha, který se k ní přiřítil a zakousl se nemilosrdně zvířeti do krku, čímž tam ukončil jeho život. Béžová pustila zvíře na zem, proto i nehybné tělo zůstalo ji jen ležet na zemi, což byl pro dvojici signál, že jejich plán se podařil a úkol byl splněn. Tak konečně. Když si vlk s tmavou srstí vychvaloval jejich opravdu podařený lov, neodpustila si menšího pousmání, i ona samozřejmě byla opravdu ráda za svůj mile příjemný výsledek, vzhledem k jejímu stavu, který nebyl nikterak dobrý, neboť během doby, kdy se zima objevila a kořisti bylo opravdu málo, se její žebra začala čím dál více odhalovat. Naštěstí, teď už bylo jen dobře, jaro se opět velmi rychle blížilo, a proto vlčice doufala, že vše již bude lepší. Avšak, zastihla si i všimnout skutečnosti, jak dobře se Setekh se zhostil jakéhosi vedení v jejich lovu, dokázal vymýšlet dobré taktiky, což se nakonec i ukázalo, když Astrid překvapila stádo tím, že se objevila z druhé strany. Určitě, nebyl to špatný lovec, o tom nebylo pochyb.
Poté, co vlk se pustil do mrtvého zvířete, bez žádného vyčkávání se k němu přidala a sama si utrhla jednu zadní nohu, sic to nebylo zpočátku nejjednodušší, zvládla to bez žádných větších problémů. Byl to opravdu dobrý pocit, po delší době si takto s někým po boku ulovit něco většího, než byl jen obyčejný králík, kterého zvládla i sama. Teda pokud zrovna nejsem vyhublá až na kost.

Stále jen v naprostém klidu a tichosti očkem pozorovala Setekha, který pomalu, avšak velmi jistě obcházel početné stádo koz, ještě zcela nebyl u nich v takové těsné blízkosti, aby mohl na ně zaútočit, proto ani Astrid nedělala žádné prudké pohyby, kterýma by mohla celý lov zkazit. Už tak bylo štěstím, že narazili vůbec na nějaká zvířata, která se mohla již během chvilky stát jejich kořistí, předtím neměli tolik štěstí, nemohli si tedy nechat ujít tuto příležitost. Vzhledem ke skutečnosti, že se tmavý vlk pohyboval proti větru, zvířata si jich nevšimla. To však netrvalo moc dlouhou dobu, neboť jedna z koz si černé srsti již všimla, proto se i vydala na útěk. To byla jejich šance. Zvěř se rozutekla směrem od Setekha pryč, přímo před béžovou. Ta jen ještě stále vyčkávajíc se krčila u země, když bylo stádo ale v její blízkosti, ihned se zvedla s hlasitým zavrčením se rozeběhla. Několik z koz vlčici uskočilo na stranu, všimla si však jedné, která byla v blízké vzdálenosti mezi ní a druhým vlkem. Na nic nečekala a šla po kamzíkovi, nakonec se jí přeci jen podařilo se jí zakousnout do ramene zvířete. Svůj stisk nepovolila, spíše naopak, snažila se do masa zakousnout ještě více. Ještě ale všemu nebyl konec, doufala jen, že i Setekh se případně k ní přidá, aby konečně skolili kozu na zem.

//Tichá zátoka

Nakonec se dvojice vlků dostala až velmi rozlehlou pláň, mířící až dál ke zlatému lesu, kam ještě neměla možnost se béžová ještě předtím dostat, toto území však vypadalo velmi dobře a rozhodně se nezdálo jako špatný nápad se na toto místo ještě někdy podívat někdy znova v této blízké době, nejspíše zde mohla růst opravdu velká škála rostlin, to znamenalo i bylin, které vždy byli k užitku. Setekh se svým stopováním pokračoval dále, než si všiml jakéhosi stáda koz, držící se v blízkosti řeky. To mohla být pro vlky velká šance pro úspěšný lov, proto jakmile se vlk přikrčil k hlinité zemi, Astrid na nic nečekala a učinila to samé. K jeho slovům se opět jen pokývla hlavou na znak porozumění, nechtěla plýtvat slovy, když jich nebylo třeba, navíc ani nemohla mu co namítat, byla pouze pravou tlapkou, co se mu snažila pomoci. Už jen čekala na moment, kdy se Setekh odplíží na druhou stranu ke kozám, mezitím jen zůstala na místě a pozorovala jedno ze zvířat, které se mohlo již brzy stát jejich kořistí.

Jakmile si vyslechla názor Setekha, krátce jen přikývla k jeho slovům, vskutku tohle území nebylo tím nejideálnějším pro hledání své kořisti, proto se jako mnohem lepší a efektivnější způsob zdál najít jinou, spíše zelení pokrytou krajinu, kde se šance pro úspěšný lov mohla zvýšit. Navíc, s přicházejícím začal i bílý sníh pomalu avšak jistě roztávat, proto i se nemuseli pořádně strachovat se skutečností, že by nenašli vůbec nic. Astrid se vlastně tak trochu i divila sobě, že vůbec tohle období chladu přežila vzhledem k tomu, jak její stavba těla vypadala, byla za to ale velmi ráda, navíc už měla i jistotu, že vše již bude vše lepší, měla totiž po svém boku smečku, nějaké území, kam se mohla vždy vrátit a mít jistotu, že tam nebude sama. Když si všimla, že vlk s žíhaně zbarvenou srstí našel nějakou stopu a rozešel se dále, bez jakýkoliv slov ho následovala dále.

//Zubří pláň

//Kvílivec

Dvojice vlků dorazila na místo pro ně doposud neznámé, ani jeden z nic zde ještě předtím nepobýval, proto bylo nejdříve dobré pro oba se zde porozhlédnout a zjistit poté případné další informace, zase se ale neměla v plánu od něj rozdělovat, spíše jít vedle něj a dívat se před sebe. Kručení v jejím břiše pomalu, avšak postupně již začala pociťovat, a to i přesto, že její tělo bylo zvyklé dostávat do sebe jídlo velmi málo, bohužel ale podle toho i vypadalo, což přinášelo dost značné nevýhody. První věcí, které si zde všimla a byla jakousi nepatrnou odlišností od ostatních míst, které předtím viděla, bylo ticho, které se rozléhalo všude, kam jen se zaposlouchala, doplněno o jemné šumění mořských vln. Toto místo se jí dosti líbilo, mohlo to býti zapříčiněné nejspíše právě tím, že na první pohled působilo, jako klidné místo, kde si mohl kdejaký vlk pročistit hlavu od nejrůznějších myšlenek. Přemýšlejíc nad tím, kde by se mohla kořist nacházet, pohlédla směrem k moři, několika krůčky se dostala až na žlutě zabarvený písek a zavřela na chvíli oči. Byl to příjemný pocit, být takhle sama, sic ve skutečnosti měla po boku ještě Setekha, i tak měla pocit, že tady byla jen ona.
,,Pěkné místo, musím říci. I když, nevím, jestli zrovna tady se nám podaří něco najít, ale myslím že to můžeme alespoň zkusit, co říkáš?“ netrvalo přílišnou dobu, a opět hledíc na svého společníka, mu vyřkla, co si o tom všem myslela. Vskutku, nejspíše se nejednalo o nejideálnější místo pro hledají velké lesní zvěře, něco se ale zde nacházet určitě muselo.

Stále dívajíc se před sebe, se snažila zachytit nějaký ten pach patřící nějakému zvířeti, kterému by mohli ukončit jeho život tak, aby sami se mohli naplnit své hladové žaludky, prozatím však její snažení bylo marné, ať již si přála či nikoliv, nic se prozatím nezměnilo a nepředpokládala, že se ještě na něco narazí. Dostalo se z ní jen tedy pouhé povzdychu, vypadalo to, že dnešním dnem se jí opravdu nic nedařilo tak, jak si ona sama představovala, ostatně, vše tohle začalo již od včerejší noci, kdy jako kdyby nedokázala odtrhnout svá bledá očka od té jedné věci, a ještě ke všemu její mysl byla zaneprázdněna poblouzněnými myšlenkami, které falešnou láskou oplývali. Ne, už na to nemysli, je to pryč.
Zatřepala rychle hlavu, svůj zrak obrátila na Setekha, který nejspíše již našel cestu, kterou se mohli vydat společně a mohli se opět pokusit najít to, co tak urputně hledali zde u jezera. I přes skutečnost, že vypadal při svém kroku kupředu dosti váhavě, rozhodla se jít za ním, sama ani tolik ostatní území neznala nebo je nenavštívila vůbec, mohl to být tedy alespoň dobré pro prozkoumání dalších míst, kterých se jejich tlapky ještě předtím vůbec nedotkly.

//Tichá zátoka

Všimla si toho, že ani oni sami zde nebyli, k vodě se začala blížit další dvojice vlků, proto i střihla uchem. Oba přítomné, však jen s klidem ignorovala, nevypadali, že by měli v plánu se blížit k nim, stejně to vypadalo, že neměli zájem o vedení jakékoliv diskuze. Místo toho se raději rozhlížela kolem sebe, jen pro svou vlastní jistotu, jestli se nenachází u nich nějaká potencionální kořist, bylo to však marné, žádné zvíře neviděla, vypadalo to tedy, že se museli vlci přesunout trochu dále. Astrid neměla v plánu nějak celý jejich lov řídit, spíše právě naopak, pouze jen trochu pomoci Setekhovi, aby na to nebyl sám, i přesto, že její kondice na tom nebylo zrovna nejlépe. Upřímně, dosti se těšila na jaro, které jako zázrakem pomalu přicházelo, bylo to totiž čas, kdy mohla pořádně nabrat sil tak, aby svým vzhledem nepřipomínala vyzáblou tulačku, kterou ještě donedávna bývala, alespoň mohla mnohem více pomoci Alatey, ve chvíli, kdy to potřebovala.
,,Ano, to bychom mohli.“ odpověděla s nepatrným úsměvem ve tváři, nejspíše z toho, jak vlk sám sebe poté opravil, nakonec ale téže rozhlédla a zavětřila, jestli opravdu nějaký pach nenajde, zároveň však vyčkávala na to, jestli žíhaný vlk sám nějakou stopu neucítí.