Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jméno vlka: Astrid
Počet postů: 25
Postavení: kappa
Povýšení: zatím neherně, ale i tak to napíšu
Funkce: léčitelka
Aktivita pro smečku: rozšířila povědomí o Alatey (Mireldis, Shine, Xander, Dagar, idk jestli ještě někdo další)
Krátké shrnutí: Poté co odešla z úkrytu, se setkala opět se Setekhem, se kterým vyšla na lov. Později našla skupinku dalších vlků, a po chvíli i Atrease, který jim ukázal několik rostlin. Nakonec zůstala jen s Xanderem a Dagarem, se kterými míří z lesa pryč.
Bobříci/Questy smečky: /

Odměna: 15kšm a 2%, za postup 10kšm + 1%

//Začarovaný les

Astrid se na chvíli malou zamyslela, sama moc netušila, co si o tom měla myslet, neměla v plánu říkat naprosto vše o Alatey ani jednomu, a už vůbec ne Dagarovi v případě, že by ani o místo ve smečce neměl zájem. Jednoduše, chtěla je navést tím správným směrem a dovést je až k hranicím území, ne je přímo nasměrovat až do samotného úkrytu. Možná jim i mohla říci o existenci Einara, přec jen, to on byl tím, co měl na starost přijímání nových vlků, ne ona. ,,Měl bys snad zájem o smečku?“ zeptala se, hledíc na Dagara trpělivě vyčkávala na to, jakou odpověď mu dá, navíc byla i upřímně dosti zvědavá, co by jí tak mohl říci. Nebo spíš, jakým způsobem.
Celou tu dobu moc k vlkům nemluvila, spíše se soustředila na cestu, aby je zavedla správným směrem, opravdu neměla náladu na nějaké to bloudění někde, kde to ani pořádně neznala. Avšak, když se jí Dagar optal na to, jakou vlastně ona vlastnila magii, chvíli se jen zapřemýšlela, nakonec ale mu věnovala trochu zamyšlený pohled. ,,Upřímně, nejsem si moc jistá, řekla bych ale, že to bude něco spojeného s větrem. Už párkrát se mi stalo, že jsem něco dokázala dostat do vzduchu, když jsem se na to pořádně soustředila.“ řekla svoji myšlenku, se kterou si ale nebyla jistá natolik, aby ji mohla stoprocentně potvrdit. Avšak bylo pravdou, že se mohla opět na tuto svoji magii soustředit trochu více a využít ji tak ve svůj prospěch, jenže pořádně ani netušila, jak by na to mohla pořádně jít. Nakonec si ale povzdechla a opět vrátila pohled zpět, snažila se co nejdříve najít cestu ke smečce.
Upřímně ani nečekala, že to bude trvat jen krátce, avšak trojice vlků se konečně dostala na území, které Astrid pořádně poznávala. Zde se totiž dostala s Einarem, a pokud si dobře vzpomínala, zde našel i úlovek pro ni. Mávla spokojeně ocasem a pohlédla na oba vlky, kteří u ní kráčeli.

,,Ano, na to houby bych si měla dávat větší pozor…“ řekla si spíše sama pro sebe, nechávajíce pohled upřený k zemi jen přemýšlela nad tím vším, co se jí vlastně odehrálo. Ano, za dosti krátkou dobu toho stihla poznat a zažít opravdu dost, že ani ještě stále nedokázala si uvědomit, jak se vlastně k ostatním vlkům ze skupiny chovala – i přesto, že vše si naprosto uvědomovala, pocit lítosti v ní nenaskytl. Neudělala nic, za co by stud snad mohla mít, pouze ji jen přišlo zvláštním, jak se v daných chvílích zachovávala. Že jí nevadila… společnost. Nikdy právě nebyla tím typem, který by potřeboval vyhledávat další vlky, vždy si vystačila sama sobě, pro tentokrát ale udělal tolik zvláštních rozhodnutí, že ani netušila, co by na to měla vůbec říct.
Na její tváři se dostavilo pousmání, byla ráda, že narazila na dalšího vlka, který vnímal horskou krajinu jako skvělé místo, ostatně jako ona. Cítila se tam jako doma, jako kdyby nebylo lepších míst, kde b se měl vlk usadit a žít svůj život. A ještě lepší to bylo i ve smečce, kde důvěra jednou z podstatných věcí – vskutku, nelitovala toho, že se do Alatey připojila. Pohled stočila na Dagara, ze kterého přímo nadšenost vyzařovala. Astrid s tím neměla jakýkoliv problém, jen nerozuměla tomu, z jakého důvodu se choval až přehnaně mile. Že by snad ještě účinky houbiček nevyprchaly? To mohlo být dosti divné, neboť Xander společně s Astrid již pod vlivem nebyli, ještě se tedy nabízela skutečnost, že jednoduše ukazoval své pravé já. Přikývla, když se jednoduše zeptal, zda-li se vůbec svým jménem představil, naštěstí, béžové paměť sloužila dobře a pamatovala si, že Dagar bylo jeho skutečné jméno.
,,Ne, toho vlka ani pořádně neznám. Ale je pravda, že působil dost… no mrzutě.“ přemýšlejíc nahlas vyřkla svoji odpověď. Pravda byla ale taková, že ona neznala pořádně ani jednoho z těch vlků, které potkala, každý z nich byl pro ni zezačátku neznámou tváří, se kterou ani neměla možnost předtím se setkat. Nemyslela si ani dokonce, že by jejich událost byla k ničemu, ba naopak, získala rozhodně velké množství informací, ať již ohledně ostatních vlčích společenství, či léčitelství, věděla totiž, že se vyplatí znát rostliny rostoucí na těchto ostrovech. ,,Řekla bych, že každá z těch rostlin byla v něčem výjimečná. Ale ty zlaté stromy byly velmi pěkné, to je pravda.“ přikyvovala hlavou, sama ani netušila z jakého důvodu jí právě tyto dřeviny tak zaujaly, možná to bylo tím zlatým zbarvením, které lístky měly. Bylo to něco vskutku neobvyklého, snad až kouzelně to působilo.
Jakmile se Xander zeptal směrem béžové, kam by se měli vydat, rozhlédla se kolem sebe a zavětřila, musela najít správný směr směrem ke smečkovému území tak, aby se neztratili v tomto lese. Upřímně, netušila, jestli tomu tak bylo opravdu, měla však pocit, že nebyli tak daleko od území, potřebovali se však dostat blíže, aby mohla opravdu říct, že jejich cíl je skoro u nich. Nakonec se ale otočila jedním směrem, dívajíc se do dáli v lese přemýšlela na tím, jestli opravdu šla dobře, měl ale pocit že ano. ,,Musíme jít tímhle směrem, tam bychom mohli v dálce vidět už hory. Ale držme se pospolu, ty stromy se můžou kdykoliv pohnout.“ vyřkla nakonec a vydala se dále do lesa, doufajíc že opravdu šla správně. Teď to byla ona, kdo musel tuto cestu vést, a pokud by se opravdu podařilo, mohla být zpět v Alatey, a třeba i s novým členem smečky, kdo ví.

//Tajga

//Zubří pláň

Mezitím, co se skupina vlků dostávala k dalšímu místu, Astrid byla s Xanderem uprostřed, a díky tomu měla i možnost si prohlédnout nové tváře ostatních vlků. Za normálních okolností takovou společnost nevyhledávala, postačila si mnohem raději sama a když už byla v nějaké skupině, tak byla spíše za vzadu, která pouze jen sledovala veškeré dění okolo ní, nezasahovala do něho však žádným způsobem. Vždy bylo zajímavé si všímat, jak ostatní reagují na určité momenty a díky tomu se mohla alespoň mírně projevit jejich povaha zvenku. Jenže tentokrát, díky účinkům houbiček, byla za tuhle veškerou společnost pravdu ráda. ,,Nazdárek!“ pozdravila zvesela černou vlčici se znaky na těle, musela však mírně pozvednout hlavu nahoru, aby se mohla vůbec podívat do její tváře. Najednou však zaslechla Xandera, který se chtěl utvrdit v tom, že skutečně nosí jméno, které měl na mysli. ,,Takže Shine, hmm? Já jsem Astrid.“ představila se nakonec i ona, s úsměvem na tváři. Účinky hub již postupně mizely pryč, i tak ale stále byla Astrid dobře naladěná, a neměla jakýkoliv problém se s ostatníma bavit o čemkoliv, co by zrovna v konverzaci padlo. Za Mireldis si všimla dalšího vlka, tentokrát však černě zabarveného, ale i přesto si ho dalo všimnout, a to především díky modré barvě, kterou na sobě měl. Rozhodně nepřekypoval takovou radostí, jako ostatní vlci okolo, což bylo ihned na první pohled jasné. ,,Z Alatey.“ řekla jen v krátkosti, avšak poté jen nepatrně pokrčila rameny a nijak dál si ho nevšímala, nejspíše ani on nestál o žádné vybavování. Mírně ji zarazila otázka, kterou položil Xander směrem k Mireldis, nakonec se ale jen pousmála a zavrtěla hlavou. ,,Ne, to vážně ne. To fakt vypadáme jako ségry?“ poptala se pobaveně, sama by ani neřekla, že by si mohli být nějak podobné, i když pravdou bylo, že možná díky jejich světlé srsti si mohl hnědý tuto otázku položit. Dagarovi, který se také ozval, jen věnovala krátké pokývnutí, nakonec ale pokračovala dále s dalšími vlky po boku.
Poslední místo, které skupinka vlků navštívila, bylo zároveň to nezvláštnější a na pohled možná i nejzajímavější, kam Astrid vkročila. Prohlížela si ty stromy, některé z nich měli dokonce jiné barvičky, než-li jen zelené či zlaté, jako u předchozích stromů. Při Xanderovo poznámce se na její tváři vykoulil úšklebek, sama pro sebe spokojena – bylo t prvně, co někoho moha oslovovat jinak, něž jen jeho jménem, přezdívky tak často nepoužívala, neviděla v nich takový smysl. Našla ho snad?
,,Je to tam velmi pěkné, v horách sídlí, je tam ale i spousta kořisti. Určitě by se ti tam líbilo!“ řekla jak jakéhokoliv rozmýšlení, neodpustila si ani menšího drcnutí do vlka, když v tom se jí do hlavy ale připletla jedna myšlenka – mohl by mít ale zájem se k nám přidat? Pach okolních smeček sice neznala, nepřišlo jí ale, že by mohl být součástí nějaké z těchto vlčích společenství, všechno to ale bylo pouze na něm, jestli by vůbec měl nějaký zájem. ,,Asi ano, jestli bude chtít, tak proč ne.“ dodala k jeho slovům už jen, s Dagarem se ještě tolik do řeči nedostala rozhodně ale nevypadal jako špatná společnost. Jenže to už k ni promlouvat opět Atreas, tentokrát ale mnohem déle a nejspíše i naposledy. Celou tu dobu byla v naprostém tichu, a poslouchala všechna slůvka, které vykřkl. Po nějaké době se i rozloučil a zmizel mezi stromy, proto věnovala Xanderovi menší pohled. ,,Tak a je pryč.“

Vypadalo to, že i druhý vlk byl v té chvíli za její společnost rád, neboť se na ni otočil s koutky velmi pozvednutými do širokého úsměvu, nebál se nijak dát najevo, že ochotně s ní prohodí pár slov, možná snad i vět. ,,Xander… to není špatný jméno. Ale krtek se k tobě taky hodí.“ usoudila nahlas, dívajíc se na vlka si neodpustila nepatrné zazubení, v této chvíli ani moc neřešila oslovení, jakým ji nazval, i když nemohla říci, že ji to nepotěšilo, právě naopak. ,,Jooo a já, já jsem Astrid, z Alateyské smečky!“ představila se i ona s jasnou hrdostí, čumáček, na kterém byli jasné viditelné jizvy, se jí zvedl do výšin, avšak nikoliv ve znaku povýšenosti, pouze jen chtěla ukázat, že to ona byla součástí právě Alatey. Nad jeho otázkou se jen uchechtla, věnujíc mu pobavený úsměv ani nepřemýšlela nad tím, že by právě třeba Xander mohl pobývat na těchto ostrovech delší dobu, a díky tomu by mohla získat další užitečné informace. ,,Simtě, jak by mohl někdo posloužit takový vyrchtlici? Ale tak… Jsi tu dlooouho, že ano? Ukaž mi celé ostrovy!“ vyřkla nadšeně, mávajíc mírně ocasem ze strany na stranu. Byla velmi zvědavá, jestli byl si tento hnědavý vlk schopen s tímto úkolem popasovat. A šlo to vůbec? Ale tak, proč ne! Než ale stihli něco udělat, to jim už opět Atreas utíkal s tím, že jim chtěl ukázat další rostliny, tentokrát ale mnohem větší. ,,Ano! Jen si to představ, takovej strom, co se sám od sebe hýbe!“ řekla mu její představu, sama ještě netušila, jak mohly vypadat, o to silnější ale její zvědavost byla. ,,Si piš!“ odpověděla mu jen ještě a zvedajíc se ze země následovala s Xanderem Atrease, který je vedl na další území, mezitím co ještě vlk ukázal skupince další květinku, tentokrát Pršivku.

//Začarovaný les

Aniž by si tuto skutečnost nějak béžová uvědomovala, pravdou bylo, že účinky z houbiček stále nevyprchávaly, proto i o to více začala být zmatenější ve chvíli, když Atreas si lehl na záda a začal máchat tlapkama, stáhla uši k sobě, nevěděla, co by k takovému chování měla říci. Možná ho až moc přecenila – znalostí co se týče bylinek v moisgrisských ostrovech měl opravdu dost, to nemohla nijak popřít, důstojnost ale neprojevovala se u něj, což se jí protivilo. Ve chvíli, kdy se začaly objevovat nové květiny po celém širém území, hlava se jí dosti rozbolela, proto jen zavrtěla hlavou, aby mohla všechny nepříjemné myšlenky dostat pryč z její hlavy. Nechtěla nad ničím přemýšlet, rozhodně ne, když kolem se začaly dít věci, které by za normálních okolností brala jako nemožné, avšak, nakonec se přec jen staly realitou. Pak si ale všimla, že si to kráčel k ní další vlk, zbarven do hnědé barvy, s kupodivu dobrou náladou. Až moc dobrou náladou. Vždyť se tu hrne jak velká voda! V tlamě nesl jednu z těch květin, která byla zvláštní v tom, že modré kořeny měla. ,,Jasné, proč ne?“ darovala mu úšklebek a bezmyšlenkovitě si vzala kořen k sobě. Ani nijak neváhala, odhryzla si kousek kořene a začala ho chroupat. Znova se po hnědém ohlédla a uchechtla se, v té chvíli jí byl nesmírně do smíchu, jak hlína okolo vlka začala lítat do všech stran jen proto, aby si mohl vyhrabat další kořen. ,,Hale, ty krtku, to ti tak ty kořeny chutnaj?“ ušklíbla se opět a sledovala, jak vlk popadl svůj nález a také se do něj zakousl.

//Zlatý les

Nakonec se celá skupina dostala až na místo, kde již předtím béžová měla tu možnost vkročit svým tlapkami, společně se Setekhem, který zůstal kdo ví kde. Neměla v plánu ho tam jen tak nechat, doufala, že poté třeba na něj opět narazí, Astrid by mu určitě toho mnohého to tohoto setkání vyprávěla, ne však úplně vše. Měla ale pocit, že tohle nebylo jen tak něco, o čem by měl úplně pomlčet, možná snad i něco z toho mohla zmínit i Einarovi, například tu skutečnost, že se jí podařilo promluvit novým vlkům o této mladé smečce, nejdříve Setekhovi, a poté i Mireldis, která byla členkou právě Zlaté.
,,Jde o poměrně mladou smečku, to je pravda.“ potvrdila myšlenku světlé vlčice, vykračujíc si dál ale najednou do ní právě Mireldis drcla, proto jen se stáhla s překvapením ve tváři, nakonec jen ale v klidu pokývla hlavou. Nikdy nešla do zbytečných hádek – zvláště, když šlo o pouhou nehodu, navíc, vlčice jí rovnou darovala svojí omluvu, nebylo tedy třeba dalších konfliktů. Jenže náhle se něco změnilo. Když se podívala na okolní vlky, v dálce si všimla nového příchozího, neuvědomujíc si že šlo jen o jakousi iluzi. Vlk měl část srsti zbavenou do běla, část poté do krémové barvy. Vypadal skoro úplně jako… jako Einar. Kdo to je? Béžová se přibližovala k tomu vlku, jenže když poté opět mrkla, cizinec byl pryč. Co to sakra bylo? Začala se kolem sebe se značným zmatením rozhlížet, jenže ač se snažila identifikovat onen vzhled vlka, nemohla ho najít, jako kdyby zde vůbec předtím nebyl. Přišlo ji to naprosto zvláštní, měla za to, že opravdu ho zde viděla – bláznila se snad už? To už ale Atreas opět začal mluvit o další rostlince. ,,Liščí ocas? O tom jsem ještě neslyšela. Ale aspoň jsme na sebe všichni narazili, určitě je dobré znát zdejší rostliny, že?“ optala se, dívajíc se na Atrease. Ostatně, ona byla pouhým nováčkem, který neznal všechna zákoutí Moisu, navíc všude byl před nějakou dobou samý sníh a rostliny nešly nikde vidět. Tohle setkání ale mělo něco do sebe – tento vlk byl nejspíše opravdu velký znalec zdejší flóry, a nové zkušenosti se vždy hodily.

Nechala světlou vlčici, ať se dá do řeči s dalším vlkem, který svým vzhledem působil… až moc zvláštně. Všechny ty znaky, a ještě ke všemu ten plášť, zbarven do barev především modrých… Vskutku, byla tu až moc krátce na to, aby něco takového brala jako normální, ještě měla toho tolik co prozkoumat, což se týkalo i nejrůznějších vlků - nebrala toto setkání jako pouhou ztrátu času, ba naopak, mohla zjistit mnoho spousty nových, a snad i pro vůdce smečky dobrých informací. Nepřeslechla, že v této blízkosti se nachází smečka, jmenujíc se Zlatá – tak přeci jen jsem měla pravdu! Opravdu nebylo to žádný překvapením, sama Astrid měla za to, že jí Tiara vyprávěla o tom, že společenství se nacházelo ve stejných místech, jaké ona popisovala – les, v němž se nacházely stromy, a jejich lístky měli barvu zlatavou, vše to do sebe zapadalo.
Zaujalo ji, jak se vlčice přiznala, že její srst viděla prvně takto svítit, nejspíše to byla nějaká nově zjevená magie, šlo to však vůbec? Kupodivu, béžová o svém elementu vzduchu již věděla, avšak neuměla s ním pracovat tak dobře, ještě měla hodně se co učit. Také se šla porozhlédnout po těch houbách, naštěstí, Atreas jim byl schopen říci popis toho, jak měla tato houba vypadat, dokonce i její název a účinky. Nejspíše musel zdejší flóru znát velmi dobře, což bylo dobré, na první pohled vypadal jako podivín, avšak zato znal věci, které byli rozhodně užitečnými znát je lépe.
,,Ano, je to smečka trochu dál, až v horách.“ vysvětlila vlčici, aby měla jasno v tom, co Alatey byl zač – ano, tuto otázku dost jasně očekávala, i proto předtím se právě představila jako… z Alatey. Najednou se však vlk zmínil o další houbě, proto se po ní ohlédla, a jen chvilkově zaváhala, nakonec se ale odhodlala si alespoň trochu ukousnout. Nakonec věnovala pohled Mireldis a vydala se po boku vlčice dál, směrem z lesa k místu, kde ještě před nějakou dobou se Setekhem se jí podařilo úspěšně ulovit si kořist. Kde teď vůbec je?

//Zubří pláň

//Zlaťák

Celou tu dobu si jen v kroku prohlížela okolní stromy, které se zde nacházely, neboť jejich vzhled byl tak specifický, snad až zvláštní, že jednoduše nešel od nich odtrhnout pohled. Jak jinak také, když packy ji dovedly sem úplně poprvé, že?
Pokývla jednoduše hlavou, když ji vlčice více detailněji popsala, že není přímo Alfou smečky, nýbrž pouze členkou nižšího postavení. Astrid to již pochopila již předtím, světlá vlčice tedy nemusela dávat takové úsilí ji to říkat blíže, ale tak, alespoň znala podrobnosti. Řekla by snad i řekla o jakou smečku jde? Béžová stále sázela na to, že toto vlčí společenství neslo název Zlatá, neměla v tom však takovou jistotu, třeba ji i tato členka mohla říci něco víc? Najednou začal vlk mluvit o nějaké Zkoušce, nejspíše se jednalo o věc, která zapadala do jeho minulosti, nijak ale tyto slova nevnímala. Všechno tohle bylo pro ni úplně nové – jiné, na první pohled fantastické území, vlci, jejich srst byla zbarvena i do jiných barev, než které bývaly zcela obyčejné – jak vůbec na to přišli?
Všimla si, že společnici, se kterou ještě před chvílí prohodila pár slov, se najednou celá srst rozzářila, avšak ne nijak velmi silně, ale i tak to byla výhoda, vzhledem k tomu, že již byla noc. ,,Oh, co to je s tvojí srstí? Je to snad nějaká… magie?“ vyřkla dosti překvapeně, prohlížejíc si, co se to s tou světlou vlčící vlastně stalo. Bylo to poněkud zajímavým něco takového zpozorovat, že až každý druhý vlk by si mohl z jednoduchého vyprávění říct, že se snad zbláznila. Zatřepala hlavou, aby nezůstala zkamenělá na jednom místě, a mírně se k ní přiblížila. Ale jen mírně, kdo ví, co to mohlo ještě udělat. ,,Možná bychom se mohli po těch houbách podívat společně, ne? Spolu toho takto můžeme najít více.“ řekla v zamyšlení, nakonec ale zase poodstoupila, a podívala se vlčici do tváře. ,,Mimochodem, jsem Astrid. Astrid z Alatey.“ představila se, nakonec i sama zmínila, z jaké smečky pocházela ona samotná – proč však? Sama netušila, nejspíše kvůli tomu, aby mohla šířit povědomí právě o jejím domovu mezi co nejvíc vlky, například i tuláky. Noví člení totiž byli potřeba.

Vypadalo to, že vlk měl blízko k tomu, aby opět kýchnul, čímž by opět se pronesl paprsek po celém území, čehož se mírně béžová obávala, naštěstí však se mu to podařilo velmi rychle zarazit, proto nic k takovému nedošlo. Stále ještě byla mírně zaražená z toho, jakým způsobem se tomu vlkovi podařilo zde na tomto místě objevit, pořádně začala vnímat až ve chvíli, kdy se cizinec rozmluvil o rostlinkách, které měl u svých tlapek. Tak hadí tělo? Se zaujetím, které však na sobě nedávala nijak najevo, jen poslouchala veškerou funkci, s touto rostlinou ještě neměla tu možnost se setkat, proto jen mlčky pozorovala. Prozatím neměla moc co říct – připadala si, jako pouhý divák, který sleduje veškeré dění okolo sebe, možná se tak cítila už jen kvůli skutečnosti, že ani s jedním z vlků se nikdy nepotkala, ani jejich jména neznala, proto celá takhle situace ji mírně znervózňovala. Celou dobu měla stáhnuté uši a ani tlamou nepohnula, když však ten podivín navrhl, aby se celá skupinka vydala dále, až k samotnému lesu, který byl zvláštní především ve stromech, které měly na sobě zlatavé lístky. ,,Tvoje smečka?“ zopakovala po světlé vlčici, jejíž srst byla různobarevně zbarvena – celkově, několik přítomných vlků mělo na sobě nepřirozené barvy, což také pro Astrid bylo novinkou, prozatím většina vlků, co potkala, měla pouze obyčejné barvy. Vskutku, měla se ještě hodně co učit o zdejších krajinách. Věnujíc vlčice s barevným kožichem, přemýšlela o jakou smečku se jen jednat mohlo – byla to snad ta Zlatá smečka, o které mluvila Tiara? Sic si nebyla jistá tím, jestli by i ona měla jít s ostatníma dále, a byla z toho nesvá, nakonec i ona šla se skupinou až do Zlatého lesa.

//Zlatý les

//Zubří pláň

Dvojice vlků se nakonec dostala z pláně, kde se jim úspěšně podařilo ze stáda, které potkali cestou, ulovit jednu z koz, až přímo zde, k jezeru, kde Astrid ještě neměla tu možnost se ještě dostat. Stále ji přišlo, že pachů zde bylo více než si samotná přála, nevypadalo to však, že by byli přímo ve smečkovém území, neboť žádný z členů tohoto vlčí společenství je nijak nezastavil při jejich cestě, což bylo dobré znamení, třeba mohlo jít i o jednu ze smeček, kde se směli tuláci volně pohybovat v určitým místech jejich teritoria, sic se to nevídalo jistě všude, byla obeznámena s tím, že i tak to fungovalo.
Svým způsobem toto místo bylo vskutku neobvyklé a zajímavé, již z dálky šlo poznat, že listy stromů byly zbarveny do zlatavé barvy, což ještě předtím Astrid neviděla, proto jen se značným zaujetím se porozhlédla okolo sebe. Popošla trochu dále, až rovnu k vodnaté ploše, která se také nakonec ukázala, že má také zlatou barvu, což působilo vcelku… zvláštně. Samozřejmě, nakonec ji padl pohled na dosti početnou skupinu vlků, někteří zde řešili své jakési problémy, jiní naopak zase zůstali trochu opodál, a jen sledovali tu scénu. Jak tak sledovala všechny ty tváře, uvědomila si, že neznala ani jednoho dotyčného, netušila tedy, jak by mohli reagovat na její příchod. Ohlédla se po Setekhovi, přemýšlejíc nad jedním nápadem, nakonec se k němu přiblížila, aby mu mohla podat svůj návrh. ,,Poslyš, co kdybychom se na chvíli rozdělili? Přijde mi, že se tam něco děje, možná by bylo dobré se tam jít podívat, a navíc, jsem léčitelka, takže při nejhorším můžu jim nějak pomoct. A ty bys mohl mezitím se porozhlédnout kolem, jestli tu nebude nějaké místo na přespání, co myslíš?“ vyčkala chvíli na jeho odpověď, dívajíc se směrem ke skupině. ,,Klidně se tu můžeme opět tady sejít, ať se pak neztratíme. Zatím se měj, uvidíme se později.“ Neměla v plánu nijak svůj plán měnit, proto již jen kývla hlavou a od vlka odešla. Doufala, že si to nevyložil nějak velmi špatně, béžová se jen chtěla ujistit, jestli se něco náhodou neděje špatného, v případě, že by nijak ale ostatní pomoci nepotřebovali, mohla od nich odejít v klidu, a druhý společník se mezitím mohl podávat trochu lépe po celém okolí, jelikož se zde oba nevyznali tolik, jak by si přáli.
Když už stihla dojít ke skupině vlků, něco se náhle změnilo. Z jezera se zničehonic vynořil další vlk, což Astrid dosti překvapilo, moc netušila, jak na něco takového měla reagovat. Jak se mu to sakra podařilo? Snažila se najít nějaký rozumný argument, který by vysvětloval, jak bylo možné, že se ten cizinec dostal z jezera jen tak, nebylo to však nejjednodušším, hlavně když ve chvíli, kdy se z něj dostal jakéhosi kýchnutí, okolí jezera ozářil paprsek, nemělo to však dlouhého trvání. Z toho všeho, co se právě odehrálo, její mysl zavládlo zmatení, byl tohle snad všechno sen? Tak divné to je!

Ze zvířete, které se jim úspěšně podařilo ulovit, již toho moc nezbývalo, všechny ostatky mohla využívat zdejší zvířata, proto nijak se nezaobírala kostí, která zůstala po noze. Přišlo jí, že po tom, co se dvojici tato hostina naskytla, působila již mnohem příjemněji, energii však na rozdávání rozhodně neměla, to zase nikoliv, pouze byla mnohem spokojenější ať již jen kvůli jejich vydařenému lovu. Dokonce i její břicho nevypadalo tak hrozně jako předtím, i žebra jí nepatrně zmizela, sic věděla, že dokud nebudou vidět úplně, bude to trvat nějakou chvíli, moc se ale neobávala toho, že by to nemohlo být reálné, už kvůli tomu, že měla pod sebou smečku.
,,Ne, tady na těchto místech jsem prvně. Ale tak nevadí, alespoň se porozhlédnout společně.“ dodala a spokojeně mávla ocasem, nakonec se ale vydala vedle černého vlka, ve stejném tempu si vykračovala dále. ,,Vypadá to, že se pomalu blíží večer, co kdybychom tady někde poblíž přespali?“ zeptala se společníka vzápětí, neboť už nebyla tak velká šance, že se k horám vrátí ještě tento den, to však ničemu nevadilo, jistě se může vydat až za pár dní, mezitím se mohla alespoň snažit rozšířit povědomí o Alatey, i kdyby to bylo jen pár vlků.

// Zlaťák

Vskutku, bylo pravdou, že i ona byla vždy vděčná, když měla možnost se zakousnout do čerstvého masa, a to především v těchto nepříjemných dobách, neprožívala to však tolik, jako Setekh. Ani ji tolik nevadilo, že vlk se zaměřoval spíše na svůj úlovek, než-li na společnost vlčice, přec jen hlad, který pociťoval musel být silnější. Navíc, i ona ráda si klidně dopřála toho klidu, který se ji naskytl, proto i ona si lehla na zem a začala se věnovat mrtvému zvířeti, někdy se však chvilkově ohlédla za černým vlkem, aby se ujistila, že je tu stále s ní. Konečně se cítila alespoň trochu spokojená, jako kdyby ji nic nechybělo.
Když vlk položil béžové otázku, ohlédla se za ní, přemýšlejíc nad tím, kam by vlastně teď mohla jít. Mohla se klidně vrátit zpátky do smečkového území, stále však měla pocit, že by měla prozkoumat mnohem více, než zatím se jí podařilo najít, nejspíše by ani nevadilo tolik, kdyby někde jinde přespala, možná mohla ještě po zbytek dne zůstat se Setekhem? ,,Myslím, že by bylo dobré ještě projít nějaké to území poblíž, třeba ještě na něco zajímavého můžeme narazit. Teda, pokud nemáš namířeno někam konkrétně.“ řekla prvně spíše sama pro sebe, ještě stále nebyla si jista tím, kam přesně by se vydat mohla, možná dále až ke hranicím smečky, která zde sídlila? Ano, všimla si, že zde bylo spousta pachů, jistě nebylo pochyb o tom, že muselo být někde tady vlčí společenství, a pokud se v ní nacházeli vlci podobní Tiaře, mohla by zjistit nějaké ty další informace, nebo minimálně rozšířit povědomí o smečce, kdyby náhodou by zde našel nějaký tulák, kterého by mohla potkat.

Netrvalo ani nijak dlouho, mezitím, co Astrid začala pociťovat chuť masa kozy, do které se zakousla, všimla si Setekha, který se k ní přiřítil a zakousl se nemilosrdně zvířeti do krku, čímž tam ukončil jeho život. Béžová pustila zvíře na zem, proto i nehybné tělo zůstalo ji jen ležet na zemi, což byl pro dvojici signál, že jejich plán se podařil a úkol byl splněn. Tak konečně. Když si vlk s tmavou srstí vychvaloval jejich opravdu podařený lov, neodpustila si menšího pousmání, i ona samozřejmě byla opravdu ráda za svůj mile příjemný výsledek, vzhledem k jejímu stavu, který nebyl nikterak dobrý, neboť během doby, kdy se zima objevila a kořisti bylo opravdu málo, se její žebra začala čím dál více odhalovat. Naštěstí, teď už bylo jen dobře, jaro se opět velmi rychle blížilo, a proto vlčice doufala, že vše již bude lepší. Avšak, zastihla si i všimnout skutečnosti, jak dobře se Setekh se zhostil jakéhosi vedení v jejich lovu, dokázal vymýšlet dobré taktiky, což se nakonec i ukázalo, když Astrid překvapila stádo tím, že se objevila z druhé strany. Určitě, nebyl to špatný lovec, o tom nebylo pochyb.
Poté, co vlk se pustil do mrtvého zvířete, bez žádného vyčkávání se k němu přidala a sama si utrhla jednu zadní nohu, sic to nebylo zpočátku nejjednodušší, zvládla to bez žádných větších problémů. Byl to opravdu dobrý pocit, po delší době si takto s někým po boku ulovit něco většího, než byl jen obyčejný králík, kterého zvládla i sama. Teda pokud zrovna nejsem vyhublá až na kost.

Stále jen v naprostém klidu a tichosti očkem pozorovala Setekha, který pomalu, avšak velmi jistě obcházel početné stádo koz, ještě zcela nebyl u nich v takové těsné blízkosti, aby mohl na ně zaútočit, proto ani Astrid nedělala žádné prudké pohyby, kterýma by mohla celý lov zkazit. Už tak bylo štěstím, že narazili vůbec na nějaká zvířata, která se mohla již během chvilky stát jejich kořistí, předtím neměli tolik štěstí, nemohli si tedy nechat ujít tuto příležitost. Vzhledem ke skutečnosti, že se tmavý vlk pohyboval proti větru, zvířata si jich nevšimla. To však netrvalo moc dlouhou dobu, neboť jedna z koz si černé srsti již všimla, proto se i vydala na útěk. To byla jejich šance. Zvěř se rozutekla směrem od Setekha pryč, přímo před béžovou. Ta jen ještě stále vyčkávajíc se krčila u země, když bylo stádo ale v její blízkosti, ihned se zvedla s hlasitým zavrčením se rozeběhla. Několik z koz vlčici uskočilo na stranu, všimla si však jedné, která byla v blízké vzdálenosti mezi ní a druhým vlkem. Na nic nečekala a šla po kamzíkovi, nakonec se jí přeci jen podařilo se jí zakousnout do ramene zvířete. Svůj stisk nepovolila, spíše naopak, snažila se do masa zakousnout ještě více. Ještě ale všemu nebyl konec, doufala jen, že i Setekh se případně k ní přidá, aby konečně skolili kozu na zem.