Příspěvky uživatele

< návrat zpět

1) 11

2) potkala Danteho, nakonec se ale sama vydala za Einarem, v ruinách pak na ni čekal Amorek který ji pěkně pomotal hlavu :D

3) poznala dalšího člena smečky, idk

O tomto vlkovi se rozhodně nedalo říci, že by byl nějak upovídaný, nýbrž naopak, spíše mlčenlivostí překypoval a když nemusel, tak nepoužíval žádná slova a spíše k ní mluvil svými gesty. Astrid si nějak nestěžovala, sama si dokázala užívat ticha, pokud se jí taková možnost naskytla, pokud ale vzroste v to spíše trapné, kde nikdo jako by nemohl ani tlamou pohnout, načež nějakou větu vyslovit, v takovém případě bývala spíše nervózní a neměla tušení, jak se z takové situace dostat. Vypadalo to ale, že s tmavým vlkem bylo si alespoň co o čem povídat, i kdyby to měla býti pouze krátká konverzace, mohlo být ráda, kdyby trapno se neobjevilo.
Pokývla se značným zaujetím na jeho slova, sama se i podívala směrem, kde údajně toto vlčí společenství se mělo nacházet, dle jeho popisu se muselo nacházet v pouštích, což byla asi nejpodstatnější informace, neodpočívala ale však ani jedné z těch, o kterých ji Tiara vyprávěla, když se béžová dostala na území Moisu. Je to snad nějaká nová smečka? Astrid to přišlo zvláštní, celkem to vypadalo na pět smeček, což bylo více než dost, zase ale netušila, jak Mois byl rozlohou velký, třeba mohlo být i větší než si jen dovedla představit.
Koukla na něj, když se zmínil o tom, že zrovna jeho přáním bylo ulovit si nějakou kořist, naštěstí jaro již se čím dál rychleji objevovalo, což bylo dobré i kvůli potravě, která se dala již mnohem lépe najít. Pro béžovku to bylo dost štěstí, že vůbec toto období zimy přežila, vzhledem k tomu, jak velmi vyhublá za tu dobu co se toulala samotná byla. Nejdříve se pohledem podívala na svá dosti viditelná žebra, nakonec ale opět ho vrátila na svého společníka. Nemohla mu nabídnout pomoct se zdoláním něčeho velkého, ne v takovém stavu, kdy sama nic většího nemohla ulovit a měla právě spíše odpočívat, bylo pravdou ale, že musela si také něco obstarat sama bez pomoci smečky, nemohla vždy čekat, až jí něco přinese Einar přímo před čumák, takhle to nefungovalo. ,,Taky bych si mohla něco najít.“ řekla jen zamyšleně, nic víc k tomu nedodávala.

Jméno: Astrid
Smečka: Alatey
Zaměření: Léčitelka
Člen discord zahrádky: Ano

I přesto, že to byla asi jen chvíle od doby, co se prvně spatřili, Astrid si na vlkovi všimla jakési změny, a to především, když z něj dostala nepatrná omluva – působil již trochu jinak, více uvolněně, jako kdyby ten všechen zmatek a prvotní hněv ho již opustil a on začal ukazovat svoji jinou stránku, tu lepší. A když to možná měla i menší očekávání ve změně chování, třebaže jen malé, už jen kvůli tomu že si uvědomil, že jeho domovina se zde nenachází, párkrát překvapeně zamrkala, spíše čekala, že tmavý vlk projeví jakousi mrzutost, nejspíše ale bylo zbytečné dělat si první dojmy, když ho neznala tak pořádně a předtím ho viděla jen jednou.
,,Ne v pořádku, jsem Astrid.“ kývla krátce hlavou po své opakovaném představení jejího jména, opět mu věnovala jeden ze svých mírných úsměvů, chvíli na to ale obrátila svůj pohled k louce, kde se nacházela ještě před chvílí, opět začala přemýšlet jen tak pro sebe.
,,To muselo být hrozné, najednou se z pouští dostat do neznáma, že?“ vyřkla nahlas, nechávajíce svůj pohled na tom samém místě, chtěla celou konverzaci trochu více rozvinout, třeba se tak mohla i něco zajímavého zjistit, informace z něj ale tahat zase nechtěla, těžko říci, jestli by dokázal povědět například něco o smečkách. ,,No, vlastně asi ano. Já… když jsem se od tebe oddělila, šla jsem na sever, k horám, chtěla jsem se tam porozhlédnout. Pak jsem ale narazila na poměrně mladou smečku, kde mě vzali mezi sebe.“ na chvíli malou se jen zadrhla, netušila, jestli byl dobrý nápad mluvit o dalším vlčím společenství, nakonec se ale přec jen o ní zmínila, aby Setekh případně věděl, co ho v horách čeká. A sice tento vlk nebyl nejspíše ideálním vlkem, co by se mohl k ní do smečky připojit, neboť z úplně jiných končin pocházel, minimálně se o ní mohl v budoucnu zmínit dalším vlkům, které mohli projevit svůj zájem, což vždy bylo dobré, nemohli být věčně jen oni tři, další členi byli potřeba.

Jakmile měla již pocit, že je vody se napila až dost, chvíli jen pozorovala odraz své béžové srsti ve vodě, jenž hladinu měla po celou dobu klidnou, kromě chvíle, kdy se ještě předtím růžový jazyk vlčice dotkl jezera, aby mohla svoji žízeň uhasit. Připadalo ji zvláštním, co se minulý den odehrálo, za normálních okolností se mohl prvně zdát, že jeden den uběhne tak rychle, jí to však připadalo, jako kdyby se všechno táhlo pomalým tempem a i přesto se stalo tolik věcí. Něčeho litovala velmi, čemuž se ani nedalo divit, Amorek vskutku zatočil s její hlavou až přílišně, což moc dobrého mezi vztahy všech členů smečky Alateyské nepřineslo, existovaly však i momenty, za které byla opravdu vděčná, a i díky kterým mohla říci, že se její život změnil, i kdyby to mohla být jen malá změna.
Netrvalo dlouho a Astrid zaslechla nějaké kroky mířící rovnou až k ní, proto jen její hlava se společně s ušima prudce narovnala, aby jen dokázala zjistit, o koho se to ve skutečnosti jedná. Žíhaná srst po celém těle, černá maska přes obličej, rudé oči, které byť jen na pohled první mluvily do její duše… již si vzpomněla, jednalo se o toho vlka, který se zrovna dostal poprvé na území Moisu a snažil se jen zjistit, kam se to dostal, při jeho štěstí však právě tato vlčice na něj narazila. Jaké že má jméno? Měl ho takové zvláštní…
Na nic nečekala, narovnala se a rozešla se až k vlkovi, jeho mávnutí mu opětovala, přičemž ve tváři jí pohrával nepatrný úsměv. Sic se mohlo zdát zvláštním, že zrovna u někoho, kdo nebyl k ní úplně nejpříjemnější již ze začátku byla ráda, že ho mohla opět vidět, Astrid si to nebála přiznat. ,,Zdravím! Setekh… že ano?“ natočila mírně hlavou na stranu, když se snažila odhadnout jeho jméno, zdálo se vskutku zvláštním a nebyla si jím úplně jistá, proto bylo lepší se optat. ,,Už jsi našel co jsi hledal?“ nadhodila mu otázku s koutky pozvednutými, zajímalo ji, jestli i měl již tu čest se dostat do pouští, kam si snad i přál jít.

//Hraniční pohoří

Nakonec se přeci jen ještě dostala od kvetoucí louky trochu, nikoliv však do pouště, nýbrž k jezeru, kde se ještě vůbec předtím nezastavila. Proto jen se zůstala stát na místě a celé území si v klidu prohlížela. Věc, které si všimla již na pohled první, byla právě vodnatá plocha, která byla opodál a vzhledem k tomu, že sněhu již tolik rozhodně nebylo, bylo být dobré se tam zastavit a pořádně uhasit svoji mírnou žízeň, kterou znenadání pociťovala. Proto klusavým tempem se dostavila až vodě a sklonila se k hladině, nepila přílišně dlouhou dobu, zato však si opět si užívala toho příjemného klidu, který se jí dostavil. Ano, někdy to bylo rozhodně skvělé, nepřemýšlet nad ničím špatným a žít v přítomnosti. Jenže pro Astrid tato doba netrvala nijak dlouho, opět se jí totiž vybavilo, jak toho pocitu lásky se jí dostalo, když spatřila vůdce smečky Alateyské. Na to ihned zavrtěla hlavou a nepříjemně zavrčela pro sebe, doufala, že výčitky nebude mít věčně, zatím to tak ale nevypadalo.

//Úkryt Alatey

Nakonec se jí úspěšně podařilo najít správnou cestu pryč ze smečkového území, musela však opět čelit další menší překážce – tomuto území, sic nebylo vždy nejlepší při překračování, jelikož si musela vždy dávat pod packy, aby náhodou neslétla na nepříjemný a nerovný terén, Astrid ale naštěstí nikam vůbec nepospíchala, proto tato věc pro ni nebyla až tak důležitou, i tak bývalo vždy lepším si dávat pozor, kam tlapku jen položí. Byla zde, neboť si chtěla jednoduše provětrat hlavu, vůbec nikam nepospíchala, vždyť ani nebylo kam, a menší příjemná ranní procházka se zdála býti jako ideální na vytřídění si myšlenek. Ano, to co pociťovala předešlou noc možná bylo pěkné a mohlo se jí i v hloubi duše líbit, nebylo to však správné. Ne, takhle se cítit neměla, hlavně když je znala jen krátkou chvíli, takhle z toho byla akorát spíše jen rozhozená. I když to nějakou chvíli trvalo, přec jen se úspěšně dostala až z nepříjemného povrchu až dolů, proto na nic nečekala a mířila si to přímo k louce, dál však jít nechtěla, neměla zájem opět se ztratit v tom šíleném území, kterým poušť byla.

//Kvílivec

Když béžová vlčice otevřela své bledé, do modra zbarvené oči, první věc, která se jí naskytla, bylo světlo slunečních paprsků, které svítilo do kamenné místnosti. A přesto, že ještě nějakou menší únavu z předešlého dne pociťovala, již nedokázala zavřít svá očka a nechat svoje myšlenky proplout ke snům, proto jen se zvedla ze země a porozhlédla se kolem sebe. Pohled se jí naskytl na dva ještě stále spící vlky, dlouho ho však neudržela, zavrtěla hlavou a podívala se na zem pod ni. Byla si vědoma toho, co se včera zde odehrálo, a právě proto ještě více měla výčitky svědomí z toho, jak hloupě se zachovala k oběma vlkům, že snad až stydno jí za sebe bylo. Jenže v tu chvíli se nedokázala jednoduše ovládat, sama vůbec netušila, proč takové myšlenky jí v hlavě napadaly, za normálních okolností by se jí to opravdu nestávalo. Jenže tohle bylo… jiné.
Krátce zívla a pak se pomalým krokem vydala ze schodů k východu z úkrytu, přičemž si neodpustila krátký pohled v ruinách, ještě stále si nezvykla na něco tak zvláštního, ale na pohled velmi zajímavého. Když se před ní krátká ulička objevila, dostalo se z ní menšího povzdychu, opravdu nerada myslela na to, jak včera se předváděla, ale nedokázala pochopit, proč se to všechno vůbec událo.

//Hraniční pohoří

Opravdu to chvílemi vypadalo, že kdyby Dante otázku svojí nepoložil, byla by schopna vlčice se dívat na Einara celou noc s pohledem zamilovaným, ba i možná mnohem delší dobu, kterou ani ona samotná si nedokázala představit. Nakonec jen ale chvilkově pohlédla do Danteho tváře, zkoumajíce jeho tvář se v její mysli vytvářely další myšlenky obohaceny láskou, která ale byla naprosto falešná. Chvíli byla jen ticho a ani hlásku ze sebe nevydala, když sám šedivý se slovy skončil, neodpustila si menší zazubení, které bylo i na první pohled viditelné, sic měla v hloubi duše z jejího chování velké výčitky a stále dost nechápala, co se s ní děje, nebyla jak Einar – nechala své myšlenky vyplout až na samý povrch. Nevěděla ale, že to mohlo být dost špatné rozhodnutí. To teď však bylo jedno, byla tu sama, jen ona a ti dva vlci. ,,Oh omluv mě, ale máš pravdu, že jeho vzhled odpovídá tomu, čemu se krása říká.“ přikročila a natáhla se k němu, a řekla z části potichu tak, aby jeho slova slyšel především on, nebylo ale pochyby o tom, že možná by i tyto slova klidně vyřkla nahlas tak, aby je i druhý společník slyšel. ,,Budu už hodná.“ uculila se, nakonec se ale otočila, nechajíc její chlupatý ocas, aby se vznášel mírně nad jeho bradou, nedotkla se vlka ale úplně. Nakonec se vydala za Einarem až do místnosti, kterou zdobily především čtyři trochu menší stromy a samozřejmě i lišejník na kterou shlížela, nedopustila si ale očkem kontrolovat Einara, který šel před ní. Celou tu dobu z něho vyzařovala především… zmatenost. Jako kdyby celý ten jeho chlad najednou byl pryč, a on ani sám netušil, kým ve skutečnosti je. Chtěla vědět, proč se tak choval, byl snad takový i normálně? Přec jen, ona sama ho neznala ani dobu dlouhou, bylo jí to ale naprosto jednou, Amorek jí zatočil s hlavou až moc, že chtěla tu být pro vlka, který ale cizím jí byl.
,,Inu, pokud tedy toto má být můj domov, velmi ráda zde zůstanu.“ pověděla mu se sladkým úsměvem na tváři, který mu s ochotou darovala, bylo pro ni jen velkým štěstím, že někoho, jako byl on potkala a on ní pomohl ve chvíli, kdy to nejvíce potřebovala, kdy její stav nebyl v pořádku, jenže pak se objevil on, ten vlk nesoucí jméno Einar, snad jako princ na bílém koni. ,,Einare… děkuji ti, že jsi mi pomohl. Že jsi mi pomohl teď, kdy to nejvíce potřebuju.“ úsměv jí nemizel, v hlase ale byla jakási vážnost, i přes to, že stále ty šílené myšlenky nechtěly odejít pryč z její mysli, tohle byla věta, kterou by snad i řekla normálně, tedy alespoň jednu část z ní. Byla mu za to vděčná, opravdu.
Když ze zrzka padl návrh, jestli na místě mohou již odpočinout, nic k tomu neříkala, jen si sedla na zadek a v krátkosti zívla. Bylo pravdou, že byla už opravdu unavena z toho, co se jí za celý den událo, a již vzhledem ke skutečnosti, že delší dobu opravdu nezažila pořádný spánek, tato chvíle byla k tomu ideálním. Potřebovala doplnit síly, už jen kvůli tomu, že se ve smečce nacházela, nemohla tedy umřít hlady, už jen pro Einara. V krátkosti opět začala zmatkovat, uvědomujíc si celou tu situaci a tu skutečnost, že si opravdu dovolila moc, jen zakňučela a dívala se do kamenité země. Proč? Proč jsem taková najednou? Co se to děje? Přemýšlela o všem, co se dneska přihodila, sama ani nemohla uvěřit tomu, jak rychle ten čas utíkal. Prvně se setkala s Tiarou a neměla ani zdání o tom, že by ve vlčím společenství mohla být, a najednou byla členem smečky. Společně s Einarem. A možná taky s Dantem, kdo ví.

lol jsem prvně nečekala že se toho odznáčku dožiju ale stalo se
procenta poprosím do síly a tlapku do vzduchu, všechno ostatní taky zapsat

jinak moc díky za super akci!

Vypadalo to, že již oba dva vlci, kteří vlčici dělali společnost, neměli v plánu nic velkého v tento den, a Astrid opravdu pociťovala značné znavení, nakonec se ale ještě nerozhodla se ke svému zaslouženému spánku dostat, vstala tedy z kamenité země, prohlížejíc se znova celou rozlehlou místnost, již dávnou porostlou všemožnými rostlinami. V tu chvíli ale se stalo něco vskutku nečekaného – zezadu se jí dostalo menšího bodnutí, přičemž s překvapením vyjekla a pohlédla se za tím, kdo tuto menší bolest způsobil, nic tam ale neviděla. Než se ale nadála, nad její hlavou se srdíčka objevila a v ní se něco zlomilo. Najednou pocítila nějaký zvláštní pocit, který se v ní náhle probudil a začal si s její hlavou bezmyšlenkovitě hrát. To se projevilo především ve chvíli, kdy svým pohledem vyhledala oba dva společníky, Dante však byl od ní odvrácen, proto se jí naskytla tvář jediného vlka – a to Einara. Ztuhla na místě, několik metrů od zrzka, na tváři ale grimasu nejdříve překvapenou, nakonec ale vykouzlila pro něj úsměv milý, ani sama ale netušila, proč vlastně tak učinila. Vlastně si ale předtím nevšimla toho, jak opravdu nádherně vypadal. Udělala krok vpřed, chtěla se k němu přitulit a zůstat u něj jak dlouho by si jen přál, chtěla tu být pro něj, alespoň na chvíli.
Sakra, jsi normální? Znáš ho jen chvíli! Řekla si jen pro sebe, zavrtěla hlavou, aby všechny ty láskou poblouzněné myšlenky dala pryč ze své mysli, couvla tedy pár kroků zpět a na chvíli malou pohlédla do země. Opravdu nechápala, co se to s ní dělo – takové myšlenky nebyly dobré, ne teď, když ho ani pořádně neznala, teprve jí do smečky přijal, nevěděla o něm vlastně skoro nic. I tak si ale k němu dokázala najít nějaký vztah, sic mohl být jen malý, doopravdy si myslela, že to mohl být vlk se srdcem dobrým. Nevydržela to, a i když se opravdu se snažila nějak ovládat, opět na něj pohlédla, jako kdyby se před ní ten nejdokonalejší vlk zjevil – jako kdyby byla zamilovaná.

//Alatey

Z temné krátce uličky se dostala jako úplně poslední, ještě stále vůbec netušila, co měla od toho všeho očekávat. Nakonec se po celém území rozhlédla, kam se po chvilce dostala, s grimasou vskutku ohromenou a překvapenou. Všude byly různé schody a všelijaké sloupy, což bylo pro pískovou něco opravdu nezvyklého, neměla moc možností, jak by se do takových míst mohla dostat, navíc to ani rozhodně nevypadalo jako něco, co bylo přírodou bylo stvořeno. Ale mělo takové své kouzlo, které dělalo toto místo výjimečné. ,,Vskutku zajímavé místo.“ pronesla do ticha, které se rozléhalo dále po velké místnosti, aby jen i dokázala, že opravdu překvapená z toho byla, avšak jen v tom dobrém.
,,Zkušenosti, řekla bych. Především z rodné smečky.“ odpověděla Dantemu, který dosti jasně ukazoval, že ho to ani nijak nezaujalo. K tomu neměla co Astrid říci, každý měl jiné věci, které mohli být pro něj pozoruhodnější, a pokud on neměl důvod se o to zajímat, tak ať, třeba v něčem jiném mohl více vynikat. Vskutku, šedák měl štěstí, že neměla již náladu na to se s někým hádat a pro to si o něm nemyslela jen to špatné, alespoň pro teď, neznamenalo to ale, že by za něj byla ráda, že téže mohl sdílet společnost, to ani náhodou. Vlčice se jednoduše našla hlavně v léčitelství, za což mohla opravdu především její rodná smečka, kde ji tyto věci ostatní učili již jako malou vlčku. A téže možná i doba, kdy byla ještě tulačkou a toulala se všude možně a bylinky vyhledávala, možná i to byl ten důvod, proč v tomto oboru se vyznala, alespoň nějak na dobré úrovni.
Nakonec se vydala po schodech dále, ještě stále mírně vyjukaná z toho, co si to tady ti dva na ni připravili, a i přes skutečnost, že toto místo působilo nadmíru zvláštně a neobyčejně, měla v plánu si již odpočinek svůj dopřát, který si i rozhodně zasloužila. Krátce tedy zívla a ještě pohlédla na oba dva vlky, nebyla si jista tím, jestli ještě něco v plánu neměli.

Věnovala Einarovi drobný úsměv, aby i ona jen dala najevo, že ráda ho vskutku v této chvíli viděla. Nebyla to však žádná přetvářka, aby i písková ukázala, že se na rozdíl od někoho umí chovat jako vlk překypující zdvořilostí – již od začátku se k ní choval jako k vlčici, jako ke členovi jeho smečky, nikoliv jako k nějaké obyčejné věci, která ani žádnou hodnotu neměla, za což mu byla vděčná. Již předtím jí byl ochoten nějakou tu kořist ulovit, a sic na tom její kondička rozhodně byla špatně, jelikož už dlouhou dobu nic neměla v žaludku, dal jí šanci ukázat se, že i ona může býti prospěšná. A i přes tu skutečnost, že ještě tu možnost neměla, chtěla mu ukázat, co v ní téže je, měla takový pocit, že on mohl být dobrý vlk. A také dobrý vůdce.
Jenže na druhé straně byl další člen smečky, se zdál být jako přesný opak zrzka. Stačil již jen jeden pohled, jedna opravdu obyčejná věta a již pro něj vše bylo špatně, jako kdyby měl problém s tím, že se vůbec do Alateyské smečky také přidala a tím se rozhodla vložit důvěru do smečky, a ke členům mít úctu nějakou. K němu jako byl on. Jenže proč? Proč takový je? Vskutku, možná nezvolila slova úplně správná při jejich prvním střetnutí, i tak i on nemusel zachovat tak, jak se nakonec rozhodl. Jenže vypadalo to, že nemá jakýkoliv důvod se s ní vybavovat, což i ona ne, proto ani pohled byť jediný mu nevěnovala.
,,Nene, nic takového se nestalo.“ zavrtěla hlavou, sic to cítila upřímně jinak – to, že se dostala končin neznámých, kterými oáza byla, opravdu nečekala a nemyslela si, že někdy bude takto schopna zabloudit, i když pravdou bylo, že na území Moisu se dostala až nedávno, a ještě neměla možnost prozkoumat veškerá místa a zjistit nějaké další informace, co je to místo ve skutečnosti zač. I tak se rozhodla nemluvit o tom, stejně se na její cestě nic zvláštního nestalo, jen se jí podařilo tři vlky potkat, a to maličkou vlčku v oáze, tu černou vlčici a bohužel i tohoto šediváka.
Když Einar se zmínil o jeho nápadu, přikývla jen na jeho slova, i dle ní bylo dobré se ukrýt před tou bouří. ,,Ruiny?“ pohlédla na Danteho, s tváří nechápavou, všimla si náhlého zájmu u šedáka, jako kdyby předtím byl duchem nepřítomen. A možná i byl. Vlčice ale netušila, že se tímto se do jeho pomyslné pasti chytila, jenže taková místa Astrid moc neznala, netušila tedy, o čem to mluvil a doufala v nějakou odpověď, nakonec se ale smířila s tím, že si bude muset počkat až na samotném místě, proto raději zmkla a následovala oba vlky přímo až do jejich bunkru.

//Ruiny

I přes to, že se nacházela tam, kde měla býti před dávnou dobou, naštěstí hranice oné smečky dávno překročila, jen tu zrzavou srst ale stále ne a ne najít. Nebyla již však v rozpacích – věděla, že je blízko, stačilo pouze najít ten samý pach a setkat se s Einarem, pak již vše mohlo jít hladce. Alespoň v to ona samotná doufala, neměla náladu na další překvapení, již tak byla dosti unavená z té šílené cesty. Vždyť již byla tak blízko svému cíli, stačilo ještě jen pár drobných krůčků…
Když zvolala to jméno, které se rozléhalo dál do horského území, naskytla se jí odpověď v podobě vytí nějakého vlka, načež Astrid nastražila uši, aby mohla alespoň trochu pochytit, odkud se ten hlas vzal. Nebyla si jista skutečností, jestli se opravdu o vůdce Alateye jednalo, i tak se ale rozhodla za tím vlkem jít. Šla dále, po jakési stezce, až nakonec se vskutku dostala do samotného srdce Alatey. A vskutku, v dáli si Einara všimla, jak posedával na místě. V jednu chvíli se jí zmocnil pocit klidu, byla ráda, že již nemusela bloudit dále sama. Nebyl tam ale sám – vedle něho posedával druhý vlk, šedého zbarvený, se kterým již měla tu čest se potkat u louky. Ano, byl to on, ten, který se na ní s takovým odporem díval, jako kdyby jen pouhou troskou byla. Jistě empatii velmi nepoznával, jinak si to totiž nedokázala vysvětlit.
Na nic nečekala, v klusavém tempu si to kráčela pěkně ke dvojici, sic již cítila jistou bolest a vyčerpání v tlapkách, nechtěla se zase složit k zemi a tam zůstat až do nekonečna. ,,Zdravím vás.“ řekla s neutrálním tónem v hlase, sedla si téže k nim, s tím, že ještě nedomluvila, proto pohled svůj věnovala Einarovi. ,,Na louce jsem bohužel nic nenašla, zima je přeci jen stále dost velká na to, aby tam něco rostlo.“ obeznámila ho s její informací, proč se vlastně s prázdnou vracela. Vskutku, ještě byla dost brzy na hledání bylinek, zimní období ještě stále nekončilo a sněhu bylo pořád ještě dosti na to, aby se tam nějaké rostliny nacházely. O tom, jak se její výlet tak trochu více zvrtl zatím neměla v plánu nějak zmiňovat, alespoň prozatím.

//Hraniční pohoří

Pokračovala dále po stezce, kde si uvědomovala každičký svůj krok, kterým našlápla na zem a šla trochu pomaleji, nezastavovala se ale ani na vteřinu malou, čas ji to jaksi ani nedovoloval, alespoň ona si to myslela. Jak dlouho mohl čekat? Vlčice zbarvena do pískových barev ale naštěstí měla svůj vlastní důvod, proč se tak dost zdržela, vskutku, nebylo to nic příjemného, když bloudit tím neznámým územím, kde bylo jen šílené vedro, musela, teď již ale nebyla v oáze, byla u hor, tak jak ona sama chtěla. Rozhlížela se všude kolem sebe, aby našla alespoň nějaký náznak zrzavého kožichu patřící Einarovi, na packy svoje si ale téže pozor dávala pro jistotu, nebylo již ale tak strašné. ,,Einare?“ vyřkla to jediné jméno, a snažila se opět nezabloudit, i když někde tu musel být, tím si byla jistá. Teď stačila jen jedna věc – následovat pach a držet se tohoto území, které Alateyské smečce patřilo, tedy její nové rodině.