Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Tichá zátoka

Nakonec se dvojice vlků dostala až velmi rozlehlou pláň, mířící až dál ke zlatému lesu, kam ještě neměla možnost se béžová ještě předtím dostat, toto území však vypadalo velmi dobře a rozhodně se nezdálo jako špatný nápad se na toto místo ještě někdy podívat někdy znova v této blízké době, nejspíše zde mohla růst opravdu velká škála rostlin, to znamenalo i bylin, které vždy byli k užitku. Setekh se svým stopováním pokračoval dále, než si všiml jakéhosi stáda koz, držící se v blízkosti řeky. To mohla být pro vlky velká šance pro úspěšný lov, proto jakmile se vlk přikrčil k hlinité zemi, Astrid na nic nečekala a učinila to samé. K jeho slovům se opět jen pokývla hlavou na znak porozumění, nechtěla plýtvat slovy, když jich nebylo třeba, navíc ani nemohla mu co namítat, byla pouze pravou tlapkou, co se mu snažila pomoci. Už jen čekala na moment, kdy se Setekh odplíží na druhou stranu ke kozám, mezitím jen zůstala na místě a pozorovala jedno ze zvířat, které se mohlo již brzy stát jejich kořistí.

Jakmile si vyslechla názor Setekha, krátce jen přikývla k jeho slovům, vskutku tohle území nebylo tím nejideálnějším pro hledání své kořisti, proto se jako mnohem lepší a efektivnější způsob zdál najít jinou, spíše zelení pokrytou krajinu, kde se šance pro úspěšný lov mohla zvýšit. Navíc, s přicházejícím začal i bílý sníh pomalu avšak jistě roztávat, proto i se nemuseli pořádně strachovat se skutečností, že by nenašli vůbec nic. Astrid se vlastně tak trochu i divila sobě, že vůbec tohle období chladu přežila vzhledem k tomu, jak její stavba těla vypadala, byla za to ale velmi ráda, navíc už měla i jistotu, že vše již bude vše lepší, měla totiž po svém boku smečku, nějaké území, kam se mohla vždy vrátit a mít jistotu, že tam nebude sama. Když si všimla, že vlk s žíhaně zbarvenou srstí našel nějakou stopu a rozešel se dále, bez jakýkoliv slov ho následovala dále.

//Zubří pláň

//Kvílivec

Dvojice vlků dorazila na místo pro ně doposud neznámé, ani jeden z nic zde ještě předtím nepobýval, proto bylo nejdříve dobré pro oba se zde porozhlédnout a zjistit poté případné další informace, zase se ale neměla v plánu od něj rozdělovat, spíše jít vedle něj a dívat se před sebe. Kručení v jejím břiše pomalu, avšak postupně již začala pociťovat, a to i přesto, že její tělo bylo zvyklé dostávat do sebe jídlo velmi málo, bohužel ale podle toho i vypadalo, což přinášelo dost značné nevýhody. První věcí, které si zde všimla a byla jakousi nepatrnou odlišností od ostatních míst, které předtím viděla, bylo ticho, které se rozléhalo všude, kam jen se zaposlouchala, doplněno o jemné šumění mořských vln. Toto místo se jí dosti líbilo, mohlo to býti zapříčiněné nejspíše právě tím, že na první pohled působilo, jako klidné místo, kde si mohl kdejaký vlk pročistit hlavu od nejrůznějších myšlenek. Přemýšlejíc nad tím, kde by se mohla kořist nacházet, pohlédla směrem k moři, několika krůčky se dostala až na žlutě zabarvený písek a zavřela na chvíli oči. Byl to příjemný pocit, být takhle sama, sic ve skutečnosti měla po boku ještě Setekha, i tak měla pocit, že tady byla jen ona.
,,Pěkné místo, musím říci. I když, nevím, jestli zrovna tady se nám podaří něco najít, ale myslím že to můžeme alespoň zkusit, co říkáš?“ netrvalo přílišnou dobu, a opět hledíc na svého společníka, mu vyřkla, co si o tom všem myslela. Vskutku, nejspíše se nejednalo o nejideálnější místo pro hledají velké lesní zvěře, něco se ale zde nacházet určitě muselo.

Stále dívajíc se před sebe, se snažila zachytit nějaký ten pach patřící nějakému zvířeti, kterému by mohli ukončit jeho život tak, aby sami se mohli naplnit své hladové žaludky, prozatím však její snažení bylo marné, ať již si přála či nikoliv, nic se prozatím nezměnilo a nepředpokládala, že se ještě na něco narazí. Dostalo se z ní jen tedy pouhé povzdychu, vypadalo to, že dnešním dnem se jí opravdu nic nedařilo tak, jak si ona sama představovala, ostatně, vše tohle začalo již od včerejší noci, kdy jako kdyby nedokázala odtrhnout svá bledá očka od té jedné věci, a ještě ke všemu její mysl byla zaneprázdněna poblouzněnými myšlenkami, které falešnou láskou oplývali. Ne, už na to nemysli, je to pryč.
Zatřepala rychle hlavu, svůj zrak obrátila na Setekha, který nejspíše již našel cestu, kterou se mohli vydat společně a mohli se opět pokusit najít to, co tak urputně hledali zde u jezera. I přes skutečnost, že vypadal při svém kroku kupředu dosti váhavě, rozhodla se jít za ním, sama ani tolik ostatní území neznala nebo je nenavštívila vůbec, mohl to být tedy alespoň dobré pro prozkoumání dalších míst, kterých se jejich tlapky ještě předtím vůbec nedotkly.

//Tichá zátoka

Všimla si toho, že ani oni sami zde nebyli, k vodě se začala blížit další dvojice vlků, proto i střihla uchem. Oba přítomné, však jen s klidem ignorovala, nevypadali, že by měli v plánu se blížit k nim, stejně to vypadalo, že neměli zájem o vedení jakékoliv diskuze. Místo toho se raději rozhlížela kolem sebe, jen pro svou vlastní jistotu, jestli se nenachází u nich nějaká potencionální kořist, bylo to však marné, žádné zvíře neviděla, vypadalo to tedy, že se museli vlci přesunout trochu dále. Astrid neměla v plánu nějak celý jejich lov řídit, spíše právě naopak, pouze jen trochu pomoci Setekhovi, aby na to nebyl sám, i přesto, že její kondice na tom nebylo zrovna nejlépe. Upřímně, dosti se těšila na jaro, které jako zázrakem pomalu přicházelo, bylo to totiž čas, kdy mohla pořádně nabrat sil tak, aby svým vzhledem nepřipomínala vyzáblou tulačku, kterou ještě donedávna bývala, alespoň mohla mnohem více pomoci Alatey, ve chvíli, kdy to potřebovala.
,,Ano, to bychom mohli.“ odpověděla s nepatrným úsměvem ve tváři, nejspíše z toho, jak vlk sám sebe poté opravil, nakonec ale téže rozhlédla a zavětřila, jestli opravdu nějaký pach nenajde, zároveň však vyčkávala na to, jestli žíhaný vlk sám nějakou stopu neucítí.

1) 11

2) potkala Danteho, nakonec se ale sama vydala za Einarem, v ruinách pak na ni čekal Amorek který ji pěkně pomotal hlavu :D

3) poznala dalšího člena smečky, idk

O tomto vlkovi se rozhodně nedalo říci, že by byl nějak upovídaný, nýbrž naopak, spíše mlčenlivostí překypoval a když nemusel, tak nepoužíval žádná slova a spíše k ní mluvil svými gesty. Astrid si nějak nestěžovala, sama si dokázala užívat ticha, pokud se jí taková možnost naskytla, pokud ale vzroste v to spíše trapné, kde nikdo jako by nemohl ani tlamou pohnout, načež nějakou větu vyslovit, v takovém případě bývala spíše nervózní a neměla tušení, jak se z takové situace dostat. Vypadalo to ale, že s tmavým vlkem bylo si alespoň co o čem povídat, i kdyby to měla býti pouze krátká konverzace, mohlo být ráda, kdyby trapno se neobjevilo.
Pokývla se značným zaujetím na jeho slova, sama se i podívala směrem, kde údajně toto vlčí společenství se mělo nacházet, dle jeho popisu se muselo nacházet v pouštích, což byla asi nejpodstatnější informace, neodpočívala ale však ani jedné z těch, o kterých ji Tiara vyprávěla, když se béžová dostala na území Moisu. Je to snad nějaká nová smečka? Astrid to přišlo zvláštní, celkem to vypadalo na pět smeček, což bylo více než dost, zase ale netušila, jak Mois byl rozlohou velký, třeba mohlo být i větší než si jen dovedla představit.
Koukla na něj, když se zmínil o tom, že zrovna jeho přáním bylo ulovit si nějakou kořist, naštěstí jaro již se čím dál rychleji objevovalo, což bylo dobré i kvůli potravě, která se dala již mnohem lépe najít. Pro béžovku to bylo dost štěstí, že vůbec toto období zimy přežila, vzhledem k tomu, jak velmi vyhublá za tu dobu co se toulala samotná byla. Nejdříve se pohledem podívala na svá dosti viditelná žebra, nakonec ale opět ho vrátila na svého společníka. Nemohla mu nabídnout pomoct se zdoláním něčeho velkého, ne v takovém stavu, kdy sama nic většího nemohla ulovit a měla právě spíše odpočívat, bylo pravdou ale, že musela si také něco obstarat sama bez pomoci smečky, nemohla vždy čekat, až jí něco přinese Einar přímo před čumák, takhle to nefungovalo. ,,Taky bych si mohla něco najít.“ řekla jen zamyšleně, nic víc k tomu nedodávala.

Jméno: Astrid
Smečka: Alatey
Zaměření: Léčitelka
Člen discord zahrádky: Ano

I přesto, že to byla asi jen chvíle od doby, co se prvně spatřili, Astrid si na vlkovi všimla jakési změny, a to především, když z něj dostala nepatrná omluva – působil již trochu jinak, více uvolněně, jako kdyby ten všechen zmatek a prvotní hněv ho již opustil a on začal ukazovat svoji jinou stránku, tu lepší. A když to možná měla i menší očekávání ve změně chování, třebaže jen malé, už jen kvůli tomu že si uvědomil, že jeho domovina se zde nenachází, párkrát překvapeně zamrkala, spíše čekala, že tmavý vlk projeví jakousi mrzutost, nejspíše ale bylo zbytečné dělat si první dojmy, když ho neznala tak pořádně a předtím ho viděla jen jednou.
,,Ne v pořádku, jsem Astrid.“ kývla krátce hlavou po své opakovaném představení jejího jména, opět mu věnovala jeden ze svých mírných úsměvů, chvíli na to ale obrátila svůj pohled k louce, kde se nacházela ještě před chvílí, opět začala přemýšlet jen tak pro sebe.
,,To muselo být hrozné, najednou se z pouští dostat do neznáma, že?“ vyřkla nahlas, nechávajíce svůj pohled na tom samém místě, chtěla celou konverzaci trochu více rozvinout, třeba se tak mohla i něco zajímavého zjistit, informace z něj ale tahat zase nechtěla, těžko říci, jestli by dokázal povědět například něco o smečkách. ,,No, vlastně asi ano. Já… když jsem se od tebe oddělila, šla jsem na sever, k horám, chtěla jsem se tam porozhlédnout. Pak jsem ale narazila na poměrně mladou smečku, kde mě vzali mezi sebe.“ na chvíli malou se jen zadrhla, netušila, jestli byl dobrý nápad mluvit o dalším vlčím společenství, nakonec se ale přec jen o ní zmínila, aby Setekh případně věděl, co ho v horách čeká. A sice tento vlk nebyl nejspíše ideálním vlkem, co by se mohl k ní do smečky připojit, neboť z úplně jiných končin pocházel, minimálně se o ní mohl v budoucnu zmínit dalším vlkům, které mohli projevit svůj zájem, což vždy bylo dobré, nemohli být věčně jen oni tři, další členi byli potřeba.

Jakmile měla již pocit, že je vody se napila až dost, chvíli jen pozorovala odraz své béžové srsti ve vodě, jenž hladinu měla po celou dobu klidnou, kromě chvíle, kdy se ještě předtím růžový jazyk vlčice dotkl jezera, aby mohla svoji žízeň uhasit. Připadalo ji zvláštním, co se minulý den odehrálo, za normálních okolností se mohl prvně zdát, že jeden den uběhne tak rychle, jí to však připadalo, jako kdyby se všechno táhlo pomalým tempem a i přesto se stalo tolik věcí. Něčeho litovala velmi, čemuž se ani nedalo divit, Amorek vskutku zatočil s její hlavou až přílišně, což moc dobrého mezi vztahy všech členů smečky Alateyské nepřineslo, existovaly však i momenty, za které byla opravdu vděčná, a i díky kterým mohla říci, že se její život změnil, i kdyby to mohla být jen malá změna.
Netrvalo dlouho a Astrid zaslechla nějaké kroky mířící rovnou až k ní, proto jen její hlava se společně s ušima prudce narovnala, aby jen dokázala zjistit, o koho se to ve skutečnosti jedná. Žíhaná srst po celém těle, černá maska přes obličej, rudé oči, které byť jen na pohled první mluvily do její duše… již si vzpomněla, jednalo se o toho vlka, který se zrovna dostal poprvé na území Moisu a snažil se jen zjistit, kam se to dostal, při jeho štěstí však právě tato vlčice na něj narazila. Jaké že má jméno? Měl ho takové zvláštní…
Na nic nečekala, narovnala se a rozešla se až k vlkovi, jeho mávnutí mu opětovala, přičemž ve tváři jí pohrával nepatrný úsměv. Sic se mohlo zdát zvláštním, že zrovna u někoho, kdo nebyl k ní úplně nejpříjemnější již ze začátku byla ráda, že ho mohla opět vidět, Astrid si to nebála přiznat. ,,Zdravím! Setekh… že ano?“ natočila mírně hlavou na stranu, když se snažila odhadnout jeho jméno, zdálo se vskutku zvláštním a nebyla si jím úplně jistá, proto bylo lepší se optat. ,,Už jsi našel co jsi hledal?“ nadhodila mu otázku s koutky pozvednutými, zajímalo ji, jestli i měl již tu čest se dostat do pouští, kam si snad i přál jít.

//Hraniční pohoří

Nakonec se přeci jen ještě dostala od kvetoucí louky trochu, nikoliv však do pouště, nýbrž k jezeru, kde se ještě vůbec předtím nezastavila. Proto jen se zůstala stát na místě a celé území si v klidu prohlížela. Věc, které si všimla již na pohled první, byla právě vodnatá plocha, která byla opodál a vzhledem k tomu, že sněhu již tolik rozhodně nebylo, bylo být dobré se tam zastavit a pořádně uhasit svoji mírnou žízeň, kterou znenadání pociťovala. Proto klusavým tempem se dostavila až vodě a sklonila se k hladině, nepila přílišně dlouhou dobu, zato však si opět si užívala toho příjemného klidu, který se jí dostavil. Ano, někdy to bylo rozhodně skvělé, nepřemýšlet nad ničím špatným a žít v přítomnosti. Jenže pro Astrid tato doba netrvala nijak dlouho, opět se jí totiž vybavilo, jak toho pocitu lásky se jí dostalo, když spatřila vůdce smečky Alateyské. Na to ihned zavrtěla hlavou a nepříjemně zavrčela pro sebe, doufala, že výčitky nebude mít věčně, zatím to tak ale nevypadalo.

//Úkryt Alatey

Nakonec se jí úspěšně podařilo najít správnou cestu pryč ze smečkového území, musela však opět čelit další menší překážce – tomuto území, sic nebylo vždy nejlepší při překračování, jelikož si musela vždy dávat pod packy, aby náhodou neslétla na nepříjemný a nerovný terén, Astrid ale naštěstí nikam vůbec nepospíchala, proto tato věc pro ni nebyla až tak důležitou, i tak bývalo vždy lepším si dávat pozor, kam tlapku jen položí. Byla zde, neboť si chtěla jednoduše provětrat hlavu, vůbec nikam nepospíchala, vždyť ani nebylo kam, a menší příjemná ranní procházka se zdála býti jako ideální na vytřídění si myšlenek. Ano, to co pociťovala předešlou noc možná bylo pěkné a mohlo se jí i v hloubi duše líbit, nebylo to však správné. Ne, takhle se cítit neměla, hlavně když je znala jen krátkou chvíli, takhle z toho byla akorát spíše jen rozhozená. I když to nějakou chvíli trvalo, přec jen se úspěšně dostala až z nepříjemného povrchu až dolů, proto na nic nečekala a mířila si to přímo k louce, dál však jít nechtěla, neměla zájem opět se ztratit v tom šíleném území, kterým poušť byla.

//Kvílivec

Když béžová vlčice otevřela své bledé, do modra zbarvené oči, první věc, která se jí naskytla, bylo světlo slunečních paprsků, které svítilo do kamenné místnosti. A přesto, že ještě nějakou menší únavu z předešlého dne pociťovala, již nedokázala zavřít svá očka a nechat svoje myšlenky proplout ke snům, proto jen se zvedla ze země a porozhlédla se kolem sebe. Pohled se jí naskytl na dva ještě stále spící vlky, dlouho ho však neudržela, zavrtěla hlavou a podívala se na zem pod ni. Byla si vědoma toho, co se včera zde odehrálo, a právě proto ještě více měla výčitky svědomí z toho, jak hloupě se zachovala k oběma vlkům, že snad až stydno jí za sebe bylo. Jenže v tu chvíli se nedokázala jednoduše ovládat, sama vůbec netušila, proč takové myšlenky jí v hlavě napadaly, za normálních okolností by se jí to opravdu nestávalo. Jenže tohle bylo… jiné.
Krátce zívla a pak se pomalým krokem vydala ze schodů k východu z úkrytu, přičemž si neodpustila krátký pohled v ruinách, ještě stále si nezvykla na něco tak zvláštního, ale na pohled velmi zajímavého. Když se před ní krátká ulička objevila, dostalo se z ní menšího povzdychu, opravdu nerada myslela na to, jak včera se předváděla, ale nedokázala pochopit, proč se to všechno vůbec událo.

//Hraniční pohoří

Opravdu to chvílemi vypadalo, že kdyby Dante otázku svojí nepoložil, byla by schopna vlčice se dívat na Einara celou noc s pohledem zamilovaným, ba i možná mnohem delší dobu, kterou ani ona samotná si nedokázala představit. Nakonec jen ale chvilkově pohlédla do Danteho tváře, zkoumajíce jeho tvář se v její mysli vytvářely další myšlenky obohaceny láskou, která ale byla naprosto falešná. Chvíli byla jen ticho a ani hlásku ze sebe nevydala, když sám šedivý se slovy skončil, neodpustila si menší zazubení, které bylo i na první pohled viditelné, sic měla v hloubi duše z jejího chování velké výčitky a stále dost nechápala, co se s ní děje, nebyla jak Einar – nechala své myšlenky vyplout až na samý povrch. Nevěděla ale, že to mohlo být dost špatné rozhodnutí. To teď však bylo jedno, byla tu sama, jen ona a ti dva vlci. ,,Oh omluv mě, ale máš pravdu, že jeho vzhled odpovídá tomu, čemu se krása říká.“ přikročila a natáhla se k němu, a řekla z části potichu tak, aby jeho slova slyšel především on, nebylo ale pochyby o tom, že možná by i tyto slova klidně vyřkla nahlas tak, aby je i druhý společník slyšel. ,,Budu už hodná.“ uculila se, nakonec se ale otočila, nechajíc její chlupatý ocas, aby se vznášel mírně nad jeho bradou, nedotkla se vlka ale úplně. Nakonec se vydala za Einarem až do místnosti, kterou zdobily především čtyři trochu menší stromy a samozřejmě i lišejník na kterou shlížela, nedopustila si ale očkem kontrolovat Einara, který šel před ní. Celou tu dobu z něho vyzařovala především… zmatenost. Jako kdyby celý ten jeho chlad najednou byl pryč, a on ani sám netušil, kým ve skutečnosti je. Chtěla vědět, proč se tak choval, byl snad takový i normálně? Přec jen, ona sama ho neznala ani dobu dlouhou, bylo jí to ale naprosto jednou, Amorek jí zatočil s hlavou až moc, že chtěla tu být pro vlka, který ale cizím jí byl.
,,Inu, pokud tedy toto má být můj domov, velmi ráda zde zůstanu.“ pověděla mu se sladkým úsměvem na tváři, který mu s ochotou darovala, bylo pro ni jen velkým štěstím, že někoho, jako byl on potkala a on ní pomohl ve chvíli, kdy to nejvíce potřebovala, kdy její stav nebyl v pořádku, jenže pak se objevil on, ten vlk nesoucí jméno Einar, snad jako princ na bílém koni. ,,Einare… děkuji ti, že jsi mi pomohl. Že jsi mi pomohl teď, kdy to nejvíce potřebuju.“ úsměv jí nemizel, v hlase ale byla jakási vážnost, i přes to, že stále ty šílené myšlenky nechtěly odejít pryč z její mysli, tohle byla věta, kterou by snad i řekla normálně, tedy alespoň jednu část z ní. Byla mu za to vděčná, opravdu.
Když ze zrzka padl návrh, jestli na místě mohou již odpočinout, nic k tomu neříkala, jen si sedla na zadek a v krátkosti zívla. Bylo pravdou, že byla už opravdu unavena z toho, co se jí za celý den událo, a již vzhledem ke skutečnosti, že delší dobu opravdu nezažila pořádný spánek, tato chvíle byla k tomu ideálním. Potřebovala doplnit síly, už jen kvůli tomu, že se ve smečce nacházela, nemohla tedy umřít hlady, už jen pro Einara. V krátkosti opět začala zmatkovat, uvědomujíc si celou tu situaci a tu skutečnost, že si opravdu dovolila moc, jen zakňučela a dívala se do kamenité země. Proč? Proč jsem taková najednou? Co se to děje? Přemýšlela o všem, co se dneska přihodila, sama ani nemohla uvěřit tomu, jak rychle ten čas utíkal. Prvně se setkala s Tiarou a neměla ani zdání o tom, že by ve vlčím společenství mohla být, a najednou byla členem smečky. Společně s Einarem. A možná taky s Dantem, kdo ví.

lol jsem prvně nečekala že se toho odznáčku dožiju ale stalo se
procenta poprosím do síly a tlapku do vzduchu, všechno ostatní taky zapsat

jinak moc díky za super akci!