Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Kvetoucí louka

Vypadalo to, že vlk jaksi neměl proč za ní lézt, proto ho nechala tam kde je a sama se rozhodla najít zpět místo, odkud sem přišla. Upřímně, dosti ji zaráželo, že někdo jako on byl součástí této vlčí společnosti, byl takový… zvláštní. Ano, sic bylo pravdou že nevypadala vůbec dobře, co se týkalo jejího stavu, nebyla to však věc neřešitelná. Nemusel jí hned zezačátku podceňovat. Nakonec ale toho šediváka ze svých myšlenek odstranila ihned pryč, potřebovala se soustředit na mnohem důležitější věci. Louku již dávno přešla, a dostala se až sem, k místu, kde ještě předtím nebyla. Ano, nebyl to ten les, kde předtím jí Einar ulovil králíka, i tak si nemyslela, že by nějak ztracena byla, možná i v těchto místech se mohla nacházet již Alateyská smečka. Zavětřila, aby nějaký známý pach našla, když v tom našla jakousi cestu, kam by se mohla vydat. Proto ani na vteřinu neváhala a rozešla se, musela být však mnohem opatrnější, vzhledem k tomu jak nestabilní to zde bylo, navíc i pod sněhem se mohlo skrývat cokoliv. Svým pohledem pokračovala po stezce vedoucí do hor, o které zrzek mluvil, jeho tu však nikde neviděla. Povzdechla si, přičemž do vzduchu se dostala menší pára, která v mžiku zmizela a pokračovala dále, měla za to, že již byla blízko svému cíli.

//Alatey

Všimla si náhlé, na první pohled možná i nepatrné změny jeho chování, což ji poměrně dost zmátlo, byla tu teprve chvíli, a už si stihl o ni obrázek udělat za tak rychlou dobu. To už stačila jedna věta a vše pro něj bylo naprosto špatně? Mrskla nepříjemně ocasem, když si ji prohlédl ze všech stran a z tlamy se mu dostala ta uštěpačná poznámka, kterou sic si vlk říkal spíše pro sebe, Astrid měla pocit, že nic dobrého ze strany jeho tím nemyslel. Přemýšlela, čeho špatného se jen dopustila a zda-li toto všechno nebyl jen nějaký hloupý vtip. Musela uznat, v kondici nebyla vůbec dobré, žebra jí všude trčela a ani zvíře si neměla sílu ulovit, to pravda vskutku byla, neznamenalo to ale ihned, že byla neschopná. Stačila nějaká ta doba, a vše mohlo být opět jako kdysi, nemusela to být jen obyčejná troska. Jen čas to chtělo.
,,Jdu zpět k horám, jak sis mohl všimnout.“ pokrčila rameny a také se ohlédla k horám, na rozdíl od vlka se ale rozešla směrem k nim. Nehodlala tu jen tak stát a oxidovat jako on, Einar jí řekl, že na ní čekat bude, musela ho tedy vyhledat. ,,Tak já si půjdu pěkně projít svůj nový domov a ty zatím tady můžeš očumovat další vlčice.“ ohlédla se ještě k němu s lišáckým úsměvem na tváři, dále ale neměla důvod se s ním vybavovat o ničem, proto proto pohled svůj od něj odvrátila a pokračovala v chůzi na této louce.

//Hraniční pohoří

Znenadání zaslechla písková jakýsi hlas ozývající se za ní, doplněný dalšími kroky, a bylo dosti jasné, že to volání bylo mířené právě na ni, proto se nepatrným povzdechem zastavila na místě a svůj pohled, který byl doplněn o jakési malé překvapení stočila přímo k neznámému. Ano, byl to ten úplně samý vlk, který zrovna posedával s tou velkou vlčicí s kožichem do černa zbarveným, jaksi ale svoji diskuzi již s ní rozpadl a kráčel si to z nějakého důvodu pěkně až k ní. Zprva byla Astrid trochu zmatená, toho vlka vůbec neznala, připadalo ji tedy divné, proč by po ní sakra něco chtěl, čichové buňky ji ale mírně ujistily v tom, že by mohl být s nějakou tou pravděpodobností součástí Alateyské smečky, což ji i dost uklidnilo, i raději se chtěla zeptat, jestli opravdu patří do této vlčí společnosti. ,,Můžu nějak pomoct?“ řekla první věc co ji napadla, netušila, jak na to zareagovat, proto si raději spíše počkala na to, co z vlka vypadne. Nadále jen mlčela a na tváři si držela svůj neutrální výraz.

//Oáza

Zápis rychlohry s Dantem a Solf
Písková vlčice došla rychlým tempem až k samotné louce, kde se objevila již předtím. Když si všimla skutečnosti, že místo se změnilo z horkého, plného písku na chladné, obsypané bílým, mrazivým sněhem, v duchu si jen ulevila, neměla již v plánu bloudit naprostým neznámem a přitom potkávat ledajaké vlky. Porozhlédla se, toto již naštěstí poznávala, proto se vydala klusavým tempem dále, po louce. V dálce, u vody si však všimla jakési dvojice vlků. Zavětřila, zřejmě se jednalo a vlka a vlčici, i když, ta černá působila na pohled jako samec, vzhledem k její výšce. Astrid ale bylo jasné, že ty dva ještě předtím nikdy nepotkala. Ani neměla v plánu s oběma vlky navazovat vztahy, potřebovala být u hor co nejdříve, proto jen dvojičku obešla velkým obloukem a pokračovala dále.
Konec zápisu rychlohry

Ještě ani omylem nebyla na konci své cesty, potřebovala ještě dojít až k území smečky Alatey, své tempo ale nijak nezpomalovala, mnohdy spíše naopak. Netušila, co ji tam tolik táhlo, a i když už mírně pociťovala jakousi únavu, nezastavovala se. Možná to bylo skutečností, že potřebovala najít Einara, vzhledem k tomu, že jí řekl, že na ni bude čekat, doufala jen, že si to tedy nerozmyslel a nešel do hor již sám. I když, možná to místo mohla najít i sama. Snad.

//Kvetoucí louka

Vlčice zbarvena do pískových barev šla dále, kam jí jen tlapky vedly, ještě stále měla v plánu se porozhlédnout okolo sebe, jestli se zde nějaké bylinky mohli nacházet, v tuto chvíli se jí i dost hodily, avšak nedokázala najít byť jen jediný náznak nějaké menší rostlinky. Kterou by mohla využít. Okolní vzduch se začal oteplovat, a dokonce i z pevné, hlinité země posypané bílým, mrazivým sněhem se postupně objevoval, žlutý písek. Astrid si to náhle uvědomila – byla ztracena. S náladou vskutku naštvanou mrskla ocasem, místo toho, aby se v tuto chvíli nacházela v horách, ve smečce, bloudila jako pomatená po místě, které absolutně neznala. Vskutku, vlčka ještě nikdy předtím nevstoupila na podobná, nebyla na nic takového zvyklá. A sic si to nerada přiznávala, tak potřebovala něčí pomoc, netušila, jak dlouho by jen bloudit tu mohla. Proto se jen kolem sebe porozhlédla, když však neuviděla ani náznak byť jediného vlka, pokračovala dále do neznáma.

Zápis rychlohry s Anakhi
Nakonec se jí podařilo narazit na jednu menší vlčku se zrzavým kožíškem, nesoucí jméno Anakhi, se kterou se potkala dosti neobyčejně, a to tak, že se jí Anakhi do ocasu hravě zakousla. Zničehonic jí malá vlčka nabídla svoji pomoc dostat se z oázy, kterou Astrid bez jakýkoliv námitek přijala, chtěla se co nejdříve dostat z touho místa pryč, ještě předtím se ale dostala k vodě společně s maličkou, aby mohli obě vlčice uhasit svoji žízeň, kterou z nekonečného horka pociťovali, především ale Astrid byla vskutku žíznivá. Nakonec se ale přeci jen obě vlčice vydali směrem pryč z těchto pouštních míst, původně i Anakhi měla v plánu sebou vzít, aby jí jen ukázala, jaké výhody jen mohou takové hory mít, pak si však uvědomila, že u cesty k horám na ní vůdce Alateye čeká, proto se snažila nějakým způsobem vymluvit, jestli by se nemohli rozdělit, což se jí ostatně i podařilo. Ve chvíli, kdy se písek začínal vytrácet z jejich pacek, odešli svojí cestou pryč.
Konec zápisu rychlohry

Nakonec i Astrid dala své sbohem maličké, která se již vydala zpět k tomu jejímu písku, na kterém celou tu dobu pobývali. Upřímně, pro vlčici to byl skvělý pocit, opět stát na pevné půdě, bez toho, aniž by netušila, kam jí jen její krůčky zavedly, asi i proto byla za přítomnost maličké vděčná. I ona se tedy ohlédla ke své nynější domovině, a vytratila se z tohoto území, směrem na louku, kde byla již předtím.

//Kvetoucí louka

1) 7 (plus 2 za rychlohru, není zapsané ale bylo to za tento měsíc, kdyžtak připíšu k další výplatce)

2) narazila na Einara, přidala se do Alatey, bloudila v oáze (nezapsáno)

3) přidala se do smečky >:3

procenta kdyžtak poprosím na vytrvalost
jinak nevím jak dante, ale já bych určo nějakou akcičku přivítala

//Tajga

Tlapky pískové vlčice se nakonec odvážily vstoupit na toto území, na rozlehlou louku pokrytou značnou hromadou sněhu, kterého prozatím nepřibývalo, neboť v této chvíli žádné vločky se na obloze neobjevily. Doufala jen, že Einar tuto krajinu na mysli měl, vskutku nechtěla bloudit územím, do kterého předtím nevkročila, věděla ale, že se stačilo pouze stezky u hor držet, a poté by opět vůdce Alateyské smečky spatřila určitě. Zastavujíc se na místě, neparně vydechla, čímž se i malý obláček páry objevil ve vzduchu, a stoupal výše a výše, netrvalo to ale dlouho a již ho ani vidět nebylo. Důvod, proč se zde jen nacházela, byl poměrně jednoduchý – nějaké bylinky bylo potřeba nalézt, aby jen nepřišla s prázdnou. Byla vskutku ráda, že Einarovi se zalíbila myšlena mít ve smečce léčitelku, byla to také podstatná část jakéhokoliv vlčího společenství, a Astrid měla zájem se toho chopit, pokud nebyl kdo jiný by mohl toto místo zastoupit. Již chtěla pohled svůj stočit k zemi a začít hledat nějaké byliny, které by mohli se tu vyskytnout, nakonec ale se rozhlédla kolem, napadlo jí se podívat i po okolních místech, třeba i tam by se něco mohlo nacházet, a pokud by jen tam nic nebylo, mohla se vrátit zpět sem, na tuto louku. Proto se dala do kroku, až k samotnému konci louky, a třeba i dále.

//Oáza

//Nížina hojnosti

Celou tu dobu, až k samotnému území tajgy, následovala Astrid zrzavého společníka, přičemž se někdy za nějakou dobu rozhlédla kolem sebe, aby jen si zapamatovala tento les co nejlépe, přeci jen, nacházela se u území své nové domoviny, musela se zorientovat co nejdříve to šlo, aby se poté netoulala s tím, že absolutně netuší, kde se jen nachází. Jakmile jí Einar vydal jednoduchý pokyn, nic neříkala a sedla si na zem, nechtěla se tu jen tak lehce ztratit, z toho by jistě oba radost velkou neměli. I tak jí zvědavost nedala a chvilkami se pokukovala po lese, i tak ale stále vyčkávala, dokud se i zrzek nevrátí se svým úlovkem pro ni. Bylo to od něj gesto vskutku šlechetné, ona sama postrádala už tak dost sil a hlad se postupně zesiloval, což nebyl nic dobrého, vzhledem k tomu, v jaké stavu její tělo nyní bylo. Když zaregistrovala kroky mířící k ní, nastražila uši a svůj pohled stočila k příchozímu. Byl to Einar, který v tlamě nesl tělo mrtvého zvířete, mohla si i povšimnout té čerstvé krve, která na králíkovi zůstala. Zvedla se ze země, a když jí vlk k nohám položil zajíce, švihla ocasem a bez jakéhokoliv váhání se do kořisti hltavě pustila. Byla za to opravdu ráda, cítit znova tu chuť čerstvě ulovené kořisti. Když se jí však vlk zeptal, jestli má tu čest s léčitelkou, jen rychle přikývla a když už měla dost, oblízla si čumák. ,,Dobrá, pak za tebou přijdu. Jinak díky.“ vyřkla nakonec slova, na tváři se jí objevilo menší pousmání, pak se ale již otočila směrem od Einara a odkráčela si pryč, směrem k louce, o které vlk před nějakou chvílí mluvil.

//Kvetoucí louka

I na tváři pískové vlčice se objevil výraz odpovídající určité spokojenosti, přičemž si ještě oblízla svůj růžový čumák, doplněný o pár nepatrných jizev které tam byli již nějakou tu dobu. Oba vlci byli sami pro sebe potěšeni, neboť to, po čem toužili již získali, Einar měl nového člena své vlčí společnosti a Astrid zase novou rodinu. Bylo vskutku zvláštní nad tím popřemýšlet takto zpětně, velmi dlouhou dobu obývala sama, bez žádného jiného vlka se kterým by jen byť jediné slůvko prohodila a najednou, když se tu ten zrzák objevil, již se přidala do Alateye. Musela čelit novým věcem, novým povinnostem, byla si ale jistá tím, že nějak to zvládne a třeba si i navzájem mohli získat nějakou důvěru. On ke své člence a ona ke své smečce. Kývajíc krátce hlavou k vlkovu přivítání se poté rozešla stejným směrem jako on, rovnou si tak mohla prohlédnout alespoň malou část tohoto teritoria, třeba v pozdější době se mohla podívat i někam jinam, aby nějak se tu zorientovala. Vypadalo to, že měli namířeno až k nějakému lesu, kde se mohla nacházet i nějaká potrava, kterou Astrid nutně potřebovala, aby její kručení v břiše konečně utichlo alespoň na malou chvíli.

//Tajga

Upřímně ani neměla zdání o tom, jestli její nabídka byla pro něj nějak vhodná či přínosná, doufala však na to, že svoji šanci dostane a dokáže, kým je doopravdy zač, možná třeba ani ne teď, ale jednou rozhodně. ,,Ano, samozřejmě.“ přikývla jen k jeho slovům, bylo snad jasné, že když loajality a věrnosti bylo až příliš, nedopadalo to vždycky dobře. Ale nemyslela si, že by se takováto situace mohla někdy Einarovi přihodit. Tedy, doufala… Když jen zaslechla větu, která mluvila o tom, že nějaká možnost dostat se do Alateyské smečky přeci jen byla, na tváři se jí objevil mírné pousmání, to byla za slova, která chtěla od něj slyšet, a také se jich dočkala. ,,Tedy, pokud Alatey hledá nové tváře, ráda se přidám.“ řekla jen, aby dala jasně najevo, že jeho nabídku přijímá. ,,Předpokládáš dobře.“ kývla hlavou, ten pocit čerstvého masa v tlamě již nějakou dobu vskutku nepociťovala a podle toho i vypadala, dokonce když na to pomyslela, měla pocit, jako kdyby kručení v břiše cítila. A byla pravda, že pokud se chtěla do hor dostat, musela svůj stav vylepšit a zbavit se viditelnosti jejích žeber. Proto i ona se zvedla ze země a krátce se oklepala, aby jen našla něco, co by jí mohlo zaplnit její hladový žaludek.

Samozřejmě, celou dobu naslouchala všemu, o čem se jen Einar zmínil, poté uznale pokývla hlavou a rovnou ji přivedla do svých vlastních myšlenek, aby mohla pořádně popřemýšlet. Sic tyto věci byli vskutku něčím, co mohl nabídnouti každý druhý vlk, co vyhledával nové členy do své smečky, i tak ji něco říkalo, že její zájem přidával na síle a že by tuto šanci neměla nechat proklouznout mezi své tlapky, přeci jen, ne každý den se jí stávalo, že by narážela na vlka, co by zrovna zakládal novou společnost. Zpozorněla, když zrzek se jí rovnou optal téže na otázku ohledně ní. Byla to nabídka. Ovšem, ani ona na sebe nesměla zapomenout, i ona přeci musela umět něco nabídnout, i když, co by jen mohl očekávat od pro něj naprosto cizí a ještě ke všemu skoro vyhublé tulačky? Naštěstí, Astrid nebyla zase takový ztracený případ, jak se mohlo na první pohled zdát, již kdysi byla obeznámena tím, jaké to je, býti členem smečky. ,,Tulačka? Svoji věrnost. Souhlasím s tím, že každý kdo do smečky vstoupí, by měl svého vůdce znát, důvěřovat mu ve všem a nikdy se mu neobrátit zády.“ řekla prvně, sic to mohlo znít od někoho, koho viděl zrzavý vlk prvně dosti zvláštně, i tak ale nechtěla se dostat do smečky a poté již se nikdy neukázat vůdci na oči, komunikace byla také důležitá proto, aby smečka zůstala pospolu a byla ještě silnější. ,,Lovecké zkušenosti. I když teď to tak asi nevypadá, kdysi jsem bývala dosti obstojným lovcem.“ se stručností pověděla o druhé věci, o které si jen myslela, že mohla být také výhodou pro smečku, především, kdyže jednalo o území u hor. ,,A ani v léčitelství nejsem zase tolik pozadu, ale jsou to však spíše jen základy.“ zmínila se nakonec téže i o bylinkách, které také ovládala na nějaké úrovni. Možná toto byli také věci, které mohl nabídnout skoro každý vlk, doufala jen, že nějaká šance na to dostat tu byla, i když by byla jen minimální.

Jakmile vlk se srstí zbarvenou převážně do zrzavé barvy změnil svůj pohled až k samotným horám, Astrid udělala to samé a přitom dosti jasně a soustředěně poslouchala vše, co od něj slyšela a nechala tyto informace vplout do jejich myšlenek. Líbilo se jí vskutku, že vlk neodbíhal naprosto zbytečně od tématu a jasností a stručností dokázal zodpovědět na kladenou otázku. Písková na chvíli nějakou chvíli jen mlčela, tvář stočila směrem k zemi a potichu, sama pro sebe uvažovala. Sic věděla, že od Einara, tedy alfy Alateyské smečky to nebyla žádná nabídka a ani jí o to neprosil, přemýšlela nad myšlenkou, že by se téže stala součástí tohoto vlčího společenství. Pro Astrid bylo výhodou to, že počet členů nebyl přílišně vysoký vzhledem k tomu, jak dlouho Alatey existoval, bylo pro ni tedy mnohem jednodušší se sžít s novým životem a třeba mohla takto i navázat nové vztahy. Navíc, i její kroky směřovaly právě k horám, a proto by mohlo býti jakousi výhodou jen to, kdyby měla po boku další vlky, kdyby se třeba nacházela společnost někde jinde, touha po tom být novým členem by bylo o tom mnohem menší. ,,Co může Alatey nabídnout budoucím členům?“ rozhodla se ho optat neutrálně, snažila se dát najevo, že je nějaká šance na to, že by se chtěla také přidat, chtěla ale vědět, jaké jen výhody smečka přináší, určité to byl téže faktor, podle které mohla učinit své finální rozhodnutí.

Ano, i přesto, že si to nechtěla ani ona samotná přiznat, jistou nervozitu cítila, poslední dobou se jí stávalo dosti často, že narážela na nové, úplně pro ni cizí vlky, což se jí kdysi tolikrát nestávalo, zvykla si tedy na úplnou samotu. Avšak, tady to bylo úplně jiné, spousta území ani pořádně neznala, což se dalo říci i o smečkách. Proto dosti ji zaujalo slovo, které použil vlk při svém představení. Alatey. Jak zajímavé. ,,Vskutku, i mě těší, Einare Fiske z Alatey.“ nakonec se neubránila i menšímu pozvednutí koutků, možná vlk zavtipkoval, aby uvolnil již tak dost napjatou atmosféru, kterou pociťovala i ona, a vskutku, nebyla z ní nadšená. Možná byla až moc zbytečně nervózní. Proto ani se již více nepokoušela o jakési další šílené pohledy jako předtím, jen se nadechla čerstvého vzduchu, aby z ní alespoň nějaká nervozita opadla, a tím by mohla býti a tato konverzace o něco příjemnější. ,,Copak je zač, ten Alatey, smím–li se zeptat?“ nakonec se odvážila se rovnou Einara optat na původ oného názvu, že by snad se jednalo o nějaké konkrétní místo, či rovnou vlčí společnost? Rozhodně si tím nebyla natolik jistá, tedy i jednoduše se zeptat, to mohl být téže cíl, jak zjistit nové a třeba i dosti zajímavé informace.

Penízky prosím k Astrid, jinak moc díky za akci!

Taky to zkusím :D