Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Astrid - 10 bodů
Poprosím tedy jednu tlapku do vzduchu
A děkuji moc za super akci, snad bude moje účast příště lepší!

Zapsáno

I přesto, že všechno ze začátku působilo na první pohled v naprostém pořádku, nějaké nepříjemnosti se zde naskytly. Onen zrzavý vlk moc nevypadal, že by se mu líbilo to, jak na něj Astrid ze zvědavosti zírala, i jeho pohled tomu víc než dosti napovídal. No skvělý. Světlá, béžová vlčice tedy všeho nechala a pohlédla raději na svůj odraz v řece. Moc dlouho to však netrvalo, jelikož neznámý na Astrid promluvil, čímž zpozorněla a rozhodla se také do konverzace připojit, doufala však, že to dopadne mnohem lépe než předtím. Jenže to již zaslechla stejně jako on kroky, které nepatřily nějakému vlkovi, nýbrž úplně jinému zvířeti, které se mohlo velmi rychle stát jejich kořistí. Jenže skutečnost byla taková, že se ničeho nedočkali, zvíře si to nakonec rozmyslelo a oddalovalo se od nich. Škoda, hodilo by se mi najíst se konečně. ,,Jsem Astrid, prostá tulačka.“ odpověděla mu krátce avšak tak, aby věděl že nepřichází z jiné vlčí společnosti, tedy že pro něj nepředstavovala žádné nebezpečí. A jak by taky mohla, když byl vlk o něco vyšší a silnější než ona, že? ,,A ty?“ rozhodla se mu otázku oplatit nazpět, se vší upřímností jí zajímalo, jestli i on se svěří s tím, jestli je to tulák či nikoliv, pokud ne bylo dobré o smečce ze které mohlo on pocházet vědět, alespoň pár drobných informací.

Najednou ale zaslechla další kroky někoho cizího, směřující až k ní, otočila tedy svůj pohled k vlkovi, který však o ní nějaký zájem příliš neprojevoval. Stočila tedy hlavu zpět k vodě opět začala pít, ne ale již tak rychle, spíše se soustředila na nového příchozího. Jakmile se jí naskytla ta možnost, očkem ho jen přezkoumala, on však se nadále věnoval své činnosti, což ji nějak netrápilo. Hm, kdo to jen mohl být? Snad jen tulák, nebo snad rovnou člen smečky? Těžko říci v této chvíli, možností se zde nacházelo několik a třeba i nějakém tom štěstí se to mohla od něj dozvědět. Když si neznámý usmyslil, že díky své zvědavosti začne pozorovat Astrid, usoudila, že se napila už dosti, podívala se na něj také a rovnou ho i přeměřila pohledem, aby si třeba všimla nějakých detailů. Vlk byl o něco vyšší než ona samotná, jak už dokázala zpozorovat, když došel k ní, pokud se mu chtěla dívat do obličeje, musela pozvednout hlavu trochu výš než normálně. Barvy, které na jeho těle převažovaly, byly bílá a zrzavá, což bylo vše a oči měl červené snad. Vypadalo to trochu, že nad něčím dumal, co bylo ale tím důvodem, zůstalo již nezodpovězenou otázkou. Hrobové ticho, doprovázeno menším větříkem prozatím nehodlala rušit, podívala se na něj tedy tázavým pohledem, co potřebuje, že ji takto sleduje přičemž čekala na to, jestli náhodou něco z něho vypadne.

//Temný les

Konečně se světlá vlčice dostala z toho zvláštního lesa až sem, k naprosto neznámému místu, byla to nějaká zelená pláň. Cítila, nějakou tu mírnou únavu potřebovala odpočinek na nabrání sil, něco v ní však říkalo, že by neměla ztrácet čas hloupostmi, které stejně ji ani k ničemu nebyli. Nakonec se přeci jen rozhodla, že nepůjde prozatím dál a podívá se zde po širém okolí s tím, co se tu vlastně nachází. Rozhlédla se kolem sebe, přičemž se jí dokonce k jejímu štěstí naskytl pohled na velkou řeku, na což si rozhodně nemohla stěžovat, právě naopak. Již dlouhou dobu nepila a slaná voda rozhodně nebyl dobrý zdroj vody, nebyla jí příjemná ta pachuť soli, která poté nepříjemně pálila, proto pitnou vodu dokázala v tuto chvíli ocenit. Na nic nečekala a došla až k vodě, ke které se následně shýbla a uhasila tak její žízeň, která ještě před tím dlouho přetrvávala. Pila dosti dlouho a nepřetržitě, nějakou chvilku tam pozůstala, chtěla si aspoň malou chvíli pro sebe užít bez jakéhokoliv přerušování.

//Most

Po tom, co se úspěšně dostali z toho mostu, na ně bylo na něj přiděleno ještě jedno naprosto zvláštní místo, která ještě předtím jaksi neviděla. Byl to les, jenže nebyl to ledajaký les. Přišlo jí, že je kolem tohoto místa zvláštní a děsivá atmosféra, která ji znervózňovala, přála si opět se dostat na nějaké klidné místo, kde si nebude připadat tak divně. Ani ani skutečnost, že konečně stáli na pevné zemi ji nijak nepřidávala na klidu. Vypadalo to, že poušť se jim čím dál více blížila na pohled, proto tedy se zastavila na místě a pohlédla na tmavého vlka, kterému se díky té temnotě ještě více rozzářili, což se jí moc nelíbilo. ,,Asi ne, půjdu spíše na sever.“ řekla rozhodnutě, poušť nebyla místo pro ni, byla mnohem raději na chladnějších místech na severu, proto vlastně i s tímto vlkem šla na tuto cestu. Mezi nimi se rozhostilo naprosté ticho, které nebylo nikterak příjemné, proto se rozhodla vlčice ho prolomit svým pozdravem na rozloučenou. ,,Prozatím sbohem, Setekh´oe.“ kývla směrem k němu a dál šla již sama, před ní stálo opět velké neznámé uzemí, které se rozhodla prozkoumat.

//Laica mar

//Na vyhlídce

Les, kterým se dostali až sem již byl dávno pryč a dvou vlkům se naskytl pohled na dřevěný most s lanem, který se pohupoval ze strany na stranu. První věc, která Astrid napadla, když tuto věc uviděla, byla, jestli je to vůbec udrží. Most nevypadal moc pevně a stabilně a ona rozhodně nechtěla spadnout dolů do moře, na to jí byl její život dosti milý. Stála před cestou, která byla jedinou a kterou přejíst museli, jenže nebyla schopna se pohnout, snad jako kdyby jí něco říkalo, že to je moc riskantní. Jenže to už si Setekh procházel po mostě, ani tolik nervózně nevypadal, možná to bylo tím, že ho již jednou procházel, co tak pochopila. A asi to jí donutilo se konečně pohnout z místa a jít přímo za ním, jen aby to měla konečně za sebou. Našlapovala jemně a opatrně, každý krok, který udělala, aby byla blíž k druhé straně, si uvědomovala. Celou tu dobu byla naprosto ticho, ani netušila, o čem by tak mohla mluvit a navíc se potřebovala soustředit na cestu. A konečně, oba vlci se již dostali pod pevnou půdu, na další ostrov. S úlevou se podívala na Setekha a pokračovala dále, tentokrát již do dalšího, tentokrát ale mnohem zvláštnějšího lesa.

//Temný les

,,V pořádku.“ zareagovala na jeho omluvu jednoduše, trochu ji to i potěšilo, že konečně si na tyto detaily přeci jen vzpomněl. Možná to byli na první pohled obyčejné a bezvýznamné formality, které k ničemu nebyli, pro Astrid to ale vypovídalo o tom, jak se dokáže vlk chovat ke druhým, navíc to byla slušnost. K jejímu štěstí i Setekh věděl přesně, kde se nacházela tato poušť, na které se on objevil, proto nemohlo být tak těžké ji najít, stačilo jít jen za ním. Poslouchala každičké jeho slovo a podívala se opět na moře, kde údajně byl postaven most, přes který se mohli dostat na další ostrov. ,,Jak jiná?“ zeptala se trošku zmateně, nechápala úplně co by mohlo být na poušti jiného, přeci jen, vždy se skládala jen z písku a obrovského horka, nic jiného tam nikdy nebylo. Nebo snad ano? Musela uznat, že se v těchto místech tolik nevyznala, měla větší přehled o jiných krajinách. ,,Tak jdeme najít ten most.“ řekla směrem k němu a švihla ocasem, jenže to už scházela z kopce dolů ale pomalu, aby počkala na tmavého vlka a mohli společně najít jejich cíl.

//Most (přes Les u mostu)

I když to zprva mohlo vypadat, že Astrid je naprosto klidná a celou tuto situaci má pod kontrolou, i ona cítila nějakou dávku nervozity a zmatení, už jen z toho, o čem to tady vlk mluvil a jak z toho všeho rozhozený byl, jako kdyby už opravdu netušil, co by měl dělat. Jenže jí přišlo nejrozumnější neztrácet jen tak hlavu a snažit se ho alespoň vyslechnout, čímž mohla na něco přijít. Alespoň v to doufala. V tom se ale sama pro sebe zeptala. Opravdu se tu probudil z pouští? Nebo to byli pouhé jeho výmysly v hlavě, kterým on věřil? A nebo pokud nelhal a skutečně se tam probral, mohl jít tím stejným směrem, odkud přišel zde, na tuto vyhlídku. ,,No, v tom případě bys asi mohl jít tam, odkud ses tu vzal…“ řekla nahlas svoji myšlenku a zkusila se ještě ohlédnout za sebe, jestli tam by nemohli býti nějaké pouště. Avšak nic se tam nenacházelo, pouze a jen slaná voda, která se rozléhala dále a dále a snad jako kdyby ani konec neměla. ,,Pamatuješ si, odkud jsi přišel, že ano?“ podívala se směrem k Setekhovi a trpělivě vyčkávala na odpověď, i když se tak trochu obávala toho, že dostane tak akorát zápornou odpověď.

Než se vlk pořádně uklidnil a přestal býti nervózní a rozhozený z události, o které Astrid vůbec nic nevěděla, trvalo to nějakou tu dobu, avšak přeci jen se podařilo zrovna ve chvíli, kdy měla vlčice na tváři pouhý zmatek. A skutečnost, že vlka ani nenapadlo se za jeho předchozí reakci nijak neomluvitl ji nějak netrápila, i když jí v hlavě probíhaly myšlenky o tom, že alespoň napadnout ho tom mohlo, byla to přeci jen slušnost. Zmatení této světlé vlčice ještě více vzrostlo ve chvíli, kdy Setekh´oe odpověděl na její otázku ale pro ni naprosto zvláštní odpovědí. ,,Z pouští? Ale tady žádné nejsou.“ zopakovala po něm a řekla rovnou čím si byla jistá, tady jakýkkoliv vlk těžko narazil na nějaké písčité místo doprovázené šíleným vedrem. Tedy, alespoň ona si to v této chvíli myslela. Vlastně ani nikdy nenarazila na nějakého pouštního vlka, většinou to byli vlci z podobných končin z kterých pocházela i ona. ,,Takže asi budeš z daleka.“ řekla nahlas spíše sama pro sebe, byla ale ihned jasné že on zdejší rozhodně nebyl.

Viděla, že vlk nedokázal potlačit svoji zvědavost a musel pomocí svého čichu nejspíše zjistit, o koho se to tu vlastně jedná, třeba to mohla býti vlčice ze smečky. To však mohl být jen na omylu, Astrid byla pouhou obyčejnou vychrtlou tulačkou, která neměla žádného cíle. I když, trochu jí přišlo že neznámý vlk na ni koukal jako kdyby vypadalo naprosto zvláštně a neobyčejně, i přesto, že opak byl spíše pravdou. Nebylo na ní nic, co čím by se mohla odlišovat od ostatních, maximálně tak její jizvy jí trochu ozvláštňovali, jenže vlků, co měli na tělech jizvy, bylo nespočet. A Astrid rozhodně neznala vlka, co by měl tak snad až děsuplné oči zbarveny do barev krve a žíhovanou srst. Jednoduše byl jiný. Neměla nějaký větší problém s tím, když vlk se snažil pomocí jejího pachu zjistit, kdo to vlastně je, s čím však problém měla bylo jeho následující chování. Jakmile po ní vystřelil ty slova a ozvalo se následné tiché zavrčení, udělala dva kroky dál od něj a už mnohem více přitiskla uši k sobě a mírně se jí naježila srst, přičemž na něj také krátce zavrčela, ale mnohem hlasitěji a ostřeji. Co to mělo být?! Pak na něj jen svým nepříjemným ale zároveň i zmateným pohledem hleděla, nechápala ten důvod reakce. Jenže jí najednou přišlo že byl nějaký rozhozený, zmatený, snad jako kdyby nechápal co se to děje. Pak jen zavrtěla hlavou na znak toho, že se opravdu nachází v reálném světě, že tohle není ledajaký sen. Z celé té situace byla dosti zmatená, přála si nějaké srozumitelné vysvětlení. ,,Odkud jsi?“ zeptala se ho na jednoduchou otázku, srst již neměla tolik naježenou jako před tím, rozhodla si ale od tohoto cizince udělat nějaký odstup, jen pro jistotu.

Jeho celkový postoj dával jasně světlé vlčici dosti jasně najevo, že je stále ve střehu a nejspíše nemínil ani tuto skutečnost měnit. Astrid se rozhodla respektovat, i ona byla mírně z této společnosti nejistá nechtěla dělat mezi nima nepříjemnou a napjatou atmosféru, snad ani nějaké naprosto zbytečné konflikty. Rozhodla se mít klidnou a vážnou tvář, i když si to neodpustila její stále trochu stáhlé uši nechala ve stejné pozici. Při vlkovo pozdravu však si ale všimla jeho mávnutí ocasu, což rozhodně bylo jen dobré znamení značící, že ani on nestojí o hádky, díky čemuž se trochu uklidnila. ,,Oh, omluv mě, ani já neznám jméno této země, jsem tu také pouze chvíli.“ rovnou na začátek se omluvila, ještě však nebylo žádného vlka, který by ji o tomto názvu mohl něco říci a s Tiarou se na toto téma již nedostali. Pohlédla na výhled na tu krajinu, která byla vskutku rozlehlá. ,,Mimochodem, jmenuji se Astrid.“ doplnila jen svým představením a čekala na to, jestli ten vlk udělá to samé.

Jenže pak zpozorněla, když v její blízkosti ucítila nějakého neznámého vlka. Měla za to, že o vlčici se jednat nemohlo, byla to však její pouhá domněnka, a co bylo na tom pravdy se rozhodla právě teď zjistit. Šla o trochu dále, směrem k nejvyššímu kopci, který snad jako takovým vrcholem této louky byl. A vskutku, na něm stál vlk, který již o společnosti Astrid musel vědět, vzhledem k tomu, že byl směrem k ní, jeho srst byla mírně naježená a to samé se dalo říci i o jeho ocasu, který byl napřímený. Rozhodně nevypadal, že by o nějakou společnost stál. Sledovala mlčky neznámého, neměla úplně odvahu k němu dojít, nechtěla ale jen tak zde stát a zírat na něj jako na idiota, něco udělat musela. Došla pomalu k němu, byla po jistotu stále ve střehu, uši měla mírně stažené, a nakonec když usoudila, že je dostatečně blízko u něj tak, aby nemusela na něj křičet z povzdálí, promluvila na něj. ,,Zdravím.“ vypadl z ní jednoduchý pozdrav, poté si ho i rovnou změřila pohledem. Byl vskutku vysoký, což jen doplňovalo jeho zvláštní tmavý vzhled. Když se ale podívala do očí, musela od nich opět, odtrnout pohled kamsi do dáli. Jeho oči měli červenou, snad až cihlovou barvu a když se do nich podívala, snad jako kdyby ji jeho přísný a nevrlý pohled měl sledovat. Chtěla však mít u vlka nějakou důstojnost, proto se o nějaký oční kontakt pokusila.

//Jižní hory

Upřímně, její neplánovaný odpočinek vypadající tak, že byla zavřená s naprosto neznámou, avšak ne zas tak špatnou vlčicí Tiarou v jeskyni ji nakonec přeci nějak prospěl. Díky tomu jejímu věčnému cestování a přecházení z místa na místo měla totiž vyčerpané všechny své síly, až ani netušila, že se vlastně moře ji na toto území přivedlo. Astrid nikdy nebyla tím typem vlka, co by si jen tak polehával na místě a nechat svůj drahocenný čas naprosto zbytečně plynout, na cestách byla vlastně téměř celý její život až jako kdyby vůbec nevěděla, co to znamená odpočinek. No, aspoň k něčemu to bylo. Od té doby, co se ale tato věc udála, byla opět celé dny jen na tlapkách a prozkoumávala nejrůznější zákoutí tohoto území, jako například i toto. Rozhlédla se po rozlehlé louce, na jejímž kraji se nacházely kameny tvořící vyhlídku na všechnu tu přírodu. Bylo to tak zvláštní, že i takovéto maličkosti dokázali v Astrid vykouzlit příjemný a hřejivý pocit. Škoda jen, že si toho tolik nevšímala, jak neustále někam pospíchala.

Najednou však se zaposlouchala do zvuků, které se nacházely mimo jeskyni, kde obě vlčice pobývaly před tím silným větrem. Avšak, Astrid nic moc zvenčí neslyšela. Že by snad vítr konečně utichl? S myšlenkou která jí hlavě po celou dobu neustávala vstala z kamenité vlhké země a škvírou díky které se vlastně v této jeskyni ocitli vystrčila hlavu a rozhlížela se ze všech stran, vypadalo to však že její domněnka byla vskutku pravdivá. ,,Tak ten vítr už utichl, konečně.“ pravila směrem k Tiaře, pro jistotu se k ní ještě přitom otočila, jen aby ji pořádně mohla vlčice s šedou srstí slyšet, přičemž se v duchu ušklíbla nad myšlenkou, že ten vítr který si Tiara myslela že jen tak nepřejde, přeci jen jako kdyby se vlastně předtím vůbec neukázal. Snad i její věta, kterou pravila, mohla na první dojem působit tak, že světlá vlčice celou tu dobu nechtěla být, tomu ale pravdy nebylo. Astrid byla ve skutečnosti ráda, že konečně po nějaké době potkala opět někoho, s kým si mohla v klidu popovídat, navíc měla i tu výhodu že zjistila několik informací pro ni dosti užitečných, například ta informace o smečkách. ,,No nic, snad se ještě potkáme, prozatím sbohem Tiaro.“ podívala se na ni ještě naposledy mlčky, pak se jen otočila a bez jakýkoliv problémů díky její vyhubé postavě se dostala z jeskyně pryč.

//Na vyhlídce (přes Křišťálové jezero)

Astrid rozhodně nemohla popřít už jen tu skutečnost, že to, o čem Tiara povídala, jí vskutku zaujalo, bylo zajímavé poslouchat, kolik se zde ve skutečnosti nachází vlčích společností. Upřímně jich ani tolik nečekala, ano, možná nějaká menší smečka být usídlena poblíž, ale rovnou tři smečky? Ano, asi to tady muselo být větší, než si mohla ona sama v tuto chvíli představit. Ani jednou šedavé vlčici neskočila do řeči, jen tiše všemu naslouchala, snad možná bylo i trošku dobře že někoho takového jako byla Tiara potkala, docela se hodilo tyto informace slyšet vzhledem k tomu, že se na tento ostrov zrovna připletla a ne každý vlk byl ochoten o tomto mluvit. Ano, měla vskutku neobyčejné štěstí. Čím to jen tak bylo? Dokonce i zaslechla dva pro ni prozatím neznámé vlky, nesoucí jméno Aetas a Athai. Možná bylo dobré na tyto jména nezapomenout, kdyby je náhodou při své cestě potkala, takový přehled o tom, jací vlci zde byli přišel vždy jen vhod. ,,No… nevím, ještě jsem nad tím nepřemýšlela.“ řekla se vší upřímností a zamyslela se, nepřišlo jí že zrovna smečka by bylo něco, čeho ona chtěla býti součástí. Ona si takovým životem již prošla a bohatě jí to stačilo. ,,Ale už teď vím, že ten Chaos nebo jak se jmenuje, nebude nic pro mě.“ švihla ocasem na stranu a pousmála se nad představou, že by se přidala do smečky přinášející jen chaos, byla si naprosto jistá tím, že tam by moc dlouho asi nevydržela.