Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jeho celkový postoj dával jasně světlé vlčici dosti jasně najevo, že je stále ve střehu a nejspíše nemínil ani tuto skutečnost měnit. Astrid se rozhodla respektovat, i ona byla mírně z této společnosti nejistá nechtěla dělat mezi nima nepříjemnou a napjatou atmosféru, snad ani nějaké naprosto zbytečné konflikty. Rozhodla se mít klidnou a vážnou tvář, i když si to neodpustila její stále trochu stáhlé uši nechala ve stejné pozici. Při vlkovo pozdravu však si ale všimla jeho mávnutí ocasu, což rozhodně bylo jen dobré znamení značící, že ani on nestojí o hádky, díky čemuž se trochu uklidnila. ,,Oh, omluv mě, ani já neznám jméno této země, jsem tu také pouze chvíli.“ rovnou na začátek se omluvila, ještě však nebylo žádného vlka, který by ji o tomto názvu mohl něco říci a s Tiarou se na toto téma již nedostali. Pohlédla na výhled na tu krajinu, která byla vskutku rozlehlá. ,,Mimochodem, jmenuji se Astrid.“ doplnila jen svým představením a čekala na to, jestli ten vlk udělá to samé.

Jenže pak zpozorněla, když v její blízkosti ucítila nějakého neznámého vlka. Měla za to, že o vlčici se jednat nemohlo, byla to však její pouhá domněnka, a co bylo na tom pravdy se rozhodla právě teď zjistit. Šla o trochu dále, směrem k nejvyššímu kopci, který snad jako takovým vrcholem této louky byl. A vskutku, na něm stál vlk, který již o společnosti Astrid musel vědět, vzhledem k tomu, že byl směrem k ní, jeho srst byla mírně naježená a to samé se dalo říci i o jeho ocasu, který byl napřímený. Rozhodně nevypadal, že by o nějakou společnost stál. Sledovala mlčky neznámého, neměla úplně odvahu k němu dojít, nechtěla ale jen tak zde stát a zírat na něj jako na idiota, něco udělat musela. Došla pomalu k němu, byla po jistotu stále ve střehu, uši měla mírně stažené, a nakonec když usoudila, že je dostatečně blízko u něj tak, aby nemusela na něj křičet z povzdálí, promluvila na něj. ,,Zdravím.“ vypadl z ní jednoduchý pozdrav, poté si ho i rovnou změřila pohledem. Byl vskutku vysoký, což jen doplňovalo jeho zvláštní tmavý vzhled. Když se ale podívala do očí, musela od nich opět, odtrnout pohled kamsi do dáli. Jeho oči měli červenou, snad až cihlovou barvu a když se do nich podívala, snad jako kdyby ji jeho přísný a nevrlý pohled měl sledovat. Chtěla však mít u vlka nějakou důstojnost, proto se o nějaký oční kontakt pokusila.

//Jižní hory

Upřímně, její neplánovaný odpočinek vypadající tak, že byla zavřená s naprosto neznámou, avšak ne zas tak špatnou vlčicí Tiarou v jeskyni ji nakonec přeci nějak prospěl. Díky tomu jejímu věčnému cestování a přecházení z místa na místo měla totiž vyčerpané všechny své síly, až ani netušila, že se vlastně moře ji na toto území přivedlo. Astrid nikdy nebyla tím typem vlka, co by si jen tak polehával na místě a nechat svůj drahocenný čas naprosto zbytečně plynout, na cestách byla vlastně téměř celý její život až jako kdyby vůbec nevěděla, co to znamená odpočinek. No, aspoň k něčemu to bylo. Od té doby, co se ale tato věc udála, byla opět celé dny jen na tlapkách a prozkoumávala nejrůznější zákoutí tohoto území, jako například i toto. Rozhlédla se po rozlehlé louce, na jejímž kraji se nacházely kameny tvořící vyhlídku na všechnu tu přírodu. Bylo to tak zvláštní, že i takovéto maličkosti dokázali v Astrid vykouzlit příjemný a hřejivý pocit. Škoda jen, že si toho tolik nevšímala, jak neustále někam pospíchala.

Najednou však se zaposlouchala do zvuků, které se nacházely mimo jeskyni, kde obě vlčice pobývaly před tím silným větrem. Avšak, Astrid nic moc zvenčí neslyšela. Že by snad vítr konečně utichl? S myšlenkou která jí hlavě po celou dobu neustávala vstala z kamenité vlhké země a škvírou díky které se vlastně v této jeskyni ocitli vystrčila hlavu a rozhlížela se ze všech stran, vypadalo to však že její domněnka byla vskutku pravdivá. ,,Tak ten vítr už utichl, konečně.“ pravila směrem k Tiaře, pro jistotu se k ní ještě přitom otočila, jen aby ji pořádně mohla vlčice s šedou srstí slyšet, přičemž se v duchu ušklíbla nad myšlenkou, že ten vítr který si Tiara myslela že jen tak nepřejde, přeci jen jako kdyby se vlastně předtím vůbec neukázal. Snad i její věta, kterou pravila, mohla na první dojem působit tak, že světlá vlčice celou tu dobu nechtěla být, tomu ale pravdy nebylo. Astrid byla ve skutečnosti ráda, že konečně po nějaké době potkala opět někoho, s kým si mohla v klidu popovídat, navíc měla i tu výhodu že zjistila několik informací pro ni dosti užitečných, například ta informace o smečkách. ,,No nic, snad se ještě potkáme, prozatím sbohem Tiaro.“ podívala se na ni ještě naposledy mlčky, pak se jen otočila a bez jakýkoliv problémů díky její vyhubé postavě se dostala z jeskyně pryč.

//Na vyhlídce (přes Křišťálové jezero)

Astrid rozhodně nemohla popřít už jen tu skutečnost, že to, o čem Tiara povídala, jí vskutku zaujalo, bylo zajímavé poslouchat, kolik se zde ve skutečnosti nachází vlčích společností. Upřímně jich ani tolik nečekala, ano, možná nějaká menší smečka být usídlena poblíž, ale rovnou tři smečky? Ano, asi to tady muselo být větší, než si mohla ona sama v tuto chvíli představit. Ani jednou šedavé vlčici neskočila do řeči, jen tiše všemu naslouchala, snad možná bylo i trošku dobře že někoho takového jako byla Tiara potkala, docela se hodilo tyto informace slyšet vzhledem k tomu, že se na tento ostrov zrovna připletla a ne každý vlk byl ochoten o tomto mluvit. Ano, měla vskutku neobyčejné štěstí. Čím to jen tak bylo? Dokonce i zaslechla dva pro ni prozatím neznámé vlky, nesoucí jméno Aetas a Athai. Možná bylo dobré na tyto jména nezapomenout, kdyby je náhodou při své cestě potkala, takový přehled o tom, jací vlci zde byli přišel vždy jen vhod. ,,No… nevím, ještě jsem nad tím nepřemýšlela.“ řekla se vší upřímností a zamyslela se, nepřišlo jí že zrovna smečka by bylo něco, čeho ona chtěla býti součástí. Ona si takovým životem již prošla a bohatě jí to stačilo. ,,Ale už teď vím, že ten Chaos nebo jak se jmenuje, nebude nic pro mě.“ švihla ocasem na stranu a pousmála se nad představou, že by se přidala do smečky přinášející jen chaos, byla si naprosto jistá tím, že tam by moc dlouho asi nevydržela.

Z toho všeho, co Astrid prozatím od ní zaslechla, jí dosti překvapilo, kolik zvláštních a neobyčejných vlků zde tato vlčice potkala, až si snad nedokázala představit, co za tím co ona zde vyprávěla mohlo být, třeba to mohla ale jednoho dne také zjistit, aby jen to mohla vidět na vlastní oči. Většinou takovýmto věcem nevěřila, neviděla ale důvod proč by Tiara lhala, i tak se o tom chtěla raději přesvědčit. A její zvědavost se ani nesnažila skrývat za každou cenu, jen jí nedávala na sobě tolik najevo, celou tu dobu šedou vlčku pozorovala a vše poslouchala, v duchu si připadala snad jako malé vlče, které bylo nadšené z úžasné historky, kterou maminka zrovna povyprávěla. Jenže když Tiara vyslovila slovo smečka, více zpozorněla. To vážně na tomto ostrově je nějaká smečka? Hm, vskutku zajímavé. ,,Smečka? A tady?“ na její tváři se objevil malý úšklebek, snad jako kdyby o tom pochybovala, přitom zašvihla ocasem z jedné strany na druhou. ,,Jak se jmenuje?“ zeptala se pro jistotu, že by třeba na ni v budoucnu narazila, přeci jen, bylo dobré tu mít přehled, co se týče smeček. ,,A vlastně, jsou tu další smečky?“ nedopustila opět další otázku, možná toho bylo hodně, ale jednoduše jí to nedalo, musela se na to zeptat a kdo ví, třeba i vlčice věděla odpověď na tuto otázku.

Vypadalo to, že vlčice nebyla úplně nejspokojenější s odpovědí, kterou Astrid řekla, no což, musela si s tím málem nějak vystačit. Věnovala jí pohled jedním očkem, pak se ale jak jinak než opět podívala do země, jako kdyby snad o oční kontakt nestála nebo se styděla za to, co pravila ze své tlamy, což nebyla úplně tak pravda, pouze se nechtěla bavit o její minulosti, jelikož jí to bylo nepříjemné, ještě ke všemu se svěřovat někomu koho zná jen malou chvíli? Ne, o to opravdu nestála. Jakmile se ale opět Tiara rozpovídala, nastražila ouško a poslouchala úplně vše, každé slovo. Hm, vypadalo že se neměla zas tak špatně, pomyslela si. Nechtěla zas říkat, že ona byla na tom omnoho hůře, přeci jen, měla i rodinu, kterou ale díky své chybě ztratila. ,,Mmm… Jak dlouho tu vlastně žiješ?“ chvilku popřemýšlela a zeptala se další otázku, která ji zničehonic napadla. Co když jen tu je Tiara už nějakou tu dobu a zná toto území dobře? Určitě musela znát nějaká místa, kam bylo vhodnější tam nechodit, aby jí nehrozilo nějaké nebezpečí. Tak schválně, co tentokrát řekne.

Na její omluvu neřekla ani jediné slovo, pouze sledovala její pohled, který napovídal tomu, že jí bylo opravdu líto toho, co předtím udělala. Astrid to vůbec nemyslela nějak zle, pouze byla překvapená z toho, jak rychle se zde objevila, dlouho za celou svoji cestu až sem nikoho nepotkala, to bylo vše. Pohled Tiary se ale změnil ve chvíli, kdy Astrid již v klidu pozdravila nazpět, což bylo dobře, nestála o problémy, nebyla ten typ vlka který by je vyhledával, raději vše řešila v klidu pomocí slov. Jakmile se šedá vlčice vydala do hor, šla za ní a následovala ji tak aby ji neztratila z dohledu, to by nebyla určitě ráda, kdyby se to stalo. Celou dobu byla naprosto ticho, ať už jen z důvodu že vítr tu byl opravdu silný a bylo zkrátka velmi těžké přes něj něco uslyšet, nebo protože neměla vůbec co říci. Obě vlčice se nakonec objevili u menšího udolí, kde se nacházela skála s prasklinou dostatečně velkou na to, aby přes ní obě vlčice prošli. A pokud tam prošla Tiara, Astrid by s tím nemohla mít vůbec žádný problém, vzhledem k její postavě. Jakmile se tam nějakým způsobem dostala první vlčice, ihned se po ní tam dovnitř šla i Astrid, která poté se otřesla, ostatně jako šedá vlčice. Všimla si, že si sedla někam do rohu jeskyně, což ale ona neudělala, šla trochu dále od prasklin, díky které se sem dostali, avšak lehla si na místo tak, aby nebyla úplně blízko vlčice ale zároveň jí slyšela, o čem to vlastně mluví. A jak předpokládala, Tiara začala s vyzvídáním. Rozhodně z toho nebyla nadšená, pokud ale chtěla pomoc a ještě k tomu se tady neunudit k smrti, protože to vypadalo, že vítr jen tak rychle neustane, musela něco ze sebe říct jako svou odpověď. Celou tu dobu se dívala na své tlapky, pak se ale podívala na vlčici. ,,Jsem z daleka.“ rozhodně neplánovala vyhrknout ze sebe vše, co věděla, na to mohla rovnou Tiara zapomenout. V tom ji ale napadlo, že ona by mohla taktéž vyzvídat, přeci jen, Tiara se zdála jako dosti upovídaná, takto z ní mohla zjistit nějaké informace užitečné pro ni. Snad to vyjde! ,,A co ty? Odkud jsi?“ zeptala se nakonec, dovolila si i trošku naklonit hlavu na stranu, byla totiž opravdu zvědavá co z ní nakonec vypadne.

Astrid se nikde nezastavovala ani na malou chviličku, nesměla přeci jen tak ztrácet časem, pořád šla tedy za nosem, tentokrát po cestičce, což pro ni mohlo být dobré znamení, něco tam za ní mohlo být, třeba i nějaká jeskyně, kdo ví. Své tempo nijak nezpomalovala, chtěla vědět, co je tam dál. Než se ale stihla tam dostat, zaslechla nějaký hlas vlčice, pravděpodobně volající na ní, nikdo jiný zde totiž se nenacházel, alespoň ona si to myslela. Pak si konečně všimla té neznámé, která se dostala ze skalnatého svahu až dolů k ní, na cestu. Byla šedá, spodek těla byl spíše do bílé a její oči byli zbarveny do jasně modré. Astrid mírně couvla zpátky, skutečně toto nečekala, navíc to byla nějaká doba od toho, co potkala posledního vlka a ke všemu to setkání nebylo tak úplně příjemné, netušila jak tato vlčice zareaguje. Čeho si ale zatím stihla všimnout bylo, že podle postavy na tom nebyla zas tak špatně jako Astrid, která byla vyhublá skoro až na kost. To jí připomnělo, že tomu bylo několik dní, co si nic neulovila a díky tomu necítila v tlamě chuť čerstvě ulovené zvěře, proto znova začalo její kručení v břiše. Věděla, že už opravdu musela najít něco k snědku, kdyby to takhle pokračovalo dál, už ani na lov by sílu neměla. A to vážně nechtěla. ,,Zdravím.“ vyšlo z ní konečně, poté si prohlížela opět vlčici, která prozatím něco opět vykládala směrem k ní. Ta bude asi hodně společenská, pomyslela si. Věc, která ji trošku ale uklidnila bylo to, že to vypadalo, že nemá v úmyslu něco špatného, nasvědčovalo tomu i její zamávání ocasem, na znak míru. Jenže nabídka této vlčky, která se představila jako Tiara, jí vskutku zaskočila. Skutečně je ochotna pomoci jen obyčejné tulačce, jako já? prošlo jí náhle hlavou, přišlo jí mírně podezřelé že by se jen tak zničehonic nabídla jí pomoci. Na druhou stranu, bylo by opravdu hloupé nevyužít její pomoci, přišla ji jako slušnost to přijmout. A kdyby se jen něco opravdu přihodilo, jednoduše by utekla. Teda pokud na to budu mít sílu. ,,Jmenuji se Astrid a ano, budu jen ráda.“ odpověděla nakonec i když upřímně, tu druhou část tak vůbec nemyslela, nějakou slušnost k ní však musela vyjádřit. Stejně jak Tiara, ohlédla se za sebe a poté zpátky k ní, byla zvědavá, co ona vymyslí.

//příchod
Mladá vlčice kráčela rychlým tempem po horách, na území Moisu, i když ona sama o tom vlastně neměla sebemenší ponětí, za účelem to zde trochu prozkoumat, ještě nikdy zde předtím nebyla a ráda zde měla nějaký ohled v tom, kde se to vlastně nachází. V tom jí napadlo, že by se hodilo potkat nějakého vlka, který by ji třeba o tomto místě řekl více, určitě se zde mohli takoví vlci i najít, i když, byla pravda že z toho také nadšená nebyla, nerada oslovovala neznámé vlky jako první. Navíc se obávala trochu i toho, že vstoupila do tábora smečky, která jakmile by uviděla prašivého tuláka, bez žádného vyčkávání či přemýšlení by ho roztrhla na dva kusy. I když prozatím to byla pouhá obava, to jak to zde vypadalo tomu moc nenasvědčovalo, naštěstí. Rozhlédla se kolem sebe, avšak ani živáčka zde nebylo. Pokračovala tedy dále, větřila po nějakém pachu, jako kdyby snad vypadala ztraceně, což vlastně i byla.