Příspěvky uživatele

Z toho všeho, co Astrid prozatím od ní zaslechla, jí dosti překvapilo, kolik zvláštních a neobyčejných vlků zde tato vlčice potkala, až si snad nedokázala představit, co za tím co ona zde vyprávěla mohlo být, třeba to mohla ale jednoho dne také zjistit, aby jen to mohla vidět na vlastní oči. Většinou takovýmto věcem nevěřila, neviděla ale důvod proč by Tiara lhala, i tak se o tom chtěla raději přesvědčit. A její zvědavost se ani nesnažila skrývat za každou cenu, jen jí nedávala na sobě tolik najevo, celou tu dobu šedou vlčku pozorovala a vše poslouchala, v duchu si připadala snad jako malé vlče, které bylo nadšené z úžasné historky, kterou maminka zrovna povyprávěla. Jenže když Tiara vyslovila slovo smečka, více zpozorněla. To vážně na tomto ostrově je nějaká smečka? Hm, vskutku zajímavé. ,,Smečka? A tady?“ na její tváři se objevil malý úšklebek, snad jako kdyby o tom pochybovala, přitom zašvihla ocasem z jedné strany na druhou. ,,Jak se jmenuje?“ zeptala se pro jistotu, že by třeba na ni v budoucnu narazila, přeci jen, bylo dobré tu mít přehled, co se týče smeček. ,,A vlastně, jsou tu další smečky?“ nedopustila opět další otázku, možná toho bylo hodně, ale jednoduše jí to nedalo, musela se na to zeptat a kdo ví, třeba i vlčice věděla odpověď na tuto otázku.

Vypadalo to, že vlčice nebyla úplně nejspokojenější s odpovědí, kterou Astrid řekla, no což, musela si s tím málem nějak vystačit. Věnovala jí pohled jedním očkem, pak se ale jak jinak než opět podívala do země, jako kdyby snad o oční kontakt nestála nebo se styděla za to, co pravila ze své tlamy, což nebyla úplně tak pravda, pouze se nechtěla bavit o její minulosti, jelikož jí to bylo nepříjemné, ještě ke všemu se svěřovat někomu koho zná jen malou chvíli? Ne, o to opravdu nestála. Jakmile se ale opět Tiara rozpovídala, nastražila ouško a poslouchala úplně vše, každé slovo. Hm, vypadalo že se neměla zas tak špatně, pomyslela si. Nechtěla zas říkat, že ona byla na tom omnoho hůře, přeci jen, měla i rodinu, kterou ale díky své chybě ztratila. ,,Mmm… Jak dlouho tu vlastně žiješ?“ chvilku popřemýšlela a zeptala se další otázku, která ji zničehonic napadla. Co když jen tu je Tiara už nějakou tu dobu a zná toto území dobře? Určitě musela znát nějaká místa, kam bylo vhodnější tam nechodit, aby jí nehrozilo nějaké nebezpečí. Tak schválně, co tentokrát řekne.

Na její omluvu neřekla ani jediné slovo, pouze sledovala její pohled, který napovídal tomu, že jí bylo opravdu líto toho, co předtím udělala. Astrid to vůbec nemyslela nějak zle, pouze byla překvapená z toho, jak rychle se zde objevila, dlouho za celou svoji cestu až sem nikoho nepotkala, to bylo vše. Pohled Tiary se ale změnil ve chvíli, kdy Astrid již v klidu pozdravila nazpět, což bylo dobře, nestála o problémy, nebyla ten typ vlka který by je vyhledával, raději vše řešila v klidu pomocí slov. Jakmile se šedá vlčice vydala do hor, šla za ní a následovala ji tak aby ji neztratila z dohledu, to by nebyla určitě ráda, kdyby se to stalo. Celou dobu byla naprosto ticho, ať už jen z důvodu že vítr tu byl opravdu silný a bylo zkrátka velmi těžké přes něj něco uslyšet, nebo protože neměla vůbec co říci. Obě vlčice se nakonec objevili u menšího udolí, kde se nacházela skála s prasklinou dostatečně velkou na to, aby přes ní obě vlčice prošli. A pokud tam prošla Tiara, Astrid by s tím nemohla mít vůbec žádný problém, vzhledem k její postavě. Jakmile se tam nějakým způsobem dostala první vlčice, ihned se po ní tam dovnitř šla i Astrid, která poté se otřesla, ostatně jako šedá vlčice. Všimla si, že si sedla někam do rohu jeskyně, což ale ona neudělala, šla trochu dále od prasklin, díky které se sem dostali, avšak lehla si na místo tak, aby nebyla úplně blízko vlčice ale zároveň jí slyšela, o čem to vlastně mluví. A jak předpokládala, Tiara začala s vyzvídáním. Rozhodně z toho nebyla nadšená, pokud ale chtěla pomoc a ještě k tomu se tady neunudit k smrti, protože to vypadalo, že vítr jen tak rychle neustane, musela něco ze sebe říct jako svou odpověď. Celou tu dobu se dívala na své tlapky, pak se ale podívala na vlčici. ,,Jsem z daleka.“ rozhodně neplánovala vyhrknout ze sebe vše, co věděla, na to mohla rovnou Tiara zapomenout. V tom ji ale napadlo, že ona by mohla taktéž vyzvídat, přeci jen, Tiara se zdála jako dosti upovídaná, takto z ní mohla zjistit nějaké informace užitečné pro ni. Snad to vyjde! ,,A co ty? Odkud jsi?“ zeptala se nakonec, dovolila si i trošku naklonit hlavu na stranu, byla totiž opravdu zvědavá co z ní nakonec vypadne.

Astrid se nikde nezastavovala ani na malou chviličku, nesměla přeci jen tak ztrácet časem, pořád šla tedy za nosem, tentokrát po cestičce, což pro ni mohlo být dobré znamení, něco tam za ní mohlo být, třeba i nějaká jeskyně, kdo ví. Své tempo nijak nezpomalovala, chtěla vědět, co je tam dál. Než se ale stihla tam dostat, zaslechla nějaký hlas vlčice, pravděpodobně volající na ní, nikdo jiný zde totiž se nenacházel, alespoň ona si to myslela. Pak si konečně všimla té neznámé, která se dostala ze skalnatého svahu až dolů k ní, na cestu. Byla šedá, spodek těla byl spíše do bílé a její oči byli zbarveny do jasně modré. Astrid mírně couvla zpátky, skutečně toto nečekala, navíc to byla nějaká doba od toho, co potkala posledního vlka a ke všemu to setkání nebylo tak úplně příjemné, netušila jak tato vlčice zareaguje. Čeho si ale zatím stihla všimnout bylo, že podle postavy na tom nebyla zas tak špatně jako Astrid, která byla vyhublá skoro až na kost. To jí připomnělo, že tomu bylo několik dní, co si nic neulovila a díky tomu necítila v tlamě chuť čerstvě ulovené zvěře, proto znova začalo její kručení v břiše. Věděla, že už opravdu musela najít něco k snědku, kdyby to takhle pokračovalo dál, už ani na lov by sílu neměla. A to vážně nechtěla. ,,Zdravím.“ vyšlo z ní konečně, poté si prohlížela opět vlčici, která prozatím něco opět vykládala směrem k ní. Ta bude asi hodně společenská, pomyslela si. Věc, která ji trošku ale uklidnila bylo to, že to vypadalo, že nemá v úmyslu něco špatného, nasvědčovalo tomu i její zamávání ocasem, na znak míru. Jenže nabídka této vlčky, která se představila jako Tiara, jí vskutku zaskočila. Skutečně je ochotna pomoci jen obyčejné tulačce, jako já? prošlo jí náhle hlavou, přišlo jí mírně podezřelé že by se jen tak zničehonic nabídla jí pomoci. Na druhou stranu, bylo by opravdu hloupé nevyužít její pomoci, přišla ji jako slušnost to přijmout. A kdyby se jen něco opravdu přihodilo, jednoduše by utekla. Teda pokud na to budu mít sílu. ,,Jmenuji se Astrid a ano, budu jen ráda.“ odpověděla nakonec i když upřímně, tu druhou část tak vůbec nemyslela, nějakou slušnost k ní však musela vyjádřit. Stejně jak Tiara, ohlédla se za sebe a poté zpátky k ní, byla zvědavá, co ona vymyslí.

//příchod
Mladá vlčice kráčela rychlým tempem po horách, na území Moisu, i když ona sama o tom vlastně neměla sebemenší ponětí, za účelem to zde trochu prozkoumat, ještě nikdy zde předtím nebyla a ráda zde měla nějaký ohled v tom, kde se to vlastně nachází. V tom jí napadlo, že by se hodilo potkat nějakého vlka, který by ji třeba o tomto místě řekl více, určitě se zde mohli takoví vlci i najít, i když, byla pravda že z toho také nadšená nebyla, nerada oslovovala neznámé vlky jako první. Navíc se obávala trochu i toho, že vstoupila do tábora smečky, která jakmile by uviděla prašivého tuláka, bez žádného vyčkávání či přemýšlení by ho roztrhla na dva kusy. I když prozatím to byla pouhá obava, to jak to zde vypadalo tomu moc nenasvědčovalo, naštěstí. Rozhlédla se kolem sebe, avšak ani živáčka zde nebylo. Pokračovala tedy dále, větřila po nějakém pachu, jako kdyby snad vypadala ztraceně, což vlastně i byla.