Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Úkryt

Tiše našlapovala a již z dálky pozorovala tu celou smečku vlků, kteří seděli u hrobu a se zármutkem sledovali mrtvé tělo Cinder. A co více, dokonce si dali i tu práci, aby její tělo pokryli nadílkou nejrůznějších květin a věnovali jí poslední slůvka na rozloučenou. Jako kdyby tu přeci jen Cinder mezi všema byla a s jejím tolik hřejivým úsměvem, nesoucím téměř vždy ve tváři, to všechno bedlivě poslouchala. Jako kouzelná to představa, že? A přeci jen tolik smutná, jen co bylo možno zahlédnout těch mnoha zdrcených pohledů. Pohled na ně jí ostře bodal do srdce a připomínal jí ty časy, kdy se ona sama musela loučit se svým synem... Noah. Ani svůj vlastní pohřeb nedostal.
Nakonec však se i ona rozhodla přiložit tlapku k dílu a ve chvíli, kdy Einar zavelel za účelem uzavřít její hrob, zaměřila svoji veškerou energii a použila magii země. Sic její magie měla minimální sílu a rozhodně tak nebyla schopna hýbat s celou půdou, aspoň za těch pár kořínků jí to stálo.

Mohla se snažit sebevíc, pomoci Cinder stejně nedokázala. Tmavě hnědý kožíšek vlčice byl prosáklý rudou barvou a její hrudník se zvedal dost ztěžka, až nakonec přišel onen moment, kdy se přestal zvedat úplně. A bylo po ní. Její prázdný výraz a mrtvé oči v dulkách mluvily za vše.
Na moment uhnula pohledem kamsi do země a pomalu zavírala svá víčka - kromě tmy a bolesti se jí do oušek dostával zoufalý pláč jejích potomků, kteří právě ztratili matku, jednu z nejbližších bytostí v jejich tolik mladém životě. Chtěla něco učinit, být tu aspoň na moment pro ně, tělo ale odmítalo se jakkoliv pohnout a poslechnout příkazy v její hlavy. Cítila nad nima lítost, vždyť sama si podobným žalem procházela. Odešla jsi příliš brzy Cinder, stále tě potřebují.
Okolního světa si přestala všímat natolik, až zcela zapomněla se jakkoliv zapojovat do smečkového dění, pouze jen tak seděla, skrze víčka se snažila potlačovat své slzy a prostě jen byla. A zpět do starých kolejí - minulost se jí zjevovala ve vzpomínkach více, než kdy jindy. Ty časy, kdy se hnědá teprve přidávala do smečky, kdy se stala po boku Xandera, kdy přivedla na svět své potomstvo. Tolik toho dokázala.
Jenže to přílišné ticho přeci jen vyrušilo tok jejích myšlenek. Zmateně otevřela víčka a rozhlédla se, smečka ale nikde. Že by nastalo poslední rozloučení? Astrid neviděla důvod proč prolévat slzy na veřejnosti, takové záležitosti si vždy nechávala pouze pro sebe, na druhou stranu mohla projevit svojí přítomností projevit soustrast všem pozůstalým... a hlavně Xanderovi, kterého si neskutečně cenila. A tak se i ona zvedla pomalu ze země a vyrazila za ostatními.

//Alatey

Taiclara
Hned si sedla ke své dceři a už se jí dostalo otázky, na kterou nechtěla odpovídat. No jistě, kde vůbec byla Ada? Připravil si na ní osud ten stejný, bezcitný konec, jako jejímu jedinému synovi? Noah... snad alespoň ten se má lépe. Zpět ale k Taiclaře, v těchto chvílich rozhodně nebyl čas se utápět v minulosti, ani o to už nestála. „Ne, neviděla.“ špitla jen nazpět a věnovala svůj pohled zpět na hlavní dějství.

Einar
Poslouchala bedlivě slova okřídleného vlka, směřující právě ke své bývalé učednici, která obstála v jeho zkoušce na výbornou a právem si tak zasloužila postavení delty. A nejen to, dokonce i pozici hlavní léčitelky Alateyské smečky. Ač na své tváři nedala nic znát, po této novině pocítila jisté překvapení. Nu, divit se jeho rozhodnutí skutečně nemohla, musela nést následky takové, jaké si jen zasloužila. A jaképak štěstí smečka měla, když v její nepřítomnosti nedošlo k žádným vážnějším zdravotním potížím, že? Jenomže, ke zmíněné dlouhodobé nepřítomnosti nemělo ani vůbec dojít, a o to více ji tato skutečnost dopálila.
To už ale poslouchala další jeho slova. Takže tedy poznat ostatní členy smečky? Dobrá tedy, jak si přeješ. Ač se z mnohým pohledů nemuselo jednat o nic náročného, vzhledem k Astridině tendenci uzavírat se před okolním světem musela nabrat zpět trochu odvahy, aby se svého úkolu zhostila tak, co nejlépe je dokáže. Jak dlouho jí ale nově získaná motivace vydrží?

Taiclara, Léčitelský koutek - Cinder drama
Jako další na řadě přišla možnost sám vystoupit a dát tak sám projevit zájem o post delty. Sledovala celou situaci v poklidu, zbystřila ale o to více, když se Clara také rozhodla vystoupit z davu. A vskutku, povýšení se jí dostalo, ač tedy ne asi tak, jak si původně představovala. Ale stalo se tak. Usmála se na hnědou vlčku, měla velkou radost z toho, jak se jí poslední dobou dařilo. „Ani nevíš, jak moc.“ pravila potěšeně a čumáčkem počechrala srst na hlavě, když si k ní opět přisedla. Věřila, že zadaný úkol náležitě splní a prokáže tak, že si takové postavení zaslouží. Ach, už mi roste do krásy.
Milá atmosféra se ale náhle proměnila v zcela odlišnou, takovou, jakou už dlouho nezažila. A náhle to také ucítila... pach krve. Trhla hlavou a ihned od dcerky odskočila, aby zaujala práci léčitelky a zamířila směr koutek. Opět.
A ten zjev, ten vidět skutečně nechtěla. Cinder, dlouholetá členka smečky a jedna z vlčic, které měla Astrid skutečně ráda, nyní ležela na zemi a s každou další vteřinou bojovala o svůj vlastní život. Astrid tedy na nic nečekala a začala ostatním vypomáhat se záchranou vlčice.

Léčitelský koutek, Taiclara, Vidar

//Alatey

Dorazila do úkrytu bez větších problémů, i přesto se jí zpoždění nevyhnulo - když měla možnost poprvé nahlédnout na dění okolo ní, nahned jí došlo, že sraz už dávno byl ve svém procesu a ona tak dorazila na místo pozdě. Opět. Došla blíže ke smečce, to už si ale její pozornost získal jí už tolik známý léčitelský koutek, kde zahlédla dvojici ve složení Šalvěj a ta fialová vlčice, jejíž jméno jí bylo dosud neznámé. Doběhla tedy za vlčicemi a prohlížela si celé dění, a s ním i přítomného pacienta. Není to... Arryn? „Kdyby se mu přitížilo, jsem k dispozici ti pomoci.“ řekla směrem k Šalvěji, i když nepředpokládala, že to bude potřeba. Rozhodla se tedy do práce jí nezasahovat a spíše se věnovat tomu, jaké novinky přinesou další Einarova vyslovená slova. Vydala se tedy sebevědomým krokem směrem za Taiclarou, věnujíc jí i Vidarovi drobný úsměv si vedle své dcery přisedla a hleděla na svého Alfu.

//Slané jezero

Jenže to už rodinná skupinka odešla směr úkryt Alatey, tedy až na Astrid, která se rozhodla ještě chvíli posedět na místě a popřemýšlet nad tím, co by měla učinit pro to, aby navrátila svoji reputaci vysoko postavené a vážené léčitelky zpět. Musíme se zaměřit na budoucnost, ne na minulost, zněla jí v hlavě ta slova, jimiž se snažila utišit nepříjemné pocity ohledně ztráty svého syna. Einar měl pravdu, musela se konečně pohnout z jednoho místa, smečka ji potřebovala... a ona potřebovala zase je. Všechny do jednoho.
Oklepala tedy ze sebe veškeré chmury a strasti, nesoucí v sobě tak dlouho, až jí to začalo lézt na mozek, a rychlým tempem se odebrala jí již známou cestou do hlubin kamenných ruin.

//Úkryt Alatey

Jaina se k jejím slovům vyjádřila spíše drobnější poznámkou, a tak bledá vlčka mlčky kývla a brala tuto konverzaci za ukončenou... tedy, alespoň prozatím. Jistě nebylo na škodu se s ní dát více do řeči i v budoucnu a zjistit tak třeba i více o rodině, do níž zrzavá vlčice patřila.
To už se ale k nim blížila postava obrovského, majestátního vlka s křídly. Astrid v tu chvíli polil zvláštně úzkostný pocit - ještě stále si nezvykla na peří, zdobící jeho ohnivá, ještě nedávno holá záda. Pevným pohled zabodla do jeho očí, a tiše vyčkávala, co z něho vzejde. Možná zlost? Zklamání? Útěchu?
Když zmínil Noaha, spadl jí pohled k zemi, zatímco pomalu vydechla teplý proud vzduchu. Ovšem, že ji taková ztráta výrazně zasáhla, kohopak taky ne? Bylo pro ni těžké se smířit s tím, že její syn už dávno odešel z tohoto světa , ale přeci jen se to podařilo. Netušila však, že o to více byl náročný její návrat do starých kolejí. „Rozumím.“ vyšlo z ní tiše.
Na další slova však už více nereagovala. Nebyla to totiž zlost, co se v ní proháněla, když jeho nový vrh viděla. Jak by také mohla? I přes doufala v nějaké vysvětlení takové situace. Proč se takovou důležitou novinu musela dozvídat až ve chvíli, kdy nastala? Měla bych si promluvit se Stinou.

//Alatey

K Einarovo otázce zavrtěla krátce hlavou na znak záporu. Když se nad tím pozastavila, uteklo od narození jejích dětí více času, než sama by asi chtěla připustit. Vždyť tomu nebylo ani tak dávno, co musela být ke svým dětem dennodenně připoutaná, ne? Kdy byli pouhé malé kuličky plné tolik typické dětské nevinnosti. Snad jako kdyby svět kolem ní plynul neustále kupředu a s ním se měnili životy vlků kolem, zatímco ona pouze stála jednom a tom samém místě... tak se nyní cítila.
V tom se Taiclara i s Vidarem zvedli, aby společnými silami přispěli do zásob horské smečky. „Přeji hodně štěstí.“ pravila směrem ke dvojici, věnujíc své dceři navíc menší úsměv na rozloučenou. Netušíc, co by měla nadále očekávat, si její pozornost získala vlčka s kožichem mírně rezavým, jako měl Einar, ale i s nádechem bílých barev. A bylo to tady, opět návrat k minulosti. „Už to budou čtyři zimy, co jsem se poprvé ocitla na ostrovech... dlouhá to doba, vskutku. Pak jsem měla tu čest potkat Einara, který Alatey právě zakládal, a nabídl mi v ní místo. A tak jsem zůstala.“ vysvětlila Jaině stručně.
Jenže to se ozval opět Einar, a tak se musela nad svou odpovědí zamyslet. „Měla jsem v plánu doplnit zásoby léčiv, něco mi v tom však zabránilo.“ odpověděla. Svých aktuálních nedostatků si byla vědoma, a pociťovala nad sebou ohromné zklamání, i přesto si nedovolila takové pocity projevovat navenek. „Ale vidím, že ty ses činil náramně.“ s těmito slovy pohlédla na Arneho.

//Alatey

S tichým krokem následovala méně početnou skupinku alateyčanů s trochu větší vzdáleností od nich. Nezrychlovala, avšak ani nezpomalovala, šla si jednoduše svým vlastním tempem s čumákem a pohledem upřeným kupředu. Doufala, že se jí dostane příležitost promluvit si i s Einarem o posledních novinkách ve smečce (stejně jako o těch vlčatech), zatím se k tomu ale nijak výrazně nehrnula. Jistě měl sám Einar důvod k tomu tuto skupinku svolat, neměla tedy v úmyslu jeho setkání nijak narušovat.
Čím dál jasnější štiplavý pach soli napovídal, že se blížila jezeru, kde se naposledy více zdržovala už před dlouhou dobou. Na nic tedy nečekala a došla k ostatním přítomným, kde si nahned přisedla ke své dceři a sledovala zdejší scénu jako tichý a zcela nenápadný pozorovatel.

Vlků bylo na území mnoho, i přesto si její pozornost získala nejvíce Stina i s jejím potomstvem, o kterém doposud neměla ani nejmenší ponětí. „Zdravím i tebe, Stino.“ oslovila ji nazpět a začala si ihned prohlížet její potomky. Někteří z nich získali tmavý kožíšek po matce a masku, tolik typickou pro jejich rod. Ale ta zrzavá... pořádně se zadívala na konkrétní vlče, které svým vzhledem na chlup připomínalo Einara v menší verzi. „Ach ahoj.“ pozdravila vlídně a s úsměvem, aby tak zakryla překvapení, které v sobě náhle pociťovala. Opět stačil jeden o trochu delší spánek a opět se zdálo vše být zcela jiné, než doposud, a to ji děsilo. Co všechno jsem za tu dobu zameškala?
To už si ale její pozornost získala její jediná dcera, která jí zůstala. „Taiclaro! Tak ráda tě vidím.“ Mávla oháňkou, projevujíc tentokrát skutečnou radost, co se nesnažila nijak skrývat. Byla moc ráda, že ji viděla jak živou, tak hlavně zdravou, což se o jejích sourozencích moc říci nedalo - a i přesto na jednoho z nich přišla řeč. „Adu? Ne, tu jsem nikde neviděla.“ Už uběhlo několik úplňků od toho, kdy naposledy jí spatřila.
To už ale spatřila i samotného Einara, který své kroky vedl kamsi jinam, společně s jedním z vlčat a několika dalšími vlky. Netušila, o co šlo, náhlá zvědavost a zároveň touha promluvit si s ním ji přiměhla opět pohnout své packy a jít za ním.

//Slané jezero

//Nížina hojnosti

Provinilost ze skutečnosti, že se jí opět podařilo dostat do jednoho z těch dlouhých a tvrdých spánků se zvětšovala, čím blíže byla svému domovu. Jak dlouho mohla na tom místě pobývat? Pár měsíců? I během nich se mohlo ve smečce mnohé přihodit a případně i změnit (a nebo taky ne!), a ona místo toho, aby plnila své povinnosti, si jen tak pospávala a užívala si slunečních paprsků, jako kdyby o nic nešlo. Žila si svůj vlastní život v nitru své hlavy, zatímco jí měla ve smečce své dcery. Co jim tak asi řekne? Musela se vrátit domů, a to hned.
Cesta k avaru se zkracovala natolik, až dosáhla svého konce, jen co se brzy ocitla v samotném území smečky. To vypadalo zcela stejně, jako vždycky, co se vracela domů, i tak pocítila ve svém srdci pocit štěstí a okouzlení, jako kdyby se zde octla poprvé. Původně se chtěla dostat i hlouběji, skrze chladný tunel až k do úkrytu, aby mohla zkontrolovat léčitelský koutek a případné zásoby, to už ji ale zaujal pohled shromáždění, které se v její blízkosti odehrávalo. Že by se konal další sraz? Dost pravděpodobně. Na nic tedy nečekala a rychlým krokem ke skupince vlků došla.

Tak těžké se zdálo opět otevřít svá víčka do jednoho z letních dnů, konkrétněji tedy ne ještě tolik teplého rána. Vše kolem sálo zcela klidnou atmosférou, jako kdyby příroda pospávala společně s vlčicí, jen lehký vánek si pohrával s krémovou, drobně rozcuchanou srstí. Ach, jak krásný pocit to jest. Ten klid na duši, kdy se čas kolem ní zastavil a ona si mohla užívat dalšího kouzelného snu, co jí tolik omámil. Jenomže jak čas postupoval, i ona se pomalu z tohoto snu probudila, až nakonec skutečně otevřela svá víčka do opuštěné pláně.
Líně se zvedla ze země a pořádně se oklepala, snažíce si to rovzpomenout na ty nejčerstvější vzpomínky. Pamatovala si, že se zde střetla s jakousi početnou skupinkou více vlků, dokonce i s pár z nich si stihla promluvit. Jenomže čas šel dál, a po nikom z nich nezbylo již ani památky. A co smečka, co je s ní? Nu, pouhým přemítaním nad životem na pravdu přijde asi těžko, a tak jí nezbylo nic jiného, než se opět dát do kroku, aby se vydala hledat aspoň jednoho pro ní podvědomého vlka, ideálně patřící k jejímu domovu - a tak učinila.

//Alatey

//Hraniční pohoří

K tomu, že se očividně dostala na správné místo, jí navedl pohled na hromádku shromažďujících se vlků společně se silnou sladkou vůní, co se rozléhala už do dálky. Mlčky se tedy k nim přiblížila, věnujíce pozornost především jedné z vlčic s výrazným kožíškem, kterou zastihla, jak povídá někomu jinému právě o Váčkovce. „Pochází z jiného světa? To je zvláštní.“ ozvala se jí, očima ale zůstala přikovaná u rostliny. A vskutku, svým vzhledem působila dost odlišně a brala si svoji pozornost již na první pohled - to se u Plazivci, který na pohled nepůsobil přespříliš zajímavě, říci nedalo. Další odlišností bylo to, že se nejednalo o léčivku, zároveň ale nebyla jedovatá, i když tak možná mohla působit. Vskutku zajímavé.
To už se však pohled stočila zpět na neznámou vlčku, aby zachovala své způsoby a také se jí představila, stejně jako vlkovi naproti ní. Zdálo se jí to, nebo ho snad zahlédla ve smečce? Kvůli všemu tomu množství ruchu během smečkového setkání (a vlastně i chaosu v její hlavě) se nestihla zorientovat v tom, kdo všechno se v té době v úkrytu nacházel. „Mimochodem, mé jméno je Astrid, těší mě. Snad nevadí, že jsem se k vám tak přihnala, jen jsem chtěla zjistit potřebné informace o Váčkovce.“ A ty také dostala, což jí stačilo. Neměla tedy žádný problém se otočit a vrátit se zpět, odkud přišla, případně však byla otevřená se s nima pobavit a poznat tak opět někoho doposud pro ni neznámého.

//Úkryt Alatey

Pomalým krokem kráčela směrem za Shine a ostatními, kteří se téže rozhodli poznat další rostlinu ze zdejší flóry. Váčkovka duhová. Jak jen zajímavý to název, co si pod ním měla krémová asi tak představit? Měla snad její barevnost nějaký veliký význam? Otázek měla dost, na odpověď k nim se ale musela vydat mimo smečku o kousek dále až místu, kde se skupinka měla nacházet.
Odstupem času se s přibývající kroky ohlédla i pod sebe, zjišťujíce, že první sněženky už stihly vykouknout ven. Ovšem, období mrazivých časů se dávno stalo minulostí a místo než přicházelo jaro. To pro ní znamenalo čas, kdy se příroda kolem ní probouzela z dlouhého spánku a nehleděla na to, co se dělo předtím. Už jí nezajímalo, kdy začaly padat první podzimní listy, či kdy jí obklopovalo sněhové řádění... bylo to jako otočit stránku na novou kapitolu života. Takové myšlenky se ráda držela i Astrid, tentokrát tak učinit nedokázala - zima jí přinesla rám na duši, který se jen tak těžko zahojí. A ani pohled na rozkvetlou louku by jí s tím nijak nepomohl.

//Nížina hojnosti

Léčitelský koutek (hlavně Shine, Dorya)
Když se Astrid dostala k léčitelskému koutku, rozhlédla se po veškerém dění. Kromě skoro všech léčitelek (snad až na Sierru - kde ta se zase toulá?) se hlavním středem pozornosti stala i nová vlčice. A taky byla... zvláštně zabarvená. Tak jako když s příchodem prvních jarních paprsků se ze země vynořily květy fialek. Má snad tohle na svědomí Wu? Sledovala, jak cizinka odpočívala schoulená v klubíčku, očividně tak bylo o všechny dosavadní problémy postaráno.
V tom se však její očka přesunula k Shine, která začala s výkladem o Hadím těle. S tím se už krémová vlčice setkala, a tak neměla proč se tolik její slova tolik soustředit, což se změnilo ve chvíli, kdy zmínila její jméno. Ah tak přeci jen měla s čím se podělit! Pečlivě si prohlížela nově vykouzlenou rostlinku, která svým vzhledem nijak nevynikala, to se nedalo říci o účincích. Tak ten se jistě bude hodit. „Takže Plazivec lékařský tedy, dobře. Moc ti děkuji Shine.“ usmála se. Pohled vrátila zpět na ležící vlčici, u které již předtím zaregistrovala, že se stala jednou z Omeg... takže tedy nový člen smečky. A tudíž i někdo, o koho se postarat tak, aby byl zdravotně v pořádku - přesně tak, jak měla v opisu své práce.
I přesto, že původně měla v plánu zůstat v úkrytu a držet se své dcery, volání Shine ji donutilo se zvednout a následovat její kroky. Doufala však, že Taiclaru brzy zastihne, aby si s ní pořádně promluvila o všem, co vše se jí za poslední dobu přihodilo.

//Hraniční pohoří

Razer, Třezalka, Stina
Netrvalo dlouho, než si ji někdo z přítomných členů brzičko všiml a dokázal ji odpovědět na vše, co jí do té doby bylo zcela neznámé - v tomto případě šlo hlavně o Razera a Třezalku. Člen smečky a přivedl cizího vlka až do úkrytu? Jaká nehoráznost! Ač vlčici méno příliš nenapovědělo, jako by asi mohlo, po této zprávě cítila jisté opovržení nad tím, si nebo takového vůbec dovolil. V tom se podívala na šedavou vlčku, co jí pověděla další podstatné informace. „Takže hořel, říkáš...“ zopakovala jen. V tom jí hlava přiměla vzpomínku na onen incident s Vé, co se stal během jednoho z předešlých smečkových setkání. Nerada na to vzpomínala. I přes čekání ale přec jen vešla do jeskyně, když dostala tu možnost. Na malou chvíli ponechala pozornost ohnivým očím patřící Stině, co jí chvíli sledovala, načež Astrid unáhleně strhla pohled jinam. Možná se mýlila, bylo to tak kvůli Noahovi? Bylo snad možné, se ta novina roznesla do ouška více (pokud ne rovnou všech) členů smečky? Ach, přesně takovým situacím se chtěla nyní vyhnout.

Taiclara
Moc dlouho se ale nestihla rozhlédnout po zdejším dění, béžová srst se brzy kapesníčkem pro její drahou dcerku, co na Astrid sypala jednu věc za druhou - prvně zmínila Adu, která tu s ní nebyla, poté se jí svěřila i o Noahovi. Takže o tom ví. „Já vím, Taiclaro. Moc mě to mrzí, opravdu moc.“ s bolestí ji pravila, a konejšivě si ji přitáhla do objetí. Ač Clara neskutečně vyrostla, stále svým jednáním působila jako malé nevyvinuté vlče. To jen to jí utvrzovalo v tom, rozhodnutí ukázat se zde bylo správné. Nad její poslední větou se však pozastavila, snažíce se svým pohledem vyhledat tentokrát údajně okřídleného Einara. A skutečně bylo tomu tak. To vážně? Tak to tedy nečekala.

Shine, Taiclara, léčitelský koutek
Během jejího zkoumání zdejší prostoru jí neunikla ani Shine, co jí pokývla hlavou, očividně značící, ať se přijde podívat k tomu, co se práce teď děje v jedné ze skupinek, kde se očividně nacházelo několik léčitelek. Kývnutí jí tedy opět vrátila tmavé vlčici nazpět, než se podívala zpět po Taiclaře. Nebyla na tom dobře... a kdo by téže byl? I přesto se rozhodla vrátit do své vlastní role a jít zjistit, zda mohla nějakým způsobem pomoct i ona. „Potom si spolu promluvíme, dobře?“ pravila ještě své dceři a bez dalšího vyčkávání se vyrazila podívat za tím, co se dělo u léčitelek.