Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mlžné pláně

Vidar, Stina, Třezalka

S každým přibývajícím krokem, kdy se krajina kolem ní zdála být mnohem důvěrnější, přicházela s původně ohromným šokem i mírná nervozita, která ne a ne zmizet. Jak budou ostatní reagovat, až Astrid uvidí? A co pak Ada s Taiclarou, veděly ty snad, co se Noahovi přihodilo? Právě ony dvě však staly jedním z hlavních důvodů, proč se na dnešní schůzi odhodlala ukázat místo toho, aby se kromě truchlení i nervově hroutila, jako před chvílí. Chtěla tu být pro něj tak, jak si zasloužili. A navíc, přec jen jim slíbila, že se brzy domu vrátí.
A tak se konečně dostala tam, kde měla být už dávno předtím, než začala celá akce. Plná očekávání se vydala tolik známým tunelem, směřujíce své kroky do srdce celého avaru, když v tom si všimla toho, že už u vchodu se nacházelo několik vlků. Proč ale jen? Tento fakt jí do hlavy několik otázek, na něž si přála znát odpověď, proto dorazila ke skupince vlků u vchodu do úkrytu, především pak hodila pohled na mladou Třezalku, která se nemohla dostat ani dovnitř. „Zdravím, co se tam děje?“ ozvala se.

//Červená louka

Rychlé tempo jejího kroku se drželo po celou dobu cesty směrem k horám, nemaje v plánu ho prozatím měnit. To se ale nedalo říci o tváři, na které se ještě pár nešťastných slziček objevilo, prvotní zděšení ale začalo pomalu ale jistě mizet. Stále neskutečně truchlila a držela v sobě všechen ten náhle nashromážděný smutek, nechtěla to ale dávat najevo každému na první pohled tak, jako předtím Einarovi. Musela být silná. Teď nebo nikdy.
Skutečnost, že procházela zamlženou krajinou, tak jako předtím, co tu zřela zrzavý kožich Alfy, ji utvrzovala v tom, že šla správným směrem. Ještě že tak, teď neměla prostor k tomu bloudit krajinami kamsi do neznáma, musela se vrátit tam, odkud přišla. Co všechno se asi stihlo na smečkové schůzi během její nepřítomnosti probrat? Dostal se Einar snad… k němu? Nu, to mohla zjistit jedině tak, že se nebude ohlížet zpět a bude pokračovat ve své cestě dále, než se dostane do úkrytu.

//Úkryt Alatey

Slyšela jeho slova a cítila čumák projíždějící hebkou krémovou srstí, ani k jednomu ale nedokázala nijak zareagovat. Vytřeštěné oči stále hleděly do země, snažíce se zadržet jakoukoliv slzu, co by ji opět mohla palčivě bodat do tváře. Srovnat se s tím faktem, že její syn byl mrtvý, byl pro ní poněkud těžký úkol. Vždyť byl celý po svém otci, plný síly severských vlků, pročpak mu tedy bylo dáno osudem odejít z tohoto světa tak brzy?
Trvalo jí chvíli, než byla vůbec schopná vnímat zpátky realitu. Dokonce ani volání místního vlka ji nepřimělo natočit svá ouška a otočit se za ním. Nakonec se ale tak přeci jen stalo - vstala a ohlédla se za sebe. Nikde nezahlédla ani živáčka. Co se za tu dobu asi mohlo stát? Ah, ovšem, smečková schůze. Její následující kroky by tedy měly mířit směrem domů, tak, jak slíbila. Byla však schopná kráčet za ostatními s vědomím, že musela skrývat svoji čerstvou bolest na srdci za svojí věčně klidnou maskou, s níž se běžně prezentovala každému, na koho jen narazila? Einar však měl pravdu, nemohla se soustředit jen ta to, co už nebyla schopna vzít zpátky, bylo na místě více než jindy hledět vpřed.. Pokud měla držet se svojí rodinou pohromadě, nyní k tomu byla ta nejlepší chvíle. Seber se, dcery na tebe čekají doma. Na nic tedy nečekala a přes portál se vydala směrem domů.

//Mlžné pláně

Jméno vlka: Astrid
Počet postů: 4
Postavení: Delta
Povýšení: -
Funkce: Léčitelka
Aktivita pro smečku: Naučila se rostlinu, získala trauma
Krátké shrnutí (i rychlohry): Probudila se po dlouhé době do zimy na území Alatey, kde zjistila, že ztracená Taiclara dorazila v pořádku domů. Šla se projít mimo území smečky, až došla skrze portál na červenou louku. Zde byla od Konvalinky poučena o Rumněnce a od Einara se doslechla o smrti jejich syna.
Smečková minihra: -

//Mlžné pláně

Nový svět. Bylo to snad tak, zjevila se snad na zcela novém světě? Teď si nebyla vůbec ničím jistá. Párkrát zamrkala víčky a nejistě se rozhlédla kolem sebe, všude se ale jen rozléhala široká pláň pokrytá stejně nekonečným sněhem. Možná se snad nacházela jiné části zdejších ostrovů?
Pokud ji ale zrak nešálil, rudý kožich Alfy se zjevil i na tomto místě. „Einare?“ ozvala se mu, nečekaje na nic se vydala i přes nemile studený terén ladným krokem zjistit, copak zde asi horský Alfa chtěl. Dle jeho slov, které už stihla s každým dalším krůčkem rozpoznávat o mnoho lépe zjistila, že zde nebyl sám, hned před ním se krčelo tělíčko vyhublé tmavé vlčice. Není to jedna z dcer Shine? Ale která jen... ach ta jména! A že měla co nového zjistit - s drobným překvapením vykulila očka, jen co se jí podařilo zaslechnout tu novinu o jedné z alateyských členek. Hanka a na Betu? Opravdu? Co ho vedlo k tomu učinit takové velké rozhodnutí? To jí jsou ale noviny.
„Zdravím vás.“ pozdravila oba dva přítomné vlky a už je chtěla zásobovat nejrůznější otázkami, to už se ale slova chytila Konvalinka, snažíce se zjistit podrobné detaily o tom, jak na tom vůbec Astrid v posledních dnech byla. „Taky tě ráda vidím, už je dlouho, co jsem tě naposledy v Alatey spatřila.“ zhodnotila zpětně, co se zamyslela nad svou minulostí, držíce si alespoň drobný úsměv na tváři a pokývnutí na projev slušnosti. „Moc jsem toho teď nezažila, vlastně jsem se po dlouhé době probudila do této podivné zimy.“ zamyslela, nemaje se tolik s čím jí svěřit, co se týkalo jejího životního příběhu, který se na pár měsíců zcela pozastavil. Naposledy si jen skutečně vzpomínala na tu nešťastnou příhodu, kdy musela v doprovodu Vločky a jejích dětí hledat svojí tehdy ztracenou dcerku Taiclaru. Ještě že ta je v pořádku! A taky už pořádně velká, co si stihla stihnout ve chvíli, kdy se loučila i s její druhou dcerou. Jak se to jen tak rychle stalo? V tom jí myšlenky z neznámého důvody zaběhly k pouštnímu vlkovi Setekhovi, toho potkala vlastně už docela dávno, jak tak zpětně nad tím přemýšlela. Ten jistě musel aktuální roční období snášet stejně, jako kdyby ona pokládala tlapky rozpáleném písku a nechala tak na sebe působit tu nechutně dusivou atmosféru, kterou poušť pro ní vytvářela. A nebo se snad uchýlil k zimnímu spánku? „Ale co ty s tím kožichem? Jsi a kost a kůže, v takovém stavu tu zimu jen tak lehce nepřežiješ.“ neodpustila si jako správná léčitelka i zhodnotit i tělesný stav její členky a následně se i zamračila, aby dala najevo, že se jí takový pohled vůbec nelíbil. Vlastně se i divila, jak v takových velkých mrazech dokázala vůbec fungovat. Mohla za to snad ta živoucí energie, co z ní tak vyzařovala? Jak zvláštní to byl pohled na tak zubožené tělo někoho tak mladého.
Zpozornila však, když se zpoza její křehké packy objevila jakási křehká a na pohled nevinná rostlinka, o které začala vlčka básnit, jako kdyby šlo o naprostý zázrak. Jen ať o něm ví všichni vlci z těchto ostrovů, klidně rovnou i celý svět! „Takže Rumněnka vlčí, povídáš,“ zamumlala si spíše pro sebe a čumáčkem se blíže sehla ke studenému zemi, kde se léčivka nacházela. Svým vzhledem a zbarvením nápadně připomínala dost rozšířené vlčí máky, i přesto se zdála být květinka v čemsi odlišná. Jak to jen říci… povadlá. Možná i skoro mrtvá. Stejně jako Konvalinka, co se jí tak hrozně snažila zuby drápy držet a ochraňovat ji, jako kdyby na ní závisel celičký její život. Jak absurdní.
Ohlédla se za sebe, když zaslechla své jméno. Nebylo třeba ani slůvka, s okamžitou reakcí se vydala po stopách svého vůdce. Kroky je zavedly až na samotný okraj louky, kde se s pískem dělila i nekonečná, v těchto dobách jistě i nepříjemně chladná voda. Co by tak asi mohl chtít? Inu, už to bylo docela dlouho, co se společně dostali do nějaké řeči, ať se týkala smečkových záležitostí, nebo šlo o nevinnou konverzaci dlouholetých přátel. Nakonec se i na žádost Einara jednoduše posadila, nemaje se k tomu začít mluvit do toho klidného ticha, místo toho čekala, co z vlka vypadne. Brzy si i povšimla, že se ani nesnažil navázat jakýkoliv oční kontakt… jako kdyby ani nechtěl. Něco tu nehraje. „Co se děje?“ promluvila opatrně a mírně stáhla ouška.
A pak to přišlo - bedlivě poslouchala každičké jeho slovo a snažila se postupně poskládat do sebe všechny ty kousky v jednotný a srozumitelný celek. Zrzavá ve sněhu. Naposledy, co se tlapkami dotýkala avarského území, aby se po takové době podívala i do světa, se loučila pouze jen s Adou, druhou dceru Taiclaru očkem zahlédla jen okrajově, ale viděla její nahnědlý kožíšek. Věděla, že žije. A Noah? Po něm nezbylo ani jediné stopy. Cožpak se nešel podívat za svojí ztracenou sestřičkou? Jistě jí už musel očekávat, vždyť byla tak dlouho pryč. Co když se nechal unést dětskou radostí a zamířil přímo k ní, jen aby zjistil, kolik dobrodružství stihla se svým tatínkem zažít? A ono ne, krémová jen pocítila, jak tep jejího srdce zrychloval a ona nedokázala v sobě úsilí nabrat druhého dechu… Noah byl mrtev.
Neměla slov. A vůbec, co by mu tak asi měla v této chvíli říci? Noah, jediný, a tolik vymodlený a takřka dokonalý syn představující budoucnost jeho rodu, už nebyl více mezi živými. Jak strašné bylo si uvědomit, že už více ho neuvidí hledět na svět svýma očima v doprovodu s těmi živoucími jiskřičkami, značící, že z něho jednou vyroste velký silný vlk, který ochrání své nejbližší. Jistě, taková měla být budoucnost Noaha. Jenže místo toho se musela dozvědět, že zemřel. Jak na to asi budou reagovat jeho sestřičky? A vůbec, věděly o tom?
Vlastně ani sama netušila, jaká reakce byla v nynější chvíli správná. I přes ty nejhorší chvíle, kdy se mohla se s končícím životem vlka setkat kupříkladu během léčení nemocí, se tak nikdy nestalo. Bylo to štěstí, se kterým žila vědomě dost dlouho, což si ale přineslo svojí daň. Věděla, že se smrtí se mohla setkat kdykoliv, že by se tak stalo ale poprvé u jejích vlastních milovaných dětí, to ji nenapadlo ani v těch nejšílenějších snech. Prvně to byla Anja, jež se do tohoto světa narodila bez toho, aniž by otevřela svá kukadla a tak do něj mohla někdy nahlédnout. A jak dlouho ji trvalo se s takovým faktem smířit! A očividně myšlenka, že by se přeci jen i po takové tragédii už mohlo ostatním v životě dařit dobře, stala nakonec jen naivním hláskem v hlavě, který se snažil ukonejšit tu neskutečnou bolest.
Podívala se do země. Její obyčejně klidnou masku zdobila vyděšená tvář vlčice, která se potkala tváří v tvář se smrtí. Nebyl to scénář, s nímž by se setkávala tak často, o to více, když šlo o její vlastní rodinu. V šoku z toho všeho začala cítit, jak po horkých tvářích steklo několik slz… i přesto se snažila tomuto tlaku čelit vpřed a snažila se držet tak, aby se před Einarem nezhroutila. „Já-“ odvážila se ze sebe dostat přiškrceným hlasem, nakonec však stejně rychle zavřela tlamičku, jako ji otevřela. Měla bych o tom mluvit? Bezpochyby ano, ale Astrid by to nyní nedokázala. Cítila, že kdyby se o tom romluvila, emoce by si jí lapily do spárů a mezi nekonečnými vzlyky by jen těžko hledala ta správná slova. „Myslím, že je na čase se vrátit domů.“

//Najdi léčivou rostlinu, kterou zachoval a pohřbil sníh (osud)

//Slané jezero

Netrvalo dlouho a z jezera, kde se nezastavila na takovou dobu, aby si mohla prohlédnout pro ni ještě nepoznané území, se dostala na zasněženou louku doprovázenou mlhou. V nohách si ponechávala rychlé tempo, svá kukadla ale nenechala připravit o žádný detail, co by se jí v cestě naskytl. Hlavně, pokud se jednalo o nějaké bylinky, s níž by konečně mohla doplnit léčitelské zásoby! Když tak nad tím léčitelstvím přemýšlela, jak na tom vlastně byly ostatní alateyské léčitelky, kde ty se nyní toulaly? Tak třeba Sierra, u níž si ani nevzpomínala na to, kdy naposledy s ní pořádně promluvila mezi čtyřma očima. A co pak taková Šalvěj, snad ta se nevystrašila z toho, když její první učednické lekce ukázala jako záchrana života její matky. Možná by nebylo na škodu s ní hodit řeč a zase jí něco nového naučit. Nebo si získala další znalosti během svých cest? To už netušila.
Zpozornila však, když si na vrcholkách hor povšimla magického portálu. Nebyla tam ale sama, nemohla si totiž nevšimnout, že se před tímto zvláštním úkazem ukázala rezavá srst dalšího vlka. Zdálo se jí to snad, nebo to byl Einar?

//Červená louka

//Alatey

Čím více se Astrid vzdalovala od hranic a byla tak jediným sledovatelem veškeré přírodní scenérie kolem ní, tím více si začala uvědomovat, jak rychle se počasí kolem ní změnilo. Vždyť jako kdyby to bylo včera, co hřály sluneční paprsky její krémový huňatý kožíšek, náhle celé ostrovy pokryl mrazivý sníh a neskutečný chlad, který asi jen tak lehce nezmizí. Tedy, aspoň to tak vypadalo podle okolí. To však nezastavilo Astrid od toho se zase projít a zjistit, jak na tom vlastně byl svět tam venku. Najde snad nějaké nové místo, které jí svojí atmosférou i přes nepříznivé počasí uchvátí natolik? Třeba by mohla jít delší obhlídku území jen co se na ostrovy vrátí jarní období. Nyní se ale nemohla nikde dlouze zdržovat, musela se brzy vrátit ke smečce.

//Mlžné pláně

//Úkryt Alatey

Ani se nenadála, její touha nalézt svojí dceru, která se už dlouho neukázala doma (jak ten čas jen utíkal, vždyť venku se to jen hemžilo sněhovou nadílkou!) se po nějaké době přeci jen vyplnila. Tedy, nenašla jí úplně svojí snahou o to prohledat každičký kout ostrovů, neboť Einar se po dlouhé době se vrátil zpět do své smečky, aby jí sdělil, že i Taiclara dorazila zpět na území a byla v naprostém pořádku. Tak přeci jen se vrátila! Brzy však zrzavý Alfa odešel po svých, což donutilo Vločku se zvednout a následovat, i proto se s ní Astrid rozloučila a nechala ji jít.
Snad by i poslechla Einara a došla za svojí dcerkou, aby jí vyzpovídala o všem možném, co jí během cest přihodilo, v takové myšlence jí ale zastavil fakt, že přišla zima a s ní i nekonečný sníh oblokupící celé území. Možná tak nebylo na škodu se projít za hranice a snad se podívat po něčem, čím by mohla doplnit léčitelskou zásobu. A navíc si musela někdy protáhnout ty své štíhlé nožky! Už chtěla promluvit k jejím dětem, když v tom si všimla, že po Noahovi nezbylo ani památky. Kde snad může být? Že by šel do úkrytu za Taiclarou? Kdyby jen věděla... „Ado, vrať se do úkrytu, já se půjdu podívat za hranice a pak se vrátím.“ pravila tedy své dceři stručně a bez žádných zbytečných řečí se vydala směrem za hranice smečky.

//Slané jezero

Jméno vlka: Astrid
Počet postů: březen 4, duben 1, květen 1
Postavení: Delta
Povýšení: -
Funkce: Léčitelka
Aktivita pro smečku: Poznávala členy smečky (Vločka)
Krátké shrnutí (i rychlohry): Po opětovném setkání se Setekhem se s ním rozloučila a následně se vypravila zpět do úkrytu smečky, kde kromě svých dětí potkala i Vločku. Nyní jsou na cestě projít si území Alatey a zároveň nalézt ztracenou Taiclaru.
Smečková minihra: -

I přes přítomnost jejích drahých dětí nebyla Astrid plně spokojená s tím, jakých informací se jí dostalo. Taiclara byla pryč a to sebou neslo špatné znamení, že je něco v nepořádku. Co když se ztratila? V takovýchto podmínkách nebylo přec jen nijak těžké šlápnout o tlapku vedle a již nikdy se nevrátit. Jenže nic takového Astrid nemohla dopustit, rozhodně ne.
Díky potravě se jí ztratila pozornost Ady i Noaha (ne však na nějak dlouho), i proto se dívala především do tváře maličké pečovatelky. Zřela v ní výčitek, které byly více než na místě, ještě ke všemu poté, s čím na ní přišla. Ztratit vlče Delty, tomu se říká výkon! I přesto se Astrid nechtěla ponáhlet k nesmyslnému rozbouření emocí, když jí venku pobíhala dcera. Musela zůstat klidná.
To již však očekávala odpověď ohledně Einara, když najednou se u Vločky objevil pisklavý vlčecí hlas patřící Adě. Dle jejích slov Einar zanechal svých dětí doma a šel si svojí vlastní cestou. Opravdu? Brzy nato se ozvala i Vločka se stejnou, nijak přespříliš dramatickou odpovědí. „Nevím kde je, ale najdeme ji. A stejně tak i otce.“ pravila ji jednoduše. Jistě, najde ho a pak si pěkně počká, co jí k tomu řekne.
Jenomže každá uběhlá minuta sebou nesla větší a nepříjemnější nervozitu, což se odrazilo i ve slovech Vločky, která se po ztraceném vlčeti chtěla co nejdříve podívat. Stejně jako bělavá vlčice se Astrid podívala po svých dětech a jala se rychlé přemýšlení situace. Vlčata každým dnem rostla mnohem rychleji a bylo načase jim ukázat smečkové území. Jistě, nemohou tu zůstat věčně. Co když se ale něco stane? Co když...
S drobným povzdechem nad tím vším musela udělat konečně rozhodnutí. „Ado, Noahu, chtěli byste jít na výpravu za sestrou? Alespoň poznáte lépe území svého domova.“ položila otázku ke svým dětem. V případě jejich zájmu tak vyšla Astrid společně s Vločkou a vlčaty konečně vstříc horskému území s úkolem nalézt Taiclaru a přivést ji zpět.

//Alateyská smečka

Byla tak moc ráda, že mohla své (už nepříliš malé) drobečky opět po takové době vidět. Již bylo třeba se plně navrátit do své role matky a věnovat se svým dětem co nejvíce jen dokázala, a tím se hodlala i nadále řídit. Nechtěla se ochudit o ztracený čas s vlčaty více, než bylo potřeba.
S úsměvem ve tváři nahned přivítala jednu z jejích dcer, která se jí dostala poměrně rychle do cesty. Hamu papu? Zopakovala si, načež rychle pochopila, o co malé Adě šlo - v tom však přiběhl její jediný syn, Noah, aby téže přivítal svoji matičku. „Hamu papu je tady.“ vysvětlila jí a ušáka drobně čumákem přinusula blíže k dceři. Zda tohle bude stačit k tomu, aby se siréna v tom maličkém hrdle opět neozvala, již nemohla říci s jistotou.
To už se ale zadívala především na Vločku, které věnovala drobné pokývnutí. „Vločko, zdravím tě.“ pravila jen. Více se však do řeči nehnala, namísto toho jen pozorovala tvář bez výrazného úsměvu, což mohlo jen znamenat, že se zdejší pečovatelkou není něco v pořádku. Ale co?
S oslovením béžové jen tiše naslouchala jejím dalším slovům, aby se posléze na její tváři objevilo nemilé zamračení. Taiclara byla pryč, to nebylo něco, co by rozhodně Astrid nyní slyšet. Stále však ponechala chladnou hlavu a snažila se popřemýšlet, jaké další kroky by měla učinit. Měla snad prolézt každý kout zdejších hor jen proto, aby jí stejně poté nenašla? Na druhou stranu, měla nechávat Vločku samotnou, když nebyla očividně v tom nejlepším rozpoložení na hlídání vlčat? Ještě aby neztratila ty ostatní!
„Měla jsem pocit, že jsem tam venku cítila nějaké blízké pachy,“ pravila zamyšleně, zároveň ale tak, aby mluvila jen směrem k pečovatelce. „Je tady někde Einar?“ věnujíce pohled směrem k východu z úkrytu nadhodila otázku, ač bylo více než jasné, že Taiclaru tak nenajde.

//Alatey

Jen co měla možnost pachy zdejších členů smečky, již před vchodem do skalního oblouku měla pocit, že pocítila pach jí tolik známý, patřící jednu z jejích potomků. Taková skutečnost ji mohla přirozeně už od prvního momentu poměrně rozhodit, další blízký pach ale napovídal tomu, že se nyní nemohla být sama. Snad třeba takový Einar? Těžko říci nyní, doufala však, že se jí dostane nějakého bližšího vysvětlení.
Při vstupu do úkrytu smečky se ani nemusela výrazně snažit svá vlčata hledat, neb po pár krocích je sama poznala - zrzavý kožíšek po tatínkovi a světlejší zase po mamince, za nímž se skoro ozývalo volání (nebo ve zdejším případě spíše řvaní) její dcery Ady, které bylo konečně vyslyšeno.
„Ado, Noahu,“ věnovala svým dětem vřelý úsměv poté, co se zastavila, aby tělíčko drobného zajíce položila na kamenitou zem. Byla tolik ráda že je mohla spatřit tak, jak si jako každá správná matka přála, jako živá a zdravá mláďata... jen byla svým kdysi drobounkým vzrůstem o kousek větší než tehdy, kdy naposledy trávila čas v úkrytu. Ale byla už zpátky připravena se o ně řadně postarat. I přes svou vnitřní radost ze shledání jejích dětí pohledem vyhledala i další společnost bílého kožíšku, tentokrát v podobě alateyské pečovatelky, Vločky, s níž se ještě tolik předtím nikdy neseznámila. To se ale nyní jistě změní.

//Hraniční pohoří

Domov, sladký domov. Jak moc byla Astrid za tu možnost se vracet na jedno místo, které právě mohla nazývat svým vlastním domovem. Milovaným domovem, v němž zanechala i své stopy v podobě mladých vlčat, které již dlouho neviděla, což ale hodlala po pár (pro ni již tak dlouhých) měsících konečně napravit. Jak se za tu dobu asi měli, co všechno zažili? Jako správná matka se musela o ně řádně starat a vychovávat je, což hodlala splnit... sic pro některé možná pozdě, odhodlání pokračovat ve své roli matky však bylo přední.
Brzy se jí z nerovného terénu dostalo cesty vedoucí směrem ke území Alateyské smečky, i proto nelenila a svou cestou pokračovala dále. Tempo ale brzy zpomalila, co se v její blízkosti zahlédla jakýsi náznak drobného kožíšku postaršího ušáka, kterého si vyhlédla jako svoji kořist. I vzhledem k nastávající noci neměla sic tolik šancí na úspěch, přeci jen se díky jejího momentu překvapení podařilo drobné a především rychlé zvíře chytit a brzy i usmrtit. Ale že se musela namáhat! Spokojeně tak vzala úlovek do tlamy a co nejrychleji se vydala směrem k úkrytu, s jediným cílem v hlavě, z něhož nehodlala ustoupit.

//Úkryt Alatey

Astrid - 2% do síly a obratnosti, 1% do lovu
Mirach - 5% do vytrvalosti

Děkuju za moc super akci!

//Tichá zátoka

Ač vzhledem k návštěvě starého obchodníka se v jejím nitru mohla nacházet jakási radost, celý tento pocit byl zcela pošlapán její myslí, díky níž v ní zavládl jistý zmatek, který nemínil ustoupit. A bylo to pravé oné setkání, snad až podobné těm až přílišně fantastickým snům, tentokrát však přenesené do reality, co jí zahltilo tentokrát veškeré své myšlenky. Přec jen, Setekh'oe byl vlk se zvlášťně temnou leč působivou maskou, který se jenom tak ve světě neviděl. Byl to vlk s příběhem a náhledem na svět, jenž v Astrid zanechával mnoho otázek, i přesto ho měla za toho známého mimo smečku, který jí byl tuze blízký. Jenomže to bylo ono, jak moc? Mohla ho vůbec po tomhle nazývat svým přítelem? Láska přenáší hory, říkávalo se. Však jak se zdá, ve zdejším případě to platit nemohlo, a tak se béžová léčitelka vydala vstříc místu, kde měla být již dávno. Setekha tak musela, ač jistě nerada, nechat být - však kdo ví, třeba na zdejšího poutníka opět jednoho dne narazí. Nebo snad opravdu zvládne nadobro opustit tyto ostrovy?
S těmito myšlenkami se tak brzy ocitla v místech, které pro ni znamenaly jisté volání zpět ke smečce. I přes nastávající noc se počasí zdálo být mnohem více příznivé než tehdy, kdy naposledy opustila hranice smečky. Alespoň jedna dobrá zpráva za poslední dobu. Obloha ještě v sobě nesla jakési známky světla, což byl snad i důvod, proč se jí podařilo dostat z pohoří poměrně rychle a bez větších obtíží, po kterých skutečně netoužila. Ne, bylo třeba se vrátit s hlavou vztyčenou a klidem na tváři. Šlo to ale ještě vůbec?

//Alatey