Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jen co se začala béžová vlčice zajímat o život staré tváře (a jak jinak, když ho neviděla dobrý rok, rozhodně i více než to), dostalo se jí odpovědi - krátké, leč poměrně jasné. Tedy, jasná jistě byla, však Astrid se o přesto začala v hlavě tvořit drobounká otázka ohledně toho, jak zdejší odpověď mohla být přesně myšlena. Toulal se snad celou tu dobu po ostrovech? A naprosto samotný? Doufala v mírné rozvedení odpovědi, však ponechala to jen na jeho rozhodnutí.
Po položení stejné otázky však začala reagovat ona: „Usadila jsem se v blízkých horách v Alateyské smečce, ty se staly mým trvalým domovem. A od té doby se stalo mnoho věcí, jen co je pravda.“ pravila mu, než se zamyslela nás svým vlastním příběhem a pár záblesků, které se pro ni staly nejpodstatnější. A že jich jistě bylo, rozhodně více než dost. Vlastně už za poslední měsíce se přihodilo několik pro ni náročných událostí - prvně narození jejích potomků, později i ten smečkový sraz. Bylo toho nyní na ni bylo již tak až až, což se v jisté míře odrazilo i v její tváři, která v sobě nesla známky nepříjemné únavy a drobných kruhů pod očima. Alespoň lépe pro Setekha, že mnoho světla nezářilo a on ji nemusel takto vidět.
„Ale vůbec, narazil jsi na během svých cest na něco zajímavého? Na nějaká místa, či vlky.“ optala se se stálým zájmem, snad i kvůli tomu, aby ho dovedla nějakým způsobem rozmluvit. A nebo snad jen kvůli tomu, že nechtěla tolik mluvit o tom, kolik toho jí nyní trápilo. Na to teď nebyl čas.

Rozhodla se po písčitém povrchu kráčet dále, leč postupem času o něco pomaleji, jako kdyby si každičký svůj krůček uvědomovala. Smysly přitom nechala stále nastražené, neb se zdejší společností ještě neměla tu možnost setkat se tváří v tvář a tak nemohla zjistit, kdo skutečně se za temnotou skrýval. Čím blíže se však k němu přibližovala, tím více ji pach připomínal, že zdejšího vlka již někdy v minulosti musela potkat. Ne, to nebyl ledajaký cizák.
Zprvu se za jejími slovy neozvala žádná reakce, té však nebyla ani třeba, jak se nakonec ukázalo. Jen co se dostala do větší blízkosti, před ní se zjevily rudé oči, které svojí jiskrou mohly působit snad až děsivě... Astrid však po chvíli sledování poznala, kdo se za nimi skrýval.
„Setekh'oe?“ pravila do ticha, očividně překvapena tím, po jak dlouhé době s ním měla tu řeč... za poměrně zajímavých okolností, jak již u těchto dvou bývalo zvykem. „Setekhu! Moc ráda tě vidím.“ usmála se na něj, zatímco nechala svůj ocásek rozpohybovat na znak radosti, která se v ní probudila. Byla to radost upřímná, taková, kterou nedávala jen tak všem najevo. A navíc, setkání s tímto vlkem po takové době rozhodně nečekala, ještě po takovém časovém intervalu, kdy by si jeden snad pomyslel, že se jen stěží mohou ještě někdy uvidět. Však, na zdejších ostrovech bylo možné všecičko, co by vlka mohlo napadnout.
„I já jsem ráda, opravdu. Kde jsi vlastně byl celou tu dobu?“ optala se ho náhle s jistou zvědavostí, kterou dala najevo.

//Kvetoucí louka

Sněhové vločky ještě stále nepřestávaly padat z tmavé oblohy, to však Astrid nezastavilo k tomu, aby se posunula kamsi dále - i proto se poměrně brzy dostala až k jakési zátoce, u níž se počasí nezdálo býti tak neklidné, dokonce i samotný vítr se o trochu více uklidnil, což bylo jistě dobré znamení. Přec jen, kdo by si nyní přál se navěky ztratit v hlubinách této sněhové noci? Astrid o to jistě nestála.
I proto se nakonec rozhodla ponechat své tlapky na písčitém povrchu, maje v plánu zde přečkat zdejší noc, sic možná nedobrovolně, jinou možnost nyní neměla. V hlavě měla však jediné, a to mírné obavy z toho, kdy řádění zimního období pomine. A možná i drobnost zlost k sobě, že se rozhodla vyjít mimo její domov. Tam by alespoň neměla risk toho, že by mohla vymrznout.
Již měla v plánu sebou trhnout na zem, do čumáčku se jí kromě silné pachuti moře dostal brzy i lehký náznak vlčí společnosti... Nebo se mi to snad zdá? Rozhlédla se kolem sebe, to ji však v ničem pomohlo, neb skrze černou noc jen zatěžko viděla pořádně do dáli. I díky tomu v ní narostla mírná nejistota z toho, s kým tak mohla asi čest. Jeden nikdy netušil, kdo se mohl skrývat za zdejší tmou, a především na takovém opuštěném místě.
„Zdravím, je tu někdo?“ snažila se na sebe upozornit, zároveň však hleděla kolem sebe, aby zachytila alespoň nějaký náznak vlčího kožichu, ač nejspíše marně. „Doufám, že neruším, pouze jen-“ náhle musela pozastavit svůj hlas. Vždyť ten pach, jako kdybych ho už poznala. Nebo ne?

//Hraniční pohoří

Jen co se terén konečně pozměnil v klidný a stabilní a hory zmizely za jejím obzorem, béžová vlčice se dostala do louky, která jí byla tak známá. I díky tomu si mohla uvědomit, jak dlouho se zde nestihla podívat a kolik se toho od poslední návštěvy tohoto území přihodilo... vlastně mnoho věcí, co na to tak pomyslela. A s časem se měnilo i roční období, díky kterému se pro Astrid stala louka pouhou bílou plochou, čímž ztrácela na své obvyklé barevnosti, jak tomu vždycky bývalo. Možná právě i proto se Astrid tolik zastavovala, neb neměla proč. Tohle území bylo stejně smutné a ponuré, jako její životní období, kterým si procházela.
Jenže čím více času uběhlo, o to více měla důvod více přidat do kroku, možná snad více, než by sama mohla předpokládat. Vítr každou chvíli začal foukat silněji a přinášel sebou sněhové vločky, které se draly béžové vlčici přímo do kožíšku. Navíc, celý pohled na louku ji ztmavl do černočerné tmy, i díky tomu jen stěží šlo vidět do dálky, což se jí vůbec nelíbilo. Tohle není dobré, tohle není vůbec dobré. Z jejího usouzení se ani na vteřinku, musela pokračovat dále a nalézt lepší místo, kde zůstane. Nakonec se rozklusala přes louku dále, snažící se dostat někam dále, kde nebude tak bouřlivé počasí. Možná že skutečně měla zůstat doma, v teple.

//Tichá zátoka

//Alatey

Hraniční pohoří často nebývalo místem, kde by se Astrid zdržovala nějak přílišně dlouho, což platilo i pro dnešní den. Vlastně naopak, zdejší území se pro ní stávalo především menší překážkou k tomu, aby se mohla přes něj dostat na louku, ve které trávila svůj čas mileráda... a mnohem raději i v doprovodu nejrůznějších květin a bylin, které voněly na míle daleko v teplých dnech. Na to si však k její smůle musela ještě vyčkat, neb mrazivé počasí očividně nezmínilo jenom tak zmizet. Aby ještě nenapadlo více sněhu než by bylo zdrávo, to by ještě dopadlo.
Pomaličku našlapovala po nerovném povrchu, snažíce se dbát na svoji opatrnost, což se nakonec podařilo i bez sebevětšího zadumání, které by ji vyvedlo z pozornosti. A ještě že tak, přec jen se do smečky musela vrátit celá a v pořádku, nesměla byť jen pomyslet na to, že by se mohlo přihodit něco, s čím by nepočítala. Něco špatného. Už jen hlavně kvůli malým vlčatům... ne, na tohle teď nemysli. Všechno bude v pořádku.

//Kvetoucí louka

//Úkryt Alatey

Z ruin, ve kterých trávila poslední dobu mnoho času (vlastně i více, než by mohla očekávat), se jí podařilo dostat poměrně rychle a bez žádných větším problémů. Již při prvních krůčcích do horského prostředí ji přivítala sněhová nadílka, taková, na kterou si dlouho nepamatovala... tedy alespoň na ten mráz, který sebou přicházel. A že jistě nebyl zezačátku nejpříjemnější, především poté co zůstala zachumlaná v jednom pelíšku tak dlouho. Stěžovat si však nemohla, ne nyní, kdy potřebovala své tlapky konečně rozpohybovat a s tím zanechat všechny přebytečné myšlenky za sebou. Však i přes dlouhou samotu, kdy neměla mnoho možností se s někým dát do řeči, skutečně nyní cítila, že potřebovala být sama. Naprosto sama. Inu, tehdejší rychlý spád, kdy musela z dlouhého odpočinku k poměrně náročné práci jí téže tolik nepomohl, i proto únava se jí stále drobně držela. Ale hlavně, že ostatní nemocní jsou v pořádku. A především Shine. S pevným pohledem tak rychle kráčela skrze Avar, přímo až k hranicím smečky, přes které hodlala jít dále – a taky tak nakonec učinila.

//Hraniční pohoří

Jen co se snažila zjistit, jaký byl Doubravčin stav, povšimla si jakési zvláštní květiny, která samovolně vyrostla v blízkosti Shine. Dle jejích slov usuzovala, že se jednalo o její práci, i proto si zdejšího informace hodlala zapamatovat. Takže tedy trychřýřek. Doubravka však na tom nebyla tak zle, neb nakonec se zvládla nejnovější léčitelka postavit na všechny své čtyři tlapky až nakonec i samotný léčitelský koutek. Podobně se pak stalo i u její učednice, na jejíž otázku drobně přikývla hlavou na znak souhlasu. I díky tomu jen nakonec zůstala ve zdejší komůrce jen ona, Sierra a Shine, což byl pro ní znak toho, že zde mohla svoji práci ukončit... a konečně se po dlouhých časech ulehnout a nechat svoji hlavu odpočinout. Vskutku, po takové době samoty bylo toho na ni opravdu více než dost, což se na ni začalo podepisovat, i proto zdlouhavě zívla a bez dalších řečí ulehla do jednoho z pelechů a usnula.

Nevěděla, kolik času od té doby uběhlo - třeba to mohlo být tolik, kolik si proležela po boku svých nejdražších vlčat. Taková domněnka se jí ale vyvrátila poté, co rozlepila svá očka, čímž spatřila dvojici vlčic, která stále zůstala na svém místě. Pořád jsou tady - projelo ji hlavou, než po chvíli získala odhodlání vztát své svého zatepleného místečka a opět se probudit. Ač něco málo naspala, mírná bolest hlavy ji nepřešla, takový faktor však mínila ignorovat. Bylo načase se posunout dále.
S tím zamířila k Shine, které si přála věnovat alespoň pár drobných slov, když k tomu přišla nejlepší příležitost. „Shine,“ a drobně ustaraným tónem v hlase se odhodlala k převzetí slova. Jenže to pochopí to? Když s ní promluvím jako matka s matkou? „Ráda bych se tě na něco optala. Víš, jde o...“ a ticho. Náhle nevěděla, jakým způsobem měla vyjádřit svoji bolest ze ztráty malé dcery, kterou ani nebyla schopna přivést k životu. Myslela si, že by ji právě černavá vlčice mohla ve zdejším ohledu pomoci, jenže každou promlčenou chvíli v ní narůstala čím dál větší nejistota. Pochopí mě vůbec? Co když...
„Omluvte mne. Půjdu se ohlédnout po okolí, brzy se vrátím.“ pravila nakonec po chvíli uvážení, co svůj pohled směřovala směrem k zemi. To se však změnilo a béžová vlčice se ohlédla po druhé vlčici: „a jinak, Mercer se vrátil. Měla by ses po něm podívat, Sierro.“ a těmito slovy již nakonec zavřela svoji tlamičku a směřovala směrem z úkrytu ven.

//Alatey

Jméno vlka: Astrid
Počet postů: 8
Postavení: Delta
Povýšení: -
Funkce: Léčitelka
Aktivita pro smečku: Zúčastnila se smečkového srazu, starala se o nemocné
Krátké shrnutí (i rychlohry): Pečovala o svá malá vlčata v komůrce. Po dlouhé době se pak dostala do řeči s jedním z dalších členů, konkrétněji s Hankou, která ji přinesla drobný úlovek, zatímco poznala i malou Cipher. Později poté započal smečkový sraz, který se pro béžovou nesl především v pomoci členům, které zasáhla podivná nemoc - především pak Shine. Na to však přišla později Sierra, které osvětlila zdejší situaci, v té samé ale musela pomoci Doubravce, která upadla do bezvědomí podobně jako alateyská učitelka.
Smečková minihra: Napíšu si!

Jméno vlka: Theron
Počet postů: 3 :')
Postavení: Sigma
Povýšení: -
Funkce: -
Aktivita pro smečku: -
Krátké shrnutí (i rychlohry): Přes portál se mu podařilo dostat na hlavní ostrov. U mlžných plání se mu podařilo skrze mlhu a tmu zabloudit, a tak nemohl dále až k cestě do Zlatého lesa. Během toho se mu však podařilo narazit na dva vlky - pro něj neznámého Arakana a Aileen, kterou se tak dlouho snažil nalézt.

Sierra, Shine, Doubravka, Šalvěj

Netrvalo dlouho a ve zdejším koutku se opět začalo dít mnohé, zpozorněla ale především ve chvíli, co se komůrkou ozvaly drobné krůčky dalšího vlka. Přišel snad někdo zase pomáhat? Střihla uchem a ohlédla se za sebe, v jejím překvapení se však jednalo o další z léčitelek, konkrétně Sierru, kterou již nějakou dobu téže neviděla.
„Sierro, konečně ses objevila.“ oslovila vlčici pevným hlasem, načež z její tváře koukalo jasné zamračení, které jí věnovala. U Sierry jeden nikdy nevěděl, kdy se ocitne tam, kde měla být, což se béžové nelíbilo - kdyby bývala měla více času, jistě by se zvídala, z jakého důvodu se tentokrát nedostavila do úkrytu včas, jenže nyní nic takového řešit nehodlala, namísto toho se již musela ohlédnout zpátky k černavé vlčici, která se konečně probudila. A že ji to skutečně trvalo!
„Shine!“ vyhrkla ze sebe, to už se již dvě léčitelky hrnuly směrem k ní, aby jí co nejdříve pomohly, podobně se přišla k ní podívat samotná Astrid, aby zjistila, jak na tom byl její stav. Vnímala, dokonce i drobně promluvila, což bylo to hlavní, stále však neměli vyhráno, což značila i krev, kterou po chvíli vykašlala. Jenže to ještě neměla zdání o tom, že Doubravka na tom nebylo se svým stavem na tom omnoho lépe. Jen co padla na zem, podobně jako Shine předtím během srazu, ohlédla se po ní, neb takovou reakci nyní vskutku nečekala. I přes chaos, který znenadání nastal, však nemohla jen tak dlouho rozmýšlet a stát jako kámen na jednom a tom samém místě, i proto došla co nejrychleji k Doubravce, aby zjistila, jak špatně na tom je. Během toho se ještě podívala drobně to tmavé vlčici, která ze zdejší situace byla nadmíru zmatená, aby jí pověděla: „Po smečce koluje nějaká zvláštní nemoc, nevím, co přesně to je. Během smečkového srazu pak omdlela Shine, nebyla na tom vůbec dobře. Teď ale hlavně zůstaň s ní a dohlédni na to, aby zůstala při vědomí. Já se podívám na Doubravku. Šalvěj zatím zůstane u Třezalky, kdyby se zhoršil její stav.“ zavelela a bez žádných dalších řečí došla k padlé vlčici, aby zjistila jak na tom je... doufala však, že na tom nebude tak špatně jako Shine.

Třezalka

Netrvalo nijak dlouho a v léčitelském doupěti, ve kterém se to jen hemžilo kdejakými vlky (což se jí zcela upřímně už vůbec nelíbilo), se po chvíli objevila i další duše - už se chtěla otočit a něco konečně říci, dle slov právě příchozí vlčice nepřišla jen tak, ale právě kvůli léčení, které téže potřebovala. Což byl i ostatně důvod, proč tu Astrid byla, aby pomohla těm, u kterých to bylo žádáno. Dostane se jí snad později zaslouženého odpočinku? Přeci jen, bylo třeba věnovat pozornost i jejím drobným vlčatům, aby na ně Cinder nebyla naprosto samotná.
Drobně si ji prohlédla - bylo nanejvýše jasné, že šlo o jedno z dětí patřící Shine, o které přesně šlo, to již nevěděla. Možná ta Konvalinka nebo Meduňka, či... Ach ta jména!
„Tak povídej, jakpak ti je? Netočí se ti hlava?“ optala se nahned, připravena její stav řešit, ač se stále soustředila i na Shine ležící vedle ní. Na stav ohledně hlavy se zeptala skrze nejnovější léčitelku Doubravku, která, jak se nakonec ukázalo, na tom téže nebyla tolik dobře, a šlo to vidět jak v její tváři, tak i především na tlapkách, které se pod ní místy motaly. Tohle není dobré, vůbec ne.

Šalvěj, Razer

Byla součástí dalšího smečkového srazu teprve jen chvíli, už musela řešit problém se stavem Shine, která na to nebyla vůbec dobře... jako kdyby nestačilo drama z minulého setkání, teď muselo přijít tohle. A vůbec, kde se v tom mrazu loudala Vé? Zasypal ji snad sníh? Nyní však musela ponechat všechny své myšlenky a strasti stranou, aby mohla zasáhnout a pomoci nebohé vlčici v nouzi, jako správná léčitelka. Hlavní bylo pozůstat v klidu.
Jen co byla Shine odnesena na své místo, kde byl pro ni připraven pelíšek, ponechala vše za sebou, aby se soustředila především na bezvládné tělo jedné ze zdejších delt, která se ještě stále neprobrala - taková skutečnost ji vůbec nepotěšila, právě naopak. Snažila pomoci tomu, aby se co nejdříve probrala a byla schopna vnímat vše okolo sebe, neb pokud by se tak nestalo, jistě by šlo o náznak něčeho špatného. Jenže nemohla dopustit, aby se něco zhoršilo... Ne. To nemohla dopustit.
Jenže v tom se ozval tichý a místy až vystrašený hlásek, ve kterém poznala svoji učednici, kterou již nějakou dobu nepotkala. „Šalvěj“ otočila se a pronesla směrem k mladé vlčici. „Počkej u tvé matky a sleduj, jestli se neprobere. Hned jsem zpátky.“ řekla jí, to už však po chvíli opět vracela směrem k ní, tentokrát v tlamičce držela kůru a drobné kusy kožešin, které položila blízko Shine. Během jejího zpětného příchodu si povšimla trojice vlků - Doubravky, Xandera a další vlčice, se kterou ještě nestihla prohodit řeč. V jejich blízkosti se nacházel kotlík plný jakéhosi lektvaru, vytvořeného pro ty, kteří se necítili zrovna nejlépe. Jistě se mohl hodit, až se Shine konečně probere.
To už se však otočila opět na Šalvěj: „Má velikou horečku, musíme jí trochu srazit. Na to můžeme použít tu kožešinu jako obvaz, jen je třeba ji trochu smočit. Ovládáš vodu, je to tak?“ pronesla vlčici, vyčkáje na její odpověď. Doufala že i přes jistý strach o svoji matku ji bude schopná podat pomocnou tlapku, která se právě teď nejvíce hodila.
To už se však i zdejší komůrka začala plnit dalšími vlky... nejdříve Xander, pak Stina a nyní i dokonce Razer. Ten však nepřišel že stejného důvodu, kteří předchozí dva vlci, nýbrž naopak se je snažil vyhnat z jejich blízkosti. Děkovně směrem k Razerovi pokývla - ač za pomoc Xander i Stiny byla ráda, bylo lepší, když se místnost nehromadila další společností. A to hlavně ve chvíli, když zde leželi dva nemocní pacienti.

Smutek a jasná lítost, to bylo to hlavní co mohla nyní Hanka vidět na tváři béžové vlčice. Tohle byly to pocity, které by za normálních okolností nedávala ostatním najevo, jenže jindy zcela vyrovnaná tvář byla pryč a jestli by ji byla schopna udržet před zraky ostatních bylo to poslední, na co se nyní zmohla přemýšlet - jenže to už si její pozornost získala malá Cipher, kterou zdejší rozhovor očividně tolik nezaujal a tak se namísto takového sezení na zadku (a že jí to trvalo!) rozhodla vydat na svojí cestu po pelechu... načež se znenadání ocitla u její malé dcerky, které věnovala plesknutí tlapičkou. Astrid ani nestihla nijak více zareagovat, už si ji Hanka brala do tlamy, aby jí navrátila zpět k její matce. I proto se raději ohlédla po Adě, zdali je v pořádku (hlavně aby se opět neroječela, to by dopadlo!). Takto zůstala schovaná před celou smečkou ještě nějakou chvíli, dokud ji hlasy ozývající se v úkrytu neprozradily, že se zde nashromáždilo více vlků. Ač skutečně nerada, po drobném povzdechu a pohledu na svá dítka jen k nim pravila: „Tak pojďte drazí, je čas jít do nového světa.“ a společně s nimi odešla ze svého pelechu, ve kterém trávila těch mnoho dní.
Tváří známých i neznámých se zde vyskytlo mnoho, i přesto se posadila v klidu na místě a věnovala svůj pohled především na Einara, kterého poslouchala - na svá dítka však nezapomněla a občasně se po nich podívala. Ve chvíli, kdy bylo zmíněno její jméno, jako kdyby jí projel nepříjemný pohled, značící, že ostatní se jistě museli po ní ohlédnout, na své tváři se však snažila ponechat ten klid, který ji vždy tak panoval v obličeji.
Po chvíli si její pozornost však získala Shine, která předstoupila, aby sebou přinesla i zajímavé informace v podobě nemoci, o které již zaslechla předtím a zároveň i rostliny, kterou ještě nepoznala. Ta nemoc... co vůbec je zač? Tahle otázka jí začala čím dál více trápit, odpovědí se jí však prozatím nedostalo. Jenže v tom se mezi vlky rozneslo několik vyjukaných hlasů, jen co se tmavá vlčice skácela k zemi. Zůstala překvapeně sedět, z polekání ji vytrhl až hlas Einara, který ji donutil se pohnout a zjistit, co se přihodilo. Vlčata tak ponechala v péči Cinder, o které věděla, že se nacházela v její blízkosti. Byl čas jednat.
Jen co se přiřítila k Shine, podobně jako Einar čumáčkem projela pod srst, zjistila, že dech byl prozatím v pořádku - dobrá už nebyla skutečnost toho, že její tělo jako kdyby snad hořelo a třáslo se. S tím se po chvíli obrátila k Doubravce, která před nepatrnou chviličkou byla jménována novou léčitelkou: „Nevypadá to dobře. Celé tělo ji hoří a třese se. Zkus zajistit vodu a případně i nějaký obklad, kdyby se to nezlepšilo.“ pevně jsem k ní pronesla, aby dostala jasné instrukce, co dělat. Během toho se si povšimla blízko ní několika vystrašených tváří, jako třeba takové Máty, která se o svoji matku musela neskutečně strachovat. „Postaráme se o ní, neboj.“ stihla jí jen krátce odpovědět, než poté odešla směrem za Shine, které i přes svůj stav musela pomoci co nejlépe to šlo.

Bylo svým způsobem milé, jak se jí Hanka sama nabízela pro ji pomoci, ač vůbec nemusela - tímto šlo jasně vidět, že Alateyské smečka fungovala i jako rodina založena na důvěře jeden v druhého, která si pomáhala i v těch nejtěžších chvílích... přesně tak, jak si Einar přál. Byl to jistě pěkný na to pohled sledovat celý průběh toho, jak se smečka rozrůstala o nové členy a byla každým obdobím mnohem větší a silnější, o to více pak bylo k potěšení, když se ukázalo, že někteří z vlků vzali tuto smečku jako svoji skutečnou rodinu a udělali vše pro bezpečí ostatních členů. Ach, co by si bez ní počala! „Kdyby něco, tak se ti určitě ozvu, to se neboj.“ s jasným v vděkem ve tváři nakonec pověděla, snad až dokonce se k maličkému úsměvu dostala... pokrok! Třeba by neměla trávit tolik času naprosto sama.
Podobně jako Hanka se ohlédla po drobounké vlčici, při které zjistila, že existovalo další vlče, kterého kožíšek byl úplně stejný jako ten Cipher, což Astrid drobně zaujalo, přesného jména se již nedočkala. Ale snad je vůbec rozeznám.
Věnovala celé své soustředění tomu, aby se doslechla co nejvíce informací ohledně její smečky, na kterou posledních pár týdnů zcela pozapomněla, i proto byl čas konečně zjistit, co všechno za tu dobu událo. Pár nových tváří ve smečce bylo něco, co se hlavně s příchodem zimy dalo poměrně jasně očekávat, i přesto však byla zvědavá, na všechny ty tváře narazí... A bude jich i více? Třeba ta Stina, tu jsem ještě snad ani nepotkala - Co ji však zaujalo a především překvapilo hlavně byla zmíňka o nepříjemném bacilu, který tak nepěkně potrápil jednoho hnědavého vlka, se kterým měla ještě před porodem tu čest se konečně setkat a prohodit pár slůvek, ve kterém poznala Arryna. To potrápilo i béžovou již jen z důvodu toho neschopnosti věnovat se plně své práci ve chvíli, kdy to bylo nejvíce potřeba, jenomže teď nemohla.
„Vzpomínám si, že ještě před narozením vlčat jsem s ním mluvila, to však ještě vypadal dobře. Mrzí mě že mu teď nemůžu nijak pomoci.“ pronesla, očividně trochu špatná z toho, že musela zůstat tady, když člen její smečky na tom byl velice špatně. A nad takovou Sierrou si musela jen drobně povzdechnout - u tmavé vlčice bylo takové cestování poměrně časté, jenže na nic takové teď nebyl prostor. A nebo se jí snad něco stalo? „Ale snad bude v pořádku.“ dodala po chvíli ticha.

Vzhledem k jejím ne příliš dobrému rozpoložení se její chuť k tomu dostat se ke slovu o to více snižovala... a to bylo co říct, neb Astrid nepatřila zrovna k těm dvakrát nejvýřečnějším vlkům, které Alatey nabízela. Zůstat stát na místě jako smyslů zbavená však teď nemohla, a to především z důvodu jejich potomků, jejichž jekot stále neustával, možná že právě naopak - z pohledu Cipher se tak dostala především k Adě, kterou si pro jistotu prohlédla, nevypadalo to však, že by bylo nebo za větší problém, a tak jí jen přitáhla k sobě, aby jí krátce očistila hlavičku. Byla to s nima mnoho práce, to se muselo nechat.
„Děkuju ti moc Hanko... vlastně by bylo moc fajn něco do sebe dostat, to je pravda.“ přiznala se drobně, s pohledem stále upřeným na své nejsvětlejší dítko, a již o něco přívětivějším hláskem, aby dala najevo svoji vděčnost. Bylo toho dost, co musela řešit, o to více byla vděčná za to, kolik toho museli ostatní členi smečky udělat pro to, aby zůstali mladí vlci v bezpečí.
S Hankou musela jak jinak než souhlasit, neb všichni byli skutečně krásní - zajímavé i bylo, jak jinak se každé z vlčat zabarvilo. „Tahle nejsvětlejší se jmenuje Ada.“ dostala ze sebe náhle, čímž představila jméno své první dcerky. Netrvalo dlouho a po chvíli se dostala ke druhé ječící kuličce, které podobně olízla hlavičku, aby dala najevo, že je tu s ní. „Tohle je Taiclara.“ poznamenala krátce, avšak s jistou láskou, kterou do svých slov dala. „A to nejtmavší vlče je jediný syn Noah.“ podívala se po synkovi, který byl blízko jejich pelechu. Zcela upřímně ji zamrzelo, že podobně nemohla představit Anju... A vůbec, mělo by se o ní mluvit? Již jen jediná vzpomínka v ní opět vyvolala ty nepříjemné pocity, které trápily její srdéčko. Možná... možná to nebyl dobrý nápad.
„Jaké jsou novinky vůbec? A jak je na tom Cinder, je v pořádku?“ s pohledem upřeným na Hanku se zajímala, aby téma opět dostala co nejdále od těch chmurných myšlenek, které jí přidělávaly na starostech. Navíc, bylo třeba zůstat informována a zároveň se tak probudit do reality, kde bude moci vstanout před smečkou, pokud chtěla fungovat dále jako kdysi. Otázkou je, za jak dlouho se jí to podaří... a jestli vůbec.