Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Alatey

Již nebylo třeba více otálet v cestě do úkrytu, a tak, co se Astrid zvládla společně i se Sierrou na druhém boku opřít o zraněnou vlčici, aby ji pomohli s chůzí, pomaličku vyrazili až do hlubin ruin. Během jejich cesty toho ani jedna z nich tolik nenamluvila, každá se spíše zabývala svými myšlenkami v hlavě a konverzace tak moc nepřispívala – to se však rozhodla změnit Cinder svými slovy, které směřovala k oběma léčitelkám. S úmyslem zabít... jen co tohle z Cinder vypadlo, béžová vlčice se na ní podívala. Svá slova zcela evidentně myslela zcela vážně, jak vypovídala i její tvář. Astrid nějakou chvíli neodpověděla, místo toho se rozhlédla kolem sebe - přemýšlela nad tím, s čím se jí hnědá vlčice svěřila. Skutečně ji trápilo tohle? Že nedokázala tu tulačku zabít? Upřímně, nedokázala si tolik představit jako (dle jejích slov) vychovanou ledovou bestii, nicméně každý vlk v sobě skrýval svoji minulost, dokonce i Astrid. Přec jen, své jizvy na čumáčku nezískala jen tak.
„Možná by tě teď ta ledová bestie zachránila, ale nemusí tomu tak být vždy.“ zamyšleně vyřkla, nejistá tím, co jí tak asi měla přesně říci. Na rozdíl od Cinder nebyla totiž vychovávána k tomu, aby byla někdy schopna usmrtit cizího vlka, aby zvládla hledět na někoho, z koho se postupně vytrácí život... taková nikdy nebyla. „A možná i již zmizela, ale nebýt Xandera, možná bys tu ani nebyla.“ odpověděla nakonec, netušíce, zdali jí tato slova nějak více pomohou. „Hlavní však je, že jsi přežila. A já se Sierrou uděláme vše pro, abychom ti pomohli.“ snažila se ji alespoň trochu povzbudit, věnujíce ji krátký úsměv. S tím se konečně dostali dále, konkrétně do jedné z komůrek, ve které před nějakou dobou Astrid téže trávila čas, tentokrát však nikoliv z důvodu odpočinku, teď byl čas konat svoji práci. „Pomalu si lehni, podívám se na tu nohu.“ pobídla jí, než se začala soustředit především na nožku, která to schytala nejvíce.

TAJEMSTVÍ SEVERU – AKCE

Sever s sebou může nést mnoho zvláštních překvapení, a to i v podobě nejrůznějších skrytých míst, které si mohou čekat na kdejakého poutníka, kterého přemůže zvědavost a vydá se přímo do hor… jak však mohou taková místa mohou vypadat? Bude z nich běhat mráz po zádech, či snad budou plné těch největších krás?

Ano, čtete správně, neherní akce je tu! Vaším úkolem bude si představit, jak váš vlk narazí na místo v horách, které ještě nikdy nikdo předtím nespatřil (místo ve smečce, například v úkrytu, nebo někde poblíž). Klidně nechte svojí fantazii plynout, je zcela na vás, co si vymyslíte, klidně se může jednat jak o nějakou kouzelnou jeskyňku, tak i nějaké děsivé místo v zasněžených horách. Akce bude rozdělena do dvou částí – psací a kreslící. Můžete si vybrat jak jednu, tak klidně můžete udělat rovnou obě (tím vyšší pak odměna bude).

PSACÍ ČÁST
Zkuste co nejlépe popsat, jak váš vlk na dané místo narazí. Jaké budou vnitřní pocity vašeho vlka, jak se asi bude cítit? Na co tak asi bude myslet? Zároveň však zkuste vyjádřit, jak zdejší prostředí vypadá – zkuste čtenáře vplynout tak, asi si dokázal místo nahned představit.
Minimum bude 300 slov, zkuste se rozepsat co nejlépe zvládnete, avšak nemusí to být nutně několik A4 listů.

KRESLÍCÍ ČÁST
Pokud chcete, můžete svoji vymyšlenou lokalitu zkusit i nakreslit. Požaduji, aby obrázek byl barevný a aby bylo z něho jasně vidět, o co jde. Můžete přikreslit o svého vlka, avšak není to podmínkou.

Vaše výtvory posílejte do vzkazů k Astrid do měsíce, tedy do 9.11. Budu moc ráda, když se přihlásíte!
S pozdravem

Astrid

Jméno vlka: Theron
Počet postů: 10
Postavení: Sigma
Povýšení: -
Funkce: -
Aktivita pro smečku: Poznával členy smečky (Aileen)
Krátké shrnutí (i rychlohry): Během setkání s Aileen narazili na lišku, díky čemuž ztratili Gabriela, který jim utekl pryč. V náhle panice se tak snažil ho najít, avšak marně. Následně si vylil srdéčko Aileence, kterou poznal o něco blíže, a rozhodl se, že s ní půjde zkoumat nová místa (a že ji zbaví taky strachu, ať se chudinka nebojí :<).

Jméno vlka: Astrid
Počet postů: 16
Postavení: Delta
Povýšení: -
Funkce: Léčitelka
Aktivita pro smečku: Přijala nového člena (Doubravka), množila se
Krátké shrnutí (i rychlohry): Během pobytu v úkrytu se dozvěděla o jakémsi modrém světle na severu, než se k ní přihrnula Hanka s Doubravkou a žádostí, aby mohla novou vlčici přijmout do smečky. Během rozhovoru taktéž zjistila o Siobě a jejích léčivých účincích. Později trávila nějaký ten čas s Einarem v soukromí, než byla poslána se podívat po Cinder, která je zraněná. Nyní se společně s ní a Sierrou vydávají zpět do úkrytu, aby jí pomohli.

Smečková minihra:
- přidej se do smečky (2021)
- účast na smečkovém lovu (2021)

Za tento měsíc:
- promluv si se členem smečky: Doubravka - 10 postů - (5 za Astrid)

„Inu, stalo se toho hodně, nebudu lhát. Ale mám se dobře, hlavní je, že jsem se smečkou.“ odpověděla nakonec, ač v jejím hlase byla znatelná ustaranost, která ji tížila – v nynější chvíli to však bylo především kvůli tomu poraněné nožce vlčice, více za tím nebylo. Vlastně si ani sama neuvědomila, kolik času od posledního společného lovu se smečkou uběhla – a pravdou bylo, že za tu dobu si nenašla žádný čas na to, aby s hnědavou vlčici byť jen na slovíčko promluvila, což byla jistě velká škoda. Vždyť, měla by poznávat ostatní členy Alatey jako delta omnoho lépe... Styď se! A když už se dostala s ní do řeči, nešlo rozhodně o to nejveselejší setkání, vzhledem k jejímu ne tolik dobrému stavu.
„Jinak, moc ti gratuluji k té skvělé novině! Určitě budete s Xanderem skvělí rodiče.“ snažila se (alespoň kvůli její nervozitě) odlehčit situaci tak, aby nemyslela na to, že jí zdejší vlčice nepěkně krvácela na noze. S myšlenkou toho, že by se zdejší tuláci mohli spojit a vrátit se zpátky k hranicím se ani nesnažila pořádně zabývat, nervy měla přec jen jedny, avšak zamračenou tvář si neodpustila - doufala, že k ničemu takovému teď nedojde.
Sierra se moc k odpovědi neměla, avšak to Astrid nezastavilo k tomu, aby se co nejdřív dostali k úkrytu. „Měly bychom už vyrazit do úkrytu. Sierro, zkus vzít prosím Cinder za druhý bok, ať nešlape na tu nohu. Zvládneš to Cinder? “ poprosila tmavou vlčici a následně směřovala otázkou i k Cinder, než se sama opřela o jeden bok - sic byly léčitelky poměrně malé oproti hnědé vlčici, neměl být takový problém pacientce pomoci. A s tím konečně trojice vyrazila do hlubin ruin.

//Úkryt

Xander, Cinder, Sierra

Jen co se Astrid přihrnula ke dvojici tak, co nejrychleji vůbec zvládla, oba vlci přivítali béžovou s pouhou zprávou, že ji rádi vidí, načež Astrid pokývla a snažila se nabrat dech zpět, avšak na mnohé nečekala, neboť se musela co nejdříve podívat na vážnost poranění, které Cinder strpěla… Jistě se načekala až až.
„Taky vás oba ráda vidím.“ po chvíli jim přec jen odpověděla, než se jí do oušek dostalo pořádného vysvětlení od hnědavé vlčice, které jí však rozhodně nepotěšilo. Ano, skutečně se dostala do sporu s nějakou prašivou tulačkou, což si sebou odnesl dost nepěkné následky v podobě ran a odřenin na celém těle... štěstí ji zachránilo mnohem více, než by čekala. Přiblížila se k vlčici, aby si prohlédla její kožíšek, zatímco ji Xander začal popisovat jaké zranění jeho partnerce zůstalo, což béžová v danou chvíli rozhodně ocenila - její pohled tak směřoval k zadní nožce, která to schytala nejvíce. „Děkuju ti Xandere. Pokusím se ji pomoci co nejlépe to půjde.“ věnovala mu krátký úsměv s vděčností za informace, které léčitelce poskytl.
To však ani béžová nestihla nic vyklopit ze své tlamičky, už jí zmizel hnědavý vlk z dohledu, prý za účel prozkoumat území a najít vlčici…. nic mu k tomu neřekla, bylo to jeho rozhodnutí – s tím se tak opřela vedle Cinder, snažíce se, aby přenesla alespoň trochu její váhy na ní, aby nezatěžovala svoji nožku. „Aspoň si dala té tulačce co pro to.“ s nepatrným úšklebkem si dovolila zamrmlat pod čumáček, ač asi nejspíše nic takového neměla říkat… A nebo taky ano.
Už měli namířeno do ruin, než ji poskočilo srdéčko z hlasu, který se za nimi ozval – nakonec se ukázalo, že šlo o Sierru, která se přec jen ukázala. Kde byla celou tu dobu? „Sierro- “ oslovila ji, stále po boku Cinder „Cinder je zraněná, má hlubokou ránu na noze a je potlučená. Musíme ji odvést do úkrytu.“ řekla ve stručnosti, než se cesty všech tří vlčic vydaly až do vnitra ruin.

//Úkryt Alatey

Čím blíže se přibližovala k východu z ruin, tím více ji hlas v hlavě říkal, aby přidala do kroku, než bude na vše pozdě – stále si však nechala svoji naději v to, že ještě stále nebylo všemu konec. Co když Sierra byla dávno u dvojice vlků a vše již bylo v naprostém pořádku? Avšak, u ní vlk nikdy pořádně nevěděl – přes její temný kožíšek se vlčice lehko ztrácela z dohledu, a tak ani sama nedokázala říci, kde mohla být nyní. Že by se snad vytratila nadobro, ostatně jako Mercer?... To snad nikoliv. Nemohla tu práci léčitelky dělat jen ona sama, z toho by se jí až hlava zamotala! Nakonec tak pokračovala dále, nemaje v plánu se ani pro tentokrát zastavovat pro bylinky, které by mohla použít, hlavní bylo zjistit, zda vůbec její pomoci bylo potřeba.
Jen co vyšla z východu, ani se nemusela nijak více snažit, aby Cinder našla – trochu dále od ní viděla nešťastný páreček, který měl právě namířeno směrem k úkrytu… a s tím i viděla Cinder, která se o svého milovaného druha opírala. Jenže to bylo všechno, po léčitelce s tmavým kožíškem ani památky. I proto se rozeběhla, vstříc těm dvou, aby se jim dostalo náležité pomoci, na kterou celou tu dobu tak vyčkávali… proč asi? „Xandere, Cinder!“ oslovila dvojici vlků již z dálky, než k nim konečně doběhla. „Co se stalo?“

Ještě nějakou chvíli pobyli na svém místečku, schoulení u sebe, jako kdyby snad neexistovalo nic na světě, co by jejich příjemnou atmosféru mohlo pokazit … to však Astrid nakonec zaslechla pár hlasů nedaleko nich, značící, že jejich klid dovršil svého konce. I proto měla možnost užít poslední počechrání její huňatého kožíšku od Einara, než se zrzavý posadil. Byl čas se opět vrátit do reality, již jako vůdce a léčitelka, řešící prosté smečkové záležitosti. Jako tomu bývalo vždycky.
„Ah jistě, Doubravka. Ano, přijala členství do smečky poměrně nadšeně, řekla bych.“ oznámila s mírným pousmáním, stále ležíce na svém bříšku. Tolik štěstí v sobě držela, až to bylo k podivení.. Kde ho vůbec brala? V tom ale Einar prozradil jméno další vlčice, kterou ke změně přijal. Narazil na ni snad na tom severu, že už ji stihl přijmout? Nicméně dle popisu bylo jasné, že ji nebude tolik těžké poznat, až se s ní setká.
„Cinder je zraněná?“ polekaně zopakovala. Už jen při zmíňce toho, že ji někdo poranil, v ní narostla potřeba vyskočit na všechny nožky a s naježeným ocáskem se po zdejší vlčici podívat - Kdo by však napadnul vlčici (a ještě ke všemu BŘEZÍ) jen tak? Prý ale měla být k ní poslána Sierra, a tak doufala, že se již o ní bylo postaráno. „Dobře, půjdu se pak na ní podívat, alespoň pro jistotu.“ Ale nejdříve maličký odpočinek… Jen, co Einar jí věnoval ta slova a následný úsměv, oplatila ho nazpět. Věděla, že se s nynějším stavem musela být na sebe opatrnější omnoho více, než tomu bylo doposud.
A to bylo vše – jen co tak odešel od ní pryč, zůstala v maličké komůrce již osamocena. Ještě chvíli odpočívala, přemýšlíce nad tím vším co se událo se na její tváři objevil miloučký úsměv. Svůj čumáček poté směřovala ke břichu… Doufala, že to vyjde. Že jednoho dne přivede na svět malé drobečky, budoucnost téhle smečky. Jak krásná to představa.
Nezůstala však ležet dlouho, nakonec přeci jen protáhla své tělíčko, než směřovala své kroky z úkrytu směrem ke zraněné Cinder.

//Alateyská smečka

Jen co Astrid jeho návrh přijala, náhle se v zrzavém objevila nová jiskra, která ho donutila pozvednout jeho zrak směrem k ní. Ano, souhlasila. Nemusela, ale učinila tak. Na nic tak nečekal, a přiblížil se k ní tak, aby se jejich čumáčky dotkly, než pokračoval ke tvářičce a směrem k jejímu huňatému krku a... v tom měla Astrid další otázku.
Jen co jí dořekl ta slova, její koutky se pozvedly do mírného úsměvu, který značil, že jeho odpověď ho potěšila. S tebou Alatey začala být smečkou. Bylo zvláštní si uvědomit, že byla ve smečce od samého založení – jistě nikdy nezapomene na ty první dny, kdy tu byla jen s Einarem a Dantem, který se však nakonec zmizel z povrchu zemského... Ten se tu již více neukáže. Více otázek však už neměla, a tak nebylo na co čekat.
Nechala Einara čistit její béžový kožíšek, přesně jako předtím – z tvářičky se přesunul ke krku a pak dále. Byť jí to přišlo zezačátku zvláštní, oný kouzelný pocit na ni přec jen po chvíli přišel a tak se k němu přítulila o něco více, pomalu a opatrně, než mu občasně věnovala něžné olíznutí za oušky či na krku, aby ho do stejného kouzla také přivedla. Teď to bylo ale hlavně na Einarovi, a tak nechala jeho instinkty pracovat. A tak, co se po chvíli pokračoval dále, než se jen přesunul za ní, se jejich těla spojila v jedno.
Jak vše skončilo, opět si lehla na kamenitou zem – bolelo ji celé tělo a tváře měla rozpálené, a tak bylo třeba si odpočinout. Bylo po všem. Už více ho nepozná tolik jako dnešní den, a tak si musela zdejší chvíli co nejvíce užít. Nakonec ho však nechala, aby se dále starala o její srst, na jejích rudých tvářích pohrával maličký úsměv. Byla spokojená.

A pak nastalo ticho – hrobové, postupem času však začalo být trapné jak pro Einara, tak i pro Astrid. Dokonce i svým pohledem zrzavý uhnul od tváře léčitelky, hlavně jen aby se nemusel na ní dívat. Bylo zřejmé, že něco měl na srdci, avšak slova se mu hledala poměrně těžko. Styděl se snad?? Ten velký, odvážný vůdce horské smečky, na jehož tváři se nedalo zřít nic jiného než chladná maska? Inu, tohle bylo něco jiného, alespoň Astrid to tak viděla.
Jen co si vyslechla jeho návrh, dala najevo své překvapení kratičkou mimikou ve tváři, než její pohled sjel k zemi. Tohle… tohle upřímně nečekala. Emoce však rychle vystřídala hlava, která se začínala plnit nejistými otázkami, které se v ní tvořily. Spojení linií bez jakéhokoliv závazku? Jak sám zrzavý pravil, nebylo to tak zcela běžné – i vlčice se častěji setkávala s tím, že nový život vznikal tím, že se dva vlci měli rádi… tak se to vždy povídalo mladičkým vlčatům. Ale tohle bylo jiné. Jenže proč já? Čím jsem si to zasloužila? Einar si mohl jít k jakékoliv jiné vlčici, ale vybral si zrovna ji.
„Tohle je… nezvyklá nabídka,“ dostala ze sebe po chvíli po ticha. Teď to byla právě drobná vlčice, které se těžko hledalo jakéhokoliv slova. Byla vlčata něco, po čem vůbec toužila? Ale byl to Einar, který ji požádal, nikdo jiný. Kdyby chtěla, nahned by ho odmítla… jenže něco v nitru jí říkalo, že nemohla.
„Ale myslím… myslím, že to není špatný nápad – vůbec, bylo by krásné zažít pro jednou být rodičem, vychovávat je. A pokud by sis to tak přál, přistoupím k tomu.“ s odvahou a postupnou jistotou mu nakonec pověděla, než zvedla své tělo tak, aby si sedla a zároveň hleděla Einarovi do těch ohnivých očí. „Ale pověz, proč já? Proč zrovna já bych se měla stát matkou tvých dětí?“ po chvilce uvažování se přec jen zeptala.

To, že Einar nepoznal nic podobné porozumění k citům ostatním, vlčici pořádně nedošlo, možná i proto jí prvně přišla zvláštní jeho reakce. Ve zdejší věci ohledně partnerství ji přišlo, že to viděl Einar až moc černě – skutečně si myslel, že si nikdy nenajde tu pravou? Do hlavy mu však neviděla a tak nemohla vidět to, jakým způsobem myslel. To však náhle zaslechla maličkou zmínku o jeho domovině – bylo zvláštním pro ni zaslechnout, že to byly právě city, které v jeho rodné smečce byly považované za něco špatného. Za něco, co činilo z vlka slabocha. Kam se to narodil?
Jen co se zmínil o tom, že by si mohl nalézt vlčici, se kterou by vychovával své mladé, nic mu k tomu nepověděla. Pokud si to tak skutečně přál, ať to měl mít, bylo to jeho rozhodnutí – to už však Einar přišel s něčím, s čím vlčice rozhodně nepočítala. Sledovala ho, sledovala i ve chvíli, kdy se mírně nadzvedl, zatímco v jejích očkách se nacházelo zmatení... K čemu se to chystal? Jen co z něj vyšlo oslovení a následně i otázka, zdali po svém boku někoho již nemá, do hlavy se jí zničehonic dostal obraz dvou vlků: Danteho, kterého už velmi dlouho neviděla (a již nejspíše nikdy neuvidí) a toho temného vlka s černavým kožichem, Setekha... avšak ani jeden pro ni nebyl více, než pouhým přítelem. Přišlo jí, jako kdyby věděla, kam tímto mířil, ale i tak měla v hlavě mnoho otázek a málo odpovědí. „No… ano, jsem.“ tiše, avšak stručně odpověděla, zatímco se očích odrážela nejistota, která v ní narostla. Nechtěla říkat nic, dokud se Einar nerozhodne se ujmout slova.

Jen co mu věnovala otázku nazpět, Einar se rozpovídal – tentokrát o něco více, než tomu bývalo předtím. Mluvil o rodině – o svém doposud nenarozeném synovi, který měl jednoho dne nastoupit na jeho místo jakožto nový vůdce, jako někdo, kdo bude pokračovat ve stopách tohoto zrzavého vlka. Přijme jeho jméno, rozšíří řady smečky, bude putovat po světě, taková mohla být budoucnost Alatey. Nevěděl, jestli to tak chtěl, ale věděl, že to tak muselo být… a jako Alfa, ten nejvýše postavený ve smečce se svěřoval prosté a obyčejné léčitelce. Ač nikdy předtím Astrid nebývala na zrovna vysoké pozici, rozuměla této zodpovědnosti, kterou musel vlk přijmout. Pokud chtěl, aby Alatey jako smečka pokračovala dále, musel tu být někdo, kdo tohle žezlo převezme… Ach, jak těžké muselo být Alfou.
Nechala svoji tlamičku prozatím zavřenou, zatímco přemýšlela nad tím vším, s čím se ji Einar svěřil. Pro leckteré vlky tahle představa mohla být zvláštní… nevznikal náhodou život tím, že vlci jsou zasažení planoucí láskou? Astrid nikdy neměla proč být v tomto pocitu potopená, jednoduše byla smířená s tím, že ona partnera mít nikdy nebude.
„Každý z nás vyrůstal jinde, je logické že někomu to bude připadat zvláštní.“ dodala k jeho slovům krátce. Brala lásku jako něco pro neprozkoumané… na pohled vypadala tak překrásně, tak čistě, ale jistě musela skrývat i jinou stránku. „Já hlavně věřím, že partnerství by mělo být založené na důvěře a pochopení, nikoliv na slepém následování tvého srdce. Láska jako taková je…celkem dost zvláštní.“ pověděla mu po chvíli přemýšlení. Neznělo to divně? Sama tenhle pocit nepoznala úplně nejlépe, a tak se mu nedokázala tolik rozpovídala. Byla vlčicí jež se řídila hlavou, nikoliv srdcem… Bylo to špatně?

Dlouho se z Einara neozvalo nic, byť jen jedna malá hláska… uvažoval nad tím, co říci. Béžová si toho náhlého ticha mezi Nina všimla, nic však k tomu nepovídala… co by tak asi měla říci? A tak, se stále zavřenými očky jen vnímala to příjemné teplo na zádech, a zároveň i klidné nádechy a výdechy, které z vlka vycházely. Odpovědi se přec jen dočkala, s tím však pocítila náhlý odchod tepla, což ji donutilo konečně rozlepit svá modravá očka a přes to šero vyhledat tvář Einara.
Otázka, která z něho náhle vypadla, v ní vyvovala zaražení. Co by po mne zbylo? Proč bych měla zmizet? Děje se snad něco? Místo odpovědi se tak Einar akorát tichého výrazu, který mnohé nevypovídal. Astrid se však dočkala dalších slov, nad kterými se musela pořádně zapřemýšlet. „Jaký by byl můj odkaz? Ráda bych předala své léčitelské zkušenosti ale i všechno, co se během vzniku smečky stalo. A hlavně aby se nezapomnělo na to, čím Alatey je.“ odpověděla nakonec, ač v jejím hlase byl znatelný nejistý hlas, nevěděla, jakým způsobem zdejší téma zamýšlel. Každý ho mohl mít jinak – jeden si založí rodinu a tu vychová jejich potomky k tomu, aby pokračovali v linii dále, někdo si přál, aby se o něm povídaly nejrůznější legendy, které by se vyprávěly dále. „Co bys chtěl za sebou zanechat ty?“ optala se ho naoplátku, věnujíce mu pohled do očí. Chtěla, aby se o tom trochu více rozpovídal, aby sám řekl, jak tohle myslel.

Jistě se mohla nyní pořádně probudit a konečně se vrátit zpět do reality - Einar byl zpátky, ostatní vlci ze smečky jsou zpátky, bylo třeba vstávat. Třeba tak mohli potřebovat pomocnou tlapku léčitelky, která by se jim jistotně hodila... ale Astrid teď nemohla. Nepřála si rušit zdejší chvilku, ať by trvala sebevíc dlouho - potřebovala si odpočinout z těch všech očí, které celou tu dobu sledovaly její tvář. Teď tu byla jen ona... jen ona a Einar.
„To je v pořádku.“ tiše odpověděla. Vlastně pro ní ani nešlo o žádné nepříjemné probuzení, kdy by musela s bolavou hlavou nahned vstát a opět zase žít. Teď nikoliv.
„Jsem ráda že tu jsi.“ tentokrát to nebyly žádné otázky, které by Astrid mohly po dlouhé odmlce vypadnout. Chtěla jen dát najevo, že byla za jeho společnost ráda... v takové chvíli byla snad až škoda slov. Vlastně ani teď neměla co mnohé říci, a to i přesto, že za poslední dobu se nenašlo mnoho chvílí, kdy by si s ním mohla pořádně promluvit... jako s blízkým přítelem. Tedy, mohla ho tak označovat? Ač ho poznala dlouho, pod jeho chladnou masku se nikdy pořádně nedostala. Nevěděla toho tolik o jeho minulosti, o tom jeho pocitech, jako kdyby byl prostě a jednoduše pouhou Alfou, se kterou mluvila jen tehdy, když musela. Ale důvěra k němu byla mnohem větší, než se na pohled zdála.

Klid - jak příjemný to byl pocit, opět se zastavit v čase a ponechat svoji mysl, aby vytvářela nejrůznější sny a vracela vzpomínky, na které by nechtěla jen zapomenout. Myslela na mnohé - na svoji rodinu, na vlky, které během svých cest na těchto ostrovech potkala i na Alateyské vlky, které v průběhu dob poznala. Byla to dlouhá cesta, která jistě neměla v blízkých dobách svého konce... stalo se toho hodně, a v budoucnu se toho hodně stane. Stačilo tak jen pokračovat ve své cestě dále, stále po boku své smečky, do které patřila.
Ani pořádně netušila, jak dlouho mohla spát (kolik toho času vůbec stihlo uběhnout?) a ze spánku ji nakonec probudila přítomnost jiného vlka, který ležel přitulený u ní... a ani nemusela zvedat hlavu aby zjistila, o koho se jednalo. „Einare...“ zamumlala rozespale, nechávaje svá očka ještě stále trochu zavřená. Teplo z jeho huňatého kožichu jí bylo tuze příjemné... jako kdyby si náhle tak vzpomněla na to, když se tahle smečka skládala jen z ní, Einara a Danteho... to bývaly dobré časy, na které béžová opravdu ráda vzpomínala.