Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Šalvěj, Hanka, Doubravka – plus osudovka

Jen co Astrid oznámila, že se ráda ujme mladé vlčice, jakožto její nová učitelka, v Šalvěji se náhle objevila čirá radost, která donutila béžovou se usmát. Tolik radosti v jedné malé dušičce… „Jistě že to nevadí, jen běž.“ pokynula ji, než nakonec ještě v rychlosti dodala: „A kdybys měla jakékoli otázky, neboj se zeptat.“ mrkla na ni, než konečně zavřela svoji tlamičku, aby dala najevo, že již může skutečně jít za svojí rodinkou.
Jen co sledovala odcházející vlčici, už si začala uvědomovat, jak na ní pomalu přicházela únava - od doby se objevila v úkrytu, neměla ani možnost si zalehnout na zem a pořádně se vyspat. A to byla pořádná chyba, hlavně když měla jít do té pouštní smečky! Hlavně na tu by se měla připravit i po psychické stránce... Hlavně tedy na zdejšího alfu. S tím to bude zajímavé. Avšak ani takovému klidu se jí nakonec nedostalo – jen co se zvedla že svého místa, aby si protáhla své drobné bolavé tlapky, do úkrytu se přiřítila Hanka, tentokrát již bez Einara. Čím více poslouchala její slova, tím méně se jí zdejší novinka přestala líbit (dostane se jim ještě dneska nějakého klidu??). Jen co jí věnovala drobná vlčice pohled, krátce přikývla. Poslední, co by tu mělo vládnout, byl chaos. „Poslechněte Hanku!“ ujala se rychle slova, než sjela pohledem na všechny, kteří v úkrytu zůstali. „Kdo může, běžte. Zbytek vlků zůstane tady, než se Einar vrátí.“ pravila pevným hlasem. Ač to nedala na sobě nijak znát, sama nevěděla, co si o téhle situaci měla myslet... Co bylo to modravé světlo? Čekalo je něco špatného? I přes náhlé v otázky v její hlavě bylo však hlavní zůstat v klidu…To už však její ouška zaslechla veselý tón v hlase patřící komu jinému, než Hance - ta ji nahned darovala menší pogratulovaní k již novému postavení. To mě už stihl povýšit? A co pak ta výprava- Co jen zmínila novou tvář - tedy zmíněnou Doubravku - podívala se po vlčici po jejím boku. Vypadala... vypadala jako Hanka. A podobně jako ona, i na tváři cizinky pobíhal milý úsměv.
„Doubravko, ráda tě poznávám.“ s drobným pokývnutím hlavy ji pozdravila, ač v jejím hlase byla znatelná únava – za tento den měla sociální interakce více než dost… ale to byl život. „Pokud tak řekl Einar, nemám problém tady Doubravku přijmout.“ Rozhodně však nemínila dělat nic velkého - ač šlo o přijetí nového člena do rodiny, teď nebyl nejideálnější čas na to pobíhat po venku, když se tam dělo něco špatného... a tak stačilo se jen dostat do řeči. „Pověz mi, copak tě k nám přivádí? Pročpak bych tě měla přijmout do naší rodiny?“ optala se prvně. Rozhodla se zdejší přijmutí vést jako poklidný a příjemný rozhovor pár vlčic – ikdyž, očka jí už začala téže pomalu kmitat... Nejdříve smečkové záležitosti, potom spánek!

Jméno vlka: Theron
Počet postů: 11
Postavení: Sigma
Povýšení: -
Funkce: -
Aktivita pro smečku: poznával členy smečky (Aileen)
Krátké shrnutí (i rychlohry): Společně s Gabrielem se vydali prozkoumávat les. Při cestě (plné dobrých bobulek) potkali Aileen, která se jim nabídla, že je naučí lovit.

Jméno vlka: Astrid
Počet postů: 12
Postavení: Delta <3
Povýšení: na deltu
Funkce: Léčitelka
Aktivita pro smečku: Účast na smečkovém srazu
Krátké shrnutí (i rychlohry): Vrátila se domů ve společnosti s Aileen, na kterou během cesty narazila (které dělala psychickou podporu). Vrátila se do úkrytu Alatey, kde se dozvěděla o své výpravě do pouštní smečky se Sierrou a Shine. Nakonec přijala Šalvěj jako svoji učednici.
Smečková minihra:
- přidej se do smečky (2021)
- účast na smečkovém lovu (2021)

dodatek ke dramatu, Šalvěj

Se zatajeným dechem stále zůstala přikovaná na místě, zatímco v její hlavě se narychlo zmítalo zmatení a zároveň i strach. Bylo až přespříliš komické, jakým způsobem pokračovala malá vlčice v konverzaci dál se svým hloupým tlacháním, ale Astrid rozhodně do smíchu nebylo – místo toho se v ní jen tvořily obavy z toho, jak to všechno dopadne. Strhne se to snad v boj? Snad ne… V tomto ohledu jistě neměla Vé šanci. Očividně se však v nitru Véiny duše schovával kousek zdravého rozumu, neboť i přes její pýchu nakonec sklonila pohled k zemi. Přesně jak řekla, Einar byl její alfa. Dneska se žádné krveprolití konat nebude… a tak to bylo dobře.
Po celém tom dramatu se nakonec Astrid konečně opět uklidnila, nemaje však v plánu se nyní dívat Einarovi přímo až do očí – ač jeho ohnivý kožich zmizel jako mávnutím proutku, bylo jasné, že po zdejším incidentu budou plamínky hněvu jiskřit ještě v očích. Ohniví vlci bývají… nevyzpytatelní. Po chvíli však její pohled přešel na nejmladší členy smečky, tedy potomky Shine, jejich úkolem bylo vybrat si jednoho vlka jako svého budoucího učitele. S tím se její modrává očka zaměřila na jednu šedavou vlčku, která si to mířila přímo k ní – nijak se nezastavovala, jednoduše pokračovala k ní dále. Nejspíše si vybrala svého učitele. „Ahoj, já jsem Astrid. Ráda tě poznávám.“ pozdravila ji nazpátek, zatímco k ní vykouzlila maličký úsměv na tváři. O to více ji bylo jasné, s jakou otázkou si k ní maličká přišla. „Ale jistě že můžeš, budu jen ráda.“ těmito krátkými slovy dala jasně najevo, že bude potěšením si vzít Šalvěj pod svá křídla, jako její novou učednici.

Vidar, Sierra
zmínka: Einar, Xander, Cinder

Po přivítání, které ji Einar věnoval, již měla možnost zaslechnout i úkol, který ji měl v následujících dnech čekat, a tím byla výprava do pouštní smečky… takže další cestování. Bylo ji však jasné, že nepůjde o obyčejnou cestu – o Alfě zdejší smečky zaslechla ledajaké zajímavé řeči, a rozhodně nešlo nikdy o ty zrovna nejpozitivnější. A vůbec, byl by ochoten se s nimi vůbec dát do řeči? Těžko říci. Zrzavému však Astrid kývla, aby mu dala najevo, že s úkolem je seznámená.
Jen co jí Einar poručil, aby si sedla na místo vedle podstavce, bez jediného slůvko tak učinila. Bylo zvláštní po těch několika měsících naprosté samoty opět shlížet k té veliké smečce… rodině… a být ji sama součástí. Byla to čest, a to obrovská – a pokud jí osud přál takto, rozhodla se nejít proti němu. Už více nebude sama, určitě ne. To se ale opět vrátila do reality, když její ouška zaregistrovala pozdrav, který zněl od světlejšího vlka, který seděl na druhé straně. „Vidare, také tě zdravím.“ se vší slušností mu pozdravila nazpět, věnujíce mu menší pokývnutí hlavou. To již však z davu zpozorovala právě přicházející Sierru, která si to mířila k místu vedle ní. „Sierro, vítej. Už dlouho jsem tě neviděla.“ potěšeně jí přivítala. Viděla ji ráda, už to byla nějaká doba od toho, co se s léčitelkou s tmavým kožíškem setkala. Jistě by bylo víc než na místě se s ní dát do řeči a řešit věci týkající se léčitelství a jejich vztahů a… A vůbec, kde je teď Mercer? Jenže co se Einar ujal slova, věnovala veškerou pozornost právě jemu. Mluvil hodně a dlouho, ale i tak vnímala každičké slovo, které pronesl. Za tu dobu co tu nebyla se toho stalo dost. Na malou chvíli věnovala pohled i dvojici Xandera a Cinder, kteří měli v blízké době očekávat mladé… Kdy tohle stihli? Jen co však zaslechla, že její dvojicí pro výpravu do pouště bude Sierra, podívala se na Einara, a poté i Sierru. Tak si přeci jen budou mít co říci!
Všechno vypadalo v naprostém pořádku, avšak to nebyla Vé, aby se nakonec neozvala – jen co se na ní dostala řada, aby konečně promluvila, začala plácat svojí nevymáchanou tlamičkou tak, jako tomu bývalo i předtím – avšak s tím rozdílem, že tento projev neúcty a nevážnosti byla možnost zaslechnout před celou smečkou. Jako kdyby jí nic neříkal stud. Takže takhle se chovají princezny i před celou smečkou? O to méně překvapivější pak byla reakce Vidara, kterou i přesto Astrid upřímně nečekala. Jenže to nebylo všechno. Pak se dostalo i na Einara, v jehož hlase byl slyšet pevný, chvilkami snad až děsivý hlas. Jen co se nakonec zvedl ze svého místa a postavil se jí přímo do tváře (což nevypadalo moc hezky, vzhledem k tomu že oproti ní byl neskutečným obrem), Astrid polila hrůza a s mírně naježenou srstí na zádech sledovala celé dění… měla pocit, jako kdyby Einara takto ještě nikdy neviděla. Srdce jí bilo jako splašené, avšak nezmohla se na žádný krok, na žádný pohyb směrem k té dvojici, aby to všechno mohla případně zastavit. Prostě jen seděla na místě a doufala, až tohle skončí. Prosím.

//Alatey

Jen co se konečně dostala do úkrytu, rychle oklepala svůj béžový kožíšek, který byl ještě stále trochu nasáklý vodou. Zastavovat se však zatím nehodlala, místo toho šla dál chodbami k místu, kde šlo cítit nejvíce pachů. Smečka. Je tam. Jen co vstoupila do velké místnosti, rozhlédla se kolem sebe, neuvědomujíce si, jak dlouho byla pryč. Konečně mohla viděla známé tváře, které poznávala již jen od pohledu – třeba taková Sierra s Vé, či Hanka s Arrynem, Xander a Cinder... všichni tu byli. Celá smečka. Mezi nimi ale zpozorovala i tváře neznámé – bylo tu pár mladých vlčat, které nikdy předtím neviděla. Komu ale patří? Musela to pak zjistit. A byl tu i Einar. Konečně, po několika dlouhých měsících ho opět viděla. Seděl poblíž jiné skupinky, avšak nemluvil s ní, což dohnalo Astrid k tomu, aby se mu konečně ukázala. „Einare, zdravím.“ oslovila ho hned, co k němu přišla, věnujíce mu krátké pokývnutí hlavou. Byla ráda, že tohle nebyl jen ledajaký sen… už více ne. Už byla doma.

//Temný les

Nakonec rozloučila s Aileen a opět zůstala samotná, bez další vlčí společnosti, což se mělo za nějakou dobu změnit… snad. Chtěla konečně vidět smečku a všechny členy, aby se tak dostala z toho nepříjemného snu, kdy zůstala ležet na naprosto neznámém území, kterým tehdy pro ni údolí bylo. Jak to tak ale vypadalo, z toho se už konečně pomalu dostala – už opět měla něco procestované, což pociťovala i v její tlapkách. Hlavně, že už se blížila domů. Snažila se jít přes hory opatrně (již jen kvůli špatnému terénu, který bouřka za sebou zanechala), však stále co nejrychleji, aby se mohla konečně dostat k území smečky, což se jí nakonec i po nějaké době podařilo.
A tak to vypadalo, že její cesta se ke štěstí béžové blížila ke zdárnému konci. Už je konečně tady. Jako kdyby tu snad nebyla ani věčnost… a vlastně tomu tak bylo. Nicméně, to neznamenalo, že se rozhodla navždy odvandrovat mimo území smečky a už nikdy se nevrátit zpět. To ani nechtěla. Nakonec se jen krátce rozhlédla, zatímco v jejím srdéčku se rozlilo štěstí z toho, že konečně uvidí známé tváře. O to více se jí zamlouvala ta krásná představa tepla a bezpečí, který ji mohl dopřát ukrýt. A tak se ze samotného avaru konečně vydala cestičkou směrem k ruinám.

//Úkryt Alatey

//Les u mostu

Netrvalo dlouho a obě se konečně dostali ke dřevěnému, ne příliš na pohled stabilnímu mostu, který byl jejich jedinou cestou k tomu, aby mohli pokračovat dále. Cesta na druhý ostrov proběhla celkem v pořádku, ač Aileen dávala na sobě dosti najevo strach, který ji na pár chvil ovládl, avšak i ona nakonec zvládla projít, stejně jako Astrid. Teď je nic nebránilo v tom pokračovat konečně dál. Tedy, snad.
Vykračovali si stále za nosem, až do samotného Temného lesa, díky kterému by se nejednomu vlkovi naježila jeho srst na zádech. A o to více se dala taková reakce očekávat, když je doprovázela tmavá noc... nesměla však zapomenou na hvězdy, které jim tu svítily. Nyní ale nebyl prostor k tomu, aby tu postávala dlouhé hodiny na místě, s upřenou tváří ke hvězdné obloze. Musela jít dál, tentokrát ale již bez společnosti hnědavé… musela se rozloučit.
„Myslím, že už bude čas se rozdělit, musím pokračovat dál.“ pověděla nakonec, zastavujíc se na místě, aby svým zrakem vyhledala siluetu mladé vlčice. Mrzelo jí, že jí zde musela ponechat napospas svému osudu, avšak více se tu zdržovat nemohla. Na tohle nebyl čas. „Zatím se měj Aileen, snad se ještě uvidíme. A hodně štěstí.“ s těmito slovy jí dala najevo, že již domluvila – bez dalšího zdržování se tedy nakonec dala do pohybu, směrem k horám, kde byl její domov.

//Alateyská smečka

//Dračí průsmyk

„Děkuju ti, ale není třeba to nijak oplácet.“ pověděla jí nakonec, majíce ve tváři drobný úsměv, který ji darovala. Jak již sama řekla, rozhodně bylo lepší se pro takové bouři držet se ve skupince, než aby každá samotně ploudila po nocích.
Tak dvojice pokračovala stále kupředu, nemaje v plánu se i přes ten nepříjemný déšť zastavovat... tedy alespoň co se týkalo Astrid, která postupně začala zrychlovat. To se však změnilo až poté, co se konečně dostali k lesu, který vedl dále až k mostu, kde se na malou chvíli zastavila, aby se rozhlédla – konečně se někam posunula. Stále však neměla úplně vyhráno, musela se dostat na druhý ostrov až směrem k horám, avšak zdejší terén nebyl tím nejpříjemnější. A co pak cesta až k horám, ta jistě nebude téže tak jednoduchá. Hlavní však byla, že bouřka přestala tak rychle, jako se objevila a tak jim již nadále nebudou létat blesky nad jejich hlavami. „Teď budeme dále pokračovat přes ten most, ať můžeme na druhý ostrov.“ osvětlila hnědavé vlčici jejich cestu. „Tam blízko se můžeš odpojit a jít ke Zlatému lesu.“ odpověděla nakonec, věnujíce dál pohled kupředu, aby se konečně dostali k mostu.

//Temný les

//Němé údolí

Nepřišlo jí jako nejrozumnější nápad jí začít cpát do hlavičky všemožné řeči, kterými by ji místo uklidnění spíše akorát vrazila ještě větší chaos do hlavy… a tak jen poklidně seděla, dávajíce jí najevo, že tu je pro ni. Nakonec však zaslechla, jak se z její tlamičky vydralo pár slov…. maminka mě měla moc ráda. Tak takhle to bylo. Celou tu dobu mluvila s dcerou alf Zlaté. O to více ji dávalo smysl, proč zareagovala prvně, když ji potkala.
„Ano, tak je to dobře.“ povzbudivými slovy ji dala najevo, že její rozhodnutí bylo nanejvýše správné. Teď bylo čas konečně povstát ze své nekonečné masky smutku a jít svojí cestou dále. Ještě stále nebyl všemu konec, ač jistě tuto ráno bude těžké vyléčit – na to i kdejaký léčitel byl příliš krátký.
„To je v pořádku, další společnost se bude hodit, opravdu.“ přisvědčila ji, aby nakonec s ní zůstala. „V takové bouři bude lepší držet se pospolu.“ dodala nakonec raději. Nakonec to však vypadalo, že se rozhodla zůstat v její společnosti, což ji potěšilo – třeba aspoň tak tato cesta uteče rychleji.
Z údolí dvojice utekla poměrně rychle dál, směrem pryč z tohoto ostrova, zatímco se držela velení Astrid. Snažila se vydat k místům, které ji byly alespoň matně povědomé, jako kdyby na nich již pokládala své tlapky – rozhodně teď nebyl čas se zbytečně toulat na místech, které nepoznala. Mlčky tak svižným tempem pokračovala dále po roklině, občasně sledujíce situaci okolí ní… ať už počasí, které se každou chvílí zhoršovalo, tak i Aileen, které se snažila jen tak neutéct.

//Les u mostu

V naprostém klidu vyčkávala na to, než hnědavá vlčka domluví, neboť očividně nebylo pro ni vůbec lehké se o zdejší zprávě svěřovat… navíc ještě když znala Astrid sotva pár minut. Během toho se však béžová skutečně přesvědčila, že měla na mysli na tu správnou vlčici, jen co se Aileen zmínila o tom, že šlo opravdu o Alfu ze Zlaté smečky… tak opravdu šlo o ni. Jen co se však rozpovídala dále, již bylo více než jasné, kam svými slůvky Aileenka mířila. A taky že to s ní dost mávlo, neboť jen, co se přisvědčovala k tomu, aby konečně domluvila, už ležela na té chladné zemi jako hromádka neštěstí. „Aileen-“ oslovila ji, s náhlým zlomením v hlase se k ní náhle přiblížila - tohle ji tak moc trápilo. O to mnohem pochopitelnější byl ten velký smutek, který ji tak neskutečně tížil, a který byl poznat až na míle daleko. Ta vlčice byla zlomená.
„Mrzí mě to, opravdu. Musí to být strašné přijít o někoho ze smečky.“ snažila se, ač očividně neúspěšně, uklidnit mladou vlčici před tím, aby se jí tu opět nerozplakala. Sama se nedokázala tolik vžít do situace, ve které se nyní Aileen nacházela… a to ani neměla ponětí o tom, že šlo o její matku, kterou ztratila. Neviděla ji to hlavy, nedokázala si tak představit, čím vším si prošla. Avšak mohla se pokusit ji pomoct. Být tu pro ni. „Ale dokud na ni budeš vzpomínat, pořád tu bude s tebou, v tvém srdci. Určitě by si nepřála, abys věčně jen plakala.“ promlouvala stále k ní, než si na malou chviličku sedla blízko, aby ji ukázala že tu stále je. Že není Aileen ztracená, v bouři, bez žádné pomoci.
Nakonec to ale byly kapky deště, které Astrid opět probudily zpět do reality – ohlédla se kolem sebe, sledujíce černou oblohu, která ukazovala, že jen tak nezmizí. Přicházela bouřka. „Aileen, tady nemůžeme zůstat. Co kdybys šla se mnou? Musím se dostat domů, ke smečce, po cestě bys mohla najít i Zlatý les. Co ty na to?“ povzbudivě ji nabídla, než se nakonec rozhodla se konečně zvednout na své tlapky a konečně vyrazit na cestu… byla tu dlouho, až přespříliš dlouho. Nakonec se tedy dostala po pohybu, občasně sledujíce za svými zády, zdali se k ní připojí i druhá vlčice.

//Dračí průsmyk

Ještě chvíli se Aileenka tulila k jejímu béžovému kožíšku, než se konečně probudila do reality – jen co ji nechala ještě pod její tlapkou, konečně jí dala prostor si uvědomit, co se vlastně stalo. Ač sama Astrid by si něco takového nikdy k nikomu nedovolila, neměla to hnědavé vlčici za zlé. Pokud jí alespoň takový blízký kontakt pomohl, alespoň jí takto mohla pomoci. I když, jako přivítání na začátek to nebylo nejvíce ideální.
Přikývla mlčky k jejím slovům o tom, že by měla už jít. Bylo jí to líto, i přes ten začátek jí přišla jako milá společnost, avšak přemlouvat ji nechtěla. A navíc, musela se konečně dopravit směrem domů, nebyla tam už snad věčnost. A vůbec, čeká tam někdo? Musela to zjistit, a to co nejdříve.
Už to vypadalo, že s jejich konverzací bude konec, než náhle Aileen zmínila jméno, které ji donutilo zůstat stát na místě a zahrabat do jejích vzpomínek. „Athai? “ zopakovala po ní, přemýšlejíce, zdali se o tomto jméně někdo nezmínil… přišlo jí to tak neskutečně povědomé, jako kdyby ho už zaslechla. Navíc, ta spojitost se Zlatým lesem, ze kterého Aileen pocházela… „To jméno mi něco říká, ano.“ po chvíli dumání nakonec odpověděla. Jistě, už si vzpomněla. Musela to být ta Alfa Zlaté smečky. Pamatovala, jak ji o ní povídala ta stříbrná vlčice, kterou potkala v horách. Jak že se jmenovala, Tiara snad? Něco jí však říkalo, že její slůvka nebudou mít dobrý konec – stalo se jí něco? „Ona...?“

Jméno vlka: Astrid
Počet postů: 14
Postavení: Kappa
Povýšení: -
Funkce: Léčitelka
Aktivita pro smečku: -
Krátké shrnutí (i rychlohry): Rozloučila se s Mercerem a společně s Echem se vydali prozkoumat území za smečkou. Během svých cest potkali Wua (změna vzhledu), nakonec i na zdejším území na nějakou chvíli zůstali.
Smečková minihra: -

Ještě nějakou tu chvíli se snažila vstřebat tu skutečnost, že se k ní opravdu přitulila naprosto cizí vlčice, kterou předtím nikdy nepotkala, než nakonec jen zmateně zamrkala, sledujíce, jak se hnědá hlavička zabořila do její huňaté srsti. Dokonce i zaslechla pár omluvných slov, které ze sebe Aileen vydrala, soudíce, že očividně nebyla v pořádku – rozhodně ne, jinak by se k ní takto nepřiřítila. Tedy, nejspíše. I přesto však věděla, že nechat ji tu takto samotnou rozhodně nemohla, to vůbec. Nakonec tak jen ztěžka povzdechla, než si ji jednou tlapkou objala tak, aby ji měla schovanou ve své náruči. Bylo to pro ni dosti zvláštní, ještě s tím uvědoměním, že ji nikdy předtím nepotkala, avšak na druhou stranu i trošku příjemné. Potřebovala společnost po tak dlouhé době.
„Astrid. Já se jmenuji Astrid.“ bylo to první, co mohla z její tlamičky zaslechnout hnědavá vlčice – tedy, pokud se tedy soustředila na její poněkud tichý hlas. „Copak tě trápí?“ po chvilce rozhodování ji opět zašeptala, majíce ve svém hlasu znak přívětivého tónu, jako kdyby snad matka promlouvala ke svému drobečkovi. Nechtěla jí tam nechat jako hromádku neštěstí, chtěla jí pomoct. Na druhou stranu ji nechtěla tlačit do žádných dlouhých řečí, i proto nakonec jí věnovala široký úsměv na tváři... takový, jaký neukazovala jen tak někomu.

Poměrně neklidně si postávala na tom jednom a samém místě, ještě stále mírně zmatena z toho, co nyní prožívala. Přišla si, jako kdyby byla opět na začátku své cesty - jako kdyby se opět probrala do těch dní, kdy byla pouhopouhou nebohou tulačkou, které neměla ve svém životě žádný směr, ve kterém by mohla pokračovat. Myslela si, že takto se již nikdy více cítit nebude... a nyní tu stála jako tělo bez duše, zablouděna v neznámém prostředí, bez nikoho, kdo by k ní mohl promluvit, kdo by ji pomohl. A i přesto že věděla, že musí konečně domů, bylo pro ni obtížné udělat ten první krok, díky kterému by se mohla vydat zpět. Co by dala za to, kdyby tu teď někdo byl... co třeba takový Setekh. Nebo Einar- co s ním vůbec bylo?
Než se však nadála, jedna taková dušička ji přímo vlétla až do náruče - a to doslova. Ani se nestihla pořádně zorientovat a již mohla vidět, jak se někdo s širokým úsměvem na pyscích rozběhl až přímo k ní. Byla to vlčice. Cizí vlčice.
„Co to-“ nestihla ani že sebe vydat, neboť cizinka se jí uchytila na krku tak, až se v Astrid objevilo neskutečné zmatení. Béžový kožich se jí naježil, avšak neodháněla ji... alespoň tedy prozatím.