Příspěvky uživatele

< návrat zpět

I přes vážnost, kterou si Doubravka rozhodla na maličkou chvíli ponechat, nakonec stejně po chvíli bylo možné si všimnout jasného úsměvu na tvářičce... a zároveň i ocásku švihajícího ze strany na stranu, který značil nadšení, které se v ní hromadilo. Nakonec tak uvolnila i svoji tvář Astrid, která si dovolila pořádně se usmát, i ona sama měla dobrý pocit z toho, že mohla do jejich smečky přivítat nového člena... a kdo ví, třeba se osvědčí a zůstane tu dlouho. Doufala v to. „Tak vítej v Alatey, Doubravko.“ pravila ji přívětivě. „Můžeš jít, Hanka by snad měla být s Xanderem venku, tak se můžeš po nich podívat.“ pravila jí, čímž jí dala najevo, že zdejší rozhovor může považovat za ukončený, tedy pokud neměla co více rozebrat.
A tak se Astrid dočkala konečně toho, na co tak trpělivě vyčkávala - jen co se pomalu zvedla ze země, věnovala pohled jednomu maličkému koutu, kde se rozhodla si dopřát alespoň trochu toho klidu, než si pořádně zívla. Tolik únavy na ni náhle padlo, že neměla ani síly přemýšlet nad tím, co všechno se během posledních dní přihodilo... Bylo toho dost. i proto se stočila do klubíčka a po chvíli klidného oddechování konečně usnula.

Žádost o čtvrtý (dospělý) charakter

Tak aspoň to jdu zkusit - ráda bych poprosila o další slot, nejspíše poslední na nějakou dobu. Co se týče postů, jsem si vědoma toho, že je nesplňuju, nicméně teď se mi konečně podařilo konečně zase rozepsat a zatím si držím i nějaké tempo, takže si myslím, že bych je mohla zvládnout dopsat (a snad i u Mirach, ikdyž u té budu muset hodně máknout). Pochopím však určitě, když můj návrh bude zamítnut.

Podmínky:
- rok a půl na MG - skoro 2 roky
- Astrid - 160/200 - vzhledem k následujícím akcím ve smečce bych to mohla snad dohnat
- Mirach - 27/100 - stydím se velice..
Theron - 15/35 - většina postů nasbíraná za poslední měsíc, dobře se mi s ním píše takže posty doženu
- za poslední měsíc a půl jsem napsala cca 35 postů

A co se plánů s další postavou týče, to vím už teď zcela jasně - jako další postavu bych ráda přispěla do rodiny Hanky a Doubravky (a třeba ho i jednou dotáhnu do Alatey, mrk mrk).
Děkuju alespoň za zvážení!

Podmínka do konce září.
EDIT 30. 9. - Schváleno.

K jejím slovům o tom, že béžovou vlčku ráda zavede k rostlině, nakonec jen s jasnou vděčností přikrývla hlavičkou - bylo milé vidět, jakým způsobem se i ostatní kolem ní zajímali o zdejší flóru, která byla poměrně rozlehlá.
Ač její očka občasně spadla (dostane se vůbec někdy k tomu spánku?), poslouchala vsecičko, co jí Doubravka pověděla ohledně slov k důvěře a loajalitě ke smečce. Tím si tak potvrdila její domněnku o tom, že Hanka vskutku byla její příbuznou, na což tak věnovala maličký úsměv. Ač Hanku nepoznala nejlépe (což byla velká škoda, jistě by se s ní mohla dát opět do řeči!), názor k ní si chovala dobrý, možná i díky tomu měla z Doubravky lepší pocit - měla proč tu zůstat, měla tu někoho ze své právé rodiny, kterou již poznala.
Následovala dlouhá odmlka. Přemýšlela, otázek již však dost na to, aby konečně přešla k tomu hlavnímu, k tomu, na co celou tu dobu Doubravka čekala. ,,Dobře tedy. Už nemám více důvod tě zdržovat, a proto se tě tedy ptám: Chceš se přidat do Alateyské smečky, do naší rodiny, jakožto nová členka? Budeš při nás stát a dokážeš nám že si zasloužíš tohle místo? Je to jen na tobě.“ optala se jí, ve své tváři si ponechala vážnost, které vlčici dávala najevo, že to nebylo jen tak, i přesto že bylo zjevné, jaká bude následovat odpověď.

Už jen tím jak Astrid projevila svůj zájem o zdejší rostlinku, nejspíše v Doubravce vyvolala nadšení, které se odrazilo v její tvářičce. Více než na její tvář se však Astrid soustředila na informace, které jí drobounká vlčice sdělila - nejdůležitější že všeho pro ni byla informace o kořínku, který byl léčivý. „To je opravdu dobré vědět, děkuju ti.“ vděčně ji pokývla. Co se bylin týkalo, každá vědomost jí pomáhala v tom se ve zdejších rostlinách orientovat trochu více - co když třeba tu je více takových zvláštních bylin?
„To nevadí, vlastně bych se na obhlídku hranic taky přidala, ráda bych se na ni podívala.“ odpověděla ji. Navíc, bylo dobré se opět podívat po nějakých bylinkách - od doby co zmizela se jí nenaskytla možnost se na nějaké podívat.
To už se ale vlčice ozvala s tím, že by nynější zkoušku chtěla ukončit o něco dříve, než bylo v plánu - na což Astrid nesouhlasně zavrtěla hlavou. Když už za ní přišla, neviděla důvod odkládát tyto smečkové formality na později... ač musela uznat že spánek by se jí opravdu hodil a kdyby mohla, nahned by zavřela svá očka. Tak moc se toho přihodilo, že bylo na místě se stočit do klubíčka a oddechnout si. Ale ještě tu měla Doubravku.
„V pořádku, opravdu. Myslím že bude lepší nejdříve vyřešit tebe, na spánek pak bude čas.“ dala jí najevo, že mohou pokračovat bez dalších potíží dále. Čím dříve budou mít zdejší formality za sebou, tím lépe. „Inu, pokud se budeš chtít přidat, bude od tebe požadována loajalita - a to nejen k naší alfě. Alatey je jako rodina, důvěra jednoho v druhého je u nás důležitá.“ obeznámila ji dále s tím, čím se řídila již od té doby, co do této smečky vstoupila. Nebýt Einara a ostatních, těžko říci, co by s ní bylo právě teď... ale měla svoji rodinu, naštěstí.

Ač svoji pozornost věnovala především nové vlčici, poočku sledovala i Hanku, která se od nich nenápadně odplížila, než se dala do řeči s Xanderem a Cinder - od té chvíle tak její očka jen sledovala tvář cizinky, na kterém se rozléhal milý úsměv. Jako kdyby v ní viděla skutečně Hanku... nebyla to snad její sestra?
Poslouchala její slova, ze kterých vycházela jistá upřímnost a otevřenost, která jí zaujala - a i dokonce mávání jejího ocásku dávalo dosti najevo, že se ve zdejší společnosti ostatních vlků cítila dobře. Jako kdyby snad skutečně toužila po zdejším domově a být jeho součástí... a třeba se tak i mohlo stát. O to více však zbystřila ve chvíli, kdy se Doubravka zmínila o jakémsi daru - tedy, konkrétně rostlině, která rostla nedaleko hranic, o které ke štěstí mladé vlčice zaslechla Astrid zcela prvně. Béžovou vlčici to i proto nenechalo chladnou - vykouzlila ji mírný úsměv, že kterého bylo zřejmé, že zdejší zprávu o rostlině léčitelka uvítá.
„Zajímavé, o ní jsem ani nezaslechla.“ pověděla zcela upřímně - i jako léčitelka se občasně měla co učit, a to především když se jednalo o flóru zdejších ostrovů, kterou neznala až tak dopodrobna (to aby konečně opět potkala Atrease!). „Řekni mi něco o ní.“ pokynula ji, čekajíce, copak nového se o zdejší rostlince asi dozví. Ať už by to bylo cokoliv, Doubravka si pozornost Astrid na tu chvíli uměla získat.

Šalvěj, Hanka, Doubravka – plus osudovka

Jen co Astrid oznámila, že se ráda ujme mladé vlčice, jakožto její nová učitelka, v Šalvěji se náhle objevila čirá radost, která donutila béžovou se usmát. Tolik radosti v jedné malé dušičce… „Jistě že to nevadí, jen běž.“ pokynula ji, než nakonec ještě v rychlosti dodala: „A kdybys měla jakékoli otázky, neboj se zeptat.“ mrkla na ni, než konečně zavřela svoji tlamičku, aby dala najevo, že již může skutečně jít za svojí rodinkou.
Jen co sledovala odcházející vlčici, už si začala uvědomovat, jak na ní pomalu přicházela únava - od doby se objevila v úkrytu, neměla ani možnost si zalehnout na zem a pořádně se vyspat. A to byla pořádná chyba, hlavně když měla jít do té pouštní smečky! Hlavně na tu by se měla připravit i po psychické stránce... Hlavně tedy na zdejšího alfu. S tím to bude zajímavé. Avšak ani takovému klidu se jí nakonec nedostalo – jen co se zvedla že svého místa, aby si protáhla své drobné bolavé tlapky, do úkrytu se přiřítila Hanka, tentokrát již bez Einara. Čím více poslouchala její slova, tím méně se jí zdejší novinka přestala líbit (dostane se jim ještě dneska nějakého klidu??). Jen co jí věnovala drobná vlčice pohled, krátce přikývla. Poslední, co by tu mělo vládnout, byl chaos. „Poslechněte Hanku!“ ujala se rychle slova, než sjela pohledem na všechny, kteří v úkrytu zůstali. „Kdo může, běžte. Zbytek vlků zůstane tady, než se Einar vrátí.“ pravila pevným hlasem. Ač to nedala na sobě nijak znát, sama nevěděla, co si o téhle situaci měla myslet... Co bylo to modravé světlo? Čekalo je něco špatného? I přes náhlé v otázky v její hlavě bylo však hlavní zůstat v klidu…To už však její ouška zaslechla veselý tón v hlase patřící komu jinému, než Hance - ta ji nahned darovala menší pogratulovaní k již novému postavení. To mě už stihl povýšit? A co pak ta výprava- Co jen zmínila novou tvář - tedy zmíněnou Doubravku - podívala se po vlčici po jejím boku. Vypadala... vypadala jako Hanka. A podobně jako ona, i na tváři cizinky pobíhal milý úsměv.
„Doubravko, ráda tě poznávám.“ s drobným pokývnutím hlavy ji pozdravila, ač v jejím hlase byla znatelná únava – za tento den měla sociální interakce více než dost… ale to byl život. „Pokud tak řekl Einar, nemám problém tady Doubravku přijmout.“ Rozhodně však nemínila dělat nic velkého - ač šlo o přijetí nového člena do rodiny, teď nebyl nejideálnější čas na to pobíhat po venku, když se tam dělo něco špatného... a tak stačilo se jen dostat do řeči. „Pověz mi, copak tě k nám přivádí? Pročpak bych tě měla přijmout do naší rodiny?“ optala se prvně. Rozhodla se zdejší přijmutí vést jako poklidný a příjemný rozhovor pár vlčic – ikdyž, očka jí už začala téže pomalu kmitat... Nejdříve smečkové záležitosti, potom spánek!

Jméno vlka: Theron
Počet postů: 11
Postavení: Sigma
Povýšení: -
Funkce: -
Aktivita pro smečku: poznával členy smečky (Aileen)
Krátké shrnutí (i rychlohry): Společně s Gabrielem se vydali prozkoumávat les. Při cestě (plné dobrých bobulek) potkali Aileen, která se jim nabídla, že je naučí lovit.

Jméno vlka: Astrid
Počet postů: 12
Postavení: Delta <3
Povýšení: na deltu
Funkce: Léčitelka
Aktivita pro smečku: Účast na smečkovém srazu
Krátké shrnutí (i rychlohry): Vrátila se domů ve společnosti s Aileen, na kterou během cesty narazila (které dělala psychickou podporu). Vrátila se do úkrytu Alatey, kde se dozvěděla o své výpravě do pouštní smečky se Sierrou a Shine. Nakonec přijala Šalvěj jako svoji učednici.
Smečková minihra:
- přidej se do smečky (2021)
- účast na smečkovém lovu (2021)

dodatek ke dramatu, Šalvěj

Se zatajeným dechem stále zůstala přikovaná na místě, zatímco v její hlavě se narychlo zmítalo zmatení a zároveň i strach. Bylo až přespříliš komické, jakým způsobem pokračovala malá vlčice v konverzaci dál se svým hloupým tlacháním, ale Astrid rozhodně do smíchu nebylo – místo toho se v ní jen tvořily obavy z toho, jak to všechno dopadne. Strhne se to snad v boj? Snad ne… V tomto ohledu jistě neměla Vé šanci. Očividně se však v nitru Véiny duše schovával kousek zdravého rozumu, neboť i přes její pýchu nakonec sklonila pohled k zemi. Přesně jak řekla, Einar byl její alfa. Dneska se žádné krveprolití konat nebude… a tak to bylo dobře.
Po celém tom dramatu se nakonec Astrid konečně opět uklidnila, nemaje však v plánu se nyní dívat Einarovi přímo až do očí – ač jeho ohnivý kožich zmizel jako mávnutím proutku, bylo jasné, že po zdejším incidentu budou plamínky hněvu jiskřit ještě v očích. Ohniví vlci bývají… nevyzpytatelní. Po chvíli však její pohled přešel na nejmladší členy smečky, tedy potomky Shine, jejich úkolem bylo vybrat si jednoho vlka jako svého budoucího učitele. S tím se její modrává očka zaměřila na jednu šedavou vlčku, která si to mířila přímo k ní – nijak se nezastavovala, jednoduše pokračovala k ní dále. Nejspíše si vybrala svého učitele. „Ahoj, já jsem Astrid. Ráda tě poznávám.“ pozdravila ji nazpátek, zatímco k ní vykouzlila maličký úsměv na tváři. O to více ji bylo jasné, s jakou otázkou si k ní maličká přišla. „Ale jistě že můžeš, budu jen ráda.“ těmito krátkými slovy dala jasně najevo, že bude potěšením si vzít Šalvěj pod svá křídla, jako její novou učednici.

Vidar, Sierra
zmínka: Einar, Xander, Cinder

Po přivítání, které ji Einar věnoval, již měla možnost zaslechnout i úkol, který ji měl v následujících dnech čekat, a tím byla výprava do pouštní smečky… takže další cestování. Bylo ji však jasné, že nepůjde o obyčejnou cestu – o Alfě zdejší smečky zaslechla ledajaké zajímavé řeči, a rozhodně nešlo nikdy o ty zrovna nejpozitivnější. A vůbec, byl by ochoten se s nimi vůbec dát do řeči? Těžko říci. Zrzavému však Astrid kývla, aby mu dala najevo, že s úkolem je seznámená.
Jen co jí Einar poručil, aby si sedla na místo vedle podstavce, bez jediného slůvko tak učinila. Bylo zvláštní po těch několika měsících naprosté samoty opět shlížet k té veliké smečce… rodině… a být ji sama součástí. Byla to čest, a to obrovská – a pokud jí osud přál takto, rozhodla se nejít proti němu. Už více nebude sama, určitě ne. To se ale opět vrátila do reality, když její ouška zaregistrovala pozdrav, který zněl od světlejšího vlka, který seděl na druhé straně. „Vidare, také tě zdravím.“ se vší slušností mu pozdravila nazpět, věnujíce mu menší pokývnutí hlavou. To již však z davu zpozorovala právě přicházející Sierru, která si to mířila k místu vedle ní. „Sierro, vítej. Už dlouho jsem tě neviděla.“ potěšeně jí přivítala. Viděla ji ráda, už to byla nějaká doba od toho, co se s léčitelkou s tmavým kožíškem setkala. Jistě by bylo víc než na místě se s ní dát do řeči a řešit věci týkající se léčitelství a jejich vztahů a… A vůbec, kde je teď Mercer? Jenže co se Einar ujal slova, věnovala veškerou pozornost právě jemu. Mluvil hodně a dlouho, ale i tak vnímala každičké slovo, které pronesl. Za tu dobu co tu nebyla se toho stalo dost. Na malou chvíli věnovala pohled i dvojici Xandera a Cinder, kteří měli v blízké době očekávat mladé… Kdy tohle stihli? Jen co však zaslechla, že její dvojicí pro výpravu do pouště bude Sierra, podívala se na Einara, a poté i Sierru. Tak si přeci jen budou mít co říci!
Všechno vypadalo v naprostém pořádku, avšak to nebyla Vé, aby se nakonec neozvala – jen co se na ní dostala řada, aby konečně promluvila, začala plácat svojí nevymáchanou tlamičkou tak, jako tomu bývalo i předtím – avšak s tím rozdílem, že tento projev neúcty a nevážnosti byla možnost zaslechnout před celou smečkou. Jako kdyby jí nic neříkal stud. Takže takhle se chovají princezny i před celou smečkou? O to méně překvapivější pak byla reakce Vidara, kterou i přesto Astrid upřímně nečekala. Jenže to nebylo všechno. Pak se dostalo i na Einara, v jehož hlase byl slyšet pevný, chvilkami snad až děsivý hlas. Jen co se nakonec zvedl ze svého místa a postavil se jí přímo do tváře (což nevypadalo moc hezky, vzhledem k tomu že oproti ní byl neskutečným obrem), Astrid polila hrůza a s mírně naježenou srstí na zádech sledovala celé dění… měla pocit, jako kdyby Einara takto ještě nikdy neviděla. Srdce jí bilo jako splašené, avšak nezmohla se na žádný krok, na žádný pohyb směrem k té dvojici, aby to všechno mohla případně zastavit. Prostě jen seděla na místě a doufala, až tohle skončí. Prosím.

//Alatey

Jen co se konečně dostala do úkrytu, rychle oklepala svůj béžový kožíšek, který byl ještě stále trochu nasáklý vodou. Zastavovat se však zatím nehodlala, místo toho šla dál chodbami k místu, kde šlo cítit nejvíce pachů. Smečka. Je tam. Jen co vstoupila do velké místnosti, rozhlédla se kolem sebe, neuvědomujíce si, jak dlouho byla pryč. Konečně mohla viděla známé tváře, které poznávala již jen od pohledu – třeba taková Sierra s Vé, či Hanka s Arrynem, Xander a Cinder... všichni tu byli. Celá smečka. Mezi nimi ale zpozorovala i tváře neznámé – bylo tu pár mladých vlčat, které nikdy předtím neviděla. Komu ale patří? Musela to pak zjistit. A byl tu i Einar. Konečně, po několika dlouhých měsících ho opět viděla. Seděl poblíž jiné skupinky, avšak nemluvil s ní, což dohnalo Astrid k tomu, aby se mu konečně ukázala. „Einare, zdravím.“ oslovila ho hned, co k němu přišla, věnujíce mu krátké pokývnutí hlavou. Byla ráda, že tohle nebyl jen ledajaký sen… už více ne. Už byla doma.

//Temný les

Nakonec rozloučila s Aileen a opět zůstala samotná, bez další vlčí společnosti, což se mělo za nějakou dobu změnit… snad. Chtěla konečně vidět smečku a všechny členy, aby se tak dostala z toho nepříjemného snu, kdy zůstala ležet na naprosto neznámém území, kterým tehdy pro ni údolí bylo. Jak to tak ale vypadalo, z toho se už konečně pomalu dostala – už opět měla něco procestované, což pociťovala i v její tlapkách. Hlavně, že už se blížila domů. Snažila se jít přes hory opatrně (již jen kvůli špatnému terénu, který bouřka za sebou zanechala), však stále co nejrychleji, aby se mohla konečně dostat k území smečky, což se jí nakonec i po nějaké době podařilo.
A tak to vypadalo, že její cesta se ke štěstí béžové blížila ke zdárnému konci. Už je konečně tady. Jako kdyby tu snad nebyla ani věčnost… a vlastně tomu tak bylo. Nicméně, to neznamenalo, že se rozhodla navždy odvandrovat mimo území smečky a už nikdy se nevrátit zpět. To ani nechtěla. Nakonec se jen krátce rozhlédla, zatímco v jejím srdéčku se rozlilo štěstí z toho, že konečně uvidí známé tváře. O to více se jí zamlouvala ta krásná představa tepla a bezpečí, který ji mohl dopřát ukrýt. A tak se ze samotného avaru konečně vydala cestičkou směrem k ruinám.

//Úkryt Alatey

//Les u mostu

Netrvalo dlouho a obě se konečně dostali ke dřevěnému, ne příliš na pohled stabilnímu mostu, který byl jejich jedinou cestou k tomu, aby mohli pokračovat dále. Cesta na druhý ostrov proběhla celkem v pořádku, ač Aileen dávala na sobě dosti najevo strach, který ji na pár chvil ovládl, avšak i ona nakonec zvládla projít, stejně jako Astrid. Teď je nic nebránilo v tom pokračovat konečně dál. Tedy, snad.
Vykračovali si stále za nosem, až do samotného Temného lesa, díky kterému by se nejednomu vlkovi naježila jeho srst na zádech. A o to více se dala taková reakce očekávat, když je doprovázela tmavá noc... nesměla však zapomenou na hvězdy, které jim tu svítily. Nyní ale nebyl prostor k tomu, aby tu postávala dlouhé hodiny na místě, s upřenou tváří ke hvězdné obloze. Musela jít dál, tentokrát ale již bez společnosti hnědavé… musela se rozloučit.
„Myslím, že už bude čas se rozdělit, musím pokračovat dál.“ pověděla nakonec, zastavujíc se na místě, aby svým zrakem vyhledala siluetu mladé vlčice. Mrzelo jí, že jí zde musela ponechat napospas svému osudu, avšak více se tu zdržovat nemohla. Na tohle nebyl čas. „Zatím se měj Aileen, snad se ještě uvidíme. A hodně štěstí.“ s těmito slovy jí dala najevo, že již domluvila – bez dalšího zdržování se tedy nakonec dala do pohybu, směrem k horám, kde byl její domov.

//Alateyská smečka

//Dračí průsmyk

„Děkuju ti, ale není třeba to nijak oplácet.“ pověděla jí nakonec, majíce ve tváři drobný úsměv, který ji darovala. Jak již sama řekla, rozhodně bylo lepší se pro takové bouři držet se ve skupince, než aby každá samotně ploudila po nocích.
Tak dvojice pokračovala stále kupředu, nemaje v plánu se i přes ten nepříjemný déšť zastavovat... tedy alespoň co se týkalo Astrid, která postupně začala zrychlovat. To se však změnilo až poté, co se konečně dostali k lesu, který vedl dále až k mostu, kde se na malou chvíli zastavila, aby se rozhlédla – konečně se někam posunula. Stále však neměla úplně vyhráno, musela se dostat na druhý ostrov až směrem k horám, avšak zdejší terén nebyl tím nejpříjemnější. A co pak cesta až k horám, ta jistě nebude téže tak jednoduchá. Hlavní však byla, že bouřka přestala tak rychle, jako se objevila a tak jim již nadále nebudou létat blesky nad jejich hlavami. „Teď budeme dále pokračovat přes ten most, ať můžeme na druhý ostrov.“ osvětlila hnědavé vlčici jejich cestu. „Tam blízko se můžeš odpojit a jít ke Zlatému lesu.“ odpověděla nakonec, věnujíce dál pohled kupředu, aby se konečně dostali k mostu.

//Temný les

//Němé údolí

Nepřišlo jí jako nejrozumnější nápad jí začít cpát do hlavičky všemožné řeči, kterými by ji místo uklidnění spíše akorát vrazila ještě větší chaos do hlavy… a tak jen poklidně seděla, dávajíce jí najevo, že tu je pro ni. Nakonec však zaslechla, jak se z její tlamičky vydralo pár slov…. maminka mě měla moc ráda. Tak takhle to bylo. Celou tu dobu mluvila s dcerou alf Zlaté. O to více ji dávalo smysl, proč zareagovala prvně, když ji potkala.
„Ano, tak je to dobře.“ povzbudivými slovy ji dala najevo, že její rozhodnutí bylo nanejvýše správné. Teď bylo čas konečně povstát ze své nekonečné masky smutku a jít svojí cestou dále. Ještě stále nebyl všemu konec, ač jistě tuto ráno bude těžké vyléčit – na to i kdejaký léčitel byl příliš krátký.
„To je v pořádku, další společnost se bude hodit, opravdu.“ přisvědčila ji, aby nakonec s ní zůstala. „V takové bouři bude lepší držet se pospolu.“ dodala nakonec raději. Nakonec to však vypadalo, že se rozhodla zůstat v její společnosti, což ji potěšilo – třeba aspoň tak tato cesta uteče rychleji.
Z údolí dvojice utekla poměrně rychle dál, směrem pryč z tohoto ostrova, zatímco se držela velení Astrid. Snažila se vydat k místům, které ji byly alespoň matně povědomé, jako kdyby na nich již pokládala své tlapky – rozhodně teď nebyl čas se zbytečně toulat na místech, které nepoznala. Mlčky tak svižným tempem pokračovala dále po roklině, občasně sledujíce situaci okolí ní… ať už počasí, které se každou chvílí zhoršovalo, tak i Aileen, které se snažila jen tak neutéct.

//Les u mostu