Příspěvky uživatele

< návrat zpět

V naprostém klidu vyčkávala na to, než hnědavá vlčka domluví, neboť očividně nebylo pro ni vůbec lehké se o zdejší zprávě svěřovat… navíc ještě když znala Astrid sotva pár minut. Během toho se však béžová skutečně přesvědčila, že měla na mysli na tu správnou vlčici, jen co se Aileen zmínila o tom, že šlo opravdu o Alfu ze Zlaté smečky… tak opravdu šlo o ni. Jen co se však rozpovídala dále, již bylo více než jasné, kam svými slůvky Aileenka mířila. A taky že to s ní dost mávlo, neboť jen, co se přisvědčovala k tomu, aby konečně domluvila, už ležela na té chladné zemi jako hromádka neštěstí. „Aileen-“ oslovila ji, s náhlým zlomením v hlase se k ní náhle přiblížila - tohle ji tak moc trápilo. O to mnohem pochopitelnější byl ten velký smutek, který ji tak neskutečně tížil, a který byl poznat až na míle daleko. Ta vlčice byla zlomená.
„Mrzí mě to, opravdu. Musí to být strašné přijít o někoho ze smečky.“ snažila se, ač očividně neúspěšně, uklidnit mladou vlčici před tím, aby se jí tu opět nerozplakala. Sama se nedokázala tolik vžít do situace, ve které se nyní Aileen nacházela… a to ani neměla ponětí o tom, že šlo o její matku, kterou ztratila. Neviděla ji to hlavy, nedokázala si tak představit, čím vším si prošla. Avšak mohla se pokusit ji pomoct. Být tu pro ni. „Ale dokud na ni budeš vzpomínat, pořád tu bude s tebou, v tvém srdci. Určitě by si nepřála, abys věčně jen plakala.“ promlouvala stále k ní, než si na malou chviličku sedla blízko, aby ji ukázala že tu stále je. Že není Aileen ztracená, v bouři, bez žádné pomoci.
Nakonec to ale byly kapky deště, které Astrid opět probudily zpět do reality – ohlédla se kolem sebe, sledujíce černou oblohu, která ukazovala, že jen tak nezmizí. Přicházela bouřka. „Aileen, tady nemůžeme zůstat. Co kdybys šla se mnou? Musím se dostat domů, ke smečce, po cestě bys mohla najít i Zlatý les. Co ty na to?“ povzbudivě ji nabídla, než se nakonec rozhodla se konečně zvednout na své tlapky a konečně vyrazit na cestu… byla tu dlouho, až přespříliš dlouho. Nakonec se tedy dostala po pohybu, občasně sledujíce za svými zády, zdali se k ní připojí i druhá vlčice.

//Dračí průsmyk

Ještě chvíli se Aileenka tulila k jejímu béžovému kožíšku, než se konečně probudila do reality – jen co ji nechala ještě pod její tlapkou, konečně jí dala prostor si uvědomit, co se vlastně stalo. Ač sama Astrid by si něco takového nikdy k nikomu nedovolila, neměla to hnědavé vlčici za zlé. Pokud jí alespoň takový blízký kontakt pomohl, alespoň jí takto mohla pomoci. I když, jako přivítání na začátek to nebylo nejvíce ideální.
Přikývla mlčky k jejím slovům o tom, že by měla už jít. Bylo jí to líto, i přes ten začátek jí přišla jako milá společnost, avšak přemlouvat ji nechtěla. A navíc, musela se konečně dopravit směrem domů, nebyla tam už snad věčnost. A vůbec, čeká tam někdo? Musela to zjistit, a to co nejdříve.
Už to vypadalo, že s jejich konverzací bude konec, než náhle Aileen zmínila jméno, které ji donutilo zůstat stát na místě a zahrabat do jejích vzpomínek. „Athai? “ zopakovala po ní, přemýšlejíce, zdali se o tomto jméně někdo nezmínil… přišlo jí to tak neskutečně povědomé, jako kdyby ho už zaslechla. Navíc, ta spojitost se Zlatým lesem, ze kterého Aileen pocházela… „To jméno mi něco říká, ano.“ po chvíli dumání nakonec odpověděla. Jistě, už si vzpomněla. Musela to být ta Alfa Zlaté smečky. Pamatovala, jak ji o ní povídala ta stříbrná vlčice, kterou potkala v horách. Jak že se jmenovala, Tiara snad? Něco jí však říkalo, že její slůvka nebudou mít dobrý konec – stalo se jí něco? „Ona...?“

Jméno vlka: Astrid
Počet postů: 14
Postavení: Kappa
Povýšení: -
Funkce: Léčitelka
Aktivita pro smečku: -
Krátké shrnutí (i rychlohry): Rozloučila se s Mercerem a společně s Echem se vydali prozkoumat území za smečkou. Během svých cest potkali Wua (změna vzhledu), nakonec i na zdejším území na nějakou chvíli zůstali.
Smečková minihra: -

Ještě nějakou tu chvíli se snažila vstřebat tu skutečnost, že se k ní opravdu přitulila naprosto cizí vlčice, kterou předtím nikdy nepotkala, než nakonec jen zmateně zamrkala, sledujíce, jak se hnědá hlavička zabořila do její huňaté srsti. Dokonce i zaslechla pár omluvných slov, které ze sebe Aileen vydrala, soudíce, že očividně nebyla v pořádku – rozhodně ne, jinak by se k ní takto nepřiřítila. Tedy, nejspíše. I přesto však věděla, že nechat ji tu takto samotnou rozhodně nemohla, to vůbec. Nakonec tak jen ztěžka povzdechla, než si ji jednou tlapkou objala tak, aby ji měla schovanou ve své náruči. Bylo to pro ni dosti zvláštní, ještě s tím uvědoměním, že ji nikdy předtím nepotkala, avšak na druhou stranu i trošku příjemné. Potřebovala společnost po tak dlouhé době.
„Astrid. Já se jmenuji Astrid.“ bylo to první, co mohla z její tlamičky zaslechnout hnědavá vlčice – tedy, pokud se tedy soustředila na její poněkud tichý hlas. „Copak tě trápí?“ po chvilce rozhodování ji opět zašeptala, majíce ve svém hlasu znak přívětivého tónu, jako kdyby snad matka promlouvala ke svému drobečkovi. Nechtěla jí tam nechat jako hromádku neštěstí, chtěla jí pomoct. Na druhou stranu ji nechtěla tlačit do žádných dlouhých řečí, i proto nakonec jí věnovala široký úsměv na tváři... takový, jaký neukazovala jen tak někomu.

Poměrně neklidně si postávala na tom jednom a samém místě, ještě stále mírně zmatena z toho, co nyní prožívala. Přišla si, jako kdyby byla opět na začátku své cesty - jako kdyby se opět probrala do těch dní, kdy byla pouhopouhou nebohou tulačkou, které neměla ve svém životě žádný směr, ve kterém by mohla pokračovat. Myslela si, že takto se již nikdy více cítit nebude... a nyní tu stála jako tělo bez duše, zablouděna v neznámém prostředí, bez nikoho, kdo by k ní mohl promluvit, kdo by ji pomohl. A i přesto že věděla, že musí konečně domů, bylo pro ni obtížné udělat ten první krok, díky kterému by se mohla vydat zpět. Co by dala za to, kdyby tu teď někdo byl... co třeba takový Setekh. Nebo Einar- co s ním vůbec bylo?
Než se však nadála, jedna taková dušička ji přímo vlétla až do náruče - a to doslova. Ani se nestihla pořádně zorientovat a již mohla vidět, jak se někdo s širokým úsměvem na pyscích rozběhl až přímo k ní. Byla to vlčice. Cizí vlčice.
„Co to-“ nestihla ani že sebe vydat, neboť cizinka se jí uchytila na krku tak, až se v Astrid objevilo neskutečné zmatení. Béžový kožich se jí naježil, avšak neodháněla ji... alespoň tedy prozatím.

Čas utíkal rychle - tak neskutečně rychle, že v mžiku oka se náhle objevily nové dny, které přicházely a pak zase utekly jako voda... a podobně to pocítila i Astrid jen co se konečně probrala. Již to byla nějaká ta doba od toho, co se Echo od ní vytratil - a s touto skutečností si i uvědomila, že se až na moc dlouhou dobu vzdálila od smečky. Co se s ní stalo vůbec? Kde jsou všichni? Není tohle jen sen? S její smůlou se o žádný sen - tedy, v jejím případě spíše noční můru - nejednalo, nýbrž o pouhou realitu, kterou nechala plynout dál. Nakonec tak vstala z místa, aby se probrala s uvědoměním, kde se nacházela... pamatovala si to tu. Tady naposledy byl Echo. Vstala tedy ze země, majíce pocit, jako kdyby ji měla za maličkou chvíli exlodovat hlava... i přesto že se zde nacházela tak dlouho na jednom a tom samém místě, v sobě pocítila neskonalou únavu a bolest hlavy, která jí byla tuze nepříjemná. Věděla však, že musí dojít domů. Konečně.

penízky prosím k Mirach, děkuju!

Nebylo ani divu, že si Astrid díky svému nákupu u Wua dokázala připoutat pozornost právě mladého Echa – na jeho místě by na tom byla Astrid asi podobně. Zvědavost však dal najevo i nejen tím, že jí věnoval zaujatý pohled, ale navíc k tomu přidali své otázky, přičemž první směřovala právě k jejímu nově zabarvenému čumáčku, ze kterého zůstal překvapený. Že by skutečně tohle měla už na celé věky? Inu, s její odpovědí si nemohla být stoprocentně jistá, však přikláněla se k tomu, že nepůjde jen o dočasnou věc – tedy, pouze v případě že by se opět ten stařec nevrátil a ona si nevyžádala další změnu barvy jejího kožíšku. Což v plánu neměla.
„Řekla bych, že ano.“ zapřemýšlela se, než se z mladého vyklubala další otázka ohledně jejího náramku, skládajícího se z jasných, narůžovělých kamínků. „Nejsem si plně jistá, musela bych to vyzkoušet. Pochopila jsem však, že by měl ukazovat, jakou magii mají ostatní vlci. Či nějak tak.“ svěřila se mu, zatímco si právě tento maličký doplněk prohlížela. Celkem zvláštní, vypadá tak neškodně.
„Pavučina bude jistě velmi užitečná magie, zejména v léčitelství, hlavně třeba na rány.“ přitakala mu, majíce samotná radost z toho, že by tato magie alespoň nějakým způsobem mohla pomoci… a kdo ví, třeba bude mít i mnohem více využití. V tom ale zaslechla, jak se Echo zmínil o dvou kouzelných magiích – a to právě o vzduchu a světle. „Světlo? Jak vůbec ta magie funguje? Jak se projevuje?“ optala se ho s určitým zájmem, ačkoli se o ní už zaslechla – jen nezískala tolik času na to, aby právě světlo mohla zkoumat více do hloubky.
O Scall se rozmluvil vlk už o trochu více, což značilo, že s ní měl skutečně dobré vztahy, což donutilo se Astrid v duchu mírně pousmát. Roztomilé. „Neměj strach, jistě na ní jednou opět narazíš.“ mrkla na něj pobaveně a švihla ocasem. To už ale měla pocit, že na zdejší krajině postávali moc dlouho – možná by nebylo na škodu opět někam dále vyrazit. „Tak co, nepůjdeme se porozhlédnou po nějaké kořisti?“ optala se ho, čímž ho vybídla, aby pokračovali v cestě dál – kam však, to ani ona netušila.

poprosím tlapičku do magie vzduchu, děkuji!

Netrvalo dlouho a Astrid si konečně zamířila od vlka směrem zpátky k Echovi, který působil alespoň na pohled poněkud zamyšleně - že by si téže chtěl něco od toho zvláštního staříka nakoupit do svých zásob? Inu, teď už bylo stejně pozdě - tak jako rychle se vozíček se zbožím objevil, už byl dávno někde pryč.
Nakonec však místo toho, aby přemýšlela nad tím, kam tak asi mohly jeho tlapky zabloudit, konečně opět věnovala pozornost mladému, zatímco na její tváři se mihl maličký úsměv, značící tak maličkou radost, která se v ní objevila. ,,Zkusila jsem si přebarvit srst na hlavě - jak s tím vůbec vypadám?" optala se jej trochu nejistě, aby sama měla možnost zaslechnout i názor jiného vlka - už teď se v ní objevily obavy z toho, jak dlouho si na takovou změnu bude zvykat. Však, změna byla život - a dokud se její kožíšek nezměnil na nějakou křiklavou barvu, o nic velkého jistě nešlo. ,,Jinak jsem si ještě pořídila tenhle náramek," s tím nadzvedla svoji packu, aby mu ukázala maličký náramek tvořených kamínků zabarvených do jasných, růžovoučkých barev. ,,Pokud jsem to pochopila správně, měl by mít nějakou schopnost." dodala ještě ke svým slovům. A tato schopnost se jevila jako poněkud zajímavá - třeba se ji někdy bude hodit. ,,A ještě poslední věc tu mám - jde o nějakou magii pavučiny." za tuto magii byla upřímně i poněkud ráda - byla si jistá, že by jí mohla pomoci v mnoha věcech, kupříkladu i v léčitelství. Ještě se jen naučit jí používat.
,,Jinak, kdo je ta Scall, o které jsi mluvil?" optala se Echa s určitým zájmem, čekajíce, co mu odpoví - šlo snad o někoho, koho by měla znát? Či pouze někdo z jeho přátel?

//Dračí průsmyk

Z rokliny se vlci dostali do další krajiny, kde to konečně vypadalo, že by se jim mohlo konečně podařit najít nějaký ten alespoň menší úlovek, ze kterého by se mohl Echo najíst, což bylo štěstí. Vskutku ani Astrid nechtěla promrhat svůj čas jen tím, že by chodila z jednoho neznámého území na další jen kvůli tomu, aby našla něco k snědku - na druhou stranu, jistě šlo o lepší rozhodnutí, že kdyby jen postávali na místě s čím dál více vyprchávající nadějí, zatímco do tlapek by je bodal šílený mráz. A snad i nejen do tlapek.
Zastavila se tedy po údolí, než se rozhlédla kolem sebe, aby zpozorovala nějaký pohyb, než vskutku něco našla - v dálce se pomalým tempem pohyboval jakýsi postarší vlk se svým vozíčkem plným nejrůznějšího harampádí, které měl na něm poskládané. Kdo to asi byl? I proto zapátrala trošičku ve své paměti, dokud si neuvědomila, na jakou společnost se jim podařilo narazit - pamatovala si, že ji Dante jednou vyprávěl právě o tom stejném vlkovi... musel to být on, určitě.
,,Echo, podívej támhle!" upozornila tedy mladíka, než se opět dostala do řeči ,,O tomhle vlkovi mi kdysi někdo povídal, prý s tím stánkem prodává různé věci. Půjdu o něm něco zjistit." osvětlila, než zvědavost přehnala rozum a ona se rozhodla se k němu přiblížit, aby zjistila, co byl vlastně zač.

OBCHOD
Jakmile se dostala do blízkosti tohoto již na pohled zvláštního vlka, který nečekal a ukázal jí mnoho z věcí, které na Astrid jistě čekaly - z nabídky toho bylo mnoho, a i přes druhý hlásek, který se v ní ozýval, že by si možná mohla dávat na sebe menší pozor, se nakonec přeci jen pro něco rozhodla - ať už magii, která se jí mohla jistě hodit, či maličký špionek, který byl také využitelný. Nakonec i přes prvotní nejistu se rozhodla i pro maličkou změnu vzhledu jejího kožíšku v oblasti hlavy - měla pocit, že taková změna by jí neuškodila. Nakonec tedy za vše zaplatila a s pozdravem se opět vrátila zpět k Echovi.

NÁKUP
aktuální stav: 508 kšm + 9 rubínů + 9 mincí

změna vzhledu - 25 kšm (načíslováno Barn)
špionek - 150 kšm + 2 rubíny (zakreslit na vzhled prosím)
magie - pavučina - 170 kšm + 4 rubíny

celková cena nákupu: 345 kšm + 6 rubínů
stav účtu po nákupu: 163 kšm + 3 rubíny + 9 mincí

Schváleno

//Luka

Popřemýšlela nad tím, nad čím ji opět Echo položil další otázku. Ano, měl pravdu. Stejně jak vůdce smečky by měl vědět, kde se nachází jeho členi - což se evidentně nedělo - tak stejně i oni by by měli vědět, kde se nachází. ,,Jistě, měl by. A vlastně to i řekl - jsem si jistá, že se bude pohybovat v okolí smečky. Jen bude třeba zjistit, kde přesně se schovává." dodala nakonec jen, doufajíce, že třeba na něj opravdu narazí. Otázkou jen zůstávalo, za jak dlouhou dobu se to stane.
,,Ano, taky jsem zvědavá. Ale třeba se nám opravdu podaří na něco narazit." s maličkým úsměvem na tváři mu pověděla, než se rozhodla pokračovat v cestě dál - tentokrát však narazili na jakési na pohled zajímavé místo, o kterém by však jen těžko řekla, že zde vůbec na nějakou kořist najdou. Šlo o jakousi roklinu, kde bylo třeba alespoň trochu zvýšené pozornosti, hlavně už jen kvůli skalám, které na ně kdykoliv mohli spadnout - navíc, ani zdejší počasí jim v cestě moc nepomáhalo. Proto Astrid ani nepomyslela nad tím, že by zde měli vlci hledat nějaký náznak živého zvířete a místo toho pokračovala dál.

//Němé údolí

,,Přesně tak." potvrdila mu, přikyvujíce mu nakonec hlavou. I přesto, že kdejaký vlk by si mohl říct, že Echo podává snad až hloupé otázky, Astrid si tohle nemyslela, a místo toho se mu snažila vždy nějak odpovědět - na druhou stranu, bylo to i znakem toho, že tento mladý vlk se zajímá o to, jaký život ve smečce ve skutečnosti je, a že to nebere na lehkou váhu, což bylo dobře. Samozřejmě mu ale nechtěla povyprávět úplně vše - přec jen, ještě stále nebyl členem smečky, ale pouhým zájemcem. Což se taky mohlo změnit. ,,Vůdce by měl mít přehled o tom, kde se jeho členi nachází." odpověděla mu tentokrát poněkud krátce.
Štěstí se na ní tentokrát očividně neobrátilo - i přesto, že se od Echa na pár kroků oddálila, stále se jí nedařilo najít byť jen náznak toho, že by se zde měla nacházet nějaká menší zvěř. To jí pochopitelně nepotěšilo, ale nedalo se nic dělat, i proto se rozhlížela dále, než se k ní přiblížil Echo se stejnou zprávou. ,,To nevadí, půjdeme dále a třeba na něco narazíme." pověděla mu alespoň trochu nadějně, než se rozhodla vydat se po louce dál.

//Dračí průsmyk

Echo byl nejspíše poněkud překvapený z toho, že mu Astrid pověděla o tom, že se musí později vrátit zpět na území Alateyské smečky. Vskutku, možná že opravdu nemá takové zkušenosti se smečkou - či možná ani žádné, protože jinak by se asi neptal. Mírně si povzdechla, čímž tak vytvořila maličkou páru, která ale jen lehce nepatrně šla vidět i jen pouhým okem, než mu nakonec věnovala svůj pohled. ,,Ačkoliv je povolené jít přes hranice smečky, není dobré se zdržovat velmi dlouho mimo ní - hlavně pokud o tom neví ani Alfa." dořekla nakokec.
Štěstím však bylo, že po chvíli se mezi nimi nakonec i objevila radostná nálada, vzhledem k tomu že Echo dál jasně najevo, že s jejím návrhem souhlasí. ,,Ano, to věřím." pousmála se tedy, než nakonec podobně jako on i Astrid se nahned začala rozhlížet kolem sebe, či náhodou nenarazí na něco, co by mohla využít jako kořist především pro Echa. Však jak se tak rozhlížela v dálce, nic pořádně nenašla - dokonce ani ikdyž použila svůj pach, ve své blízkosti nic necítila. To jí donutilo porozhlédnout se po louce dále, čímž se tak trochu vzdálila od Echa - a i přesto, že se jí tolik nedařilo, nakonec se snažila dále najít alespoň nějaký náznak malého zvířete. Třeba se něco najde.

//Les u mostu

Les, přes který dvojice vlků přecházela, nevypadal nijak na pohled zajímavě - a možná to i bylo dobře, minimálně Astrid tu kolem sebe konečně necítila tu pomyslně nepříjemnou atmosféru, díky které by se nejednomu vlkovi zježila srst na zádech. Nakonec se však rozhodla nezastavovat se na těchto místec, místo toho se rozhodla pokračovat dále, aby zjistila, co za další území já tomto území mohou najít... však počítala i s tím, že už bude nejvyšší čas se na malou chvíli zastavit. ,,Půjdeme dále prozkoumat další území, ale pak se se musíme vrátit zpět." pověděla nakonec vlkovi, věnujíce mu tak krátký pohled, než nakonec pokračovala dál.
Čím více kroků vlci udělali, tím více jehličnanů jim mizelo z pohledu a oni se tak po nějaké dostali na rozlehlou pláň, kde stále zůstávaly jasné známky sněhu. Rozhlédla se tedy kolem sebe - tohle místo bylo ideální pro to, aby alespoň na chvíli zpomalili. Navíc to vypadalo, že Echovi už opravdu vyhládlo, i proto bylo ideální zjistit, jestli by zde nešlo něco ulovit. ,,Tady můžeme na chvíli zastavit a zkusit najít nějakou kořist, co ty na to? Určitě musíš být vyhládlý. Případně pokud zde nic nenajdeme, třeba budeme mít štěstí jinde." podala mu svůj návrh, než vyčkala, jak zareaguje.