Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice také obdivovala tenhle les. Zeptala se mě, zda je tak barevný celoročně. "Popravdě, ani nevím. Jsem tu poprvé," přiznal jsem a podíval se na všechny ty barvy listů. Bylo pěkné změnit prostředí a vidět i jiné barvy stromů, než jen zlatou. Zlatá byla pěkná, ale změna prostředí na chvíli neuškodila. Zvlášť, když se právě v tom lese odehrávali věci, u kterých jsem nechtěl být. Bylo pro mě lepší být tady, na chvíli pryč od toho všeho zlého. Věděl jsem, že mi to sourozenci asi neodpustí, ale každý jsme se museli vypořádat se smutkem jinak. Oni dělali pohřeb, já byl pryč a bojoval s touhou najít vraha.
Vlčice představila jako Xaya. "Máte moc pěkné jméno, Xayo," pokýval jsem hlavou. Byl jsem rád, že znám dalšího vlka z této krásné země. Byla jen otázka času, kdy ze mě vlčice dostane to, co se mi stalo. Takže jsem jí to prostě řekl. Její slova mě potěšila a vykouzlila malý úsměv. "Jste moc milá, Xayo. Vím, že jednou to přejde. Smířím se s tím, ale je to moc brzo," povzdechl jsem si. "Co rád dělám? Prozkoumávám, asi," napadla mě jedna věc. Xaya mi pověděla, že její sourozenci odešli a ona jediná zbyla. "To mě mrzí," stáhl jsem smutně uši. Pak jsem zavrtěl hlavou. "Nechtěla byste jít se mnou a prozkoumat další území? Ve dvou se to lépe táhne," navrhnul jsem jí a doufal, že bude souhlasit.

Zajímalo mě, zda tato vlčice už prošla nějakou velkou část naší krásné země. Samozřejmě, že mi přišla krásná, jelikož jsem se zde narodil. Vlčice odpověděla, že zatím ne, ale doufá, že tak učiní. "Určitě to tu prozkoumejte, slečno. Je to tu moc pěkné. Také to mám v plánu," pokýval jsem hlavou a podíval se kolem sebe. "Třeba tenhle les je hodně nezvyklý, ale svým způsobem má své kouzlo," řekl jsem jí a pak si vzpomněl i na náš les. "U nás v lese jsou pouze zlaté listy. Je super vidět i jiné barvy," tlapou jsem se dotkl jednoho modrého lístku, který spadl ze stromu.
Vlčice odpověděla, že jí neotravuju. Když jsem viděl, jak se usmála, tak jsem se taky pousmál. "Jmenuji se Atray. Mohu znát i Vaše jméno?" zeptal jsem se mladé vlčice. Když už jsme se tu tak bavili, tak jsem chtěl, aby oba věděli s kým mají tu čest. Takže jsem se jí představil a doufal, že i já budu znát její jméno. Zeptal jsem se jí, zda někoho někdy ztratila. Asi jsem potřeboval mluvit s někým, kdo zažil to samé. Vlčice mi však odpověděla, že svým způsobem ano, avšak o smrti nevěděla. Samozřejmě se pak zeptala, zda mě někdo zemřel. "Matka," pověděl jsem roztřeseným hlasem. Bylo to čerstvé. "Ztráta bolí v jakékoliv podobě. Je mi líto, že Vaše rodina odešla. Doufám, že jednou se znovu shledáte. Nevím, co bych dělal bez svých sourozenců," přiznal jsem a povzdechl si. "Měla jste taky sourozence?" zeptal jsem se.

Vlčice se mi omluvila. Pokýval jsem hlavou a sedl na zem. Věděl jsem, že se mě ptala co se stalo. Nebyl jsem si však jistý, co mám říct. A hlavně jak to říct. To, že je matka mrtvá jsem nevěděl. Ale dokázal jsem to říct nahlas? To jsem si úplně nebyl jistý. Bylo to těžké přijmout, natož ještě o tom mluvit. Moji sourozenci asi byli jiní a mohli si o tom povídat. Já však ne. Musel jsem to v sobě nějak nejdřív přijmout a pak teprve bych se mohl vrátit zpět na území smečky. Do té doby ze mě byl tulák na půl úvazku.
Zeptal jsem se vlčice co zde vůbec pohledává. Pověděla mi, že je na výpravě. "To je moc hezké. Stihla jste už prozkoumat hodně území této země?" zeptal jsem se jí, jelikož prozkoumávat tuto zem bylo něco, co mě opravdu zajímalo. Zeptala se mě, zda to tu zvládnu sám. "Já Vás také nechci otravovat," pokýval jsem hlavou a pak se zasekl. "Omlouvám se, ale ztratila jste někdy někoho?" zeptal jsem se, jelikož by mi třeba mohla poradit co dělat. "Pochopím, když mi na to nebudete chtít odpovědět, avšak si momentálně něčím procházím a nevím jak dál," přiznal jsem a podíval se na ní.

Stál jsem někde v tomto zvláštním lese a koukal na barevné listí pod mými tlapky. Byl jsem na tomto světě již rok a nikdy jsem tu nebyl. A už jsem stihl toho prožít hodně. Moje matka zemřela. A evidentně i můj strýc. Povzdechl jsem si a klesl hlavou dolů, jako kdyby mi na ní někdo něco položil. Netušil jsem, co budu dělat. Zda mám někam utéct. Nebo se vrátit a pomoct s pohřbem mé matky. Bylo to velké dilema, které mi zaplňovalo celou mysl. Potřeboval jsem něco, co by mi tu mysl trochu odlehčilo. Jenže jsem nevěděl, co s tím dělat nebo co by to mohlo být.
Najednou jsem slyšel hlas. Přímo mířený na mě. Zvedl jsem pohled, avšak hlavu nechal dole. Vlčice měla zvláštní barvu kožichu, světle modré oči, byla celkem hubená. Jakmile mě nazvala "malým", tak jsem si povzdechl. "Slečno, omluvte mě, ale malý už dávno nejsem," zavrtěl jsem hlavou, avšak bylo to takové pomalé, bez energie. Můj hlas smutný, odevzdaný. "Ocenil bych, kdybyste mě tak už neoslovovala," řekl jsem prosebně, jelikož jsem neměl sílu na to se s někým hádat o tom, kolik mi je. Na svůj věk jsem byl vždy až moc vysoký a silný. Dospělost to ještě více potvrdila. "Copak zde vůbec pohledáváte?" zeptal jsem se, jelikož jsem si nebyl úplně jistý, zda stojím o společnost. A navíc jsem byl stále slušně vychovaný.

//Zubří pláň (přes mlžné pláně)

Běžel jsem dál. Pláň, kde se nacházela spousta zvířat, jsem nechal za sebou. Nebyl smysl zde zastavovat. Hlad jsem neměl, žízeň taky ne, spát se mi nechtělo. Nechtělo se mi nic. Jen utíkat. Být co nejdál od ostatních. Od toho místa, kde jsem se dozvěděl, že matka zemřela. Bylo to, jako kdybych mohl utéct od toho všeho. Ale nemohl jsem. Kdykoliv jsem zpomalil, tak mě to dohnalo. Netušil jsem, co s tím dělat. Nikdy jsem se tak necítil. Proto když se myšlenky znovu ukázaly, tak jsem se rozeběhl ještě rychleji.
Přeběhl jsem pláň, která byla celá ponořená na mlhy. Nebo to snad bylo tím, že jsem si vůbec okolí nevšímal? Proto mi to přišlo, jako kdyby ta pláň byla v mlze? Netušil jsem. Prostě jsem běžel a zanechával všechno a všechny za sebou. Nemyslel jsem ani na to, kam běžím a kde nakonec zastavím. Ale věděl jsem, že jakmile zastavím, tak bude problém. Všechno mě dožene. Doženou mě myšlenky. A těm jsem chtěl hlavně utéct.
Doběhl jsem až do nějakého lesa. Všechno bylo barevné. Možná to bylo tím, že se blížil podzim. Jenže byli tu fialové stromy, oranžové, zelené, modré. Modré. Jako oči mé matky. Zastavil jsem u nějakého modrého stromu. Vyčerpaně jsem padl na zem. Dýchal jsem, jako kdybych běžel několik hodin a oběhl celou zem. Díval jsem se na jeden spadlý modrý lístek z toho stromu. "Co mám dělat?!" zakřičel jsem. Tlapou jsem máchl po tom modrém lístku a ten odletěl o kousek dál, potom se snesl zpět na zem. Tak nevinně. Zaklonil jsem hlavu a začal výt na celý les. Zoufale. Smutně. Ztraceně. Truchlivě.

//Smečka (Přes zlatý les)

Odešel jsem od ostatních. Beze slova. Nebylo co říct. K čemu by to také bylo. Nemohl jsem jim poskytnout slova útěchy a podpory, když jsem je sám potřeboval. Spíše bych jim uškodil, než pomohl. Nechtěl jsem je tedy ještě víc zatěžovat. Nemohl jsem být vždy ten nápomocný a chápavý vlk. Byla to i moje matka, takže jsem potřeboval čas jen pro sebe, mimo svojí rodinu. Ostatní možná byli radši v okolí svých sourozenců. Avšak já ne. Byl bych pouze příteží a tím bych jim nijak nepomohl. Nesnášel jsem se za to. Nesnášel jsem teď celý svět. Moje matka byla mrtvá.
S těmito myšlenky jsem se pomalu rozeběhl pryč. Běžel jsem přes zlatý les, nevšímal si ničeho, co se kolem mě dělo. Vběhl jsem na louku, na které jsem již jednou byl. Ale nemínil jsem se zde zastavovat. Stále jsem byl moc blízko. Musel jsem dál. Na jednu stranu jsem byl rád, že jsem se nedozvěděl, kde matka zemřela. Věděl jsem, že bych šel a hledal stopy po tom vlkovi, který zabil naši matku. A to by nebylo dobře. Potřeboval jsem na místo, kde nikdo nebude, abych mohl uvolnil to, co se ve mě kupilo. Vztek, smutek, žal...Takže jsem běžel dál. Snažil se na nic nemyslet.

//Začarovaný les (přes mlžné pláně)

Stál jsem na místě a díval se na tu skupinku před sebou. Všichni projevovali nějak svoje emoce. Ať už vztekem, nebo pláčem. Já byl v šoku. Nemohl jsem tomu uvěřit. Nemohl jsem uvěřit tomu, že moje matka je mrtvá. Nikdy jí už neuvidím. Nikdy se jí nepochlubím s tím, že jsem prozkoumal celou tuto zemi. Že jsem dovedl nové vlky do smečky díky svému prozkoumávání. Že jsem si našel partnerku a očekáváme vlčata. U tohoto všeho měla být součástí. Měla být součástí mé i mých sourozenců budoucnosti. A najednou tu nebyla. Nežila. Už nikdy neuvidíme její modré oči.
Slyšel jsem Merlin, jak říká, že matka byla zabitá nějakým vlkem, který utekl. Veškerou chuť po pomstě se snažila uklidnit slovy, že matce musíme vystrojit pohřeb a pamatovat si na ní jenom v dobrém. Pomsta by naším srdím nepomohla...Tyto slova mi zněla v hlavě, ale celé mé tělo se třáslo po zabití toho vraha. A to jsem nesnášel násilí. Ovšem jednalo se o mou matku. Mojí jedinou matku. A tu nikdo nenahradí.
Musel jsem odejít. Věděl jsem, že bych tu měl být jako podpora svým sourozencům a svému otci. Jenže jsem nemohl. Tolik síly jsem neměl. Všiml jsem si, že zde vyrostla nějaká květina. Bohužel jsem jí neznal, ale vypadala trochu mdle. Položil jsem tlapu vedle ní a použil svojí magii země. Květina se trochu zapamatovala a její modrá barva byla zářivější. Byla stejně modrá jako matčiny oči. Květinu jsem tam nechal a odešel.

//Zubří pláň

//Úkryt

Vyšel jsem z úkrytu a měl nepříjemný pocit. Přikládal jsem ho však pouze tomu snu. Bylo mi z něj úzko a měl jsem chuť se rozeběhnout po celé zemi, jen abych mojí matku našel a objal. Ujistil se, že je v pořádku a pak jí zase nechal být a já si mohl jít vlastní cestou. Věřil jsem však, že je v pořádku a brzy se vrátí domů. Všichni budeme pospolu a bude to všechno dobrý. Snažil jsem se tím uklidnit. Špatné sny se přece zdáli komukoliv. A ne vždy se mi museli zdát ty dobré, šťastné. Byl jsem realista. Nasál jsem pachy do čumáku a šel za tou největší skupinkou, která se nacházela docela blízko.
Těšil jsem se z toho, že uvidím svoje sourozence. Dlouho jsem je neviděl a chtěl jsem vidět, že jsou opravdu v pořádku. A hlavně jsem chtěl vědět, kolik toho prožili a kde všude byli. Šťastně jsem si to klusal ke skupině. Viděl jsem Aileen, Alyannu, mojí sestřičku Merlin a bratříčka Deirona. Usmíval jsem se a šel k nim. Avšak oni se neusmívali. Plakali. Přišel jsem zrovna v tu chvíli, když Deiron, můj bratr, říkal tu děsivou novinu. Zastavil jsem se šokem. V mém těle všechno ztichlo. Jako kdyby se i moje srdce zastavilo. V očích se mi nahromadily slzy, avšak zatím žádná nespadla, jelikož jsem byl v šoku. V první chvíli jsem si myslel, že můj sen pokračuje. Ale ne, byla to realita. Moje matka...Stále jsem tomu nemohl uvěřit. To smutné vytí, které mě probudilo, bylo reálné. Bylo to vytí mého otce, který se zřejmě dozvěděl, že jeho životní láska je mrtvá. Naše matka...je mrtvá. Pouze jsem tam stál, v očích šok, v mysli naprostý nepořádek. Nebyl jsem schopný jít za svými sourozenci a dělat jim oporu jako vždycky. Jen jsem tam stál. Svět se pro mě zastavil.

Zdálo se mi toho opravdu hodně. Byla to změť několika snů, kteté nedávali smysl. Proto to ani nebyl moc klidný spánek. Stále jsem sebou šil a packy se samy pohybovaly. Vlk by si myslel, že po takovém náročném dni budu spát jako malé vlče. Ale vůbec to tak nebylo. Zřejmě jsem vynaložil tolik síly, že už to bylo až moc a tělo to nezvládalo. Po několika hodinách se však moje tělo uklidnilo a sny se ustálily. Už se mi zdál jenom jeden. Zdálo se mi o mých rodičích. Viděl jsem je. Šťastní, vedle sebe. Ale najednou moje matka zmizela. A můj otec byl velmi smutný. Věděl jsem v tom snu, co to znamená. Ona byla mrtvá. A my už měli pouze otce.
S trhnutím jsem se probudil, jelikož jsem slyšel velmi smutné vytí. Netušil jsem, zda to byla pouze součást mého snu, nebo to bylo doopravdy. Zavrtěl jsem hlavou a snažil se na ten sen zapomenout. Bylo naprosto nepředstavitelné, že by jeden z mých rodičů zemřel. Věděl jsem, že bych to nesnesl. Natož moji sourozenci. Raději jsem se zvedl a šel ven z úkrytu, abych protáhl tlapky a zjistil, jestli je něco nového ve smečce, nebo je stále klid jako předtím, když jsem šel spát.

//Smečka

Jejich konverzaci jsem vnímal tak na půl, jelikož jsem byl myšlenkami jinde a navíc se mě to netýkalo. V průběhu toho času, kdy si dvě sestry povídaly, tak jsem přemýšlel, proč tu vůbec ještě jsem. Aileen je v pořádku doma, bouřka pomalu ustávala a já se začínal trochu nudit. Stále jsem byl mladý a potřeboval jsem nějaké podněty, kterým se věnovat. Ale toto sezení, mlčení a poslouchání mě nebavilo. Podíval jsem se i kolem sebe, kam bych se mohl uložit ke spánku. I trochu unavený jsem byl. Všiml jsem si, jak se na mě hnědá vlčice čas od času podívala a pousmála se. Malý úsměv jsem jí oplatil a ještě víc přemýšlel nad tím, že je nechám v klidu si povídat a půjdu svojí cestou.
Jenže najednou se Alyanna začala vyptávat a já odpovídal. Neznali jsme se, tak to chtěla asi napravit. Obě vlčice vyjádřili zájem o moje plány do budoucna. "Ano, proč ne," usmál jsem se a pokýval hlavou. Ani jedna vlčice však neměla ponětí o nějakých bylinkách a kytkách. "Nevadí, jistě na svých cestách potkám někoho, kdo by mě zaučil," mávl jsem nad tím tlapou, v tomhle jsem byl docela pozitivní. Aileen se mě zeptala, zda už nějakou kytku poznám. "Bohužel, Aileen, proto jsem ti ani nemohl nijak pomoci díky kytkám. Žádnou totiž neznám," přiznal jsem a koukl se do země. Tlama se mi otevřela v mohutné zívnutí. "Dámy, pokud mě omluvíte, tak bych si šel někam na chvíli lehnout," usmál jsem se a čekal, zda po mě ještě něco budou chtít.

Děkuji, procento prosím do síly :)

Přišli jsme do úkrytu a byl jsem rád, že jsme se schovali před tou bouřkou. Nechtěl jsem dostat tou ledovou koulí do hlavy. Byl jsem si jistý, že by tentokrát Aileen musela tahat mě a ne naopak. Což bych s nebyl zrovna jistý, jak by to dopadlo. S jejím stavem bychom zůstal venku a nedopadlo by to dobře. Ale stihli jsme to včas, takže tenhle černý scénář se neuskutečnil. Po chvíli jsme doopravdy narazili na mou starší sestru Alyannu. Viděl jsem jí možná jenom jednou a to jsem byl hodně malý, takže jsem si ji moc nepamatoval. Obě sestry prožívali své znovusetkání a já to jen pozoroval. Štěstí bylo, že Aileen byla v bezpečí a pod kontrolou ostatních. "Ahoj," odpověděl jsem na pozdrav své starší sestře a sedl si na zem.
Sledoval jsem dvě vlčice a poslouchal je. Avšak po očku jsem se díval kolem, jestli neuvidím své sourozence z mého vrhu. Přeci jenom k nim jsem měl nejblíž. Aileen a Alyanna byly starší, takže už měli své životy, své známé a já zatím byl jen dorůstající vlče. Z myšlenek mě vytrhla světlejší starší sestra, když na mě začala mluvit. Podíval jsem se na ní a uši natočil směrem k ní, abych nepřeslechl nějaké slovo. "Je to moje sestra, pro rodinu udělám vše. Takže to, že jsem jí pomohl, byla samozřejmost," pokýval jsem hlavou s menším úsměvem. Zarazilo mě, že by si někdo mohl o mě myslet, že bych se vykašlal na nějakého člena mé rodiny. Nebo všeobecně na nějakého vlka vnouzi. Jenže Alyanna mě neznala. Zeptala se mě, co bych chtěl dělat v budoucnu. "Možná být průzkumníkem. A hlavně zjistit, zda existují i nějaké bylinky, které by mohli zachraňovat vlky. Se záchranou Aileen jsem měl štěstí a nechci cítit tu bezmoc, kdy vlk neví co dělat, aby pomohl," pověděl jsem jí svoje plány do budoucna. Těšil jsem se na to, až se budu moct vydat na dlouhý průzkum celých ostrovů. "Ty asi žádné kytky neznáš, že?" zeptal jsem se jí a doufal, že mi nějak pomůže.

//smečka

Byl jsem zvědavý co to padá z té oblohy. Bylo to velké a byl jsem si jist, že určitě i nebezpečné. Proto jsem byl rád, že jsme se vydali na cestu do úkrytu. "Za téhle bouřky tam bude asi každý," pověděl jsem Aileen, protože ta bouřka nebyla moc hezká a nemyslel jsem si, že by někdo byl dobrovolně venku. "Na ty koule se zeptáme rodičů," souhlasil jsem na nápad hnědé vlčice. Byl jsem si jistý, že starší vlk by to mohl vědět. A já bych tak byl mnohem chytřejší do budoucna.
Vlezli jsme do úkrytu a já měl chuť se oklepat, abych dostal přebytečnou vodu z kožichu. Jenže jsem stále podpíral Aileen, takže jsem nemohl. "Konečně jsme tu. Můžeme najít Aly," pověděl jsem a šli jsme hlouběji do úkrytu. Jen co jsme vešli do hlavní velké místnosti, tak jsem viděl starší sestru, Alyannu. "Vidíš, tamhle je," pověděl jsem své hnědé sestřičce u mého boku a kývl jsem směrem k naší společné sestře. Byla jsme prostě jedna velká rodina. Mířil jsem blíž k ní, aby si vlčice mohli popovídat.

Byl jsem rád, že jsme se s Aileen dostali zpět do lesa. Nebe se totiž nebezpečně zatmavovalo každou chvilkou. A já si nebyl jistý, jak vážná ta bouře bude. Ale bylo mi tak nějak jasné, že to nebude jen tak nějaká malá přeháňka. Nasál jsem pachy do svého čumáku a poznal, že se blízko nás nachází pár vlků. A hlavně jedna moje sestřička. Už jsem je dlouho neviděl, pomyslel jsem si a stáhl smutně uši. Nebyl jsem si jistý, zda je to moje vina, nebo to byla shoda náhod a my jsme se takhle obcházeli.
"Aileen, myslím, že bychom se měli jít schovat," pověděl jsem jí a mírně sebou trhnul, když jsem uslyšel hrom. "Třeba tam potkáme nějaké naše sourozence," pousmál jsem se a postavil se vedle Aileen. Pomohl jsem jí na nohy a společně se vydali do úkrytu, abychom se schovali. Všiml jsem si, že začínají padat nějaké koule z nebe. "Co to padá?" zeptal jsem se a radši trochu zrychlil, abychom tou koulí nedostali do hlavy. Byl jsem si jist, že by to hodně bolelo a moje hnědá sestřička už nemohla být ještě víc zraněná. A já také ne, protože bych jí jinak moc nepomohl.

//Úkryt

Aileen mi řekla, že jsem nejlepší bráška na světě. "Ale nepřeháněj, sestřičko," zasmál jsem se a zavrtěl hlavou s úsměvem. Přemýšlel jsem nad tím, kde bychom se mohli zastavit. Chtěl jsem totiž najít naše rodiče nebo sourozence, aby mi pomohli s Aileen. Bylo jí stále špatně a já nevěděl, co s tím mám dělat. Nikdy jsem se o léčitelství moc nezajímal a docela mě to teď mrzelo, jelikož jsem netušil, jak jí pomoct. Věděl jsem, že nějaké kytky určitě pomáhají, ale s mým štěstím bych vybral takovou, která by spíš nadělala víc škody, než užitku. Takže její léčení jsem chtěl nechat na někom, kdo má více zkušeností.
Hnědá vlčice mi zase děkovala za to, že jsem jí našel. "Neděkuj Aileen, jsi moje rodina, vždycky bych ti pomohl. A právě jelikož jsme rodina, tak se o sebe musíme postarat a najdeme se i na konci světa," pověděl jsem jí a pomalu jsme došli k úkrytu. Pomalu jsem sestřičku pustil a sedl jsem si na zem. "Určitě by tě tu nenechali. A já taky ne. Nebudeš sama. Určitě už o nás vědí, takže přijdou," pověděl jsem jí s úsměvem a doufal, že tu rodiče budou co nejdřív, aby se Aileen už ulevilo. "A jak ti vůbec je? Pořád se ti chce spát, nebo už je to lepší?" zeptal jsem se a naklonil hlavu na stranu starostí.