Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Zlatá.

Kráčel jsem za bratříčkem a moje baculaté tělíčko se vlnilo v tempu mojí chůze, která mě nutila lehce kroutit zadkem jako nějaká topmodelka. Bylo m to jedno, on se s tím panděrem stejně nedalo jinak chodit, občas jsem zrychlil do klusu, jindy zpomalil do rychlejšího kroku, abychom se od sebe s Deironem neoddělili. Bylo mi, i přes hlad a lehkou únavu, opravdu dobře, když jsem mohl být se svým sourozencem. Už jsem se tolik nebál, protože už jsem nebyl sám.
Cestou jsem koukal kolem sebe a zkoumal jsem veškeré podněty, které se objevili v mém zorném poli. Pohazoval jsem spokojeně ocáskem a klusal jsem, ideálně tak, abych se držel vedle brášky ač ten, kvůli mě musel kontrolovat své tempo. "Jato, de tu nido nenjí?" zeptal jsem se, maličko zmateně. I já měl pocit, že míříme správným směrem a to pěkně domů. Ale asi ne, mířili jsme někam jinam, očividně. Přesto jsem spokojeně klusal a koukal kolem sebe, občas jsem se i já snažil zavětřit a zjisti tak, jestli jdu správně - pokud se to tak vůbec dělá, tomuhle jsem nerozuměl. A navíc jsem cítil tolik pachů, že mi z nich šla hlava kolem! Čím dál jsme šli, tím více mi kručelo v bříšku až mě to začalo trápit ještě více! "Hajóó, my máááme hjad!" zahulákala jsem někam před sebe, že mě snad někdo uslyší. Ale nezdálo se, že by tu někdo byl. Podíval jsem se na brášku a kdybych mohl, pokrčil bych rameny, že tu asi fakt nikdo není.
Zrovna jsem koukal někam do dálky, když jsem zaslechl bráškovo volání, otočil jsem k němu hlavu a rozeběhl se za ním abych zjistil, co tam má. "Totoje?" podivil jsem se, stříhl jsem oušky a natočil hlavičku ke straně. Zatímco bráška to zkusil olíznout, já jsem do toho zkusil drknout tlapičkou. Netušil jsem co to je, ale jelikož to bráška olizoval, asi to nebylo nic špatného. A tak jsem to zkusil olíznout taky! Nechutnalo to nijak, ale bylo to šíleně studené, až mě z toho zábl jazýček a přejel mi z toho mráz po zádech, ale osvěžilo mě to. Zavrtěl jsem ocáskem a dal se do olizování, sice to chutnalo jako listí, ale i tak mi to nějak zachutnalo. Navíc si moje bříško trošku přestalo stěžovat.

Souboje s bráškou byli skvělé! Neuvěřitelně zábavné a odváděli mě od starostí, vlčecího života. Společně jsme se nějakou dobu trápili, dokonce mi bráška vyškubnul několik chlupů z ohonu což se mi tedy vůbec nelíbilo! Nespokojeně jsem zavrčel, schválně jsem několikrát zamával ohonem abych se ujistil, že jeho funkčnost zůstala stejná. K čemu ho vlastně mám? Napadlo mě, když jsem sledoval svůj ocásek, jak létá ze strany na stranu a natočil jsem u toho zkoumavě hlavu. Poté jsem ovšem zastříhla oušky a pohlédl na brášku, který se vyslovil že má hlad, náhle mi došlo že i moje zavalité bříško je také prázdné a nepohrdlo by něčím dobrým. "Mám ťaky," přitakal jsem důležitě bráškovi a zatvářil jsem se nedůtklivě, to přece nejde! Já přece nesmím mít hlad, co s tím ale?!
Na pár chvil jsem stáhnul ouška k hlavě, abych si tím utrápeným pohledem postěžoval na svou špatnou a zatraceně hladovou situaci! Musíme najít něco k jídlu nebo aspoň někoho, kdo nám to jídlo obstará! Přesto mě napadlo, jestli se dá to barevné listí jíst a tak jsem se pokusil jeden list rozžvýkat. Bylo to odporné, plival jsem lístek před sebe a vrtěl u toho hlavou, abych to dostal z tlamy. "Bleh! Tfůůůj! Bleh!!" Postěžoval jsem si. "To ňění k jídu, musíme hedat dál!" zabrebentil jsem nešťastně. Co jen budu dělat, co oba budeme dělat? Když máme hlad a tohle barevní se ani nedá jíst?!
Rozhýbal jsem se spolu s bratříčkem, kterého jsem měl tolik rád a měl jsem s ním asi ten nejsilnější vztah. Ťapkal jsem společně s ním kupředu a doufal, že najdeme něco dobrého k snědku.

>> Zlatý les.

V hlavě mi znělo, že musím co nejdříve domů a zpátky k rodině, tolik se mi nelíbilo, že jsem tu zcela sám! Nožky jsem měl pomalu jako v ohni, jak se mé zavalité tělíčko snažilo vyvinout co největší rychlost, abych byl u rodičů co nejdříve. Chvílemi jsem musel trošku zpomalit, protože toto tempo mě šíleně unavovalo. Nevnímal jsem, co se dělo kolem mě ba naopak, kdyby mě teď sebralo káně, ani bych si nevšiml že se nedotýkám země a najednou...BUM
Z paniky, ze ztráty mě vytrhl prudký náraz. Nožky mě neudrželi a já sletěl přímo na bok, a ještě jsem se kousek sklouzl, přičemž jsem na sobě cítil zátěž dalšího vlčího těla. Konkrétně to byl bráška, prvně jsem nasupeně ňafnul a nevrle se po něm ohnal, ovšem jakmile jsem zjistil kdo je tím torpédoborcem, začal jsem bušit ohonem o zem a rozmetal jsem tím listí. "Báááško!" zajásal jsem, a na oplátku jsem se rozhodl ho taky trochu potrápit svými jehličkami. Kousl jsem ho do plecí, neboť jinam jsem nemohl, když držel v zajetí mé ouško a mě se tak špatně otáčela hlava, navíc už jsem věděl, že když vít trhnu, mohlo by to pekelně bolet. Bavilo mě, si s bráškou hrát. Sestřičky na tohle handrkování asi moc nebyli, ale co už, třeba mě to něco naučí. Teda určitě jo, ale to jsem teď ještě nevěděl.
Překulil jsem se bříško a pokusil se postavit na nožky. Brášku jsem měl ale pořád na sobě a tak jsem mu tím nechtíc zvedl zadek do vzduchu, neboť jej měl na mých zádech a já ho jakoby podebral. Otočil jsem k němu hlavu a roztomile se nad tím zasmál. "Bááško? Děm, koumat?" Vyslovil jsem otázku a zavrtěl jsem ocáskem, čímž jsem bráškoj ještě nedopatřením nafackoval ocasem, pokud neuhnul a neslezl. Už jsem nebyl sám a chtěl jsem zkoumat, a ve dvou se to lépe táhne!

A ni netuším jak přesně, ale vzdálil jsem se od zbytku své rodiny, abych prozkoumal okolí. Vesele jsem cupital kolem stromků, které jsem bral slalomem, vrtěl jsem si chvostíkem a zkoumavě sledoval všechno, co kolem mě bylo. Instinkt mi velel, abych se občas otočil a ujistil se, že někde za mnou jsou rodiče a sourozenci, dokud jsem mezi kmeny stromů viděl jejich kožíšky, byl jsem spokojený.
U jedné hromady listí jsem postřehl tmavého ptáčka, vesele jsem si pro sebe ňafl a rozeběhl se za ním, skočil jsem po něm, ale dopadl jsem na hromadu listí. Pták totiž uletěl. Bouchl jsem tlapkou do listí. Však já tě ještě chytím! Pomyslím si, vyskočím na tlapky a rozhodnu se ptáčka následovat. Ponořil jsem se do hry, která se mi sama od sebe nabídla a pronásledoval jsem ptáka, který mě vedl pryč z lesa. Jak rychle jsem běžel, tak prudce jsem i zabrzdil. Stromů už zde nebylo tolik, rozestupovali se a přede mnou byl pohled, na zcela jinou krajinu. Stáhl jsem ouška a zakňoural. Kde jsou všichni?
Otočil jsem se, ale neviděl jsem nikoho. Žalostně jsem zaklonil hlavičku a vůbec poprvé jsem zavyl, chtěl jsem aby pro mě někdo přišel. Byl jsem tu sám, kolem mě ani noha a děsilo mě to. Pochodoval jsem chvíli na několika metrech a potí se vydal raději hlouběji do lesa, někam alespoň přibližným směrem, kudy jsem přišel. Ačkoliv jsem přesně nevěděl, kudy jsem se sem vlastně dostal. Zašvihal jsem ocáskem a rozeběhl se pryč, mezi stromy jsem se cítil bezpečněji, než tam na okraji lesa.

Násilím mě vytáhli ven, jako kdybych se o to prosil. Vztekal jsem se jako tygr, oháněl se zoubky a kroutil se v mámině tlamě jako vzteklá žížala. Pustíš mě na zem, mámo jedna! Burácel jsem na ni v mysli. Jen co se mé tlapky ocitly opět na pevné zemi, zaňafal jsem na ní, zavrtěl ohonem a hned jsem se rozhodl tohle nové místo zkoumat. Švihal jsem ocáskem, viděla jsem tátu jak se s někým vybavuje, ale více mě zajímalo prostředí ve kterém jsem teď byl. Tolik barev, tedy hlavně zlatá a spousta divných, placatých věcí na zemi. Všude se válelo zlaté listí, některé suché pod tlapkami i křupalo.
Do zorného pole se mi dostal bráška, všichni kolem měli nějak moc práce a tak jsem skotačivě doklopýtal k němu. "Děm?" huhlala jsem na bratříčka a by mě pochopil, zatahal jsem ho za tlapku a poskakoval jsem v listí. Chtěl jsem si s ním hrát a zabavit se hrou spojenou s průzkumem nového území.

Hraní mě bavilo, bolo to zábavné a jak se tak pod mým pozadím bráška kroutil, přišlo mi to jako šílená zábava. Nakonec se však Deiron vykroutil a osvobodil se, což už taková zábava nebyla a já nespokojeně ňafl, že mu to ještě spočítám. Přidala se k nám i sestřička o kterou se bráška hned začal zajímat a já se k tomu vesele přidal, doťapkal jsem k ní a tlapičkou jsem ji 'pohladil' po tvářičce kterou jsem ji pak vesele olízl. Netušil jsem proč, ale nepřišlo mi jako dobrý nápad zasednout i jí nebo jí kousat, to možná až někdy později pro teď bylo lepší šikanovat brášku. Možná za to mohl fakt, že jsem si tak nějak uvědomoval že je to holka.
Poté se sourozenci začali ztrácet, nejmladší sestřičku vzal táta a vynesl jí pryč do míst, kam zmizela ta cizinka. Poté vzala máma druhou sestřičku a pak i brášku, jen co se její zadek ztratil zakňučel jsem a nemotorně se rozběhl směrem, kde zmizeli. Nelíbilo se mi, že mě tam tam takhle nechali! "Mememem!" bručel jsem v kňourání a nejspíš jsem tím chtěl volat mámu, která se ztratila. Naštěstí se vrátila, jal jsem se veselého vítání jenomže namísto toho jsem skončil v tlamě a vztekle jsem se ohnal hlavičkou. Tak tohle je, moje baculaté bříško mě najednou táhlo k zemi více než obvikle. Mrskal jsem sebou, když mě vynášela ven. "Ňeněě!!" vztekal jsem se.

S každým následujícím dnem ze mě byla větší a větší koule nejen chlupů, ale i tuku který mi tvořil na těle faldíky. Byl jsem baculaté, chmýřím osrstěné vlče, kterému k tomu všemu rostly zoubky. Bylo to nepříjemné, dáseň mě bolela tak že jedinou možností bylo stále něco žvýkat. Nějakou pochybnou cizinku už jsem nadále neřešil, teď byl mým středobodem vesmíru bráška, kterého jsem kousl do ouška. Zoubečky ostré jako dýky nerosili jen mě, ale i sourozencům a já byl vážně rád za tu chlupatou vrstvu na svém těle. protože párkrát se bráška dostal až ke kůži a vskutku to bylo nepříjemné štípnutí.
Dostal jsem několik ran a zrovna když jsem se chystal uštědřit uder bráškovi, přistála mi na hlavě něčí tlapa. "Aůúůú!" zabručel jsem leknutím a otočil hlavu na sestřičku, která se svářila jako důležitost sama. "Glrr, čočkej!" zažvatlal jsem a postavil se na tlapky, které již byli znatelně jistější. Docupital jsem kousek blíže k ní abych nemotorně zvedl přední tlapky a skočil po ní, zatímco e můj bráška smál. Rozhovor rodičů mi unikal, ale vnímal jsem jejich slova a můj mozek byl momentálně jako houba, která vnímala veškerá slova v okolí a nasakovala je do sebe. Dopadl jsem však před sestru a náhodně se rozeběhl obloukem k bráškovi, abych si to s ním vyřídil. Původně jsem chtěl skočit na něj, namísto toho jsem jej spíše zasedl a začal se smát, když jsem zaregistroval jeho hlavu pod svým zadkem. Nerozuměl jsem tomu, ale připadalo mi to tolik vtipné, že se mi s tím nechtělo přestat.

Připadal jsem si jako velký hrdina, když jsem na všechny kolem sebe mohl koulet tím jedním zeleným očkem. Mohl jsem konečně zkoumat všechno možné kolem sebe, ačkoliv tu panovalo přítmí stále mi to připadalo o tolik jasnější než černočerná tma, ve které jsem ještě nedávno byl.
Spokojeně jsem sál mléko a plnil si bříško, které nepříjemně škrundalo hladem a až v momentě mé plné sytosti jsem se odhodlal postavit na vratké nožky. Zadek jsem měl pořád výš než hlavu a má chůze byla celkově pro mé okolí vtipná. Ale já se pokládal za hrdinu, že vůbec něco dokážu. Každým dalším dnem jsem sílil a cítil jsem to na sobě, ač se mi tlapky stále třásly už to nebyl tak silný třas jako několik dní zpátky. Cítil jsem se neskutečně silný, vymotal jsem se od sourozenců a plíživou chůzí jsem se došoupal až k mámině hlavě kde jsem si nemotorně sedl na baculatý zadek. Chvíli jsem zkoumal všechno kolem sebe, tolik mě to zajímalo když jsem na to konečně viděl. Sice byl můj pohled omezen jen na jedno jediné oko, o tom druhém jsem zatím neměl nejmenší tušení.
Z pokojného stavu mě vyrušil táta, zahlédl jsem dalšího vlka a tak jsem se raději došoural blíže k mamce, protože tím že táta vrčel mi připadalo že to není v pořádku. Tiše jsem zakňoural a přitiskl se k mámině tlapce, načež jsem zlověstně ňafl na cizinku ve vchodu úkrytu. Přišlo mi to jako dobrý nápad, když už na ní vrčel i táta. Moje zlověstné kvíknutí ovšem znělo spíš jako obyčejné "ŇAFRRVRR!" takže jsem byl asi spíš k smíchu, než že by ze mě šel strach. Ale cítil jsem se strašně silný, když u mě byla máma s tátou a moji sourozenci.
Mou pozornost vzápětí ale upoutal bratříček, netuším proč aly bylo to pro mě zajímavější než cizinka ve vchodu. Postavil jsem se a ťapal jsem si to přímo k němu, pod fousky jsem si bručel spíš jako medvídek a vrtěl tou věcí, co mi rostla ze zadku. Jen co jsem byl blízko u něj, spustil jsem svou první vlčecí šarvátku. Tlamičkou bez zoubku jsem mu začal hrozivě žužlat ucho, chtěl jsem si tolik hrát a on vypadal jako dobrý parťák pro mou neplechu!

Byl jsem ponořený do říše snové a spokojeně si ve spánku mlaskal, byl jsem utahaný a bříško jsem měl pěkně napucnuté dobrým mlékem. Pěkně v teplíčku jsem se tulil k taťkovi s obličejem zabořeným v jeho srsti a spokojeně mu do ní oddechoval. Spal jsem několik dlouhých hodin v tichém a bezesném spánku, zatím jsem totiž nic než naprostou tmu nezažil a tak mne doprovázela i ve snech, jako moje nejlepší kamarádka. Byla všudypřítomná a na jednu stranu i poměrně uklidňující. Možná jsem spal několik hodin, možná jen hodinu dokud jsem znovu nezačal vnímat okolní zvuky.
Začal jsem se všemožně kroutit a zakňoural jsem, abych dal taťkovi vědět že už jsem vzhůru. Pořád ještě mi bylo příjemné teplíčko, spokojený jsem se překulil na bříško a hlasitě zamlaskal. Tlamička se mi rozevřela dokořán když jsem si zívl, sevřel jsem očka a když jsem tlamičku zavřel viděl jsem! Na jedno oko, ale viděl jsem. Zakňoural jsem, zamrkal jsem a zeleným očkem jsem koulel na taťku. Všechno bylo najednou o něco příjemnější mělo to barvy, spousty barev. Zakníkal jsem a pokusil se zvednout na přední tlapky, ty se pod náporem mého zavalitého tělíčka roztřásly, ale seděl jsem. Spokojený i přeš třes v nohách jsem se koukal kolem a ještě dlouhou dobu jsem mrkal dokud jsem si nepřivykl na světlo a všechny ty barevné body kolem sebe.
Jen co se mi podařilo očičko pořádně rozkoukat, započal jsem plazením směrem k mamce, kručelo mi v bříšku. Trápil mě hlad a jak obrovský! Pomaloučku jsem se ploužil směrem k mamce a jejímu bříšku, kde jsem se přitulil k sestřičce a přicucnul jsem se ke struku. Předními jsem mamku masíroval na bříšku aby se mi dostávalo co nejvíce teplého mléka, které mi plnilo hladové bříško. Musel jsem si ten břich zase pořádně napucnout, abych byl spokojený. Ani jsem nijak zvláště neregistroval že je moje postava podstatně baculatější něž mých sourozenců, nikterak mě to nezajímalo. Protože jsem by (nemoc)drobné, spokojené vlčátko.

Stále ještě mě obklopovala černočerná tma v níž jsem již několik dní žil, jen občas jsem měl pocit že skrze má víčka prostupuje cosi světlého? Sám jsem tomu nerozuměl, nikterak mi to nevadilo a stejně jako jsem si zvykl na všudypřítomnou tmu, stejně tak jsem si zvykl i na lehké náznaky světla. Oči jsem však ještě otevřít nedokázal, jen tak zlehka se mi otevírala víčka u koutků ze kterých mi sem tam ztekla slzička. Neboť moje očka, která se měla v následujících dnech rozlepit mi začínala slzet. I tak jsem ale dál žil svůj skromný živůtek poblíž své drahé rodiny, kolem které jsem se plazil, respektive přední tlapky jsem ležérně tahal za sebou, zatímco zadníma, ještě dost gumovýma tlapkami, jsem se soukal kupředu jako lední medvěd na sněhu.
Dost možná to pro okolní svět mohlo být až komické, ale pro mě to byl jediný fungující způsob dopravy. Taky jsem u toho skvostně kňoural, aby si mě každí všiml a ideálně mi pomohlo někam do tepla, protože čím dál jsem byl od mámina břicha, tím větší zima mi najednou byla. Co jsem to dostal za nápad?! Nemotorně jsem se tedy pokusil otočit se zpátky ke zdroji tepla, namísto toho jsem skončil převrácený na zádech a kmital tlapkami jako postižená želva. "Ghrrmm, knňňň!" vydral jsem zoufala ze své tlamky při pokusech přetočit se zpátky na bříško. neměl jsem tušení jestli mi někdo pomohl, nebo jsem to kmitáním nožiček zvládnul sám, ale jakmile jsem byl zase na bříšku odhodlaně jsem se vrhl vpřed.
Na hlavě a zádech jsem ucítil něco vlhkého, neohrabaně sem kníknul a natočil hlavičku, přičemž můj zadek opět stoupl do výšin a já se dal do rychlejšího pohybu. Jakmile jsem se doplazil ke zdroji tepla, tentokrát jsem rozrušeně zavrčel, když jsem narazil hlavou do jakéhosi předmětu - tátovo tlapy. Rozrušeně, skoro až frustrovaně jsem do ní několikrát narazil čelem, mít oči otevřená jistě bych se tomu vyhnul, takhle jsem se horko těžko vysoukal na tátovo tlapu - takže potlesk, protože jsem právě zdolal první těžkou překážku ve svém životě! Netušil jsem jak, ale tak napůl jsem se vyškrábal na tátovo nohu a s následným žuchnutím, tak napůl přistál mezi jeho tlapami. Ještě že mám ty zásoby a připadal jsem si, že jsem spadl do měkkého!
Spokojeně jsem se natiskl k tátovo plecím, čumáčkem jsem chvíli hledal jestli i tady nenajdu struk mléka, ale únavou jsem to nakonec vzdal. Za doprovodu žužlání chomáče tátovo chlupů, jsem usnul vyčerpáním usnul.

Opustil jsem své místečko a musel se prodrat na svět. Kdybych hned na začátku vědě, do jaké zimi to vlastně lezu pak věřte, hned bych se vratil zpátky. Ale bylo už pozdě, jsem na světě.
Dával jsem o sobě hodně, ale hlavně hlasitě vědět. Chtěl jsem, aby mě všichni slyšeli. Byla mi zima a měl jsem hlad, cítil jsem jemné doteky na svém maličkém baculatém těle jak se mě máma snažila očistit. Tolik se mi to nelíbilo, chtěl jsem do tepla a jíst! Jen co jsem mohl, dravě jsem hledal struk ke kterému bych se přisál a utišil tak ten zničující hlad. Neměl jsem tušení co se kolem děje, vnímal jsem teplé mléko na jazyku. Vnímal jsem přítomnost mamky a dalších těl, která se o mě otírala. Dokonce mám dojem, že se mě sem tam někdo pokusil připravit o struk.
První dny mého života byli tak jednotvárné, avšak velmi spokojené. Spal jsem a jedl jak jen jsem chtěl, život ve tmě mi nikterak nepřekážel. Neměl jsem ponětí o věcech, které se odehrávají mimo matčin struk a tuhle jeskyni, tyhle věci byli pro vlče v mém věku nepodstatné. Musel jsem hodně jíst a sílit, neboť právě tak mi to velel instinkt. Jídlo se pro mě stalo velmi důležitým, taky jsem za těch pár dní na světě stihl nabrat pomalu dvojnásobek své původní váhy a celkově jsem začínal vypadat jako pěkný soudešek. Vnímal jsem je to, co pro mne mělo větší smysl. Mámu se sourozenci, ale také tátu. Ač jsem ještě neměl možnost je vidět, cítil jsem jejich přítomnost a byl spokojený.
Čím více jsem se cpal, tím silnější jsem byl a cítil jsem to na sobě. To proto jsem se teď už mohl plazit, na začátku mi totiž připadalo obtížné jen zvednout hlavu... Plazil jsem se, ani jsem nevěděl kam, zkoušel jak daleko mě mé takřka "gumové" nožičky donesou. Bylo to tak vysílající že jsem si chvílemi nebyl jistý zda se ještě plazím, nebo si dávám šlofíka. Hlasitě jsem u toho kňoural, aby si mě každý hned všiml a abych upozornil na to, že se plazím pryč - ač jsem byl teprve sotva u mámčina ohonu.