Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Noir > Allavanté + Faust > Amygdala

Kousek od ní se jeden vlk ozval ohledně dotazu na její dceru. Prohlédla si ho. Letcovo dítě... Věděla hnedka, pamatovala si ho jako malé dítě a několikrát o něm slyšela, ale jméno si nyní nebyla schopná vybavit. "Ano, Anemon je má dcera." Řekla. Hledala ji už dost velkou dobu, už se smířila s tím, že její tělíčko a duše mezi žijícími prostě není. "Už nežije," dodala k tomu. Nezabila ji ona, ale ať si to klidně ostatní myslí. Je jí to úplně fuk, jaký pocit z toho mají. Ona přišla o jedinou dceru a byla z toho nejvíce smutná než kdokoliv jiný zde. Bylo jí to líto, že zde nemohla více vyrůstat a poznávat krásy. Nyní se však už má lépe.
Její přítomnost zde byla pravděpodobně ceněná. Měli o ni vlci okolo zájem. Samozřejmě skoro každý úplně jiný. Nikdo ji nepřivítal s radostí. Byla tak trochu odhozena, jako by nestálo ani za zmínění, že i ona je beta a jejich sestrou. Ale jinou reakci třeba u Usměvavá ani nečekala. Řekla jí tedy něco o té aréně, trochu slabé info a s přednosem, jako by jí to bylo zase velice lhostejné. "Tak když už není nikdo, je to škoda. Ráda bych ti ukázala, že i já stále mám plno síly na to někoho porazit," odeskla jí trochu. Pohrávala si s hlasem, aby to prvně znělo, že ji velmi mrzí, že už není žádný možný protivník. Vyzvala by totiž i klidně ji. Faust mezitím stále mlčel a slyšela spíše mluvení všech okolo. Cosi si šuškali, slyšela něco i o své přezdívce, ale jinak se k tomu moc nevyjadřovala. Možná si z ní utahovali, že vypadá nevinně. Jen to být na ní a pomocí magie by změnili svůj názor. Není totiž od věci vlastnit tolik velmi důležitých věciček hned na hlavě či okolo krku. Kde se ukrývala její velká hůl. Pravděpodobně její syn oněměl z toho, co všechno nyní řekla. Nebo ji ani nepoznával.
Mezitím, co si tak dumala, tak jí na zádech přistálo neznámé vlče. To vlče prvně jen očichávalo a sledovalo, co na hlavě má. Jistě, takové parohy jsou opravdu zvláštní úkaz pro všechny. Takže to chápala. Ale nechápala, proč na ni skočilo. Trochu se jí podlomily nohy z té síly a uleknutí. Nečekala nic takového. Takže jen trochu klopýtla, ale brzo už zase stála na nohou. Ohlédla se, o jaké vlče šlo a sledovala ho, kam uteklo. Bylo bílé, s trochou černé barvy okolo očí. Ale nejdůležitější nebyl tak vzhled jako jeho drzost. Neřekla totiž ani půl slova. Proto si to vydala vyřídit přímo s ní. Přišla k druhé vlčici, kde začala mluvit cosi o květině. Něco jí říkalo, že je pravděpodobně potomkem Usměvavé, když tohle bylo jediné vlče a jí břicho už skoro mizelo. "Možná by tě měla tvá matka lépe vychovat," řekla jí. Aby to stálo za to, okolo tlapek jí nechala vyrůst trochu silné kořínky. Nic šíleného a smrtelného. Ale minimálně na chvíli by ji to mělo podržet na místě. "Kdyby sis řekla, kytek bych ti vyčarovala, co bys jen chtěla." Pohodila si hlavou. Ať si nemyslí, že jí všechno projde. Je sestra stejně jako zbytek vlků zde. Nesmí si dovolovat něco takového na další sestru, která je ještě k tomu i starší. Otočila se na její mámu a z rostlinného držení ji pustila a zahladila po sobě stopy, že by cokoliv zde vyrostlo. "Kolik bys jich tedy ještě ráda?" Zeptala se a pod jejími nohami nechala vyrůst pár sedmikrásek. Aby ukázala, že sice je mocná, ale nechce neustále jen ubližovat. Obzvláště vlčatům to dělá hodně nerada.

Podle výrazu jejího syna, nebo vlka, který mu jako z oka vypadl, nebyla úplně vítaným hostem. Což o to, Usměvavá zase nasadila tu svoji nepříjemnou náladu. Vždycky byla taková, očividně nikdy nedokázala snést pozornost i jiných vlčic, protože na Kurážnou byla takto hnusná vždycky. Usmívala se jako šílenec a vše ostatní jí bylo úplně jedno. Věděla, že vždycky byla taková divná. Možná nechápala, jak to s ní ve vedení Milost a zbytek zvládají. Ale taky by to vysvětlovalo zmizení tolika dalších vlků ze smečky, po kterých se slehla země. Takový Letec by jí hezky ukázal, že by se měla chovat slušněji před svou sestrou. Stále však se jí v hlavě opakovala slova, co jí Faust nyní řekl. "Co mám udělat, až vyrostu?" Zeptala se. Přišlo jí, že už moc nevyroste na svůj věk a její parohy už ani o centimetr navíc také ne. Možná se zarazil velice tiše a nevěděl, co více může říct a co ne. "Asi moc nevyrostu už," odpověděla mu. Ale třeba mu nyní ztratila úplně nit. Otočila se na Usměvavou. "O aréně jsem už slyšela od Milosti, ale neřekl mi nic víc o ní. Dostanu tedy nějaké info alespoň od tebe?" Zeptala se jí a doufala, že i její nikdy nekončící nepříjemnost jí třeba opustí a zjistí, něco nového a zajímavého. "Bojovat bych klidně pak do ní i šla, ale chci znát pravidla. Nechci se bezhlavě do něčeho upsat."

<<< Luka (přes Les u Mostu)

Pach následovala až na vysoký kopec, který se tyčil nad jezerem. Znala to tu, přeci se nemůže ani o kousek ztratit. Spíš ji zajímalo, co se stalo, že se i zde přesunulo tolik Chaosanů. Poznávala pachy několika vlků - jistá si byla, že zde bude i její syn, Usměvavá a ten návštěvník z úkrytu. Toho sem asi i nějak omylem vyhnala. No, bude nejvhodnější se mu poté i omluvit, aby nedělala zle i někomu dalšímu než sobě. Když už konečně dorazila, vlky se to tu opravdu, podle očekávání, plnilo. Skoro jako při tom jezeře. Prohlédla si účastníky. Jednotlivě, trochu tiše. Ale než se ještě do všech zahleděla, pozdravila je. "Zdravím, společenstvo." Úsměv věnovala nejprve té nejznámější a nejvýše postavené - Usměvavé. Byla to dobrá náhoda, zrovna na ni se usmát, ale už to udělala a stalo se to. "Prvně se trochu omlouvám, že jsem dorazila pozdě. Pokud jsem stále zvaná mezi vás," vysvětlila, proč se doplahočila až nyní. Její oči nejvíce sice zůstaly stát na Usměvavé, ale tikaly jí na vlčky okolo ní. "Jsem Kurážná," představila se, bylo tu plno nových tváří, se kterými se nesetkala ještě nikdy. Ale bylo tu i vlče od Letce. Znala ji, nebo určitě by se měly obě znát i navzájem. To je však jen zlomek z těch všech, co tu stáli a něco plánovali. Proto se tak trochu drze zeptala, nemohla se trochu udržet. "Copak tady probíráte?" Potom už jen chvíli poslouchala všechny okolo. Když přišla už takto pozdě, ani neslyšela žádnou zmínku o sobě. Takže si nyní museli připadat hloupě. Jeden vlk jí voněl podivně. Skoro podobně jako její syn, ale měl jinou barvu. Copak se mu stalo? Přemýšlela a opravdu jí to přišlo, že je to on. Jen... Jako vlče byl úplně jiný. To malé klubíčko, co přivedla na svět, nejen, že bylo o tolik menší, ale neměl tolik fleků... Váhala, zda to skutečně je on. Ale měl stejné oči a tvář... Pach jí taky snad nikdy nelhal. "Fauste, ty jsi vyrostl!" Zavolala překvapeně k němu.

<<< Podzemní doupě (přes Křišťálové jezero)

Jak se tak procházela po okolí, vzpomínala. Na ty zážitky, co měla. Hezké i zlé. Její strach, když ji Letec několikrát shodil z výšky dolů. Její radost, když napomohla malému útěkáři na svobodu. Mohla by někdy i sepsat své paměti, ale tomu úplně neholdovala. Raději si to vše nechávala pro sebe, protože nikdo jiný jí nebyl stále tak blízký, aby pochopil její myšlenkové pochody. Pomalu se i utápěla ona samotná v sobě. Proto jí jedině prospělo to, že se dala na chůzi. Občas se motala v kruzích, když dumala, co by si všechno mohla ještě přinést. Hlavní věcí však bylo to, že kousek od jezera vyhodila ten usušený mech, který si tam kdysi donesla. Bude potřebovat obnovu hlavně on. Rozhlédla se. Na to, že to byla vždy louka plná květin si byla velice jistá, že zde mech nenajde. Asi by nebylo od věci jít zkusit nějaký les. Jeden takový tu není daleko. A také ho zná, třeba by při této činnosti i konečně někoho opět potkala. Chytila totiž pach pár známých vlků ze společenství. To se jistě hodí, když je bude následovat. Tohle okolí se pachem Chaosu nyní jen hemží. To je jedině dobře! Zaradovala se a šibalsky se usmála.

>>> Na Vyhlídce (přes Les u Mostu)

Inu, očividně docela dost narušila jejich diskuzi. Nejprve chvíli mlčeli a pak host od Milosti se dal na odchod. Nechtěla je takto rozhodit, jen chtěla nakouknout, jak to u ní v doupěti zase po nějaké době vypadá a zda není nějaký problém na jejím místě. Nechtěla opravdu nikoho z těch dvou vyhnat, když chtěli to své soukromí a vyjádřit si city. Jen přes ně nešlo moc nějak lépe projít. Milost jí řekl cosi o aréně, ale ona neměla ani zdání kde něco takového by mělo stát. A než se nějak vymáčkla, už byl na cestě ven i on. Povzdechla si a mohla jen doufat v to, že jí nějaké informace prozradí někdo jiný, když se on k tomu tedy neměl a vyhýbal se jí. Plán jí nyní vedl uličkami doupěte až k její místnosti. Tohle byla domovina jejího syna, dětí a tak dále. Zde se i narodila... A opustila je. Vše prošla, mech, co zde měla byl již starý, suchý a nepříjemný na dotek. To stejné bylo i u zbytku bylinek, co si zde nanosila a nechala na ozdobu. Prostě vše zůstalo na svém místě a jen zestárlo. Jako ona. Bylo to tu tak prázdné. Mohla zde slýchávat radosti vlčat a zbytku smečky... A místo toho slyšela jen své kroky a dech. No, nic... Řekla si. V hlavě si urovnávalo to všechno, co se událo. Opravdu jej nějak obtěžovala? Možná. Ale bude času na to dostatek, měla by se dát směrem i ona na povrch a jít si třeba obnovit sbírku rostlinek, aby i doma měla hezký pohled.

>>> Luka (přes Křišťálové jezero)

<<< Křišťálové jjezero

Po nějaké době se tedy konečně dostala do stínu svého domovského úkrytu. Věděla, že zde stále jsou ti dva a jeden z nich byl Milost, se kterým by si ráda více promluvila o tom, co všechno se událo. Než se objevila zpět, jistě toho plno proběhlo. Nejen ten čas, ale třeba něco zajímavého i objevili. Přeci jen tomu šéfoval vždycky. Milost ví prostě absolutně vše, co se kde objeví. A ona by se ráda více informovala o dění. Přeci jen by ráda slyšela všechny ty drby nejen z místního jezírka a lesa. Milovala své děti, ale ještě více miluje drby a dění jiných. Procházela vstupem hlouběji do úkrytu, kde na ně konečně narazila. Zastavila se, aby je pozdravila. "Nenechte se rušit, bratři." Promluvila k nim. Oba byli v docela důležité diskuzi, která stále ještě probíhala, nechtěla se moc mezi nimi motat a zbytečně je obtěžovat svou existencí. Asi chtěli být sami, když už nyní byli od zbytku skupinky. Postávala tedy vzadu za nimi, aby to nevypadalo ani nijak hloupě. "Až budeš mít Milosti čas, ráda bych si s tebou promluvila." Řekla, ale spíše couvla. Něco spolu plánovali, nechtěla jim to nějak více rušit. Slušnost měla být stále na místě, ale toto místo je i její domov. Že si tu pozval Milost nějakého přítele jako návštěvu... I ona má na toto právo. Cokoliv se bavili a ona to slyšela stejné pouštěla druhým uchem ven. Uslyšela jen cosi o Letci a svém jménu, ale byla potichu,

Postupně se okolo ní se to začalo kupit plno vlky. Mnoho z nich ani nepoznávala. Ty vlčata, co si pamatovala již dávno vyrostla do dospělých vlků. Až nyní nějak pocítila, jak moc se dokázal posunout čas kupředu bez jediné její vůle. Proteklo to všechno okolo ní a ona na to neměla žádný vliv. Přesto jich i pár stále znala. Pan Milost, který tomuhle nyní zase velel a organizoval to tady, se věnoval spíše zbytku společenství. Ji skoro odignoroval, možná si ji ani už nepamatoval. Naopak ona poznala ještě pár, tedy nyní už úplný pár - Alduina a Krvavou. Šílená kombinace. Alduin dokonce měl už křídla jako Letec. Nezabil ho snad? Proletělo jí hlavou. Ne, určitě ne. Ti dva se k sobě nějak měli a ona věděla, že jistě spolu něco měli a mají. Nejen ta informace o vlčatech, co tu začali hlásit. I já si umím udělat vlčata a nemusím to hlásit tady všude po okolí... Nechápala, co Krvavá očekávala. Nějaké gratulace? Bylo léto, jaro... To každého snad napadne a mohla to v klidu říct i jen Milosti. Také i on dostal jméno, Šaman, co tak zaslechla. Bylo zajímavé kolik se toho najednou stalo... Představilo se jí i plno nových tváří - Wissfeon, třeba. Toho viděla snad poprvé a zaujal jí jeho plášť a styl vystupování, který měl. Ta vlčata od Letce tolik vyspěla, že je složitě i hledala. Ale snad našla všechna, o kterých se dozvěděla. Pak na ni promluvil i Milost - konečně. "Nenesu nic nového, kromě sebe." Řekla mu. Dokonce zde bylo i její dítě, milované a úžasné. Jen trochu jinak barevné, než si pamatovala. Jako by to byla jen chvíle od toho, co na ni ten poklad vykoukl. Povzdechla si, zbytku setkání byla tiše. Všichni se stejně spíše seznamovali a ona si na takové věci přišla už stará a naprosto mimo. Ráda by si promluvila více s Milostí, takže nechala mladší vlky si kousek od ní ještě dovádět. Když měli tolik energie k využití, že se museli dohadovat mezi sebou... Milost však zašel do úkrytu, který byl Letcův, její a plno dalších... Bylo neslušné tam vejít? Možná, ale také je to její místo. Takže, co jiného taky mohla udělat, než si tam zajít také? Protáhla se ještě tedy a pomalu se dala na cestu dovnitř. Milost si sem se sebou vzal i toho nového, tak je nebude rušit a případně si na možný pokec s alfou počká.

>>> Podzemní doupě

<<< Les u Mostu (přes Luka)

Chůzí šla dál, znovu lesem, kopcem a loukou. A pak se před ní pomalu zjevovalo jezero. Křišťálově čisté, nádhera jen pohledět! Také se objevovaly pro ni známé tváře. Z dálky již poznala Milost - jako by se vůbec nezměnil. A u sebe, měl nějaké mladé kusy, které tolik nepoznávala. Jak by i mohla, některé z těch vlků snad viděla poprvé. Taková příležitost... Musím jí využít! Zaradovala se alespoň vnitřně, zatímco už zrychlila tempo pohybu do poklusu. Ani nepřemýšlela nad tím, jak vypadá, co má vůbec na sobě a kdy se viděli naposledy. Vždy si pamatovala, jak ho původně pan Milost chtěl snad zabít a musela se jim zavděčit, aby si vůbec něco zasloužila. Snad se jí to povedlo i udržet. Chvíli jí všichni zmizeli z dosahu, ona za to nemůže. "Milosti, velice ráda tě znovu vidím," oslovila ho, když se přiblížila dostatečně blízko k jezeru. Prohlédla si i ostatní zdejší. Pár asi mohla přiřadit k vlkům, ale přišlo jí, že to všechno jsou snad vyrostlá vlčata. "Doufám, že jsem nechyběla dlouho." Pohodila hlavou. Jinak tam jen stála, sledovala okolí a poslouchala, co řekne zbytek.

<<< Mlžná džungle

Přišla až do tohohle lesa. Mlha zmizela jako rosa nad ránem. A ona stála v lese, který byl prorostlý všemožnými květinami a stromy. Pod nohami našla plno jehličí, ale i listí a bahna. Krásné to místo hned od pohledu, když i v jejím čumáku ucítila přítomnost nějakého možného úlovku. Ale lovit se jí tady moc nechtělo, kochala se při pomalé chůzi každou kytičkou. Ani jednu nezašlápla a opatrně se jim vyhubovala. Z dálky vypadala jako opilá nebo hodně nemotorná. Ona však přesně věděla, co dělá a jak to dělat má. Při delší mezeře mezi bylinami, se zarazila. Než to ještě přejdu, jdu omrknout, zda se nevrátil Milost nebo někdo k jezeru... Řekla si. Otočila se skoro na patě a vyrazila zase tím směrem, odkud původně vlastně přišla. Znala ten most, ví, že něco málo udrží, ale dokáže si najít třeba i novou zábavu, budou-li někdo u jezera. Ráda by viděla i své děti, snad se drží dobře ve smečce. "Tak tam buďte!" Řekla své přání nahlas.

>>> Křišťálové jezero (přes Luka)

<<< Ovocný lesík

Putování nekončilo jen tak jednoduše. Procházela místa, která tak dobře znalo, i tak jí přišlo, že je jako v cizím. Nešlo jí nijak do hlavy, proč se takhle divně cítí. Jako by nebyla na tom správném místě a měla by být úplně někde jinde. Ale kde? Nejraději by byla jistě ve společnosti svých dětí a přátel. Ale najít je, to je velký oříšek pro někoho, kdo snad roky spal. Oddechla si, když vešlo do mlhou zahaleného místa. I tady to znala, přesto i tak jí to přišlo jako poprvé. Nikdy takový pocit nezažila, ale už se s ním snad bude muset naučit žít. Nic složitého, by si někdo řekl. Ale pro ni, jako citově dosti založeného vlka, to vnitru hodně hlodalo všechny myšlenky a pocity. Chtělo se jí brečet, ale zároveň jako beta její smečky nemůže takto veřejně projevit nálady. Našlapovala velmi opatrně, aby neuklouzla a nic se jí nestalo. Přesně věděla, kam by se mohla jít podívat! "Přes most a les, dál na druhou část!" Řekla si po delší době. Musela rozhýbat ty hlasivky, když je tolik nyní nepoužívala.

>>> Les u mostu

Jméno vlka: Ayshi
Počet postů: 3
Postavení: Beta
Povýšení: xxx
Aktivita pro smečku: xxx
Krátké shrnutí (i rychlohry): Probudila se z mrtvých a vydala se na procházku po okolí najít někoho ze smečky, se kterým by mohla probrat, co vše se událo v době její absence.
Bobříci: xxx

<<< Luka

Ráda by si už dala nějaký pořádný úlovek. Zajíček jí byl pro její velký a vyprázdněný žaludek jen takovou jednohubkou a předkrmem. Naopak, pořádně jí rozhýbal šťávy v něm, aby si brzy dala něco lepšího. Hlad je totiž nejlepší kuchařem a její štěstí asi nebylo plně na její straně. Ani nevěděla, kudy vlastně jde z té louky. Znala to tu velice dobře, ale nyní trochu váhala, kudy se vlastně dá. Louka se změnila v lesík. Byla jsem tu už někdy? Popřemýšlela trochu, ale ocenila by, kdyby jí někdo pomohl zodpovědět její otázky. Měla jich v hlavě tolik, potřebovala si je ale nejdříve sama vlastně položit a postavit se čelem k nim. Les si trochu pamatovala, vždy to tu bylo tak nádherné místo. Ale nevěděla, zda tu přiláká nějakou lovnou. Nechtěla moc ublížit nějakému jelenovi, který jí je vzhledově podobný. Ale... Hladu neporučí a nic jiného na výběr prostě nemá. Mezi několika plody pod nohami se jí občas pod tlapkou proběhla i myšička. Těmi se ani nezabírala, je to moc malé sousto pro ni. Nechá je živé pro někoho, kdo bude mít větší nouzi o jídlo než-li ona.

>>> Mlžná džungle

<<< Nerovy vodopády (přes Křišťálové jezero)

Její túra pokračovala dále. Hladem byla sužována, ale věděla, jak s tím může jednoduše zatočit. Přála by si nějaký pořádný kus masa. Nasytit se. Procházka hezky rozkvetlou loukou jí dodalo trochu radosti do tváře. Kytičky všech barev doslova zářily. Přímo zvaly k tomu, aby k nim přičichla. Ale Ayshi to neudělala, věděla, že nyní může kdykoliv proletět okolo ní včelka a mohla by jí omylem ublížit. Pousmála se jen. Ta samota ji obklopovala, ale stále se psychicky nezhroutila úplně, jelikož už musí být samostatná. Nejde se neustále spoléhat na někoho, když nikdo není. Ohlédla se všude okolo sebe. I pro lepší výsledky a možnosti lovu, zavětřila. Věděla, že zde vždy bude dostatek zvěře. A to se jí i potvrdilo. Několik zajíců mělo asi noru kousek od ní. Jaká to náhodička! Poskočila si pár kroků stranou a už je viděla, skočila a tím si chytila jednoduše jednoho z nich. Chytila si ho do tlamy, jelikož se jí úplně jíst kousek od jeho blízkých nechtělo. Raději pojí někde v klidu a bezpečí, taková otevřená louka není úplně plně bezpečná.

>>> Ovocný lesík

<<< Křišťálové jezero

Čas plynul a protékal jí mezi prsty na tlapách. Ani o srst se nezachytil, což byla velká škoda. Chtěla by jej uchytit a nenechat se jím unášet dále. Jako labyrint bez konce, něco nepředstavitelného. Povzdechla si. Jezírko bylo krásné, jako vždy. Žádné moc velké změny nenastaly, ale musí se nějak ujistit. Chtělo by to někoho najít, ale nebylo jí jasné, jakým směrem se dát. Je trochu zvláštní, znala cestu, kde se její smečka setkává, ale nevěděla, zda tam někdo bude. Jistě se o ni nijak ani nezajímají. Nebyla jim dostatečně dobrá? Snažila se, co jen bylo v jejích silách. Změnila se, kuráž jí vládla a protékala krví. A nyní ani neví, zda na ni někdo čeká. Fauste?... Rozhlédla se, ani promluvila hlásku, chtěla by svého syna znovu vidět, objat ho, nasát vůni jeho kožichu. Anemon, holčičko... Mohla by pokračovat s výčtem ještě dále. Ezraeli? Zakončil její první a snad nejvěrnější. Ona by je nikdy neopustila, ale oni? Nevěděla, mrzelo ji to všechno, co mohlo být a co všechno se stalo... Však času nevládne... Napadlo ji, zda by utišila svůj hlad a nebo sebe nechala ještě více trápit. Což by mohla alespoň trochu jídlem zmírnit. Na louce... Něco bude určitě.

>>> Luka (přes Křišťálové jezero)

Zdálo se to jako nekonečnost, ale přeci jen ta doba skončila. Nevěděla ani sama, co se stalo. Zda usnula či dokonce upadla do nějakého bezvědomí. Tak i tak se najednou probudila a znovu postavila na nohy. Přišla si o něco slabší, jak bývala. Ale to je i tím, jak se nyní čerstvě probudila. Viděla, že místo všudepřítomných květin vznikl jen a jen sníh. Ale jí to nevadí, i tak se zde drží kousek přírody ve formě stromů. Protáhla si celé své tělo. Od tlapek až po ocas. Jistě to byla dlouhá doba. A když se rozhlédla, neviděla ani stopy kohokoliv známého. Nic si však za poslední dobu nepamatovala, ale doufala, že si zase brzo vzpomene. Dle jejího názoru by nyní bylo nejvhodnější se podívat, zda se něco neděje u jezera a co nejrychleji sehnat nějakého svého spojence, co by ji trochu informoval. Sice to mohlo být jen pár dní, ale nevěděla, jak dlouhá doba to přesně byla. Ale věděla, že pro svou smečku udělá nejlépe tak, že se informuje od někoho z ní. Nic jiného ji taky moc nezajímá - vždyť smečka má přednost. Jediné její děti jsou přednější. Smečka je její velká rodina a doufala, že se nestalo nic špatného, protože by si to vyčítala, že tu nebyla a nijak nemohla pomoci.

>>> Nerovy vodopády