Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Shine:
6 % do rychlosti

Minkar:
4% do obratnosti
4 % do lovu

Deimos:
6 % do lovu

Nyctea:
4 % do obratnosti

a samozřejmě penízky tam, kam patří :3 Děkuju za akci a určitě jsem pro akce podobného typu. Přes školní rok ocením spíš akce, kde se nemusí čekat na skupinu/kde nebudu zdržovat skupinu, když na nějaký čas vypadnu, ale jinak beru všechno.

Vlčice se zjevně nacházela přesně tam, kam jsem šla. Byla to cizinka, tím jsme si byla docela jistá, ale nebyly jsme už tak blízko hranicím, aby mě její přítomnost trápila. Zlatý les nepatřil jen nám a pokud nebude podezřele čmuchat v okolí smečky, neměla jsem s ní žádné neshody.
Chtěla jsem jen projít okolo a pak zmizet v mlze.
Ale to mi nebylo dnes přáno, protože mě vlčice brzy dohnala a promluvila na mě. Zastavila jsem. "Ahoj," pozdravila jsem taky. "Nijak zvlášť, můžu ti nějak pomoct?" Možná hledala smečku a měla zájem se do ní přidat? V takovém případě bych ji mohla nasměrovat, nebo ještě lépe, doprovodit ji. třeba bych tím udělala něco užitečného pro smečku. Byla jsem ráda užitečná.

---> úkryt

Netrvalo dlouho a z lesa na území smečky jsem se dostala do lesa mimo území smečky. Nebylo jednoduché přehlédnout jasně vyznačené hranice. Nebudu chodit nikam daleko, jen na louku, možná se na chvíli ztratit v mlze, možná předstírat, jaké hezké to bylo za starých dobrých časů, kdy jsem byla tulačka a neměla na světě nikoho a nic, krom sama sebe, o co bych se musela starat. Tehdy se mi můj život nezamlouval, ale v mnohých ohledech byl mnohem jednodušší. neměla jsme nikoho, o koho bych si dělala starosti a věděla jsem, že já sama nikomu chybět nebudu, A přesto bych to za nic nevyměnila. Jistě, současný život měl svá úskalí, ale byla jsem šťastná...
Dokud mi pořád neumírali blízcí. Ale to k životu patřilo a věděla jsem, že se přes to budu muset přenést.
Chvíli po tom, co jsem překročila hranice, ke mně vánek donesl cizí pach. V tuhle chvíli jsem ho ignorovala. Pokud na toho vlka narazím, tak ať, ale nehodlala jsme ho nebo ji úmyslně vyhledávat. Měla jsem na tuhle noc svůj vlastní plán.

Probudila jsem se a... ráda bych řekla, že venku svítilo sluníčko, zpívali ptáci a všechno bylo růžové a hezké, ale jaksi byla noc. Nicméně ať tu budu polehávat jak dlouho budu chtít, nic se tím nezmění. Musela jsme se sebrat a dát se opět do kupy, protože to byl jediný směr, kterým jsem mohla jít. Kupředu, s hlavou hrdě vztyčenou. Kupředu všem dalším strastem, která s sebou život přinášel. A tak jsem vyrazila z doupěte ven a namířila si to do zlatého lesa a pak dál, abych se trochu prošla a provětrala si hlavu. Nechtěla jsem v tuhle chvíli potkat nikoho ze smečky a odhadovala jsem, že jich minimálně část bude pořád tam, kde jsem je původně nechala. Zajdu za nimi později. Renbli mi toho jistě ještě měla hodně co povyprávět a s Aetasem jsme taky měli co dohánět. navíc jsem chtěla poznat nové členy smečky, abych si alespoň trošku udržela přehled.

---> Zlatý les (přes území Zlaté)

Prosím 9. charakter. Neplánuju ho využít hned, spíš chci mít připravený slot, kdyby se něco naskytlo, takže se zakládáním bych ještě nějakou dobu určitě počkala.

• na prvním charakteru cca 566/450 postů (cca 100 neherních, co jsem tak počítala)
• na druhém charakteru cca 401/350 postů
• na třetím charakteru cca 123/250 postů
• na čtvrtém charakteru cca 335/200 postů
• na pátém charakteru cca 344/150 postů
• na šestém charakteru cca 91/100 postů
• na sedmém charakteru cca 57/60 postů
• na osmém charakteru cca 40/40 postů
122 webových postů napsáno od cca půlky srpna do teď, plus 2,5 webových postů v rychlohrách

Schváleno

---> Zlatá smečka

Brzy jsme v lese osaměla, nechajíc rodinu i smečku za zády. Pokračovala jsem dál, až tam, kde už pomalu nebyly cítit smečkové pachy a ještě kus. okolí se od mé poslední návštěvy značně změnilo, přesto jsem však šla neomylně dál a dál. cesta domů se nezapomíná. A teď, když kolem mě nebyla žádná přehnaně nadšená Renbli, žádná Ásleif, která potřebovala dovést do smečky, ani žádné povinnosti a cíl, na mě opravdu začínala dopadat únava. Dorazila jsem do doupěte. tady jsme dřív bydleli s Navinem. Tohle byl náš domov, stranou od smečky. je náš. Nebyla jsme tu snad celé roky, od Navinovi smrti, a přesto to byl pohled až bolestivě známý. Skoro jsem čekala, že když vejdu dovnitř, můj druh tam na ně bude čekat s úsměvem na tváři, aby mě přivítal. Ale nikdo tam nebyl. Nikdo tam nebyl už velmi velmi dlouho. Nebyl nikdo, kdo by tu mohl být. Můj druh byl mrtvý. A stejně byla mrtvá i moje nejlepší kamarádka. Ani jsme neměla možnost se s ní rozloučit. To uvědomění mě nyní zasáhlo jako šíp do srdce. zastavila jsem se ve vchodu do doupěte a zůstala tupě zírat dovnitř. Moje tlapky odmítaly jít dál.
Po mém čenich stekla první slza. Skápla na zem a vpila se do suché hlíny. Byli mrtví. Ani jeden se už nevrátí. měla jsem svá vlčata a smečku, ale přesto jako by to nebylo dost, přesto jsem si v tuhle chvíli připadala sama na celém širém světě. Stulila jsem se ke stěně a plakala, dokud mě nepohltil milosrdný spánek.

Zarina, Minkar, Ásleif, Rhaaxin, Aetas

Pokývla jsem Zarině na pozdrav, zatímco má dcera se do okolních vlků pustila jako kočka do hejna vrabců. Chudáci malí. Omluvně jsem se usmála na vlka, který stál vedle Zariny a který do smečky nepatřil, ať už to byl kdokoli. "Promiňte..." chtěla jsme dodat nějaké vysvětlení, ale nenapadalo mě žádné schůdné, takže jsme to nechala tak. ušklíbla jsme se na Ásleif: "Na mě nekoukej, já to nebyla." A ten, kdo ji to naučil, patrně zapomněl onu lekci o tom, že mlčeti zlato. Ale na to by stejně Renbli namítla, že toho je ve Zlatém lese už tak dost.
byl tu však i Rhaaxin, kterého jsem taky pozdravila. zajímalo by mě, zda našel to, co hledal. než jsme Renbli stačila odpovědět na to, proč jsme jí nic neřekla, už ta holka zase upalovala někam do háje. No nic. Alespoň si v klidu promluvíme a Ásleif se bude moct ohledně smečky rozhodnout bez nátlaku.

Zápis rychlohry
Proběhlo setkání smečky, kde se povyšovalo, ponižovalo a vyměňovaly nějaké informace.

Sotva Aetas domluvil, zívla jsem. "Pokud mě omluvíte, odeberu se do pelechu, jsme po té cestě nějaká unavená." Odešla jsem ze srazu ještě předtím, než Aetas stačil upozornit na nějaké nebezpečí poblíž, ale naštěstí jsem se mu nevědomky bezpečně vyhnula. Mířila jsme domů, do doupěte, kde jsem už nebyla celou věčnost.

---> Zlaté doupě

---> Zlatý les

Proč jsme nevedla smečku s Aetasem? "Protože ji vede Athai, jeho družka. Tedy... vedla." Snažila jsem se na to moc nemyslet, obzvlášť teď, když byla situace taková veselá. "Aetas není můj druh, je to jen kamarád." Chtěla snad Renbli náhradního otce? To jsme si nemyslela. Spíš jsme měla dojem, že tak docela nechápe, jak tohle všechno funguje. Vždyť jsme jí jen chvíli zpátky vysvětlovala, jak se dělají vlčata, což bylo něco, co měla ve svém věku vědět už dávno. "Myslím, že jsem je viděla, ano. Ale nikoho z nich vlastně moc neznám. Viděla jsme je, když byli ještě docela malí." pokud vůbec. Ale na tom nesešlo, třeba tu někoho potkáme teď. Už jsme totiž dorazili na území. "No, myslím, že Aeta za chvíli potkáš," řekla jsme Ásleif, když se ke mně donesl pach našeho alfy. vyrazila jsem po něm a za chvíli jsem hnědého alfu i uviděla. Vypadal, že právě řeší něco ohledně smečky. "Aetasi, zdravím. Někoho jsme přivedla." Když už jsme byli na území, říkala jsme si, že by mi neuškodila chvíle na odpočinek, než se zase přidám do víru dění. Chyběl mi náš pelech. Určitě jsme je mohla nechat v Aetových tlapkách.

---> Zubří pláň

Příšery žeroucí vlky, to by ještě šlo, ale příšera, která sežrala celý klan vlků a my jsme o ní v životě neslyšeli? Ano, nebrala jsme to jako kdovíjakou hrozbu pro naši smečku. Povídání to ale bylo zajímavé, jen co je pravda. Pak se mnou Renbli srovnala krok a zeptala se na smečku. "Jsem beta, rozhodně ji nevedu," usmála jsme se, "kdybych ji vedla, nevyřizuju pochůzky." Ale vlastně mi to docela lichotilo... i když to samozřejmě nebyla pravda ani v nejmenším. Nevedla jsem smečku ani formálně ani neformálně, pořád jsem poslouchala Aetase jako každý jiný člen, a nikomu jsem nijak zvlášť nerozkazovala. "Když bude chtít, určitě. Noví členové se hodí vždycky." Podívala jsme se na Ásleif, co ta na tohle řekne, než tady začnu Renbli slibovat něco, s čím by nesouhlasila, "ale je to jen její rozhodnutí, víš?" ta ale nevypadalanějak zvlášť proti, i když těžko říct, jestli za to nemohly Renbliiny kruté přesvědčovací metody. "Co kdyby ses ukázala na území, potkala ses s alfou a rozhodla se až pak, hm?" navrhla jsem, abych jí tak poskytla možnost úniku před mou všetečnou dcerou. "Je to velké a důležité rozhodnutí a není dobré ho uspěchat."

---> Zlatá smečka

---> Mlžné pláně

A tak jsme tedy šly, tetička Ásleif úspěšně adoptovaná a odtažená s sebou. Copak se vůbec dalo Renbli říct ne, když to podala takhle? V duchu jsme se tomu stále smála, ano, vlčata měla takovou moc a náramně se mi líbilo, že Renbli takhle terorizovala někoho jiného. Vedla jsme skupinku přes Mlžnou pláň a pryč z mlhy na další louku. Byla sice tma, ale i tak se v dáli před námi skvěla silueta zlatého lesa. tady se stejně nebylo kde ztratit i kdybychom chtěly. "Zlatá je celkově docela tolerantní smečka," ujistila jsem Ásleif, aniž bych si byla vědoma toho, že si myslela, že se možná jmenuju Brambora. Ne, Brambora jsem skutečně nebyla. Možná kdybych víc vysedávala na území smečky a netrčela pořád někde venku...
Poslouchala jsem jejich rozhovor jen tak na půl ucha. Renbli se pustila do vyprávění toho, co předtím už vyprávěla mně, neviditelné příšery a tohle všechno. Nemyslela jsme si, že bychom tu na ně doopravdy narazili, to už bychom si určitě všimli, že tu něco takového žije, neviditelného nebo ne, ale pokud tomu Renbli věřila, byla to její věc. Možná, že ty příšery nechtěly ani tak žrát vlky, jen se k nim předtím připletla, co já věděla... a tak jsme prostě spokojeně klusala dál.

---> Zlatý les

jedna věta a Ásleif byla ztracená. Napůl jsme čekala, že na mě Renbli hodí štěněcí očka a: "Mamíí, můžu si ji nechat?" Nic takového se ale nestalo. "Tak pojďte, kousek odsud už ta mlha končí. Dohánět můžete i za chůze," pobídla jsem je. Renbli mezitím dostávala lekci o ještěrkách. A Ásleif neprotestovala, že jde s námi. Doufala jsem, že Aetas nebude nic namítat, ale na druhou stranu, pokud s námi skutečně půjde až na území, tak bude v doprovodu bety a dalšího člena, což by mělo být v nejlepším pořádku. "Myslím, že proti tvé přítomnosti nikdo nic namítat nebude, dokud budeš s námi." Sama jsme vyrazila napřed, tak, abych se jim neztratila, ale zároveň abych se k nim necpala a poskytla jim alespoň iluzi soukromí na rozhovor, ačkoli jsme stále zůstávala v doslechu, protože pokud jsme jim nechtěla zmizet v mlze, tak to prostě ani jinak nešlo.

---> Zubří pláň

Doběhla jsem jen chvíli po Renbli a nutno přiznat, moje setkání s Ásleif bylo o poznání elegantnější. Stručně řečeno, neskončila jsme s těma dvěma na jedné hromadě. Spomalila jsem, doklusala k nim a posadila se opodál, abych an ěn mohla koukat, ajk se válí v bahně. "Také zdravím," řekla jsem Ásleif. Normálně bych Renbli vynadala za to, že se ušpinila, ale byla velká a tudíž to nebyl můj problém, ale její. Nebudu ji muset čistit. Ah, občas bylo krásné, že jsou děti už dospělé. "Žijete?" zeptala jsem se, ale vzhledem k tomu, že obě mluvily a celkově nevypadaly, že by je náraz nějak poškodil, jsem si starosti zrovna nedělala. Přesto jsme však neměla moc co dodat k jejich konverzaci, takže jsme tam jen tak posedávala, usmívala se na ně a nechala je, ať doženou to, co zameškaly. není to každý den, co se potkáte s vlčící, která vám zachránila život, že? nebo s vlčetem, které vás na zbytek života traumatizovalo, což jsem samozřejmě nevěděla, ale Ásleif to věděla. Nepochybovala jsem, že si mají hodně co vyprávět.

"Když jsi byla úplně maličká, než jsi uměla běhat, tak jsme spolu trávily spoustu času," řekla jsem jí. "A není to samozřejmě něco, co platí vždycky, ale může se to stát. Vlčata většinou považují za své rodiče ty, kteří se o ně starali nejvíc, když byli maličtí. Ale samozřejmě každý vlk je jiný a můžeš čekat jedno, a vlčata tě překvapí něčím úplně jiným."
"To víš, že vím, že mě máš ráda," ujistila jsme ji s úsměvem. "Já vám mám všechny taky moc ráda." A byla jsem na ni hrdá. vyrostla z ní moc pěkná a šikovná vlčice. Jenže dost bylo vylívání srdíčka. Se smíchem jsme se rozběhla za Renbli, která se jala pronásledovat hlas v mlze. Tak tohle tedy bylo něco. Ásleif mi přišla jako docela vážná a normální vlčice, ale tohle? Tohle bylo absurdní. A dokonalé. Musela jsme dost pohnout, aby mi dcerka nezmizela v mlze, ačkoli jsme si byla jistá, že i kdyby zmizela, stačilo by prostě jít po sluchu. Tenhle řev musel být slyšet až na druhý ostrov.

Přikývla jsem. "Jsou na tobě závislá. Úplně malá vlčata nemůžou jíst nic jiného, než mléko od mámy. A musí jíst často." Trochu jsme se zastyděla, když se zeptala, jestli je prostě nemůže někde odložit. Ano, nebyla to tak docela moje chyba, ale nebyla jsme zpočátku zrovna vzorný rodič a dobrý příklad. "Pokud chceš, aby tě vlčata považovala za jejich mámu a měla tě ráda, tak ne. Navíc sotva najdeš někoho, kdo se ti o ně bude chtít starat"
pak se rozpovídala o tom Ségovi a to, co mi povídala... nebyla jsme si jistá, co si o tom vlkovi myslet. Vypadal mladě, ale jestli byl starší, než vypadal, tak jsme skutečně doufala, že jsou s mojí dcerou jen kamarádi. Vždyť nebyla ani úplně dospělá!
Ale to už Renbli volala na tu hnědou vlčici. "Jmenuje se Ásleif," opravila jsem ji se smíchem. Upřímně, nečekala jsem, že jí někdo odpoví, takže mě docela překvapilo, když se ozvalo Renbliino jméno. Rozhlédla jsem se, jestli někde neuvidím i toho, kdo ho volal.

Jméno vlka: Barnatt
Počet postů: 11
Postavení: beta
Povýšení: -
Funkce: Obránce
Aktivita pro smečku: Setkala se s alfou Alatey, Einarem, předala mu informace a nyní se vrací do Zlaté, aby Aetovi vyřídila jeho zprávu. Účast na smečkovém srazu.
Krátké shrnutí (i rychlohry): Setkala se s alfou Alatey, Einarem, předala mu informace a nyní se vrací do Zlaté, aby Aetovi vyřídila jeho zprávu. V Začarovaném lese potkala Renbli s ještě dvěma cizími vlky, kterým nabídla, aby ji do Zlaté doprovodili, oni však odmítli. S Renbli se pak ještě stavily u pana Wu a nyní svou dceru poučuje o tom, jak funguje rozmnožování, zatímco se vydaly najít Ásleif. V rychlohře se také účastnila smečkového srazu.