Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červená louka >>>

Byl to zvláštní pocit, když jsem proskočila tou zářivou blikající věcí vznášející se nad zemí. Jeden by čekal, že tím proskočí a třeba se spálí nebo dopadne na zem za tím, ale ono ne. Najednou jsem se ocitla na jiném místě. Musela jsem však uznat, že to bylo příjemnější, než bouře, která mě unesla. Objevila jsem se v horách. Chladný vzduch byl cítit typicky horskou příměsí i když i tady měl svoji specifickou vůni odlišnou od jiných hor, kterými jsem kdy procházela.
Následovala jsem vlka a byla ráda, že jsme se dostali z bouře. K bouři budu mít nejspíš chvíli odpor. Do jeskyně jsem zaparkovala tedy poměrně rychle po něm. "To zcela jistě ano." Zase tak moc mi to nevadilo. Aby nám uschly kožichy, pokusila jsem se vyvolat oheň, ale záhy jsem přišla na to, že i mé magické schopnosti byly poněkud utlumeny, na což jsem už nebyla zvyklá. Představovala jsem si, že se mi podaří vyvolat mnohem větší oheň, který by dokázal vyhřát jeskyni, ale to, co se mi podařilo vyvolat, byl jenom malý plamínek u mých tlap. "K sakru..." Zaklela jsem tiše a neslyšně zavrčela. Co se dalo dělat. Nechala jsem to pro teď být. Konec konců i to byla dobrá zkušenost, která mi přinesla poznání, že na svou magii se momentálně spoléhat nemůžu - dobré vědět.
Pochopitelně jsem usnula až po té, co můj průvodce odpadl, ale i tak jsem měla dojem, že spí lehce. Kdybych se pohnula, nejspíš by byl do pár vteřin vzhůru. Uchechtla jsem se pro sebe. Bylo to zajímavé. Jak podobný mi byl svým chováním.
Po té už jsem s klidem a rovněž lehkým spánkem usnula i já.

Ráno bylo znát, že už neprší. Jen co vstal, pootevřela jsem i já své oranžové oči. Ale ještě chvíli jsem si užívala příjemného tepla, které zatím vzniklo na mém těle. Když se ale zeptal, zvedla jsem hlavu a protáhla se. "Navrhuji průzkum území." Řekla jsem a konečně i já vstala. "Hádám, že najít cestu z ostrovů mi nějakou dobu potrvá, takže nejracionálnější bude, když si udělám obrázek o tom, co se tady kde vyskytuje." Konstatovala jsem. Samozřejmě jsem si všimla jeho blýskavých očí. Docela mě zajímalo, co má za lubem. Ale stejně jsem neměla na výběr. S ním nebo bez něj, čekalo by mě to samé.

Na ostrovy, jak jsem se dozvěděla, že jimiž toho místo je, se snesla noc. Noc a ne jenom ta. Hvězdy se schovávaly za kupami mračen a vzduch byl naplněný vodou tak, že by i vlk bez magie vody dokázal odhadnout, že bude v následujících několika minutách pršet. To se také stalo. Stáhla jsem uši k hlavě ve snaze je dostat z nelítostného bičování prvních chladných kapek deště.
Informace, že se přes ostrovy dá přecházet mi potvrdil, takže jsem jen bystře naslouchala jeho slovům a střídavě špicovala uši a střídavě je ukrývala před vodou. Takže most a průchod. Dva hlavní a možná i nějaký vedlejší. Informace jsem si snažila pěkně utřídit a založit do paměti, neboť, jak se ukazovalo, se mi měly v budoucnu hodit. "Souhlasím. Ten déšť jenom tak neustane, řekla bych." Vody v ovzduší bylo cítit tolik, jako by jeden spadl rovnou do vody, takže jsem mohla tuto domněnku vyslovit s vysokou mírou sebejistoty a to, že nejsem jediná, kdo ten déšť tak vnímá mi potvrdil i onen vlk.
Pohlédla jsem k nebi, které bylo temné a voda z něj padající mě šimrala do očí, takže jsem se opět zadívala jinam, tentokráte směrem, kterým kývl, že je jeden z hlavních průchodů mezi ostrovy.
Rozhodla jsem se jej, prozatím následovat, neboť zde na louce nebylo jediného místa, kam bychom se mohli ukrýt před lijákem. Odpověděl mi i na otázku, jestli sem byl přenesen podobně jako já. Blýsklo mi v očích. Takže i on není původním obyvatelem. Zajímavé. Pokud na to dojde, docela by mě zajímalo, jakým byl způsob jeho přicestování sem. Ale v tento okamžik jsem se skutečně nechtěla vyptávat. Jeho výraz se stal poněkud tvrdší, což mě osobně nijak nepoznamenalo. Tedy nedělala jsem si z toho nějaké vrásky a nedomýšlela si žádný důvod, proč by se takhle jeho výraz měnil. Mohlo v tom hrát roli třeba jen to počasí a i mě bylo dost nepříjemné. Otřepala jsem ze sebe vodu a dala se do pohybu. Rychle jsem se dostala na úroveň jeho ramene, ale neběžela jsem zase tak blízko, aby mezi námi byl úzký prostor. Dokonce jsem srovnala krok tak, abych se ani nepředbíhala. Jednak jsem nevěděla, kam jdeme a druhak, neměla jsem potřebu se hnát do vedení. Jak vtipné, že zrovna teď. Jindy, bych nejspíše vedla já, ale teď a tady? Kde to neznám? V noci?
Dostali jsem se k jakési zářivé věci levitující ve vzduchu. Tak tohle je ono? Průchod na druhý ostrov? Z portálu jsem pohlédla na něj. "Bryce." Stačila jsem akorát švihnout své jméno, a zaznamenat ten zvláštní úšklebek. I mě se v očích objevilo jakési ušklíbnutí. Moje ohnivost stačila zajiskřit, než jsem se i já odrazila a proskočila portálem, aniž bych tušila, co mě na druhé straně čeká. Ať už to mělo být cokoliv, nemohlo to být nic tak hrozného, co by ohrozilo životy nás obou. I když jsem mu ještě nedůvěřovala na vysoké úrovni, v tomhle jsem byla přesvědčená, že mu věřit mohu.

>>> Sněžné tesáky

Podle toho, co jsem se dozvěděla, tak jsem si mohla myslet právě to, co už jsem si tak nějak vydedukovala. Vlk mi to potvrdil. Takže teď zbývalo vymyslet, jak se odtud dostat. Ačkoliv mi tedy v hlavě šrotovaly tyto úvahy, pořád jsem měla na paměti, že jsou to pouze mé úvahy. Inu, s tím se zkrátka vypořádám v průběhu toho, co budu zjišťovat víc o ostrovech.
"Zmínil jsi ostrovy, je jich tedy víc?" Mohla bych se teď začít vyptávat na osobní zajímavosti tohohle vlka a že jich mohl mít vcelku dost. Konec konců, vypadal zajímavě už od pohledu. Ne jenom vzhledově. Rozhodně nebyl ten typ nudného, odtažitého vlka, ne, tenhle vlk nebyl odtažitý ani chlupem, ale spíše zkoumající. Viděla jsem, že mě studuje stejně, jako já studovala jeho. Už to byla známka inteligence. Tenhle vlk si promýšlel, jak se ke komu bude chovat. Vlastě by dost možná dobře zapadl do naší partičky, kdybychom byli jinde a v jiný čas. Vysloužil si tím rozhodně špetku zájmu z mé strany. Ne takového, že bych si snad chtěla získat jeho srdce, ale možná nebude na škodu získat si i trochu jeho přátelství. Jeho pomoc by se mi mohla v budoucnu hodit. Na osobní informace, ale bylo času dost.
"Takže se dá mezi nimi přecházet...?" Tu otázku jsem pronesla tak, jako bych nad tím uvažovala, což vlastně byla i pravda. Byly-li to ostrovy množného čísla, pak byla docela dost reálná šance, že se mezi dalo cestovat. Čím více informací získám, tím lépe.
Jednu osobní otázku jsem si přeci jenom dovolila, protože nebyla čistě jenom osobní, ale zapadala do komplexu mých dotazů. "Ty jsi sem přišel také tím... průchodem?" Nevěděla jsem, jak to přesně nazvat. Stezka to nebyla, portál, alespoň stacionární, také ne. A také bylo dost možné, že každý se zde objevil za poněkud rozdílných okolností, když se podivoval nad pískem. Tedy pokud nebyl zdejším vlkem, jak už jsem zmínila dříve.

Na tom vlku bylo něco zvláštního. Mohla bych ho zkoumat celé hodiny a možná bych nepřišla na to co, anebo by stačilo ještě pár sekund, abych si udělala obrázek. Avšak sama už jsem dávno přišla na to, že se nemá soudit nitro jen na základě obalu, proto jsem pořád zůstávala otevřená tomu, abych zaznamenala jakékoliv další náznaky komunikace, které by však nevycházely z vlkovy tlamy, nýbrž z celého jeho těla.
Už jen z toho mála jsem si mohla utvořit základy popisu onoho vlka. Byl sebejistý, jako já. O tom jsem vážně nemusela pochybovat. Ať už zde byl rodilec či poutník nebo dokonce unesenec, jako já, nedával to najevo. Jeden se musel ptát a číst, aby se dopátral pravdy, ale faktem bylo, že já se ho neptala přímo na to, zda zde žije nebo tudy jen prochází. Na poprvé mě zajímalo kde to jsem, to byl první krok k tomu, abych si mohla promyslet, co udělám dál.
Nic méně, vlk mi přeci jenom dal mnohem větší odpověď a tím mě mohl úplně lehce vyvést z rovnováhy, kdybych ovšem nebyla na takové situace připravená. Tedy nebyla jsem připravená na odpověď, že jsem na nějakém místě, odkud není návratu, myslela jsem to spíš tak, že pokud se dozvím informaci, která by mě měla přesně takhle vyvézt z míry a zasáhnout mě, nesmím to dát najevo skutečnými pocity. Ty si musím uschovat uvnitř sebe a odpovědět tak, abych chránila ty, které miluji a na kterých mi záleží.
Když jsem zmínila bouřku, stačil mi jeho pohled, abych si mohla představit jak mi říká něco ve smyslu: O jaké bouřce to mluvíš, holčičko, tady je pořád krásně, sluníčko svítí, větřík povívá kožichem, no, asi jsi zažila něco zvláštního, viď? - Jo, to zažila. Ta bouře byla rozhodně přes čáru. Povytáhla jsem mírně obočí nad jedním okem, což mělo být vše, co jsem mu prozatím chtěla prozradit ohledně mého nedobrovolného transportu sem.
Jakmile mi vlk podal i tu podstatnou část odpovědi, jenom jsem obočí opět vrátila do původní polohy. Ostrovy... past? Bezva, takže další výzva, jak se vrátit domů. Heh? Skvělé. No, třeba o tom ví mnohem víc. Konec konců, tvářil se tak, jako by přímo dychtil po mé reakci na tuto, zdánlivě, nepodstatnou informaci, která však pro mnohé mohla znamenat, ne jenom zlom v jejich životě, ale i jejich záchvat paniky. Jestli ale tohle právě čekal, pak se nejspíš jen tak nedočká. Ne hned. S tím se musím vypořádat sama v klidu, ne tady před tímhle vlkem. Před jakýmkoliv vlkem, samozřejmě.
Lehce jsem předklonila hlavu a stále se dívala na vlka. Podle jeho reakce, s tímhle příchodem byl obeznámen, protože ho to nijak nepřekvapilo. Musel to být zde běžný jev. Pomalým tónem hlasu jsem pronesla "Zajímavé," což mohlo znít i zamyšleně. "Ostrovy, vskutku nezvyklé." Opět jsem hlavu pozvedla. "Podle tvého výrazu usuzuji, že takovéto příchody zde nejsou překvapivé." Jistě, jen ať ví, že nejsem hloupá. I když jsem zatím netušila, jakým způsobem se to stalo. Bouře, ano jistě, ale byl to jenom magický úkaz? Ne, nemohl být. Pokud můj příchod nepřekvapil zdejšího vlka, musely se takové podobné příchody čas od času realizovat jako zcela přirozená věc tohoto místa. Mohl za tím vším být také někdo další. Mohl to být zkrátka úmysl a ne náhoda. Takové myšlenky mi stihly problesknout hlavou.
Na základě těchto spekulací a dedukcí jsem mu položila další otázku: "Děje se to často?" Zajímalo mě toho dost. Pokud se to děje často, jak to, že tady není převlkováno? Možná to není každý den, ale musí to být obvyklé natolik, že to nikoho nepřekvapí. Anebo je cesta, jak se odtud dostat, jen to třeba tenhle vlk neví. Anebo to ví a nechce to říci. To budu muset zjistit.

Tak jak jsem se blížila já k dvěma vlků, vlkovi a vlčici, tak se náhle vlk dal do pohybu a začal se blížit ke mně. Přirozeně jsem byla v pozoru, ale nedávala jsem najevo ani sebemenší náznak strachu nebo nejistoty. Konec konců sebou jsem si jistá byla. I když teď, kdo ví. Cítila jsem se poněkud slabá, ale to bylo jistě jenom tou podivnou bouří a mým přesunem. Snad se to za pár hodin spraví. Doufala jsem a to jsem netušila, že to nebude jenom pár hodin, které bych napravila spánkem, ale spíš několik dnů, možná i týdnů, než se dostanu znovu do formy.
Vlk se zastavil kousek ode mne, spíš bokem, což naznačovalo, že možná nehodlá dělat potíže, ale nikdo nikdy neví, jak se situace změní během okamžiku. No pro tuto chvíli a tenhle okamžik se nezdálo, že by měl v plánu zaútočit. Nasála jsem do nozder jeho pach a důkladně četla veškerou řeč jeho těla. Všimla jsem si i toho zvláštního úsměvu. Úsměvu-úšklebku, něco mezi tím. Tenhle vlk si rád hraje s myslí druhých, řekla bych. Usoudila jsem si pro sebe a lehce přivřela oči.
Jen nepatrné pokývnutí hlavy v gestu zdvořilosti na jeho oslovení a pozdrav. "I já tě zdravím." oslovení jsem vynechala. Nejspíš by totiž vyznělo jako 'cizinče', ale kdo ví, jestli to nebylo naopak. On mohl být zdejší a já byla cizinkou na území, kde on pobýval.
Písek? Střihla jsem uchem. "Ah, tak, to ta bouře." Pohlédla jsem mu zpříma do očí. "Mohla bych znát místo, kde jsem se to objevila?" šla jsem rovnou na věc.

Příchod na Mois Gris

Poslední, co jsem si pamatovala, byla podivná písečná bouře. Na té by přirozeně nebylo vůbec nic zvláštního, kdyby se objevila na poušti, ale dost možná by i tam, kde původně patří, působila jako podivná a neobvyklá. To, co však tuto bouři dělalo zvláštní a zcela jinou, než-li písečné bouře obvykle bývaly, bylo hned několik věcí. Bouře nevznikla na poušti, ale v horách. Už to byla první známka, která by měla zvěři v jejím okolí nahánět strach. Koho by nevyděsil obrovský mrak hučící a valící se po svazích hor, pohlcující vše do neproniknutelného mračna písku a kamení, doprovázející tuto šou oslepujícími záblesky? Druhá odlišnost, kterou si mohl zvídavý tvor všimnout hned, jak bouři zaznamenal svým zrakem, pakliže měl schopnost vidět barvy, byly záblesky všelijakých barev. Záblesky, které by se také daly nazvat výbuchy. A hluk, který nebyl nijak neobvyklý, avšak působil na organismy se schopností myslet a pudem sebezáchovy tak, že jim tuhla krev v žilách, když zjistili, že se bouře valí přímo na ně, to byla třetí věc, která tuto bouři dělala výjimečnou. Zvuky byly hlasité a nebyly to hromy, nýbrž zvuky skutečně připomínaly lomoz, jako když se valí lavina, jako výbuchy plynu náhle uvolněného ze země.
A právě taková bouře pohltila mé tělo. Přirozeně jsem se snažila uniknout ji dříve, než mne dostihne, ale ta bouře, jako by se rozhodla, že mě dostane za každou cenu. Změnila-li jsem směr běhu, bouře jako by to vytušila a přizpůsobila se. Ani úkryt v jeskyni mi nepomohl, abych se bouři vyhnula. Právě tam se to stalo. Normální bouře by se převalila přes jeskyni a pokračovala by dál a do jeskyně by se dostalo sotva několik zrn písku, jenomže tady se nic takového nekonalo. Bouře vlezla, ano, skutečně to tak vypadalo, vlezla do jeskyně. Burácela, jiskřila a blýskala se hrozivými výbuchy barev a když už jsem si myslela, že není úniku a já tady a teď umřu, všechno to běsnění ustalo. Jiskření, zježená srst, pocit neznámého chvění, doslova jsem cítila, jak mi srstí projíždí podivná energie a pak... nic...
Otevřela jsem opatrně oči, to kdyby byly plné písku a hlíny, která tuhle bouři doprovázela. Ležela jsem na neznámé louce. Cítila jsem rašící studenou trávu na svém břiše. Cítila jsem její vůni. Ku podivu jsem neměla nos zalepený jemným prachem, jak by se dalo od bouře očekávat. Nebo ano? Zakašlala jsem, možná jenom ze zvyku a očekávání, že si tak vyčistím hrdlo a dýchací cesty. Zvedla jsem hlavu a konečně se rozhlédla.
"Kde to..." ...jsem? Kde byla jeskyně do níž jsem se ukryla? Jak jsem se dostala na louku? A co za louku to je? Rozlehlá louka táhnoucí se od neznámého pobřeží někam do dáli k jakési vysoké hoře. Olízla jsem si tlamu a pokusila jsem se vstát. Cítila jsem se trochu rozlámaná, ale kromě pár oděrek po kamenech, které mě zasáhly v bouři, jsem byla v pořádku. Otřepala jsem se a z kožichu tak dostala prach a písek, který má srst stačila pojmout při snaze uniknout té proradné bouři. Konec konců, zřejmě se mi to povedlo, ale rozhodně to nebylo mým přičiněním. Tím jsem si byla jista.
Při pohledu na prostranství louky jsem zaznamenala také přítomnost jiných vlků a nebyli daleko. Dost možná si mého příchodu - příletu - zjevení - nebo toho, jak jsem se tady objevila, mohli všinout. Cítila jsem paprsky slunce, jak mě hřály do zad, ale i vítr, který na téhle louce panoval díky podmínkám zdejšího prostředí. Přemýšlela jsem, zda za těmito vlky vyrazit, nebo se otočit na tlapách a zmizet. Ale kam, bych šla, když to tady vůbec neznám. V ten okamžik jsem si uvědomila, že já jsem tady, ale kde jsou Perrin a vlčata? Jsou v pořádku? Nepohltila je ta bouře také? V ten okamžik jsme nebyli spolu, protože já byla na protějším svahu. Přes bouři, která se zjevila z čista jasna, jsem je už neviděla. Viděli oni mě? Tyto otázky mi nejspíš zůstanou nějakou dobu nezodpovězené. Přinejmenším do té doby, než zjistím, co přesně se stalo a kde jsem se to objevila.
Střihla jsem ušima a nakonec jsem se rozhodla, že kdo se nezeptá, nic se nedozví. Ještě jednou jsem se otřepala, nahodila jsem klidný výraz, ačkoliv uvnitř sebe jsem byla lehce zpanikařená tím, co se stalo. Nechtěla jsem však dát najevo, že jsem vyděšená starostí o svou rodinu. Ano od dob, kdy jsem se stala matkou, jsem byla trošku jiná. Někdo by možná řekl utáhnutá, dospělejší, ale uvnitř jsem byla stále ta stará ohnivá Bryce.
Klidný výraz, hrdý postoj a hlavně, abych budila dojem, že jsem nad věcí, která mě ve skutečnosti obklíčila v jeskyni a vyflustla matka příroda ví kde. Jen lehce zcuchaná srst a sem tam kousek slídy a písku mohl napovědět, že nejsem zdejší. A možná mé zjevení, pokud ho vlci mohli spatřit.