Callid

Další charaktery

Magie

Základní element

Další elementy & magie

Vzácné magie

Speciální magie

Odznáčky

AKCE

POSTY

MIMOHERNÍ

DLOUHODOBÉ

SMEČKA

PARTNERSTVÍ

EVENTY

Popravčí
Callid je popravčí. Jeho nejvýraznější povahou vlastností je lhostejnost a krutá bezohlednost. Na nikom mu nezáleží. Od narození si k nikomu nevytvořil cestu a není na tomto světě proto, aby to někdy měnil. Pokud máte pocit, že mu na něčem záleží, pak je to jen jeho hra, snad i určitý druh manipulace. Nikdo v něm nikdy neprobudil nic hlubšího – je však loajální. Ne k sobě, ne k jednomu určitému vlkovi, ale ke smečce jako k celku. Celý život strávil v Ranimorském lese, dokud ho nevyhnali. To už o loajalitě něco vypovídá. Callid zabil svého otce, který býval alfou, ne však kvůli touze po moci, ale kvůli nenávisti,
kterou v něm vzbuzoval, a také kvůli tomu, že cítit vlčí krev v tlamě je pro něho něco téměř přirozeného. Na první pohled ve vás Callid nezanechá vůbec nic. Nesnaží se zaujmout, nesnaží se ani příliš mluvit. Pozoruje, poslouchá a čeká na útok. Je spíše nemluvný, ale má v sobě určité odhodlání, které se občas dere napovrch.
Nepoznal lásku, nepoznal přátelství, je zvyklý být sám, i přestože prožil život v obklopení vlků.

Anděl smrti
Callid je anděl smrti. Jediné, co v něm něco probouzí je krev, smrt, boj a utrpení. Nachází v tom temné uspokojení, které se nedá s ničím srovnávat. Je tichý, ale úderný, jeho rány jsou silnější a smrtelnější. Nikdy nenašel zalíbení v ničem jiném než ve smrti, pohozená mrtvá těla v něm však vzbuzují spíše odpor (pokud se tedy zrovna nejedná o večeři). Jediné, co kdy dělal, bylo zabíjení – ať už malých vlčat, nebo laní a zajíců. Sice nemá jedno oko, ale skvěle se naučil orientovat podle sluchu, čímž vynahrazuje své fyzické znevýhodnění.

Život
Dost často se cítí prázdný. Nikdy se nesnažil to změnit, nikdy neměl tu potřebu, už si ani nemyslí, že by se to někdy mělo změnit. Vyhovuje mu jeho život, vyhovuje mu i to, že je sám za sebe. Jen tak někomu by nepomohl, nechrání druhé, zvlášť ne, pokud by to mělo ohrozit jeho samotného.
Callid si váží jediné věci – a tou je přežití. Kvůli tomu udělá cokoliv. (Neznamená to, že by se snad vyhýbal soubojům – ne, většinu roztržek i tak vyřeší soubojem, ale on ví, že z něho vzejde vítězně).
Jeho magií je voda. Ta perfektně odpovídá jeho charakteru, ne kvůli tomu, že by byl snad Callid klidný jako hladina jezera, ale kvůli tomu, co vše se skrývá v hlubinách, kvůli tomu, jak smrtící dovede voda být. Možná nespaluje tak, jako oheň, ale nažene se vám do plic a udusí vás. Přesně takový je Callid.

PředeHra
Velké množství vlků v Ranimorském lese znamenalo velkou konkurenci, která vedla k tomu, že bylo čím dál těžší smečku uživit. Rozumného alfu by možná napadlo regulovat počet narozených vlčat, to by však musel Nix omezit i sám sebe, a tak přišel s docela jiným nápadem. Nix se rozhodl, že ze všech vlčat přežije jen to nejsilnější. A tak, rok za rokem, docházelo k brutálním soubojům na život a na smrt. Nikoho to neodradilo. Všem to připadalo jako příhodně dobrý nápad, který vyřeší jejich problémy – a vlci toužili všem ukázat, že právě jejich vlče je to nejsilnější.
Nazývali to Hrou. Byla to však Hra, která pro většinu vlků končila smrtí.

Callid se narodil v hluboké zimě. Z nebe se snášel sníh a jeho matka Nova přivedla na svět šest vlčat s vědomím, že přežije jen jediné, pokud vůbec. Rok předtím ztratila všechna vlčata.
Nova mezi nimi nedělala rozdíly, starala se o všechny drobné kuličky, přesto k nikomu z nich nepřilnula. Ne dokud si nebyla jistá, který z nich byl nejsilnější. V jejím loňském vrhu zahubil její partner, Nix, nejmladší dceru jen proto, že byla drobná a neduživá. Třetí vrh vypadal zdravě a silně a ona měla naději, že přežijí – alespoň dokud se nezahubí navzájem.
Callid nikdy neměl šanci být citlivou duší, začátek jeho života byl tvrdý stejně jako jeho zbytek. Jeho otec podporoval šarvátky mezi sourozenci od té chvíle, co se naučili chodit a běhat, protože výcvik byl důležitý. Nix byl alfou, a tak toužil po tom, aby se jeho syn (či dcera, ač to bylo velmi nepravděpodobné) stalo tím vlčetem, které Hry přežije. Už jednou se mu to podařilo, ač Astrion ze smečky nakonec odešel, a tak jeho pýcha měla hořkou pachuť. Před vlčaty o Astrionovi nikdy nepadlo ani slovo a Callid o svém bratrovi vlastě vůbec nic netušil.
Callid nebyl ničím výjimečný. Cítil jen bezbřehou lhostejnost, když se rval se svými sourozenci, když vrčel na své sestry, které byly menší a on neměl to srdce je napadnout. Možná nebyl tak bezcitný, to se však mělo změnit.
Nejvíce soupeřil s Cyprianem. Jeho bratr byl vždy trochu větší, vždy trochu lepší než on a Callid mu toužil dokázat, že by si neměl tak vyskakovat. Jednou se mu to skoro povedlo, zároveň však učinil z Cypriana svého nepřítele. Když ho Callid jednoho dne před zraky otce dovedl porazit a zesměšnit, Cyprian na něho vrčel, že ho ve Hrách zabije. Callid se mu smál. Vždyť to jediné, co udělal bylo, že Cyprianovi uskočil a on skončil hlavou ve stromě. Ta výhrůžka však nikdy nebyla zapomenuta.

Hry se vždy konaly v létě a všechna vlčata, která dosáhla jednoho roku se musela účastnit. Callid tak ve svých sedmi měsících spatřil smrt svých starších sourozenců. Už když byl Callid tak malý, říkal si, že zkrátka neměli dostatečnou vůli žít. Callid věděl, že nechtěl skončit jako jedno z těch krvácejících těl ze kterého v rudých pramenech uniká život a vsakuje se do hlíny.
Často na to myslel. Zvlášť smrt svého bratra Bastiana si vybavoval dokonale, protože byla zvlášť krutá. Hlavu mu skoro oddělili od těla, protože byl favoritem svých Her, a tak se ho skupinka vlků zbavila dříve, aby nebyl hrozbou.
Od té chvíle, co spatřil své první Hry, se Callid rozhodl, že to bude on, kdo bude žít.

Hra
Callidovou nejsilnější zbraní bylo jeho odhodlání. Byl přesvědčený, že dovede přežít, ač si byl vědom toho, že mezi odrostlými vlčaty nastane masakr. Jako vlče tomu přihlížel s hrůzou, ale snad protože to viděl, věděl, že očekávat milosrdenství od kohokoliv byla jen hloupá iluze.
Měl výhodu. Byl mu rok a půl, když se přiblížil den, kdy se Hry měly konat – mnozí z těch proti kterým měl stát byli mladší než on.
Už netrénovali, vlastně od jisté doby, kdy všichni chápali, k čemu se mezi nimi schyluje se nikdo nechtěl předvádět a každý trénoval sám. Nikdo neměl zájem o to odhalit své přednosti ani slabiny.

Hry se odehrávaly v údolí pod skalou, ze které smečka vlčata pozorovala – ne nutně neustále, zvlášť, když Hry trvaly příliš dlouho, ale dost často na to, aby před jejich zraky nebylo možné uniknout. Hry se občas nepříjemně protahovaly na celé dny, většina vlčat však zemřela hned první den – tak tomu bylo i v Callidových Hrách.

Osudného dne stanulo třicet mladých vlků pod skálou, na které Nix stál a hleděl na ně s neskrývaným zájmem. To on odpočítal začátek Her. S posledním číslem nastal zmatek a masakr.
Callid si dlouho myslel, že nejlepší bude prostě utéct, než se všichni vybijí, ale pohled jeho otce v něm probudil něco zrůdného, něco, co ho donutilo vrhnout se do toho zabíjení naplno.
Neví, kolik životů tehdy ukončil, ale bylo to poprvé a naposledy, co se cítil tak moc naživu.
Cítil krev ve své tlamě, cítil bolest a způsoboval bolest. V té chvíli nezáleželo na tom, jestli byl silnější, nebo rychlejší, bylo to štěstí a neštěstí, byla to vůle a odhodlání, kterého pohánělo k zabíjení a touha po dalším nádechu.
Byl jako popravčí.

Když to skončilo, kolem něho se povalovalo mnoho těl, potrhaných a zničených k nepoznání. Callid si je neprohlížel, ale cítil jejich krev a vnímal, jak jí země pod jeho nohama byla nasáklá.
Ještě nevyhrál.
Mnoho vlků moudře zmizelo mezi stromy. Když pochopili, že neměli proti Callidovi a dalším silnějším vlkům šanci, raději zmizeli a lízali si rány.
Kulhal a krvácel, ale bylo mu to jedno. Nezabíjel kvůli tomu, aby teď přestal. Stále na sobě cítil otcův pohled, když se vydával mezi stromy.
Zabil pár dalších, kteří se bránili, ale proti vlkovi, který byl odhodlaný žít neměli jedinou šanci.
Byl jako anděl smrti.

Nevěděl, kolik jich zbývalo. Nevěděl, kdo byl mrtvý a kdo ještě žil, ale nemohlo jich zbývat mnoho. Několik silnějších vlků tak jako on kráčelo lesem a vraždili ty slabší. Už se stmívalo, když se Callid střetl se svým bratrem. Cyprian na něj chvíli zíral, než se na něho vrhnul a Callid neváhal. Vracel svému bratrovi rány, uskakoval a znovu se k němu vracel, rval a trhal, krev byla všude.
To kvůli Cyprianovi přišel o oko. Nestihl uskočit, když ho bratr s obnaženými drápy praštil přes hlavu. Krev se mu řinula přes ránu, čenich, nos a tlamu, ale bylo mu to jedno. Chtěl žít. Chtěl žít a už na ničem jiném nezáleželo.
Sebral zbytky své síly. I on Cyprianovi uštědřil mnoho ran, a nakonec stačila už jen jedna.
Callid se vrhl proti němu a když ho srazil k zemi, prokousl mu tepnu na krku.
Zatímco jeho bratr krvácel a umíral, Callid se stal vítězem – nikdy se tak však skutečně necítil.

MeziHra
Callid vyhrál – netušil, že s bratrem zůstali jediní. Byl to zvláštní pocit, protože chybělo jen velmi málo k tomu, aby sám zemřel. Ztratil oko a mnoho krve, ale nakonec se vykřesal ze dna a stal se otcovou chloubou. Callidovi to bylo jedno. Prázdnota, kterou v sobě cítil byla všeobjímající a zničující. Nebyl si jistý, zda ho všechno to vraždění poznamenalo, ale i kdyby, nikdy by to nepřiznal. Slabost se nikdy neodpouštěla. A on nebyl slabý. Také se stal nejlepším lovcem své smečky.
Rok za rokem Callid přihlížel další smrti a dalšímu zmaru, ale bylo mu to lhostejné. Nikdo se proti tomuhle systému nevzbouřil, protože na tom nikomu nezáleželo. A byl přesně tak efektivní, jak si Nix myslel. Ten Nix, který hrdě kráčel lesem a každému vykládal o Callidovi, který nebyl smrtí, kterou způsobil nijak dotčen. Asi to byla pravda, ale život ve smečce ho nijak netěšil. Neměl partnerku, to však neznamenalo, že by se vyhýbal svodům vlčic, které toužily mít silné mladé. Vlastně ani nevěděl, jestli mezi mladými vlky, kteří kráčeli vstříc smrti nebylo nějaké jeho – a byl za to rád. Ne snad kvůli smrti, ani kvůli zklamání, ale kvůli tomu, že mu to vždy připadalo jako škoda nevyužitého potenciálu. Ti vlci, kteří zemřeli, jim mohli přinést mnoho užitku, místo toho tu všude leželi jejich kosti. Callid často myslel na Cypriana. Ale k čemu to bylo?
Svou magii objevil až po Hrách, nikdy jí však příliš nepoužíval, protože k tomu nikdy nenašel důvod. Možná ta chvíle ještě přijde.

DoHra
Callid tak žil roky. Nebyl to špatný život, ale začínal mít dost svého otce, který se ve smrti vyžíval, nikdy jí však nebyl dotčen. Po kom asi také byl tak lhostejný vůči tomu, co viděl a způsobil? Callid ho začal postupně nenávidět ani ne tak kvůli jeho zvráceným nápadům, ale kvůli tomu, že vedl smečku k záhubě, aniž by to byl schopný vidět. Ve svém zaslepení toužil jen po smrti, kterou nemusel způsobit on. Za celé ty roky z jeho vlčat zbyl jen jeho dávno ztracený bratr Astrion, jeho sestra Estria, která utekla ještě před Hrou, a naposledy vyhrál vlk jménem Frecallis, ale na toho Nix už ani nebyl hrdý. Už toužil jen po tom krveprolití, aniž by ho musel sám způsobit.
Callid toho měl dost. Už to nemohl snést. Jednoho dne se rozhodl, že to musí skončit. Sledoval otce, jak pozoruje malá vlčata a viděl v něm tu touhu po jejich krvi. Uvědomoval si, že i v něm je cosi zkaženého, ale loajalita k jeho smečce byla silnější než cokoliv jiného. Callid se rozhodl zabít svého otce.
Byla to jediná možnost, stačilo jen najít vhodnou příležitost a ta také během pátého roku Callidova života přišla. Otec před Hrami procházel údolím. Pro Callida nebylo těžké ho napadnout. Byl v tom nejlepším věku, zatímco otec byl starý – i tak se mu však svedl obdivuhodně bránit, Callid byl však nezastavitelný. Znovu měl v sobě tu chuť k životu, ne jen pustou prázdnotu, která se rozlévala v jeho duši. Adrenalin se mu rozléval tělem, a nakonec ho zastavila jen otcova otázka: „proč?“
Callid se zarazil. Bylo směšné mu odpovědět, že smrt nikdy nebyla odpovědí, když nad ním stál s jeho krví na zubech. Callid nebyl hrdina, nedělal to kvůli všeobecnému blahu, to nikdy nebyla jeho myšlenka. Svému otci neodpověděl, jen ho zabil. Bylo to nenávistí vůči otci, která ho celý život provázela – ta nakonec způsobila Nixův pád.
Nečekal obdiv, nečekal však ani to, že nikdo nebude chtít od Her upustit. Po smrti jeho otce, kterou přiznal ho ze smečky vyhnali. Jeho bratr Frecallis se ujmul vedení, protože Callid si zničil veškeré šance svou vlastní hloupostí. Hry pokračovaly, jen už bez Callida, který bloudil sám krajinou v naději, že najde nějaký smysl života.

Zajímavosti

- Má mnoho jizev, ty nejvýraznější jsou na hlavě, ale viditelné jsou i na nohách. Kvůli hustotě kožichu většina ostatních jizev není vidět, ale má je po celém těle
- Zcela mu chybí oko, špička pravého ucha a levé má také trochu ukousnuté
- Výška: 95 cm

Vlastnosti

Předměty