Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Řekla právě alfa členovi smečky že má zmizet? Dosti o Khanovi pochyboval. Možná nebyl úplně nejlepší, jeho ego ho jednoho dne zahubí a smečku převezme někdo, kdo v té hlavě bude aspoň něco jiného i mít. Netroufal si to ale říct nahlas, vždy se snažil si o jedincích myslet to nejlepší, to co prostě nebylo nějaké urážející, ale Khan mu moc možností nedával. V duchu nad jeho řečmi máchl packou, nehodlal to více řešit.
A pak se kochal u barev, ach, tento vlk si k sobě zasloužil nějakou slušnou druhou alfu, která rozhodně nebude tak naivní a namyšlená. Podíval se na nebe a nenápadně protočil okem. Tiché vyjádření svého vnitřního utrpení, jako by mu v přítomnosti Khana skomírali mozkové buňky. Co se týkalo vlčice, Khan potvrdil že tohle nejspíše nebude žádná mentální porucha, pouze byla naivní a stejně blbá. To si ovšem nedovoloval myslet na více než půl sekundy. Pak si i vyslechl jak je to s cizinci. Přikývl. Nutně po nich nepůjde, ale vyzvídat uměl dobře.

Bylo docela divné, že si podobná zvířata nenašla cestu do písečných ruin, ale zase na jednu stranu byl za to rád. Až jednoho dne smečka dostane mladé, nebude se mít o koho bát. Vlčata byla nevíce náchylná s postupu jedu tělem, hlavně kvůli jejich drobnému tělíčku a váze. Takový Khan se třeba nemusel bát. Ovšem jde o to, co by to bylo za tvora. Takový chřestýš měl jed dosti agresivní, ale muselo se jednat o určitý druh. To samé u štírů. Podíval se na něj a pokynul. "Jistě, pak vám ještě oznámím, kde jsem se usadil." Odpověděl mu. Nejlepší bude se stáhnout spíše do ústraní, aby měl nemocný klid a pohodu.
Podíval se na Peisiu, co nabídla color coding místnostní. Pokýval hlavou. "Souhlasím s tebou, klidně pomohu pak s výrobou misek." Odvětil jí s úsměvem. Nebyl zrovna špatný ve výrobě misek, dělal je sice z bahna, ale zpevnit bahno pískem ho napadlo již dávno, jen delší dobu se po poušti nepohyboval tak často a Garmadonie nebyla dost bohatá na písečné pláže, spíše oblázkové.
Khan ho chtěl poslat na lov s ní. Pokýval hlavou, po několikáté již po sté snad. Nevadilo mu jít lovit, přeci jen již dneska lovil se Stinou, jenže pak přišlo něco, co ho zaujalo mnohem více. Podíval se na Peisiu a usmál se. "Ano, díky moc za oznámení této místní flóry, chtěl jsem se pak jít setkat s nějakým jiným léčitelem a vyměnit si poznatky. Hlavně mi zajímají zdejší endemity. Věřím, že jich bude několik a tuk je skutečně dobou poznámkou. Hlavně se mi osvědčil tulení tuk, ale nikde jsem je zde neviděl. Nevím, zdali tu jsou." Řekl zase on. Bylo to něco super, že Havran se s ní podělil o takové znalosti, avšak Cerum půjde otravovat někoho jiného spíše. Někoho, kdo bude mít srdce otevřené.
A pak přiběhla ona, pohroma. Pro Ceruma byl tohle závažný psychický stav. Mlčky jí sledoval, každý její pohyb jako dravá šelma. Bude dále vyšilovat? Nakonec po vyslovení všech svých trápení se vydala zase zpět k Oáze. "Je tenhle její stav běžný?" Optal se nějak taktně na to, zdali je úplně na hlavu.

Ego měl slušné, ale kdo na těchto ostrovech neměl? Každý měl něco svého, co mohlo štvát ostatní. On si uvědomil, že u něj to byla ta ukecanost s dobrosrdečnosti, kombo které štvalo ne jednoho vlka. Podíval se na Khana, kývl na jeho slova. Až moc dobře rozuměl zadání. Nadále se rozpovídal o smečkovém úkrytu. Bylo to zajímavé, pohledem hledal něco kde by mohl být. Kde by se do něj mohl nacházet vstup, ale nic neviděl. Možná to bude chtít zase trochu tréningu. "Co štíři a jedovatí hadí? Troufnou si do úkrytu? Jinak rád bych si tam vybral jednu komůrku k sušení bylin." Pověděl Khanovi o svém plánu a podíval se na Peisiu kdyby chtěla mohla mu s jejich sběrem pak pomoci, ale ona bude mít dost práce s lovem. Mohla ulovit ty chrobáky s honosným názvem, ale ty dle jeho zkušenosti byli až moc tuzý a křupavý. Mluvil o tom, že tam jsou lávové kameny. Cerum přikyvoval hlavou a vstřebával informace. A pak se na něj vysílala další bomba, ve smečce byl pár? Počkat nemyslel si, že i oni jsou pár? Bad tím se však rozhodl mávnout packou, ovšem pomyslně tohle by si nedovolil za gesto. Poslední informace přijal s úsměvem. "Klidně ti pomohu svolat smečku, aspoň prohlédnu zdali se už někdo stihl zranit, či jsou na tom nějak psychicky špatně." Odvětil Cerum. Ihned se angažoval ve své roli léčitele.

Sledoval jeho výrazy během svého vyprávění, výrazy a grimasy v jeho obličeji mu prozrazovaly dosti. Nebyl nějak extra zainteresovaný, ale poslouchal. To jediné mu stačilo. Spokojené zabrnlání pod vousy. Když řekl léčitel, Cerum pokýval hlavou. Ano, byl léčitelem řadu let. Dost dlouho na to, aby si uvědomil že některé nelze zachránit. Viděl vlky již umírat na plnou škálu nemocí. Nejhorší byli zatím jen dvě, ale to si nechával pouze pro sebe. Když vyslovil ten pokus o vtip, lehce se zachechtal. "Ne, to opravdu ne. Naivita mi opustila řadu let zpět." Naivita v tomto ohledu. Naivní ohledně vlků byl furt, i když už několik vlků bral jako bezradné případy. Podíval se na Peisiu. A nakonec to přišlo. Podíval se na Khana a s pokorou se uklonil. "Děkuji ti, králi pouště." odpověděl mu. Takže pouštní smečka a post léčitelé. Pak celou dobu mlčel během toho, co hovořil se stanou. Ach, takže oba dva se nakonec dostali do smečky. Nedivil se tomu. Spokojeně se usmál. Akorát ty urážky si mohl odpustit, jednoho dne mu možná někdo rozbije čumák, ale zatím to neřešil. Pousmál se na něj. Tohle bude ještě něco.

Ach, Khan byl někdo jeho ego bude ještě velké sousto, avšak Cerum nesoudil. Věděl, že cokoli se dá zvládnout a ne každý je takový jako se na první pohled zdál. Ne každý je vždy ten, kterým se zdá. Ani i to nejmenší zrnko písku, jednou z něj může být cokoliv jiného. Ptal se ho na ty jeho schopnosti a Cerum se usmál. "Leč se nerad vychloubám, dlouhé roky jsem byl bojovníkem, jeden čas i elitní,. Také jsem k tomu jednu dobu dělal rádce alfě, moje úsudky jsou vždy čisté, neodsuzuji a také.. jednám ze svých zkušeností, které jsou dosti bohaté. Ale boje a rádcování jsem pověsil na hřebík, stal jsem se léčitel a vzdělal se tak v řadě psychických chorob a i fyzických, léčím jak duši tak tělo. Moje znalost bylin je až na flóru a endemity těchto ostrovů bohatá. Avšak běžné byliny zde jsou v hojném zastoupení. A mou výhodou je, že leč díky dlouhé srsti na krku vypadám jako huňatý vlk, tak je to jen iluze. Má srst je stavěná spíše do tepla, nikoli do zimy a mrazů." Představil své zkušenosti Cerum a také vysvětlil další výhody. Jeho kožich sice neuměl izolovat teplo, ale byl řidší a delší než u jiných vlků. Možná díky tomu jizvy na jeho obličeji byli tak výrazné. Ptal se ho na jméno. "Cerum." Odpověděl stroze, na jeho jménu nebylo nic honosného, neříkal si ani nijak. Khan dále svou pozornost věnoval Peisie. Zasloužila si ve smečce být stejně jako on.

Ach, všiml si pohledu kterým jej sjel. Znal tyhle typy pohledů, potýkal se s nimi furt. Nedal to na sobě však znát. "Ano, nikdy nevěřím na sto procent informacím, avšak po této smečce toužím již dlouho." Vysvětlil. Netroufal si říct, kde přesně v poušti smečka byla. Když se ptal proč by tomu mělo být, usmál se. "Věřím tomu prostě." A možná taky tomu, že mu o této smečce řeklo už pár vlků. Se zrzavým si čučeli do očí, proto byli tři centimetry ke Khanovo dobru neznatelné. Představil se mu jako Alfa. Cerum se lehce uklonil. "Měl bych tedy zájem o vstup do smečky, velectěný pouštní králi. Mohu vám za to nabídnout své schopnosti." S tím už přicházela vlčí srna. Zavrtěl nadšeně ocasem. "Zdravím. Naše cesty se zase setkávají." Pravil k ní s úsměvem. Svou pozornost však otočil zase na Khana. Měl snad léčitele? Avšak mohl mu při nejhorším nabídnout i více. Jen se nesměl nechat zmást jeho postižením. I vlci bez očí by měli mít svá práva, to však Cerum netušil jaký je Khan občas hlupák a egoista.

(--- Poušť
A tak se plahočil pouští, tou kterou mnoho vlků nenávidělo kvůli vedru. On zase na rozdíl od nich nenáviděl zimu. Jeho kožíšek nebyl vůbec stavěný do zimy, nýbrž spíše do tepla, které ho nyní uklidňovalo a hlaholilo. Užíval si, že se mu konečně kosti prohřávali. I když v noci poušť nebyla natolik teplá, spíše ledové teploty v ní panovali, avšak tato teplota pomalu se navyšovala čím více se blížilo ráno.
Všiml si vlka, vypadal sebevědomě jako místní. Pomalu k němu přišel a pokynul hlavou. "Zdravím, vážený pane." Podzravil ho mile s úsměvem. Jak mu slušnost radila. Netušil, že to je zrovna on, král pouště. "Rád bych se stal členem smečky, která by se zde měla nacházet. Mám o ní velmi velká zájem, netušil byste prosím, kde by se mohl její velectěný vůdce nacházet?" Zeptal se ho Cerum udržující si na tváři jeho úsměv. Působil mile, nikdy ne děsivě. Stranu bez oka však natáčel spíše od vlka. Ze síly zvyku.

Nakonec usnul. Schoulený v klubku někde kdesi uprostřed poušti uvědomující si veškerá nebezpečí. Jakýkoliv štír nebo had mohl přijít, ušknout ho a on by tu umíral na otravu jedem. Přeci jen se tohle v pouštích stávalo docela často. Zastřihal uchem, něco jej přeci jen vyrušilo ze spánku. Malý pavouček si to štrádoval přes jeho čumák. Odfrkl si a pomalu se začal probírat ze říše spánku.
Zívl si a protáhl se. Stagnoval tu již dost dlouho, pořád čekal zdali se tu někdo neobjeví, ale asi v téhle velké a rozsáhlé poušti byl na kilometry sám. Pomalu se tedy vydal směrem, kterým ho lákal čumák. Byl vždy takto odvážný? Ne, nikdy se moc nearanžoval v tom, aby se nechal sežrat. Tady ho kdokoliv mohl napadnout a on by ani nestihl cokoliv říct. Co by na to řekla Stina? Viděla v něm vlka plného zkušeností. Proto možná Cerum opatrně za svitu hvězd našlapoval. Blížilo se ráno. Podíval se na hvězdy a rozhodl se, že bude následovat polárku. Nic lepšího teď dělat nemohl. Než jen následovat něco co znal.
---) Oáza

(-- Kvetoucí louka
Úsměv na tvář se mu vrátil v moment, co se travnatá plocha začínala měnit v písek. Postupně tuto cestu následoval, až se před ním otevřela poušť. V jeho očích oku mu zajistkřilo. Tohle byla ta poušť kterou celou dobu hledal. Dorazil sem už někdo koho znal? Podíval se po svém okolí. Nikdo nikde, nebo jejich kožíšky až moc splývali s temnou nocí, která je provázela. I přes svit hvězd nebyla poušť dostatečně osvětlená. "Tak jsem tady.. nevěřím tomu. Celou dobu jsem to tu jen a jen míjel." Povzdechl si. Eleanor by byla ráda, že konečně našel snad svůj budoucí domov. Sklonil hlavu a stáhl uši. Po tváři mu stekla slza. Ostatním dává rady a přitom.. mu chybí. Obě dvě. Ale pro ně to dokáže. Pro ně se do téhle smečky dostane na svou vysněnou pozici. Nebylo třeba o sobě pochybovat. Byl to vlk se silným životním příběhem, co měl co nabídnout.

(-- Hraniční pohoří
A tak šel tu samou cestu zpět sám. Kupodivu se mu ještě nepovedlo rozsekat se o nejbližší kamínek, ale ne, tak špatně na tom zatím nebyl. Podíval se za sebe. Tam někde si teď Stina naplňuje svůj osud. A stejně jak ona mu řekla, jeho čekala jiná cesta. Navíc jak řekla, mohl se kdykoliv stavit pod horami a zavýt. Další ztracená duše, které pomohl. Naplnilo ho to takovým příjemným vnitřním klidem, ale věděl že teď byl čas na něm. Raději proto přidal do kroku. Díval se na květiny, které zde rostli. Většinu poznával, ty co nepoznával usuzoval za zdejší endemit, bude si muset odchytit nějakého místního léčitele a pobavit se s ním o zdejší fauně a flóře. Docela ho to zajímalo, rozhodně rumněnka byla zdejším endemitem na sto procent.
Pomalu se vydal směrem, odkud cítil podivný pach. Dost možná.. ho tam něco táhlo. Že by osud? Ale rozhodně, pokud mu tam dovolí býti léčitelem, přidá se tam. Když ne. Co by mohl dělat vlk jako on? Obránce? Nějaký čas určitě. Ale kdo by chtěl slepce jako obránce. Odfrkl si a raději nad tím dále nepřemýšlel. Vydal se dál.
--) Poušť

A tak přišlo to, čeho se nejvíce bál. Nenáviděl loučení, přišlo mu to smutné a prostě.. celkově mu vadilo opouštět ty se kterými si rozuměl, ale zase Stina měla svou část příběhu, kterou musela prozkoumat. Vítr si hrál lehce s jeho srstí, sice byla dlouhá, ale prostě neměla tolik podsat, spíše jednu a více ne. Podíval se na Stinu, která ho vedla. Nejspíše instinkt, kterého se z bitvy blbě zbavovalo. Nechtěl jí to mít za zlé, ale připadal si ještě hůře. Nechával to být, musel. Proto jen šel, ni neříkal. Když pravila, že někdo měl drama rád, usmál se. Měla pravdu, nějaký blázen se tu jistě najde.
Nakonec se přeci jen dostali až na to jejich místo. Cerum se zadíval na hranice smečky. Nechtěla ho tahat ještě dál a on to chápal, nemohl si jen tak lézt na území smečky, když o ní neměl zájem. "Ach, jestli tedy chceš, ale neměl bych problém tě dovést ještě dál." Oznámil jí, ale nakonec to nechal být. Nemělo cenu jí k něčemu nutit, tohle byl její osud a musela ho objevit ona sama. On měl svůj osud v poušti, kam by se měl co nejrychleji dostat. Podíval se na Stinu naposledy. "Pak se za mnou nezapomeň zastavit a vyprávět mi o tom jaké to bylo." Mrkl na ní pobaveně. Leč jedním okem to nemělo takový efekt. S tím se zase otočil. "A nezapomínej, vždy za svým srdcem." To byla poslední slova než se rozhodl ladně sejít dolů. I přes svou poloslepost to byl pořád někdo, jehož tělo pod chlupy bylo atletické. Až na větší pupek, co mu začínal ke stáří růst.
--) Kvetoucí louka

(--- Kvetoucí louka
Stina nebyla rozhodně někoho, koho chtěl vidět proti sebe. Možná proto, kdyby jednoho dne padla smečka v poušti pod packou té smečky v horách by neměl problém se přidat do hor, ale.. ugh, špatné studené počasí ho lehce demotivovalo. Neměl ani náladu se tam více zdržovat, natožto se tam přidávat ke smečce. Jeho kosti a srdce by se zřejmě změnili v led přidat se tam. Pronesla, že by bylo nebezpečné mít ho za nepřítele. Usmál se na ní. "Raději jsem, když mne ostatní mají za přítele." Odvětil jí. "Je to.. příjemnější. Vyhneš se tím dramatům." Odvětil pobaveně jako dodatek. Neměl nikdy rád ty nesmyslná dramata o něčem, co se v klidném tónu dalo vyřešit během jednoho posezení. Přišlo mu to až moc přitažené za vlasy. Stejně jako mu dříve přišla ta válka.
Znělo to, jako kdyby si Stina moc nevěřila. Podíval se na ní a zamlaskal. "Věř tomu trochu. Rozhodně to nebude tak špatný." Snažil se do ní vehnat špetku té víry.

Ach, možná přeci jen se setkali dva dost odlišné typy, ale přesto si jeho pomoci vážila. Dost vlků tahle slova neuměla vyslovit, ať už díky pýše, kterou cítili ve svém srdci nebo kvůli tomu, že je to nikdo nenaučil, a i přes tyhle nevychovance se rozhodl Cerum dále pomáhat. Přeci jen i to děkuji bylo jen nějaké slovo a někteří byli němí v tomhle světě. Varovala ho, že by měl být cestou z hor opatrný. Zasmál se. "Neboj se, je to sice pár let, ale dokonce jsem z hor i někoho shazoval do řeky. Vím jak se v nich pohybovat, ale.. bojím se. Můj odhad už není tak přesný jako býval." Podotkl. Byla to pravda. Jeho vize byla lehce ubraná o půlku a svou hlavu vždy do těch mrtvých úhlů musel natáčet. Jeden by si ani neuvědomil kolik jich je. Až později poznal, že vykrýt je všechny bude něco, co se snad už během svého života nenaučí. NEbo spíše jednou za pár let jo.
Pousmál se, docela to sedělo. On nenáviděl zimu a ona zase teplo. "Nejvíce pravděpodobně, neplánuji jí nějak více opouštět a chodit daleko. Když by mě byla potřeba jako léčitele." Nebo mu to sebere někdo jiný. To by mu docela dost vadilo. Někdo se ale na těchto ostrovech najde, co by přijal do smečky druhého léčitele. Někdo jistě. Pokýval. "Děkuji. Doufám že i ty najdeš něco po čem tvé srdce touží." Také se podíval na hory. Hah, to zase bude pakárna se po nich pohybovat.
---) Hraniční pohoří

(--- Začarovaný les
Podíval se na ní. Šli v tichosti. Nikdo nic moc neříkal, asi z důvodu, že nebylo moc co. Rozhodl se nakonec prolomit ticho on. Stina by to nejspíše neudělala, i kdyby měla důvodu. Nepřipadala mu moc výřečná, i když se jí snažil rozmluvit. "Akorát tě asi doprovodím k hranicím a zase zmizím. Můj kožich není stavěný do krutých mrazů ani to těch lehčích, vždy rychle prochladnu a navíc si nemyslím, že by můj hendikep byl v horách něčemu prospěšný." Dodal nakonec. Doufal, že nečekala že by se tam s ní hnal za zimou. Nenáviděl zimu, nebo spíše nenáviděl, když mu ze zimy začal téct čenich a on se neuměl účinně této chladové rýmy zbavit. Většina bylinek na tohle nefungovala, jelikož to nebyla běžná rýma. "Navíc jsem si vyhlédl jako svůj cíl smečku v poušti." Dodal nakonec a sklopil hlavu. Měl prostě své cíle, jen tam nikdy nedošel. Doufal, že to Stina bude chápat. Pro ní život byli hory, pro něj teplo a klid. Navíc někde, kde se nemusel stydět za svůj hendikep a bude moc si své oko převazovat palmovými listy, aby na něj nikdo neviděl. Ta díra v obličeji musela děsit ne jednoho vlka. "Navíc.. palmové listy tu díru hezky zakryjí." Dodal ještě nakonec pobaveně.

Zavrtěl hlavou. Nechápal to. pak rovnou mohl dělat terapeuta podobným jako byla ona. Jasně, chápal že každá smečka má něco svého, co ta jiná nemá, ale zrovna tohle? Mlaskl. Avšak nedosuzoval to, prostě to jen těžce chápal. Vzhledem k tomu, kolik traumat při tom vznikalo. "Když to říkáš, já mám zkušenosti s tou druhou stranou. Zničené vlčice se zničeným sebevědomým, co se pak neberou vážně. Berou se jako majetek. Nikdo by se neměl brát jako majetek. Ale neodsuzuji to i přes to, co jsem od nich slyšel." Brala se vůbec Sterrla jako bojovnice? Nikdy se s ní o tom přímo nebavil, ale působila vždy jako ten typ vlčice, co po sobě nenechá šlapat a je i snad více dominatní než samec. Té to na rozdíl od jiných nevadilo. "No každopádně, budu vždy k nalezení na ostrovech pro případné psychologické rozbory." Dodal nakonec. Když bude potřebovat, on zde jistě někde bude. Nejspíše v poušti, kam chtěl již delší dobu. Ale to jí nehodlal říkat dokud se tak skutečně nestane.
Znala na sobě znát že jí docela mrzí to, že ho nikdo neviděl. Povzdechl si. "Ale nikdo není ztracen věčně, on se jistě objeví. Možná ho objevíme i my.
Leckdy Alfa nechodí na toulky po okolí, aby on propagoval svojí smečku. To mají dělat členové." Uklidnil jí. Rozhodně se tam někde bude schovávat. Přeci jen kdo kdy slyšel o Alfovi, který se vyloženě producíroval mezi vlky mimo území? Nikdy se to moc nedělo a pochyboval o tom, že zrovna tenhle to změní. Navíc nemohl jí rovnou říct, ať to vzdá a jde hledat jinam, takový on nebyl.
Lov se jim rozhodně podařil lépe. Čekal až sní ona polovinu své kořisti a pak se najedl on. Potřeboval to. Konečně ho žaludek tolik nebolel a cítil, že kdyby jedl víc, rozhodně by se začal ozývat. Bylo by mu ještě více zle než teď. Podíval se na Stinu a také si olízl čenich a čumák od krve. Prosila jej o eskort. Přikýlv. Neměl problém jí někam zavést. Rozhodl se tedy vydat se tím směrem ihned, přeci jen nebylo moc na co čekat.
--) Kvetoucí louka