Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nechápala, no nevadí. Olízl si pysky. Zadíval se jí do rudých očí a pak si odfrkl. "Přidělené vztahy. Chápu je, zachování linie, avšak kde je láska? Nikdy jsem na to moc nebyl." Přiznal on. Leč se setkal s tím u Taylora. Avšak on se do té vlčice zamiloval. Bylo to docela dynamické je sledovat. "Ale respektuji to." Dodal nakonec. Nikdy proti tomu neměl nic moc co říct. Pokud se z respektu nakonec stala láska a nebyl to nechutně toxický vztah jen za úkolem plození dětí, tak problém neměl.
Když se ho ptala na vůdce smeček, napadlo ho, že bude chtít slyšet hlavně vůdce té jedné. Té v těch horách. "Ach, Stino, rovnou ti řeknu, že toho Alfu v horách nikdo dlouho neviděl, ale pokud chceš, doprovodím tě tam." Pravil a pak následoval lov.
Všímal si jak se Stina jala role nahánějícího. Bude nadšena z toho co on dokáže? Nebyl na tom o nic líp než ona. Přesto, když se vyřítila z porostu na nic nečekal. Skočil po své kořisti ladně, na svou více méně zavalitou postavu. Zakousl se zajíci přímo do týlu. Krev mu vytryskla do tlamy. Užíval si její železitou chuť. Opatrně pustil nehybné tělo. "Šlo to lépe než jsem čekal. Najez se první." Pobídl jí a postrčil čenichem zajíce blíže k ní.

Vypadalo to, že možná vyvolal nějakou myšlenku uvnitř ní, ale také uvnitř sebe. Vyprávěl svůj příběh a ona poslouchala a nakonec se s ním podělila o to, že netušila co vlastně znamená pojem milovaná partnerka. Povzdechl si. Jak jí to jen vysvětlit? "Ach, nebohé dítě. Vychováno k boji a nic jiného neznáš." Začal Cerum. Volil svá slova co nejlépe poté. "Láska je něco, co ti dodá pocity nezvyklé. Víš jak se cítíš když bojuješ? Jak ti srdce buší o sto šest, na své tváří máš úsměv a i přes bolest jdeš dál? Podobně jde cítit i láska, akorát s vědomím, že ať už se cokoliv stane, tak nikdy nebudeš sám. Když se rozpadne, bolí více než nejvážnější rána." Vysvětlil nakonec lásku na konceptu, kterému mohla rozumět. Na něčem co jí bylo blízké. Na něčem na co si mohla vzpomenout a pocítit emoce z toho.
Když se vlčice pokusila o úsměv, byl rád. Jeho cesta se začínala pomalu zase dávat do pohybu. On už dávno nebyl bojovníkem, ale byl léčitelem a rádcem, někým kdo vlky vyslechl a zase je uvedl na svou cestu. Pokyvoval hlavu a nechával jí se vypovídat. V hlavě zpracovával její slova. Byla celým srdcem bojovnice, někdo kdo nesnesl stereotypizaci samic. Připomínala mu Kie. Docela dost. Možná i Eleanor, ale ta vždy byla vlčicí z vyšších vrstev. Když si uvědomila, po čem její srdce touží, usmál se. "Smeček tu je dosti, jedna v lese na spodním ostrově, jedna v tom zlatém lese, který byl ze zátoky vidět. Jedna v horách a druhá v poušti. Jsou tu čtyři, jejich názvy nevím, protože jsem rovnou pátral po té v poušti, ale.. myslím, že tobě spíše sednou ty hory. A vzhledem k tomu, že v těch kde jsem už byl nebylo po smečce ani stopy, tak typuji, že to budou ty tam v dáli." Cerum nebyl tupec. Uměl si dát dva a dva dohromady, to že on nechával za sebe bojovat jiné neznamenalo, že se neuměl bránit a neuměl používat svůj mozek. On prostě svou válečnost pověsil na hřebík.
Přikrčil se více, vnímal jakékoliv šustění. Nakonec hlavou prudce otočil v jednom směru. Vypadalo to, že tam bylo nějaké těžší zvíře než veverka, kterých tu také bylo požehnaně. Pohledem naznačil vlčici, že tohle bude nejspíše jejich cíl. Nechal to ale posoudit i jí.

Drcla do něj bokem a pak pravila něco, na co se Cerum uchechtl. "Kdyby zjistili ten příběh proč to oko nemám, jistě by se zdráhali. Před lety.. byl jsem v pořádné válce. Po mém boku stála má milovaná partnerka, ale něco jí měnilo. A tak během bitvy, když byla zahnaná nepřáteli do kouta se to konečně stalo. Přiběhl jsem pozdě a to monstrum ve které se proměnila mi seklo po obličeji. Nebyl jsem schopný jí ublížit, věděl jsem, že někde uvnitř je to stejná vlčice jako před tím incidentem." Přiznal se. Aspoň o to oko přišel během bitvy. Nebyl to nějaký blbý incident, ale starost a bolest postavit se své milované. Pomalu společně postupovali hlouběji do lesa a Cerum mlčel. Tohle bylo něco co vyvolalo dávné city. Nakonec se dozvěděl, že i ona ztratila někoho pro koho bojovala. Opatrně do ní drcl i on. "Na tohle znám super čaj. Až dobojujeme, tak se můžu podívat po bylinkách. Ale zatím věř, že takových je nás více. Mnoho bloudí jako ty a mnoho si najde něco, co je uklidní, jako já. Našel jsem si bylinky a čaje. V moment, kdy mě byla potřeba. Nebyl dostatek léčitelů a tak jsem se rozhodl deprese a strádání zahodit stranou a vydat se léčit mé zraněné spolubojovníky." S tím se jal do větření. Hledal nějaké stopy, hledal cokoliv co by jim mohlo říct, že jsou tu králíci. Možná víc ani nemohli lovit. Netušil jak na tom byli společně silově dohromady, ale možná jim postačí nějaký postarší. Mladého v celé síle asi nechytí.

Jméno vlka: Cerum
Glow up: Kožíšek/přívěsek
Preference: Naturální, na přívěsek to oko zakrýt (cítí se ohledně něj nejistý)
Nechci: Nepřirozené barvy, nechat zjevit oko.

Jméno vlka: Merlin
Glow up; Kožíšek, přívěsky
Preference: žádné
Nechci: Vlasy na ni

Jméno vlka: Taylor
Glow up: Kožíšek/přívěsky
Preference: Žádné
Nechci: Odstranění pláště

(---Tichá zátoka
Tuna otázek a pouze ten kdo uvěří je dostane zodpovězené. Chápal, že vlčice nejspíše neměla žádnou víru v božstvo, přeci jen. Ale každý i po chvilce tady začal chápat, že tahle krajina je jich plná. Jsou v každém nádechu. Nebo spíše každý nádech řídí. On si už na to zvykl, na to se tu dělo až moc podivných věcí, aby se to dalo ignorovat. Dávání slunce na oblohu bylo ale zatím to největší co zde zažil. Nejspíše to ale zase brzy něco troufne. Ani netušil co si za tohle zasloužil, necítil se silnější, možná unavenější. Podíval se na vlčici, vypadalo to, že se snažila být s ním uvolněnější, také aby ne. Nebyl hrozbou, kdyby byl, nešel by pomáhat. Poděkovala. Mile se zase na ní usmál. Jak se to říká, když je na vás někdo zlý, ubijte ho milostí. Tak to hodlal praktikovat i on, akorát že ona nebyla zlá. Přesto si tuhle, možná až přehnanou milost zasloužila.
Nakonec řekla něco, co ho donutilo sklopit hlavu. "Mnoho jsem si toho prožil, to je pravda. Někdy si přeji, abych svého boje nezanechal nikdy, ale kdo by chtěl vojáka bez oka?" Zeptal se pobaveně. Nebral svou kondici zase tak špatně. Kráčel klidně, jako kdyby se nic nedělo. Nepospíchali. "Navíc už nemám pro koho bojovat." Dodal pak více tiše, krutou pravdu kterou si nikdy nechtěl přiznat.

Podíval se na ní překvapeně. Docela ho zajímala minulost téhle vlčí slečny, když se nemohla ani uvolnit, když Cerum rozhodně nevykazoval žádné známky toho, že by byl nějak nebezpečný. Jevil se jako beránek, teda ne úplně. Jevil se spíše jako kůzle. Ne to taky nebylo přesné. Jevil se jako ten naivní trouba, leč naivita to rozhodně nebyla. Kdyby vlčice jakkoliv naznačila, že se bude chystat k útoku nikoli defenzívě, postavil by se rychle do útoku i on. Nebyl zase tak hloupý, spíš ho to za ty roky už přestalo bavit a tak si začal hrát na nevinného staršího vlka, který se zajímal jen o bylinky. Možná díky své minulosti dokázal tak klidně stát, i když na něj někdo vrčel. Usmál se na vlčici.
Ptala se, proč se jí magie rozhodla zachránit před smrtí. "Nebyl tvůj čas." Odvětil pouze slova, která mohla mít několik významů. Vypadalo, že i ona ztratila svou cestu životem. Povzdechl si a zavrtěl hlavou. "Ztratit cestu je to nejhorší, co se v životě vlka může udát. Dobrá tedy, ukážu ti okolí a ulovím s tebou něco, možná během toho přijdou další otázky." Odvětil nakonec on. Mohl využít vysílení vlčice kdykoliv, ale on jí místo toho nabídl pomoc. Poklidně se zase usmál. Čišel z něj takový vnitřní klid. Jako kdyby nikdy mu život nic neudělal. Jako kdyby s ním nevymetl prach před úkrytem a nerozstříštil jeho sny. Jako kdyby mu nevzal už dvě co miloval.
Ona se představila jako bojovnice. Cerum se uchechtl. "Jsou to roky, co jsem byl i já bojovníkem. Nyní však můžu říct, že nejsem více než jen stará ozvěna války a léčitel mnohých. A je to i dávno, co jsem byl osobním rádcem alfy." Pověděl jí na oplátku on. Vypadal jako starý bojovník? Jeho srst rozhodně působila staře a i pohled v jeho očích, i když byl v takových středních letech. Rozhlédl se a analyzoval své okolí. Vybíral pečlivě, kde by bylo nejlepší něco ulovit. Vybral to, nebylo to zase tak těžké. "Následuj mne tedy." Dodal.
---) Začarovaný les

Zavzpomínal jaké to bylo když se tu ocitl on. Nevyplavilo ho moře, ale objevil se tu. Dodnes si to prostě vysvětloval tím, že ho tu někdo, něco či cokoliv potřebuje. Nebo prostě že to nemůže být taková náhoda. Život není jen náhoda, ale něco ho řídí. Do dnešního dne v bohy byl skeptický, hlavně kvůli té válce co prožil a po té co se stalo Kierannie, jeho první partnerce, ale teď tak nějak začínal věřit v to, že existují. Proč by se tu dnes odehrálo jinak to co se odehrálo? Ještě to mohl svalit na různé dimenze, ale tomu věřil spíše Jayce.
Sledoval jak se vlčice rovná, různě přešlapuje aby navozovala jiné dojmy. On to neudělal, spíše působil tak uvolněně a otevřeně jak jen mohl. Byl to místní čajový strýček, který se postará o každou ztracenou duši, co jeho pomoc přijme. Povzdechl si tiše, hodně tiše. Vzpomínka na Kierannie vyvolala pocity, co už snad nikdy nechtěl cítit, hlavně poté co i Eleanor zmizela. Neměl na vlčice štěstí, neměl štěstí na lásku a bylo mu to už jedno. Prostě nebude milovat do konce svého života. Podíval se na vlčici, když položila svou otázku. "Mnozí vlci se tu objeví jen tak. Já jsem se tu objevil během své cesty za bylinami. Je dost možné, že je tu něco, proč tu jsi i ty. Někdo." Jeho hlas byl jemný, bez náznaku špatných emocí. "Avšak mnohé to přemístí kousek odsud do moře, podobně jako tebe, že? Žádná magie nikdy není přesná. Avšak nyní si tady." Zadíval se do jejích očí, aby mohl vyčíst element, který vlčice měla. "Má tvé srdce ještě nějaké otázky? Případně bych tě mohl doprovodit někam." Ne jako nepřítel, Cerum zabíjel dávno a krev na jeho packách už byla smyta počtem vlků, které před ní zachránil. "Mohl bych však vědět své jméno? To moje zní Cerum." Představil se nakonec.

Cizinka vypadala mírně vyjukaně, ale to nejspíše každý kdo má to štěstí se ocitnout tady na těchto ostrovech. Nepřál to zrovna nikomu, navíc ještě když na vás vybafne Cerum. Ten nejvíce nápomocný vlk, že i kdyby mu někdo zabodl kudlu do zad, tak mu ještě poděkuje. Vlčice i po vyslovení svého pozdravu působila zmateně. "Mois je název těchto ostrovů, co jsem tak odtušil. Jinak pokud tě cokoliv zajímá ptej se." Uměl být jedině nápomocná osina v zadku. Nikdy se nenaučil, že by se s ním vlci nemuseli úplně jako chtít bavit. Dost možná vlčice litoval. Někde v duchu, neuvědomujíce si to pořádně ve své hlavě. Podíval se na Peisiu, ta měla nejspíše dost starostí se Zeiranem, teda Havranem. "To co zde vidíš není běžný stav. Tohle byla práce bohů." Dodal nakonec, aby jí absolutně nepřivodil šok. Tohle se tu každý den nedělo. Jasně, bylo tu nebezpečí, ale teď ho bylo nějak víc. Nelíbilo se mu to. Zase bude zraněných, ale on jim rád pomůže. Stejně jako těm nemocným.

Tenhle pocit neuměl popsat. Tlak byl silnější než když se vrhal po té kryse. Zježila se mu dokonce i pírka, ale na konci dne bylo zase na obloze a zářilo. On měl co dělat, aby mu to nevypálilo sítnici v oku. V tom jediném použitelném oku, které mu ještě zůstalo. Byl na sebe pyšný. Odvrátil se, aby mu to nevypálilo oči doopravdy a pak se rychle vrhl dolů. Viděl tam vlčici, co se vyplavovala z moře. Opatrně kličkoval směrem dolů za ní. Spokojeně využíval ještě své tělo dokud si ho zase raději nevymění na to vlčí. Spokojený byl ale sám se sebou. Tohle mu jen tak nikdo neuvěří.
Přistál kousek od vlčice a nechal své tělo zase proměnit zpět do toho vlčího. Bylo to jako kdyby to dělal každý den a celý den. Pomalu dokráčel ten zbytek k ní už jako vlk a usmál se. "Zdravím, vítej na Moisu. Jsi v pořádku?" Zeptal se jí jako první druhý, Peisia byla rychlejší. Vlčice vypadala však líp než všichni, co tu prožívali bitvu o slunce.

Bylo to intenzivní, jeden by si i snad nadával, kam se to dostal. Cerum však všechno bral sportovně. Dle jeho ideologie se všechno dělo, protože to mělo nějaký důvod. Důvod tohohle nevěděl, ale domýšlel si, že někdo prostě urazil bohy a ty prostě se jim pomstili takhle. No a co. Aspoň tu byli oni, pětice zachránců, tedy teďkon čtveřice, co se odhodlaně jali zachraňovat jejich svět. Sledoval jak se z totemů skládá slunce a pak přišla ta vize. Ihned mu bylo jasné, stejně jako jeho zlatavé kolegyni, co má se zmiňovaným ukradeným sluncem dělat. Pokynul na Morpheuse a Peisiu, byli jejich jediná naděje v tom tento úkol splnit a pak letěl za Mireldis, která jej volala na pomoc.
Uchopil do svých pařátů slunce a zadíval se na jejich cíl. Portál ze kterého šli blesky s hromy. Cerum se zhluboka nadechl a kývl na svou kolegyni že může. Mocně zamáchal křídly a dal se do pohybu. "Máme možnost komunikovat, takže bych jí rád využil. Hlavně ke změně směrů, aby jeden neletěl doprava a druhý doleva." Dodal nakonec lehce zadýchaně.

Tak nějak poletoval v okolí Morpheuse, kterého tu nechtěl nechávat samotného. Ale přeci jen v téhle podobě nebyl tak dobrým bojovníkem, navíc když ve svých pařátech pořádně třímal totem. Křečovitě. Až se bál, že by do něj mohl udělat nějaké rýhy. Avšak, když Morpheus začal mít také své problémy. Rozhodl se i přes nepohodu této podoby zakročit. Ne že by si s odvracením duchů nevedl dobře, ale přeci jen každému se někdy hodila pomocná tlapa. Nemusel se za tohle stydět, i když měl sílu za dva. Prostě měl slepé body.
Proto nalétl do prvního, který se snažil proplížit zezadu. Svými křídly na něj máchal a spíše působil jako dobrý větrák než bojovník. Zamručel nespokojeně, když viděl, že tohle tělo je spíše k prdu než užitku. Ale totem se mu podařil získat dobře. Koutkem oka se koukl na Mir, zda se jí dařilo podobně dobře néli líp. Všiml si, že se pustila rovnou do záchrany dvou totemů. Fandil jí. On tu odrážel spolu s Morpheusem přízraky.

Bylo to až moc napínavé. On se vrhal pro totem, který byl jeho hlavním cílem. Vrhl se na krysu jak to sovy dělají a poslední chvíle letěl svými pařáty napřed, aby tu mršku přirazil k zemi. Povedlo se mu to a ta mrcha se zapištěním na ní skončila. Ovšem, že pustila ze své tlamičky ten totem. Zadíval se na ní. Svým ostrým zobákem se jal do odtržení její hlavy. Byl přeci jen sova, která tohle dělala běžně. Následně krysu zkonzumoval, jestli mu bude blbě netuší, ale opravdu přísahal, že ta krysa vypadala zcela normálně, chutnala normálně a on tím získal totem. Hrdě se vypjal a uchopil ho do svých pařátů. Vznesl se i s ním a kontroloval jak se udála situace. Vypadalo to, že Peisia byla zachráněna. Oddechl si a vydal se za nimi.
Poletoval v jejich okolí a sledoval, co by ještě mohl zachránit. Možná ještě nějaký další totem? Ale nechtěl se moc zase zapojovat, co kdyby jim někdo tenhle totem chtěl ukrást? Navíc bylo jich zde pět a bylo pět totemů. Podíval se na Morpheuse. Nyní byl jeho čas zářit. On se tu už o ní postará. Nepřátele mohl uklovat svým silným šedým zobákem případně mohl na ně použít kamamitu, jak to velmi rádi ptáci dělali.

Čím více se blížil, tím více pociťoval paniku. Podíval se na Mir a vydechl. "Musíš použít magii světla a oslepit ho. Je to pade na pade jestli je to normální vlk, tak ho to minimálně na chvíli oslepí, pokud je to stejný stín jako poprvé, tak ho dost možná světlo zneškodní." Jeho hlas byl naprosto klidný. I kdyby její magie byla slabá, rozhodně aspoň nějaká bude. Nebezpečně se k nim blížil, neměli moc času na to vymyslet něco lepšího. Byl to adrenalin, byl to pocit co neuměl popsat. Strach o svou duši? Než se ale stačil smířit se svým osudem, tak se jejich pírka rozzářila jasným světlem. Možná bylo dobře, že si je brali. Radoval se z toho, že je magie zachránila a osud byl aspoň trochu nápomocný. Neviděl nic skrz oslňující světlo, které mu div nevypálilo sítnice, ale když se konečně rozkoukal, uvědomil si dvě věci. Nestvůra byla pryč a jeho podoba byla zcela jiná. Podíval se na části co viděl a uvědomil si, že se z něj stala právě taková sova, jaká byla na zádech toho vlka. Nebyl z toho úplně nadšený, ale pokud si to osud přál. Povšimul si totemů, které se jejich kolegové snažili dostat. Zahoukal, aby na sebe upozornil a křídlem na ně ukázal. Pak přeletěl k jejich šedému kolegovi. Ne, nemá cenu tu znakovat další plán. Vzletěl, aby získal ještě větší rozhled a věděl, co se děje teď už ne na druhé straně, ale tam kde byl Zeiran a Peisia. Povšimnul si že mají trable. Trable co mohl vyřešit jen někdo kdo měl packy. Napadl ho plán. Vyletěl na záchranu té jeho kolegyně se srnčím vzhledem. Dostal se nad ní a vydal snad nejhlasitější zvuk, aby na ní upozornil Morpheuse. Ten jí může pomoc. Pak zahoukal na svou kolegyni a rozletěl se co nejrychleji získat další totemy. Bylo to pro něj přirozené, jako kdyby se v téhle podobě už narodil.

Neurazilo jí to, musel se na ní usmát. "To jsem si oddechl, mnohých by se to dotklo, že dostali přezdívku o kterou nežádali." Podotkl. Většina vlků neměla ráda přezdívky, jemu to nevadilo. Byl to Cerum, jméno bylo neobvyklé a nikomu se moc nelíbilo. Ale furt lepší než jeho bratr. Kde jemu vlastně byl konec? Však tu měl být, měl se tu s ním sejít. Doufal že nedošel moc pozdě. To co se dělo dál asi není třeba popisovat. Cerumovi z toho co viděl prostě bylo zle. Druhého pírka co vypadlo ze sovy se zmocnila Mir. Prohlížela si ho stejně jako on si prohlížel to svoje. Mohlo jim to nějak pomoct? Zhluboka se nadechl. Musel něco vymyslet. Mir tvrdila, že když sem přišla, byla na tom úplně stejně. Chvíli musel tiše přemýšlet. Co by se jim mohlo podařit a nepotřebovali by k tomu ani moc síly? Mir by to neodbojovala sama, nemohl to ani po ní chtít. Musel se zamyslet, analyzovat prostředí ve kterém se nacházeli. Hrálo do karet spíše jim nebo nepříteli? Nakonec padla otázka kam zmizela ta sova. "Sám nevím, ale máme ty její pírka. Možná se nám pak budou hodit. Možná si je budeme moci nechat, co ty víš." Zamumlal. Nevěděl jak je zapojit, ale teď měl docela i dobrý a solidní plán co by mohl vyjít. "Fajn, sama bys to neporazila, to je nám všem jasné a nemůžeme to po tobě chtít a když budeme utíkat dál, tak prostě nás to dožene. Navrhuji taktiku." Podíval se na Morpheuse, zdali je v dosahu toho co bude povídat. Možná to zvíře bylo další intrika, jeden nikdy nevěděl, však jejich životy tohle všechno nehodlal riskovat. "Jak moc umíš pracovat s magií světla, Mir? Hodilo by se mi to vědět, předtím než dotáhnu svůj plán k dokonalosti." Dodal nakonec. Měl něco v hlavě. Něco se mu tam rodilo, co by mohlo vyjít a síla k tomu nebyla potřeba zase tolik.

Představila se jim. Nejspíše jí štvalo, že měla přezdívku. "Dobře, omlouvám se, Mireldis. Netušil jsem absolutně jak tě oslovit. Moje jméno je Cerum" Usmál se na ní a dále uvažoval co by jí mohl říct na ty další informace, kterými ho zahltila. "Jo, to zní velice zajímavě a vražedně, možná se do ní také dneska dostaneme. Když nás tu něco napadne." To byla jejich realita. Dva slaboši a jedna docela silná vlčice. Když mu řekla druhou odpověď zmlkl a pouze tiše šel dál. Nemělo cenu mít už naděje, asi bylo dávno po ní. Na dobro přišel o svou jedinou šanci zase milovat. Nebo aspoň takhle to zakončil ve své hlavě.
Postupovali dál a on se neustále ohlížel, aby se ujišťoval, že ta kopa magie je tam stále a jde si po svých jak mu někdo přikázal. Možná litoval toho rozhodnutí se znovu ohlédnout. Scéna co viděl byla jako z nějakého béčkového horroru. Vlk otočil svou hlavou do úhlu, který byl prostě nemožný, přeci jen nebyl sovou, aby měl volné obratle natolik, že by se mu to mohlo pomoci, ale zase nebyl ani živým. Přesto se mu to nelíbilo. Tohle mělo vést ke smrti, ne žádnému dalšímu pohybu. Sova na jeho zádech se rozletěla směrem k nim. Vyhrkla že mají utíkat a pak už po ní zůstali jen dvě pírka. Cerum to jedno pírko vzal a druhé tam nechával pro zbytek své skupiny. Naštvaně si ale už odfrkl. Dochází sakra osudu, že jsou tu dva čajíčky a jedna vlčice, co je na tom sice lépe, ale v jednom to neporazí? Sledoval jak se na ně míří a zachovával dál klidnou hlavu. "Možná tomu neuvěříte, ale dříve jsem byl elitním bojovníkem, ale teď? Teď maximálně budu dělat roztleskávačku. Do toho Mireldis, si náš nejsilnější člen!" Ušklíbl se, v jeho větě byl slyšet sarkazmus, ale už toho začínal mít tak akorát dost. "Ne teď vážně, chce to taktiku. Někdo něco má v hlavě? Mě to minulé nevyšlo, když se ten černo-modrý vlk rozhodl sám pro sebe." Zamručel a doufal, že někdo bude mít dobrý plán nebo tu všichni umřou.