Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hlavně Cinder-Xander rodina, Einar

Seběhli se kolem mně vlci, avšak mou pozornost plně strhli ti, kteří mi byli nejblíže. Mé děti a Xander. Díky jeho magii pavučin a díky léčitelkám kolem, se mi alespoň o trochu lépe dýchalo, i když všichni věděli, že tohle nepřežiju. Jen udržovali můj život trochu déle, abych se v klidu mohla rozloučit se svou rodinou. Na tváři se mi objeví menší úsměv.
To už cítím, jak se ke mně sehne i Einar. Otevřu oko a pohlédnu na něj. "Děkuji." šeptnu a v mém oku se zračí jediné... vděk, že jsem tu pro smečku mohla být a zároveň prosba, aby tu má rodina vždy měla místo. Věděla jsem, že to bude jen na nich, ale... i tak.
Pak se bublavě nadechnu. Cítila jsem u sebe zoufalého Enigmu. Věděla jsem, že na mě mluví Vittani a Cipher... a věděla jsem, že každý můj nádech rve Xandera na kusy, protože mu muselo být jasné, že nepřežiju.
"Neplač Enigmo... bránila jsem smečku... domov... kde jsem vás porodila. Budeš... budeš žít pro smečku... stejně jako já... budeš žít, protože až odejdu... půjdu k matičce Zemi.... o té jsem ti vyprávěla... budu všude kolem vás..." promluvím a můj hlas je přerušován sípáním a bubláním krve, která mi vytékala z poraněných plic. Pak se ke mně přitiskla i Cipher, která byla zdrcená tím, že jsme se pohádali. "Cipher... já... omlouvám se, že jsi měla ten pocit... ale... miluji tě a vždy tě milovat budu... nezlobím se na tebe ani v nejmenším..." můj hlas už byl více méně jenom šepot protkaný zvuky způsobenými mým zraněním. Mé oko se stočí i k Vittani, která se mi otřela o hlavu a usměji se. Pak ho zavřu. "Miluju vás všechny... vždycky... vždycky se na vás budu dívat." šeptnu tiše.. a pak? Pak už jen můj hrudník klesl a už se znovu nezvedl...

← Hranice smečky (Hraniční pohoří)

VŠICHNI

Můj krok byl těžký a velmi pomalý a roztřesený. Srst jsem měla prosáklou krví. Na tváři jsem měla krvácející škrábance a jednu velkou ránu, která dávala jasně najevo, že jsem přišla o oko. Z čumáku mi kapala krev a každý nádech zněl jako bych pískala. Jen silou vůle jsem takto vešla do úkrytu smečky. Pohled jsem měla zamlžený a okraje začaly černat, jak ze mě vyprchával život. "Vetřelci... na hranicích..." vyšla ze mě sípavá tichá slova, než mé nohy vypověděly službu. Mé tělo se s mým bolestným zakňučením svezlo na zem. Můj dech byl již teď nepravidelný a s každým nádechem i výdechem se ozývalo sípání.
Zavřu na malý moment mé jediné funkční oko. Splnila jsem úkol? Možná. Ale... co moje děti? Xander? Pomalu oko otevřu a pohnu hlavou jenom natolik, abych svou rodinu viděla mezi členy smečky. Byli tu. Žili...
Oko opět zavřu a svou poslední sílu využiju ke slovům, které byly mířeny komukoliv, kdo v tu chvíli byl u mě a mohl mě slyšet. "Vlk.... křídla jako netopýr... vlčice...s divnou krví..." snažila jsem se sípavě popsat ty, kteří narušili hranice smečky. Můj hrudník se stěží zvedal a při každém výdechu zaznělo tiché zahvízdání umírající plíce a u tlamy mi lehce zabublala krev.

Vlčice sice uhnula vážnějšímu zranění, ale stejně se mi podařilo se do ní zahryznout. Zkousla jsem pevněji a dravěji, jenže... pak jsem v tlamě ucítila její krev. Byla divná...něco bylo divné... Cítila jsem, jak mě tělo přestalo poslouchat. A v tu chvíli vlčice přešla do protiútoku a drápy zamířily k mé tváři a očím. Normálně bych byla schopná uhnout, ale takhle? Mé tělo nechtělo poslouchat a tak bolestí zařvu když jeden z drápů projede okem. Tentokrát jsem věděla, že na něj už nikdy neuvidím.
Bolest však paralýzu trochu otupila. Alespoň dost na to, abych se po vlčici opět vrhla. Snažila jsem se kousat a trhat... Mé tělo planulo jasným plamenem, který uměl pálit. Jenže... náhle na mě spadlo velké množství vody. Zvednu pohled nad sebe, i když jsem tím odhalila krk vlčici. Zvedla jsem hlavu na poslední chvíli, abych viděla divný záblesk a pak mým tělem projela bolest.
Znáte ty příběhy, jak zazní bolestný výkřik hlavního hrdiny, svět se zpomalí, všichni ten řev slyší, ztuhnou na místě a otočí se tím směrem? Tak přesně tak to v reálném světě evidentně nechodí. Nebyla síla bolestně zařvat... Nebyl čas uhnout. Ta rána... jako by mi vzala vzduch z plic. A tak místo bolestného řevu jsem jenom viděla, jak se mi pomalu zatmělo před očima a mé tělo, společně se skoro neslyšitelným bolestným zakňučením, se sesunulo k zemi. Ztratila jsem vědomí...

Neměla jsem se už probudit, ale... musela jsem varovat smečku. Ani jsem netušila jak, ale mé oči se po nějaké době pomalu otevřely. Tedy jen jedno, druhé bylo slepené krví a bylo mi jasné, že bych na něj stejně nic neviděla. Cítila jsem, jak ze mě uniká život. Těžce se mi dýchalo, jedna z plic musela být propíchlá. Ležela jsem v kaluži krve. Po vetřelcích nebylo stopy. Musela jsem... Musela jsem vstát. Pomalu a roztřeseně se mi po několika pokusech podaří se zvednout alespoň tak, abych se pomalým, nejistým a kývavým krokem vydala směrem hlouběji do území. Nikdo nepřišel... musel být sraz. Musela jsem do úkrytu. Třeba... třeba mi ještě někdo z léčitelů pomůže... i když jsem věděla, že je konec. Každý krok mě stál těch málo okamžiků života, které mi zbývaly. Ale... potřebovala jsem předat zprávu... Potřebovala jsem smečce říct o vlcích, kteří nerespektují hranice smečky a kteří se rozhodli mě napadnout... A tak jsem pomalým, šouravým krokem mířila k úkrytu a za sebou nechávala krvavou stopu....

→ Úkryt Alatey (přes Avar)

To, že vlk s křídly nečinně přihlížel, tedy krom pokusu uhasit mé plameny, mě znervózňovalo ještě víc. Z území zaznělo zavytí. Odradí to mé nepřátele? Svolával Einar sraz, nebo si někdo všiml vetřelců? Netušila jsem, ale modlila jsem se k matičce Zemi, aby to byla ta druhá možnost.
Plameny na srsti vlčice rychle uhasly i proto, že evidentně věděla, jak se jim bránit, nebo se jich zbavit... a do toho mě začala hecovat. Neutíkej... Neutíkala jsem, ale cožpak bylo rozumné se pouštět do takovéhoto boje? Na chvíli jsem zaváhala, jen na malou, než mě probrala bolest, jak se mi vlčice zakousla do tlapy. Nikdo nepřijde... A já je přeci nemohu pustit vtrhnout teď, při srazu, na smečkové území.
Do žil se mi nahrne vztek. Nechám se pohltit ohněm, který ve mně planul již od narození. Má srst vzplane a já přestanu utíkat... Tak ať mě dorazí ten s těmi křídly, ale tuhle vlčici alespoň zmrzačím, jak mi jenom síly budou stačit. Oženu se prudce po vlčici. Mířila jsem na krk. I kdyby hodlala uhnout před vážnější ranou, snažila jsem se jí chňapnout zuby jinak. A pořádně stisknout. Zakousnout se co nejvíce to jde. A jen Matička Země věděla, jakou chybu jsem udělala... a přesto mlčela...

"Protože je neslušné vstupovat na cizí území bez dovolení?" odvětím a zatřepáním hlavou ze sebe shodím zbytek těch divných mrákot. Na urážku ohně nijak nereaguji. Byl mi ke všemu. Co mě však znepokojovalo byla barva očí té vlčice. Co to bylo za magii? Oheň to úplně nebyl, nebo ano? A ten druhý vlk? Oči signalizovaly vodu a jiskry u tlap? Oheň. To byl problém. Svou magií ohně mohl omezovat tu mou a voda taky nebyla úplně ideální...
Všechny tyhle myšlenky se mi prohnaly hlavou těsně před tím, než se vlčice zeptala na mé jméno. "To tě nemusí zajímat." zavrčím a mé tělo se napne v očekávání útoku přesně včas. Rychle se pohnu ve snaze uhnout přímému útoku vlčice a přitom se pokusím využít svou magii a zapálit srst své protivnice. Tak aby to pálilo... hodně pálilo.
Periferně se snažím věnovat i pohybům okřídleného vlka, protože kdyby ten se přidal... Upřímně? Už takto mi ale bylo jasné, že pokud nebude někdo poblíž, pokud smečka neuslyší boj, nemám nejmenší šanci... jenže z téhle situace už stejně utéct nešlo. A navíc... já a utíkat? Tahle smečka pro mě byla posledním důvodem k životu a já bych měla bez trestu pustit na její území nepřátelské cizince? Ani náhodou... Alespoň v tomhle měl můj život smysl. Alespoň v tomhle...

Stála jsem v obranné pozici a nepřekračovala hranice smečky. Nechtěla jsem udělat nějaké rozbroje, dokud by se nejevili jako přímá hrozba pro smečku. O něčem se bavili, ale o čem? To jsem neslyšela. Když jsem pak vyřkla varování, vypadalo to, že jsem si vydobyla jejich zájem. Možná pro mě až nechtěný zájem.
Vlčice neřekla nic, jen se otočila směrem k tomu divně okřídlenému vlkovi a... Cítila jsem, jak se mi náhle zvednul z ničeho nic tep a na chvíli se zachvěju, zrychleně zamrkám ve snaze odolat divným mrákotám, které na mě přišly. 'Co se to...?' pomyslím si a jen matně vnímám slova toho vlka.
Snažím se uklidnit tep a přitom zpevním postoj. "Nikdo nechce, abyste okamžitě odešli... jen dál tímto směrem již nesmíte... území se dá obejít." odpovím, když se dám trochu do kupy a zaměřím se svýma ohnivýma očima na ně.

Procházela jsem tiše a bezmyšlenkovitě po hranicích. Kontrolovala jsem značky tvořící kraj území smečky a kdyžtak jsem značku obnovila. Nevěděla jsem, jestli je to moje práce, coby obránce, ale hraničáře jsem na své obchůzce nezahlédla, takže jsem to radši udělala sama, než abych čekala a značky za mě obnovoval někdo jiný. Byl tu krásný klid, což mi pomohlo trochu si pročistit hlavu. Zapomenout na chvíli na vše a soustředit se jen na jediný úkol. Tedy až do chvíle, než náhle ucítím cizí pachy. Měla jsem štěstí, že zrovna zafoukalo mým směrem. Přidám do kroku a po chvíli uvidím dvojici cizích vlků. Oba tmavé srsti a jeden... jeden měl křídla. Jiná, než měl Einar. Pohlédnu na oblohu. Pomalu se blížil večer. Bylo to pro mě případnou výhodou? Možná. Upřímně jsem spíše doufala, že vlci jen zamířili špatným směrem. Boj jsem na hranicích už jednou zažila a měla jsem štěstí, že protivnice byla slabší. Tohle by byla přesila dva na jednoho a ještě jsem netušila jejich sílu. Navíc horské prostředí bylo obecně pro boje dosti nebezpečné.
Postavím se do obranné pozice a snažím se nevypadat nijak nepřátelsky. Nechtěla jsem někoho vyprovokovat jenom proto, že se budu mračit a prskat oheň. "Zdravím! Jste na hranicích smečky, skrz kterou je cizincům průchod zakázán." zavolám na ně ještě z dostatečného odstupu i když mi bylo jasné, že mě dávno museli zmerčit. V hloubi duše jsem prosila matičku Zemi, aby všechno dopadlo dobře, cizinci se otočili a odešli, nebo třeba vyřkli touhu se přidat do smečky....

← Modrák (přes Kvetoucí louku)

Vracet se do smečky bylo jako vracet se domů a zároveň se od domova vzdalovat. Můj krok byl ale alespoň jistější a rozhodně jsem už nevypadala, jako kdybych se chtěla nejraději proměnit v prach při sledování modrých listů toho stromu. Mrzelo mě, že jsem tu nemohla být více pro Bryce... ne teď v tomhle stavu. Ale byla jsem ráda, že ona mě našla a možná aniž by si to uvědomila, mě donutila se zvednout a něco dělat. Svět nekončil. S Xanderem jsme bylo oba rozbiti na tisíce střepů a asi těžce budeme hledat cestu zpět k sobě i když jsme jeden druhého milovali. Ne po tom všem, co se stalo. Ne po všech změnách.
Tiše si povzdychnu a lehce zavrtím hlavou. Bylo potřeba obhlédnout hranice smečky. Dlouho jsem to nedělala a momentální činnost mi mohla zaměstnat hlavu. Navíc... blížil podzim a s tím, pokud jsem si dobře pamatovala, mohl přijít smečkový sraz. Bylo třeba zajistit hranice, aby byly obnovené a nepotuloval se nám zde žádný cizák...

Možná jsem si se sestrou měla více promluvit. Evidentně měla problémy velmi podobné jako já, ale neměla jsem na to sílu. Byla jsem kvůli tomu špatnou sestrou? Možná. Tak jako tak jsem se zmohla jenom na to, že jsem k ní obrátila pohled a pronesla jsem pouze velmi málo utěšující slova. "Moc mě mrzí, pokud jsi také někoho ztratila." vyjde ze mě a pokusím se o mírný podporující úsměv. Když pak zmíní, že mám zbytek své rodiny... cítila jsem, jak ve mně něco puklo. Nedala jsem to však na sobě znát. Bryce měla svých starostí dost. "Já vím, děkuji." řeknu a můj úsměv je tentokrát upřímný. Vážila jsem si její snahy. "Já... kdybys někdy potřebovala, v horách je smečka... do té patřím." řeknu a kývnu směrem k horám. Věřila jsem, že ví, jak se chovat na hranicích a že má radši na někoho počkat, než tam vleze. "Budu muset jít... musím se vrátit na území, podívat se po své rodině..." lhala jsem a zároveň mluvila pravdu. Bryce však věnuji děkovný úsměv a lehce se o ní otřu. "Promiň, že teď pro tebe nemohu být větší oporou." šeptnu a s těmi slovy se vydám na území. Bryce mě alespoň rozpohybovala k tomu, že svou prací, coby obránce, alespoň zaměstnám hlavu... nebudu někde sedět a litovat se. A třeba... třeba se pak vše vyřeší...

→ Hraniční pohoří (přes Kvetoucí louku)

"Ano, je odtud cesta pryč... já... vzali mi skrze ní místní bohové dceru..." přiznám nakonec tiše a svěsím hlavu. Stále to bolelo. Ránu jsem se snažila ve svém srdci zacelit, ale jak jsem mohla? Byla mladá, celý její život jsem ji skoro neviděla. Byla nezkušená... kam ji místní bohové přenesli? Bude tam v pořádku? Bezpečí? Selhala jsem... selhala jsem ve všem a místo abych se vrátila do smečky, místo abych něco cítila ke komukoliv, jsem tu seděla u stromu, který kdyby mohl mluvit, měl by jistě co vyprávět o vzniku místních ostrovů.
Když sestra dále nevyzvídala, věnuji ji jeden z mých prázdných, nebo spíše smutných úsměvů a kývnu. Už teď jsem naznačila dost. Bylo zvláštní tu stát před jedním z mých sourozenců, pro které jsem vždy byla nezlomná, ledová královna, která jednou měla přebrat post bety smečky. Ta, kterou museli velmi dlouze přemlouvat, aby s nimi dělala nějaké lumpárny a vtipy na členy smečky. Teď? Teď jsem byla skutečně jen klamnou iluzí minulosti. Pro oči vlků živá, uvnitř mrtvá, rozpadlá na milion kousků.

Ve finále jsem byla ráda, že jsem se od ní neodtáhla. Bylo to... příjemné. Naposledy, když jsem se objímala s Xanderem, bylo to v našem úkrytu a to jsem si o něj musela skoro "poprosit" tím, jak jsem se k němu přitiskla. Byl tak vyveden z míry Illianou, že jsem se chvíli bála, že mě ani neobejme. Hodně jsme se vzdálili... Všechno nás vzdálilo. Všechno se změnilo.
Pokývu hlavou na její odpověď, že místní ostrovy jsou zvláštní. Ano, připadala jsem si jako figurka na něčí šachovnici a můj hráč byl velký šprýmař. "Je tu odsud cesta..." řeknu po chvíli bolestně při vzpomínce na Illianu. "Jen.. místní bohové musí chtít... To pak vytvoří portál pryč..." šeptnu a lehce se otřepu, abych dala stranou vzpomínky, ale marně. Stejně je přivolala zpět sestřina otázka, jestli jsem tu nalezla domov. Škubnu sebou a pak si povzdychnu. "Patřím do smečky... skvělé smečky v horách. Mám... mám partnera... mám vlčata... což by bylo všechno skvělé, ale není.." víc jsem přiznávat nechtěla, můj výraz dával jasně najevo, že se o tom dále bavit nechci. Byla to příliš čerstvá rána.

Převod ze Cinder a Stiny na Deirona

Původní stav kont:
Cinder: 127 kšm, 2 rubíny, 2 mince
Deiron: 76 kšm, 4 rubíny, 1 mince
Stina: 257 kšm, 11 rubínů, 0 mincí

Převádím ze Cinder na Deie:
127 kšm, 2 rubíny (=20kšm), 2 mince (=80 kšm) -> celkem v hodnotě 227 kšm
5% poplatek = 12 kšm (11,35) -> odebrat z Deiova účtu (potřebuju převést vše a nechce se mi to dopočítávat tak, aby to jakž takž vyšlo)

Převádím ze Stiny na Deie:
4 rubíny (=40 kšm) -> Poplatek = 2 kšm

Stav po převodu:
Cinder: nic
Deiron: 76 - 12 + 127 = 191 kšm, 4 + 2 + 4 = 10 rubínů, 1 + 2 = 3 mince
Stina: 257 - 2 = 255 kšm, 11 - 4 = 7 rubínů, 0 mincí

Převedeno

Byla jsem... troska? Ačkoliv jsem se snažila tvářit normálně, Bryce ze mě evidentně vycítila, že je všechno špatně. Než jsem se stihla odtáhnout a uchránit si tak bolavá místa na duši, sestra se o mě otřela a objala mě. Zavřu oči a snažím se potlačit slzy. Nechtěla jsem už brečet... znovu ne. "Také tě ráda vidím... i když nevím, jestli jsem ráda, že tě vidím na těchto ostrovech." šeptnu tiše. Tyhle ostrovy... byly zajímavé, byla tu spousta skvělých vlků i míst, ale... evidentně nosily smůlu. Evidentně místní bohové si hráli šachy s místními vlky nehledě na jejich vlastní dobro.
"Jak se máš, Bryce?" zeptám se nakonec, když najdu dech, sílu a slova. Snažím se přitom vypadat uvolněněji. Bylo těžké předstírat, ale rozhodně méně bolestivé než přiznat pravdu. Ne před Bryce, ale sobě samotné. Chtěla jsem teď myslet na něco jiného a zapomenout tak na bolest uvnitř.

Nakonec jsem zůstala ještě chvíli sedět u toho velkého stromu s modrými listy. Zahledím se do jeho koruny. Vážně by mi mohl dát skrze Matku nějaké odpovědi. Místo toho jsem však začínala mít pocit, že jsem se změnila. Všechno se změnilo. co se stalo, že jsme si s Xanderem již tolik nerozuměli? Proč mě jeho poslední slova před odchodem tak vykolejila? 'Miluji tě...' jeho slova mi dál zněla v hlavě. Milovala jsem stále já jeho? Samozřejmě. Měli jsme spolu vlčata, ale... něco nás rozdělilo hlouběji, než jsem čekala. Mohla za to vlčata? Odloučení? Hluboký spánek? Odchod Illiany? Pravděpodobně to byla kombinace všeho. Hluboce si povzdychnu a dál hledím do koruny stromů, jako bych stále na něco čekala.
Z myšlenek mě vytrhne až známý hlas. Tak dlouho jsem ho neslyšela, že jsem chvíli přemýšlela, že se mi to jen zdá. Ale pak jsem si vzpomněla na Xandera... viděl... mou sestru. Pomalu otočím hlavou a na tváři se mi mihne zlomený a smutný úsměv, který však zároveň zračí, jak ráda ji vidím. "Ahoj Bryce..."

Pohlédnu na Xandera po jeho slovech. Myslela jsem si, že jsem bez své ledové stěny slabá? Ne, to ne... ale byla jsem zranitelnější. Podívám se mu do očí. S ledovou stěnou bych snesla odchod Illiany dřív. S ledovou stěnou bych tak nedala tolik věcí najevo před vlčaty a Cipher by neutekla s pocitem, že mám radši dceru, která se mi ztratila bůh ví kam po tom, co jsem byla skoro smířená s tím, že je mrtvá. Když se pak do toho zmíní o tom, že možná nebyla dobrá, lehce sklopím hlavu. V hlase mu nezněl výsměch, ale i tak. Zatnu zuby. Nechala jsem se ovlivnit a má pevná ledová hradba, kterou jsem se chránila, prostě roztála.
Modrý obrovský strom trochu zahnal mé myšlenky, ale když jsme se shodli s Xanderem, že tu stojí už věky, nešlo se na chvíli zastavit. Zvednu hlavu k jeho koruně a zahledím se do ní. Byl součástí Matky Země. Dokázala by mi skrze něj poradit co dál? Ale jeho plody byly příliš vysoko a nezdálo se, že by tento strom i přes magii ostrovů uměl mluvit.
Pohlédnu na Xandera, který se rozejde dál. "Ještě chvíli tu zůstanu. Asi bych se měla vydat spíše ke smečce, jestli se tam nevydali. Kdybys některého našeho potomka potkal při našich cestách, nasměruj je tam. Nerada bych ale, kdybychom se tu potulovali po ostrovech a pak zjistili, že naše děti celou dobu zoufale čekaly na území. Navíc... bylo by dobré zkontrolovat dění ve smečce." řeknu k němu a nechám ho pak odejít.