Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Sněžné tesáky

Jen se usměji při jeho hravém úskoku v reakci na mé cvaknutí zubisky. Celkově mi to připadalo zvláštní. Po dlouhé době jsem nemusela klid jen hrát, cítila jsem ho a navíc jsem si dovolila před ním laškovat jak malé vlče. Trochu jsem to nechápala, ale jednoduše to bylo tím, že mi s Xanderem bylo dobře. Skutečně dlouho jsem neměla společnost a tomuhle vlčkovi se povedlo ve mně probudit to skrývané vlčecí já. Doposud se to většinou jen povedlo mým sourozencům.. ale, kdo ví, kde těm byl teď konec. Žili ještě vůbec?
Mé myšlenky na domov a minulost popohnal ještě můj společník, když se na to otázal. Jen se usměji. "Pocházím z lesů s horkým létem a krutou zimou... Svou domovinu jsem milovala spolu se svými sourozenci. Byli jsme součástí poměrně velké a silné smečky ale... znáš to. Vlk dospěje, své území smečky zná až příliš dobře a tak se rozhodne zkusit najít štěstí i někde jinde."
Nevěděla jsem, co mu ke svému životu říct tak nějak víc... vždyť mi teprve jsou 4 zimy...
Jeho další otázka mě trochu zaskočí, ale to už se mi vyskytne výhled na prostorné jezero. Byli jsme na místě a podle všeho zde byla i sladká voda. Jen trochu přidám do kroku a nakonec dorazím k jezeru... Bylo zamrzlé. Lehce se ušklíbnu a pak teprve odpovím Xanderovi na jeho otázku. "Nikdy jsem se s tím nesetkala, ale slyšela jsem o tom prolínání světů. Z nás dvou jsi ale asi jediný, kdo ho poznal na vlastní kůži." lehce se zasměji. "Co tak vím, měly by se zapalovat malé ohně, aby duše našly cestu tam, kam patří." nebo alespoň tak jsem to tehdy pochopila.
Málem bych zapomněla na ten balíček, ale jeho pach se opět ozval a dost jasně připomněl. Jen ho rychle položím na sníh a lehce k němu přičichnu a pak rychle uhnu hlavou... Packou nejistě rozevřu a... byl tam... smrdící sýr. "Nom.. mělo by to být jedlé." řeknu nejistě a pak zadržím dech a lehce uždíbnu. Zvednu rychle hlavu a oklepu se. Zastříhám ušima. "Není to tak špatný!" řeknu lehce zvesela a pohlédnu na Xandera, aby se klidně taktéž osmělil ochutnat.

Jen se tiše zasměji a mé oči ho sledují. Na chvíli mi kolem něj problikly jakési barvy stejně jako tehdy u pana Wu, když jsem vypila ten lektvar s tou Aurou. Bylo to zvláštní, měla jsem pocit, že má provokace v něm zanechala následky a těšilo mě to. Lehce naklopím hravě hlavu na stranu a zamrkám. "Rozsvícení pár puntíků? Když to bude v nádechu žluté, budeš jak obsypaný světluškami... ale nemuselo by to vypadat vůbec zle." opět se zasměji. Skutečně, by to na jeho tmavé srsti vypadalo i zajímavě. I tak jsem si ho s tím nedokázala představit. Lehce zatřepu hlavou, abych se zbavila těch světýlek před očima. Možná jsem s tou aurou neudělala nejlíp. Než si na to zvyknu, bude to trochu trvat a bude také trvat, než se to naučím ovládat a vidět co mám. Takhle to bylo... sem tam problesknutí, ze kterého jsem vlastně nevyčetla vůbec nic a nic jsem netušila. Jen u Xandera jsem možná spíš i vycítila to s těma lichotkama...
Mírně se pousměji. Věděla jsem, že má rád i jiné věci než hory. Vyprávěl mi přeci i o tom ovocném lesíku. Když však vyplázl jazyk, lehce se ušklíbnu a náhle vycením zuby a cvaknu jimi. Nebylo to zlé gesto, spíš hravé, které značilo "Vyplazíš ho na mě ještě jednou a ukousnu ti ho". Měla jsem však co dělat, abych se při tom nesmála. Bylo však vidět, že mi cukaj koutky a pobavené jiskřičky v očích jsem taktéž zakrýt nedokázala.
Na jeho průpovídku o výchozím bodu kývnu. Byl to jediný záchytný bod v mé paměti o tomhle momentálním místě, proto jsem s ním naprosto souhlasila. "No dobře, já bych se vydala... tudy!" řeknu a rozejdu se směrem, odkud jsem viděla menší vodní hladinu, moře to nebylo a mě zajímalo, jestli je to jezero, nebo jen mořský záliv se slanou vodou... bylo dobré si udělat nějakou představu o zásobárnách vody... zima tu nejspíš nebude věčně.

→ Wolf lake

← Červená louka

Jen se podívám s milým, možná trochu provokativním úsměvem na Xandera. Provokativní úsměv byl tak trochu oplátka na jeho lichotky. Zvesela pohodím ocasem a sleduji h svýma zářivýma očima. "Díky... také se mi to líbí." Byla jsem na ty znaky hrdá a v hloubi duše pro mě znamenaly skutečně hodně. Už si nepamatuji kde jsem je přesně viděla, nebo tak, ale pamatovala jsem si je... a to bylo důležité.
Na Xanderovi, jakožto společníkovi, jsem si zamilovala celkově jeho styl mluvy a celkově jeho ukecanost. Lichotky potěšily a zas nebyly přehnané a bylo vidět, že je míní dobře. Při zmínce o tom, že by se taky nechal možná přebarvit, se lehce zamračím. Ne, že by se mi ten nápad nelíbil, ale bylo vidět že urputně přemýšlím a snažím se si ho představit. Po chvíli se lehce zasměji. "Mně se líbíš takhle... rozhodně pokud ano, nic extravagantního a příliš výrazného... ubralo by ti to na atraktivnosti." lehce na něj mrknu. Netušla jsem, proč s ním tolik laškuji, možná to bylo celkovou atmosférou, chladným počasím, zářivým nebem a celkově tím, jaký Xander je a jak jí neustále skládá poklony.
Konečně se pořádně rozhlédnu a zhluboka se nadechnu a vydechnu. Pak se opět lehce zasměji. "Hele, jsme zase v horách! Koukám, že tobě by se tu mohlo líbit! Samé hory a skaliska." přišlo mi to vtipné. Já byla vlk, co miloval lesy a přesto jsme zatím narazili jen na skalnatá území, nebudu-li počítat holou pláň, co se nazývá loukou.
Lehce se ohlédnu a ujistím se, že tam je stejný chvějící se vzduch. "Řekla bych, že minimálně tudy se dá kdyžtak jít zpět." řeknu a lehce mrsknu ocasem. V tom však nakrčím nos. Cítila jsem určitý zápach a k mé nelibosti vycházel z toho překvápka, co jsem koupila u toho vlka. "Eh... možná by bylo na čase zjistit, čím jsem se nechala napálit." ušklíbnu se.

Xander evidentně trpělivě celou dobu čekal a nejspíše mu ani nevadilo její naprosto vlčecí jednání. S lehce naklopenou hlavou sleduji jeho počínání a spokojeně párkrát zavrtím ocasem ze strany na stranu. Potěšilo mě, že chtěl taky posílit svůj element ohně. Bylo to třeba. Napřímila jsem uši, když jsem zaslechla, že chce posílit i tu druhou magii... Pavučina? Slyšela jsem dobře?
Jen již vyrovnaně čekám a s klidem se rozhlížím. Můj pohled však zaměří náhle do jednoho bodu kde... Vypadalo to, že se tam tetelí vzduch a rzhodně to v těchto chladných dnech nebylo horkem.
Když Xander konečně nakoupil, pohlédnu na něj a usměji se. Na jeho otázku odpovím kývnutím hlavy směrem k tetelícímu se vzduchu. "Šla bych prozkoumat, co se to tam děje... a pokud odhaduji dobře, možná tam bude odpověď na naši otázku ohledně přechodu mezi ostrovy." řeknu a lehce se oklepu, abych setřásla zimu. Pohlédnu na Xandera a pak pomalu vyrazím směrem k tomu tetelícímu se vzduchu.
Když k němu dojdu, chvíli ho zkoumám... mohl by to být teleport... Slyšela jsem o nich již také dost. "Co to zkusit projít?" usměji se na něj a pak bez počkání na odpověď skočím... Doufala jsem jen, že v tomhle směru jeho zvědavost bude stejná jako ta má a skočí za mnou... Buď skončíme zas ve sněhu na louce nebo...
Mé tušení se vyplnilo a mé tlapky dopadly na určitě jiný povrch, než na louku...

→ Sněžné tesáky

Xander měl evidentně velice podobný názor na bohy jako já a to mě velice potěšilo. Lehce se ušklíbnu a jdu dál směrem na louku. Opatrně našlapuji, dokud se nedostanu z kamenitého povrchu na louku pokrytou sněhem. Poslouchala jsem vlka a do toho na sněhu spatřila tmavý bod. Lehce zavětřím... mohl by to být vlk? Netušila jsem, ale automaticky jsem se vydala tím směrem a zpět poslouchala svého společníka.
Na rozdíl od něj jsem se s žádným bohem neměla potřebu setkat, ale zaujala ji pak ta další debata, kdy se konečně dostal k tomu tématu ukradené duše. Zaujalo mě to. Mám našpicované uši a občas na něj pohlédnu. Celé to splynutí světů mrtvých a živých... připomínalo mi to jedny oslavy keltů zvané Samhain. Někde jsem o nich zaslechla a celkově tu kulturu jsem měla ráda... byli zvláštní.
Svou pozornost jsem projevovala občasným zaškubáním uší, pokýváním hlavou či podezíravým nebo obdivným pohledem směrem ke Xanderovi. "Ten příběh je... vskutku zvláštní... Upřímně, nevím, jestli v tomhle mají prsty přímo bohové. Toto prolínání světů je prý tak nějak... časté... vždy jednou za rok." řeknu a pohlédnu nyní do dáli. Bod se spolu s naší chůzí přibližoval a zaregistroval ho nyní i Xander. "Jo, pojďme se podívat.." řeknu a rozejdu se směrem k vlkovi. Lehce se pobaveně usměji, když Xander opět začne dovypravovat příběh. "Líbí se mi, jak vždy víš, kde jsi skončil v mluvení." zasměji se tiše, nebyla to výtka, spíš naopak, obdiv. Já občas i přes svou rozvahu a klid zapomínala, co vlastně chci říct.
Konečně dojdeme až k tomu vlkovi a můj společník mi objasní, kdo by to měl být. Jen kývnu k tomu vlkovu, které nejspíše se jmenoval tedy Wu a taktéž pozdravím. "Zdravím."
Co mě však zaujalo a na co okamžitě natáhnu krk, byl vozík, který s sebou táhl a na kterém jsem viděla hromadu předmětů. V očích mi blýskne zvědavost. Upřímně jsem byla ráda, že byl Xander tak galantní, že mě pustil první, páč bych to zvědavostí asi nevydržela. Rychle doťapkám ke krámku. "To prodáváte?" zeptám se a vidím potěšené kývnutí prodavače. Výborně! V mých očích zahoří jisté plamínky nadšení a zvědavosti. Wu ihned pochopí, že nejspíše nejsem zdejší a ujme se vysvětlování co kolik stojí a k čemu je. Po pár chvilkách se rozhodnu pro posílení své magie mého milovaného ohně. Bude se teď v zimně hodit. Ten lektvar, co mi donutil vypít byl divný, ale cítila jsem, jak se ve mně oheň skutečně pohnul. Nadšeně přešlápnu z tlapky na tlapku a vyberu si pak ještě jednu schopnost jménem Aura. Zaujalo mě, že s ní budu moci vidět pocity ostatních a vlastnosti... No, hned jsem to brala taky. Opět jsem vypila to divné cosi a ... kolem Wu se objevil barevný záblesk. Zamrkám... no dobře, tohle bude trvat na naučení trochu déle. Opět se vrhnu na další věci. Zaujme mě prášek, kterým mi Wu změní srst podle toho jak chci... Věděla jsem přesně, co na sobě chci mít... znaky jsem viděla při brouzdáním světem a moc se mi líbily... proto, když na mě Wu foukne, si fe vybavím a pak... pohlédnu do zrcátka, které tam Wu má a na čele a zadních stehnech se lesknu dané znaky (ano, ten znak na stehni má z obou stran). "Wow!" byla jsem jak malé vlče, co objevuje nový svět. Nikdy jsem to neviděla a můj vnitřní plamínek teď plápolal neskutečně jasně. Doufala jsem, že tím před Xanderem neklesnu, ale... nemohla jsem si pomoci.
Poslední mě zaujal předmět Mastery box. Zbylo mi ještě pár penízků a tak jsem se ve finále rozhodla vzít i to... Teprve pak konečně odstoupím, najednou klidně a vyrovnaně. "Ehm, promiň... já... no nic, jsi na řadě." řeknu svému společníkovi v jisté naději, že si to alespoň trochu vyžehlím.

Nákup:
Počáteční stav účtu: 475 kšm, 5 rubínů, 4 mince
Účet: 5 levelů do magie ohně (50+60+70+80) = - 260 kšm
Aura = - 150 kšm -2 rubíny
Mastery box = - 50 kšm
Znaky: -50 kšm (Barn ví) (1 mince + 1 rubín = 50 kšm)
Konečný stav účtu: 15 kšm, 2 rubíny 3 mince´

Mystery box - 15 - Syrečky
Schváleno

Bedlivě jsem poslouchala Xanderova slova. Bylo vidět, že ho poslouchám poměrně ráda, přinášel minimálně zajímavé informace a abych se trochu přiznala, po tom samostatném cestování jsem měla samoty dost. Jeho příběh o světě mrtvých mě zaujal stejně jako předtím zmínka o bozích i následné jejich osvětlení. Lehce se ušklíbnu. "Koukám, že ani místní bohové mě nepřesvědčí o jiném názoru, než jaký mám všeobecně o bozích." prohlásím a pak jdu už jen mlčky za svým průvodcem. Dávala jsem pozor na cestu a možná proto jsem i delší dobu mlčela. Co mě tak trochu překvapilo bylo, že mlčel i Xander, trochu mě to zklamalo, ale na druhou stranu jsem ho chápala a neměla jsem odvahu ho poprosit, aby o něčem mluvil. Místo toho jsem se soustředila na to, dávat tlapu za tlapou tak, abych si ji nezlomila, kdybych blbě došlápla.
Při cestě nahoru jsem po určité chvíli cítila pálení svalů. Zvláštní... evidentně jsem nebyla zvyklá. Své nepohodlí však nedávám najevo a s lehce zvýšeným dechem jsem lezla za Xanderem až konečně na nějakou vyhlídku. Postavím se po jeho boku. Byli jsme určite tak v jedné čtvrtině hory a i odsud byl skvělý výhled. Výš by se mi asi ani nechtělo lézt... už zde byl trochu řidší vzduch než dole v údolí. Rozhlédnu se a kývnu. Xanderova slova byla pravdivá. Všude za tou krásně červenou loukou panovala voda. Tam, odkud jsme přišli, byla za mnou taktéž voda... Věřila jsem tedy, že to skutečně budou ostrovy, poněvadž ve větší dálce se opět na obzoru objevovala další pevnina. Přimhouřím oči. "Snad ano... budeme v to muset doufat." řeknu s úšklebkem a pohlédnu na vlka vedle sebe. Jeho další nápad se mi líbil. Mrsknu spokojeně ocasem opět ze strany na stranu. "Jo, má hezkou barvu, určitě bude stát za to ji prozkoumat." řeknu mile. Červená byla barva ohně, stejně jako oranžová až žlutá. Proto ta louka vypadala tak lákavě.
Pomalu se rozejdu dolů z hory a mířím právě na onu louku, na níž jsme se spolu s Xanderem dohodli.

→ Červená louka

← Rokle

Stoupali jsme pomalu vzhůru. Našlapovala jsem poměrně opatrně byť i jen kvůli sněhu, který mohl nehezky uklouznout. Bylo mi jasné, že stačil jeden špatný krok a mohla jsem skončit mrtvá na konci rokle... a za to by Xander asi rád nebyl. Jeho slova mě povzbudila a zároveň i utvrdila o pár mých názorech o něm. Mluvil daleko více než já, ale nemluvil nesmysly. Možná i zvažoval svá slova, protože skoro vše vyznělo jako poklona pro mě. Líbilo se mi to. Už dlouho se mnou nikdo takhle nemluvil. Nejspíše tak mluvil na všechny vlčice, ale to mi taktéž nevadilo. Neměla jsem právo žvanit někomu do života. V tomhle případě jsem prostě byla ráda, že v tuhle chvíli mluví na mě, skládá poklony taky mně a ještě mi dělá společnost.
Při zmínce o bozích opět napřímím uši. "Tady jsou nějací místní bohové?" tahle informace byla vcelku zajímavá. Alespoň pro mě. Přítomnost bohů jsem totiž přeci jen zas tolik neuznávala. Věřila jsem matce Zemi, která stvořila vše kolem, řídila vše kolem a udržovala vše v jisté rovnováze a chodu... bohové pro mě byla stvoření, která spíš než o funkčnost světa, zabývala motáním se do života vlků. Asi měli sami nudný život.
"Dobře, platí! Ráda se na ten tvůj les podívám." lehce se zasměji a konečně se vyhoupnu na vrchol rokle. Už odsud byl značný výhled, ale mou pozornost upoutá hora, přes kterou bychom nejspíš stejně museli, pokud bychom se chtěli dostat tím směrem. Xander mi při mém uvažování potvrdí můj odhad. Horský vlk. Lehce se usměji nad správností svého úsudku a pak kývnu na jeho další otázku. "Ano, teď nad tím uvažuji... stejně, pokud bychom chtěli i tím směrem, musíme nejprve přes ní. Sice nejsem v horách obratná jako ty, ale na nějakou nižší plošinku bychom mohli vylézt... to by mělo i stačit na rozhled." řeknu a lehce pohodím ocasem zas ze strany na stranu. Sleduji vlka, svého průvodce a mírným úsměvem a pobídnutím hlavou dám lehce najevo, že bych byla radši, kdyby šel první a vybíral nejlepší kamenitou stezku směrem vzhůru na nějaký výhled.

Xander si evidentně tady neprošel jen něčím hezkým a naznačoval to už dříve. Lehce u toho napřímím uši a v očích mi bleskne zamyšlení. Žádné místo není ráj. Na každém místě jsou vždy nějaká nebezpečí a hrozby. Kdyby bylo všude jen bezpečno, měla bych za chvíli strach, že jsem zemřela a přemístila jsem se do nějakého posmrtného života. Lehce se usměji při jeho zmínce, že vodu teď bude tolerovat jen ve formě sněhu. Sníh mi nevadil, stejně jako zima. Tu bílou zmrzlou vodu jsem měla i celkem ráda. Připomínala mi lesy, ve kterých jsem vyrůstala. Byla v nich horká léta a kruté mrazivé zimy. Možná i díky tomu jsem tak nějak byla zvyklá na extrémy. Zas na druhou stranu, už jsem jednu za život narazila i na poušť, kde jsem musela uznat, bylo horko i mně a nějak přežívat se tam dalo zásadně v noci, kdy teplota občas stoupala až do mínusových hodnot. Poušť byla celkově zvláštní.
Teď jsem však byla tady a z mého chvilkového až přílišného zamyšlení mě vytrhla Xanderova poklona, která ze mě dostala opět tiché zasmání. "Děkuji, dost vlků tím doháním spíš k šílenství." Byla to pravda. Má rozvaha a sebejistota nevoněla dost vlkům, které jsem tím neskutečně štvala. Nejvíc je většinou štval ten klidný sebejistý nadhled nad věcmi. Velmi málo vlků pak pocítilo, že i mě se dá snadno vyprovokovat a většina z nich pak zjistila, že to vůbec nebyl dobrý nápad.
Xander pak prohlásil, že se tu objevil stejně jako já. Byla to zajímavá teorie s těmi teleporty. Docela mě zajímalo, co za tím skutečně vězí, ale nejspíše za to mohla magie tohoto místa. Při zmínce o lesíku mi lehce cuknou uši, jak je rychle našpicuji. "Les... miluji lesy... v ovocném jsem snad ještě nikdy nebyla... sem tam pár stromů se vždy najde, ale celý les? Někdy mi to tam budeš muset ukázat." řeknu s nehraným zájmem.
Vlk byl evidentně rád, že jsem vzala v potaz, že půjdeme spolu. Upřímně, neměla jsem proč protestovat. Společnost Xandera mi víc lichotila, než aby mi vadila. "Tak třeba tudy." řeknu a sebejistě vykročím směrem k cestičce, která podle všeho vedla nahoru. Xander se velice rychle vydal za mnou a já si koutkem oka dobře všímala, jak se rozhlíží kolem. Vypadalo to, že horský terén dobře zná a ví přesně, co sledovat. "Vyrůstal jsi v horách?" zeptám se při lezení po cestičce nahoru. Muselo to tak být. Jen málokterý vlk věděl, na co se na skalách dívat. Já sama s tím neměla moc zkušeností, ale on v tomhle vypadal dost jistě a dobře jsem si uvědomovala, že každý jeho pohled je dobře cílený... Přesně věděl, co hledá...

→ Nejvyšší hora

Měl pravdu. Oheň a voda se rozhodně nekamarádily a chuť na ozkoušení plavání v moři jsem taktéž neměla. Bylo to vskutku zajímavé. Možná by se mi tu i líbilo více, kdybych se neprobudila v tomhle kaňonu. Když jsem se ale rozhlédla... nebyl až tak ošklivý Byl nebezpečný, zrádný... a nyní ho pokrývala vrstva sněhu, která jakoby jeho nebezpečí kryla. Lehce zhoupnu ocasem ze strany na stranu a pohlédnu na svého objevitele a mrně se usměji. "Také nemám úplně náladu pokoušet štěstí, nebo hledat, co vše v těch mořích žije." Možná to byla řeč spíš pro mě samou, ale měla jsem potřebu to říct nahlas a tím mu vlastně něco odpovědět.
Xander mi byl sympatický a já z nějakého důvodu cítila, že se mi dostal pod mou ochrannou kamennou slupku. Rozhodně se dostal dál, než většina vlk, které jsem poznala. Nu což, alespoň tu mám prvního přítele, na kterého se třeba budu moci obrátit, budu-li v problémech. Nechtěla jsem si přiznat, že bych k nkomu mohla cítit něco více, než přátelství... a pokud ano, upřímně jsem litovala vlka, který by musel mít dostatečnou trpělivost, aby se dostal až na jádro mého srdce.
Jeho ujištění, že to není pusté místo, že je tu minimálně jedna smečka a už nějakého vlka potkal, mě docela uklidnila. Ne, že bych vyhledávala společnost, ale bylo to rozhodně uspokojivější než zjištění, že jsme tu úplně sami.
Při jeho úkloně se mi opět po tváři rozlije úsměv. Byl galantní, líbilo se mi to. "Líbí se mi tvá galantnost." řeknu zcela upřímně. Vždy jsem byla upřímná, někdy až moc, když se mi něco nelíbilo a má krev vzplanula. Xander tu podle jeho slov byl přeci jen o něco déle. "Upřímně? Před chvílí jsem se tu vzbudila a nepamatuji si, že bych sem kdy došla." lehce se ušklíbnu. Stále jsem netušila, jak je to možné, ale měla jsem stejné štěstí jako on, přišla jsem suchá. Možná v tom byla nějaká magie? Kdo ví.
"Netuším, kam jdeme, ale... zkusila bych vyjít támhle nahoru z téhle rokliny. Ráda bych se podívala, kde to vlastně jsem. Věřím, že tu nejsou jen tyhle zasněžené skalní stěny." poprvé se lehce zasměji. Smích byl stejně medový jako můj hlas Nebyl to takový ten protivný smích některých vlčic. Možná to bylo i trochu hloubkou mého hlasu, či mým dobře udržovaným klidem.

Líbil se mi způsob vlkova chování. V klidu si sednul kus ode mě a v podstatě čekal. Při jeho dalších slovech se mi opět na tváři objeví úsměv. "Takže jsou to ostrovy." po těch slovech se lehce ušklíbnu. Už jen tímhle jsem dala jasně najevo, že nejsem zdejší a že vlastně nemám nejmenší tušení, jak jsem se sem dostal. Bylo mi to divné. 'Takže vážně ostrovy? Jak jsem se sem mohla dostat?' tato myšlenka mi zněla v hlavě ještě dlouho po tom, co jsem to v podstatě řekla nahlas.
Jeho další slova mě moc nepotěšila. Lehce se opět ušklíbnu. "Koukám, že se konečně objevilo něco, co mě udrží na jednom místě... voda..." řeknu a pak lehce přešlápnu z nohy na nohu a nakonec vstanu. !Škoda, vždy jsem doufala, že to bude spíš někdo, než něco." řeknu opět s mírným úšklebkem, ale s pobavením v hlase. Matka Země si ze mně evidentně udělala dobrou legraci... ale třeba jsem tu měla být, třeba zde najdu rodinu, kterou hledám...
Mé myšlenky nejsou znát ani na mém postavení, ani na chování, na ničem. Jen možná v mých očích na chvíli problesklo jisté zamyšlení. Na chvíli se podívám na Xandera, jak se představil vlk a pak na nebe. Na to chvíli hledím a nakonec pohlédnu zpět na něj. "Jsem Cinder, ale říkej mi Cin." řeknu svým příjemným hlasem a opět se lehce ušklíbnu. "Víš toho evidentně daleko víc, než já, jsi tu již déle?" zeptám se s jistým zájmem. Mohlo by to znamenat, že zná třeba i cestu z téhle propadené rokle... Počkat, musí ji znát, jinak by se tu přeci neocitl ne?

Vlk po chvíli zpomalil a dovolil mi tak si ho dobře prohlédnout. K mému překvapení i jeho oči značily, že mu proudí v žilách oheň. Překvapení na sobě znát samozřejmě nedám, ale mírně se mi zhoupne ocas ze stranu na stranu s jistým uspokojením. Ten vlk se mi na první pohled zamlouval. Postoj měl sebejistý, obezřetný a vyrovnaný, stejně jako ona. Už dlouho nepotkala nikoho, kdo by se jí v tomhle mohl vyrovnat.
Trochu víc pozvednu hlavu a tím dám trochu i nevědomky najevo, že jsem rozhodně vyšší, než většina vlčic. Byla jsem na svou sílu a výšku patřičně hrdá. Byla jsem bojovnice a za to se přeci nemusel žádný vlk stydět. Děkovala jsem za to matce Zemi, mohla jsem být dost samostatná a dost zdatná, abych se ubránila a v jiném případě ubránila třeba i své přátele.
Díky vlkově zastavení se mohli vzájemně chvíli pozorovat a vtisknout do paměti pach toho druhého. Rozhodně nevypadal, že by chtěl zaútočit, spíš naopak.
Když promluví, můj postoj se trochu uvolní a pomalu a elegantně si sednu. Ocas lehce přivinu k packám, až jeho špička lehce zakryla i lehce ty přední. Na tváři se mi objeví lehký úsměv. "Taktéž zdravím... dalo by se to tak říct, brouzdám z kraje do kraje... hledám místo, kde se zdržím o něco dýl." roklí se lehce rozezní můj hlubší, avšak medově hladký hlas. "Ty taktéž nevypadáš jak usedlík." řeknu a lehce naklopím hlavu na stranu a nechám ho k sobě dojít. Přeci jen, mířil evidentně stejným směrem jako já, tak proč bych se měla vracet? Navíc i jen tahle chvíle mi dala příležitost si ho dobře změřit a prověřit. Sledovala jsem jeho krok a pohyby a snažila jsem se odhadnout, co je zač.

Všude bylo ticho, občas se ozvala tlumenější rána, jak spadnul kus sněhu po skalnatých stěnách, nebo dokonce pár kamínku, avšak nikde nikdo. Od tlamy mi stoupala pára v zimním chladném vzduchu všude kolem. Na chvíli se zastavím, abych opět přimhouřenýma očima pohlédla na nebe. Bylo zářivě modré. Takhle čisté nebe většinou znamenalo, že nastala změna počasí. Jak jsem předtím dobře odhadla, muselo v noci ještě sněžit. Teď svítilo slunce a paprsky dopadaly sem na zem pod velmi malým úhlem. Sice bylo trochu stíněné stěnami rokle, ale i tak mě z toho po chvíli rozbolely oči, tak jsem hlavu zase radši sklopila. Oklepu se a pomalu se vydám dál.
Náhle mé uši ale zachytí, že je něco jinak. Skoro neznatelně změním tempo kroků a mé podezření se potvrdí. Slyšela jsem kroky někoho jiného. Kroky tlumil sníh, ale někdo, kdo šel za mnou, se evidentně ani nesnažil, aby nebyl slyšet.
Pomalu, ale přesto obezřetně se náhle otočím a mé oranžové oči se zabodnou do vlka, který se náhle blížil mým směrem a ještě více zrychlil. Stojím tam v poměrně elegantní a důstojné póze, avšak i tak je dobře patrné, že jsem byla v pozoru. Stačil jediný náznak útoku a mé pomalé, promyšlené a klidné pohyby se mohly změnit v boj o život a smrt. Celkově to bylo zvláštní. Postoj, pohyby... vše bylo ladné, klidné... a přesto barva mých očí a jiskra v nich dávaly jasně najevo, že mi v žilách koluje oheň.

← Odkudsi

Musím uznat, že jsem se probudila už do mnohem hezčích dní a hlavně na mnohem hezčích místech. Když totiž otevřu oči a s lehkou bolestí hlavy se rozhlédnu, všimnu si, že má srst je lehce zasněžená a všude kolem mě je sníh a holé nebezpečně vyhlížející skaliska. Nebo spíš skalní stěny... Upřímně jsem vůbec netušila, jak jsem se sem vůbec dostala, proč jsem usnula na tak nehezkém místě... a proč jsem sem u všech všudy vůbec šla.
Pomalu vstanu a oklepu ze sebe sníh. Již nesněžilo, takže jsem tu zas tak krátkou dobu nejspíše neležela. 'Hmmmpf... kde to jsem?' odfrknu si v mysli a mé oranžové oči začnou hned zkoumat nejbližší okolí. Nikde jsem nikoho neviděla a ani necítila. Zvláštní. Ale alespoň jsem se necítila... v nebezpečí. Na druhou stranu jsem se momentálně nemohla ani nikoho zeptat, kde to k sakru jsem...
Znovu se oklepu, abych ze sebe shodila ještě zimu, která se mi drala pod srst a pomalým a rozvážným krokem se vydám kamsi hlouběji do rokle. Někde tu přeci musela být cesta nahoru, cesta pryč odsud...
Mé tlapky opatrně našlapovaly do vrstvy sněhu, oranžová očka bedlivě sledovala okolí a našpicované uši registrovaly každičký zvuk v mém okolí...