Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Tajga (přes kvetoucí louku)

Potulovali jsme se přes louku, nastala noc, která byla teplá a jasná. Bylo to příjemné a zároveň to trochu odlehčovalo atmosféru. Pokývu lehce na Xanderova slova a pak si povzdychnu. "Občas si říkám, že bych se ke své ledové stránce někdy ráda vrátila. Roztavil jsi led kolem mého srdce, Xandere." pousměji se v odpověď na jeho debatě o disciplínu. Věřila jsem, že ví, o čem mluvím. Když mě poznal, mohla jsem být ledovou královnou s ohněm v srdci a teď? Teď jsem měla smečku, prožívala jsem emoce mnohem více... A k čemu to bylo? K tomu, že jsem zklamala svá vlčata. Všechna. Jediná dobrá věc na tom byla, že jsem měla nyní spoustu přátel a partnera o kterého jsem se mohla opřít.
"Netuším." povzdychnu si a pak se zahledím na velký strom, ke kterému jsme mířili a který vzápětí na to i Xander komentoval. Mírně na jeho otázku zavrtím hlavou. "Ne, neviděla... musí být... velmi starý. Možná stejně starý jako celé tyhle ostrovy...?" řeknu a nakonci je lehce intonace na otázku. Netušila jsem, jak starý mohl být.

← Oáza klidu

Byla jsem ráda, že jsem nakonec mohla trávit čas s ním a nerozdělili jsme se rovnou. Podle všeho skutečně uplynula delší doba, než jsme se vydali za rozuteklými vlčími potomky. Lehce si povzdychnu, ale zároveň vítám tu samotu s Xanderem. Tak nějak jsem si díky tomu přála, abychom se mohli vrátit v čase a napravit naše chyby. Napravit ten spánek. Napravit všechno, včetně našeho vztahu, který se s odchodem Iliany ještě více otřásl.
Kývnu na jeho slova a povzdychnu si. "Z našich sourozenců jsem byla ta nejklidnější já... a to jenom proto, že jsem se rozvážnost a ledovost naučila...ale i tak vím o své horkokrevnosti, výbušnosti... a prožívání emocí hlouběji než někteří jiní vlci." šeptnu tiše a rozhlédnu se.
Nakonec mi vzhledem ke stáří a nečitelnosti stop nezbývá, než jít za Xanderem a podívat se po nejbližším okolí a doufat.

→ Modrák (přes Kvetoucí louku)

(259)

Sleduji Xandera, jak se protahuje a sama se také protáhnu. Netušila jsem, kolik času uplynulo, ale pravděpodobně dost. Lehce sklopím uši. Bylo to kvůli mně. Tak moc jsem mu potřebovala být zas blízko, že jsme se zasekli na matička Země ví jak dlouho a naši potomci? Mohli být kdekoliv. Polknu a kývnu na Xanderova slova. Vyjdu za ním do teplého večera a neodepřu si ještě jedno malé otření se o něj. "Ano... až moc tvrdohlaví. Oheň jim skutečně koluje v žilách... občas lituji toho, že jsem v rodině neměla nikoho s vodou... nebo třeba větrem či zemí. Magie Země u nás byla velmi ceněná... a co tak vím... vlci s těmito elementy... mi přijdou... klidnější." povzdychnu si. Nezazlívala jsem to nikomu, ale konkrétně po těhlech událostech jsem potřebovala nahlas zapřemýšlet, jestli by to nebylo lehčí jinak... ale jak už to tak bývá, každý má pocit, že tráva vedle je zelenější a jiné elementy měly na povahy vlků určitě také nějaké dopady.

→ Tajga

(258)

Být zas u něj v obětí... bylo to... uvolňující. Jakoby ze mě spadlo celé pohoří starosti, zoufalství, vzteku, smutku... jednoduše všeho. Netušila jsem, jak dlouhá doba uběhla. Ale... evidentně jsme to objetí oba potřebovali. Vše se zvrtlo přesně tak, jak jsme nikdo nechtěli.
Když nabídl procházku pomalu kývnu. "Měli bychom se podívat po dětech." řeknu a pak si povzdychnu. "Měla bych najít Cipher..." šeptnu tiše. Nechtěla jsem se s Xanderem rozdělit, ale pokud jsme chtěli nějak najít a zkontrolovat vlčata, jak na tom po tom všem jsou... asi to nešlo jinak. Podívám se na Xandera, co si o tom myslí on. Půjde se mnou? Půjdeme je pomalu najít spolu? Nebo se rozdělíme, najdeme tak zvlášť vlčata a pak se zas někdy snad uvidíme? Za jak dlouho?

257

Potřebovala jsem se na chvíli provětrat, na chvíli nechat v dešti smýt mé myšlenky, stres a zoufalství, které se mi usadilo v puklině svého srdce. Na chvíli to pomůže, ale nemohu v dešti stát věčně a tak, když konečně zase mohu normálně dýchat, se vrátím dovnitř a podívám se na svého partnera. Měl pravdu. Jsou to jejich životy, mají vlatsní hlavu, ale oba dva nás bude navěky zraňovat, co si alespoň teď myslí. Dojdu k němu a opatrně si o něj otřu hlavu. Nevěděla jsem, co dalšího říct, ale nechtělo se mi ho teď nechat odejít. U matičky Zemi, jak dlouho jsem u něj nebyla takhle přivinutá? Věděla jsem, že je zlomený stejně jako já a přesto jsem si ho sobecky nárokovala, protože jsem ho nyní potřebovala. Lehce smutně a bezeslova sklopím hlavu.
Povzdychnu si. Netušila jsem co dál dělat. Nikdo to netušil a nikdo by to netušil, být tu místo nás. Svět byl složitý a nezbývalo než se s tím nějak poprat.

(256)

Povzdychnu si, měl pravdu. Být bezchybný nebo vidět do budoucnosti, tak by se vlk brzy stal otrokem svého vlastního osudu a to... nebylo dobré. Matička Země by to tak nikdy nechtěla. Pohlédnu ke vchodu. Na oblohu Začalo jemně pršet. Na chvíli se od Xandera odpoutám a vyjdu ven na jemný deštík a s přivřenými očky pohlédnu na oblohu. 'Matičko Země... vím, že mě netrestáš, je to zkouška. Proč bys také někoho trestala, když všechny miluješ stejně? Ale... proč takto těžká a srdce ničící zkouška? Má nás to snad posílit? Nebo snad odradit od dalších potomků? Nebo naopak ukázat naše chyby, aby se neopakovaly?' pomyslím si a pak si nahlas tiše povzdychnu a zavřu oči a nechám chvíli kapky jemného deště stékat po srsti, než se vrátím do úkrytu za Xanderem a jedinou prostou myšlenkou jednoduše vysuším svou srst. Pohlédnu na něj.
"Nevím co teď. Nejradši bych šla najít Cipher a vysvětlit jí, co se stalo. Pokusit si s ní promluvit, ale nevím, jestli je to dobrý nápad. Nevím, jestli bude poslouchat. Ale nechci, aby si myslela, že jsem ji nechala běžet a že se o ní nezajímáme." povzdechnu si a sleduji vodní páru, která mi stoupá ze srsti, než je srst plně suchá.
"Upřímně? Doufala jsem, že i přes povinnosti tebe zůstaneme spolu, ale... stalo se. Rozešli jsme se. Mrzí mě, že se vlčata rozutekla a co víc, mimo území. Já a mí sourozenci... vždy jsme byli divocí a rodiče jsme moc nevídali. Ale vždy jsme zůstávali na území. Vždy jsme šikanovali její členy a smečku jsme opustili až v dospělosti. Do té doby nás to ani nenapadlo. Proč tomu tak je? Proč naše vlčata dospěla k závěru, že opustit území bude hrozná legrace a tak se rozutekla tak, že nebyla šance je po spánku najít a ukázat jim lásku?" povzdychnu si.

(255)

Všechno bylo složité a i když jsme sváděli dost velkou vinu na ten spánek, část chyb byla našich. vždy za to budeme moci i my, i když jsme v daný moment jednali, jak nejlépe jsme uměli. "Občas bych chtěla být bezchybná. Nebo vidět budoucnost. Pak bych mohla vidět, jaké rozhodnutí bude mít dopad na co." šeptnu tiše přitisklá ke svému partnerovi. Vše se tak zdálo být v pořádku, konečně jsem byla u něj, ale... v pořádku vlastně nebylo vůbec nic.
"A nevím, proč nechtějí slyšet naše slova a vidět naši lásku. Je to jako kdyby schválně zacpávali uši a zakrývali oči... jako by ta pravda mohla rozhodit jejich mínění... a přesto doufám, že ty uši jednou napřímí a oči otevřou a snad pochopí." špitnu. "A ano, Enigmu napadla puma. Pustil se s nějakým neznámým splašeným mladým vlkem, spíše ještě stále vlčetem, pryč z území. Nevím, co přesně prováděli. Našla jsem ho u jezera, které přináší smrt. Takové to s černou hladinou... Myslela jsem si, že je mrtvý, naštěstí nebyl... a pak? Pak nás zastihl ten spánek. Ten spánek tak moc nenávidím." prohlásím a povzdychnu si. Oba jsme spánek nenáviděli. Byl vůbec nějaký vlk, který za něj byl rád?

(254)

Neodtáhl se. V hrudi mi poskočilo pár jisker a zežehlo ztracený plamínek. Sice se hned nepřitulil, ale... neuhnul. A to pro mě teď znamenalo mnoho. A když si pak opřel hlavu o můj krk? Tiše vydechnu a hrudník se mi zachvěje, jak potlačím vzlyk úlevy. Bylo toho mezi námi hodně nevyřčeno. Dlouho jsme spolu nemluvili a tahle celá rodinná událost? Ukázala nám milion chyb, které jsme oba udělali.
"Já... nemyslím si, že bys byl špatným otcem, jenom... jsou to naše první vlčata. Nezkušenost je... znát. Udělali jsme oba mnoho chyb. A pak tyhle prokleté ostrovy seslaly ten spánek... ten toho pokazil hrozně moc. Třeba to, že si Cipher myslí, že je Enigma můj oblíbenec... jenom kvůli tomu, že jsme usnuli spolu, protože jsem ho zachraňovala před pumou..." slova se ze mě sunula jako lavina a mé tělo se třáslo v potlačovaném pláči.
"Už dávno se na tebe nezlobím, jen bylo těžké to přijmout. To, že jsi mi chyběl. Že jsem tě tak dlouho neviděla... měla bych se zlobit a tak jsem se zlobila sama na sebe... a zároveň na tebe. A přesto hlavně na sebe. Tohle celé... proč nás matička Země trestá? Co jsme udělali špatně? Mnoho věcí, ale přece chybovat je normální." šeptnu nešťastně a zabořím čumák do Xanderovy srsti.

(253)

Xander se nehýbal. Po odchodu Vittani, jakoby se čas zastavil a já se nezmohla na nic jiného než stát a dívat se na něj s otázkami v očích. Byla jsem zlomená a podle všeho to zlomilo i jeho. Kam jsme se to dostali? Co se u matičky Země stalo? Všechno bylo... špatně.
Konečně se na mě podíval a já viděla... mrtvolu. Byl stejně prázdný jako já a přesto ve mně stále hořel plamínek hloupé naivní naděje, která v něm nejspíše uhasla. Alespoň i podle jeho mrtvě znějících slov. Pohlédnu mu do očí. Mé, stejně jako jeho, se leskly přívalem potlačovaných nebo i proudících slz. Nejistě k němu vykročím. Po těch slovech a po reakci Cipher jsem se skoro bála, že ucukne taky, že odejde a nechá mě tu. Ne že bych mu nevěřila, ne že bych ho obviňovala z něčeho takového, ale můj strach a vlastní zlomení byly... jednoduše mě nabádaly k opatrnosti.
Nakonec si však přeci jen pomalu sednu k němu a pokud mi to dovolí, přitulím se k němu. Potřebovala jsem to. Jak dlouho jsem nepocítila jeho teplo? Naposledy to bylo při příchodu vlčat. Nebyla to čistě jeho chyba... byla to chyba částečně i těhlech ostrovů.
Konečně lehce zavrtím hlavou na jeho slova. "Vittie měla pravdu... všichni jsme chybovali... stalo se něco, co jsem doufala, že se nikdy nestane. Chyběls mi... za celou tu dobu jsi mi chyběl. Chyběla mi tvá opora. Podpora... Zlobila jsem se Xandere... a možná tahle zloba nebyla vhodná. Omlouvám se." šeptnu tiše.

(252)

Můj život se zhroutil už poněkolikáté a tentokrát zanechal obrovskou díru v mé hrudi. Cipher o kontakt mě ani svého otce nestála a slova, která vpálila do mého obličeje byly... Něco ve mně umřelo. Do očí se mi nahrnuly další slzy, které jsem se tak moc snažila skrýt... Tak moc jsem se chtěla rozpadnout v prach. Zmizet. Sledovala jsem svou dceru, jak vyběhla ven, aniž bych se stihla vůbec pohnout. Hned nato ji následoval Enigma.
Zůstanu tam stát a snažím se spolykat hořkost, která se drala na povrch. Selhala jsem. Absolutně jsem selhala a věděla jsem to. Začínala jsem v hloubi duše proklínat tyhle ostrovy, místní bohy... Odvedli mi jednu dceru. Další mě nenáviděla. Enigma byl ze všeho vykolejený a svou poslední dceru jsem skoro neznala. Všechno to bolelo.
Z tohohle ochromení mě vytrhne až Vittani, která se ke mně náhle přitulila. Jemně se o ní otřu a přitisknu si jí k sobě. Chtěla jsem, aby věděla, jak moc mi na tom gestu od ní záleželo. Aby viděla, že je skutečně všechny miluju. I po slovech Cipher... Stále jsem je milovala všechny. Ale chápala jsem, proč Cipher byla taková jaká byla. Upřímně? Viděla jsem v ní sebe samotnou. Své sourozence. Koloval ji v žilách plamen a... Rozhodně jsem si s ní potřebovala promluvit. Ale byla na to vhodná doba nyní?
"Děkuju Vittie. Opravdu vás mám všechny moc ráda... Já vím, že je to s vámi těžké, abych pravdu řekla... vy to s námi také nemáte jednoduché... a za to se omlouvám. Omlouvám se, že jsem vás nepoznala lépe. Ani nevíš, jak moc mě to mrzí a bolí." šeptnu tiše.
Pak se Vittani rozhodla odejít. Děkovně směrem k ní kývnu a pak se podívám se slzami v očích na Xandera... Co se to s námi stalo? Co jsme to provedli? Jak moc jsme ve všem zklamali?

(251/3)

Illianu jsem sice v podstatě od malička neviděla, i tak mě to celé rozlilo bolest v hrudi. Přeci jen přivedla jsem je na svět, všechny. Bylo by skoro nemožné necítit nic. Ano, prožívala jsem to všechno asi nejvíce ze všech. Nezazlívala jsem žádnému svému vlčeti, že je to spíš překvapilo a skoro ji nepoznávali. Přeci jen být sourozenec někoho, koho si nepamatujete, je rozhodně lehčí, než všechny přivést na svět. Mateřské pouto bylo zvláštní a momentálně mě rvalo na kusy.
Enigma se ke mně přitulil a já se o něj lehce otřela. I Xander přišel a já mu věnovala vděčný, přesto bolestný pohled.
Tedy do chvíle, než se ozvala Cipher. Sklopím uši a podívám se na svojí dceru, která nesla mé barvy. "To jsem nikdy neřekla Cipher... Ani nevíš, jak moc jsem ráda, že vás všechny vidím v pořádku, jen... mateřské pouto je... zvláštní. A bolí to. Přivedla jsem vás na svět všechny. A i když jsem Ilianu neviděla v podstatě od maličkého vlčete, něco mě k ní poutá stejně jako k vám. Pro vás bych truchlila úplně stejně." řeknu se sklopenýma ušima. Snažila jsem se dát dohromady. Pomalu se odtáhnu od Enigmy a Xandera a zkusím přijít k Cipher. Pokud neuhnula, jemně jsem se k ní přitulila. Ať už tak, či onak, zašeptala jsem se slzami v očích důležitá slova, která jsem nyní potřebovala vyřknout. "Všechny vás mám moc ráda. A jsem vděčná, že alespoň vás tu mám."

(250)

Vše se zdálo, že už bude v pořádku a padly návrhy, o čem se bavit, abychom se trochu lépe poznali. Jen se usmívám na všechny přítomné, protože jsem za tohle byla ráda. Bavili se mezi sebou a v mé duši se rozprostíral klid.
Klid vydržel do chvíle, než náhle začal foukat větřík a... fialové květy. Pohlédnu nahoru, kde se náhle vytvořilo zrcadlo. A v něm? Iliana... žila. Sklopím uši a přistoupím blíž pod to zrcadlo. "Iliano..." šeptnu tiše a zoufale sleduji, co se nám to snaží říct. Nevnímala jsem na tu chvíli nic okolo sebe, protože mě přepadla úzkost každé matky, která porodí svá mláďata a teď vidí jedno, o kterém se domnívala, že na jaře najde kdesi v horách. "Iliano... Iliano ne!" šetpnu v zoufalém pokusu ji zabránit průchodu tím portálem, který stála. Do očí se mi nahrnuly slzy a v hrudi bolestně zabodalo. Kam šla? Proč někam šla? Co se stalo? Slzy jsem nemohla dál udržet.
"Ne, ne ne..." šeptala jsem zdrceně, když vlčice známých barev prošla portálem a... nevrátila se... a pak všechno zmizelo. Zoufale se s tekoucími slzami podívám na Xandera a nechám si do srsti spadnout fialové kvítky. Tohle přece nemohla být pravda... Bolelo to. Kdyby byla mrtvá, věděla bych, kde je... vrátila by se k matce Zemi a byla by všude kolem, mohla bych k ní promlouvat, ale teď? Dostala se někam, kam za ní nikdo nemohl a nikdo o ní nikdy už nic vědět nebude. Ani mluvit k ní nebudu moci...
V tuhle chvíli jsem tam stála a lehce se chvěla naprostým zoufalstvím a zdrcením. Se sklopenýma ušima a očima plnýma slz. Neschopná se sebrat, aby mě takto neviděla má ostatní vlčata.

(249)

Usměji se na své dva příchozí potomky, kteří mě následovali a pak na Vitt a Xandera, kteří tu skutečně na nás již čekali. Byla jsem viditelně šťastná, když i Enigma a všichni se chovali už... normálně. Jako by tahle dobrá atmoféra mezi námi byla už od samého začátku. Spadl mi kvůli tomu kámen ze srdce.
Podívám se na své tři přítomné potomky a usměji se ještě více. "Jste všichni šikovní, evidentně zkoumáte ostrovy poctivě a učíte se. To je dobře. Informace jsou důležité a já vám děkuji, že jste se rozhodli je s námi sdílet." řeknu upřímně. Byla jsem ráda, že si našli společnou zálibu ve sdělování si informací o všemožných rostlinách. Také bych se od nich měla naučit toho trochu více. Třeba si pak někdo z nich, nebo třeba i Xander najde čas se mnou věnovat více času a trpělivosti v učení mě bylin.
Díky probíhající noci byla v úkrytu tma, kterou narušoval jen svit měsíce, který ale zajišťoval, že jsme na sebe trochu viděli. Přeci jen jsem si je ale všechny chtěla lépe prohlédnout a tak se uprostřed místnosti, ve které jsme byli, objevil malý ohýnek, který začal osvětlovat všechny přítomné. "U matičky Země... vyrostli se všichni..." řeknu konečně nahlas a pak se s tichým úlevným výdechem posadím.
Teprve pak pohlédnu na Vitt. "Myslím si, že na to je času dost... teď bych spíše ráda od vás vyslechla, jak jste se měli. Chyběli jste mi a ráda bych věděla, co jste vše na ostrovech objevili za tu dobu."

248

← Tajga

Usměji se na Cipher, která evidentně nebyla nadšená tím, že jsem zbytek vyprávění odložila. V hloubi duše si povzdychnu. Vážně mě to zajímalo, jen teď... snažila jsem se všechny z rodiny svést zase dohromady, abychom se všichni zbavili svých nejistot.
Když začne vyprávět o plazivci lékařském, pohlédnu na svou dceru. "Pak mi ho někdy ukážeš, ano? Ráda se nechám poučit. Zní jako důležitá rostlinka." usměji se na ní a s tím pokračuji dál.
Úkryt nebyl daleko. Pohozením hlavou ho těm dvěma ukážu. "Tak jsme tu." řeknu s směrem k nim a pak vystoupám kus ke vchodu po skále a zapluju dovnitř.
Mé obavy z toho, že tu nikoho nenajdeme, se rozplynuly v okamžiku, kdy jsem tam nalezla svého partnera a svou dceru. Usměji se na ně na oba. "Tak jsme zde." řeknu směrem k nim a otočím se k východu, abych zkontrolovala, že za mnou skutečně vešel i Enigma a Cipher.

Během chvíle jsem našla Enigmu podle jeho zavolání, který se těm dvěma evidentně ztratil. Tiše si povzdychnu a Enigmu k sobě přitisknu a jemně do něj šťouchnu čumákem. "Ne... já jsem se zamyslela v úkrytu a nějak jsem vyrazila později... nemyslím si, že by nám chtěli utéct." řeknu a pak zvednu hlavu, když se začne blížit další vlk. Cipher. Mile se na ní usměji a kývnu směrem k ní souhlasně, když prohlásí, že se jednoduše ztratili. "Přesně tak. Důležité je, že jsem vás našla a všichni se uvidíme v úkrytu." přitakám a v mém pohledu směrem k Cipher se skrývá vděk za její slova.
Když začne vyprávět, lehce naklopím hlavu na stranu a poslouchám její slova. Pak se usměji. "Vypadá to, že jsi díky svému zabloudění prožila docela hezké dobrodružství. To se na těhlech ostrovech občas stává... místní bohové jsou... nevyzpytatelní." usměji se na ní. "Ráda si to pak poslechnu celé, ale teď je čas vydat se za vaším otcem a sestrou, ať si nedělají starost, kde jsme." s těmi slovy šťouchnu povzbudivě do Enigmy a pak se rozejdu blíž k Cipher a pokud se nechala, i o ní se jemně a přívětivě lehce otřu a pak se vydám směrem k úkrytu. Zároveň se vždy na chvíli otočím, abych věděla, jestli mě ti dva stíhají. Nechtěla jsem se jim ztratit. Ne teď, když jsem je konečně všechny, krom Illiany měla pohromadě. Tedy skoro. Ti dva čekali v úkrytu.

→ Oáza klidu