Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Úkryt Alatey

Poklusem jsem se snažila dohnat svou rodinu, ale když jsem doběhla do tajgy, kterou jsem tak milovala kvůli vůni jehličí, nikoho jsem neviděla. K našemu úkrytu s Xanderem vedly jenom dva pachy. Byl to Xander a Vittani. Dlouze si bolestně povzdychnu. To jsme se opět rozdělili? Stalo se něco mezi tu dobu, co jsem se zasekla ve svých myšlenkách? Snad se nepohádali... Neřekl Xander něco Enigmovi za to svěření? Neublížil mu tím? Stáhlo se mi opět hrdlo úzkostí. Ne... ten stres mi už opravdu nedělal dobře. V hrudi mě bolelo a můj dech i tep byli příliš rychlé. Na chvíli se zastavím a zavřu oči. Začnu zhluboka dýchat, dokud celý tento pocit neskončí.
Když znovu otevřu oči, rozhlédnu se. "CIPHER?! ENIGMO?!" zavolám kolem sebe a pomalu se vydám obkroužit nejbližší okolí, abych ty dva popřípadě našla a zjistila, co se stalo. Případně je pak dovedla také do úkrytu.

(rodina opožděně)

Bylo toho hodně co řešit a mně navíc v hlavě létaly myšlenky o všem možném. O tom, jak Hanka mé uličníky zvládne a také o tom, jak se dostat blíže ke svým dětem, které mi tak chyběly. V hlavě se mi navíc začal svíjet plamínek hněvu na Xandera, že jsem ho tak dlouho neviděla a teď se tváří, že se nic nestalo. Opustil mě s v podstatě ještě příliš malými vlčaty. A pak jsem ho neviděla.
Z myšlenek mě vytrhl až hlas Enigmy, který se začal před všemi svěřovat, jak to cítí. Jen se na něj povzbudivě usměji. Netušila jsem, jak Xander zareaguje, ale věřila jsem, že má vlčata stále rád. Přeci jen je dlouho neviděl a snad se snažil vše napravit a být tu pro ně pro všechny. Kord když jsme nejspíše přišli o naši nejmladší dceru.
Zapíchalo mě při té myšlence u srdce a na chvíli jsem se utopila ve vzpomínkách na to, jaké to bylo je porodit. Jak byla Illiana už od samého začátku nejslabší. Kde ji byl konec? Co se s ní stalo?
Hruď mi svírala úzkost a ani jsem si nevšimla, že zbytek rodiny se vydal na cestu do úkrytu. Zavrtím hlavou, abych setřásla myšlenky, které mě tížily jak ohromný balvan a s povzdychem se vydám rychlým krokem dohnat zbytek své rodiny.

→ Tajga

Rodina

Bylo toho moc. Moc zmatku a moc věcí, které byly třeba vyřešit a přesto důležité bylo jen jedno. Promluvit si, když jsme konečně byli zase pohromadě. Poprvé od jejich narození vlastně. Už jenom to mě bodalo u srdce a ze všech sil jsem se snažila to nedat na sobě znát. Tiše si povzdychnu.
"Vím, že jste s námi nestrávili moc času. Ale já i Xander, váš otec, vás máme moc rádi. Mrzí mě, že to nevyšlo podle našich představ a ocitli jsme se rozdělení a setkáváme se až teď... Vyrostli jste." řeknu a pousměji se na všechna svá vlčata. Můj pohled dával najevo všechno Byli nádherní. Byly to moje děti a já je všechny milovala, hluboce. Ostatně jako každá matka své děti.
"Ráda s vámi nyní strávím čas a pokusím se vám vynahradit vše, co jsme zameškali." přiznám a pohlédnu opět na ně všechny. Pohled mi sklouzne i na Xandera. Jak dlouho jsem ho neviděla? Stejně jako většinu svých vlčat. V podstatě od jejich narození. Od momentu, kdy byla schopná trochu chodit a on se vydal s Vittani pryč. A i když mě přivítal něžně a láskyplně, kdesi v hloubi duše jsem mu vyčítala, že mě nenašel na ostrovech dřív.
Když se Cipher zmíní o tom, že by je Hanka měla zvládnout, pohlédnu na ní svýma pronikavýma očima. "Ano Cipher, měla... ale musíš si také uvědomit, že má svých povinností až nad hlavu a náš alfa vám udělil tu možnost, že vás podle vašich přání může učit všechny tři. Toho si važ. Smečka si má navzájem pomáhat. Má si stát bok po boku, pokud se něco semele. Proto byste měli dávat pozor tomu, co vás bude učit a snažit se ji nepřidělávat práci navíc." řeknu klidně a pak se zadívám na Vittani.
"Vitt, s tebou si také potřebuji promluvit. Ozvat se, když ti někdo zachránil život v jeho obranu je velmi, velmi správné. Náš alfa je velmi spravedlivý a přísný, aby smečku udržel v bezpečí. To ale neznamená, že mu můžeš nalítnout pod nohy. Ozvat se bylo správné, ale na to ti stačilo postavit se vedle tvého otce a promluvit. To, jak jsi naběhla k Einarovi mohl klidně brát jako... urážku... jako že nerespektuješ jeho postavení. Mohl ti i omylem ublížit, aniž by chtěl. Když potřebuješ mluvit, ozvi se, ale už nikdy takhle před alfu nenabíhej, ano?" pohlédnu ji do očí. Nebyla to ode mě výtka, jen snaha vysvětlit, co udělala na tom všem špatně. Zároveň jsem se ji snažila ukázat, že jsem na ni hrdá, že se ozvala, byť špatně.
Když se vlčata začnou vyptávat na Illianu, polknu a pohlédnu zoufale na Xandera. Pak zavrtím hlavou. "Nevím... nevím kde je... nikdo to neví." řeknu šeptem a zavřu oči, abych potlačila bolest, kterou mi ta slova působila. Nechtěla jsem před vlčaty dát najevo slabost. Zároveň jsem jim nechtěla lhát.

Xander, Enigma

Vše se trochu uklidnilo a Xander se ke mně opět posadil a olízl mě. Jen se na něj otočím a usměji se. Když pak přilítne se ke mně na chvíli přitulit můj syn, s úsměvem se o něj otřu hlavou.
Na povyšování jsem nijak nereagovala. Měla jsem pocit, že si povýšení nezasloužím, navíc... po debatě při bouři s Enigmou jsem měla pocit, že moje momentální postavení mi alespoň dává možnosti se věnovat více své rodině. Kdybych chtěla být betou, mohla jsem zůstat v rodné smečce, ale z té jsem odešla. Nikdy jsem tu zodpovědnost mít už nechtěla. Věděla jsem, jaké to bylo. Z mých sourozenců jsem byla nejstarší a nejrozvážnější a hodně věcí se ode mě tehdy očekávalo. Být nižšího postavení bylo docela... osvobozující. Což mi potvrdil i pohled na ustaranou Hanku.

Hanka - rychlohra
Sraz byl pomalu ukončen a já si všimla, že Hanka zemířila ke mně. Šla jsem s ní kousek stranou, protože evidentně byla celá zoufalá z toho, že dostala hned tři učedníky. Povídaly jsme si chvíli o rodině, životě, smečce a z Hanky konečně vypadla otázka, jak poznat dvojčata. Bohužel jsem ji neuměla moc poradit, ale i tak jsem ji navedla na důležité informace, díky kterým si k nim oběma mohla najít cestu a pochopit rozdíly mezi nimi. Bylo mi jí líto. Už jenom za tu chvilku jsem měla pocit, že vlčata budou jako neřízené ohnivé střely a dvojčata? Ta si budou spolu nejspíše vyloženě vyžívat v tom, že si je plete. Enigmovi sice ta jedna Hančina chybička trochu ublížila, ale... když byli sourozenci u sebe, měla jsem pocit, že tohle vše jde stranou.

Rodina
Vrátím se po chvíli zpět k rodině a přelétnu po nich pohledem. Trochu si povzdychnu. Tolik času jsme spolu ztratili. Tak málo jsem je znala. Ale... Hanka měla pravdu. Bylo důležité se soustředit na přítomnost, i když ta minulost stále bolela jako střep ledu zabodnutý hluboko v hrudi.
Usměji se na všechny své potomky. "Gratuluji vám k učednictví... ne, že mi Hanku utrápíte."

Xander

Můj milovaný mě také přivítal a já se na něj usměji. Když se pak na něj podívám s otázkou v očích, odpovědí je mi zavrtění hlavou. Měla jsem pocit, jako by mi pukalo srdce. Kde byla? Žila? Tiše si povzdychnu

Enigma
Jedno z mých vlčat hýřilo radostí, že mě vidí. Enigma. Strávila jsem s ním nejvíce času, což mě mrzelo, ale byla jsem ráda, že alespoň jedno ze svých vlčat mě pořádně zná. Když se ke mně začal tulit, jemně se o něj otřu. "Neboj Enigmo, jen jsem se trochu zdržela na severu." šeptnu tiše.

Cipher a Vittani
A pak tu byla Cipher, která si mě chvíli prohlížela a pak mě pozdravila. Něžně se směrem k ní usměji. "Ahoj Cipher, jsem ráda, že jste v pořádku." usměji se na ní a zároveň i na Vittani. Od té jsem si vysloužila jenom úsměv. Bodlo mě u srdce. Oproti ostatním vlčatům strávila více času s otcem. V hloubi duše si povzdychnu a přemýšlím, proč mě matička Země tak trestá tímhle vším.

Einar + rodina
Než jsem stihla cokoliv říct, rozpoutalo se v úkrytu "peklo". Yaro přivedl podle všeho svého sourozence, ale... neměl to povolené. A já? Já dostala na povel s Xanderem ohlídat vlčata. Můj partner se hned postavil mezi alfu a přítomná vlčata v úkrytu. Postavím se kus za něj tak, abych vlčatům byla blíž, jenže... pak se událo něco, co mi na malý moment zastavilo srdce.

Vittani
Moje dcera s barvami po Xanderovi náhle vystartovala pod nohy Einara. Evidentně k případu měla co říct, ale tohle si dovolit neměla. Pokusila jsem se jí zastavit čapnutím po srsti, ale byla rychlejší. "VITTANI!" zavolám na ní, ale to už bylo pozdě. Ozvat se ve prospěch někoho, kdo vlkovi zachránil život bylo dobře, ale proč se proboha musela nejdřív vyřítit k hořícímu Einarovi?

Einar a Vittani
Sledovala jsem dění před sebou. Vědědla jsem, že Einar Vittani neublíží, ale i tak, to co si dovolila, byla zároveň trochu drzost. Jen sleduji, jak vstupuje do plamenů a když je po všem, děkovně kývnu směrem ke svému alfovi, který uměl být velmi přísný, ale byl spravedlivý a svou smečku chránil do posledního dechu, což vlastně nyní předvedl.

Hanka
Einar navíc oznámil, že máme novou betu. Podívám se směrem k Hance a s úsměvem ji kývnu na pozdrav as zároveň jako poblahopřání k postu.

Rodina
Pak se otočím zpět ke své rodině a tiše si povzdychnu. Vidíš Enigmo? Alfa se nás snaží chránit na každém kroku, ale je spravedlivý. Přísnost je důležitá." a pak pohlédnu na Cipher, která se nahrnula lépe vidět na Einara.

Jméno vlka: Stina
Počet postů: 25
Postavení: Sigma
Povýšení: not yet
Funkce: Průzkumník
Aktivita pro smečku: Proběhla ostrovy, nic nového krom bouře se evidentně neudálo, přinesla dřevo do úkrytu
Krátké shrnutí (i rychlohry): Stina potkala Astru a rozhodně to nebylo milé setkání. Dost bojuje sama se sebou s tím, kým je a kým byla. Pak potkala Einara a pomohla mu donést Fialku do úkrytu. Následně se vydala ještě rychle zkontrolovat ostrovy a případně nasměrovat vlky na sraz, ale nikoho nepotkala.
Smečková minihra: Jednoduché - přines dřevo na podpal


Jméno vlka: Cinder
Počet postů: 11
Postavení: Delta
Povýšení: -
Funkce: Obránce
Aktivita pro smečku: Přežila ten spánek co postihl všechny na ostrovech
Krátké shrnutí (i rychlohry): Probudila se s Enigmou a snažila se mu maximálně věnovat, než se jejich cesty rozdělili. Vydala se pak obhlédnout severní území ostrova
Smečková minihra: -

<- Rozbitý sever

Einar, Rodina

Běžela jsem tak, abych si cestou neublížila, ale když jsem vklouzla do úkrytu, srdce mi splašeně bušilo a dech jsem měla zrychlený, jak jsem pospíchala. Vlci už tu byli a Einar stál na svém postu. Omluvně směrem k němu s úctou kývnu, že se hluboce omlouvám za pozdní příchod.
Pak se rozhlédnu a když zahlédnu své děti a Xandera, radostí mi poskočí srdce. Vydám se urychleně k nim, aniž bych dělala nějaký větší ruch. Nechtěla jsem přijít pozdě a ještě rušit proslov svého alfy. Bylo těžké k nim přijít a jen kývnout na pozdrav a lehce se otřít o Xanderův bok, abych mu dala najevo, jak moc mi chyběl. Dlouho, opravdu hodně dlouho jsem ho neviděla. Nechtěla jsem mluvit, abych někoho nepřerušila, aby se na mě nestrhlo ještě více pohledů. Přejedu s úsměvem svá vlčata a v očích se mi zaleskne štěstí. Tedy až do chvíle, než si uvědomím, že tu jedno chybí. Pohlédnu směrem ke Xanderovi s jasnou zoufalou otázkou v očích, kde je Illiana?

Vlk byl nakonec podle svých slov v pořádku a já pokývu hlavou. Vypadalo to, že není úplně nadšený, že jsem ho tu přistihla při nemotorných skocích. Co mě ale zaujalo bylo to, že se zdálo, že špatně vidí. A když se otočil mým směrem? Bylo mi to víc než jasné. "Dobrá, ne, neztratila jsem se. Jen jsem se snažila případně pomoci." řeknu směrem k němu a pak si všimnu blednoucí oblohy. Den. Rozednívalo se a já stále nebyla na smečkovém území. V hloubi duše něco zakleju.
"Omlouvám se za vyrušení. Už půjdu." řeknu směrem k vlkovi a pak se vydám na odchod.
Ráda bych s cizincem popovídala víc, ale teď to nešlo. Musela jsem pospíchat do úkrytu. Ke své smečce. Snad tam budou už i moje děti a Xander. Nechtěla jsem je zklamat. Ještě naposledy se podívám na šedého vlka a pak se rozběhnu na území své smečky. Musela jsem si pospíšit. Nechtěla jsem zklamat Einara a hlavně jsem chtěla vidět, jestli jsou všichni mí potomci v pořádku. V hloubi duše jsem cítila touhu je všechny opět vidět.

-> Úkryt Alatey (přes Ledové pláně a Území)

O kus dál jsem zahlédla pohyb a tak otočím tím směrem hlavu. Vlk. Vlk, který se z nějakého důvodu rozhodl skočit a nyní se drápal na led. Rychle se otočím a zamířím na nejbližší pevné místo jeho pozice.
"Hej! Jsi v pořádku?" zavolám na něj nejistě, protože mi nic moc jiného nezbývalo. Kdybych skočila na kru k němu, rozhoupalo by jí to a on by díky tomu mohl sklouznout pod ledovou vodu a kdo ví? Třeba se z ní už také nedostat.
Chvíli přecházím ze strany na stranu, než se zastavím na místě a sleduji vlka s obavami v očích. Kry byly přeci jen dost nebezpečné a já momentálně nevěděla, jak případně vlkovi pomoc. Mít nějakou vhodnější magii, než byl oheň, by v tuchle chvíli asi pomohlo. S ohněm jsem mu tak maximálně dokázala trochu posvítit nebo naopak roztát led a to teď rozhodně zapotřebí nebylo.

← Úkryt

Ani jsem netušila, proč jsem zamířila zrovna na sever. Věděla jsem, že tady nic moc k snědku nenajdu, ale možná jsem na chvíli potřebovala být sama. Bylo to vším tím spánkem, díky kterému jsem neviděla vlčata dlouho. Žila všechna vůbec? A do toho Enigma. Byl... složitý. Ne ve špatném, ale upřímně jsem začínala nad sebou pochybovat, jestli jsem vlastně dobrá matka. Neuměla jsem poradit vlastnímu synovi. A co bylo nejhorší? Vůbec jsem netušila, jak by se k tomu všemu postavil Xander. Xander, můj partner a otec mých vlčat... toho jsem neviděla ještě déle, než má vlčata. Tiše si povzdychnu a sleduji obláček páry, který mi jde od tlamy. Přitom pohlédnu lehce nahoru a na ztmavlé obloze spatřím něco absolutně nádherného. Polární záře.
Vždy jsem obdivovala takovéhle magické úkazy přírody. Prohlubovalo to mou víru ve všudypřítomnou matičku Zemi, která se o nás všechny starala. Smrt? Patřila do přirozeného koloběhu stejně jako život.
Jak jsem se koukala nahoru, nevšimla jsem si, že led kolem mě začal praskat. Když však uslyším silnější ránu, prudce nastražím uši a pak na poslední chvíli uskočím na blízkou kru a z ní pak na pevnější plochu. Dřív, než jsem se stihla svézt tíhou svého těla do ledové vody. Rychle se oklepu. Přemýšlím o smrti a málem mě to samotnou stálo život...

//6) Vyber si jedno ze severních území a během herního večera/noci sledujte polární záři
4) Prokaž svou odvahu skokem na nebezpečné kry! (rozbitý sever)//

236

Má slova o Ilianě zdrtila Enigmu stejně jako mně. Zvednu se a jemně do něj dloubnu čumákem ve snaze ho utěšit. Alespoň jedno z mých vlčat jsem pořádně znala, i když jsem netušila, jak mu pomoci. Byla jsem tím hrozná matka?
Když jsem viděla jeho reakci na to, že je neobvyklý, posmutním. "To, že jsi jiný neznamená, že je něco špatně." zkusila jsem napravit svou chybu. "Pokud bys chtěl vlčata, asi by sis opravdu musel najít samici... ale věř mi, že tvůj otec by tě nikdy do ničeho nenutil... a kdyby ano, vždy se za tebe i za ostatní tvé sourozence postavím, ano?" řeknu ve snaze mu nějak ulevit. Byla to upřímná slova a v tomhle jsem opravdu plavala. Jak jsem mu to všechno mohla ulehčit jinak? "Promiň, jsem v tomhle mizerná..." šeptnu tak, že mě mohl sotva slyšet. Byl to povzdech spíš pro mě samotnou.
Když odvedu pozornost na magii, dá mi to alespoň trochu úlevy od tak těžkého téma. "Ne, všichni máte magii ohně. Ale na ostrovech můžeš získat i jiné. Je tu jeden vlk, u kterého si můžeš koupit magie. Neustále se přesouvá se svým obchůdkem a vlastně na něj většinou narazíš dost náhodou." odpovím mu a stále mám smutek v hlase.
Když si vybere lov, přikývnu. "Tak seber síly a pomlu půjdeme. Zkusíme projít hory někam dál, ano?" pohlédnu na něj a pak uhasím plamen na zemi a vyjdu ven.
Enigma se ale náhle zastaví a řekne, že si někam odskočí. "Dobrá, uvidíme se na srazu." usměji se na něj a tím mu připomenu, aby nezapomněl, že se tam má také dostavit. S tím se rozejdu pryč. Vánice mezitím utichla.

-> Rozbitý sever (přes Ledové pláně)

//9) Ohřej se v libovolném úkrytu//

235

Možná jsem na takovou debatu nebyla úplně ta pravá. Ačkoliv jsem se snažila Enigmu podpořit, měla jsem za to, že to nejsou ta správná slova. Ale co mu na to říct? Věděla jsem, že se v přírodě tohle občas stávalo. Bylo to velmi vzácné, ale stávalo. Ale já s tím neměla žádné zkušenosti. Vždy mě přitahovalo opačné pohlaví a všechny vlky v mém okolí také. V hloubi duše si povzdychnu.
Pak se náhle Enigma zeptá na Ilianu a já sebou trochu škubnu. Iliana. Pravda, má nejmladší, nejmenší a "nejslabší" z vlčat. "Já... mám pocit, že stále spala, když jsem odcházela. Ale netuším. Nepamatuji si to kvůli tomu divnému spánku." přiznám tiše a sklopím hlavu zklamaná sebou samotnou. Vážně jsem si to nepamatovala? Viděla jsem ji jen jako úplně malou. Přežila vůbec? Žila? Zabodalo mě z toho divného pocitu v hrudi a chtělo to pár hlubokých nádechů, abych tu bolest zahnala a nedala ji tak před svým synem znát.
Když se mě zeptá na potomky se samce a magii, jestli by to dokázala. Lehce zavrtím hlavou. "Na to si myslím žádná magie není, Enigmo. To by bylo už proti zákonům matky Země." řeknu tiše, ale pak se pousměji. "Ale tím se netrap, ne pro všechny vlky je cílem se rozmnožit... mít malá vlčata... a po vás, takže ani po tobě, něco takového s otcem nikdy nebudeme chtít, pokud to nebudete chtít sami." řeknu s nadějí, že jsem mu tím trochu ulevila. Snad.
Nakonec odvedu řeč na magii ohně. Když řekne, že by se to rád naučil, usměji se a začnu mu pomalu vykládat o barvách očí a magiích, které jsem zatím poznala. "A ty Enigmo, ty máš magii ohně, stejně jako já a tvůj otec." řeknu na závěr svého výkladu. "Magii tě mohu naučit. Bude to těžké, ale ty to jistě hravě zvládneš. Chceš ji naučit rovnou teď? Nebo se zkusíme skrze vánici prodrat někam jinam, kde nezuří bouře?"

234

Konečně jsme byli v úkrytu a já se mohla na chvíli natáhnout a odduchnout si. Hlavu však stočím k Enigmovi. "Když je sněhu hodně, může to rozvodnit potoky a řeky a pak to potopa bude. Tát může i led." řeknu s úsměvem a tím konečně dokončím i debatu, kterou nám přerušila vánice.
"A co se poznání sebe sama týče... s tím ti bohužel nepomohu, na to budeš muset přijít sám. Ale rozhodně tě budu milovat stále stejně." řeknu s úsměvem. Všechna svá vlčata jsem milovala. Vždyť jsem je také přivedla na svět! "Jsi ještě mladý a bohužel jsi přišel o značnou část života. Třeba na smečkovém srazu, až budeš mezi více vlky, budeš mít šanci se trochu porozhlédnout a něco málo si v sobě urovnat." řeknu snažíce se uklidnit ten spor v něm. Chtěla jsem, aby se cítil v mé přítomnosti dobře. Aby neměl strach se mi svěřovat. Přeci jen komu jinému důvěřovat než vlastní rodině, než vlastní mámě?
"Chtěl by sis o tom ještě nějak promluvit? Ráda tě vyslechnu. Nevím, jestli budu mít odpověď na všechny tvé otázky, ale také vím, že když slova vyřkneš nahlas, většinou si dost věcí urovnáš i v hlavě." řeknu nakonec a sednu si.
"Můžeme se bavit ale i o něčem jiném. Třeba hádám, že by tě zajímalo, jak jsem vytvořila oheň? Jak jsem vzplanula ve vánici?" pohlédnu svému synovi do očí. Chtěla jsem mu toho tolik ukázat a tolik ještě říct. Zároveň jsem ale chtěla, když už jsme byli takto uvězněni ve vánici, aby měl šanci se sám ptát na věci. Promluvit si v soukromí se svou mámou. Třeba mu to pomůže. V hrudi mě zabodala bolest z toho, že jsem tu nebyla pro všechna svá vlčata. Kde byli ostatní? Kde byl vlastně Xander? Byla to věčnost, co jsem viděla Cipher, Vittani a Ilianu... a ještě větší věčnost, co jsem viděla Xandera.

233

← Tajga

"Roztát znamená, že se vlivem tepla z toho sněhu stane voda." odpovím Enigmovi. "A místní bohové bohužel zas tak vřelí nejsou. A matka Země? To by bylo přímo proti jejímu řádu. Nemůžeš zpátky omládnout. I když bych si sama přála, aby jste všichni byli zase malá vlčata a já se vám mohla řádně věnovat." povzdychnu si.
Když se pak začal ptát na to, jak se cítí a na svou orientaci, trochu mě to zarazí. "To je na tobě, jak se cítíš... a kdyby se ti líbili víc samci... no, je to neobvyklé, ale rozhodně by to neznamenalo, že bych tě já, nebo tvůj otec, měla ráda o něco méně. Vždy budeš náš syn, na tom se nic nezmění." řeknu a pak mu ukazuji lov. Jenže se přižene vánice, která by nás mohla v lese zranit. Spolu s větrem lítaly nánosy sněhu a lámaly se suché větve. Rozhodně jsem nestála o to, být zapíchnuta a kdyby se stalo něco Enigmovi, nikdy bych si to neodpustila. Proto jsem ho hnala do úkrytu, který byl na hranici Tajgy se smečkovém území. Dorazili jsme naštěstí v pořádku a jen co jsme vklouzli do úkrytu, nechám plameny na svých zádech uhasnout a místo toho vytvořím malý ohýnek, který osvětlí poměrně velkou řást jeskyňky a osvětlí ještě další dva vchody do bočních mísností. Teplo z ohně začne rozpouštět sníh z našich kožichů. "Vidíš? Takhle taje sníh." řeknu a na tváři se mi objeví úsměv. Tentokrát byl ale již poměrně unavený. Cesta vánicí mě vyčerpala, ještě více pak to, jak moc jsem užívala magii a teď? Další energii mě stálo vyhřátí této mísnosti, abychom měli alespoň trochu pohodlí, když venku řádila sněhová bouře.

"Ano, chce to mnoho zkušeností a učení. Na to se můžeme lépe podívat, až sníh roztaje. Teď je důležité naučit se chodit ve sněhu a lovit ve sněhu." řeknu a usměji se na Enigmu.
"Bohové? Bohové jsou jako ostatní vlci, ale jsou... neuvěřitelně mocní. Tak mocní, že ovládají vše, co se na těchto ostrovech děje. Pro mě je nejvyšším bohem Příroda. Víš, má rodina vždy uctívala Zemi jako takovou. Svět kolem nás. Bohy místních ostrovů si tak nějak představuji jako vládce tohoto místa. Možná každý kout ovládají jiní bohové, ale Příroda... matka Země, ta je všude. Třeba konají její vůli." řeknu s úsměvem. Snažila jsem se Enigmovi vysvětlit jak to cítím já.
Když Hanka odejde, podívám se na zoufalého Enigmu a šťouchnu do něj uklidňujíce čenichem. "Jsi samec. Jsi krásný a silný samec Enigmo. Jen jste se se Cipher narodili stejní. A dokud nepromluvíte? Vlci, kteří s vámi nebyli dlouho, vás sotva rozeznají. Stačí jen, abyste lépe oba poznali ostatní členy smečky, do které patříte a už vás rozeznají. K tomu budeš mít příležitost na tom srazu smečky." řeknu se snahou ho tím povzbudit. "Tam si tě budou moci pořádně prohlédnout, cítit tvůj pach a tak... Ono takhle na první pohled jste skoro nerozeznatelní. Ale každý jste svůj. Ty nikdy nebudeš Cipher a ona nikdy nebude tebou." řeknu uklidňujícím hlasem a usmívám se.
Pak ho pobídnu, abychom začali lovit. Sleduji, jak se přikrčí, jak jsem mu ukazovala a občas ho lehkým šťouchnutím do nohy nebo tak zkouším opravovat. Jeho instinkty ale fungovaly dobře. Brzy začal kroužit a nakonec se přeci jen chytil! Chodím za ním trochu vzadu také přikrčená, abych mu nepřekážela a nevyplašila vše kolem. Když najde kapky krve, usměji se. "Šikovný, jen mi to příště jen naznač kývnutím hlavy. Při lovu chceš mluvit co nejméně, musíš být co nejtišší." řeknu tichým hlasem a ukážu mu posunek hlavou, kterým se dává najevo, že našel stopu.
Pak ale náhle všechno ztichlo. Prudce vztyčím uši a pak se napřímím. Zavětřím. Začal se zvedat vítr a já si pak všimla temných mraků. "Enigmo... musíme... musíme se schovat...." řeknu náhle a očima vyhledávám rychlý úkryt. Pozdě. V tu chvíli se spustí sněhová vánice. "Drž se u mě!" vykřiknu na něj, dokud bylo možno ještě slyšet. Zvýšil se mi tep. Měla jsem strach o svého syna, protože takovéto bouře jsou velmi, velmi nebezpečné. Rychle jsem přemýšlela co dělat, aby mě neztratil z dohledu a pak jsem si vzpomněla na Einara a jeho hořící srst. Určitě jsem něco takového již musela dokázat také. A tak jsem se soustředila a po chvíli se mi na hřbetě rozhořely plameny, které mě chránily před sněhovými vločkami a trochu zlepšovaly viditelnost. Rozhodně jsem tak mohla být viditelnější pro Enigmu. Rychle do něj šťouchnu a začnu nás přesouvat do nějakého úkrytu. Pak mi došlo, že kus od nás musel být náš soukromý úkryt s Xanderem. Bude těžké ho najít, ale přesto jsem se o to hodlala pokusit. A tak popoženu svého syna a vydám se pomalu skrze vánici. Chvíli jsme bloudili, než se mi podařilo ho podařilo najít. "Opatrně dovnitř!" zakřičím na Enigmu a pak vklouznu do útulné jeskyně...

-> Oáza klidu

//2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist - 1/4//