Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>> Zátoka

Vlčice se dostala na druhou stranu zálivu a sotva přešla, ukázalo se, že dalším důvodem, proč tu voda nezamrzá, je to horko. Nebylo to tak zlé horko, to zase ne, to si nemyslete - ale... jak vlčice tlapkala a hledala místečko, kde by se na chvíli ohřála, zdálo se, že tohle celé místo bylo tak nějak na ohřátí. Uf. Neskutečné vedro.
Dobře, díky tomu, že byla jaká zima byla, dost možná to pomáhalo tu poušť ve zdraví přežít. Ale! Ale...
Písek se jí lepil na tlapky a ač se ho snažila setřást - většinou neúspěšně -, vypadalo to, že dnešek bude mírně problematický, alespoň dokud se z pouště nedostane. I proto přidala do kroku a rychle mířila směr jeden strom co na ni čekal na okraji toho fialového divnolesa. Byla to taková velká věc, která šla vidět už z dálky a byla si jistá, že by tam mohlo být něco zajímavého. Třeba tam najde Vittani!

// 10) Prozkoumej, jak zima ovlivňuje pouštní oblasti

>> Modrák

>> Červená louka

Vlčice utíkala, vzteklá, že si Konvalinka byť jen dovolila zmínit, že by snad mohla být smrt zvěře problematická. Bylo to maso. Jenom tupé maso, co běhalo na nožičkách! Kde byl ten problém, Konvalinko! Proč se nemůžeš prostě najíst, vždyť sama vidíš, jak vyhublá jsi! Cipher do očí vhrkly slzy a hnala se napříč horami a pryč, dolů přes pláně a přes zátoku, která na ni jakoby číhala. Vlče zpomalilo až na jejím břehu, lapala po dechu a rozhlížela se. Ne, musí se dát dohromady. Nějak, jakkoliv. Čas se trochu porozhlédnout a rozhodnout se, co že to tu vlastně chce dělat. Byl tu sníh. Všude byl sníh. A tak vlče začalo pomalu čumákem tvořit kuličky ze sněhu.
Pomalu je kutálela, dokud se nedostaly do jistého tvaru a pak je začala pasovat na sebe. To aby vypadaly jako takový sněhový vlk. S kapkou představivosti, samozřejmě. S tím se taky rozešla okolo, udělala kolečko a než se vrátila ke sněhové Konvalince, tlapky se jí namočily do vody zátoky. Vlče se naježilo, nadskočila a zavrčela. No, tady teda ta hladina nebyla ta pevná jako na severu! Očichala vodu, která byla docela slaná. Eh. Asi proto, jak proudila, tak prostě nebyla zamrzlá? Nic jiného ji nenapadalo - asi proto, že jiné vysvětlení prostě neexistovalo.
Ale vodu bokem, její Konvalinka pořád nevypadala dost jako Konvalinka. Nespokojeně dupla nožkou, udělala si další kroužek, znovu prošla vodou a naštvaně si odfrkla. Voda nemrzla a sněhulák nevypadal jako Konvalinka. V ten moment ji ale něco napadlo. Přemístila se ke zlatým stromům, co tu rostly, a z pár z nich visely ledové rampouchy. Opatrně je utrhla a vzala do zubů, aby jí nepřimrzly k pyskům a přemístila se s nimi směrem ke sněhulákovi. Pak větší část rampouchu ohřála a připíchla ji do sněhu. Drželo to! A tuhlo to, jakmile voda začala pomalu zmrzat! Poskočilo jí srdéčko a upalovala pro další, se kterým zopakovala stejný postup a brzy měl sněhulák dvojici rampouchových uší. Nadšeně se zatetelila a pak mu začala přednášet a stěžovat si.
Byla to dobrá, antistresová panenka.

// 6) Postav sněhovou sochu, sněhuláka, nebo něco jiného - samozřejmě ze sněhu
3) Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře
5) Vytvoř za pomoci magie něco kreativního

>> Poušť

>> Začarovaný les

Hnědá vlčka dorazila na louku, na které doteď nikdy nebyla. Proskočila portálem, který tak hezky svítil, a chvilku si myslela, že je v nějakém jiném světě. Vážně, most oproti tomuhle neměl nic! Fakt že ne! Hah!
,,Přežila jsem!" zahalekala nadšeně a už se rozešla po sněhem pokryté louce, až si krk málem vykroutila. Až na to, že po pravici ji překvapil takový úkaz. Nebylo to tam nahoře jejich pohoří? A poušť před ním? Jak daleko to šla? A támhle... támhle! Viděla tu vánici? Obešla ji?! Byly celé ostrovy prostě kruh? Páni! A tak ťapkala směrem vpřed a překvapeně si uvědomila, že je celá louka pošlapaná. Huh? Vážně tu pořád někdo běhal? A u toho všeho se krčila taková hubená vlčice. Cipher si ji zkoumavě prohlédla než přiťapkala blíže a vlčice se na ni podívala. Huh! S překvapením čokoládky zjistila, že tahle vlčice ji zná - a že je taky z Alatey. A už už se ptala na novinky. Cipher si sedla na zadek a zamyšleně zvedla tlapičku.
Co tu zažila? Inu, nejspíš by mohla povědět o té bouři, co se tu přehnala a jak ji odstřihla od Vittani a Astry, té nepříjemné vlčice, co byla údajně sestrou Einara.
,,Těžko říct, co se dělo," přiznala a mávla ocáskem. ,,Zcela a úplně pravdivě, moc ti toho neuteklo. Po ostrovech se prohání taková velká, ošklivá vánice. Podařilo se mi jí se sestrou a jednou další vlčicí projít. Jenže obě se mi ztratily a já skončila na severu. Nevěřila bys, jak moc velká zima tam je. To by tě beztak porazilo, už teď jsi taková vyzáblá a tak," zazubila se na ni. Ale vlastně ji v ten moment skrz to napadlo i něco jiného. Jak dlouho vlastně takhle vyhublý vlk může žít? Existovat? Vždyť by jí mohla klidně spočítat každé žebro. Nešťastně se zašklebila.
Takhle trochu vypadali i býložravci, co? Proč Konvalinka vypadala takhle, když jedla maso zrovna jako Cipher nebo kdejaký další vlk? A tak se vlčice optala... a odpovědí jí byla překvapivá otázka, která víceméně způsobila, že se jí svět převrátil naruby.
,,Huh?! Jak to myslíš že nejíš maso?!" vyštěkla zmateně a pak se podívala na rostlinku. Tak proto si byly tak podobné! Jedna vyhublá, druhá opadaná, obě na pokraji života. Dopadne takhle nakonec každý? Každý, kdo si cení jiného života víc, než toho svého? Ale jak to bylo fér vůči rostlinám, že je Konvalinka okousávala? A že je ožírali ostatní býložravci? Co bylo fér udělat tváří v tvář smrti a konci života? Jak moc bylo fér bojovat za své přežití?
Podobné myšlenky se jí nelíbily. Byla na to moc mladá, moc malá. Teprve roční. Proč musela řešit smrt takhle hlavou napřed? Proč ji teď napadlo, že možná už Vittani... už možná Vittani nemusí být? Stačilo přetrhnout jeden jediný vlasec a celý život se bortil jako domeček z karet.
,,Ale když ti někdo dá už ulovené maso, to si vzít můžeš, ne?" optala se jí. Pořád to nechápala. Nechtěla chápat. Odmítala pochopit, že ačkoliv tahle vlčice vypadala neskutečně živě, nejspíš byla blíž smrti než kde kdo další. Kovanlinka se na ni však jen usmála a začala jí povídat o té rostlince, co tu tak strážila. Proč jí z toho bylo smutno? Proč jí bylo do pláče ke vzteku, že se zcela zdravá vlčice rozhodla zahodit svůj život jen proto, aby lovná zvěř, která podle Cipher ani neměla pocity, jednoduše mohla žít dál a pást se někde na nějaké další louce?
,,Ale mě nezajímá tvůj mák!" vyštěkla. ,,Jsi tu v zimě, jsi tu jako trocha svalů a hora kostí pod tím, vypadáš jako ta kytka a stejně tě to nezajímá?! Proč se nenajíš? Máš jíst maso! Takhle se ničíš! Takhle se zabíjíš!" křičela na Konvalinku, která ji jen tiše sledovala s klidným výrazem. Jakoby nečekala, že se od Cipher dočká pochopení.
,,Proč se nevrátíš domů! Máš tam mámu a máš tam sourozence, někdo by ti pomohl! Ale ne, ty tu musíš sedět. Sama, v zimě, bez nikoho dalšího, stejně zvadlá jako ta zatracená kytka!" rozmáchla se tlapkou, že rumněnku strhne, ale Konvalinka ji odrazila svou tlapkou. Nebyl v tom ani náznak agrese.
,,No fajn. Tak si dělej, co chceš, ale já tu být nemusím!" a Cipher se otočila a rozběhla zpátky k portálu.

>> Tichá zátoka

>> Ledovcové jezero

Vlčice pokračovala směrem vpřed, zcela rozhodnutá, že dneska se podívá po okolí a zkusí najít nějaké Vittaniny stopy. Ale ač se jí stopy najít dařilo, šly ze špatné strany. Ano, ano, tady v lese sice byly stopy, dokonce i velikost by odpovídala. Šly ale ze špatné strany. Přišlo jí však zvláštní, že ten pach znala a byl jí povědomí - ale úplně si neuvědomovala, že je prakticky stejný jako ten její. Jak by jí to mohlo vůbec dojít? Svého bratra-dvojče neviděla tak dlouho, že na něj nejspíš už prakticky zapomněla. Ale ne, teď stopy sledovat nechtěla, měla důležitější cíl. A ten cíl byl směrem vpřed a ne směrem vzad!
Bylo to všechno docela zvláštní. I když tohle byla správně její druhá zima, vlastně toho tak moc dobře o tom, co v zimě dělat, nevěděla. Tušila, že se musí lovit dopředu a že zvěř bude stejně hladová jako vlci. Taky tušila, že stopování ve sněhu bylo mnohem lehčí, protože se uschovávaly otisky tlapek a kopýtek ve sněhu. Nebylo to ale něco, co by ji přímo někdo učil nebo jí o tom referoval. Spíš to tak nějak odhadla pohledem. První zimu svého života taky trávila spíše neaktivitou. Vrtěla se v mámině teple a přemýšlela, kde je její otec. Tehdy ji to docela trápilo, ale teď? Na jeho absenci si zvykla poměrně rychle. Stejně jako na tu máminu a nebo na tu sester a bratra. Otec byl další ztracený kousek skládačky, co se jednoduše rozpadla sotva chvilku po narození.
Vlastně za to možná i trochu mohl sníh. Vlčata byla držená doma a jakmile už nadále nemusela zůstávat v teple, prostě se rozutekla. Matka byla pryč, i Vittani chodila na výlety. Konec konců ji Cipher potkala na území, ale vypadala, že se domů spíš vrací, než že by odcházela. Ani Illianu nešlo pořádně najít. A Enigma... no, kdo ví. Že její dvojče existovalo začínalo pomalu v její mysli být pouze přeludem.
Ale smečka vypadala, že si zimu užívá plnými doušky. Všichni byli huňatí a prakticky zcela připraveni se pustit do nějaké vánice jako ta, ve které se ztratila Cipher Vittani. Bylo by to asi kontraproduktivní kdyby nebyli a žili takhle na severu. Ale to by pak byly i jejich kožichy, ne? Přeci jen bílá vypadala na sněhu rozhodně lépe než zrzavá, černá a nebo miliony odstínů hnědé jako byla ona s mámou a vymyšleným bratrem. Nu... dosud jim to nejspíš nijak ale nevadilo, takže by to nemusel být problém.
Bylo to tehdy kdy zahlédla jakýsi drobný pohyb. Huh? Co to bylo? Hlodavec! Hlodavec hlodavcovitá!! Nadšeně se schovala mezi závějemi a využila toho, že začíná být tmavo než vyrazila - a pár okamžiků později měla v tlamě drobného tvorečka, co si jí nestihl všimnout. A jakmile tuhle přesnídávku spolykala, zase se hnula směrem vpřed. Hah! Netušila sice, kam jde, ale dokázala se o sebe zjevně postarat. Podívejte, všechno přeci jen není úplně ospalé a schované v norách! Některá kořist pořád hopsala kolem. To bylo dobře. I díky tomu se vlci v zimě dokázali uživit.
Vlastně jí ale nedávala takhle v zimě smysl jedna věc - a to, proč se nějak víc nelovilo. Vždyť vlků bylo hodně. Pokud se organizoval sraz, rozhodně by bylo lepší rovnou všechny vzít a vydat se skolit nějakou tu kořist a pak ji odtáhnout do úkrytu. Cipher nadšeně vrtěla ocáskem jak si představovala, že vede smečkový lov a zrovna chytí obrovského, agresivního jelena, co ostatním vlkům jednoduše vyprášil kožichy. A říkali by jí Cipher úžasná. Cipher veliká. Cipher jelenobijec? Teda! Tolik možných názvů na jednu jedinou zimu!
Ale ať už byla Cipher jelenobijec sebenadšenější, věděla, že ona by sama jelena neskolila. Aspoň ne teda velkého a agresivního. Zima brala sílu i zvířatům, díky čemuž je vlci mohli lehčeji lovit - to si alespoň mladá vlčice myslela. Smečka ale čelila takhle na zimu i jiným věcem než jenom hladu a tomu, jak se všichni poztráceli v okolí a nikdo se navzájem nemohl najít. No, vedle toho, jaká byla zima, tak vlci samozřejmě v Alatey trpěli díky závalům sněhem. Lavinám. Elementy nebyly vždycky jen příznivé a i když oheň rozhodně v podobný moment pomohl, asi nebylo od věci znát i elementy další a jak s nimi rozumně zacházet. V podobně magickém světě jako byly tyto ostrovy totiž bylo třeba být připraven na neočekávané a rychle pracovat s tím, co vám do cesty přivane osud. Tu to byla vánice, tu to byl malý, zmatený hlodavec, co může prostě skončit jako vaše svačinka. A když se tak už mluvilo o svačinkách, Cipher uvažovala, jak se mají ty ukvičené dcery Einara. Tak nějak okrajově si pamatovala, že když byla ještě malá, jedna z nich řvala tak moc nahlas, že se k nim prostě vydala a jala se je umlčet. Jen jí to teda bylo zatrhnuto, což bohužel dodnes nechápala. Hele, kdo by chápal, že tak uječené stvoření prostě... prostě má právo fungovat? A existovat? Eh. Cipher rozhodně ne a taky s tím rozhodně nesouhlasila.
Hele, pokud vlče umělo jenom vřískat, nezasloužilo si být krmeno a chváleno, že dělá něco, co ostatním akorát lezlo na nervy. Podívejme se třeba na takový subjekt A, Cipher. Ta lezla a mluvila hnedka od začátku. I když byla zima a od mámina kožíšku se jí nechtělo, snažila se. Následovala otce ven a učila se. Vážně tomu dávala všechno. A pak tu byla taková malá, uřvaná piraňa a ta dostala všechno, o co si jen řekla. Cipher to nechápala. Doufala, že z toho obě dvě vyrostly, protože když nic, chtěla s nimi být aspoň kamarádka. Moc vlčic v jejím věku ve smečce nebylo, tudíž neměla na výběr. Ne že by jí to tedy dělalo radost, ale asi si vlky svého věku poblíž držet musela, no.
A teď... teď vzhůru vpřed. Nebylo třeba prostě jen přemýšlet a uvažovat, mohla se hnát za další dobrodružstvím a těšit se na něj. Co čekalo za obzorem? Co na ni čekalo za minutu nebo dvě? Za hodinu a za týden? Co bylo na kopci, co se krčilo ve sněhu? Měla celý svět k objevování a hodlala toho řádně využít. Protože těš se světe, Cipher se blíží a jakmile budeš objeven, nikdy neutečeš. Ať už budeš vlk, nebo lasička, nebo kořist, prostě se drž. Protože malé karamelky rozhodně ví, co chcou od života, a má to co dělat s tím, že jsou neohrožené, nikdo se jich nebude schopen dotknout a vždy si budou dělat to, co si zcela nelítostně přejí.

2) Popiš, jak tebe, tvou smečku, rodinu a nebo přátele zima ovlivňuje - alespoň na tisíc slov.

>> Červená louka

>> Dvojčata

Malá karamelová čokoládka si to štrádovala z rozhledy, odkud tohle zamrzlé jezero zpozorovala a kam se rozhodla, že prostě musí zajít. Hm, hm! Copak to bylo? Tvrdý led? Dokonce i nedalo viděla dvě postavy. Na chvilku ji zaplavilo nadšení a rozběhla se blíž a to jen aby zjistila, že ani jednu vlastně nezná. Nespokojeně si odfrkla a naštvaně na dvojici zírala. Ne že by jí snad něco udělaly, to ne, ale byly pro ni neskutečným zklamáním. Kdyby to byli alespoň vlci z Alatey! Mohla se jich optat, jestli nenarazily na Vittani a jestli je sestra v pořádku.
Nespokojeně si ťápla na jezero, absolutně nulový pocit, že by se jí mohlo něco stát. Mezitím střílela po neznámých vlčicích uražené pohledy a pokračovala směrem vpřed, zkratkou přes jezero na tajgu. Kudy jinudy by se taky měla dostat domů a kde by měla asi tak hledat Vittani? Hm??? A jak tak přes rameno házela zlé a nelítostné pohledy, smýkla se jí tlapka a Cipher se absolutně vysekala na ledu. Chvilku ji čumák bolel a chudák se za něj chytila, ale pak už se agresivně drápala na nohy, protože nevím jak vy, ale tohle teda bylo pěkně nepříjemné. Ještě před někým dalším! A tak, jakmile se vydrápala na nohy, už pelášila směrem vpřed. A za uši si psala, že po dalším jezeře už chodit nebude, to se ví. Protože tohle bylo pevné, ale byla by i jiná? Kdyby se na nich rozbila, beztak by pod ní křupnula.

// 8) Popiš, jak se tvůj vlk zotavil z uklouznutí na ledu ✔️
// 3) Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (nutno odehrát na dvou oblastech) 1/2

>> Začarovaný les

>> Rozbitý sever

Cipher šplhala nahoru na rozhlednu a pod tlapkami jí křupal sníh. Brzký večer rozehrával oblohu všemi barvami, od růžové přes oranžovou a zlatavou. Sluneční paprsky sem však nýbrž nedosáhly - slunce se již stihlo schovat za poklidnou, temnou hladinu moře, které se rozpínalo někam do nekonečna. Občas jeho hladinu zčeřily neposedné vlnky, ale jinak vypadalo jako v každý jiný den. Tiché. Klidné. Ovšem živé jako nic dalšího na severu, jen co by jeden nahlédl pod hladinu. I veškerý život pod hladinou si totiž užíval ticha a klidu tohoto přechodu z odpoledne na večer a následně na temnou noc. Jak poslední paprsky slunce tančily po hladině a barvily moře do stříbrna, i rybky utíkaly před lovci a skrývaly se na noc, aby mohly dnešní den považovat za přežitý. Málo kdo měl však to stejně štěstí. Na severu se zvlnila voda, jak ji protnula hřbetní ploutev a brzy znovu v temnotě zmizela, neviděna. Pár ker se nešťastně zahoupalo, jakoby snad měly být pohlceny širým oceánem - to se však nestalo. I nadále balancovaly na hladině, pluly a vypadaly mnohem poklidněji než sotva pár okamžiků zpátky.
Absence slunce na nebesích možná nepomohla s teplem, ale rozhodně s vyhlídkou. Už ve velice pozdních, odpoledních hodinách oblohu cosi protínalo. A teď, když bylo slunce schované ve svých peřinách za horizontem, mohla i polární záře vystrčit svůj nos a nabídnout se k vidění. Ač byla oproti světýlkům na obloze stále růžová a oranžová záře k vidění přednostně, pár odlesků zelené a fialové už přeci jen tančilo a svíjelo se na tmavém podkladu oblohy. Hvězdy stále spaly, schované před touto nádherou obalenou v chaosu. Kdo by taky věřil, že už takto brzy bude polární záře vidět? Cipher sic neznala její název nebo co by snad mohla znamenat, ale lehko pochopila, že se jedná o něco unikátního, co jeden nemohl zahlédnout za jen tak obyčejných událostí. Světla se jí odrážela v duhovkách, barvíc je do tónů, které s její srstí vypadaly téměř až líbezně. Zářivě. Neznámě. Z polárky možná nikdy nečišilo nebzpečí, ale když byla obalena barevnou dekou ze severních světel, jeden rozhodně musel přiznat, že natáhnout se po ní bylo mnohem lákavější. Nejzářivější hvězda severu byla jen jedním bodem, zatímco tanec světel byl rozsáhlý a lákal k sobě vlky jako můru ke světlu. Podívejte se na mne, oh vlci Mois Griští, staňte v mé záři a kochejte se tímto pohledem. Tento tanec je věnován vám a pouze vám. Nikdo jiný si nezaslouží podobných světel, nikdo jiný je nevidí. Pouze pro vás tančím, pouze pro vás zářím. Nechť je tomu tak navždy.
Možná té vší třpytivé kráse napomáhalo i to, jak vysoko byly vršky dvojčat. Jak zde bušil do vlků vítr, funěl jim do uší a kvílel, aby se za světly na obloze nepouštěli. Třpytivý sníh nebyl dostatečným polštářem pro jejich těla. Ale zde? Zde na rozhledně zůstat směli. Zde totiž byli v bezpečí, mohli se kochat, téměř i dotknout lákavých světel. I proto vlčice natáhla tlapku. Přesto, že se jen minula oblohou a nic nezachytila, ani o drápek, donutilo ji se to usmát. Podívejte, jak je statečná! Podívejte, jak se natahuje za neznámem, za vířícím barev rejem a jak je připravena čelit následkům, pokud by se snad její zvědavost vymknula kontrole. Jako můra za světlem. Ale nebyli jsme tak trochu všichni?

// 6) Vyber si jedno ze severních území a během herního večera/noci sledujte polární záři✔️
// 7) Vyšplhej na rozhlednu na Dvojčatech a popiš výhled formou líčení na 500 slov ✔️

>> Ledovcové jezero

>> Ledová jeskyně

Vlčice si štrádovala s kusem ledové vody v puse. Tedy, s rampouchem. A kam se to dostala? Inu, na sever. Šla tak dlouho na sever, až musela na jih. A přeci jen se tu hodlala rozhlédnout když už tu byla. Hmm... Tak tedy tu bylo moře. A moře. A víc moře. A na sever? Ještě víc moře. Až teda na ty kousky ledu co po něm plavaly. Vypadaly docela pevně, což Cipher nejen neskutečně mátlo, ale i fascinovalo. S rampouchem přimrzlým k jazyku, ale i k pyskům, si vlčice dala dost práce na to, aby se vydala k okraji a máchla do něj ťapičkou. Brrr!! Pěkná zima! To se jí fakt nelíbilo! Nespokojeně se oklepala a rozhlédla se po okolí. Když to zkusí skočit na jeden z těch plavajících ledů, snad se nenamočí?
Trochu se přikrčila, odrazila se a... bác! Narazila tlapkami do ledu, co se pod ní nebezpečně zakýval. Vlčice to musela chvilku vyvažovat, ale nakonec si dlouze oddechla. Dobře. Dobře, byla v bezpečí, všechno bylo fajn. Stála na kře! Dokázala to! A jediná mokrá místa byla ta, kam voda vystříkla jak na tu kru skočila! Zazubila se i se svým rampouchem v tlamě a tentokrát mnohem opatrnějc zase skočila zpátky. To bude mít docela co vyprávět! hehe.

4) Prokaž svou odvahu skokem na nebezpečné kry! (rozbitý sever) ✔️

>> Dvojčata

>> Tundra

Cipher se potloukala po tundře a tvářila se u toho, že ji to vlastně ani moc nezajímá. Pche, co rodina? Co bratři a sestra? Nic důležitého! Fakt! Rozhodně neměla na tvářích jinovatku, jak jí na srsti zmrzly slzy a celá vlčice se rozbrečela. I oči měla pořád takové červené. I když to teda nebylo tak daleko od jejich obyčejné, oranžové barvy. A začínala mít žízeň.
Cipher nikdo nikdy neřekl, že olizovat rampouchy může být problém. Naopak to vlčku spíše lákalo, takže když vstoupila do jeskyně, která rampouchy byla úplně, ale úplně posetá, absolutně ji to mesmerizovalo. Dokonce na chvíli zapomněla na tu katastrofu s vánicí a udělala si pár zkušebních kroužků okolo jednoho velkého, průsvitného rampouchu. Uh oh! Helemese na to! A pak... blíz! A chtěla by i lízat dál, jenže to by se jí absolutně nesměl přilepit jazyk. Cipher zazmatkovala a začala se tahat dál, aby jazyk odtrhla, jenže to nefungovalo. Naopak to bolelo, což v ní vyvolalo fňuknutí a následně poměrně nešťastný zvuk, jak se ta věc odmítala hnout. Ale pak si vzpomněla - neměla snad magii ohně? To by mohlo pomoct!
Posadila se na zadek, zvedla přední tlapičky a v těch se jí rozhořel oheň. Chvíli to sice trvalo, ale po nějaké době se začal rampouch roztékat a Cipher se zadařilo ho utrhnout. Měla ho sice pořád v tlamě, ale byla svobodná!

1) Zahraj, jak se tvému vlku zachytil jazyk o ledový rampouch. Jak ho asi dostaneš dolů? ✔️

>> Rozbitý sever

>> Nížina hojnosti

Zanechala za sebou bouři a tiše fňukala, zatímco se kradla směrem vpřed. A co že tu vlastně dělala? No...šla rovně. Tohle místo bylo tak hrozně prázdné a o ničem, že malá vlčka ani neměla šanci zbavit se uštěpačných myšlenek o tom, že Vittani už není, že domů se nikdy nedostane a že si se srstí její sestry Astra vystlala noru. Nespokojeně se zavrtěla, protože ta myšlenka nutila její kožich, aby vstával hrůzou. Co když... co když... co když?! Co když byla Astra nějaké hrozné monstrum, co je sežere?! Všechny?! A naráz!!
Vzlykla a pak se oklepala. Ne! Nebude brečet! Vittani je silná a schopná vlčice, určitě se o sebe dokáže postarat! nespokojeně si dupla, rozhlédla se a s tím pokračovala směrem vpřed a dál. Měla novou energii. Rozhlédne se okolo. Možná, že tu Vittani nepotká, ale aspoň bude mít fajn historku až sestru najde. A ona ji najde. Určitě.

>> Mrazivá jeskyně

>> Most

Sotva se vykulila z lesa, do obličeje se jí okamžitě pustil vítr a vločky. Vlčice kňukla, ale pokračovala směrem vpřed a vynutila si cestu napadaným sněhem. Nechávala za sebou táhle stopy a vypadalo to, že se z bílého konce světa snad nedostane. Nejhorší na tom ale bylo to, že neviděla žádné jiné stopy. Jakoby tu nikdo cizí nebyl. Nikdo tudy nikdy neprošel. Kde byla Vittani? Kde byla ta otravná Astra?!
,,Vittani!" zavolala malá karamelka nešťastně. ,,Vittani kde jsi?!" Kam se ztratila její starší sestra? A ač se Cipher snažila překřičet bouřící se nebesa a řev větru, nedařilo se jí. ,,Vittani, to není vtipný! Vittani! VITTANI!"
Vlčce z očí tekly slzy a bylo těžko říct, zda šlo o to, že ztratila dalšího člena rodiny a nebo proto, že jí do nich šlehaly vločky a horko těžko se před nimi dalo jakkoliv chránit.
,,VITTANI! VITTANI!" křičela, jak jí slzy zamrzaly na tvářích a vlčice sama stála uprostřed vánice, zapadaná sněhem a skoro až po lokty ve sněhu. ,,MAMI! MÁMO! MAMINKO!" A nikdo neodpovídal. Nikdo tu nebyl. Nikdo ji přes řev vichru a přes nános sametového sněhu neslyšel. Neviděl. Poprvé v životě byla Cipher úplně sama.

>> Tundra

>> Luka

Astra byla zvláštně zticha. Hm. Podívejme na ni! Její pichlavé poznámky se najednou vytratily! Cipher se ujistila, že se na ni Astra zrovna nedívá, když vyplázla jazyk a pak pokračovala směrem vpřed se sestrou a ledovou princeznou. Most se jim pod tlapkami viklal a už teď tu byl nepříjemný vichr a vločky, co bodaly do očí. Sněhová bouře se pomalu posouvala tímto směrem a viditelnost se pomalu zhoršovala. Byla to první vánice, co Cipher zažila, ale zatím se držela statečně a hnala se vpřed. Mrkala a oči jí slzely právě díky směsici větru a sněhu, ale nijak si nestěžovala. Ještě pár kroků a budou z mostu pryč! Rychle, rychle!
A pak vlčice vběhly do lesa, který sotva pár hodin vypadal děsivě. Teď byl zavátý sněhem, kterému šly vlčice vstříc a Cipher musela mhouřit oči. Co se to děje? Proč se to děje? Proč je najednou taková zima a fujavice? Na pár okamžiků dokonce zavřela oči, aby jí do nich pořád vločky nelétaly a prostě šla směrem vpřed. To zvládne! Už jen kousek. Jenže kudy tímhle lesem jít? Na chvíli se zastavila, jak do ní udeřila o to silnější vlna severáku a na chvilku se rozkašlala, když se pokusila na Vittani zavolat, ale do krku jí akorát vletělo několik chundelatých vloček.
Sestra a Astra v tmavém lese a bílém sněhu splývaly a pomalu se Cipher začínaly ztrácet z dohledu. A když vlčice našly cestu do hor a vydaly se po ní nahoru, Cipher ji přešla a pokračovala směrem rovně místo do výšin.

>> Nížina hojnosti

Ale... ale Vittani! Proč by jí to neřekla když už jsi vykecala, že je Einar jejich alfa?! Chudák Cipher měla nulové tušení, že si její sestra taky myslí, že toho řekla moc. Zrzka ji původně chtěla tahat za čumák, ale když už to Vittani nakousla, Cipher se prostě podělila.
A zdálo se, že Astra už toho taky začínala mít dost. Její ledové poznámky však Cipher nadšení nijak neubíraly, právě naopak. Ušklíbla se a ukročila k Vittani, která se rozhodla, že jí cestu do Alatey ukáže. A ač by Cipher ráda práskla do zaječích, nehodlala Vittani nechat s vlčicí samotnou.
,,Mhm. Jdu." A pak střelila pohledem po Astře, najednou zvláštně soustředěným oproti předchozí chaotičnosti. ,,Neboj se. Tvůj dluh si vybereme, dříve nebo později." A co že to bude? Dobrá otázka... kdo ví, zda to bude něco, co se Astře bude líbit. Nejspíš asi ne. Když tak jeden koukal na tyhle dva výrostky, rozhodně to nemohlo být nic, co by jí jakkoliv mohlo znepříjemnit život, ne? Nanejvýš to bude otravné... že?

>> Most

Cipher se už už nadechovala, že jako poví Astře něco hrozně chytrého a mystického, ale to už promluvila Vittani a celé to kouzlo ukradla. Cipher si odfrkla. Sestra jí kazí radost!
,,Jo, Einar je v Alatey. Ale teda moc příbuzní nevypadáte," podotkla a přejela si vlčici pohledem, ,,on je zrzavej. Jako oheň, nebo když zapadá slunko." Rozhodně víc než tahle vlčice alá printeru došla barva. ,,A taky máš modrý oči. My se všichni narodili s očima červenýma nebo oranžovýma, co se pamatuju, vy jste to tak doma neměli?" a nebo prostě měla jinýho tátu? Nebo mámu. Třeba byli oba z jiné doby a jeden byl starší nebo mladší. Cipher nemohla přijít na kloub tomu, jak mohli dva vlci vypadat tak jinak a přesto tak podobně.
,,Křen je fakt hnusnej kořen nějaký kytky, to by pak dávalo smysl, že se tak ksichtíš," vysvětlila Cipher a pak se zahihňala nad slovy Vittani. No pravda! proč?! Haló madam, proč by vám měla tahle dvojka, absolutní esa Alatey, pomáhat?
,,Ona není ledová královna. Docela jasně ji vytáčím, ale ještě se po mě neohnala. To znamená, že nemůže, dost si nevěří a nebo toho Einara fakt hledá a naše pomoc by se jí hodila," usoudila Cipher a párkrát mrkla, aby si vlčici znovu prohlídla. ,,A možná třeba i všechny tři možnosti. Kdys naposledy něco zakousla, Astro? Jsi taková čisťoučká, to jo, ale nemáš hlad nebo tak něco? A ne, nás zakousnout nemůžeš, to by se Einar docela zlobil. A mám ten pocit, že si pamatuju, že umí zapalovat věci! A beztak i vlky." Chceš bát zapálená pro věc, Astro?

Vittani, Astra

Vittani se ji pokusila zastavit, ale už bylo pozdě. Cipher už řvala a získávala si pozornost snad všeho v okolí. No a ta černobílá vlčice se vrátila a začala mluvit. Nevypadala moc přátelsky, spíš jakoby spolykala nějaký křen a teď jí z toho bylo pěkně zle. Cipher se zašklebila na Vittani a její pozornost byla věnována té černobílé.
,,Já jsem Cipher," střihla Cipher ušima a vesele mávla ocasem. Když jí do ucha Vittani špitla své strachy, Cipher po ní jen hravě klapla zoubky. Co se bojíš? Když si něco zkusí, zavedem ji k rodičům a ti ji uzemní. Nadobro.
,,Neklep se jak ratlík, musíme si rozšiřovat obzory a tahle mi fakt připomíná tu... šedočernobílou vlčici. Viděla jsem ji opouštět úkryt a tahle voní povědomě, tak jsou asi sestry."
,,Takže, Astro Geiro, kam do zimy jdeš? Nehledáš čistě, ale fakt čistě náhodou nějakou sestru, co máš ve smečce na severu? Hmmmm?" udělala krom k ní a naklonila hlavu. Kdyby po ní Astra cvakla, cvakla by zpátky bez rozmyslu. Nebála se s ní poprat. už tak na dospěláka vypadala docela schlíple. ,,Možná, když se nebudeš tvářit jak po olíznutí křenu, tak ti ukážu cestu!"

Cipher sestru zvědavě sledovala když začala mluvit o všech těch důležitých a vážných věcech, jako vedení smečky a tak. Chm. To ale nebylo moc zábavné, ne? Notak, Vittani, prostě mu nataháte jehličí do pelechu a to je všechno. Alfování se teď řešit nemusí! Protože... no, byly tu zajímavější věci. Jako třeba poštěkávající se vlčice nedaleko a vlk s kytkou, ke kterému lezl doslova každý, co se tady procházel. Cipher se podívala po černobílé co okolo nich prošla a zmizela v lese.
,,Hm. Nepřišla ti nějaká povědomá?" optala se sestry a šla očíhnout, co že je ta kytka s tím vlkem zač a proč je tak hrozně speciální.
Rozklusala se tak směrem k rostlince a strčila k ní čumák, až málem vrazila do čenichu toho vlka, co ji tak úpěnlivě hlídal. ,,Huh." Vypadalo to jako nějakej plevel. Co to? Odkud se to vzalo? Proč to tu žilo? však byla taková kosa, že to cítila přes kožich? Jaktože ta kytka furt byla zelená???
,,Eh? Fakt to pomáhá na rány?" optala se skepticky a zahleděla se na ten stonek a milion listů na tom. Uh-uh, prej jo. Podívala se na Vittani s mírnou skepsí. Sestro, taky si to myslíš? Tahle věc, co přežívala v zimě že měla být prospěšná?
,,No tak když to říkáš, tak asi jo..." a to se pak vlk zeptal, co tu dělají. No, vlastně vypadaly asi pořád docela mladě a to i přesto, že byly roční. On ten rok zas tak moc ani nebyl. Pořád měly vytahané nohy a uši a ačkoliv to všechno srst pomáhala skrýt, někteří vlci měli prostě bystřejší oči.
,,No, jsme tu, protože jsem se rozběhla a... běžela. A Vittani běžela za mnou. A to je pak jedno, jestli je zima a nebo ne, to prostě běžíš. No a tak jsme běžely a pak tam byl fakt temnej les a z toho lesa jsme šly po divným mostu a za tím mostem byl další les a pak toto. Ale nebyl to vstup do jiné dimenze, ne?" spustila na jednoduchou otázku, co tu dělají v takové zimě. A furt sněželo. Sníh se docela držel, tvořil kupky sněhu a držel se na hřbetech jako nánosy popela.
,,Hm... hm... a víš ty co?" optala se Cipher své sestry a i toho divného vlka s rostlinou, která se podle všeho jmenovala plazivec léčivý. Jestli léčila, tak docela dobrý a vystihující jméno, ne? ,,Já zařvu na tu bíločernou, šla někam do blba a vypadala úplně mimo. Tak uděláme dobrej skutek a vyhodíme ji třeba
v poušti. Tam bude teplo... ne?"
A ani nepočkala, co jí sestra řekne a už se rozletěla vpřed.
,,TY! TY ČERNOBÍLÁ S TÍM DIVNÝM OBLIČEJEM! JO, TY, COS BYLA S TOU ČERNOU S DIVNÝM OBLIČEJEM! POĎ SEM, JÁ TI UKÁŽU KDE JE TEPLO, NEŽ UMRZNEŠ, PADNEŠ ŽÍZNÍ A HLADY A NĚCO TĚ SEŽERE!"

// 3) Najdi léčivou rostlinu, kterou zachoval a pohřbil sníh (osud) ✔️