Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jméno vlka: Cipher
Počet postů: 3
Postavení: Sigma
Povýšení: /
Funkce: Brzy učedník, hihi
Aktivita pro smečku: /
Krátké shrnutí (i rychlohry): Probudila se po dlouhém spánku, pronásledovala ocas Šalvěje ven, ale tam ji už nenalezla. Uh oh. I když počkat? Sestra! Na Vittani tak bylo zaútočeno a následně se už hnala z území pryč se sestrou v závěsu.
Smečková minihra: /

Hnědá skvrna napůl sklouzla a napůl sletěla ze svahu, rovnou do náručí své starší sestry. S roztaženými předními tlapami jednoduše vyskočila směrem vpřed, jednoduše narazila do své sestry jako buldozer a obě dvě byly smeteny do sněhu. Jenže než Vittani vůbec stihla zanadávat, případně se zasmát - což nepředpokládejme, protože útoku ze zálohy by se moc vlků nesmálo -, Cipher už byla na nohou a odskákala o kus dál, oči blýskající se světlem, které odrážel sníh. Byla to noc plná sněhových vloček a Cipher se křenila od ucha k uchu, když se rozhodla ignorovat na pár momentů svalenou sestru. Oklepala se až sníh létal všude okolo a udělala pár rychlých skoků pryč, aby se vyhnula případné odplatě. Znovu se odrazila, vyskočila do vzduchu a chňapla po sněhových vločkách co jí padaly a roztékaly se v kožíšku. Pár studených střípků sněhu jí spadlo i do čumáku. Cipher si kýchla, až tlamou téměř třískla o zem a místo toho skončila s obličejem plným sněhu.
"Ha!" vyštěkla pobaveně a znovu se oklepala, protože jí kožich docela rychle zapadal bílým nadělením. "Že mě nechytneš!" a už letěla. Ne že by měla s Vittani tak blízký vztah, ale byly podobného věku a třeba ji alespoň na chvíli zabaví! Ani si neuvědomila, že letí rovnou pryč z území. Nikdy mimo něj nebyla, ale jednoduše se běželo lépe dolů místo nahoru.

// 2) Chyť do tlamy vločku (klidně i s velkým V) ✔️

>> Temný les

>> Úkryt

Když vyskočila ven, musela přivít oči. Odrážející slunce, které ji bodalo do očí a skoro až způsobovalo slepotu, se jí rozhodně nelíbilo. Heh. Kdo to vymyslel, takhle agresivní světlo a takhle z rána? Brr. Alespoň že dech vypadal docela vtipně - takhle na mrazu se srážel do obláčků páry a Cipher s nadšením malého dítěte chrlila 'oheň' a hrála si na draka. Co jiného? Ten šedý ocas jí zdrhl, bratr byl kdo ví, to samé rodiče a sestry... huh? Byl to šedohnědý kožíšek co zahlédla mezi sněhem, kdesi na nižší stezce? To si její pozornost získalo prakticky okamžitě a tak začal hon na sestru.
Cipher nebyla rozmazlovaná jako Liána, nebyly na ni kladeny stejné nároky jako na prvorozeného a ani nebyla jediný otcův syn - a tak si pozornost ostatních jednoduše získávala tím, že dělala věci, nad kterými by ostatní protočili očima. Třeba teď. Protože jakmile si Vittani všimla, rozhodla se pro nemilosrdný útok. Docela horko těžko uplácala sněhovou 'kouli' (čtěte: spíše takovou divnou šišku), pak ji opatrně vzala do zubů a mrštila ji někam směrem po Vittani. Ač bylo jasné, že ji spíše mine, sloužila sněhová šiška na odpoutání pozornosti. Moment na to už totiž vlčice sjížděla svah po všech čtyřech, připravena na svou sestru skočit a svalit se i s ní do sněhu.

Za rok života jeden vyrostl. A to si pište, že tohle byl rok života strávený v klidu a bezpečí domova. Ačkoliv Cipher Virentem občas vytáhla paty z úkrytu, prošla se po území, chytila myš a nebo si jednoduše užívala, jak může ničit čerstvě napadaný sníh otisky tlapek, moc daleko se nikdy nevydala. Buď nebylo s kým a nebo nebyl důvod. Vždyť doma tu bylo všechno!
Teda... možná až na otce s mámou. A na sourozence. Všichni se jaksi kamsi vytratili. A tak se Cipher protáhla. Prvně přední nožky, pak zadní, kterými i zkusmo vykopla a pořádně zívnutí. Ach ano, jsme zcela připraveni vyrazit... huh. No, kam? To už si ale povšimla šedavého ocasu, který vlál za jinou členkou smečky, co zrovna vyrážela ven. Hm.
,,Hej, hej, počkej!!!" zakřičela a vrhla se směrem vpřed, na dlouhých nožkách a načechraném kožichu, k nerozeznání od svého bratra. Jenže Šalvěj už nedohnala - místo toho se ocitla na území a brzy zavětřila někoho dalšího.

>> Latté

Maminka Cinder? Cipher zastříhala oušky. Ale kdepak, maminka se jmenovala maminka. Nebo ne? Zmateně si vlčici před sebou prohlížela, jakoby z ní právě vypadlo něco, co by ji v životě nenapadlo.
,,Cindel," zopakovala opatrně po Tiaře, protože tomu pořád nějak sama nemohla uvěřit. Vážně se tak máma jmenovala? Huh... no, v tom případě jaké měl jméno její otec? No jasně, věděla, jak se jmenuj sourozenci. Tak nějak. Ale.. Hmm... zamyšleně na Tiaru hleděla i v moment, kdy zmínila sourozence. Pak řekne poměrně tvrdě a jasně: ,,Nemám."
Ne, za otcem nechtěla jít! Vždyť od toho právě přišla! I proto se docela pobouřeně posadila na místě a šedivku si prohlížela se zlým úmyslem. Možná by jí měla okousat ocas. Nebo... nebo tak něco.
,,Nechci," zahlásila. ,,Nechci zpátky. Je tam Liána," uraženě zvedla čumáček do vzduchu a vypadala tak otráveně, jak jen ve svém čtyřměsíčním stavu mohla. Vždyť si jí nevšímali a bavili se spolu - jak otec, tak Liána! A ona se prostě odmítala vrátit bez toho, aby něco dokázala, co by rodičům otevřelo oči. 'Podívejte se, to jsem já, nemusíte se pořád dívat po mé sestře' by to něco říkalo. Možná, že kdyby měla ty dary od bohů jako Tiara, tak by ji pak doceňovali víc... možná... možná!
Seskočila a vydala se blíž, aby si korunku a pláštík prohlédla. Vypadaly vážně zvláštně. Třpytily se a rozhodně to nebylo něco, co by jeden vídal dennodenně. A korunka na hlavě se Cipher docela zamlouvala. Ani ji nenapadlo, že by snad mohla padat do očí nebo být nepraktická při běhu - vždyť Tiara vypadala, že jí nic z toho, co má, nezavazí. Takže ano. Korunku ANO!
,,Jo! Jo, chci!" poskočila. Že by uměla Tiara zařídit takový dar od bohů? Byla Tiara bohyně? Cipher se skoro až rozšířily oči z těch všech možností, které na ni čekaly.
,,Hm... tlošku. Ale nikdy jsem to nezkoušela," přiznala Tiaře. Možná že proto se máma i táta věnovali Liáně? Že by věděla jak lovit? ,,Ukážeš mi to?" a ocásek začal lítat ze strany do strany, jakoby právě nalezla Atlantidu. Vypadalo to, že z Tiary se oficiálně stává její nejoblíbenější tetička. A Hanka taky nebyla kdo ví jak daleko od vrcholu, no.

Nespokojeně stáhla ouška k hlavě, když byla označena za nemyš. Zle se na šedavou vlčici podívala, ale pak si povzdechla. Znělo to skoro jakoby si tohle čtyřměsíční vlče vzdychalo nad tím, že je tahle dospělá tak dospělá. Což vlastně bylo i to, nad čím tak jasně vzdychala. Zatracení dospělí - jak si mohli dovolit být tak... dospělí?
,,Ciphel," odpověděla konečně šedavé vlčici, která se představila jako Tiara. S tím se konečně odlepila ze své pozice a vydala se směrem, kde vlčice s korunkou stála. Tohle bylo něco, co za svou dobu tady Cipher ještě neviděla. Jistě, Shine měla nějaké doplňky, ale ty si nemohla nikdy pořádně dcera Xandera a Cinder prohlédnout - vždyť byla nemocná a taky v době, kdy běhala po úkrytu, byla Cipher ještě o něco menší.
,,Co to?" optala se a hlavou hnula směrem ke korunce, aby jasně doplnila, na co se ptá. Slovy to nepokryla, ale od toho tu přeci byly různé posunky! Pořád neměla schopnosti zcela a úplně mluvit v plných větách nebo vyslovit vážně těžká slova, ale pomalu a jistě se tam dostávala. Nikdo taky nemohl tvrdit, že se tato mladá, nazrzlá dáma nesnaží! A pak se rozhodla, že se vrátí zpátky k tématu, co šedivka nahodila předtím.
,,Myš. Lovíš?" Dávala docela jasný důraz na v, které se jí v dřívějších rozhovorech měnilo ve f. Snažila se pořádně si zarýt do paměti, že v a f se vyslovují jinak, i když její véčka občas pořád zněla tak trochu zvláštně, když na něj zrovna nedávala takový důraz jako teď. No... a bylo štěstí, že na Tiaře ještě nezkoušela její jméno. R bylo zkázou i na jejím vlastním jméně.

Rodina, Iliana slander + Tiara

Cipher poslouchala, co jim otec povídá. Následovala ho, kam šel, snažila se napodobovat, co dělal a pokoušela se být absolutně a konvenčně skvělá ve všem. Pak jí budou rodiče přeci věnovat pozornost, ne? No, v tomto případě rodič v jednotném čísle.
Její hlavička však pořád byla malá a tak, i když se snažila neustále dávat pozor, brzy začala ztrácet nit a spíš se věnovala neporušeným kusům sněhu a tiskla do nich otisky tlapek. S nastraženýma ušima v jeden moment i tlápla na porušený sníh, kde se už držela velká tlapa jejich táty. Chvíli ty velikosti porovnávala, než zase zvedla hlavu a uvědomila si, že se rodina už posunula vpřed. Za pár momentů už hopkala za nimi. Rostla jako z vody a nohy měla den ode dne delší a delší - což k překonávání vzdáleností rozhodně pomáhala.
Když se Vittani oddělila od zbytku skupiny, Cipher zrovna zkoumala pár stébel trávy, co se už vylouply zpod sněhu. Očichala i pár kvítků, zatím uzavřených, které se pomalu draly na povrch a rozhodně vypadaly jinak než jejich okolí. Už už se je chystala ukázat ostatním, když Iliana otci nadhodila, že si chce hrát. Nešla za ní, nebo za bratrem - šla přímo za ním. Cipher se posadila a jako mladá slečna na sobě nedala nic znát - uvnitř ji to však užíralo.
Co se Liána narodila, pořád se po ní ohlížela máma a teď si i zabírala jejich otce. Nenávistné jiskřičky jí létaly z očí, i když nic neříkala. Byla tohle její sestra? Ne. Tohle byla její sokyně - a Cipher ji odmítala mít ráda. Pořád to bylo všechno o Liáně. Hýbe se Liána? Mluví Liána? Ani by ji nepřekvapilo, kdyby si o sobě její malá sestra myslela, že je středobodem vesmíru. Vždyť ji tak všichni brali!
Chvíli ještě za svou sestrou zírala a pak jednoduše škubla hlavou, čumáček nahoru: ,,Chmpf!" Co by se zajímala o nějakou kozu, když si může vytvořit své dobrodružství a ukázat rodičům, jak schopná a dospělá je, že? Budou hledět! A Liána nebude tak důležitá, protože tentokrát bude důležitá Cipher.
,,Jdeš?" houkla na Enigmu, ale i ten nejspíše zíral někam do blba. Cipher nespokojeně mrskla ocasem a zamračeně se podívala ještě směrem k Liáně a k tátovi. Vypadalo to, že ji učil lovit. Tak ať! Ona se to naučí sama. Sama, slyšíš světe? Sama! Cipher Virentem bude pýchou svých rodičů!
S tím začala konečně řádně zkoumat své okolí. A... uvědomila si, že nějaká ta kořist v okolí přeci jen je. Měla vlčí tlapky, ale byly menší, než ty obvyklé - tak že by to byla liška? Určitě musela být! A s tím Cipher jednoduše prchla za svou kořistí, která se měla stát její lovnou. Až tedy na to, že se o žádnou lišku nejednalo.
Vlčice, ke které čtyřměsíční, zrzatá slečna doběhla, byla ale skutečně drobná. Nebylo divu, že si Cipher myslela, že to nemohl být vlk - v Alatey bylo jen pár menších vlčic a většinu z nich ještě Cipher znala z doby, kdy byla sama skutečně malinká. Teď už přeci jen trochu povyrostla.
Zpomalila pár metrů od šedivky a zastavila se s nespokojeným výrazem.
,,Nejsi liška," oznámila trochu váhavě, jak se snažila poskládat větu tak, aby nezněla lámavě. Přeci jen pořád neměla zcela úplné pochopení pro mluvu, ač se skutečně snažila.

I když bylo celou dobu nehezky zataženo, bylo tu více světla než, uvnitř. I díky tomu se komukoliv, kdo by se podíval zblízka, naskytl pohled na pomalu zrzavící srst. Z původní hnědé, čokoládové koule se konečně barvila pěkná slečna. Téměř identická se svým bratrem. Rozeznal je vůbec někdo zatím? Uvnitř byla tma a pokud by je snad nepřevrátili na záda, nikdo zatím neměl jak kontrolovat, který vlček je který. Drobný rozdíl v jejich očkách byl téměř přehlédnutelný, ačkoliv jej sourozenci a rodiče na světle rozhodně objeví.
Posadila se na zadek, naklonila hlavu a snažila se pořádně rozšifrovat, co to ten táta říká. Byl to táta, že? No, když byla máma máma, tohle asi byl táta. Nějaké to povědomí o tom, kdo by měl být kdo, docela i měla. Mysl jí odbíhala fuč, i když se skutečně snažila udržet v pozoru. V další momentu už naháněla vločku, která se vinou větru rozletěla kamsi od ní. Když skončila ve sněhu, Cipher zírala na sněhovou nadílku, jakoby se snažila rozluštit, která z toho milionu vloček je ta její. Málem se ze sedu převrátila, když uslyšela cosi o jídle. Více ji však zaujala ta následující slova.
,,Kvije?" zkoušela to taky, i když její výslovnost nebyla zdaleka ani tak dobrá jako Vittanina.

>> Úkryt

Vyběhla ven poslední, protože Vittani se nesla, Enigma měl náskok a jak se ven dostala Illiana netušila. Jakmile je však dohnala, secvakla ve žraločím sevření Liánin ocas a zahlásila poprvé jméno své sestry: ,,Liano!" zakvičela. Nejspíš to bylo potrestání za to, že ji nechali doma. S tím pokračovala vpřed, udělala skok... a přišla na to, jak moc studí sníh.
Zakvičela a rychle odskákala zpátky k úkrytu, kde sníh nebyl. Stáhla ouška k hlavě a zle se na tu sněhovou snůšku zamračila. To přeci jen byla ta věc, která na ni předtím napadala, když byla u čtveřice stromů!
,,Vatej?" zopakovala po otci, ne zcela schopna a správně poskládat písmenka v názvu smečky. Pořád docela nespokojeně seděla na okraji sněhu, než se konečně odhodlala... udělala pár krůčků zpátky do sněhu. Studil, byl nepříjemný na tlapičkách, ale nebyl tak zlý. Možná, že bude chutnat dobře? Natáhla krk a cvakla si plnou tlamu studeného sněhu - který zase okamžitě vyplivla, protože jí z něj mrzly dásně a bolely zuby.
,,Fuj," oznámila a vydala se hlouběji, do méně vyšlapaného sněhu.

Bratr se vztekal. Jasně, že se vztekal - v téhle rodině se všichni vztekali. Cipher ale nejvíc - to aby byla nejvíc vidět. A tak, když viděla, že máma odchází, jen střihla ušima a chvíli se za ní dívala. Rodiče se rozcházeli a zatímco máma mířila do tmy, její táta mířil ven... k tomu oslnivě světlému sněhu. Kam jít? Do tmy za plamínky a nebo za sněhem? S mámou však nešel nikdo... nikdo z jejích příbuzných. Další vlci se za ní hnali docela živě. Cipher zabručela, až zněla jako basa a rychle se rozsprintovala za otcem a za bratrem. Co budou a nebo nebudou dělat sestry ji nijak nezajímalo. Nebyly pro ni dost důležité na to, aby jim věnovala víc než pár myšlenek. Ač je považovala za příbuzné, rozhodně je neznala tak dobře jako... no, mámu. S nikým jiným pořádně ani čas netrávila.
Po cestě se málem přerazila o podivně dlouhé nohy, kníkla a běžela dál.

>> Území

Família

Cipher si hleděla svého, když se jala pronásledovat bratra. Nečekala, že se objeví nějaká nadpozemská síla, co ji chňapne, zvedne a odnese. Taky zvednutí od Xandera získalo jako odplatu kvičení a svíjení se, jakoby pod kůží měla miliony háďat. Ona samotná přeci jen byla hádě. Když byla puštěna zase u mámina boku, chvíli chňapala zoubky všude okolo a pak se za ni jednoduše běžela schovat. A když už tam byla, co by si nedopřála menšího šlofíčka, že? A tak se uhnízdila za mámou, zabořila hlavu do jejího boku a nechala se unášet spánkem. Dnešek byl přeci jen vážně dlouhý!

Spánek netrval zas tak dlouho, jak by si to přála. Hlasy, které se v okolí ozývaly, jí nedopřávaly moc klidu. A tak mlaskla a místo obcházení matky jí jednoduše vyšplhala na hřbet a pak sklouzla směrem vpřed. Podlahu potkala tlamičkou napřed, přes kterou se překulila a zůstala ležet jako kobereček na zemi. Všímala si Illiany i Vittani (ač jejich jména neznala, protože i zapamatování by bylo dost složité), ale většinu její pozornosti si získal Enigma, který si právě procházel prvním raplem se slzičkami a vším tak okolo. Podívala se po Illianě, co jí v brzkých nehybných částech života kradla pozornost, vyhodila jazýček a došla až k bratrovi. Toho chňapla předními tlapkami a začala mu ničit ucho. Když ne ucho, tak kůži na krku, za kterou cukala. Už to mohlo být i mírně bolestivé, protože zoubky přeci jen přešly v jehličky. Jejím záměrem však nebylo ublížit, ale ztlumit. Nebylo divu, vždyť Enigma neustále pořvával na okolí! A i kdyby si Cipher neuvědomovala, že to v budoucnu možná všichni hodí na ni, byl přeci jen otravný. Nakonec se na bratra posadila a začala věnovat pozornost tomu, co říká otec.
,,Níh?" zopakovala taky, aby nebyla za toho, kdo taky všechno hlasitě nekomentuje. ,,Tanná, Nimá!" bafla pak jména sourozenců, zkrácená a zjednodušená. Tak je přeci jen otec právě oslovil. S tím se vrátila ke žvýkání bratrova ucha. Zatím nedostala to memo, že se odchází bez ní.

Cipher byla ukradena, než stihla něco udělat. Ale aspoň Hanka konečně pochopila, co že to po ní dítě chtělo. Ano, Ham byla skutečně ona! A i proto se to rozhodla zopakovat: ,,Ham." Chvíli n to dodala i jméno béžové vlčice: ,,Amid!"
Jenže brzy na to už byla vzata a odnesena. Z výšky byl tááákový výhled! Vrtěla ocáskem, ale docela sebou mlela, protože nemohla běhat ze strany na stranu a dělat různé věci. Nakonec ji však Hamka položila před otce, co se zrovna přišel podívat na vlčata. A otec... je jednoduše ignoroval. Otočil se a odešel. Cipher stáhla ouška k hlavě a zírala, jak odchází. Vypadalo to, že zbytek sourozenců se ani moc nezajímal, protože si řešili své hry. Cipher se však za velkým vlkem ještě chvíli dívala. Vypadalo to, že hodlal dělat cokoliv kromě trávení času se svou rodinou. Ani se nesnažila utíkat, jen jí to v hlavě celou dobu šrotovalo... dokud k nim nedorazil velký, bílý vlk a Enigma se dal na útěk. Cipher nastražila uši a během moment se odrazila a vyletěla pryč taky, snažíc se chytit Enigmu pod Razerovýma nohama.

Než stihla Cipher zničit ono světlé dítě, Hanka ji zastavila. Cipher jí věnovala podrážděný pohled, jak bylo její snažení zaraženo. Co to bylo? Proč Hamka nechtěla, aby umlčela tu malou fazoli? A co to vůbec byla fazole?
Uraženě se posadila na zadek, jedno ucho nahoře, druhé dole jako nějaká pouliční směska. Naznačovalo to však, že se její uší už začnou pomalu narovnávat v nejbližších dnech. Přeci jen Cindeřina vlčata o něco větší než ta Astridina. Mírně naklonila hlavu na stranu, když byla pozdravena a jen párkrát pohodila ocáskem.
,,Amid," rozhodla se pojmenovat Astrid. Chvíli se na vlčici dívala a pak zaklonila hlavu a s pohledem na ni docela rozhodně prohlásila: ,,Ham." Rozhlédla se, jestli je máma blízko, aby ji pochválila, ale až teď si uvědomila, jak daleko utekla. Tiše zabručela a nechávala dvojici vlčic, aby si popovídaly. Samotná Cipher začínala být pěkně otrávená. A tak, když se zrovna dvojice bavila o nějakém členu smečky, Cipher se zvedla jako řádná slečna, podívala se na vlčata a během momentu jednoduše už přistála za Adou - která byla taky jejím původním cílem - a jednoduše ji pleskla tlapkou. Spíše zkoumavě jako kočka, když vidí něco divného, ale pořád se nezdálo, že by si uvědomovala, že by měla být milejší. Ocáskem u toho vrtěla až běda a pokud ji nikdo nezastavil, pokusila se chudáka Adu čmajznout úplně.

Když ji máma okřikla, Cipher by se bývala ohradit, že za to mohla ta velká vlčice. Ona na ni přeci zaútočila první! Místo toho však jen sklapla a zahleděla se na svou matku. Byla uražená. Samozřejmě, že byla! Vždyť byla v právu! Nakonec si ale jen odfrkla a sledovala, jak si povídají o její sestře. Však se ani nehýbala, proč byla tak hrozně zajímavá! To byl i její bratr a sestra u matčina boku zajímavější! Cipher stáhla otráveně uši k hlavě a dívala se, jak se matka láskyplně dívá na jednu z malých kopií jejího otce. Cipher doteď ani pořádně netušila, že rodiče mají jména - a vzhledem k tomu, že spíše poznávala matku, tak nějak sotva hádala, že ten tehdy odcházející vlk s ní a jejími sourozenci byl příbuzný. Měli přeci jen podobnou barvu.
Zmateně hleděla na matku, která se ji snažila naučit, že má prosit. Co to bylo prosení? Chvíli na ni uhrančivě hleděla, ale její pozornost brzy získala Hamka. Cipher zakvičela a jala se zaútočit. Vypadalo to, že si mezitím ještě povídala s matkou a malé čokoládce to bylo zcela ukradené. Zakřičela ,,Ham!" na Hanku a pokusila se ji ulovit. Byla přeci jen velká slečna a takhle velkou kořist taky zvládne. Že se její sestra mezitím postavila a udělala několik kroků zahlédla tak nějak bočním pohledem. Teď už je zajímat nebude, protože se hýbala! To Cipher udělalo velkou radost.
Ovšem pištění, které se najednou začalo rozléhat jeskyní, jí radost nedělalo. Udělala pár výpadů po Hamce a pak se zastavila a otočila hlavu směrem, odkud se to ozývalo. S tím napodobila Hančinu pózu... a vyrazila převálcovat tvůrce řevu.

Drobná vlčice kulila oči na novou známou. Když do ni pak strčila čenichem, zaprskala jako vzteklá kočka a zvedla tlapičky, aby po tom měkkém čumáčku mohla jít. Bylo dost možné, že Hanka stihla uhnout. Přesto se však drobná, čokoládová kulička odhodlávala ji zničit. Přeci jen zaútočila velká vlčice první! No, ona ani tak velká nebyla, ale pro někoho Cipheřiny velikosti byla jako kamenný obr, co se tyčil někde nad její hlavou. Jenže to už se do toho všeho vložila maminka - a tak se aspoň Cipher zakousla do jedné z předních tlapek. Naštěstí byla moc malá na to, aby to nějak výrazně bolelo.
Dvojice se však bavila a nevěnovala drobné dcerce moc pozornosti. Ta s nastraženýma ušima zírala z jedné na druhou a nakonec se prostě jen uraženě posadila. Co to bylo? Proč si nevšímaly jí? Proč se bavily spolu? To nemohla dopustit! Jak se na sebe ale upozornit, když si tak hezky povídaly? Když se hnědá posadila vedle její matky, Cipher zůstala na místě a nevěřícně zírala, než se nadechla a začala žvatlat. Pozornost chtěla! Teď! Věnujte se mi, podívejte, jak rostu! A jak běhám! Haló, jsem lepší než moji sourozenci!
,,HAM!" zahulákala na Hanku. Pak se na ni uraženecky zadívala, aby tedy Hamka pochopila, že to bylo na ni. ,,Ham," zopakovala, protože to bylo slovíčko, co bylo nejblíž těm, co se snažila vyslovit. Ono totiž slovo 'Hanka' na ni bylo ještě složité a tak vlčici jednoduše překřtila na 'Ham'. Ne tedy jako šunka, ale jako jídlo.