Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Dvojčata

Rychlým krokem ustupovala od hor, aby se jí náhodou nezachtělo vrátit se zpátky na rozhlednu a strávit tam své mládí. Místo toho se vydala směrem k moři, přesně tak, jak na plošince plánovala, když ho uslyšela. Ale koupat se v něm rozhodně nebudu. Musí být nesmírně studené, pomyslela si, když se k němu konečně přiblížila. Rozhodně působilo jinak než to, u kterého vyrůstala.
Překvapeně zamrkala na kry, které se pohupovaly ve vodě v dostatečně blízké vzdálenosti na to, aby na ně vlk mohl skočit. Měla by to zkusit? Rozhodně chtěla. Udržela by ji kra? Právě to chtěla zjistit. Bylo to bezpečné? Pravděpodobně ne. Mladé vlčici to však nedalo. Vyhlídla si kru, která vypadala, že byla dostatečně velká na to, aby se nepotopila ani nerozbila, kdyby na ní byla její váha. Pak už udělala jen malý hop a stála na ní. Chvilku musela balancovat, ale jen co zjistila, jak na ní pořádně stát, cítila se hrdě. Po chvilce zjistila, že to nebylo tak fascinující, jak si původně myslela. Neotálela tedy, seskočila a vydala se na své cestě zase dál.

// Tundra

// Prokaž svou odvahu skokem na nebezpečné kry! (rozbitý sever)

// Ledové pláně

S obdivem pohlédla na dvě mohutné hory, které se nyní tyčily přímo před ní. Musela pořádně vykroutit krk, aby vůbec dohlédla na jejich špičky. Vypadala jak dvojčata, naprosto stejně majestátné hrátky přírody. Skalnatý povrch hor ji volal k sobě jako siréna námořníka.
Když se přiblížila, všimla si malé cestičky, která vypadala, jak kdyby ji tam dali samotní bohové zdejších krajin. S naprostým úžasem hleděla na vyšlapanou trasu. Připadalo jí, že slunce svítilo jen na ni, jak kdyby zbytek této krajiny najednou upadl do tmy. To muselo něco znamenat! Zajisté samotní bohové chtěli, aby vyrazila právě tam. Neodolala tedy a rozešla se vpřed, aby zjistila, kam ji cesta zavede a jaké další krásy zdejší pusté krajiny jí ukáže.
Výšlap rozhodně nebyl nejlehčí. Hora se několikrát pokusila uchopit ji do svých spárů a Citra tak musela být obezřetnější, aby náhodou neskončila ve věčných lovištích ledového území, zcela pokryta sněhovou peřinkou, kterou by ji přikryla hora, aby měla pohodlnější věčný spánek. S tím se však vlčice nehodlala smířit. Ještě byla příliš mladá na to, aby zde v tenhle moment zemřela. Neznělo to však jako nejhorší smrt. Možná až jednou bude stará, byla by to jedna z těch lepších možností, jak se rozloučit se životem.
Konečně se dostala na menší plošinu a před ní se rozprostřelo celé širé okolí. Jak omámená pokračovala a kdyby se včas nevzpamatovala, nejspíše by krása ledové krajiny opravdu přinesla zkázu. Překvapeně pohlédla na místo, kde před chvilkou byla položená její tlapa. Nyní už tam nebylo nic. Když se trochu naklonila nad kraj, zastihla ještě padající kousíček sněhu, který za sebou následně zanechal dráhu jeho kutálení.
Nenechala se tím však rozhodit. Přesunula svůj pohled zpět na nekonečné sněhové pláně. Zrovna z oblohy padal sníh, a tak byl její výhled trochu omezený. Vločky tancovaly spousty různých tanců, proplétaly se, zdravily se a loučily se. Celý tento koloběh pak završily dopadem na zem, kde se usadily ku spánku. Pro některé to však nebylo dost, a tak požádaly větřík, aby jim dal druhou šanci. Ten žádost radostně přijal a malé kousíčky sněhu vymrštil zpátky do vzduchu, aby se ještě nějakou chvíli mohly radovat.
Náhle zpoza oblaků vykouklo sluníčko, které se rozhodlo napáchat trochu neplechy. Bělota zdejšího území totiž na sluneční paprsky nereagovala nejlépe a Citra musela přivřít oči. Nehodlala je však zavírat. Nemohla je zavírat! Kdo by mohl zanevřít na takový poklad zdejšího světa? Až v ten moment si uvědomila, že se jí v očích blyštily slzy, ale netušila, zda to bylo odrazem slunce nebo nehoráznou krásou, na kterou právě hleděla. Všechny ty odstíny bílé a šedé se tak harmonicky mísily dohromady. Do toho jí do uší čas od času přes vítr docestoval i uklidňující zvuk moře. Přestože ho z její momentální pozice neviděla, dokázala si domyslet, jak uchvacující to tam muselo být. Možná by se tam měla vydat.
Stále však nedokázala odtrhnout pohled od toho, na co momentálně hleděla. V pozadí se tyčila pohoří, která tvořila rozmanitou a zajímavou siluetu horizontu. K tomu se přidala i hrstka lesů, momentálně chytře skrytých pod vrstvou sněhu. Prostě perfektní.
Ne. Musela odejít. Nejraději by tu sice strávila mnohem více času, ale bála se, že pokud to neudělá teď, tak to neudělá nikdy. Proto se silným pocitem lítosti otočila hlavu pryč a pomalým krokem se vydala zpátky dolů. Věděla však, že na tohle místo nikdy nezapomene.

// Rozbitý sever

// Vyšplhej na rozhlednu na Dvojčatech a popiš výhled formou líčení na 500 slov

// Ledovcové jezero

Trochu bezmyšlenkovitě šla vpřed s nadějí, že najde nějakou jeskyni, ve které by se mohla ohřát. Moc se jí to ale nedařilo. Když se rozhlédla, uvědomila si nejen to, že jezero už za sebou nevidí, ale obecně fakt, že nic nevidí. Absolutně nic. Kam jen její zrak dosáhl, tam viděla zasněženou, pustou krajinu. Na chvilku se zamyslela. Neztratím se? Citra si sice věřila se svou navigační schopností, ale když zde nebyl žádný záchytný bod, tak se trochu bála, aby nakonec nekroužila na jednom místě.
V tom ji něco trklo. Mohla si tu udělat nějaký vlastní záchytný bod! Začala hrabat sníh na jednu hromádku a pak ho uplácávat. Ze začátku to sice vypadalo jenom jako menší sněhová duna, kterých tu bylo k požehnání, ale když začala trochu víc tvarovat, jak chtěla, aby to vypadalo, začalo se to dokonce podobat. Byla to velmi primitivní verze vlčího sněhuláka, který měl hlavu, tělo, nějaký náznak nohou a ocasu. Samozřejmě seděl - udělat stojícího vlka by nejspíš bylo mimo její schopnosti balancování sněhu, nehledě na vítr, který by ho nejspíš rychle rozbil. Takhle měl o něco tlustší základnu, takže nebyl tak lehce zničitelný. Tak, pomyslela si hrdě, když pohlédla na své hotové dílo. Teď se rozhodně nebude točit v kruzích! S tím se rozešla dál - a opravdu se netočila v kruzích, svou sošku vlčího sněhuláka už totiž znovu neviděla.

// Dvojčata

// Postav sněhovou sochu, sněhuláka, nebo něco jiného - samozřejmě ze sněhu

// Mokřady

Upřímně nečekala, že jen co vyleze z tajgy, tak se před ní rozprostře taková prázdnota, ale stalo se. Zřejmě se opravdu dostala do severní části zdejšího světa, která se zdála býti nehostinnou krajinou i mimo zimu. Teď to však bylo mnohem horší a Citra se nedobrovolně otřásla zimou. Občas obdivovala vlky, kteří měli hustější kožíšky a pobyt v takových oblastech je prakticky nijak nezasáhl. Prostě jejich každodenní životní styl. No, já na to opravdu stavěná nejsem, pomyslela si při pohledu na svou srst. Šlo to poznat.
Co ji však zaujalo, když se přestala soustředit na neúprosnou zimu, bylo jezero. To by mohlo být dobrým indikátorem, jak nízká teplota zde byla! Rychle odcupitala k vodní ploše, ale když se přiblížila, zpomalila. Neplánovala zopakovat předchozí zkušenost. I když... Na první pohled šlo poznat, že zdejší jezero mělo mnohem tlustší led. I kdyby tady spadla třeba desetkrát, nejspíš by se na jeho povrchu neudělala ani sebemenší prasklina. Ne, že by to snad chtěla zkoušet, ale bylo to dobré pozorování! Upřímně to vypadá, že ta vrstva ledu je vyšší než já, pomyslela si, ale pak se zase hezky otočila a od ledu odkráčela. Nenacházela se tu v okolí nějaká jeskyně?

// Ledové pláně

// Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (2/2)

// Tajga

Čím více se kolem ní pohybovaly větvě stromů, tím více si začínala uvědomovat, že možná nebylo nejlepší se před větrem schovat právě tady. Za normálních okolností tomu tak však bylo - pokud byl na louce vítr, stačilo zalézt do lesa, tam se roztříštil o stromy a na vlčici už nedosáhl. Jenže tohle byl zřejmě silnější vítr, než na který byla normálně zvyklá, a tak si úplně nebyla jistá, jak se před ním chránit. Konec konců byla ještě mladá a na výpravy do jiných světů se vydala hlavně kvůli tomu, aby se přiučila novým věcem. Však já na to přijdu, když se mi to stane několikrát, ujistila se. Určitě to bylo tím, že na sněhové bouře zkrátka nebyla zvyklá. Však celý život žila u moře. Tam se moc sněhu zrovna nenabažila. Možná proto jí byla taková zima. A čím dál šla, tím studenější jí zdejší okolí připadalo. Směřovala snad k severu?

// Ledovcové jezero

// Modrák

Vítr jí čechral kožich až příliš. Vůbec se jí to nelíbilo a snažila se od toho utéct jak nejrychleji mohla, ale přišlo jí, že ať šla kamkoliv, tak ji vítr pronásledoval. Určitě to nebylo tím, že se neustále točila kolem jednoho území, vůbec. Jenže co měla dělat? Stále trochu doufala, že se k ní přiřítí Lapis s tím, že se jen trochu zpozdil. Stále se to však nedělo a Citra se tak začala od podivného lesa vzdalovat dál a dál. Dle jehličnatých stromů odhadla, že se nejspíš nebylo nejtepleji ani během jiných ročních období, než zrovna během zimy, kdy se sníh nacházel všude. Opravdu jsem měla obejít co nejvíce ostrova ještě během minulého ročního období. Teď vypadá všechno stejně bíle, pomyslela si s povzdechnutím. Trochu jí to kazilo plány, že si takhle hezky projde všechna území a najde nějaké, kde se jí bude dobře žít. Ale neměla moc na výběr. Přeci nebude čekat až do jara, ne?

// Mokřady

// Kvetoucí louka

Citra se pomaličku přiblížila k podivně zabarvenému lesu. Stále si udržovala odstup, byť se tu také jeden z těch prazvláštních stromů nacházel. Odmítala se k němu však přiblížit, pouze ho z dálky pozorovala. Zdál se větší než ostatní. A pokud ostatní měli nějakou magii, tenhle jí měl nejspíš o dost víc. Nuh-uh, v žádném případě teď nebude pokoušet své štěstí. Za normálních okolností by ji to samozřejmě nehorázně zajímalo a radostně by běžela strom prozkoumat, ale po předchozí zkušenosti a úzkostnému pocitu, který z lesa měla, se jí to příliš nezamlouvalo. Možná se vrátí, až zrovna nebude zima. Pak nebude šance, že se chytí v nějaké sněhové vánici. Lapise bohužel neviděla ani z větší vzdálenosti, a tak se opět otočila. Pevně věřím, že jsi v bezpečí, promluvila v myšlenkách směrem k lesu. Víc pro něj momentálně udělat nemohla.

// Tajga

// Kvílivec

Soustředěně zírala směrem k fialovému lesu, zda náhodou neuvidí Lapise, jak vybíhá ven. Přestože se nic takového nestalo, neztrácela naději. I kdyby ve vánici zůstal, přežil by. Však on určitě ví, co v takových situacích udělat. Ještě aby ne! Je to přeci můj bratr. Je chytrý, přesvědčovala samu sebe - a zdánlivě se jí to podařilo. Samozřejmě stále v hlubinách svého srdce nesla starost o sourozence, podobně jako o Melanis, ale už nebyla tak aktivně v zachraňovacím módu, jako byla před chvilkou.
Přestože se jí podařilo poprat se s emocemi a vrátit se do racionálního myšlenkového stavu, nějak jí to nedalo. Ještě jednou se chtěla podívat, zda bratra neuvidí, než se definitivně otočí a pokusí se utéct o kus dál, kdyby se náhodou vánice rozhodla přesunout jejím směrem. Už tak se tady zvedal vítr, což se jí vůbec nelíbilo.

// Modrák

// Tichá zátoka

Přestože její úzkost s rostoucí vzdáleností od lesa alespoň částečně vymizela, ještě se necítila úplně v bezpečí. A jak tak pelášila, skoro si ani nevšimla, že se dostala k jezeru. Proto na něj bezmyšlenkovitě vběhla, ale noha jí hned při prvním dopadu podjela a Citra se tak ne úplně elegantně svezla na zem. Celý svět se jí na chvilku točil. Když se vzpamatovala, zjistila, že její rychlost nejspíš zařídila, aby se točivě odklouzla až na druhý konec vodní plochy. Nenápadně se rozhlédla kolem sebe, aby se ujistila, že jí nikdo neviděl. Pak se pomaličku zvedla, tentokrát mnohem opatrněji, aby znovu neuklouzla. Ještě se trochu oklepala, aby ze sebe dostala bordel, který při přejezdu jezera nabrala, ale zbytečně ji to znejistilo a rychle zase přestala. Někdy jsou ty dlouhé nohy na zabití, pomyslela si odevzdaně.
Citra se však chtěla dostat na území, které bylo na jiné straně, než kam se zrovna dostala. Zřejmě ji její pád trochu rozhodil, ne-li přímo nepoškodil mozek, protože místo toho, aby jezero obešla, vydala se zpátky po kluzké ploše. Teď, když se na svou chůzi mohla soustředit, tak jí to vlastně šlo! Hezky jedna noha, pak druhá, pak zase ta první. Úplně jak kdyby na ledu chodila neustále. Tedy až do chvíle, kdy si všimla, že na místě, kde hodila držku, se teď nacházela menší prasklinka. To ji opět znervóznilo. Dobře, zdejší led zřejmě nebyl tak pevný, jak původně očekávala. Měla bych... Jo, ještě opatrněji než předtím se začala přesouvat k břehu. Pro ostatní to muselo vypadat opravdu komicky.
Jen co zase stála pevně na svých tlapkách a měla pod sebou sníh místo ledu, rozběhla se. Nemohla si dovolit ztrácet tady ještě více času. Co když se Lapis opravdu nedostal z lesa ven? Chtěla mu věřit, ale připadal jí tak omámený tou hrou barev, kterou tamější les předváděl.

// Kvetoucí louka

// Popiš, jak se tvůj vlk zotavil z uklouznutí na ledu
// Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (1/2)

// Začarovaný les

Nepříjemný pocit, který ji sužoval, nepolevil ani přesunem k zátoce, která se nacházela vedle lesa. To zatracené ticho! Skoro jí to zježilo všechny chlupy na zádech. Nechtěla se ani otočit, protože měla pocit, že uvidí něco, co se jí vůbec nebude líbit. Jenže Lapis byl za ní. Alespoň v to doufala. „Jdeš za mnou? Nejdu moc rychle?“ optala se, aniž by se otočila. Dál klusala dopředu ve snaze se odtud dostat co nejrychleji. Na nějaké místo, kde se nebude cítit tak zatraceně nepřirozeně, jak kdyby za rohem byla nějaká katastrofa. Jenže Lapis neodpověděl, a tak Citra musela trochu zpomalit. Však není logické, abych se neotočila, snažila se přesvědčit samu sebe. Nakonec musela uznat, že se pro jednou nechala příliš ovládat emocemi a pohlédla za sebe. Lapis nikde. Sakra. Místo toho viděla, jak se klimbaly fialové stromy, od kterých před chvilkou odešla. Jít zpátky by bylo příliš nebezpečné. Mohla jen doufat, že ji bratr poslechl a neuvízne tam. Možná ho najdu na jiném kraji lesa, napadlo ji a tak zase přidala do kroku, aby les obešla.

// Kvílivec

Jen souhlasně přikývla. Kdo by to její drahé sestře mohl mít za zlé? Však dobrodružného ducha by vlk neměl potlačovat! Lehce se pak na Lapise usmála, když souhlasil s jejím návrhem. „Zkrátka musíme projít celý zdejší svět. Pak lehce poznáme, které místo je vhodné. Zkrátka je porovnáme,“ vysvětlila mu svou myšlenku. Tohle místo by třeba bylo poměrně zajímavé. Na druhou stranu se zde cítila trochu nesvá, nedokázala ale kápnout na to, proč se tak cítila. Kdyby jen věděla o zdejších halucinacích...
Ah, takže byla na ostrovech také jen chvilku. To i Yaro, kterého předtím potkali. Byl tohle snad nějaký nový svět, kam se vlci teprve teď dostávali? Ne, to nedávalo smysl. Pak by neexistovalo to kamení v mlze. Měli tedy jen opravdu špatné štěstí? „Hodilo by se najít někoho, kdo zde nějakou dobu žije,“ prohlásila zamyšleně, aby nenechala chudáka Lapise v naprostém tichu. Nad jeho vtipem se lehce zasmála. „No, to by bylo zajímavé,“ uznala a pokusila se představit, jak by jejich život pak vypadal. Ostatní by na ně asi koukali dost zvláštně.
Přerušila své pátrání po listech a zkoumavě pohlédla na Lapise. Skoro jí připadalo, že jej ten les nějak táhnul do sebe. „Příliš daleko se nevzdaluj,“ upozornila ho, když se začal procházet mezi stromy. Ne, tohle jí nesedělo. Lapis sice měl stejně dobrodružného ducha jako ona, ale zas takhle jí ten les nehypnotizoval. Nehledě na to, jaké ticho tu bylo. Neviděla jediné zvíře! Něco jí na tom prostě nesedělo. „Pojď, půjdeme dál. Můžeme se sem vrátit, až budeme chtít přestávku od sněhu,“ zavelela a poklusem se rozběhla pryč.

// Tichá zátoka

// Průliv

Citra se lehce zasmála. „Vskutku! Dokáže ji zaujmout cokoliv nového,“ přitakala pobaveně. Pevně věřila tomu, že Lapis měl pravdu a Melanis je brzy najde. Možná by bylo fajn, kdybych se po prozkoumání zdejšího světa někde ustálila. Aby mě mohla lépe najít, zauvažovala. Citře to znělo naprosto logicky, ale pro jistotu se chtěla ujistit, zda si to náhodou jen nedomýšlela. „Až uvidíme vše, co zdejší svět nabízí, myslíš, že by byl dobrý nápad se někde zastavit a počkat tam? Udělat z nějakého místa náš provizorní domov?“ nadhodila a s očekáváním koukla na Lapise, zda bude souhlasit, případně jaké námitky a připomínky z něj vylezou.
„Jsem ráda, že sis našel kamarádku. Jak se jmenuje? Neřekla ti něco o tomto světe?“ Citra se musela ujistit, že Lapis na něco nezapomínal. Někdy takový byl. Pak se ještě jednou zadumala nad smyslem kamenů, od kterých odešli. „Viděla jsem na nich nějaké písmo, ale nepřekvapivě jsem jej nedokázala přečíst. Ale rozhodně to něco značí o zdejší civilizaci,“ prozradila mu a zamávala krátkým ocasem.
Se zkoumavým pohledem vzhlédla k barevným korunám stromů. Rozhodně se jednalo o listnaté stromy. Tak proč je zima nezbavila listů? A proč mělo to listí takové zvláštní barvy? „Zajímavé,“ zamrmlala si sama pro sebe. Nebyl tu někde list na zemi, aby si ho mohla prohlédnout?

// Oblouky bohů

Nad jeho otázkou jen povzdechla. „Nevím, kde je. Opravdu dlouho se nechtěla pohnout od toho jezera, zřejmě jí to fakt zaujalo,“ zavrtěla hlavou, „jenže když jsi pak odešel, chtěla jsem jít za tebou.“ Citra se na svého bratra lehce usmála. Z nějakého důvodu se cítila, že na něj musí dávat větší pozor, než na Melanis. Byl takový... Šťastnější. A nechtěla, aby se mu stalo něco, co by mu jeho radostnou povahu vzalo. „Popohnala jsem ji, aby mě následovala, ale buď tam zůstala, nebo se ztratila po cestě z hor. Určitě nás ale časem najde,“ ujistila ho s kývnutím. Melanis byla chytrá. Však už Lapise jednou našla, určitě jí nebude dělat problém je najít znova. „Našel jsi během mé nepřítomnosti něco zajímavého?“ optala se pak zvědavě. Třeba měl v rukávu něco, co by jim mohlo pomoci dát dohromady informace o těch kamenech, které našla pro změnu ona.
Vlčice zkoumavě pohlédla k obloze. V mlze si toho prakticky skoro ani nevšimla, ale sněžilo. V tom jí popadla zvědavost. Byl to stejný sníh jako ten, který už znala? Když koukla na Lapise, nezdálo se, že by mu sníh ubližoval. Ani ona necítila žádnou bolest z dopadu sněhových vloček. Pak by mělo být v pořádku to zkusit i jinak, ne? Rychle otevřela tlamu, aby jednu ze vloček chytila. Nezdálo se, že by měla nějakou zvláštní chuť. Tím svůj průzkum uzavřela - sníh byl stejný. „Měli bychom se pokusit najít nějaký úkryt, kde se můžeme schovat. Ať nás nepohřbí vrstva sněhu,“ prohlásila pak a vydala se dál.

// Začarovaný les

// Chyť do tlamy vločku (klidně i s velkým V)

Citra střihla ušima a rychle se rozhlédla kolem sebe. Slyšela bratrův hlas, jak na ni volal! Otázkou bylo, zda se opravdu jednalo o Lapise. Zdejší místo totiž mohlo být ledaco a nemohla tak zaručit, že písmo na kamenech není nějaké kouzlo, které způsobuje sluchové halucinace. Brzy jí však do čenichu přivál i bratrův pach, a tak se pomalu vydala obejít kameny ještě jednou, zda na něj náhodou nenarazí - a vskutku! Když přešla na druhou stranu, spatřila v mlze Lapise. Možná zdejší místo naopak plnilo přání. „Tady jsem,“ zvolala na něj vesele. Pár skoky se k němu přesunula, přeci jen měla dlouhé nožky. Radost ze znovunalezení bratra však musela potlačit. „Jsem ráda, že jsem tě znovu našla. Nejprve bychom však měli přejít někam jinam, tady je příliš mlhy, což může být nebezpečné. Nevíme, co je kolem nás. Zkus mě následovat a kdybych se ti ztrácela, tak zakřič,“ zavelela a vydala se pryč od kamenů.

// Průliv

// Mlžné pláně

Její cesta ji zavedla až na jakési zvláštní místo. Při pohledu na kameny - upřímně se divila, že na ně v mlze vůbec vidí - na chvilku zapomněla na své sourozence. Se zájmem si prohlédla kruh kamenů, než se rozhodla jej obejít. Nejprve z vnější strany, poté se přesunula na vnitřní, aby udělala totéž. To si ale všimla prostředku kruhu, kde bylo jakési znamení. Co by to jen mohlo být? Při bližším zkoumání kamenů zjistila, že i na nich se nachází jakési rytiny. Fascinující! To znamená, že zdejší obyvatelé musí umět číst a psát, zaradovala se nad svým objevem. Přesně v ten moment si vzpomněla na své sourozence. Za normálních okolností by se totiž rychle podělila o její nové vědomosti, no teď byla sama. Však já je najdu. A pak jim budu moct všechno povědět. O tomhle místě i o zbytku, co najdu, zavrtěla hlavou a vrátila se k prozkoumávání a analyzování zdejšího okolí.