Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Tajné ostrovy

Všichni
Citra na všechny reakce před jejím proslovem samozřejmě vřele odpověděla. Nové známosti pozdravila, na přátelské pošťuchování se usmála, zkrátka nikoho neignorovala, což v tom množství vlků bylo poměrně složité.
Na milisekundu pocítila strach. Strach z toho, že se nikdo nepřidá. Že přestože ji rodina a přátelé mají rádi, nechtějí zde mít domov. Že se na ní ti cizí jen zvláštně podívají a odejdou. Vše z toho bylo rychle vyvráceno, když se začal ozývat jeden podpůrný hlas za dalším. Nakonec se za ní vydal každý, koho oslovila. S podivně hřejivým pocitem uvnitř jejího nitra se zastavila a otočila se na skupinu.
„Chtěla bych vám všem poděkovat,“ začala a pohledem postupně vyhledala oči každého z nich. V hlavě mezitím počítala, kolik jich bylo. Většina z nich vypadala nadšeně. Trochu déle se zdržela na Caspianovi, který působil poměrně nejistě, a Vex, která také nevypadala úplně klidně. Hm. „Jsem si jistá, že si všichni dokážete představit, kolik práce založení smečky dá. Ovšem štěstí je na naší straně, už máme velké množství členů,“ kývla na ně, zatímco jí v hlavě šrotovalo, jak své nové osazenstvo rozdělit. Alespoň aktivity už měla vymyšlené.

Melanis, Lapis, Caspian, Vex
„Melanis,“ oslovila svou sestru, „spolu s Lapisem, Caspianem a Vex prozkoumáte území smečky. Co bych po vás chtěla je nalezení vhodného smečkového úkrytu.“ Melanis věřila s prozkoumáváním a vedením menší skupinky. Lapisovi se také dařilo v zkoumání oblastí, jak si stačila všimnout při cestách s ním. Caspian se zdánlivě cítil nejlépe v blízkosti Melanis, nehodlala ho tedy oddělovat. A Vex? U Vex doufala, že se bude cítit lépe v blízkosti dalšího vlka, který nespadal do kolonky rodiny ani přátel, tedy Caspiana. Navíc Lapis byl asi nejmilejší člen rodiny, se kterým ty dva mohla dát do skupiny. „Věřím, že se vám to podaří. Až dokončíme naší část práce, vyhledáme vás,“ kývla na ně. A s tím očekávala, že skupinka vyrazí.

Amethy, Mielei, Nerys
Poté se obrátila ke zbytku, který zde zůstal. „My se vydáme na značení hranic. Je si někdo z vás nejistý, co to obnáší?“ Citra sice pochybovala, že by to někdo z nich nevěděl, no raději se zeptala. V případě, že někdo opravdu netušil, tak to vysvětlila. Poté se skupinkou vyrazila.
„Říkala jsi, že ti někdo pláž doporučil jako místo na vycházku, Nerys? Někdo tobě blízký?“ rozhodla se vyzvídat. Doporučení jasně naznačovalo, že to místo musel mít dotyčný rád - třeba by se mohl přidat do smečky. „Jak dlouho už tady žiješ, Amethy? Někdo mi říkal, že na ostrovech viděl zrzavější vlčici, která mi byla podobná, ale tehdy jsem tomu nemohla uvěřit,“ uznala a lehce zavrtěla hlavou. Stále jí chybělo příliš důležitých částí příběhu, aby z toho mohla poskládat něco smysluplného. „Mielei, nepovíš nám o ostrovech? Jsi tu z nás zajisté nejdéle. Nestalo se ti od našeho posledního setkání něco zajímavého?“ Citra se otočila na svou přítelkyni, připravená vyslechnout nové příběhy. Snažila se během značkování konverzaci nějakým způsobem přihrát každé z nich, aby se nerozmluvila jen jedna. Přeci jen to chtělo nějaké rozptýlení, aby jejich den nebyl naplněný jen očůráváním stromečků a otíráním se o všemožné věci v cestě!

// Tímto postem se dělíme na dvě skupinky. Ve svých postech prosím naznačte, která část se ještě týká všech a která už je jen pro vaši skupinu. V dalších postech stačí na začátku zvýraznit, ve které skupině jste - skupina Citron (Citra, Amethy, Mielei, Nerys) nebo skupina Pretzel (Melanis, Lapis, Caspian, Vex). Hodně štěstí! :>

Vex, Nerys, okrajově Haedus
Z myšlenek ji vytrhnul cizí hlas. Otočila se na neznámou vlčici s poměrně neutrálním výrazem na tváři, byť všímavější jedinci zajisté spatřili náznak překvapení v jejích očích. Rozhlédla se kolem sebe a vskutku se zde nacházelo mnoho vlků. Skoro jako to bývalo doma, pomyslela si s menším úsměvem. „O existenci žádné smečky na zdejším území nevím. Dle pachu ovšem soudím, že ne,“ ujistila vlčici, která jí připomínala vzdáleného příbuzného. Už se nadechla, aby pokračovala, třeba se i zeptala na její minulost a podobu, když flekatou oslovila další, tentokrát známější, tvář. „Nerys,“ opětovala její oslovení, „co ty tady děláš?“ Citra se i přes své zmatení na vlčice letmo usmála. Cítila, jak se z jejího samotného nitra drásá na povrch zvědavost. Měla pro ně tolik otázek! Jak se znají? Byla neznámá z jejich světa? Proč se rozhodla Nerys odejít z jejich domoviny? Jakmile jednu uskladnila, aby se na ni později zeptala, hned jí naskočila další.
„Pěkný den,“ kývla neznámému, jehož pozdrav ji opět vyrval ze sevření vlastních myšlenek. Dnes se jí to dělo nějak často, ale měla by za to být ráda. Jak jinak by se mohla soustředit na konverzaci?

Lapis, Amethy
Uchem střihla za dalším známým hlasem. „Ahoj!“ zvolala na svého bratra nazpět. Zahřálo ji u srdce, že se k ní s takovým nadšením měl. „Ráda tě vidím,“ oznámila mu pak. Bála se o něj, když se tehdy kvůli velké bouřce rozdělili. Přesně takové problémy by vyřešilo, kdyby měli oné místo, nad kterým Citra původně polemizovala. Zpoza bratra se pak vynořila i Amethy a s naprosto stejným nadšením se řítila jejich směrem. „Amethy! Opravdu jsi to ty. Co ty tady děláš?“ Citra se nestačila divit. Artume se sice zmínila o zrzavější vlčici, která jí byla podobná, ale nechtěla si tehdy dělat zbytečné naděje. Sestra nebyla součástí jejich původní skupinky, když odcházeli z domoviny. Ale stejně se objevila na ostrovech. A podobně tak i Nerys, která schytala stejnou otázku jen o pár chvilek dřív. O Peisie nemluvě. Znamenalo to snad, že portál vedl pouze sem? Ne, to nemohla být pravda. Všichni jedinci sem museli být posláni z určitého důvodu, který vlčici zatím zůstal neznámý.

Melanis, Caspian, Mielei
Aby toho nebylo málo, v dálce si všimla blížícího se kožíšku posledního sourozence. „Melanis! Kde ses celou dobu schovávala?“ Citra rychle prohlídla, že se sestře nic nestalo. Přeci jen se jejich trio rozdělilo před poměrně dlouhou dobou, a zatímco Lapise pak našla, Melanis ne. Nezdálo se však, že by byla zraněná, a tak svůj zrak přesunula na světlého vlčka, se kterým přišla. „Zdravím, Caspiane. Mé jméno je Citra,“ odpověděla a pohledem tikla mezi albínem a sestrou. Na její biologické vlče se zdál být příliš starý, no nemohla tu možnost zcela vyloučit. Její pohled zcela jasně vybízel k nějakému vysvětlení situace. Jenže než stihlo nějaké přijít, jejich skupinka se opět rozrostla, tentokrát ne o rodinu, ale o přátelství. „Mielei, také tě ráda vidím,“ usmála se na svou přítelkyni a nechala ji, aby pozdravila i zbytek. Věřila, že si mezi sebou představování nějak vyřeší i bez její pomoci. Mielei ovšem položila velmi dobrou otázku. Co se tu sakra dělo?

Všichni
Citra si ani neuvědomila, kolik vztahů a pout si stihla na ostrovech vybudovat a skoro se zdálo, že se jí to osud snažil připomenout. Otázka ohledně smečky, kterou neznámá před chvilkou tak nevinně nadhodila, jí utkvěla v mysli jako neúprosné klíště, kterého se nešlo zbavit. Smečka. Smečka. Smečka, ono otravné slovo se jí vynořilo v hlavě při každé volné chvilce mezi příchody zdejšího osazenstva. A tak konečně došlo na rozhodnutí.
Trochu si odkašlala, aby získala pozornost, která se už mohla dávno rozprchnout. Přeci jen tu bylo mnoho různých jedinců. „Už dlouho jsem pociťovala, že bych na ostrovech měla pro své blízké vytyčit nějaký záchytný bod. Území, kam se budeme pravidelně vracet, abychom mohli prožívat dobrodružství samostatně, tvořit své vlastní příběhy, budovat si jedinečnou pověst, ale vždy se ve výsledku zase bezpečně najít. Místo, kde si spolu sedneme a povíme si vše, co se od našeho posledního setkání stalo, aniž bychom se museli složitě stopovat po ostrovech. Nový, třeba i jen prozatímní, domov,“ začala a rozhlédla se po přítomných tvářích. Sice původně měla zcela jiný plán, ale tohle jí připadalo jako lepší řešení. Měla z toho dobrý pocit. „A teď, když vidím pohromadě všechny mně blízké vlky a vlčice – ať už se jedná o sourozenecké pouto,“ s tím věnovala pohled své rodině, který poté přesunula na Mielei, „nebo pouto ryze přátelské – musela jsem se zamyslet, co za tím setkáním vlastně stojí. Štěstí? Osud? Ať už je to cokoliv, není to něco, co můžeme lehce zopakovat. Jaká je pravděpodobnost, že se bez nějaké předchozí domluvy všichni objevíme na stejném místě? Je tu ovšem něco, čímž můžeme zaručit, že se to bude minimálně dít častěji. Smečka. Domov.“ Citra se na chvilku odmlčela, aby nechala její slova uzrát v hlavách všech přítomných. „Smečka otevírá zcela nové možnosti a příležitosti,“ očima pak vyhledala Nerys a lehce na ni kývla, „a to včetně nalezení starých známostí, které se možná chtějí na nějakou dobu zdržet, ale i potenciálně nových známosti, kterým se bude líbit náš kolektiv.“ Ke konci věnovala pohled Vex a Caspianovi, kteří se chudáci mohli cítit poměrně nemístně. Opět se na chvilku odmlčela.
„S tím vás všechny zvu k přiložení pomocné tlapy při založení nové smečky. Mohu vás ujistit, že ani jedna možnost není univerzálně správná a rozhodnutí, zda pozvánku přijmete, je jen na vás. Maingarská smečka vám ovšem bude vždy otevřena,“ s tím se Citra zvedla a rozešla se kamsi k džungli. Ona už své rozhodnutí učinila. A vedlo ke spoustě práce, kterou nemohla nadále odkládat. Doufala však, že alespoň její rodina a kamarádka se rozhodnou ji následovat i v případě, že se do smečky nakonec nepřipojí.

// Území Maingarské smečky

„Every journey has its final day, don't rush.”

// Most

Až když před sebou uviděla moře, uvědomila si, kam ji její podvědomí zavedlo. A že ji vůbec někam vedlo. Samozřejmě, pomyslela si, koutky úst lehce stočené nahoru. Běžný vlk by si toho možná ani nevšiml, gesto příliš jemné na detekování, ale usmívala se. Přišlo jí vtipné, že se vrátila právě sem.
Poodešla blíž k vodě a usadila se. Vlnky občas namočily její přední tlapky, ale jinak se jí moře nedotklo. Zavřela oči a zaposlouchala se do okolí. Byl tu klid. Až na zvuky vody naprosté ticho. Zhluboka se nadechla a chvilku v sobě vzduch udržela, pak jej pomalu vydechla. Připomínalo jí to tu domov. Po pár minutách oči opět otevřela a zahleděla se na horizont. Tentokrát i pro náhodného kolemjdoucího bylo zřejmé, že přestože seděla na pláži prakticky zcela suchá, tak se topila v myšlenkách. Musela si něco vyjasnit a rozhodla se, že to udělá teď. Už žádné odkládání.

// Hraniční pohoří

Zase se to stalo! Ten divný pocit, jak kdyby se posunul čas, ale ona zůstala zmražená na místě. Zmateně, byť fascinovaně, zamrkala a rozhlédla se kolem sebe, aby zanalyzovala, kolik se toho změnilo. Tentokrát to nebylo tak drastické. Něco podobného se jí už stalo, když se vydala za Lapisem a zanechala za sebou Melanis. Tehdy to byla o něco větší změna, alespoň to Citře tak připadalo.
Ah, kdyby jen mohla vidět své sourozence! Připadalo jí to jako věčnost, co naposledy viděla nějakou známou příbuzenskou tvář. Chtěla jim povyprávět o zvláštním setkání, které nedávno - v její časové ose! - měla, o nalezení jejich matky, o prozkoumání ostrovů... A samozřejmě vyslechnout si, co zajímavého během jejich rozdělení nalezli oni. Jak si tak přemýšlela o sourozencích, její nohy ji začaly samy od sebe nést známým směrem, jak kdyby dostaly vlastní rozum. Citra byla ovšem tak zanořená do vlastních myšlenek, že si toho pořádně ani nevšimla.

// Tajné ostrovy

Citra vskutku neměla příliš možností vstoupit do konverzace a něco přidat. Okřídlený její verzi už slyšel, opakovat svá slova by bylo zbytečné. Věřila, že si je pamatoval. A navazující dotazy? Neměla ještě dost informací, aby dokázala něco užitečného předat! Navíc žádného z vlků, které zmínil, neznala. Bohužel se k sypání informací nehrnuli ani ostatní a Citra mohla být jen ráda, že okřídlený zřejmě neměl příliš času, jinak by se odtud asi příliš brzy nehnuli.
Pokud - a jen pokud! - si nikdo jiný pírko nevzal, pak si jej ukradla pro sebe. Nehodlala nikomu krást příležitost probrat to s okřídleným podrobněji. Ale pokud se k tomu nikdo neměl? Pak rozhodně nehodlala jen tak nechat takovou šanci plavat. Celá skupina se pak nějak rozpustila, okřídlený odešel, Mielei se také rozloučila. Citra se tedy přidala s loučením a brzy už si to štrádovala dál.

// Most

Skupina se nakonec vyškrábala za Citrou a okřídlencem v jednom kuse. Vlčice se na ně jen lehce usmála a kývla. Svou verzi příběhu už řekla, a tak neměla moc důvodů, proč se do vyprávění zapojovat. Místo toho jen poslouchala a přikyvovala. Tedy, to by dělala, kdyby na ní Mielei a Rhaaxin neměli otázky. „Hava jsem předala kolegovi tady...,“ kývla směrem k zrzavému, jehož jméno neznala. Ostatně neznala ani toho kolegu. Ale co jiného mohla dělat? Nechat se zakousnout, protože nechtěla spolupracovat? „Měl by ho odvést mimo hory do bezpečí. Já jsem musela zavést alfu k vám,“ vysvětlila a ještě jednou kouknula po okřídlenci, zda nepřidá nějaké informace.
Na její otázku se dostalo odpovědi pouze od Mielei. „Aha. A Loki?“ Citra se rozhlédla kolem, jak kdyby měl čokoládový kocour odněkud vyskočit. Jenže nevyskočil. „Musím mu vrátit plášť,“ dodala pak ještě. Přeci s ním jen tak neodejde, ne? I když by se celkem hodil... Ale nejsem žádný zloděj, připomenula si s menším zavrtěním hlavy.

Přestože Citra měla zdánlivě nekonečné množství otázek na téma cizáků, opeřený s každou další, co položila, působil méně a méně ochotný odpovídat. Srnka se zjevně ztratila ve své zvědavosti natolik, že zapomněla, v jaké situaci právě byla. Ztichla až v momentě, kdy už pak přestal odpovídat úplně. K čemu by jí to bylo, ptát se, když nedostane odpověď?
Vlčice zírala na svou skupinku se zcela neutrálním výrazem, ale trochu se o ně bála. Nevypadali nejlíp. Na poznámku okřídleného radši nic neřekla. Pokud doteď nepochopil, že nemá zapotřebí lhát, bylo by marné ztrácet dalších slov. Citra mohla jen doufat, že se ostatní nebouchli do hlavy a nezačnou mu říkat nějakou zmatenou verzi toho, co se stalo.
Nabídka pomoci. Kdyby jen mohla něco takového udělat i ona! Vlčice si ovšem dobře uvědomovala svých možností - rozhodně neměla dostatečnou sílu na to, aby někoho vytáhla nahoru. S jejím dosavadním štěstím by nakonec ještě špatně šlápla a sama by skončila v díře. „Dobře,“ kývla na jejich odpovědi, jak kdyby v tom hrála nějakou roli. Mielei si zažádala o pomoc, Sivatag mlčel a Rhaaxin odmítl. Kde byla Ricca? Rozhlédla se po okolí, zda jejich společnici neuvidí šplhat o kus dál, ale ne. „Viděl někdo Riccu?“ zeptala se skupiny, ale jak se její pohled vrátil k nim, Rhaaxin už se držel skály. S Citrou ovšem ani nehnulo. Bleskový odmítl pomoc a srnka jej neznala dost dlouho na to, aby se vrhla riskovat svůj život a zachraňovat ho, když si o to sám nepožádal.

Moc děkuji za další hvězdy, byla to zábava! :>
Hodně se mi líbil nápad pokémoních kartiček a mrzí mě, že jsem to nestihla udělat nějak digitálně, ale i vymýšlet ty útoky bylo fajn, hlavně když jsem se to snažila nějak propojit s povahou. Je to takový fresh a kreativní úkol! Z nějakého důvodu mi také nesedl ten kryptid. Obecná idea byla zajímavá, ale měla jsem zkrátka skill issue v tom, že zřejmě nevím jak se o takových kryptidech píše... :šilh:

Procenta prosím do síly!

Vidíme se na dalších hvězdách, možná...

Skrz myšlenkové pochody, které měla, si neuvědomila, že otázku nepoložila nejlépe. Na Einarovu otázku ale jen kývla, nehodlala mu vysvětlovat vše, co se odehrávalo v její hlavě. To by bylo na dlouho. „Vlčata? A těm kradli magie?“ trochu se zamračila. Ještě větší barbaři než zdejší, takhle využívat bezbranné. „Portál smetla vlna?“ ujistila se, že slyšela správně. O ničem takovém ještě neslyšela. Portál většinou s vodou interagoval úplně jinak, než že by se tím nechal odnést. Byl to snad jen nějaký předmět, který portál vyvolával?
Mluvící puma ho zřejmě dostala. Ale to bylo pro Citru pochopitelné, i ona byla zprvu překvapená. „Jsou z Noramu. Byl tam i mluvící krkavec! Nejsem si však jistá, zda kocour nešel chránit svou paní,“ pronesla zamyšleně. Jak si vzpomněla i na ostatní členy pátrací skupiny, uvědomila si, že tam byla i Selaine. Loki vypadal, že byl jejich hlavním bojovníkem a jeho loajalita celkem jistě ležela u vlčice. Nebylo by tedy nemožné, že skupinu opustil, aby se ujistil o její bezpečnosti. „Opravdu to byla jen sebeobrana,“ dodala pak.
To už se konečně dostali na místo. Rozhlédla se po okolí a zanalyzovala situaci. „No... Jsme tady,“ pronesla, ale na první pohled se tu už nikdo nenacházel. Ostatní však museli slyšet její hlas a z díry se ozvalo její jméno. „A tady je moje skupina?“ pronesla, byť to mohlo znít spíš jako otázka, a přiblížila se, aby nakoukla dolů. „Jste v pořádku? Potřebujete pomoc?“ křikla k nim.

Citra ráda slyšela, že i opeřený tyhle bájné cizáky zřejmě znal. Třeba ho to trochu víc ujistilo v tom, že její skupinka tady bordel nedělala, alespoň ne sama od sebe. A prý je vyhnali? Kdo jsou oni, ti, kteří je vyhnali? Proč je vyhnali? Sice věděla, že dokázali krást magie, ale netušila, co špatného s tou mocí udělali. Kromě Hava. „Smím-li se zeptat, co udělali? A kdo je vyhnal?“ srnka došla k závěru, že zeptat se na tohle nebylo zcela nepřípustné. Na jeho křídla, to už zavánělo problémy, takže na něj hodlala vychrlit otázky až v momentě, kdy se tahle nepříjemná situace vyřeší.
Opeřený měl štěstí, že měla dobrou paměť. „Loki, Rhaaxin, Mielei, Ricca a Sivatag. Ah, ale Loki je mluvící puma z jiného světa. Jen ať nedojde k případnému vyděšení a útokům,“ odpověděla mu a zahrnula takové menší varování. Vlk sice nevypadal, že by šel lovit krkavce jak ta nevzdělaná, ale kdyby viděl pumu, možná by cítil nutkání ji odehnat pryč, aby nikomu neublížila. Nehodlala to riskovat.

// Tajga

Rychlohra Noram 2/2

Skupinka se dostala do hor celkem bezproblémově. Srnka se snažila dál tahat informace o prakticky čemkoliv, ať už se jednalo o Noram nebo o bleskové magii Rhaaxina. Mielei - Citra si jí v té velké skupině předtím skoro ani nevšimla, jak byla zabraná do informací o Noramu! - vyslala svou sovičku, aby kontrolovala cestu. Když jim dala signál, že mířili k něčemu špatnému, vydal se kocour s Riccou na průzkum. Citra zůstala se zbytkem skupiny, ale brzy je zasáhlo jakési menší zemětřesení, které na ně seslalo spoustu kamení. Museli se tedy vydat na útěk, aby se dostali někam do bezpečí.
Zastavili se na jakési horské planině, kde probíhala rvačka. Ztratili během toho Sivataga, ale neměli čas ho jít hledat. Rhaaxin tam totiž poznal nějakého svého kamaráda a skupina se rozhodla, že se ho pokusí zachránit. Brzy se k nim připojila i Ricca. Zatímco ostatní se vrhli bojovat, Citra se vydala za Havem, aby ho odvedla pryč. Díky ostatním, kteří cizáky udrželi zaneprázdněné bojem, se jí to i podařilo.
Srnka musela slepého vést skrze hory poměrně pomalu, aby se mu náhodou něco nestalo. Během toho musela využívat i bystrosluchu, aby věděla, co se dělo v jejich nepřítomnosti - díky tomu se vyhla paralýze z velkého světla, které Mielei způsobila. Cesta, kterou se vydala, ji zřejmě zavedla příliš blízko smečkovému území a dostala tak návštěvu opeřeného zrzka, který je podezíral ze způsobení daného světla. Citra tedy předala Hava bílému vlku, který se ho jal odvést mimo hory do bezpečí, a sama vyrazila se zrzkem zpátky, aby mu dokázala, že to nebyla její vina.

// Nížina hojnosti

Mielei ji zřejmě nenásledovala, ale nebrala to vlčici za zlé. Třeba se jen ztratila po cestě. Citra byla připravená najít nějaké nové dobrodružství, které by ji přimělo přemýšlet nad něčím jiným. Nemohla by třeba najít nějakou další Artume, kterou by mohla zkoumat? Místo vlka se zvláštním elementem našla bludičku.

Rychlohra Noram 1/2
Bludička ji odvedla až k noramskému táboru. A stejně tak i ostatní vlky. Citra byla nadšená z všech těch nových informací, které vstřebávala, ať už se jednalo o mluvícího krkavce a pumu, nebo zkrátka to, že nějaký Noram vůbec existoval. Až na pár škobrtanců v podobě červotočů a útoku na krkavce se celé setkání obešlo bez problémů. Vlci zjistili, co noramští přišli na ostrovech dělat, rozhodli se jim pomoci a následně se rozdělili do tří skupin, aby jim to hledání lépe šlo. Citra si od nich vypůjčila oblečení, aby v horách neumrzla, a připojila se k čokoládovému kocourovi.

// Hraniční pohoří

// Tundra

Mielei naštěstí souhlasila s přesunem. Vlčice se tedy vydaly dál. „To ne, narodila jsem se jinde. Na ostrovech jsem vlastně celkem krátce, takže to tady ještě stále tak nějak prozkoumávám. Co ty?“ opětovala jí otázku. Vypadala jako někdo, kdo to tady celkem znal, už jen tím, jak nonšalantně zmiňovala Wua a jakéhosi Mistra. Nad tím se musela zamyslet. Jediné, co by dokázala nazvat svatyní, bylo to v džungli. „Myslíš toho staršího vlka v džungli? Toho jsem stihla potkat, ano. Nepromluvil se mnou ani slovo a místo toho mě teleportoval na různá místa, kde jsem musela utíkat, vyhýbat se, šplhat... To je normální? Víš o něm něco?“ přesunula pohled na svou společnici. Že by se konečně dozvěděla něco i o tomhle?
To už ale dvojice dorazila na nížinu. Bylo tu poměrně hodně vlků a Citru to zaujalo. Co tu řešili? Bylo to něco podobného jako ta zvláštní příhoda na louce s Artume? Další květina. Kývla tedy na Mielei, aby dala najevo, že by měly přistoupit ke skupince blíž. Podařilo se jí zaslechnout tmavšího vlčici (ještě Shine, pro zachování časového kontinua), jak o duhové rostlině cosi říká. „Takhle se o květinách učíte normálně, Mielei? Tohle už je druhá louka, kde je velká skupinka vlků a řeší květinu,“ zeptala se a pak si prohlédla duhový květ. Váčkovka. Ale co myslela tím, že navrací ostrovům magii? I by se na to zeptala, ale černá vlčice se jala k odchodu a brzy na to se v dálce začala přibližovat Peisia. Citra by přísahala, že šla jiným směrem! Nechtěla všechny zase vystavovat nepříjemné situaci, a tak se raději otočila a vydala se do hor. Možná jí Mielei bude následovat, možná se raději bude bavit o kytkách, to už bylo na ní.

// Tajga

// Na Citru asi nereagujte, kvůli Noramu tady byla cca ve stejný moment jako Shine, takže už musela být pryč, když většina z vás přišla!

Asi to bylo něco v genech, ale ani Citře se nelíbila dvojice, která se kousek od nich prostě začala vybavovat. Nedávala jim ovšem takový pohled jako Peisia, to ne. Byla ovšem ráda, že to její biologická matka pochopila a odsouhlasila, že si promluví později. I kdyby byla připravená takový rozhovor vést, nebylo to nejvhodnější, když tu měla Mielei a ještě nějaké čumily v okolí. „I tobě,“ popřála ještě Peisie, když odcházela.
Zhluboka vydechla a otočila se k Mielei. Ta už se ptala, zda byla v pořádku. „V rámci mezí,“ věnovala své společnici menší úsměv a na chvilku se zamyslela. Bylo tohle něco, co chtěla vlčici říct? Ráda sice vyprávěla příběhy, ale tohle bylo poměrně osobní. A Mielei sice působila opravdu přátelsky, ale ještě se úplně neznaly. Rozhodla se to tedy nerozebírat. „Asi bychom se měly přesunout,“ dodala pak, nenápadně kývla k dvojici, co se tu vybavovala, a rozešla se. Jiným směrem, než Peisia, samozřejmě.

// Nížina hojnosti