Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Sněžné tesáky

Zatracená noc. Kdyby nebyla tma jak v nejmenovaných místech, tak by barvu tohoto lesa viděla už z hor a vůbec sem nemusela chodit, aby se ujistila, zda to opravdu bylo to místo, které si myslela, že to je. Navíc i když přišla takhle blízko a prakticky stála uprostřed lesa, tak nedokázala poznat, zda listí bylo podivně zbarvené! Čím si však mohla být jistá byl fakt, že tohle byl listnatý les. A to listí bylo stále na stromech. V zimě. Takže ano, opravdu se jednalo o ten podivný les, ve kterém se s Lapisem rozdělila. A stále v ní vyvolával pěkně nepříjemný pocit, kvůli kterému zde nechtěla trávit příliš mnoho času. Fuj! Už se sem opravdu nechtěla vracet! Ten druhý ostrov je mnohem lepší, musela uznat, když pelášila pryč. Samozřejmě měla namířeno zpátky do hor, aby se portálem vrátila zpátky, ale začarovaný les zkrátka řekl ne. A tak vyšla někde úplně jinde.

// Ledové pláně

// Červená louka

Z portálu vypadla jak pytel brambor. Postupně se posbírala ze země a zmateně se rozhlédla kolem sebe, zatímco nasávala zdejší pachy. Vypadalo to tu povědomě. Zrakem rychle zabloudila na výhled z hor a - sakra, kdyby jenom nebyla noc! Takhle viděla zase velký prd, jako když předtím bloudila v katakombách. Ale připadalo jí to povědomé. Nezdálo se jí, že by se dostala do jiného světa. Díky bohu! To by pak trvalo pěkně dlouho, než by našla své sourozence! Portál za ní dokonce zůstal otevřený, ne jako ten z domova, který je prostě vyplivl na ostrovech a už ho nikdo neviděl. Mohlo to snad sloužit jako rychlý přesun na druhý ostrov? Fascinující, zcela fascinující! Nejprve se ve své teorii však chtěla ujistit, a tak nezbývalo nic jiného, než z hor přejít někam jinam. No a jaké lepší místo mohl jeden najít, než to, které vás traumatizovalo?

// Začarovaný les

Artume, okrajově Stray, Peisia

// Nejvyšší hora

Její nadšené kvákání, které chudáka Artume doprovázelo nejspíš celý sešlap z hory, konečně utichlo, když Citra spatřila, kolik vlků se nacházelo na louce, na kterou měly zamířeno. Opravdu, co se tady dělo? Proč jich tu bylo tolik? Věděla Artume, že se tady něco pořádalo, tak sem Citru zavedla? To by od ní bylo tuze milé! „Slaví se tu něco?“ srnka se otočila ke své tmavé společnici. Tu ale zaujala jakási vlčice s ocasem kolem krku – a samozřejmě hned začala dělat vtípky na její vlastní ocas. Jak typické. Prohlédla si vlčici s rýmičkou a upřímně netušila, jak se ohledně jejího vzhledu cítit. Na jednu stranu bylo zajímavé vidět, že i tady nejspíš měli alespoň základní pojem o módě, na stranu druhou si nebyla jistá, co za ocas to bylo. Vlčí určitě nebyl, ne? Ne?
Citra se ve společnosti tolika vlků překvapivě utišila a přesedlala spíše do pozorovacího módu. Když Artume vypíchla, že jedna z vlčic má stejně krátký ocas, očekávala, že tam uvidí Amethy. Nečekala, že když přesune pohled, spatří svou biologickou matku. Přestože se jí rozbušilo srdce jak po uběhnutí maratonu, nedala to na sobě znát. Nic to neznamenalo. Tak tu byla! Peisia si s vlčicí nikdy nevybudovala žádný blízký vztah – alespoň co si pamatovala – a ve výsledku z jejich domoviny odešla, aniž by se pořádně rozloučila. Nemohla tedy očekávat, že se po ní Citra nadšeně vrhne, jak kdyby našla dlouho ztraceného rodinného příslušníka. Ne, srnka na tohle setkání ještě nebyla připravená. Cítila, že pokud za ní půjde, nedokáže oddělit emocionální stránku od svého chování.
A tak za ní zkrátka nešla. Místo toho se přesunula spolu s Artume za černošedou vyhublinou, která vyzvídala, co se dělo na ostrovech. „Jsi v pořádku?“ optala se Citra, když zhodnotila, že vlčice byla v naprosto zuboženém stavu. Vlčice však její otázku smetla ze stolu a přesunula její pozornost na kvítek, který chránila. Jen co dopovídala o všech možných zajímavostech, které Citra hltala jak nenažranec, začala se naopak vyptávat, co se dělo na ostrovech. Ah. Informace za informace. To dávalo smysl!
Artume ji v povídání předběhla. Citra tedy mohla být jen třetí vlčice, která daná slova potvrzovala. „Věru! Celé dny jen sněží a sněží, až dnes večer to tak trochu utichlo. Utíkat před vánicí ovšem nebylo vůbec příjemné a zanechala za sebou poměrně bordel,“ srnečka zavrtěla hlavou. Na chvilku se zamyslela, jestli se na ostrovech stalo ještě něco dalšího. „Víš, přišla jsem sem na ostrovy se sourozenci a vůbec tu nejsme dlouho, takže ještě nemám dostatek kontaktů, abych věděla, kde se co šustne. Ale vlastně mám jeden zajímavý poznatek – našla jsem vlka, který mě prakticky teleportoval na různá místa a nutil mě k velkému fyzickému výkonu. Myslím si, že mi tím pomohl zesílit, takže mi zima už nebude dělat takový problém. Není to zajímavé? Taková dobrá duše,“ prohlásila zamyšleně. Svůj výzkum magie krve ovšem hodlat nezmiňovala. Nechtěla prozradit případné tajemství, když zde bylo tolik vlků. Navíc to moc nesouviselo se zimou, což znělo jako hlavní téma, o kterém se šedočerná chtěla bavit.
Možná by se mohla zmínit o nalezení matky. Aniž by si to uvědomila, přesunula svůj zrak právě na zrzku, kterou chvilku pozorovala. Když se ale nachytala, že něco takového dělala, rychle odvrátila oči a začala prakticky hypnotizovat Ruměnku. Květina vypadala tak smutně. Našla jí takhle šedočerná vlčice? Skoro to vypadalo, že byla vyhrabaná. Citra si úplně nebyla jistá, proč by to někdo dělal. Květina mohla v klidu umřít pod vrstvou sněhu, aniž by se musela příliš namáhat. Teď jí ovšem někdo dal zbytečnou naději na přežití, ale zároveň ji dal tak ošklivé podmínky, až to bylo demotivující. Mělo to vůbec smysl, když teď musela bojovat proti větru, dalšímu příchodu sněhu, nějakému potencionálnímu škůdci, a tak? Na každém kroku číhalo nějaké nebezpečí, možná by zkrátka bylo lepší, kdyby květina umřela. Možná by to bylo zkrátka sladké vysvobození.
Myšlenky jí však utíkaly neustále zpátky k matce. Vypadala poměrně dobře živeně. Jak by asi Citra zareagovala, kdyby ji našla v podobném stavu, jako byla vlčice chránící Ruměnku? Cítila by se pak mnohem hůř, vidět matku se smrtkou v jejím stínu? Samozřejmě, že ano. Nepřála smrt nikomu, pokud pro vlka život nebyl příliš bolestivý na to, aby jej nadále žil. Smrt pak pro některé mohla být zkrátka lepší volnou než nekonečné trápení. Přestože Citra neměla s Peisiou nejbližší vztah, když viděla, jak plná života byla… Možná to šlo ještě změnit. Obě měly před sebou ještě tolik let – však i Citra vypadala už o něco lépe, stále hubená, ale ne jak chodící kostlivec, kterým při příchodu na ostrovy mohla působit. Určitě by během nich šlo vybudovat nějaké zdravé propojení mezi dcerou a matkou.
Jak by se o tom asi cítili její otcové? Jak se vůbec měli? Nenaplnili jejich život zármutkem z odchodu všech vlčat? I když, teď si vlastně nebyla jistá. Viděla Artume na severu opravdu Amethy? Možná Lapis prostě našel matku dřív než ona. Kdyby měli po svém boku alespoň Amethy, určitě by se měli mnohem líp. Představa, jak její rodiče postupně chátrají po jejich odchodu, zavalila Citru smutkem. Musela nad tím přestat přemýšlet.
Z myšlenek ji vytrhla Artume, která se bezeslovně přesunula stranou. Citra se pomaličku vydala za ní. Byla i ona plesknuta hromadou emocí? Ah. V tom jí to došlo. Tmavá vlčice přeci slyšela, jak proudí krev. Tohle množství vlků pro ni nemohlo být vůbec dobré. Alespoň tak si to srnka představovala, podobně, jako když ona postávala bokem od oslav, když se z nich stala jen hlasitá přeřvávačka. „Nejdem dál?“ špitla k ní. Sama chtěla utéct, hlavně před Peisiou. Teď věděla, že byla na ostrovech, mohla se s tím sama nějak vypořádat a až bude připravená si s ní racionálně promluvit, tak ji vyhledá. Ale teď to zkrátka nebyl správný okamžik.
Srnky pohled se přesunul k portálu na konci louky. Vypadal podobně jako ten, který měli doma, ale zároveň jinak. Kam asi vedl? Snad by to šla i zjistit, ale nemohla si být jistá, zda ji nepřesune do jiného světa. A to momentálně nechtěla! Však by tu zanechala všechny své sourozence! Čumákem na něj tedy poukázala, aby Artume dala najevo, že ho jde prozkoumat, ale neplánovala do něj vstoupit. Osud měl ale jiné plány. Jak k němu šla, nějak se zapletla do vlastních nohou – anebo tam snad bylo něco, o co zakopla? Ať už byl důvod jakýkoliv, srnka skončila v portálu.

// Sněžné tesáky

// Najdi léčivou rostlinu, kterou zachoval a pohřbil sníh (osud)

Kdyby Citra věděla, že Artume spala, nejspíš by se tak nehrnula do jejího buzen. Asi by si upřímně zahrála na malého creepera a chvilku by její spánek pozorovala. Třeba by se dělo něco neobvyklého! Mohla by jí začít svítit krev nebo něco takového. Jak ale měla vědět, že vlčice spala? Když k ní přišla, tak už byla minimálně částečně při smyslech. Ztracená příležitost toto.
Vlčice si samozřejmě neuvědomila, že se její hlas vrátil. Na svou tmavou společnici se tedy jen omluvně usmála. Upřímně si to kárání zasloužila, neměla být v katakombách tak mimo a radši měla dávat pozor. Ale to, co se stalo, už nezmění!
Na její otázku zavrtěla hlavou. Nařknutí z hraní si na rybu vlčici tak pohoršilo, že se pokusila opět promluvit. „Na nic si nehraju. Oh! Já mluvím! Artume, slyšíš to, ne? Můj hlas je zpátky,“ radostně začala solit víc a víc slov, jak kdyby nemohla mluvit měsíce. Až tak to vlčici vzalo, že opět tak nějak ignorovala, co Artume říkala, zaslepená svou znovunalezenou schopností vydávat smysluplné zvuky.

// Červená louka

10/10

// Rokle

Vlčice byla přesvědčená, že ji její bývalá společnice zkrátka ponechala jejímu osudu. Proto se ani nepokoušela tmavou vlčici najít, když nebyla u vchodu tunelu. Ale jak se tak šlphala na tu nesnesitelně a nepřirozeně vysokou horu (Citra sice nebyla nějaký přeborník na zeměpis, ale poloha takovéhle obrovské hory jí zkrátka nedávala smysl), ucítila její pach. Aniž by si to uvědomila, automaticky jej začala následovat. Zjevně si na to už zvykla. Tak se zřejmě znovu setkáme, Artume. Nečekala jsem, že to bude tak brzy, pomyslela si a trochu přidala do kroku. Byla zvyklá na to, že celý život měla někoho po svém boku. Cestování sama rozhodně nebylo tak záživné. To si právě vyzkoušela! Proto se hodlala připojit zpátky k tmavé vlčici, ať se jí to líbilo, nebo ne. Pach ji naštěstí zavedl až k vlčici bez nějakého většího problému. Pokusila se na tmavou vlčici křiknout, ale stále z ní nic nevyšlo. K sakru. Plánovala tedy přijít blíž a v případě, že by si jejího příchodu nevšimla, do ní jemně šťouchnout.

9/10

// Katakomby

Citře přišlo bloudění v katakombách zdánlivě nekonečné. Po nespočetně nepodařených pokusech vrátit se zpátky do rokle se jí to konečně povedlo. Nejprve tomu ani nechtěla uvěřit, ale pak se jí hrozně ulevilo. S přimhouřenýma očima se rozhlédla kolem, zda náhodou někde neuvidí tmavou siletu, ale nic. Artume zřejmě nehodlala čekat před roklí na její návrat. Hlavně jsem si říkala, že po Jhinovi už to znovu neudělám, pomyslela si s mentálním povzdechnutím. Ale třeba teď potká někoho ještě zajímavějšího! Jeden nikdy neví, co ho čeká! Jhin sám o sobě byl zajímavý. Ale když se mu ztratila, další vlk, kterého Citra potkala, byl ještě zajímavější. Tím byla samozřejmě myšlenka Artume. Teď, když se ztratila i Artume, třeba ji opravdu čekalo ještě úžasnější seznámení. No, kde jsem to ještě nebyla?

// Nejvyšší hora

8/10

Měla jsem u Wua zkusit požádat o novou magii. Kdybych si vzala třeba oheň, mohla bych si tu určitě něco zapálit a hezky si svítit na cestu, pomyslela si a zavrtěla hlavou. Kdyby jen věděla, že zde nešel zapálit oheň, nejspíš by teď přemýšlela nad něčím úplně jiným. Třeba zda nešel zapálit kvůli vlhkosti. To by jí samozřejmě přišlo zcela fascinující! Momentálně jí však vlhkost jen vadila. Nepříjemně se zde kvůli tomu dýchalo. Upřímně se celkem divila, že ještě nezakopla o žádnou kost. Nebo mrtvolu. Nějaká tu musela být, když tady byl takový zápach hniloby a rozkladu, ne? Mohla jen doufat, že cokoliv, co se tu rozkládalo, nebylo vlčí tělo. To by totiž neznačilo nic dobrého. Hm, vlastně jsem tu neslyšela ani žádné krysy, uvědomila si a tázavě naklonila hlavu do strany. Přežilo tu vůbec něco?

// Rokle

7/10

Možná to bylo tím, že měla magii vody. Možná to bylo tím, že přirozeně chtěla jít za nějakým zvukem. Možná to bylo něčím úplně jiným! Ať už důvodem bylo cokoliv, Citra se neustále objevovala u vchodu k vodopádům. Snažil se jí život dát nějaké znamení, že by prostě měla projít přes hory? Jenže s každým dalším příchodem k vodopádům měla ještě větší chuť najít cestu skrz katakomby, jen aby dokázala, že to šlo. Dokonce začala zvažovat, že se snad i začne dotýkat stěn, aby třeba zjistila, jestli na nich není něco, čím by se mohla řídit. Ale po prvním dotyku si to rychle rozmyslela. Bylo to nechutné a nic tam pořádně necítila, takže by to zřejmě nijak nepomohlo. Co když se odtud už nedostanu? Jak se to dozví moji sourozenci? když její průchod skrz katakomby nebyl tak rychlý, jako ten první, začala uvažovat nad pár z těch horších možností.

6/10

// Nerovy vodopády

Teď, když byla zpátky ve smradlavých chodbách, začínala svého rozhodnutí trochu litovat. Možná se zkrátka měla překonat a projít celou trasu znova. Netušila, zda to tady prostě takhle ošklivě páchlo vždy, nebo výměnou za schopnost mluvit získala lepší smysly, ale puch útočil na její ubohý čumáček celkem agresivně. Na smrad ještě nikdo neumřel, připomenula si a pokusila se povlčit. Horší by bylo, kdyby tu pobíhala nějaká příšera, na kterou srnka v prvním průchodu nenarazila. To by bylo teprve něco! Citra ovšem byla přesvědčená, že nějakého živého tvora by zde určitě slyšela, ať už by se jednalo o kroky nebo plazení se. I letání by za sebou mělo zanechat alespoň nějaký zvuk z křídel. Dokázal by tady někdo vůbec létat? Chodba nebyla úplně největší, takže by to musela být pěkně malá příšera. Tu by možná Citra i přeprala!

5/10

Jakmile se ujistila, že se opravdu jednalo o stejné místo, kde jí předtím Artume nechtěla pustit, zlepšilo jí to náladu. Alespoň už to mohla vyhodit z koutku její mysli - teď už věděla, jak to tady vypadalo. Dokonce věděla i bonusovou informaci, a to kam podivný tunel vůbec vedl. Teď však přišla mnohem důležitější otázka, nad kterou se Citra musela zamyslet. Stálo za to se vrátit skrz katakomby? Rozhodně to bylo rychlejší, než kdyby se odtud snažila projít podobnou trasou jako s Artume. Ušetřila by si tím spousty času a bylo mnohem pravděpodobnější, že by tmavou vlčici ještě zastihla, kdyby teď vyrazila. Jaká negativa měl smradlavý tunel? No, byl smradlavý. Také v něm byla tma a Citra si vůbec nemohla být jistá, že v něm nejsou nějaké odbočky, o kterých neví. Co když skončí na nějakém úplně jiném místě? To vlastně nezní tak špatně, uvědomila si. Přinejhorším prostě prozkoumá nějaké nové území. Fajn, tak tedy tunely.

// Katakomby

4/10

// Katakomby

Citra zkrátka bloudila smradlavými chodbami sem a tam. Vlastně ani nevěděla, jak dlouho tam pochodovala, než konečně spatřila alespoň ždibec měsíčního světla. Samozřejmě se rychle - na srnčiny poměry - vydala za nadějí vysvobození. Čím blíž byla, tím hlasitější zvuk slyšela. Znělo to jako voda. Vřele doufám, že právě nejdu vstříc nějaké pohromě. Nezaplaví to zdejší tunely? pomyslela si, ale rychle takovou myšlenku zahodila. Zvuk sílil, když za ním šla. Kdyby se k ní řítila nějaká velká voda, která by měla vyplavit katakomby, slyšela by, že se k ní blíží i v momentě, kdy stála. Nakonec se vynořila v jakési jeskyni, která se skrývala za vodopády. Moment. Zopakujme si to ještě jednou. Jeskyně, která se skrývala za vodopády? Neznělo to podezřele podobně tomu, co jí ještě pár území zpátky Artume zatrhla? Se zájmem se přesunula ke vchodu jeskyně.

3/10

A přesně jak by jeden očekával, ono nešťastné rozdělení vlčic opravdu nastalo. V jeden moment Artume byla vedle ní a v druhý, no, nebyla. Zatracená tma! Vůbec nic tady neviděla, její společnice - no, teď už zřejmě bývalá společnice - byla taky tmavá, takže z ní viděla možná tak velký prd. Proč nemohla být Artume bílá? Ještě navíc ani nemohla křiknout, aby zjistila, kde se nachází, protože nemohla mluvit. Tmavá si pravděpodobně ani nevšimla, že už není po jejím boku, když byla nucena být ticho. Citra si trochu vyčítala, že se zase uvrhla do myšlenek a nevnímala její hlas. Jenže takovéhle věci si měla vyčítat dřív, ne až v momentě, kdy už bylo pozdě. Teď jí nezbývalo nic jiného, než se pokusit najít cestu ven. Proč vůbec zašla až tak hluboko? Ah, dostanu se odtud? pomyslela si s povzdechnutím. Tedy, tichým povzdechnutím. Počítalo se něco takového jako mluvení?

// Nerovy vodopády

2/10

// Rokle

Vlčice byla ponořená hluboko do svých myšlenek. Snažila se totiž přijít na nějaké řešení, pomocí kterého by se mohla této nemilé záležitosti zbavit. Mohla se vrátit za Wuem a nějak z něj dostat protilék. Slovně by toho zřejmě nedocílila, tak možná by mu trochu musela počechrat kožich, ale nějak by určitě pochopil, co po něm chce. Na druhou stranu, taky se prostě mohla smířit se svým osudem a nějak se naučit žít s němotou. Mohla by se pokusit najít nějakou magii, pomocí které by pak mohla komunikovat. Takové iluze nebo něco podobného by mohlo fungovat, ne? Zkrátka by vlkům ukazovala obrázky a pocity. To by pak ale byla neustále vyčerpaná, kdyby musela využívat magii tak často. Jak tak uvažovala nad vším možným a nemožným, přestávala vnímat svět okolo sebe. Artume tedy trochu vytěsnila ze svého světa a bylo velmi pravděpodobné, že se dvojice nějakým způsobem rozdělí.

1/10

// Ostříží zrak

Citra čekala od lektvaru mnoho. Opravdu mnoho! Jako třeba spoustu různých dobrých vedlejších účinků. Dokonce i neutrálních účinků. A ano, Wu sice říkal, že nemusí být dobrý nápad to pít, ale co jiného s tím měla dělat, když vlčici přemluvil, aby si to koupila? Hm? Obdivovat barvičky podezřelé tekutiny? No? Ne. Ale to, co lektvar udělal, opravdu nečekala. Otevřela tlamu, aby Artume pověděla, že se nic nestalo, ale nic z ní nevyšlo. Zkusila to ještě jednou, ale zase nic. Zmateně pohlédla na svou tmavou společnici a pak zavrtěla hlavou. Snažila se tím naznačit, že nemůže mluvit, ale upřímně to nebyla nejjasnější nápověda, kterou mohla v téhle situaci dát. No, a co teď? pomyslela si. Netušila, jestli jí byla přidělena němota navždy. Mohla jen doufat, že to bude trvat jen nějakou určitou chvíli.

// Katakomby

// Les alf

Pobaveně sledovala, jak se Artume hned snažila působit větší. V očích Citry však stále vypadal jen jako štěkající čivava, která se snažila vypadat jó nebezpečně. „Samozřejmě,“ přitakala klidně. Jsi totálně nebojácná, Artume, určitě. „Tak to zkusím já,“ prohlásila pak nonšalantně a vypila tajemný lektvar.
Zavrtěla hlavou. Upřímně jí přišlo spíš smutné, že o tom tmavá nic nevěděla. Znamenalo to snad, že se to na ostrovech nikdy nestalo? Mohla doufat, že to bylo zkrátka něco, na co skrz svůj úraz zapomenula. „Nic takového. Zkrátka jen zprostředkovala mě a mé sourozence mým otcům. Víš, protože dva vlci spolu běžně nemohou mít vlčata. Tak jim k tomu pomohla. Myslím si, že je to od ní moc milé,“ pokračovala s vysvětlováním.
„Pak by to pravděpodobně byl nějaký hodně silný gen, který měl nějaký váš předek. Třeba se to uchytilo kvůli evoluci a postupně by se to začalo rozšiřovat i mimo vaší rodinu. I když mě moc nenapadá, proč zrovna menší uši. To by omezilo naší schopnost slyšet,“ Citra zřejmě zcela zapomněla původní otázku. Místo toho zase rozjela nějaké svoje teorie.

// Rokle