Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Most

„Je to poklona, Artume,“ poznamenala a zkusila si, jak její jméno znělo, když ho vyslovila. Znělo celkem majestnátně. Kdo jí ho asi vybral? Ten táta, o kterém mluvila? Nebo snad její máma, kterou ještě nepotkala? Předpokládala však, že to vědět nebude, tak už se ani neptala.
Pohlédla na svůj krátký ocásek a pak na Artume. Zatřásla by s jejím ocasem? No, tak dobře, když si na nic jiného netroufala, ocas byl alespoň něco, kam dosáhla. Neplánovala však přijít o srst na svém ocase, alespoň ne teď v zimě, tak se držela od toho, aby s ní začala třást. „Takže to nechceš zkusit?“ neznamenalo to však, že ji nemohla zkusit alespoň přemluvit.
„Vlastně ne tak úplně. Mohla bych to zkusit, to jo. Ale asi by bylo lepší, kdyby to udělal ten, kdo to původně postavil, ten bude přesně chápat a vědět, jak co udělat,“ odpověděla na její otázku, pohled stále upřený na prkna pod tlapkama. Výška toho s ní moc neudělala, zřejmě z ní strach neměla. Dobré vědět. „Tajemství?“ Artume ihned získala Citřinu pozornost a srnka se rychle rozklusala směrem do kopečků. Jaké tajemství?

// Tajné ostrovy

// Spáleniště

Samozřejmě, že jí škádlení neznámé zase trochu rozbušilo srdce. Ale bylo to doopravdy způsobeno tmavou vlčicí? Nebo se jen tak nadchla z nového zjištění? „Jsi jiná, než kdokoliv, koho jsem zatím potkala,“ odpověděla prostě. Haló? Nevěděla snad, jak vzácnou magii měla? A obecně její okolnosti? „Ty ses mi ovšem také nepředstavila,“ připomenula pak, když už byla konverzace o jménech.
S naprostým úžasem civěla na zlaté mince, které vlčice prostě vyklepala z kožichu. Už si jednu chtěla půjčit - samozřejmě pro vědecké účely, aby zjistila, jakou měnu tady mají a z čeho, ale stihla je rychle odklidit. „Když tebou zatřesu já, vypadá to taky?“ to by byla celkem efektivní šikana. Prostě chodit, třást vlky a sbírat z nich peníze.
Most! MOST! Citřin úsměv na její tváři zůstal i nadále. Vypadal ovšem poměrně zastarale a vůbec by se nedivila, kdyby brzy spadnul, takže chůze po něm se asi nezařadí mezi její pravidelné aktivity. „Někdo by ho měl opravit,“ poznamenala, když musela zrovna přešlapovat místo, kde dřevěná deska chyběla.

// Les u mostu

// Asshiřin labyrint

Citra se zarazila. Neznala ani její jméno! „Ah, úplně mi to vypadlo, promiň. Máš zkrátka příliš zajímavých věcí na své osobě, tak jsem jméno nějak upozadila v jejich prospěch. Jmenuji se Citra,“ rychle napravila svou chybu. Ale přišlo jí zvláštní, že se vlka na jméno nezeptala. Nechtěla ho snad vidět znovu, aby ještě posílala svou magii? Třeba by se od něj mohla i přiučit, jak to dělat sama! „To je... zajímavé,“ uznala, když začala mluvit o padajících kamenech ze srsti. Moc jí to nedávalo smysl, protože to by přece cítila, ne? Tak to tedy zkusila a fakt z ní nic nevypadlo. Možná si ještě žádné nevysloužila? Jak je vůbec měla získat? Neznámé se na to zeptat nemohla, ta raději rovnou řekla, že neví, jak to funguje.
„Měl vozík?“ Citra se skoro zaradovala nahlas. Tak to přeci jen znamenalo, že někdo tu byl dosatečně civilizovaný na to, aby si dokázal vytvořit něco trochu rozumnějšího! Naděje nebyla ztracena, nežijí tu jen barbaři! „Ano, jsem nadšená. Moc ti děkuji za cenné informace,“ věnovala jí menší úsměv.

// Most

// Temný les

O vážném zranění na hlavě také nic nevěděla! Sakra, vlčice, proč jí to všechno říkáš až teď? To vysvětlovalo, proč došlo k té ztrátě paměti. Že by zdejší bohové byli tak milosrdní a vlčice byla v "předchozím" životě taková dobrá duše, že když si poranila hlavu, tak ji ukryli a vyléčili? Moc jí to s momentální povahou vlčice nesedělo, aby pravdu řekla.
Když si vzpomněla, že takový les už viděla, zbystřila. „Přesně tak. Je vedle jehličnatého lesa a takové zátoky? A je velmi zvláštní, bratra jako by skoro zhypnotizoval. Vůbec jsem z něj neměla dobrý pocit,“ ale netušila, zda to bylo lesem samotným, nebo vánicí, která se tam rozhodla prohnat. Hned přišla další důležitá informace, kterou si celou dobu nechávala pro sebe. „Ne, nepotkala? On tam nějak sídlí? Zeptala ses na jméno? Cítila jsi, že ti to nějak pomohlo s magií? Chtěl za to něco?“ Citra hned spustila další vlnu otázek.
Srnka jen souhlasně přikývla. Labyrint rozhodně v jejich momentální predispozici nezněl jako chytré rozhodnutí. Poznamenala si jej však v paměti a jednoho dne se sem plánovala vrátit.

// Spáleniště

// Prokleté jezero

No tak moment. Vypadala jinak? Proč jí tohle zatajila, když mluvila o své minulosti? Další podivnost na seznam! Nějakou dobu přemýšlela nad tím, co asi mělo znamenat jmeněco a jaká byla druhá část. Logicky z věty odvodila, že se asi jednalo o něco, co na ní dřív bylo jinak. Po pár pokusech došla k tomu, že jediné vhodné sloveso bylo jmenovala. „Jsi v pohodě?“ najednou si uvědomila, že to vlčice nedořekla kvůli bolestnému syknutí. Hups, mohla se taky zeptat dřív. Ale třeba si teď na něco vzpomněla! To se občas dělo v různých příbězích, ne? Vlk si nic nepamatoval, pak ho rozbolela hlava a najednou jak kdyby se mu odemkla část vzpomínek. Ale možná to tak v realitě nefungovalo.
Teorie neznámé zněla naprosto validně. Kdyby se zrovna nejednalo o tenhle svět. „Upřímně se už moc nedivím, že jsme něco takového našly. Nedávno jsem viděla podivně zabarvené, třeba fialové, listnaté stromy, které zřejmě neopadávají. Existence rostlin, které přežívají bez světla, je pak jen další kuriozitou zdejšího světa. Ale chápu, kdybych předtím neviděla ten podivný les, asi bych se taky dost divila. A stejně je to zajímavé. Škoda, že je nemůžu zkoumat nějak blíž,“ zase se rozmluvila a se zájmem si prohlížela zdejší flóru.

// Asshiřin labyrint

// Duny

Se zájmem poslouchala výklad vlčice. Konečně totiž začala trochu mluvit o sobě. Dokonce měla sourozence! To do téhle chvíle nevěděla! „To je zajímavá kombinace. Takže z černého vlka a potencionálně hnědé vlčice jsi vzešla ty, hnědý vlk a zrzek,“ zrekapitulovala si nahlas. Někdy by toho zrzavého chtěla potkat, byť jeho geny asi úplně zkoumat nemohla. Možná měl jiného otce a matka neznámé to jen zamaskovala? Nehodlala teď rozpoutávat žádné drama, tak to radši ani nenavrhla nahlas. Ještě nevěděla, jaký vztah měla tmavá vlčice ke své rodině. Kdyby byla velmi zasedlá na partnerství rodičů, dost možná by jí za takový nápad chtěla ublížit. Naprosto zbytečný risk.
„Chápu, přesuňme se,“ kývla a už si to mířila do lesa. Atmosféra jezera se jí také nelíbila, zase jí to dávalo takový ošklivý pocit v žaludku, takže souhlasila s tím, že by měly jít dál. A co se týče magie, měla pravdu. Dřív s ní sice uměla celkem divy, ale po příchodu na ostrovy se cítila mnohem slabší. Možná to byla cena, kterou musela zaplatit, za vstup do tohoto světa? Kus své magie?

// Temný les

// Palmová pláž

„Jo, to dává smysl,“ uznala, když zmínila, že její otec byl černý. Geny byly mocná věc. V hlavě si tak nějak vytvořila obrázek její matky, jak asi musela vypadat, aby to v kombinaci s černou vytvořilo... No, tohle. „Jak vypadá tvá matka nevíš?“ zkusila pak své štěstí. Kdyby věděla, třeba by si alespoň mohla porovnat svou verzi s realitou a zjistit, jak moc se trefila, nebo naopak netrefila.
Zamžourala někam směrem údajné jezero, na které neznámá poukázala. Aha, fakt tam bylo. „Vidím, vidím,“ potvrdila pak. Zřejmě se přesouvali z písečných oblastí zpátky do zasněžených. Trochu ji to mrzelo, ale sama chtěla přeci prozkoumat celé ostrovy, tak se nemohla nechat omámit vidinou teplíčka a musela pokračovat dál. Tak se ukaž, jezero. Co je na tobě divného?

// Prokleté jezero

// Pichl

Citra tázavě naklonila hlavu do strany. „Ale kdybych se chtěla zastavit ve smečce, zbytečně bych ztratila čas. Musela bych nějakou najít, pak čekat na jejich hranicích, doufat, že to nebudou nějací agresivní vlci, co mě hned vyzvou k boji, vysvětlit jim, proč jsem přišla, že se nechci přidat, najít někoho vzdělaného, odhadnout, co budou chtít jako oplatu za pomoc... Přijde mi snazší nejprve procestovat ostrovy, sama se naučit o zdejších věcech co nejvíc můžu a až poté přímo vyhledat někoho, kdo mi dopoví zbytek. Navíc po cestě můžu alespoň zkoušet své štěstí na vlcích jako jsi ty, třeba se jednou do nějakého zkušeného tuláka i trefím,“ objasnila tmavé vlčici své důvody. Navíc věděla, že ne každý toužil po členství ve smečce a ne každý člen smečky se zdržoval pouze na jejím území.
Srnka se na chvilku zamyslela, jak by sušení ovoce mohla popsat tak, aby to její společnice pochopila. Nakonec se jí to pokusila nějak vysvětlit, ale protože hráčka ještě neví, jestli se k tomu nepřidá nějaký lore, tak to ponechá popsané bez přímé řeči.
„Omlouvám se. Jsi tmavá,“ a malá, „tak je trochu obtížnější tě takhle ve tmě vnímat.“ Citra pak přesunula pohled na louku, která odtud šla vidět. Proč že tam chtěli jít? Jen tak? Neměla úplně námitky, ale teď když to tmavá zmínila, očekávala, že tam bude něco zajímavého. „To mi nevadí,“ poznamenala jen k obcházení území a vydala se dál.

// Duny

// Poušť

Neznámou už otázky zřejmě začaly štvát, vzhledem k odpovědi, kterou dostala. Ale opět - musela uznat, že nedokázala příliš dobře rozpoznávat emoce ostatních, třeba se pletla. „Sama jsi řekla, že pak na mé otázky odpovíš. Není tedy nic špatného v tom se ptát, ne? V lepším případě třeba odpovíš přirozeně, aniž bys věděla, že to víš. Nebo to opravdu budeš vědět! V horším případě stačí říct, že to nevíš nebo si to nepamatuješ,“ prohlásila, jak kdyby to byla nejjasnější věc na světě. Souhlasně přikývla. „Zkoušela jsem to, odchytit nějaké vlky. Ale zatím se mi nikdo moc nepřipletl do cesty. Tedy kromě těch, kteří zde nebyli dlouho a nic moc o zdejším světě nevěděli. Vypadá to, že mé štěstí v tomhle pokračuje,“ povzdechla si, byť nezněla vůbec zklamaně. Neznámá byla taky dobrý objev. Na seznámení s jejím otcem jen kývla, však ono to nikomu neuškodí.
Při zmínce ovocného lesíku našpicovala ušiska. „To zní dobře, ještě jsem jej neviděla,“ přitakala. Alespoň doufala, že ho neviděla. Když bylo všechno pokryté sněhem, těžko se hledalo, zda tu náhodou nebyl nějaký ten ovocný keřík. „Ale proto jsem se ptala na to sušení ovoce. Pak vydrží i v zimě,“ dodala ještě, aby objasnila, že nebyla úplně mimo.
Podobně jako tmavá vlčice i ona se jala zkoumat novou rostlinu, která se zřejmě bránila ostny. Fascinující, opět. Byla do ní tak zahleděná, že si skoro nevšimla odchodu společnice. Na poslední chvíli se k ní ale otočila, připravená něco o rostlině říct, a ona fuč. V dálce ještě viděla její siluetu, tak se za ní rozklusala.

// Palmová pláž

// Oáza

Citra jen párkrát zamrkala. Chvíli tiše koukala na tmavou, pak se rozhlédla kolem sebe, ale nakonec přesunula pohled zpátky na vlčici. „Hm?“ chvíli jí trvalo, než dokázala vstřebat, jak mimo z toho neznámá byla. „Jo? To tady není normální? Ale však už znám minimálně dva další vlky, kteří mi řekli, že na ostrovech nejsou vůbec dlouho. A nebyla to vlčata. Ani se jim nestalo to, co tobě,“ prohlásila zamyšleně a ještě jednou si prohlédla neznámou. Nejprve si říkala, že je skvělé, že se zřejmě i narodila ve zdejším světě a kolik toho asi bude znát, ale vypadalo to, že jí chyběly i naprosté základy.
Dobře. Tak možná tu jsou trochu, uh, jak to říct, pozadu? A nebo to byli zkrátka barbaři, kteří si mysleli, že lovit je jediný validní způsob života. Minimálně tuhle část jejich kultury však Citra rozhodně nehodlala imitovat. Však ona v teplejších měsících nějaké to ovoce najde, ať se jim to bude líbit nebo ne. „To, třeba to ovoce?“ nakonec se rozhodla, že přeci jen odpoví, i když to původně neplánovala, a tak tam byla celkem zvláštní prodleva mezi otázkou a odpovědí. Nečekala žádnou zázračnou odpověď.
Upřímně jí přišlo fascinující, jak rychle se sníh kolem nich proměnil v písek. Zcela okouzleně se rozhlížela kolem sebe a vstřebávala vše, co v té tmě dokázala spatřit. Písek jí rozhodně byl přirozenější, a tak sebejistě našlapovala vpřed. Jasně, ve večerních hodinách už v poušti nebylo takové teplo, ale bylo jí jasné, že zde přes den nemrzlo tak šíleně jako jinde. Měla to tu najít dřív! Třeba by zima už nebyla tak nepříjemná. Pak ji ale neznámá upozornila na to, co je čekalo. „Ne? Co to je?“

// Pichl

// Prozkoumej, jak zima ovlivňuje pouštní oblasti

// Jezero smrti

Odpovědi na bohy se vlčici nedostalo. Nebyla z toho úplně nadšená, ale ani zcela zklamaná. Mohla jen předpokládat, že to nebylo z jednou věcí, na které se svého otce ptala, ale nechtěla to přiznat. Jó, kdyby to byla Citra, ta by z táty vytahala tolik informací, že by si ostatní vlci mysleli, že tu žila roky.
S menším úsměvem na tmavou mrkla. „No vidíš, že jsi na nějakou otázku přišla,“ nejdřív do ní trochu žertovně píchla - pouze slovy, samozřejmě. Až pak se přichystala odpovědět. „Víš, existuje víc realit. Tam, kde jsem žila já, byl portál, přes který jsme mohli vstoupit do nějaké jiného světa. Tak jsem se dostala sem. Neřekla bych však, že to vypadá nějak razatně jinak. Žila jsem poblíž moře na hezkém pobřeží. Jak jsem již říkala, je tam teplo prakticky celý rok. Kolem nás se nacházejí hory, které tvoří takovou přírodní ochranu od potencionálních hrozeb. A funguje to tam taky podobně. Asi. Jak to funguje tady? Taky si stavíte přístřešky a podobně, ne?“ Citra nonšalantně koukla na svou tmavou společnici. Naprosto přirozená věc, ne?
Střihla ušima a pohled přesunula k oáze. „Vřele v to doufám,“ poznamenala směrem k tmavé. Úplně se neplánovala přidávat k žádné skupince, minimálně ne teď. Chtěla prozkoumávat! Proto odešla z domova! Kdyby chtěla žít poklidný život s nějakou skupinkou vlků, mohla zůstat doma. Přesto byla vděčná, že jí tmavá takovou informaci vůbec předala.
„A co pak jíte v zimě?“ zeptala se, náznak překvapenosti tentokrát evidentní i na jejím hlase. Možná si opravdu nevybrala nejlepší vlčici na zjišťování informací, ale hej, nikoho jinýho sakra nemohla najít. Někdo je furt lepší než nikdo.
Srnka se přidala k pití z oázy. Jak všechna jezera byla zamrzlá, bylo poměrně složité najít nějaký normální pitný zdroj. A když už nějaký našla v podobě řeky, vyhnala ji vánice. Bezeslovně pak následovala neznámou dál. Nemohla jí to brát za zlé, však se nabídla!

// Poušť

// Nauč mladšího vlka nové znalosti - a nebo se nech poučit starším vlkem!

// Hraniční pohoří

Rozhodla se tmavé vlčici trochu vypomoct a sklonila hlavu tak, aby si nemusela vyloženě lámat krk při snaze navázat oční kontakt. Špatná barva očí ji ovšem příliš nezajímala, což Citra samozřejmě respektovala. Zřejmě ji opravdu zajímal jen tlukot jejího srdce a proudění krve v žilách, ne ona sama. Však ani ona se o druhou tolik nezajímala, jejím hlavním cílem bylo se naučit něco o magii, se kterou se doposud nesetkala. Určitě. To, že vlčice byla hezká bylo jen objektivní pozorování. A to, že nerespektovala osobní prostor nic neznamenalo, mohla se tak chovat ke všem. Mysli racionálně, Citro.
Tak dílo bohů! To znamenalo, že zde měli bohy. Potvrzeno. Bylo to nějak propojené s podivnými kameny, které vlčice předtím viděla? To místo vypadalo jako něco, co by se mohlo nějak týkat božstva. Zeptat se, nezeptat se... Za pokus to stálo. „A tihle bohové, znáš je? Jak se jmenují, kolik jich je?“ vysolila další otázky z rukávu. Jenže její společnici se to zřejmě nelíbilo. Minimálně otázky na její osobu. Nebyla to ovšem jejich dohoda? No, minimálně otázky ohledně bohů už se netýkaly přímo jí, tak třeba na ně dostane i rozumnou odpověď. „A co takového bys chtěla vědět? Na nic se neptáš,“ poznamenala, trochu zmatená tím, že se o ní zajímala. Proč? Nepřišlo jí, že by měla něco zkoumatelného na jejím životě, alespoň ne na takové úrovni jako magie krve. To znělo jako mnohem lepší téma na konverzaci.
Donutilo jí to ovšem zamyslet se nad sebou a svou rodinou, ať už doma nebo tady. Samozřejmě, že byla hrozná na studenější podnebí, vždyť se narodila u moře a vyrůstala na pobřeží. Tam na sníh prakticky ani nenarazila. Vlastně mohla být ráda, že vůbec věděla, co to takový sníh je. Jinak by asi byla na ostrovech dost zmatená. „Na sníh nejsem zvyklá ani stavěná. Doma bylo relativně teplo celoročně, proto ta srst. Nějak se tomu přes generace přizpůsobila a asi nepočítala s tím, že se vydám někam jinam,“ zažertovala trochu ve svém vysvětlení. Jo, kdyby doma byla taková zima jako tady, asi by se tomu muselo hodně věcí přizpůsobit. A vlastně ona tyto změny bude muset provádět tady, aby se alespoň trochu přiblížila stejnému komfortu. Nejspíš by měla začít tím, že najde nějaké materiály na výrobu kabátků, aby právě takhle zatraceně nemrzla. A mohla tím obdarovat i své sourozence, kteří zajisté museli trpět podobně jako ona! Snad se nehodlali na severu zastavovat příliš dlouho, aby je pak Citra nešla hledat a nenašla jen zmražené kostky ledu.
Ah, jak se asi měli její tátové? Byla zima i u nich? Byli by nadšenější z takové zimy? Asi ne, pamatovala si, jak s nostalgií vyprávěli o svých zásnubách, jenže udržela by se taková tradice tady? Pravděpodobně ne. Moře sice nezamrzalo, takže lov perel by v něm mohl i nadále pokračovat, ale to byla ta nebezpečnější varianta. A s tím, jaké teploty moře mohlo v téhle době mít, by to nejspíš vyústilo v nadměrné množství zranění, ba ne přímo smrtí. A o to nikdo nestál. Však proto se vůbec vymyslela ta bezpečnější verze, ne? Aby se takové nešťastné příhody omezily - a to tam ani neklesala teplota o tolik stupňů jako tady. Jenže dělat sladkovodní zásnuby by tu vůbec nešlo. Sama přeci viděla, jak pevný byl led na zdejších jezerech. Musela by se vymyslet nějaká alternativa. Možná tvorba slaných jezer by to dokázala vyřešit? S magií vody by to možná i dokázala. Eh, Citře stejně nikdo perly nelovil a ani nevěděla o nikom, kdo by to plánoval, tak možná nad tím nemusela přemýšlet. Na druhou stranu chtěla, aby alespoň její sourozenci tu možnost měli, hm. Zapeklitá to situace.
Zamyšleně hleděla na stopy ve sněhu, které po sobě zanechávala neznámá. Jhin jí tehdy řekl něco o tom, jak písek a sníh jsou vlastně podobné věci, ale byla to pravda? Nepřišlo jí, že by dokázala najít příliš podobných vlastností, ať se na to koukala z jakéhokoliv pohledu. Maximálně to zanechávání stop, které bylo podobné, ale zároveň jiné. Jak by asi zareagovali její rodiče, kdyby místo písku byl všude sníh? Byla to poměrně vtipná představa, kterou si musela v hlavě zaznamenat, aby to pak pořešila se sourozenci. Velká část její domoviny by si nejspíš stěžovala na chladné tlapky. Možná by se více rozšířilo nošení nějaké formy bot? Proč to vůbec zdejší vlky nenapadlo a nic takového nenosili? Pohledem vyhledala neznámou. Musela uznat, že asi ještě nepotkala dostatečně reprezentativní příklad. Jhin byl zkrátka jiný a tady tmavá vlčice se údajně probrala teprve včera, tak asi neměla úplně čas si najít žádný pořádný obleček. Možná, že až ji uvidí příště, tak už bude hezky navlečená do kožešin.
Sníh vlastně ovlivnil i lov, jak si právě sama ověřila. Bylo to… No, těžší. Značně to omezovalo volnost jejího normálního pohybu, zpomalovalo ji to a zbytečně to blokovalo výhled, když někdo běžel před ní. Jen těžko si dokázala představit, jaké by to asi bylo lovit ve větší skupince vlků, kde musí zapadnout do určité formace na hnaní zvěře. Pak zřejmě musí spoléhat hlavně na své instinkty spíš než na své oči. I teď mohla být ráda za to, že neznámá králíka nasměrovala přímo k ní, jinak by to asi nedopadlo tak hladce. Co by jen dala za to, aby se teď mohla pořádně nadlábnout sušeným ovocem a masem, které v domovině na zimu připravovali. Měli zdejší vlci stejné možnosti? Zase neviděla ani jednoho vlka s brašnou, ve které by jídlo mohl takhle nést. Zvláštní. Na to by se nejspíš mohla i zeptat, nemuselo by to tmavou urazit, jako kdyby zmínila její neexistující styl oblékání. „Hele, jíte v zimě sušené ovoce?“ vypadlo z ní, bez kontextu jejích myšlenek vlastně poměrně náhodně. Nedokázala si představit, že by celou zimu musela jen lovit a lovit. To muselo být vysilující. Pokud zdejší vlci nedělali žádné zimní přípravy, tak ona určitě začne!
Jak tak přemýšlela nad vším možným i nemožným, domovem, kamarády a rodinou, myšlenky jí zabloudily i k její biologické matce. Nebyla si s ní příliš blízká a neměla na ni ani mnoho vzpomínek, takže nedokázala úplně odhadnout, jak se v zimě chovala ona. Mohla klidně zůstat celou zimu zalezlá v jeskyni a Citra by to nejspíš neměla, jak zjistit. Věděla však, že z jejich domoviny už odešla. Na jaký svět se asi dostala? Byla tam taky taková zima jako tady? Jak se s tím asi vypořádala ona? Pokračovala v tradicích? Přizpůsobila se tamějšímu životu? Měla tolik otázek, ale bohužel neočekávala, že by někdy měla dostat odpovědi. Přeci jen myšlenka, že by svou biologickou matku měla najít zrovna tady, vůbec nepřicházela v úvahu.

// Oáza

// Popiš, jak tebe, tvou smečku, rodinu a nebo přátele zima ovlivňuje - alespoň na tisíc slov.

// Slané jezero

Citra rychle vkročila do konverzace, aby tmavou opravila. „Nikoliv. Z tvých odpovědí na mé počáteční otázky se pak bude odvíjet to, na co se zeptám dál,“ jen co objasnila svůj účel, ztichla, aby nerušila její vysvětlování. Existovala od včera? Huh? Nejprve to srnku řádně zmátlo, až si na chvilku myslela, zda teda nemá nějaké rychlestárnoucí geny, ale naštěstí se jala vysvětlit i to. Zřejmě tmavá očekávala, že by se zeptala. Dobře, to už dávalo o něco větší smysl. Když zmínila, že měla Citra zelené oči, trochu ji píchlo u srdce. Byla si plně vědoma toho, že ji zřejmě tolik nezajímala, ale sakra, ani se nepodívala do jejích očí? „Voda,“ opravila ji jednoslovně. Víc to rozpitvávat nechtěla. Měla se soustředit na zbytek. A ještě že tak! Neznámá totiž předvedla něco vskutku nečekaného a Citra tak fascinovaně sledovala, jak vlčice pohotově oddělila kapku krve a trochu si s ní pohrávala. „Co za nehodu to bylo víš? Náhodou si nepamatuješ, co jsi dělala ten rok, co? Řekl ti tvůj otec o tvé minulosti, o tvé magii? Jak dobře s tou magií umíš zacházet? Co všechno zatím dokážeš? Mohla bys odhadnout, co dokážeš, až se zlepšíš?“ postupně vyjmenovala další řadu otázek, na které očekávala odpověď. Mohla jen doufat, že se tmavá nerozhodne, že na ně už jejich dohoda neplatila. „Hm, hm. Dobře, asi chápu,“ samozřejmě to nemohla pochopit naprosto přesně, ale asi si dokázala cca představit, jak takový zvuk zněl.
To Citru znejistilo ještě víc. Upřímně měla chuť se na místě otočit a jít to zkontrolovat sama, ale neměla by. To by zbytečně nechala emoce ovládat její akce. Proto jen chápavě kývla a dál se k tomu nevyjadřovala. Pokud si jich moc nevšímla, nebylo pravděpodobné, že by z ní dostala víc informací.
„Jo,“ ozvalo se z Citry. Ale k sakru, fakt už mrzla!

// Jezero smrti

// Nížina hojnosti

Srnka se samozřejmě přizpůsobila rychlosti chůze její společnice, ať už zrovna přidávala do kroku nebo zpomalovala. Nehodlala zopakovat svou předchozí chybu a nedejbože zase odejít a někde ji ztratit. Stačilo, že se to stalo s Jhinem.
„Ah, omlouvám se. Myslela jsem, že si mé otázky pamatuješ. Tak tedy co myslíš tím, že to cítíš? Už jsi řekla, že to není skrz uši, tak jak? A jak to zní?“ začala a zvědavě si tmavou prohlédla, jestli třeba v tmavé srsti nepřehlédla nějakou abnormalitu. Nic neviděla. Pak svůj pohled přesunula na krátký ocas a lehce s ním zavrtěla. „Narodila jsem se s ním. Určitě sis musela všimnout, že i ti vlci na severu měli krátký ocas, ne?“ optala se pak. Trochu ji to znejistilo - možná to nakonec nebyla její rodina?
S menším povzdechnutím pohlédla na hory, které už dvakrát musela přejít. A to si myslela, že se alespoň na chvilku nebude pohybovat na hranici její odolnosti. Mohla jen doufat, že se s promočeným kožichem nezačne v nízkých teplotách klepat jak osika. „Jak se mám připravit? Mentálně?“ ujistila se, že tmavou správně pochopila. Hej, jestli měla nějaké triky, jak nemrznout, hned by je brala.

// Hraniční pohoří

Citra si upřímně nebyla jistá, zda tmavá vlčice zopakovala prohlášení o výhře kvůli tomu, že se chtěla chlubit velmi jasným výsledkem, nebo snad nedokázala uvěřit, že se něco takového stalo. Ať už to bylo cokoliv, všechny myšlenky jí vyletěly z hlavy v momentě, kdy její společnice přitiskla čumák proti tomu jejímu. „Co jiného by mě mělo zajímat?“ i přes svůj zvýšený tep si držela naprosto chladnou hlavu. Sice vůbec nebyla zvyklá, že by se na ní někdo takhle furt lepil, ale ovládání svých emocí měla celkem pod kontrolou.
Jakmile se zvedla, tak se srnka sebrala ze země a pořádně se oklepala. Teď už ale se slušnou vzdáleností, aby tmavou zase neaktivovala ke hře. „To jsem ráda,“ poznamenala s menším úsměvem. Poušť zněla jako dobrý nápad. Jediný problém byl, že Citra netušila, kde se tady nějaká poušť nacházela. Vlastně do téhle chvíle ani netušila, že tu poušt byla! Zvláštní to svět, tolik různých regionů. „A kudy se do pouště jde?“ zeptala se tedy. Upřímně si nebyla jistá, zda hodlala jít společně.
Hm, výsledky pozorování tedy poukazovaly, že měla reakce naprosto normální. Zamyšleně se tedy zahleděla na tmavou vlčici a vyčkávala, než prozradí, jak to vůbec zjistila. Místo toho se rozešla někam jinam. Tak ji asi do té pouště vezme. „Samozřejmě,“ přitakala, stačilo jen pár kroků, aby ji dohnala.

// Slané jezero