Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Nerovy vodopády

Vlčice kráčela po boku své společnice a čas od času po ní hodila očkem. Když si uvědomila, že hleděla nahoru, následovala její pohled. Nebe se vyčistilo od mraků, a tak měly krásný pohled na hvězdy. Nad čím asi přemýšlela?
Když Artume promluvila, vrátila Citra pohled zpátky na ní. „Huh, proč? Co je špatného na zkoumání?“ zeptala se, upřímně zmatená tím, proč se tak tmavá rozhodla. Však by se tam prostě obě podívaly po okolí a někde vylezly, ne? „Nejjednodušší způsob, jak najít jeho konec, by bylo tím tunelem projít,“ poznamenala pak. Vůbec si neuvědomila, že to mohlo znít nějak špatně nebo kousavě, zkrátka řekla pravdu.
„Hvězda? Kde?“ Citra vzhlédla k obloze a pokusila se onu padající hvězdu najít. Zkoušela to vlastně poměrně dlouho, protože si vůbec neuvědomila, že by jí Artume mohla lhát. Proč by to přeci dělala? O něčem tak bizárním jako o padající hvězdě? Když to konečně vzdala a otočila se ke své společnici, pozdravila ji šišatá vločka z krve. Několikrát zamrkala, ale zůstala zticha, aby Artume náhodou nevyrušila. Tohle chtěla pozorovat! Až když se rozešla dál, tak se jala ze sebe něco vydat. „Co jsi zkoušela?“

// Vyhlídka

// Křišťálové jezero

Po nějaké době hlasitého tvoření teorií, na které nedostala žádnou reakci, srnka ztichla. Nedostávala totiž žádné podněty, které by pak mohla brát v potaz, a své vlastní myšlenky nechtěla rozvíjet do nekonečna, když to Artume zřejmě moc nebavilo. Alespoň tak pochopila to povzdechnutí a ticho. Nebo nad tím sama přemýšlela, jen ne nahlas?
Se zájmem sledovala, jak se vlčice protáhla za vodopád. Teď byla opravdu zvědavá, kam je tmavá vlčice vedla. No, sem zřejmě ne, pomyslela si, když sjela Artume pohledem. Ta se tak nějak zasekla za vodopádem a dál nešla. Ba naopak, najednou úplně změnila směr a hnala je vlastně zpátky, odkud přišly. Co tam asi bylo, že se to tmavé vlčici nelíbilo? Nebylo tam takové teplo, jak očekávala? To bylo pochopitelné, bylo to přeci za vodopádem. Citra však nadále mlčela a doufala, že se k tomu její společnice třeba nějak vyjádří.

// Luka

// Ovocný lesík

Citra brblání tmavé vlčice neslyšela. A nebo slyšela, ale rozhodla se ho ignorovat? Ať už jedno nebo druhé, zkrátka na něj nijak nezareagovala. Upřímně měla co dělat, aby se po vší té fyzické námaze nějak zase dala do pořádku, natož aby ještě řešila Artuminu nespokojenost. Většinou procvičovala svůj mozek, ne své svaly!
Když ovšem zjistila, že se jí stalo to samé, zpozorněla. „Myslíš, že to dělá všem? Je to nějaký jeho cíl života? Namáhat vlky, co za ním přijdou? Trénovat je?“ Citra opět spustila své filozofování. Artume to snad nepřišlo divné? Tvářila se totiž, jak kdyby to bylo na ostrovech naprosto běžné.
Srnka střihla ušima a rozhlédla se. I tady to bylo poměrně hezké, byť sníh zakrýval většinu zdejší krásy. Vůbec si však nedokázala představit, kam ji Artume vedla. Znala tu nějaký úkryt? Jak? Neprobudila se náhodou včera?

// Nerovy vodopády

// Svatyně

Srnka následovala pach své chybějící společnice až mimo džungli a do jakéhosi lesíka vedle. To už i slyšela, jak po ní Artume huláká. Nejprve se ujistila, že jí ten ocas nikdo netrhá - však ho v první řadě moc neměla - a až pak se vydala za hlasem. „Tady jsem,“ prohlásila, když se tmavá vlčice konečně objevila v jejím zorném poli.
Citra upřímně nevěděla, jak své setkání s Mistrem popsat. „No... Byla jsem, asi pomocí magie, teleportována pryč. A pak jsem musela překonávat různé překážky, šplhat, skákat, běhat, všechno možné. Samozřejmě, že jsem se u toho zapotila. Na jezero jsem ale nenarazila,“ nakonec to dokázala poměrně stručně shrnout. Kdyby to vysvětlila pořádně, nejspíš by jí Artume přestala poslouchat v půlce. „Ale kam jsi zmizela ty? Já tohle všechno musela absolvovat, protože jsem tě hledala,“ dodala pak.

// Křišťálové jezero

// Mlžná džungle


NÁKUP
7 mincí = 56 %

Vlastnost - Stará + Koupená ==> Nová

Vytrvalost - 5 % + 25 % ==> 30 %
Rychlost - 3 % + 9 % ==> 12 %
Obratnost - 2 % + 10% ==> 12 %
Schopnost lovu - 3 % + 12% ==> 15 %

Schváleno



Citra střihla ušima. Z toho, co jí tmavá vlčice pověděla, to vypadalo, že už stihla tento ostrov od svého probuzení prozkoumat. Jak jinak by věděla, že je lepší? „Ne, že bych s tebou nesouhlasila, ale proč si to myslíš?“ optala se zvědavě. Zatím tedy mohla jen souhlasit, ale chtěla vědět, jaké důvody k tomu měla Artume, která z tohoto ostrova viděla víc.
Dvojice se pomalu dostala ke chrámu a Citra z toho byla nadšená. Přeci jen dokázali stavět přístřešky! Artume, ty lhářko jedna! Ale aby pravdu řekla, tmavá vlčice vypadala, že to tu ještě neviděla. Hm, zvláštní, jak si mohla nevšimnout takové obrovské stavby? Srnka svou společnici tiše následovala. U jedné z hořících pochodní se na chvilku zastavila a jala se zkoumat, jak bylo možné, že nikdy nezhasla. Artume si toho zřejmě nevšimla, protože když se Citra otočila, aby na ní promluvila, byla pryč. Zmateně se tedy vyšplhala až úplně nahoru, ale vlčice furt nikde. Nebyla tu po ní ani stopa. Možná šla dovnitř?
Upřímně se kvůli chybějící Artume ani tolik nevěnovala rozsáhlé síni, která by za normálních okolností upoutala její pozornost. Bála se, že se jí něco stalo. Co když tady číhalo nějaké nebezpečí? Po chvilce hledání narazila na jakéhosi staršího vlka. Na pozdrav sklonila hlavu, aby mu ukázala respekt, který si zasloužil - byl přeci na první pohled starší než Citra. „Zdravím vás, vážený starče, omluvte prosím mé vtrhnutí do vašeho zázemí. Hledám svou společnici, která se ve zdejším okolí ztratila. Neviděl jste ji?“ s otázkou k němu zvedla pohled, ale nedostalo se jí žádné verbální odpovědi. Z jeho výrazu však dokázala vyčíst překvapivě hodně. Zřejmě se mýlila v tom, že se Artume ztratila. Zároveň z něj měla pocit, že se jí snažil říct cosi o tom, že by měla zesilnět? Souhlasila s ním, ano, ale...
Aniž by vůbec stihla dokončit myšlenku, objevila se před strmou skálou. Překvapeně se rozhlédla kolem sebe, než svůj pohled stočila k vrcholku skály, kde stál Mistr. „Vážený starče, jak-- Počkejte!“ Citra se jej pokusila zeptat na to, co se stalo, ale Mistr zkrátka odešel. Vlčice se začala drásat nahoru po skále, aby neznámého vlka dohnala. S její mizernou vytrvalostí to bylo opravdu těžké, ani nepotřebovala žádné přidané překážky, už jen samotné šplhání ji vysilovalo. Čas od času se jí na strmém povrchu šmikla tlapa, ale naštěstí se jí podařilo udržet rovnováhu na zbylých třech a nezhroutila se ze skály dolu. Konečně se začala blížit vrcholku a v momentě, kdy měla šplhání za sebou, hluboce vydechla.
Mistr stál opodál a sledoval vlčici, jak se po vší té únavě vydýchávala, ale jakmile k němu Citra vykročila, rozběhl se. Srnce nezbývalo nic jiného, než se za starcem rozběhnout a doufat, že jej dožene. Měla na něj přeci tolik otázek! Vlk si s ní prakticky pohrával a neustále se držel přesně v takové vzdálenosti, že jej Citra sice viděla, ale nedokázala se jej dotknout. O to víc ji to motivovalo přidat do kroku a běžet rychleji. Místy jim do cesty vstoupila nějaká překážka, kterou musela Citra oběhnout. Občas jí výběr cesty dal menší výhodu, jindy si vybrala o něco delší cestu. Rozhodovat se sice uměla rychle, ale ne vždy dobře.
Jejich trasa je dostala zpátky do džungle. Mistr jakoby se úplně vypařil a možnost výběru cesty také. Přišlo jí, že se před ní nyní otevřela pouze jedna dráha, po které mohla běžet. Překážky v ní byly také jiné. Zde se nestalo, že by se před ní náhle objevilo něco, do čeho by vrazila, kdyby včas neuhnula, ne. Místo toho musela víc přemýšlet nad tím, jak se přes různé překážky dostat. Jestli se raději vmáčknout do malé díry pod kmenem stromu nebo se přes něj raději vyšlphat, jestli cesta po zemi byla dostatečně bezpečná nebo by se hodilo spíš vyšplhat do další části přes dostupné větve.
Ke konci trasy se její okolí opět začalo měnit. Z prostředí džungle se postupně přesunula do normálního lesa a zpoza stromů se opět vynořil Mistr. „Vážený starče,“ Citra ho oslovila, zcela bez dechu. Z pohledu vlka však pochopila, že měla být zticha, a tak nic dalšího neřekla. Do nosu ji udeřil pach králíka. Po všem, co už musela udělat, pochopila, že teď jejím úkolem bude ulovit kořist. Vybral Mistr králíka záměrně, aby Citře dokázal, že na to nepotřebovala Artume? Ať už to bylo z jakéhokoliv důvodu, zavětřila a vydala se po stopách ušáka. Stopování už jí šlo mnohem lépe - hlavně díky tomu, že se zde nenacházely žádné další, které by vlčici rušily. Netrvalo dlouho a králík se objevil nedaleko ní. Přikrčila se tedy blíž k zemi a pokusila se odhadnout, odkud zrovna vál vítr, aby se mohla začít plížit z nejideálnější strany. Jakmile byla dostatečně blízko, vyrazila. Králík si jí konečně všimnul a začal pelášit taky.
Už po něm čapala, stačila sekunda a měla by ho mezi zuby! Ale cvakla na prázdno. Zmateně se rozhlédla kolem sebe. Zase byla jinde, tentokrát zpátky v džungli. Chvilku čekala, zda se opět neobjeví Mistr, ale nic takového se nestalo. Měla by se vrátit? Když zavětřila, rychle si to rozmyslela. Pach Artume byl ještě čerstvý! Unavenost omezovala její schopnost rozběhnout se za svou společnicí, ale vydala se za ní. Jen o něco, no, pomaleji.

// Ovocný lesík

// Tajné ostrovy

Citra se totálně nechala nachytat. Už byla nadšená i ona sama, plná radosti, že Artume nakonec přemluvila, totálně připravená začít svůj experiment. A pak přišlo ne. Huh? Vlci měli tak zvláštní projev emocí. Srnka by přísahala, že tmavá zněla nadšeně. Však i to mávání ocasem bylo radostné, ne? Její úsměv klesl. „Najít dalšího vlka, ze kterého padají mince, bude určitě těžké. Snad se někdo takový najde a není to zas jen specialita Artume,“ letmo si povzdechla. Upřímně si spíš jen tiše mrmlala pro sebe.
Souhlasně kývla, aby dala vlčici vědět, že jí poslouchá a opravdu si dává pozor. Jak pozoruhodné. Takový krásný vstup od ostrovů, ale hned se to změnilo na naprosté bludiště. Kdyby se potřebovala někdy před někým schovat, tady by bylo asi ideální místo. Pronásledovatel by se hned ztratil. Jenže to by to tu Citra musela znát o něco lépe než on, teď by se nejspíš ztratila taky. Měla bych se sem vrátit a pořádně to tady zmapovat, pomyslela si. „Tenhle ostrov mi zatím přijde mnohem lepší, než ten předchozí,“ odpověděla pravdivě.

// Svatyně

// Les u mostu

Citra se rozhlédla kolem sebe. Nikoho široko daleko neviděla. Kdo by je asi tak viděl? Moment. Proč to byl vlastně problém? „Tak by nás někdo přistihl. Není to jak kdybychom tady dělaly něco nekalého. A samozřejmě, že bych se pak o výsledcích podělila se sourozenci,“ prohlásila a kdyby mohla, pokrčila by rameny.
Výhled byl naprosto okouzlující. Až tak, že srnka neměla co říct. A to bylo v takové situaci opravdu neobvyklé! Zdejší část ostrova byla hezky schovaná, přesně jak Artume řekla, a asi to bylo i území, které jí domov připomínalo nejvíc. Minimálně z těch, které zatím prošla. Možná proto tak užasle civěla na vlny a písek. Nostalgie. Asi jsem to našla, pomyslela si s menším úsměvem. Sem zkrátka musí zavést zbytek rodiny!
Její snění bylo přerušeno, když se Artume zase rozběhla dál. Citra jen těžce odtrhla zrak od ostrůvků a zaplula zpátky za tmavou vlčicí. „Pralesy? Ne tak úplně,“ odpověděla překvapeně. Kolik regionů zdejší ostrovy měly?

// Mlžná džungle

// Most

„Je to poklona, Artume,“ poznamenala a zkusila si, jak její jméno znělo, když ho vyslovila. Znělo celkem majestnátně. Kdo jí ho asi vybral? Ten táta, o kterém mluvila? Nebo snad její máma, kterou ještě nepotkala? Předpokládala však, že to vědět nebude, tak už se ani neptala.
Pohlédla na svůj krátký ocásek a pak na Artume. Zatřásla by s jejím ocasem? No, tak dobře, když si na nic jiného netroufala, ocas byl alespoň něco, kam dosáhla. Neplánovala však přijít o srst na svém ocase, alespoň ne teď v zimě, tak se držela od toho, aby s ní začala třást. „Takže to nechceš zkusit?“ neznamenalo to však, že ji nemohla zkusit alespoň přemluvit.
„Vlastně ne tak úplně. Mohla bych to zkusit, to jo. Ale asi by bylo lepší, kdyby to udělal ten, kdo to původně postavil, ten bude přesně chápat a vědět, jak co udělat,“ odpověděla na její otázku, pohled stále upřený na prkna pod tlapkama. Výška toho s ní moc neudělala, zřejmě z ní strach neměla. Dobré vědět. „Tajemství?“ Artume ihned získala Citřinu pozornost a srnka se rychle rozklusala směrem do kopečků. Jaké tajemství?

// Tajné ostrovy

// Spáleniště

Samozřejmě, že jí škádlení neznámé zase trochu rozbušilo srdce. Ale bylo to doopravdy způsobeno tmavou vlčicí? Nebo se jen tak nadchla z nového zjištění? „Jsi jiná, než kdokoliv, koho jsem zatím potkala,“ odpověděla prostě. Haló? Nevěděla snad, jak vzácnou magii měla? A obecně její okolnosti? „Ty ses mi ovšem také nepředstavila,“ připomenula pak, když už byla konverzace o jménech.
S naprostým úžasem civěla na zlaté mince, které vlčice prostě vyklepala z kožichu. Už si jednu chtěla půjčit - samozřejmě pro vědecké účely, aby zjistila, jakou měnu tady mají a z čeho, ale stihla je rychle odklidit. „Když tebou zatřesu já, vypadá to taky?“ to by byla celkem efektivní šikana. Prostě chodit, třást vlky a sbírat z nich peníze.
Most! MOST! Citřin úsměv na její tváři zůstal i nadále. Vypadal ovšem poměrně zastarale a vůbec by se nedivila, kdyby brzy spadnul, takže chůze po něm se asi nezařadí mezi její pravidelné aktivity. „Někdo by ho měl opravit,“ poznamenala, když musela zrovna přešlapovat místo, kde dřevěná deska chyběla.

// Les u mostu

// Asshiřin labyrint

Citra se zarazila. Neznala ani její jméno! „Ah, úplně mi to vypadlo, promiň. Máš zkrátka příliš zajímavých věcí na své osobě, tak jsem jméno nějak upozadila v jejich prospěch. Jmenuji se Citra,“ rychle napravila svou chybu. Ale přišlo jí zvláštní, že se vlka na jméno nezeptala. Nechtěla ho snad vidět znovu, aby ještě posílala svou magii? Třeba by se od něj mohla i přiučit, jak to dělat sama! „To je... zajímavé,“ uznala, když začala mluvit o padajících kamenech ze srsti. Moc jí to nedávalo smysl, protože to by přece cítila, ne? Tak to tedy zkusila a fakt z ní nic nevypadlo. Možná si ještě žádné nevysloužila? Jak je vůbec měla získat? Neznámé se na to zeptat nemohla, ta raději rovnou řekla, že neví, jak to funguje.
„Měl vozík?“ Citra se skoro zaradovala nahlas. Tak to přeci jen znamenalo, že někdo tu byl dosatečně civilizovaný na to, aby si dokázal vytvořit něco trochu rozumnějšího! Naděje nebyla ztracena, nežijí tu jen barbaři! „Ano, jsem nadšená. Moc ti děkuji za cenné informace,“ věnovala jí menší úsměv.

// Most

// Temný les

O vážném zranění na hlavě také nic nevěděla! Sakra, vlčice, proč jí to všechno říkáš až teď? To vysvětlovalo, proč došlo k té ztrátě paměti. Že by zdejší bohové byli tak milosrdní a vlčice byla v "předchozím" životě taková dobrá duše, že když si poranila hlavu, tak ji ukryli a vyléčili? Moc jí to s momentální povahou vlčice nesedělo, aby pravdu řekla.
Když si vzpomněla, že takový les už viděla, zbystřila. „Přesně tak. Je vedle jehličnatého lesa a takové zátoky? A je velmi zvláštní, bratra jako by skoro zhypnotizoval. Vůbec jsem z něj neměla dobrý pocit,“ ale netušila, zda to bylo lesem samotným, nebo vánicí, která se tam rozhodla prohnat. Hned přišla další důležitá informace, kterou si celou dobu nechávala pro sebe. „Ne, nepotkala? On tam nějak sídlí? Zeptala ses na jméno? Cítila jsi, že ti to nějak pomohlo s magií? Chtěl za to něco?“ Citra hned spustila další vlnu otázek.
Srnka jen souhlasně přikývla. Labyrint rozhodně v jejich momentální predispozici nezněl jako chytré rozhodnutí. Poznamenala si jej však v paměti a jednoho dne se sem plánovala vrátit.

// Spáleniště

// Prokleté jezero

No tak moment. Vypadala jinak? Proč jí tohle zatajila, když mluvila o své minulosti? Další podivnost na seznam! Nějakou dobu přemýšlela nad tím, co asi mělo znamenat jmeněco a jaká byla druhá část. Logicky z věty odvodila, že se asi jednalo o něco, co na ní dřív bylo jinak. Po pár pokusech došla k tomu, že jediné vhodné sloveso bylo jmenovala. „Jsi v pohodě?“ najednou si uvědomila, že to vlčice nedořekla kvůli bolestnému syknutí. Hups, mohla se taky zeptat dřív. Ale třeba si teď na něco vzpomněla! To se občas dělo v různých příbězích, ne? Vlk si nic nepamatoval, pak ho rozbolela hlava a najednou jak kdyby se mu odemkla část vzpomínek. Ale možná to tak v realitě nefungovalo.
Teorie neznámé zněla naprosto validně. Kdyby se zrovna nejednalo o tenhle svět. „Upřímně se už moc nedivím, že jsme něco takového našly. Nedávno jsem viděla podivně zabarvené, třeba fialové, listnaté stromy, které zřejmě neopadávají. Existence rostlin, které přežívají bez světla, je pak jen další kuriozitou zdejšího světa. Ale chápu, kdybych předtím neviděla ten podivný les, asi bych se taky dost divila. A stejně je to zajímavé. Škoda, že je nemůžu zkoumat nějak blíž,“ zase se rozmluvila a se zájmem si prohlížela zdejší flóru.

// Asshiřin labyrint

// Duny

Se zájmem poslouchala výklad vlčice. Konečně totiž začala trochu mluvit o sobě. Dokonce měla sourozence! To do téhle chvíle nevěděla! „To je zajímavá kombinace. Takže z černého vlka a potencionálně hnědé vlčice jsi vzešla ty, hnědý vlk a zrzek,“ zrekapitulovala si nahlas. Někdy by toho zrzavého chtěla potkat, byť jeho geny asi úplně zkoumat nemohla. Možná měl jiného otce a matka neznámé to jen zamaskovala? Nehodlala teď rozpoutávat žádné drama, tak to radši ani nenavrhla nahlas. Ještě nevěděla, jaký vztah měla tmavá vlčice ke své rodině. Kdyby byla velmi zasedlá na partnerství rodičů, dost možná by jí za takový nápad chtěla ublížit. Naprosto zbytečný risk.
„Chápu, přesuňme se,“ kývla a už si to mířila do lesa. Atmosféra jezera se jí také nelíbila, zase jí to dávalo takový ošklivý pocit v žaludku, takže souhlasila s tím, že by měly jít dál. A co se týče magie, měla pravdu. Dřív s ní sice uměla celkem divy, ale po příchodu na ostrovy se cítila mnohem slabší. Možná to byla cena, kterou musela zaplatit, za vstup do tohoto světa? Kus své magie?

// Temný les

// Palmová pláž

„Jo, to dává smysl,“ uznala, když zmínila, že její otec byl černý. Geny byly mocná věc. V hlavě si tak nějak vytvořila obrázek její matky, jak asi musela vypadat, aby to v kombinaci s černou vytvořilo... No, tohle. „Jak vypadá tvá matka nevíš?“ zkusila pak své štěstí. Kdyby věděla, třeba by si alespoň mohla porovnat svou verzi s realitou a zjistit, jak moc se trefila, nebo naopak netrefila.
Zamžourala někam směrem údajné jezero, na které neznámá poukázala. Aha, fakt tam bylo. „Vidím, vidím,“ potvrdila pak. Zřejmě se přesouvali z písečných oblastí zpátky do zasněžených. Trochu ji to mrzelo, ale sama chtěla přeci prozkoumat celé ostrovy, tak se nemohla nechat omámit vidinou teplíčka a musela pokračovat dál. Tak se ukaž, jezero. Co je na tobě divného?

// Prokleté jezero

// Pichl

Citra tázavě naklonila hlavu do strany. „Ale kdybych se chtěla zastavit ve smečce, zbytečně bych ztratila čas. Musela bych nějakou najít, pak čekat na jejich hranicích, doufat, že to nebudou nějací agresivní vlci, co mě hned vyzvou k boji, vysvětlit jim, proč jsem přišla, že se nechci přidat, najít někoho vzdělaného, odhadnout, co budou chtít jako oplatu za pomoc... Přijde mi snazší nejprve procestovat ostrovy, sama se naučit o zdejších věcech co nejvíc můžu a až poté přímo vyhledat někoho, kdo mi dopoví zbytek. Navíc po cestě můžu alespoň zkoušet své štěstí na vlcích jako jsi ty, třeba se jednou do nějakého zkušeného tuláka i trefím,“ objasnila tmavé vlčici své důvody. Navíc věděla, že ne každý toužil po členství ve smečce a ne každý člen smečky se zdržoval pouze na jejím území.
Srnka se na chvilku zamyslela, jak by sušení ovoce mohla popsat tak, aby to její společnice pochopila. Nakonec se jí to pokusila nějak vysvětlit, ale protože hráčka ještě neví, jestli se k tomu nepřidá nějaký lore, tak to ponechá popsané bez přímé řeči.
„Omlouvám se. Jsi tmavá,“ a malá, „tak je trochu obtížnější tě takhle ve tmě vnímat.“ Citra pak přesunula pohled na louku, která odtud šla vidět. Proč že tam chtěli jít? Jen tak? Neměla úplně námitky, ale teď když to tmavá zmínila, očekávala, že tam bude něco zajímavého. „To mi nevadí,“ poznamenala jen k obcházení území a vydala se dál.

// Duny