Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Zubří pláň

Naštěstí prostředí hor v zimě nebylo zas tak razantně rozdílné od jiných ročních období, a tak se jí podařilo najít cestu do jeskyně, kterou tehdy našla se sourozenci, poměrně snadno. Zalezla až do zadní části jeskyně, kde bylo hezké teplíčko, a spokojeně si oddechla. Tohle jsem potřebovala, pomyslela si a několikrát přikývla, jak kdyby si potvrzovala vlastní myšlenku. Celé to toulání v severních částech ostrova ji zanechalo pěkně promrzlou. Ani nechtěla myslet na to, jak by to asi dopadlo, kdyby ji zastihla vánice. Beztak bylo divné, že se prakticky hnala za ní. Ale na sever ne. Takže to musela být jen ošklivá náhoda. Nebo je zdejší sever nějak magicky ochráněn? zauvažovala. Magii by pravděpodobně cítila, ne? I když, pokud by to byla nějaká extrémně diskrétní magická bariéra, možná by si toho nevšimla. Až budu mít čas, můžu se tam znovu podívat a pořádně to prozkoumat, rozhodla se nakonec.

// Ohřej se v libovolném úkrytu

Brzy svůj pohled zase vrátila k zemi. Byla přeci silná nezávislá žena! Dokáže stopy rozpoznat i sama, bez pomoci nějakého vlka, kterého před chviličkou poznala! Přinutila se tedy soustředit se na své stopování ještě o něco víc, byť to bylo na úkor chudáka Jhina, kterého tím pádem nejspíš úplně ignorovala. Nemyslela to ale vůbec zle, zkrátka se to stalo.
Jak tak zapáleně následovala trasu kořisti, uvědomila si, že jí táhla někam, kam úplně jít nechtěla. Zpět na ty podivné pláně plné mlhy. Otočila se, aby svému společníkovi oznámila, že by to nejspíš měli vzdát, ale zjistila, že už se za ní nenacházel. Huh? pomyslela si a zmateně se rozhlédla kolem sebe. Neviděla ho. No... Upřímně by se nedivila, kdyby se zkrátka někde odpojil, protože viděl něco zajímavějšího, veverky, a tak. Nuž, nevadí! Alespoň si pamatovala, že tady v okolí byla jeskyně. Když nevyšel lov, mohla se jít minimálně ohřát.

// Krápníková jeskyně

Citra na svého společníka kývla. „Těší mě, Jhine,“ odpověděla mu stručně, byť byla ráda, že konečně znala jeho jméno. Alespoň už ho - nahlas nebo v myšlenkách - nemusela nazývat společníkem, neznámým, podivínem, a tak dále. Po nějaké době už to začínalo být trochu otravné. Teď stačilo říct Jhin.
Se zájmem poslouchala, jak dál povídal o veverkách. Zřejmě se fakt hodně spletla, když je měl až tak rád. „Smrt může vypadat jinak pro každého. Jestli to bereš jako cestu na druhou stranu, tak budiž,“ odpověděla na jeho otázku. Sice si nebyla jistá, zda to nebylo jen řečnické, ale tak co. „Můžeš se zkusit s nějakou skamarádit. Neznámost jazyka by neměla být omezující podmínkou, stačí najít jiný způsob, jak se dorozumívat. Němý vlk také dokáže žít ve společnosti, přestože se s nikým nedomluví,“ prohlásila povzbudivě. Sice ještě nikoho s veverkou jako s mazlíčkem neviděla, ale třeba se to podaří právě Jhinovi.
Střihla ušima. Soustředila se na stopy a nesundala z nich zrak. Přesto odpověděla na otázku, kterou jí Jhin položil. „Samozřejmě, že ano. Každý něco takového máme,“ na chvilku se zastavila. „Měl by to být zajíc. Nebo králík. Nebo něco, co vypadá podobně,“ potvrdila Citra. Netušila, jak to tady vypadalo, když nebyla zima, a tak nemohla odhadnout, co za zvířata zde normálně žila. A třeba tady žila taková zvířata, které ještě nikdy neviděla! To by bylo teprve něco. O tom by pak mohla sourozencům vyprávět. S tím pokračovala dál, až dokud se stopy nezačaly různě křížit. „A sakra,“ odfrkla si Citra. Některé ze stop ani nedokázala identifikovat. Největší problém však byl, že ztratila stopu zajíce. Zřejmě by na své schopnosti lovu měla ještě trochu potrénovat. Koukla na Jhina s nadějí, že na tom bude o něco líp než ona.

// Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist (2/4)

Hups. Zřejmě úplně nepochopila, jaký měl k těm jeho veverkám vlastně vztah. Z toho, jak říkal, že ho neustále pronásledují a jednou je chytí, očekávala, že to je pro něj něco špatného. Ale když se tak zhrozil, došlo jí, že nejspíš neřekla něco úplně vhodného. Danělo? uvědomila si a tázavě naklonila hlavu na stranu. „Nejsem Daněla, ale Citra,“ opravila ho taktně. Na zbytek zatím úplně nevěděla, jak reagovat.
Citra ho, pokud si dobře vzpomínala, podivným nikdy nahlas nenazvala. Předpokládala tedy, že nehovořil přímo o ní, ale tak nějak obecně. „Nejsem uražená,“ ujistila ho, když se omluvil. Alespoň to považovala za omluvu. Možná by se tím pádem měla omluvit také, zřejmě takové věci chápal. „Nevěděla jsem, že ti na nich až tak záleží. Myslela jsem, že je nemáš rád, když je chceš najít,“ vysvětlila mu a pobaveně sledovala, jak začal chytat vločky. Vskutku zajímavý vlk. Takový, u kterého nikdy nevíte, jaký bude jeho další krok. „Třeba se jednou veverkou opravdu staneš! Je možné, že po smrti tvá duše odcestuje do jiného zvířete. Bylo by celkem nefér, kdybychom byli v každém životě vlci a kořist byla v každém životě kořist, ne?“ prohlásila pak a přesunula svůj zrak zpět ke stopám. Pokud opravdu jedl všechno krom veverek, neměl by s lovem být problém.
„Tak ulovíme něco jiného?“ vrátila se zpátky k tématu lovu. Žaludek se totiž opět ozval, tentokrát už možná i nahlas. Zavětřila a nasála pachy zdejších zvířat a udělala několik kroků vpřed. „Máme si z čeho vybrat,“ oznámila mu. Jako první našla stopy zajíce. Bude jim zajíc ovšem stačit, když jsou dva? Možná, že když najdou ještě druhého...

// Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist (1/4)

Koutkem oka se snažila zjistit, jak neznámý dopadl. Zdálo se, že nebyl zašpiněný, jen zasněžený, a tak vrátila svůj pohled jeho směrem. Zřejmě měl dnes štěstí. To bylo fajn! Možná jeho štěstí mohla využít! Zase se tak podivně nastavil a začal odpovídat na její dotaz. „Všude, jo? I tady?“ rozhlédla se kolem sebe. Nějaká zvířata už se nejspíš vzpamatovala a na pláň se vrátila, protože viděla pár čerstvých stop. To už se zase připomenul její žaludek. Konečně boj s ním vzdala a rozhodla se, že se nějak pokusí nadhodit lov. „Nezkusíme nějakou ulovit? Jestli ne veverku, tak něco jiného?“ otázala se. Celkem jí zajímalo, jak takový vlk asi bude lovit. Bude i tam mít nějaké podivné návyky?
Citra se musela zamyslet nad tím, kdy naposledy zkoušela jíst sníh. Asi ještě v době, kdy byla malým vlčátkem. Brzy se totiž naučila, že to není úplně ideální. „Asi si matně vzpomínám, jo,“ uznala nakonec. Sice netušila, proč studenější znamenalo špinavější, ale kloudnější odpověď z něj zřejmě vytáhnout nedokázala. Nevadí!
Dokonce i jeho sedící poloha vypadala prazvláštně. Vlčice se ji ani neodvážila napodobit. „Děkuji. I ty máš pěkné zbarvení,“ usmála se na něj letmo. Pak se podívala na své tělo. Za normálních okolností by předpokládala, že se opravdu baví jen o barvě její srsti, ale s tímhle jedincem si tak jistá být nemohla. „Nejsem daněk ani kolouch, jsem vlčice,“ ujistila se nejprve, že chápe tuto skutečnost. „Ale taková zbarvení máme v rodině,“ dodala pak.

Vlk jí dal za pravdu a tak se na něj jen lehce usmála. Pak se jí pokusil vysvětlit, co za veverky myslel, ale tam už se Citra trochu ztrácela. Zamyšleně na něj zírala. „Proč tě pronásledují?“ rozhodla se nakonec zeptat na tohle. To znělo, že by mohlo dostat nejrozumnější odpověď z možných otázek, které ji napadaly. Určitě nemyslí veverky. To musí být kód pro něco jiného, v hlavě už si tvořila kdejaké teorie.
Žaludek se opět ozval. Vlčice tušila, že by se měla nejspíš porozhlédnout po nějakém jídle, ale v zimě to bylo mnohem těžší. Zatím tedy sledovala neznámého. Dokázala by ho nějak zapojit do lovu? To už ale mluvil o sněhu. Na písek zřejmě zapomenul, a tak mu nemohla říct žádný zajímavý fakt, který se během svého života naučila. „V jakém slova smyslu je dle tebe špinavý?“ optala se se zájmem a lehce zavrtěla krátkým ocáskem. Dokázala si představit spousty důvodů, proč si to mohl myslet, ale ještě ho neznala dost dobře na to, aby dokázala odhadnout, který měl na mysli právě on. To už se ale převalil dopředu a dopadl do... No. Citra se rozhodla zdržet se komentáře a místo toho přesunula pohled jinam. Doufala, že mu to pomůže necítit se tak trapně, že se mu tohle stalo.

// Kvetoucí louka

Vlk se choval opravdu prazvláštně. Citra ani pořádně nedokázala popsat, co dělal. Byl třeba zdejší? Bylo tohle chování normální? Asi by se to dokázala také naučit, ale vypadalo to poměrně nekomfortně. „Klidně tebe,“ pokusila se mu pomoct. V tenhle moment ještě nebyla úplně v náladě na formální konverzace. Byla jen ráda, že někoho po tak dlouhé době viděla, i když to byl tak trochu podivín.
Chápavě přikývla. Vskutku jeho paniku nedával najevo, naopak vlčici připadalo, že šel poměrně sebevědomě. „I kdyby padal déšť, mohlo to být také nebezpečné. V takovýhle teplotách je možné, že by při prvním dopadu na něco pevného zamrznul. A asi si dokážeš představit, jak by něco takového dopadlo,“ upozornila ho a zavrtěla hlavou. Jen moc nepochopila ty veverky. „Jaké veverky?“ neotálela a zeptala se. Byla ta vánice snad plná lítajících veverek nebo něco takového? To by bylo tuze nepříjemné.
Citra se na neznámého usmála, když řekl, že se k ní přidá. Začal povídat cosi o písku a sněhu. Se zájmem nastražila uši. „Velmi fascinující. Ale věděl jsi, že ne všechen písek je tvořen z drobných kamínků?“ na zkoumání písku měla času dost. Žila přeci u moře! Když konečně dorazili a pohlédla na zdejší území, bylo jí jasné, že se tudy vánice už stihla prohnat. Kdo by to nepoznal? Tolik poházených větviček a jiného bordelu... Zkrátka to tu vypadalo jako po katastrofě. „Sem by nás to pronásledovat nemuselo, ne? Spíš to vypadá, že už to tu bylo,“ poznamenala. V tom pocítila menší stáhnutí žaludku. Když nad tím tak přemýšlela, už pěkně dlouho nic nejedla...

// Nížina hojnosti

Nakonec Citra přeci jen měla pravdu. Následovat neznámého se vyplatilo, neb se dostala někam, kde to bylo alespoň o trochu klidnější. Rozhodně však nemohla říct, že zde bylo bezpečno. Však to bylo jen vedle hor, na kterých vítr bláznil!
Rychle pohledem sjela své okolí a zjistila, že se nacházela někde, kde už byla. Hm. Dostat se z jednoho konce na druhý tedy nebylo tak těžké, jak se na první pohled zdálo, dobře. Alespoň už se tu trochu vyznám, pomyslela si s menším úsměvem a očima zavadila o vlka, kterého zřejmě následovala. Upřímně se divila, že někoho s tak světlou srstí vůbec viděla, ale byla za to ráda. Možná bych mu měla poděkovat, uvědomila si a vydala se blíž k němu. „Zdravím,“ zvolala k němu, když byla v dostatečně blízké vzdálenosti. Trochu se pozastavila nad jeho podivným postojem, ale zatím se nehodlala na nic ptát. Rozhodně jí to ale zaujalo. Možná by s ním měla strávit trochu více času, aby ho trochu pozorovala a zjistila, co s ním je. „Chtěla jsem jen poděkovat. Asi to netušíš, ale díky tomu, že jsem tě následovala, tak jsem utekla té vánici, co se tady postupně pohybuje,“ čenichem poukázala směrem k horám, kde to možná i trochu bylo vidět, pokud měl jeden dobrý zrak. „Asi by bylo lepší se ještě trochu přesunout. Nikdy nevíš, kterým směrem se vánice rozhodne jít, třeba půjde právě sem,“ dodala pak a tentokrát kývla do opačného směru než hory, „nesouhlasíš?“ Citra pak udělala několik kroků vpřed a doufala, že ji bude vlk následovat, aby mohl odpovědět.

// Zubří pláň

Vlčice ztuhla. Sotva došla k řece a dostala do hrdla trochu vody, když už to zase cítila. Ten neskutečně nepříjemný pocit, který cítila v podivném lese. Sakra, to jí to pronásledovalo snad všude, kam se pohnula? Ne, všude rozhodně ne. Na severu to nepociťovala. Měla by se tam vrátit? Jenže tam jí byla zima, až příliš. Vlk si zřejmě nevybere, pomyslela si s povzdechem. Nemohla nad tím však trávit příliš času. Měla by zmizet.
Rychle se dala do pohybu, aby náhodou neskončila ve vánici. Jen si nebyla jistá, kam se vydat. Zpátky rozhodně nechtěla, její srst na takové oblasti zkrátka nebyla stavěná. Rozhodla se tedy vyrazit do jiného směru. Musela přimhouřit oči, aby přes silný vítr vůbec něco viděla, ale spatřila mizející siluetu. Vypadal poměrně sebevědomě, jak kdyby si byl jistý, že jde správným směrem. Alespoň Citře to tak připadalo, on si jeden dokáže přimyslet hodně věcí, které nejsou pravdivé, když je v takové situace. Byl to však důvod, proč se rozhodla, že jej bude následovat. Věřila, že s pomocí neznámého dojde na nějaké bezpečnější místo.

// Kvetoucí louka

// Mrazivá jeskyně

Cestování zasněženou krajinou jí připadalo nekonečné. Všude byl jen sníh a ona tak ani netušila, kdy se ze severních území konečně přesunula jinam. Patřilo tohle území například do toho, co by zdejší považovali za sever? Netušila. Rozhodně to tady nevypadalo tak neskutečně opuštěně jako na těch pláních, na kterých byla předtím. Míň ledu, víc zvířecích stop. Viděla jsem to tu z těch hor? Nebo už je to moc daleko? Citra se zamyšleně otočila za sebe, jestli náhodou neuvidí ta dvojčata, na která předtím lezla. Sněžení obecně však snižovalo dohledovou vzdálenost, takže vůbec netušila, jak daleko se nacházela. Jenže ani to nedokázalo zajistit, že sem předtím neviděla. Co když mezitím sněžení nějak zesílilo? S přimrzlým jazykem strávila v jeskyni poměrně dlouho. A vůbec, nějak mě to unavilo, uvědomila si a pomalým krokem se vydala k řece, která tudy tekla. Snad nebude zamrzlá.

// Tundra

Radostně vešla do jeskyně, ale úsměv, který při pohledu na vchod měla, rychle zmizel, když si uvědomila, že tu stejně nebylo moc velké teplo. Alespoň trochu teplejší vzduch tu je, snažila se uchlácholit samu sebe, aby se necítila příliš zklamaně. A nebyla to lež! Opravdu tu bylo o něco tepleji, nefoukal sem nepříjemný vítr, sníh se jí nepletl do očí... Jen zkrátka očekávala něco jiného.
Nenechala se však zimou odradit, protože jeskyně vypadala, no, zajímavě. Tak hezky se tam odrážely barvičky a na některých místech dokonce viděla zbarvené kameny hluboko v ledu. Nic podobného za svůj život ještě neviděla! Nebyla si však jistá, zda to bylo opravdu tak unikátní území, jak jí připadalo. Přeci jen do takových chladných oblastí moc nechodila. Třeba jsou takové jeskyně všude. V tom si však všimla drahého kamínku zamrznutého v jednom ze zdejších rampouchů. Šlo by to nějak vzít s sebou? Citra se na chvilku zamyslela. Možná, kdyby se jí podařilo led ulomit a odnést do nějaké teplejší oblasti? Nejprve se o to pokusila packou, ale příliš úspěchu neměla. Došlo jí, že bude potřebovat něco ostřejšího. Bohužel na sobě neměla žádný nástroj, kterým by se to dalo udělat, a tak musela použít vlastí tlamu.
Opravdu se snažila o to, aby se ledu dotýkala jen zuby. Dokonce rampouch jednou i pustila, aby se podívala, zda na něm zanechala alespoň nějaký ten škrábanec. Ale držet jazyk dostatečně daleko od zmrzlé plochy se jí nakonec přeji jen nepodařilo a Citra tak s překvapením zjistila, že se od něj nemůže hnout. No skvělé, na moment zavřela oči. Tušila, že různě tahat a pokoušet se násilně odlepit nebyl nejlepší způsob. Ještě by taky místo pouhého rampouchu mohla za sebou zanechat i svůj jazyk. Trpělivě tedy čekala a přestože to nějakou dobu zabralo, nakonec se jí podařilo odlepit se. Nehodlala riskovat, že se ještě k něčemu tady přilepí, a tak se otočila a vyrazila dál.

// Nížina hojnosti

// Zahraj, jak se tvému vlku zachytil jazyk o ledový rampouch. Jak ho asi dostaneš dolů?

// Rozbitý sever

Už jí opravdu začínala být zima. Zkrátka na takové oblasti nebyla stavěná. Ano, nějakou dobu na těchto místech dokázala vydržet, ale už začínala narážet na svůj limit. Měla bych se rychle přesunout, abych tu neumrzla k smrti. V ostatních částech tohoto světa to sice nevypadá o moc tepleji, ale přeci jen to není tak nemilosrdné prostředí jak tady, uvažovala si pro sebe. Možná, že kdyby našla nějaké místo, jak onen začarovaný les, ve kterém z nějakého důvodu neopadalo listí, ale místo listí by se jednalo o teplotu... To by bylo ideální! Území, kde je celoročně teplíčko, to by se hned stalo jejím domovem. Nesmělo by tam ovšem být takové neúprosné horko jako v pouštích, to zase ne. Její srst nebyla nejsvětlejší a v poušti by se jí tedy nežilo moc dobře. Momentálně by se však spokojila i s nějakou pěknou jeskyní, která by jí alespoň na chvilku sloužila jako úkryt. A hle! Támhle vypadalo, že nějaká jeskyně i byla!

// Mrazivá jeskyně

// Dvojčata

Rychlým krokem ustupovala od hor, aby se jí náhodou nezachtělo vrátit se zpátky na rozhlednu a strávit tam své mládí. Místo toho se vydala směrem k moři, přesně tak, jak na plošince plánovala, když ho uslyšela. Ale koupat se v něm rozhodně nebudu. Musí být nesmírně studené, pomyslela si, když se k němu konečně přiblížila. Rozhodně působilo jinak než to, u kterého vyrůstala.
Překvapeně zamrkala na kry, které se pohupovaly ve vodě v dostatečně blízké vzdálenosti na to, aby na ně vlk mohl skočit. Měla by to zkusit? Rozhodně chtěla. Udržela by ji kra? Právě to chtěla zjistit. Bylo to bezpečné? Pravděpodobně ne. Mladé vlčici to však nedalo. Vyhlídla si kru, která vypadala, že byla dostatečně velká na to, aby se nepotopila ani nerozbila, kdyby na ní byla její váha. Pak už udělala jen malý hop a stála na ní. Chvilku musela balancovat, ale jen co zjistila, jak na ní pořádně stát, cítila se hrdě. Po chvilce zjistila, že to nebylo tak fascinující, jak si původně myslela. Neotálela tedy, seskočila a vydala se na své cestě zase dál.

// Tundra

// Prokaž svou odvahu skokem na nebezpečné kry! (rozbitý sever)

// Ledové pláně

S obdivem pohlédla na dvě mohutné hory, které se nyní tyčily přímo před ní. Musela pořádně vykroutit krk, aby vůbec dohlédla na jejich špičky. Vypadala jak dvojčata, naprosto stejně majestátné hrátky přírody. Skalnatý povrch hor ji volal k sobě jako siréna námořníka.
Když se přiblížila, všimla si malé cestičky, která vypadala, jak kdyby ji tam dali samotní bohové zdejších krajin. S naprostým úžasem hleděla na vyšlapanou trasu. Připadalo jí, že slunce svítilo jen na ni, jak kdyby zbytek této krajiny najednou upadl do tmy. To muselo něco znamenat! Zajisté samotní bohové chtěli, aby vyrazila právě tam. Neodolala tedy a rozešla se vpřed, aby zjistila, kam ji cesta zavede a jaké další krásy zdejší pusté krajiny jí ukáže.
Výšlap rozhodně nebyl nejlehčí. Hora se několikrát pokusila uchopit ji do svých spárů a Citra tak musela být obezřetnější, aby náhodou neskončila ve věčných lovištích ledového území, zcela pokryta sněhovou peřinkou, kterou by ji přikryla hora, aby měla pohodlnější věčný spánek. S tím se však vlčice nehodlala smířit. Ještě byla příliš mladá na to, aby zde v tenhle moment zemřela. Neznělo to však jako nejhorší smrt. Možná až jednou bude stará, byla by to jedna z těch lepších možností, jak se rozloučit se životem.
Konečně se dostala na menší plošinu a před ní se rozprostřelo celé širé okolí. Jak omámená pokračovala a kdyby se včas nevzpamatovala, nejspíše by krása ledové krajiny opravdu přinesla zkázu. Překvapeně pohlédla na místo, kde před chvilkou byla položená její tlapa. Nyní už tam nebylo nic. Když se trochu naklonila nad kraj, zastihla ještě padající kousíček sněhu, který za sebou následně zanechal dráhu jeho kutálení.
Nenechala se tím však rozhodit. Přesunula svůj pohled zpět na nekonečné sněhové pláně. Zrovna z oblohy padal sníh, a tak byl její výhled trochu omezený. Vločky tancovaly spousty různých tanců, proplétaly se, zdravily se a loučily se. Celý tento koloběh pak završily dopadem na zem, kde se usadily ku spánku. Pro některé to však nebylo dost, a tak požádaly větřík, aby jim dal druhou šanci. Ten žádost radostně přijal a malé kousíčky sněhu vymrštil zpátky do vzduchu, aby se ještě nějakou chvíli mohly radovat.
Náhle zpoza oblaků vykouklo sluníčko, které se rozhodlo napáchat trochu neplechy. Bělota zdejšího území totiž na sluneční paprsky nereagovala nejlépe a Citra musela přivřít oči. Nehodlala je však zavírat. Nemohla je zavírat! Kdo by mohl zanevřít na takový poklad zdejšího světa? Až v ten moment si uvědomila, že se jí v očích blyštily slzy, ale netušila, zda to bylo odrazem slunce nebo nehoráznou krásou, na kterou právě hleděla. Všechny ty odstíny bílé a šedé se tak harmonicky mísily dohromady. Do toho jí do uší čas od času přes vítr docestoval i uklidňující zvuk moře. Přestože ho z její momentální pozice neviděla, dokázala si domyslet, jak uchvacující to tam muselo být. Možná by se tam měla vydat.
Stále však nedokázala odtrhnout pohled od toho, na co momentálně hleděla. V pozadí se tyčila pohoří, která tvořila rozmanitou a zajímavou siluetu horizontu. K tomu se přidala i hrstka lesů, momentálně chytře skrytých pod vrstvou sněhu. Prostě perfektní.
Ne. Musela odejít. Nejraději by tu sice strávila mnohem více času, ale bála se, že pokud to neudělá teď, tak to neudělá nikdy. Proto se silným pocitem lítosti otočila hlavu pryč a pomalým krokem se vydala zpátky dolů. Věděla však, že na tohle místo nikdy nezapomene.

// Rozbitý sever

// Vyšplhej na rozhlednu na Dvojčatech a popiš výhled formou líčení na 500 slov

// Ledovcové jezero

Trochu bezmyšlenkovitě šla vpřed s nadějí, že najde nějakou jeskyni, ve které by se mohla ohřát. Moc se jí to ale nedařilo. Když se rozhlédla, uvědomila si nejen to, že jezero už za sebou nevidí, ale obecně fakt, že nic nevidí. Absolutně nic. Kam jen její zrak dosáhl, tam viděla zasněženou, pustou krajinu. Na chvilku se zamyslela. Neztratím se? Citra si sice věřila se svou navigační schopností, ale když zde nebyl žádný záchytný bod, tak se trochu bála, aby nakonec nekroužila na jednom místě.
V tom ji něco trklo. Mohla si tu udělat nějaký vlastní záchytný bod! Začala hrabat sníh na jednu hromádku a pak ho uplácávat. Ze začátku to sice vypadalo jenom jako menší sněhová duna, kterých tu bylo k požehnání, ale když začala trochu víc tvarovat, jak chtěla, aby to vypadalo, začalo se to dokonce podobat. Byla to velmi primitivní verze vlčího sněhuláka, který měl hlavu, tělo, nějaký náznak nohou a ocasu. Samozřejmě seděl - udělat stojícího vlka by nejspíš bylo mimo její schopnosti balancování sněhu, nehledě na vítr, který by ho nejspíš rychle rozbil. Takhle měl o něco tlustší základnu, takže nebyl tak lehce zničitelný. Tak, pomyslela si hrdě, když pohlédla na své hotové dílo. Teď se rozhodně nebude točit v kruzích! S tím se rozešla dál - a opravdu se netočila v kruzích, svou sošku vlčího sněhuláka už totiž znovu neviděla.

// Dvojčata

// Postav sněhovou sochu, sněhuláka, nebo něco jiného - samozřejmě ze sněhu