Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Noram >>>
(77/Noram 11)

Visela jsem na tlapě toho vlka. Alespoň chvíli. Cítila jsem, že se mi podařilo jej kousnout a tím i snížit jeho pozornost upnutou k mému mistrovi. Nechtěla jsem, aby mu ublížil ještě více, už tak to zranění nejspíš bylo i vážné a nebyl s námi žádný klerik, který by nám teď pomohl a přišel by bezpochyby vhod. Proč jenom jsme neměli ve skupině klerika? To jsem si mohla říkat a ptát se, ale na to nebyl čas. Najít dobrého klerika a vůbec, najít nového člena skupiny bylo těžké.
Další záblesk ve tmě a ucítila jsem, jak mi ostří meče onoho vlka pročíslo srst na hlavě. Skoro jsem mohla cítit chlad ocele. Díky Noramským bohům se mi nic nestalo. Také jsem mohla přijít třeba o ucho. No, pustila jsem jeho tlapu a vlk odskočil stranou.
Něco se dělo, protože vlk najednou přestal útočit. Jako by veškerá jeho odvaha vyprchala a on z ničeho nic skočil do křoví a zmizel mi z dohledu. Tak děsivá jsem nebyla, aby ze mně vzal tlapy na ramena a spakoval se. Takhle naivní jsem rozhodně nebyla. Že by to bylo tou bytostí v korunách stromů? Dokonce jsem se letmo podívala i za sebe, jestli za mnou nestojí horda vojáků, před kterou by mohl tak zbaběle prchnout, ale nikdo takový tam nebyl.
Střihla jsem ušima ke koruně stromů, odkud se ozval hlas oné bytosti, zatímco se obloha začala z noční měnit v denní. "Ano, už je pryč." Ale upřímně jsem nerozumněla tomu, proč se vlastně dal na ústup. Pohlédla jsem na mistra a přiskočila jsem k němu. "Mistře, jsi v pořádku?"
Na nic dalšího jsem se ale nezmohla, neboť se země začala třást a pukat. O bytost na stromě jsem ztratila zájem ve chvíli, kdy se objevila první puklina. Teď nebyl čas myslet na to, co se děje s "liškou" na stromě, nebo co, že to bylo za tvora, když se mi otevírala díra pod tlapkami. Co se to děje? Něčí kouzlo? Zemětřesení? A kde je mistr Gwyn?! S tou myšlenkou jsem se podívala na bledého vlka, mého učitele a mého milovaného mistra, jenže jsem viděla už jen, jak mu z hrudi něco zasvítilo, to samé se dělo i mě a i když jsem se snažila uskočit někam stranou, nepodařilo se mi to.
Takhle to skočí? propadnu se do země? Skrz mé tělo projela nějaká mi neznámá podivná energie a tak jsem instinktivně natáhla tlapky před sebe, tedy pod sebe. Ucítila jsem trávu a pevnou půdu, na níž jsem dopadla jen tak silně, jako bych si poskočila radostí, což k faktu, který jsem prožila bylo neskutečné a nepřirozené. Cítila jsem vůni louky. Vůně byla trochu povědomá, ale vzhledem k tomu, že jsem na tomhle místě nikdy před tím nebyla, tak zároveň neznámá. Pod mými tlapkami zůstávalo jen pár drobných kvítků kosatců. Snad jako připomínka světa v němž jsem byla před pár vteřinami.

>>> Mois Gris - Luka

Gwyn minul! To nebylo dobré. To vůbec nebylo dobré! Ach ne! Co si jenom počnu? Musím mu pomoci! Musím odvést pozornost toho velkého vlka s mečem! Gwyn rozhodně nepotřeboval dostat další ránu. Tím jsem si byla naprosto jistá. Jeho zásah letěl někam do stromu. Ale koho nebo co zasáhl? Zaslechla jsem nějaké zakvičení, ale co to bylo?
Já měla oproti mistrovi více štěstí, což bylo vlastně docela nečekané, neboť jak bych mohla doufat, že skutečně zasáhnu, když jsem měla střílet chaoticky? Ale asi štěstí v neštěstí. Však to také neznamenalo, že jsme vyhráli. To mi bylo také jasné. Následující krok byl pro mého mistra ne zrovna přívětivý. Jako bych snad mohla čekat, že by měl být! Bláhové! Ale mohl se alespoň zaměřit na mě, ne? Místo toho to schytal Gwyn a mě do nosu praštil pach čerstvé krve. Ach ne! "Mistře!" Vyjekla jsem. Zásah z hůry mohl být spásou, mohl, kdyby taky neminul. Snad alespoň zabránil další ráně. Nechtěla jsem tam jenom tak stát. Jen co jsem se pohla, další výboj v korunách stromů mě na krátko oslepil, takže jsem zavrávorala a musela se zastavit jako srna v záři reflektoru. Ani jsem nestihla postřehnout, že náš bard zmizel. Zase! Tentokrát ale ne jen o pár metrů dál, nýbrž bůh ví kam. To, že zmizel mi došlo teprve tehdy, že už nestál u Gwyna, aby ho odtáhl někam stranou. Přes to jsem ho nehledala. Ne v tom okamžiku. Nebyl na to vůbec čas. Před sebou jsem měla toho vlka s mečem a musela jsem zabránit, aby znovu uděřil Gwyna. Já nemohla albína odtáhnout, na to jsem neměla sílu, ale musela jsem udělat to, co bylo třeba a tedy znovu zaútočit na vlka s mečem.
"Bastarde!" Vyštěkla jsem na něj a hned po té se dala do pohybu. Musela jsem přeci zabránit další ráně. Zároveň s tím jsem na něj znovu udeřila výbojem. Musela jsem prostě jen doufat, že se trefím a nezůstat na jednom místě. Rozhodla jsem se postavit mezi Gwyna a vlka a doufat v to, že třeba vlčeti neublíží. Ale než jsem tam doskočila, změnila jsem plán. Možná budu i dost mrštná, abych se vyhnula jeho meči a třeba se mu i zakousla někam. Jo, to je ono! Musím ho zbavit toho meče! Nakonec jsem se vrhla po tlapě, v které meč svíral, Byla jsem tak moc naštvaná za to co udělal Gwynovi, že jsem na něj dopadla s razancí hodnou velké dámy.

S Gwynovým světlem bylo vše okolo mnohem veselejší. No dobře, tak nebylo to jako z pohádky o růžové zahrádce a prosluněném paláci, ale spíš jako ze strašidelného příběhu nebo o halloweenské noci kde zapomněli vyvěsit světelnou výzdobu, ale chápeme, že prostě lepší nějaké světlo, než vůbec žádné, že jo. A tak jsem si to ťapkala o něco klidněji i když mi bylo jasné, že kdykoliv ta pomyslná idylka může skončit a to tak že se na nás seběhne tlupa zloduchů číhajících v lese kolem nás. No, nebylo by to vlastně vůbec nelogické. Když byl jeden už blízko města, stávalo se často, že na něj zaútočili zločinci, aby jej obrali o zlaťáky. Jenže zrovna v noci to nebylo moc příjemné.
A tak se stalo, že se brzy na nás skutečně někdo vrhl. Jediné, co jsem já mohla vidět, bylo mohutné tmavé vlčí tělo, které jistě patřilo nabušenému válečníkovi, které se vrhlo na Gwyna. Ten ke mě rychle pronesl pár slov. Tedy jsem udělala co po mně žádal. Bleskově jsem tedy uskočila někam mírně do strany. Ani to nebylo dozadu, ale taky ne úplně do boku. Taky jsem se přikrčila a v ten okamžik zhaslo světlo a všichni jsme byli v nevýhodě oslepení náhlou tmou. Zavřela jsem na krátko oči, protože jsem se domnívala, že se tak rychleji aklimatizují na nový světelný stav.
Ale nechtěla jsem svého mistra nechávat v téhle šlamastice jenom tak. Musela jsem také něco udělat. A jak mi radil, chtěla jsem tomu útočníkovi uštědřit nějaký ten šok. Nečekaně. Ale co bych měla udělat? Měla bych ho snad šoknout do zadnice? To by bylo vtipné, ale možná neúčinné. Otevřela jsem oči a popolezla jsem ještě kousek stranou, aby byl nepřítel trochu v obležení a zároveň jsem se začala soustředit na vyslání šoku a to do míst, kde měl šedý vlk tvář. Teoreticky by měl dostat něco jako facku. To by ho mělo zaměstnat alespoň na moment, aby Gwyn mohl něco udělat. Cokoliv. Nebo Ingrid.

Když se zjevil Ingrid, samozřejmě jsem se i já lekla. Ale ne jeho náhlého příchodu ze tmy, nýbrž Gwynovu vyjeknutí. Však byl rád, že to byl jenom náš milovaný bard a ne někdo neznámý s kdo ví jakým úmyslem. Stříhala jsem oušky, jak Gwyn huboval láskyplně barda. Oba jsme moc dobře věděli, že to nemyslí nikdy zle a že nás má rád.
"Máš pravdu. Zní to jako shora." Jenom jsem nevěděla, jestli je to z oblaků, jak tvrdil Ingrid, nebo jestli to nečíhá v korunách stromů. Těžko říci. Ale já si spíš myslela, že to bude v korunách stromů. Přeci jenom, jako z velké výšky se to nezdálo, ale hádejte když je kolem vás tma a každý šelest vám zvedá chlupy na zátylku hrůzou, že na vás něco odněkud skočí. "Pokud je to někdo, kdo potřebuje pomoc, tak bychom mu pomoci měli. Teda asi spíš... jí?" ono, znělo to spíš jako ženské volání o pomoc. Pokud to však nebyla nějaká léčka, že jo.
Se zájmem jsem sledovala albínského mistra čar a kouzel, když nadhodil, že na to použijeme právě čáry. Přikývla jsem hlavou. No, jo. To jsme. I když mě bylo jasné, že moje schopnosti nejsou ještě kdo ví jak skvělé. No, když na to přišlo, snažila jsem se do toho dát všechno, co jsem mohla. Někdy až příliš mnoho, až jsem pak byla vyčerpaná. Zavrtěla jsem ocasem a vydala jsem se se svými společníky vstříc neznámému, co mohlo být potřebné, ale i nebezpečné. Jenže kdybychom se vyhýbali všemu, co se nám připlete do cesty, byli bychom strašpytlové a ne hrdinové. A pomáhat by si vlci přece měli. I když jsme museli být i ve střehu, kdyby to byla past.
Napínala jsem oči a díky Gwynově kuličce z blesků, jsme měli šanci vidět mnohem víc.

Ani jsem netušila, jak rychle se to semlelo. Slyšela jsem ještě Ingridovu dvojku, ale pak už jsme náhle byli v pohybu, běžíc vstříc temnému lesu. Seběhli jsme z cesty a já jen doufala, že tam kam běžíme, je skutečně to pravé pravo. Nebo to bylo vlevo? Trhlo to se mnou, když jsem si uvědomila, že už ani nevím, který byl správný směr.
Zaslechla jsem kdesi opodál Ingrida, jak volá, abychom na něj počkali. Opravdu zůstal vzadu? A byl vůbec vzadu? Vlastně jsem netušila, kterým směrem se nachází. Jediné uklidnění bylo, že Gwyn byl blízko. O dost blíž než náš milovaný bard. Vnímala jsem jeho pobídku, jak mám utíkat i kdyby ze stromů padali jaguáři - zřejmě chtěl dokončit.
Zaslechla jsem hlas nějaké dámské bytosti. Snad to byla neznámá vlčice, ale nikde nebyla vidět. O čemž však pochyb nebylo, byla skutečnost, že potřebovala pomoc. Hned na to si náš mistr uvědomil, že náš milovaný bard se někde zasekl. Tedy pokud rovnou neběžel na jinou ze stran. Kdo by mu to mohl, v té tmě, která tady vládla, vyčítat?
Zastavila jsem se a zároveň se ohlížela kolem sebe, ve snaze odhalit cokoliv, co by se v té tmě skrývalo.
"No jo, co budeme dělat? Ingride?!" Zavolala jsem na hnědého vlka s loutnou, který teď byl, kdo ví kde. Ale nemohl být přece daleko. Zaznamenala jsem rychlokurz mistra Gwyna. Přikývla jsem, ale patrně jsem už stejně naší pozici, jaksi tím voláním na barda, vyzradila...? "Ne, mistře, Gwyne. Vůbec nic nevidím, jako bych koukala do černé studny!" Dokonce i květin, které svítily, zde bylo poskrovnu, takže světla skutečně moc neměli.

Jasně, že jsem chtěla vědět, kdy tam už budeme, zejména proto, že mi přišlo nekonečné tohle přibližování se k městu, které se tak zdálo, že se vůbec nepřibližuje. Tedy, že my snad stojíme na místě a jen zvedáme tupě nohy do vzduchu a ačkoliv jsme se pohybovali, alespoň stromy o tom dávaly znát, stejně se pořád jevilo město tak, jak by ho nějaký obr přišpendlil na tyč, kterou jsme ho neustále odsouvali někam do dálky. Divný to pocit, který mne neopouštěl a k tomu se pomaloučku, však neúprosně, začalo vykrádati světla na obloze a tma kolem nás houstla a narůstala, stahujíce se jako šakali.
Střihla jsem oušky ke svému moudrému mistru Gwynovi. "No jo, no jo, vždyť já přece vím. Ale kde jinde bych měla zpívati?" Raději se budu držeti toho, co mi jde lépe. I když pravda, ani můj hlas nebyl tak marný. Jenže jeden by se měl držet toho, co umí nejlépe. Nebo snad ne? No ať už tak či tak, Měli jsme skvělého barda a nebylo třeba něco měnit.
Zachichotala jsem se. "To je možné, mistře, Gwyne, ale kdyby na tvé bříško nikdo nedával pozor, bylo by to mnohem horší, to musíš uznat i ty." Znala jeho lásku k jídlu. Kdyby se nehamoval, už dávno by z něj byla kulička, co by se sotva plahočila z města do města a za dobrodružstvím. Zkrátka jsme na sebe museli dohlížet. Každý měl své mouchy a všichni jsme tu byli pro všechny ze své skupinky. Byli jsme jako taková rodinka. Byla jsem šťastná, že jsem mohla jít do učení k těmto dvěma vlkům a zvykla jsem si na ně. Gwyn byl jako strýček nebo možná by mohl být i druhým otcem. Ingrid byl jako starší bratr nebo bratránek. Prostě jsem je milovala.
Ucítila jsem, jak si mne Gwyn náhle přitáhl k sobě. Někde totiž zapraskala větvička. Někde před námi. Tak jsme byli ponoření do Ingridovy písně, že to zapraskání bylo, jako by vám zahoukala sova přímo do ucha. Jenomže ať jsem se dívala kolem sebe sebe lépe, neviděla jsem v té tmě nic. Leda tak mžitky. "Jo, taky jsem to slyšela. Co to je?" Odpověděla jsem Gwynovi. Rozhlížela jsem se kolem sebe, ale lucerny na obloze byly náhle zahaleny mračny a já si viděla sotva na špičku nosu. Mohla jsem jen doufat, že poběžím správným směrem, až padne 'teď'. "Jedna..." začala jsem odpočet.

Nějaké to dobrodružství, to bych brala i já, takže jsem jen přikývla na bardova slova. Rvačku? Ne, to spíše ne, ale nějaké objevování nebo třeba něco najít, proč ne, že? "Už tam budeme?" Zajímala jsem se. Sice bylo město vidět, ale vzdálenost, jako by se nekrátila. Nebo možná jsem byla natěšené na nové poznatky a zážitky, že mi ta cesta přišla dlouhá.
Zachichotala jsem se jeho slovům, že mu pořád na mysl chodí nějaké písně a tak by možná než kouzlil ty kouzla zpíval. Mohlo by to ale být zajímavé. Možná by Gwyn měl opravdu zajímavý hlas ve zpěvu, ale kouzelník byl bez pochyby nejlepší. Navíc postrádal tu Ingridovu schopnost se vykecat a oblbnout ty, od kterých něco potřeboval.
"Možná ano, ale asi si budu zpívat jen tak pro sebe a tak. Nemohla bych zpívat v hospodě pro všechny." Na to se necítila. A taky neměla toliko charisma jako hnědý chytrý vlk.
"Ale to je taky pravda. Zábavu si může jeden udělat. Ale pozor mistře Gwyne na to jídlo, ať se nepřejíš! Víš, že ti potom nebývá příliš dobře, že?" Naslouchala jsem s oblivou jejich roztomilému pošťuchování.

Nerovy vodopády - Mois Gris >>>

GWYN & INGRID
Spokojeně jsem kráčela vedle nich. Když Ingrid zpíval, občas jsem se také přidala. Nebo jsem si zpívala sama pro sebe, když zrovna nezpíval on: "Tam, kde zem duní, pod kopyty stáda, znám plno vůní, co dýchám je tak ráda, čpí tam pot koní a voní tymián, kouř obzor cloní jak dolinou je hnán. Ráda žiju na ní, tý pláni zelený..." Nevěděla jsem, jestli je můj hlas také tak líbezný jako ten Ingridův, můj hlas byl dětský. Ale co jsem věděla s jistotou, Gwyn ten Ingridův hlas miloval. Bylo to roztomilé. Nedivila jsem se mu, měla jsem ho i já ráda.
Rozesmála jsem se na Gwynovu větu o figuríně pro mne. "Copak bych mu mohla ublížit? To nejde. Kdo by nás ovlažoval svým hlasem a svými písněmi, mistře Gwyne!" A kdo by obohacoval mou mysl pestrými příběhy, které zažil nebo jen slyšel z vyprávění druhých? No? Kdo? Ingrid byl prostě nepostradatelná část naší skupiny. Navíc dokázal vyloudit i tele z jalový krávy, jak se říká s oblibou ve městech.
Zazubila jsem se na ně na oba. Bylo hezké to slyšet i když jsem si myslela, že mám před sebou ještě mnoho a mnoho zkušeností, které musím získat. "No jo, Ingride, zkus to taky a já se naučím hrát na loutnu, hihihi." Věděla jsem, že naučit se hrát by mi trvalo mnohem déle, než se naučit kouzlit. Proč jinak bych se dávala do učení ke Gwynovi? Kdepak, ale bylo by to pěkné se v tom lehce orientovat. Kdo ví.
Když však začal Gwyn mluvit tak ustaraně a i jeho výraz ve tváři se změnil z toho veselého, tušila jsem, že ví něco, co my dva s Ingridem ne. "Co přesně 'temného' máš na mysli, mistře Gwyne? Myslíš, že temnota roste? Rozšiřuje se?" Odněkud musí vycházet. Možná se nad námi stahovala neviditelná temná mračna a my bychom měli být na pozoru!
Potom se nás jal popohánět. Snažil se znít odlehčeně, ale já cítila, že mu něco dělá velké starosti! Pohlédla jsem na Ingrida, jestli to také tak vnímá.

Ještě, než jsem zmizela v tom portálu, stejně jako Zeiran a mladá vlčka, stačila jsem zachytit několik informací. Jedna z nich byla, že na květinách, které vykouzlil onen hnědý vlk zase až tak nesejde a že poznám mnoho dalších krás na které jsem se mohla těšit. Ale byly krásné. Tak proč by na nich nemělo sejít? Už teď jsem se těšila. A pak, že kontaktuje naše rodiny. Jo, to by asi bylo dobré. Mamka, taťka a brácha nejspíše teď čekají, kdy se zase objevím. Snad už je bráchovi lépe! Pomyslela jsem si. Věřila jsem však, že Proužek určitě Mosího už teď suší a zahřívá pomocí své magie. Ještě nám popřál hodně štěstí a pak už jsem skočila do portálu ve zdi jeskyně, který se tam vytvořil a do nějž vtrhl už i Zeiran.

>>> Noram

GWYN & INGRID
"Pře-nád-her-né!" Protáhla jsem ono slovo, kochajíc se krásou jednoho ze svítících květů. Tyhle květiny jsem milovala a vždycky mě fascinovaly. Zarazila jsem se... Vždycky? Jsou tak krásné... Jenže měla jsem pocit, jako bych je viděla poprvé, což bylo divné, když jsem je znala, že jo? Takový ten pocit, který někdy dostanete. Jako by jste se dívali na svět cizíma očima. Pocit dokonce stále sílil a já měla náhle dojem, že jsem na něco zapomněla. Což o to, ale pro nic na světě jsem si nemohla vzpomenout na co!
Z toho všeho podivného mě vyrušilo zvolání mého jména. I když v ten okamžik, kdy přišlo po známém hlase, jsem pochybovala i o tom, že se tak skutečně jmenuji. Střihla jsem ušima a podívala se na světlého vlka. Gwyn, můj učitel. Promlouval na mne, jako by chtěl proniknout přímo do mé mysli přes slupku mého zahloubání, přímo do duše. "Jistě, mistře Gwyne, už jdu." Ano ano, tohle mi říkal. Teda myslím, že ano, stále jsem si nebyla úplně jistá. "OČI PŘÍMO NA CÍLI..." zopakovala jsem po albínovi a rozešla jsem se k nim, abych pokračovala dál společně s dvěma vlky.
Když jsem k nim doběhla, Gwyn už hovořil s Ingridem. Básnil o tom, koho tam potkáme. Mohla bych zase vidět sestřičku Scallii?! Chtěla jsem ji vidět. Stýskalo se mi po ni. Ona byla zase u jiného učitele než já a tak se naše cesty rozdělily a já doufám, že se zase brzy spojí. Jednou, ale kdyby to bylo brzo, byla bych jenom nadšená!
Zvesela jsem mávala ocáskem a usmívala se na ty dva, kráčejíc za jejich zády. Mistr Gwyn se nějak měl k Ingridovi, ale to už jsem pozorovala nějaký ten čas. Tedy, myslím. Putovali jsme sem a tam po této divuplné zemi kouzel a zajímavostí a byli jsme neustále v pohybu. My tři a svět. Tiše jsem se tomu chichotala, než se Gwyn opět otočil a vybízel mě k tomu, abych byla u nich blíž. "Jistě, mistře Gwyne!" odpověděla jsem stále ještě s chichotem a pak jsem je dotáhla, abychom šli hezky pospolu. Na drcnutí jsem se opět zachichotala a opětovala jsem mu ho šťouchnutím tlapky. Bylo mi jasné, že Gwyn by nebyl nadšený, kdyby mě měl hlídat Ingrid sám a vyprávěl by mi o všemožných tajích života dospělých vlků. Ingrid byl ale vždycky tak legrační a jeho hlas byl krásný.

Po té, co jsem se objevila z toho třpytivého vodopádu já, následovali mne další vlci. Vrtěla jsem ocáskem a dívala se na všechny, kteří se tady byli a i na ty, kteří se ještě objevili po mém příchodu. Bezprostředně po mě se z vodopádu vykutálela černá vlčice, kterou jsem já ještě neznala. Každopádně se tvářila tak, že by měla být jinde, což jsme asi měli být všichni a zajímala se co, tady děláme. No jo, to je zajímavá otázka, co tady vlastně děláme? Ale já si s tím rozhodně nedělala až takové starosti, jako dospělá vlčice. Dokonce mi ani zatím nedocházelo, že vlastně ani netuším, jak se odtud dostanu domů.
Pak se objevil Zeiran, který se zdál být naštvaný a působil unaveně. Patrně ještě částečně spal, když byl pohlcen tím třpytícím se světelným vodopádem. Co se vlastně stalo s bráchou? Jak to, že brácha nezmizel, když se hodil do jezírka pod vodopád a já ano? Bylo to tím, že ten můj vodopád byl zářící a pableskující? Nejspíš by to tím mohlo být. Chvíli jsem nad tím dumala, než jsem radostně pozdravila svého kamaráda bylinkáře: "Havránku, ahoooj! Ty jsi tady taky, to je super. Musím ti říci o svém testování Trychtýřku!" Ihned jsem spustila, aniž by mi vadilo, že tady byli další objevující se vlci.
Na hnědého vlka, který se objevil po Zeiranovi jsem se také usmála a když se představil, představila jsem se mu i já: "A já jsem Deinell." Nepřestávala jsem vrtět ocasem.
Nakonec se objevil poslední vlk, takový bílý s růžovým nosem a světlýma očima. Ten působil podobně zmateně, jako mladičká vlčka, která tu byla přede mnou.
Po té začal mluvit hnědý vlk, který tu byl také už před mým příchodem. Začal nám vysvětlovat situaci. Aha, takže nás někdo přenesl sem, to měl zvláštní magii, když nás takhle mohl vytrhnout z domovů. Ale tak fajn. Pomoc? Potřebují pomoc? Jistě, já pomůžu ráda. "Podívat se na jiný svět? To zní hrozně úžasňoučsky!" Jen jsem se zatetelila. Uvidím jiný svět? Páni. Kdo by se nechtěl podívat na jiný svět. Už ta první věta stačila, abych byla natěšená. A ta druhá, no dejme tomu, nad ní jsem až tak moc nepřemýšlela, takže skutečnost, že nejspíše zestárnu a zvětším se, zatímco moji rodiče se zmenší, to jsem jaksi blíže nestudovala. Neměla jsem představu, co si můžeme přinést, ale třeba nějakou zvláštní bylinu, proč ne, a příběhy? No to bude určitě parádní. Budu mít co vyprávět! Ach ano. A až se setkám se sestrou a bratrem, tak jim to všechno povyprávím! Před mými tlapkami vyrostly nějaké květiny, stejně jako před tlapkami druhého vlčete. To mi také odpovědělo na otázku a já ji tedy obdařila úsměvem. Nicméně mě ale ty květiny, co nám vyrostly před tlapkami zajímaly: "Co je to za kytiti mytitti?" Zeptala jsem se se skutečným zájmem.
Vlčka na mě mrkla a já na ni a stejně jako ti dva jsem byla odhodlaná vyrazit a následovala jsem je.

teleportem z Túmapu >>>

Tímto jiskřivým vodopádem jsem se pohybovala neznámo kam. Nebála jsem se, naopak, byla jsem nadšená z toho, jak moc mi to připomínalo tu skvělou zábavu, když mě Aerrav nesla v tlamě, aby mě zachránila před lišákem, který neuměl pořádně hrát na honěnou. Užívala jsem si cestu teleportem, aniž bych vůbec tušila, co se právě děje. O nějakých teleportech jsem neměla ani tušení, takže to byla pro mě nová věc. A že to byla fakticky zábavná věc. S otevřenou tlamičkou a nadšenými jiskřičkami v očích jsem se ocitla na druhé straně, za skutečnou clonou vodopádu, v jakési, pro mne neznámé, jeskyni. "Fííí..." Bylo to bezva. Ale jak jsem záhy měla poznat, vyplivlo mě to jinde než v Túmapu.
Začala jsem se rozhlížet, ale rodiče tady nebyli. Za to tady byl někdo jiný. Nějaký hnědý dospělý vlk a hnědobílá menší vlčice, vlče jako já. Možná o něco mladší, ale asi ne o moc. Nasadila jsem úsměv, doslova, od ucha k uchu: "Jé, ahoooj." Pozdravila jsem oba vlky a aby věděli, že to myslím vážně, vrtěla jsem ocáskem ze strany na stranu a možná i v kruzích nahoru a dolů. Rozhodně jsem nevypadala, že bych měla, sebemenší, obavy z toho, kde jsem se to zjevila. Taky, že jsem žádné obavy neměla. Čeho bych se měla bát? Snad neznámého hnědého vlka? vlčí holky staré přibližně jako já? Nebo někoho dalšího? Kdepak. "Taky jste přiletěli tou třpytivou vodou?" zeptala jsem se jich. Možná ano a možná tady už byli, však mě to zajímalo ať už odpověď měla být jakákoliv.

(66)

Také mi přišlo, že to není zrovna nejlepší nápad, koupat se teď v jezírku. Byla zima a takhle se bráška jenom nachladí. Dívala jsem se na mamku, jak Mosnoemu spílala, aby vylezl ven, ale on na ta slova nedbal. Jako by neslyšel. "No tak, Mosí, pojď ven, bude ti zima, prosím." Ale ani na moje slova nereagoval. Mamka nakonec vstala a šla brášku vylovit. Chvíli se jí to nedařilo, ale nakonec ho vytáhla. Mosnoe se nijak nebránil a ani nic neříkal. "Co jsi to vyváděl pod tou vodou?" Neodpověděl mi. Byl celý mokrý a vláčný. Jak teď ale uschne? Možná mu pomůže táta. To by mohl. Podívala jsem se na Proužka, ale v tom okamžiku mi začalo něco svítit u tlapek. Upoutalo to mou pozornost a tak jsem místo táty začala pozorovat třpytící se trhlinu, která se mihotala a vypadala jako padající voda do našeho jezírka, ale svítilo to mnohem jasněji. "Jé, co to je? Dívejte!" Vypískla jsem nadšeně a ihned jsem se rozhodla to očichat. Vtáhlo mě to do trhliny a já najednou měla pocit, že letím. Padám, nebo něco takového. Bylo to podobné, jako když mě Aerraw nesla v tlamě a utíkaly jsme.

>>> teleport na Nerovy vodopády

Jméno vlka: Deinell (má sice půl roku, ale...)
Povolání: Klerik (ale pokud by jich bylo moc tak klidně i čaroděj nebo bard)
Délka pobytu na MG: rok plus
Váš počet postů: 459 (Za Deinell 65)
Proč vybrat právě mě:
Hraji aktivně za všechny své čtyři charaktery a žádný nezanedbávám. Má-li některý z nich méně postů je to dané jen tím, že třeba čekám na spoluhráče, například do této kategorie spadá i Deinell a právě proto jsem vybrala ji. Ráda bych, aby měla víc možností, jak rozvíjet svůj charakter. Je to přátelská naivní bytůstka, která si myslí, že svět je bezpečné a přátelské místo a když je někdo zlý, tak jen proto, že zrovna nemá svůj den nebo něco chápe úplně jinak, než jak to podle ní je. Na Yaloru jsem nikdy nebyla, ale vždycky mě to lákalo zkusit.

(65)

Pokud šla sestra opravdu na druhou stranu od modrého stromu, měla bych se tam vrátit a podívat se i tam. Napadlo mě a to jsem ještě nezjistila, že mi to ani tak nepomůže, neboť všechny pachy byly definitivně už dávno pryč. Když z louky pach už nikam nevedl, pak logicky z louky sestra neodešla. Musela jednoduše zmizet nebo být odnesena někým či něčím větším. To jsem však vědět nemohla. Každá další snaha najít ji byla už dávno a předem ztracená a marná. Po sestře se slehla zem. Mohla bych se snažit do nekonečna a nikdy ji už nenajdu, protože to není možné.
Táta mi sděloval další zajímavá fakta, která jsem si díky jeho slovům mohla i uvědomit a že měl v tomhle pravdu. Maminka i tatínek byli velcí a dříve byli ještě větší než teď. Teď byli sice velcí ale už ne tolik. Zmenšovali se! "Počkej! A to už jsou tví rodiče menší než ty? Co když jsou už malincí tak moc, že jsou menší než my s Mosnoem?" Překvapeně jsem se na tátu podívala. Pak jsem se vydala k jezírku a řasu se snažila setřást z tlapky, což šlo poměrně špatně. Mávala jsem s tlapkou jako o život, než se řasa konečně pustila a spadla do vody. Kupodivu se ale nepotopila dřív než se dostala do spárů vodopádku, který ji stáhl pod hladinu. Pak jsem sledovala, jak se točí a točí. Když jsem se vynadívala, tak jsem zase přešla k rodičům a sedla jsem si.
Zavrtěla jsem ocáskem a už jsem se těšila, až ty dva zmíněné vlky, tedy doufala jsem, že to jsou vlci, uvidím. "Moc ráda se seznámím s vašimi kamarády." Čím víc kamarádů, tím lépe, ano ano. Mámy slova byla povzbudivá, takže se jeden mohl těšit i na to, co život přinese a tak. Rozhodně jí optimismus nescházel. Takže jsem si i já mohla v klídku myslet, že sestřička se má skvěle a že teď lítá s nějakými bezva kamarádíčky a ne, že už dávno nedýchá a její tělo není v jednom kuse.
Zase jsem zamrskala ocáskem, když mě mamka pochválila. "Že? Je to parádní."
"Ano to byl. Byl starý, určitě ano, protože byl mrzutý. Vůbec nevěděl, co je to pořádná zábava." Přitakala jsem svému otci ohledně lišek a hraní na honěnou. Lišky o tom asi fakt neměly páru. Anebo jak řekl táta, hrály to jinak. "Asi už s liškou hrát nebudu, když mají lišky jiná pravidla hry." Zamyšleně jsem odpověděla
Na Zeirana jsem kývla, tedy spíš než kývla, jsem horlivě kývala hlavou na souhlas. "Ano, je šikovný a má tak suprový nápady! Normálně vyrobil něco jako misku, abychom mohli udělat ten vývar. Vzal kámen, co ležel opodál a udělal v něm důlek a do něj vytáhl vodu z jezera a pak ji ohříval společně s těmi částmi Trychtýřku! To bylo naprosto skvělé!" Všechno jsem se jim snažila postupně popsat a povyprávět. Museli přece poznat, jak úžasný a chytrý to vlk ten Zeiran byl.
S Aerrav a Sněhuláky jsem si nebyla tak úplně jistá, jak to rodiče myslí. "Tak to fakt nevím. Možná se ji ale můžeme zeptat, až ji zase potkáme." Tedy doufala jsem, že ji ještě potkám. Byla totiž docela fajn.
Brácha se šel podívat na vodopád. Možná že se šel podívat na tu rostlinku, jak se tam točí a mele ve spárech padající vody. Bylo to zvláštní. Nejdříve se bál a pak z ničeho nic se rozhodl, že se v tom jezírku vykoupe. Taky mi to přišlo jako ne docela dobrý nápad. Sledovala jsem brášku a jeho snahu se dostat z jezírka, ale v tu chvíli spíš vypadal jako to tančící hadí tělo. "Co je to za hru bráško?" Zeptala jsem se ho nevěda, že mě vůbec nemůže slyšet, když je pod vodou. "On tančí?" Zeptala jsem se mámy a táty. Po nějaké chvilce se však brácha už nehýbal tak bujaře, jako ještě před pár vteřinami. "Mosí, pojď už ven, prosím." Pobízela jsem ho, protože musel být už promáčený na kost.

Moc děkuji za odměnu :3 ♥
Víc takových akcí může do budoucna být. Nemám s tím problém. Bylo to zajímavé.

4% poprosím rozdělit po jednom do všech schopností kromě schopnosti lovu - když byla sama kořistí :D minci do kasičky.