Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(64)

Když to oba rodiče říkali, tak jsem to taky tak vzala a trochu mě to utěšilo, že si nemusím dělat obavy o sestru i když očividně počasí, které venku vládlo se dalo rovnat válce živlů. Usmála jsem se na maminku i na tatínka a i na brášku. "Snad potkala taky takové kamarády jako jsem potkala já a užívá si to. Jen aby se už taky vrátila." Těšila jsem se na to, až sestře sdělím ty úžasné novinky, jako jsem teď mohla říci mamce a taťkovi. Oba měli zkrátka pravdu. Čím déle bude Noemos pryč, tím víc toho zažije a tím více zážitků nám pak bude moci povědět a to znělo jako něco, na co jsem se mohla těšit. Zavrtěla jsem ocáskem. Táta mi dával naději. Když ji budu hledat, tak ji jednou určitě najdu! Ó, ano. Vykouzlilo mi to úsměv na čumáčku.
"Táta je celé nebe, to zní moc hezky. To je veliký táta." Kam až oko dohlédlo, tam byl táta Bouře, ta byla menší, to byla máma a hrom a blesk to byli sourozenci jako my dva s Mosnoem. A taky Noemos, ale ta byla teď pryč. Pak mě napadlo: "Když nebe je táta, to je Proužek, Bouře je máma, to je Mrazivka, Hrom je bráška Mosnoe a Blesk jsem já Deinell, tak sestra bude Déšť a to je naše Noemos!" Vymyslela jsem to hezky.
"Zeiran to je můj kamarád. Naučil mě ty kytiti mytiti a taky jak udělat odvar z Trychtýřku." Byla jsem hrozně nadšená, že mě tak chválili a že měli takovou radost z toho, co jsem se dozvěděla. Tátův nápad zněl úžasně! "Jó, to by mohlo být skvělé! Mít vlastní zahrádku kytiti mytiti léčivých. Hmmm, můžeme to zkusit. Ještě, že mám ty Hadí těla dvě! Tak tohle můžeš umístit do jezírka." Snad tam vydrží. Jestli tam poroste, to jsem neměla tušení. Kdo ví, jaké podmínky ta řasa potřebovala. Ale to jsem neřešila.
"Tak já vám to řeknu po pořádku! Když jsem šla čekat před jeskyni na sestru, objevila se tam moje kamarádka Aerrav. Taková velká bílá vlčice. Byla velká asi jako ty, Mrazivko, ale byla celá bílá a zářila v té tmě jako... jako hvězdička na nebi." Začala jsem vyprávět svůj příběh. "Když jsme si začaly povídat, tak se k nám připojil nějaký lišák, ale nechtěl si povídat! Chtěl hrát na honěnou a kousanou! Aerrav mě vzala do tlamy a běžely jsme spolu. Lišák nás chytal. Dokonce jsme spadly, ale pak jsme běžely dál a lišák nás dohnal a pak, místo aby nám dal babu a utíkal zase on, tak nás pokousal. No chápete to? On tu hru vůbec, ale opravdu vůbec nepochopil." Shrnula jsem událost, kdy nás napadl lišák. "Pak nás ale nechal. Jo, a víte, se stalo ještě něco zajímavého? Pomáhal mi vítr! Když mě ten lišák chytil, tak vítr udělal bič a praštil ho." Nebylo to zase až tak účinné, jak by bylo, kdybych byla velká a měla v tom praxi, ale zajímavé to rozhodně bylo. "Když si s námi přestal lišák hrát, tak se mnou šla Aerrav k Negrastromu hledat sestru."
Když už jsem byla u toho testování Trychtýřku, cítila jsem uvnitř bříška příjemné teplo i když se okolní vzduch díky náhlé změně počasí trochu ochladil.

(63)

Nevěděla jsem, jestli je Negrastrom opravdu chytrý nebo ne. Ale věřila jsem, že když to mamka říká a i taťka, takže to tak prostě být musí a že se tedy sestra někdy objeví. Jen aby to bylo brzy. Už byla dlouho pryč. Byl to prostě dlouhý výlet, na který se vydala. Třeba šla na opačnou stranu než my? "To je možné, tam jsem nehledala." A teď jsem z toho začínala mít špatný pocit. Proč jsem nehledala i na druhé straně modrého stromu? Ale louku jsem prošla křížem krážem.
Rozšířily se mi oči. "To je normální? To se mi ale nelíbí. Nechci aby se sourozenci ztráceli. Nechci, aby se ztratila Noemos ani Mosnou!" Ta představa se mi nelíbila. A překvapilo mě, že maminka měla také sourozence. Ale kde jsou? Ztratili se jako sestra? "A myslíš, že se ti bráškové vrátí?" Ráda bych je poznala. Určitě musí být super, když jsou to mámy bráškové.
Tak jsme se Túmapovi líbili, to mě těšilo. "Ahoj Túmape." Jenom jsem neslyšela, že by něco říkal, ale maminka si tím byla jistá, takže to tak asi opravdu bylo. Blesky a hromy a bouřka, že byly rodina? "A kde mají tátu?" To co o hromech a blescích řekl Proužek, to bylo taky hodně zajímavé! "Opravdu? Škoda, že si to nepamatuješ. Ale třeba si vzpomeneš a pak mi to povíš, jo?"
Mamce se líbilo, že testuji trychtýřek, no aby taky ne. "že jo? Je to úžasný a až ho otestuji, tak to povím Zeiranovi." sdělila jsem ji nadšeně, aniž bych vůbec věděla, jestli ho znají nebo ne. "Hadí tělo přilnavé, to je tahle lepkavá kytiti mytiti. Ale neroste na louce jako Trychtýřek. Ona totiž roste ve vodě! Tam se jí líbí. Vlní se v jezeře s vodou. Je až tam dóle. A my jsme měli štěstí, protože voda byla vysušená a zbylo jí v tom jezeře málo, takže nám šlo ji vylovit dobře. Ale tady v tomhle jezírku není. Asi je v něm pro ni moc málo místa." Uvažovala jsem nahlas a vysvětlovala všechno, co jsem se o této rostlince dozvěděla. "Dost lepí, zkus to." Ukázala jsem mamince, řasu a nabádala ji aby se jí dotkla. "A dá se použít na ovázaní rány, tak jako mám já tady, hele." Poukázala jsem na svou levou zadní tlapku, která byla ovázaná řasou, jež ukrývala ošklivou ránu po zubech lišáka. To mě přivedlo k tématu, co se mi vlastně přihodilo. Možná bych jim to mohla povědět. Bráška se zdál klidnější, když jsme si povídali a to bylo přece suprové, ne? A určitě ho taky zajímaly ty úžasný zážitky, které jsem měla.
Byla jsem nadšená z toho, že jsou mí rodiče nadšení z mého testování kytiti mytiti. "Ano, testuji. Trychtýřek, tedy ten výluh, mám na tlapce. To vám musím povědět, jak jsme ho se Zeiranem dělali. To bylo parádní!" Uvědomila jsem si, že tam nechal tu kamennou mísu, což byla škoda. Pořád jsem na ni musela myslet.
"Přesně tak, Proužku, Šedivka je ta šedivá. A taky to je šedivá barva!" Ihned jsem poučila rodiče o šedé.

(62)
Asshiřin labyrint >>>

Túmap vypadal nádherně a docela úchvatně! Líbily se mi schody porostlé trávou i jezírko. Otvor ve stropě mi připomínal chvíle, kdy jsme byli zalezlí mezi kořeny modrého stromu. Jezírko bylo půvabné a lákavé a tak jsem k němu sestoupila a dívala jsem se na jeho dno. Byly na něm jakési třpytivé úlomky čehosi.
"To doufám. Byla jsem u něj, ale Noemos nikde nebyla. Necítila jsem ji ani na louce plné kytiti mytiti a ani u Negrastromu. Myslela jsem si, že jsme se minuly a ona už bude tady, ale ani cestou sem jsem ji nepotkala. Doufám, že se vrátí brzy! Už se mi po ní stýská." Na to, že by se vydala na výpravu jsem zareagovala trochu s nadějí v hlase: "Hm, snad máš pravdu. Chci aby už byla zase s námi." Sestra mi chyběla. Měla jsem ji tolik co říci.
"Mě se tady líbí. Je to větší než dutinky pod kořeny Negrastromu a asi tady nebude tak foukat." I když vítr mi nevadil, byl to kamarád.
A jak se na nebi blýskalo, skrze husté kořeny ve stropě i tak se sem dostaly záblesky, alespoň ve formě mihotavého světla. V těchto záblescích třpytivé úlomky pableskovaly a bylo to skutečně pěkné: "Jů, to je krása. Co to je?" Zajímala jsem se o úlomky. Vodopád byl skvělý. kochala bych se jím i déle, jenže...
V tom se bráška začal bát. Podívala jsem se na něj. "Neboj se bráško. Tady se nám nemůže nic stát." Když to mamka říkala, tak to musela být pravda, ne? Raději jsem k bráškovi přišla a položila mu tlapku na hruď. "A jsme tady spolu, Mosí." Chyběla už jenom Noemos. Kde té byl konec?
Moje zraněná tlapka sice stále bolela, ale bylo to mnohem lepší, neboť řasa na ni příjemně chladila, což mě vlastně přimělo k tomu, že jsem nadšeně vypískla: "Proužku, Mrazivko, Mosí, já testuji Trychtýřek!" Tuto novinu jsem jim přece musela říci, že jo. Byla totiž úžasná. Alespoň jsem si to myslela.
Táta si všiml rostlinek, které jsem s sebou měla. Nadšeně jsem se na něj podívala. "To je Hadí tělo a Šedivka." Nadšeně jsem odpověděla.

Ulevilo se mi, když se ozvali. Nerada bych ztratila ještě rodinu, když už se mi nepodařilo najít sestru. A to jsem si myslela, že to zvládnu a že na ni někde narazím a přivedu ji k rodině. Ale ne. Slehla se po ní zem. S radostí jsem se rozběhla za hlasy a brzy jsem je i našla. Zavrtěla jsem vesele ocáskem. "Ano, byla jsem venku v lese, čekala jsem na setru. Nevěděla jsem, jestli by si všimla té jeskyně a tak jsem na ni chtěla počkat, abych ji tu díru mohla ukázat." Odpověděla jsem nejdříve mamce. Pak jsem se podívala na tátu. "Já vím, jen jsem chtěla, abychom tady byli všichni i Noemos." Jenomže stejně tady sestra už nebyla. Nebo ano? Střihla jsem oušky a uviděla nějakou mžitku, co se podobala na sestru, jenže když jsem se tam podívala blíž, tak tam nebyla.
Zavrtěla jsem nad tím hlavou a raději jsem se otřela o brášku, abych se s ním přivítala. On si jistě všiml, že jsem zmizela. Ale teď už jsem byla zpátky.
Následně jsem vykročila za rodiči, neboť ti už s nadšením někam vstupovali. Vešla jsem do jeskyně. Nikoho živého jsem neviděla. Takže... "Túmap je tahle jeskyně?" Rozhlédla jsem se kolem. Vypadalo to tady hezky. Rodiče si mohli všimnout, že mám zavázanou levou zadní tlapku a na hrudi další dvě rostliny.

>>> Túmap

Temný les >>>

"Dobře," přikývla jsem a zavrtěla ocáskem. Tak jo, budu na rostlinky opatrná. A hlavně si zapamatuji, že ty nejkrásnější mohou být nebezpečné. Musím přijít na to, proč tomu tak je. Rozloučili jsme se a já jsem pomalu a neochotně zmizela ve vstupu do labyrintu. Ale ještě jsem se podívala, než i Zeiran odešel. Pak jsem už jenom hledala svou rodinu. Bylo otázkou, zda zůstala na místě, nebo pokračovala dál někam do neznáma labyrintu.
"Mrazivko?!" zavolala jsem na matku. Nastražila ouška a naslouchala divnému hučení a kvílení. "Proužkůůů!" Zavolala jsem i na tátu. Třeba mě uslyší. Snad. "Mosíííí?!" Zkusila jsem i bratra, pro případ, že by byl nejblíž.
Samozřejmě jsem ale použila i svůj skvělý čich a výbornou magii vzduchu a snažila se rozluštit pachy v mém okolí. Bylo jich tu dost. Cítila jsem svou rodinu, kromě sestry, takže ta tady rozhodně nebyla! Cítila jsem i spoustu jiných pachů. Vlčí ale i zvířecí.

Hraniční pohoří >>>

Mohlo na tom něco být? Možná ano. Ale co? "Nejkrásnější věci bývají obvykle ty nejjedovatější? Ale proč?" To byla dobrá otázka nad kterou jsem mohla přemýšlet dlouhý kus cesty. A ani nebylo jisté, zda na to přijdu během tak krátké doby. "To je zvláštní. Musí za tím něco být!" Podívala jsem se na vlka, jestli třeba on neví, proč tomu tak je. Očividně s tím už nejaké zkušenosti měl. Možná to ví.
Mezi tím co jsem přemýšlela a čekala na odpověď jsme pomalu sešli z hor. Byli jsme na druhé straně. Nad námi hřměly mraky, jako by se hádaly a štěkaly na sebe. Za chvíli už jsme vstupovali do lesa, kde chtěl Zeiran ať jej vedu. Zavětřila jsem a snažila se najít stopy. Přeci jenom, ještě nepršelo a tak zde musely být stopy mé rodiny. Chvíli jsme jen tak bloudili, než jsem na stopu narazila. "Ahá, tady!" nepamatovala jsem si ještě pořádně směr, ale podle čichu jsem byla schopná najít i jeskyni.
Byl čas se rozloučit a to se mi nelíbilo, ale tak to bylo. "Budeš mi chybět." Řekla jsem a věřila jsem tomu. Těšilo mě, že mě chválil a byla jsem za to ráda. "Neboj, dám si pozor. Nějakou bouřku už jsem zažila." Sice jsem jich nezažila ještě tolik, ale nějakou přeci. Objala jsem Zeirana tlapkama kolem plecí a olízla jsem mu čumák zespodu. "Taky na sebe dávej pozor, ano?"
No a pak už jsem zamířila do otvoru labyrintu.

>>> Asshiřin labyrint

Neuměla jsem odpovědět na na větu, že musí být mí rodiče velmi vzdělaní. Neuměla jsem to posoudit. Byla jsem zatím malá a kdo ví, jak vzdělaná budu já. A jestli to vůbec lze srovnávat s inteligencí, ta vzdělanost. Nicméně, bylo mi to jedno, protože jsem svou rodinu milovala a tak mě vůbec netrápil fakt, že má rodina byla spíš negramotná. Ani jsem neměla ponětí, že to bylo něco spíš horšího. Starosti jsem si s tím dělat nemusela, takže jsem byla spokojená a šťastná. Jen jsem tedy pokývala hlavou a na následný slib jsem se tetelila ještě větší radostí. "Jů, to budu moc ráda. Zní to úplně naprosto báječně!" Ale doufala jsem, že ho potkám ještě dříve než teprve až na jaro.
V tom na mě zavolal, ať počkám a já se tedy zastavila a věnovala jsem mu pohled. Pak jsem se podívala kam se díval on a uviděla květinku. Měla moc pěkný květ. "Jů, ta je ale hezká." Líbila se mi. A to jsem netušila jak může být nebezpečná. Věřila jsem mu, že najít ji nebude snadné. Pokud rostla jen v horách a ne na louce a ani teď bych si ji nevšimla, kdyby mě na ni neupozornil, takže asi bylo její nalezení složitější než u jiných květin. "Jedovatá? Ale vždyť je tak hezká." Přikývla jsem, že famózní to je. "Takže toho květu se raději nedotýkat?" Bylo to zajímavé. Důkladně jsem si ji prohlédla a i opatrně zpovzdálí očichala. Raději jsem nos nedávala ke květině. Když byla jedovatá, tak kdo ví jestli by mi třeba neupadl.
Potom jsme se rozhodli, že ji necháme růst. "Papa Kytiti mytiti Siobo horská." Vydala jsem se za Zeiranem. "Takže jenom ta část co je schovaná pod zemí. To je opravdu zajímavé."

>>> Temný les

"Proužek a Mrazivka říkali, že budeme rodina léčitelů." No, nevěděla jsem, jak na tom ve skutečnosti jsou, protože nám stihli ukázat pouze jednu z těch kytiti mytiti, jak říkali květinám. Takže jsem nemohla podat přesné informace. Ale podstatou bylo, že jsme všichni měli zájem v této kariéře pokračovat! Zavrtěla jsem radostně ocáskem a dokonce jsem si v sedě i poskočila. Byla jsem moc ráda a těšila jsem se už teď. "I já se budu těšit. A třeba zjistím i něco nového. Třeba objevím nějakou novou kytiti mytiti, kterou zase budu moci ukázat tobě, to by bylo skvělé!" Ano, to by se mi líbilo.
Zamyslela jsem se nad jeho slovy. Ach ano! Tráva na louce byla suchá, ale nebyla zvadlá a voněla moc hezky. Zatímco zvadlá kytka až tolik nevoněla! "To zní rozumně. Suchá tráva voní, ale zvadlá a pomačkaná, ta nevoní, ta spíš smrdí a kazí se." Dodala jsem k jeho úvaze. Takže teď stačilo jenom přijít na to, jak rostlinky usušit, aby nezvadly ale uschly!
Postavila jsem se na všechny čtyči a vyzkoušela si tlapku při chůzi. Bylo to příjemné. Když ta řasa i tak trochu chladila, takže to bylo fajn. A hlavně se mi líbilo, že už se ta rána nezašpiní. No a za pár hodin nebo dní se uvidí. Jak řekl Zeiran. "Doufám, že se v Temném lese objevíš brzy. Protože jsi fajn kamarád a ráda bych tě znovu viděla." Řekla jsem zcela upřímně. A copak asi dělá Aerrav. Našla už nějakou ze svých odpovědí na své otázky? Má taky už úkryt před bouřkou? A jak se cítí? Škoda, že není tady s námi. určitě by jí ten lektvar taky pomohl. Přemýšlela jsem. Ovšem Aerrav byla někde neznámo kde a kdo ví jak na tom byla. "Snad je v pořádku." řekla jsem nahlas, aniž bych specifikovala, kdo.
Vydali jsme se cestičkou někam, kde měl být les.

Přemýšlela jsem, jak to s tou lepkavou řasou vlastně provedu. Byla lepivá dost a vlastně jsem pořád měla jednu z těch dvou nalepenou na sobě i s šedivkou. Nijak mi to nepřekáželo, tak jsem se nesnažila ji ani sundat. Druhou řasu mi pomohl nakonec odlepit Zeiran a také jsme to společnými silami dostali na tlapku. Vypadalo to dobře. Chodit se s tím dalo pěkně. "A teď už se ta rána nezašpiní." Zazubila jsem se na Zeirana radostně. Přikývla jsem. "To jsme! Mohli bychom spolu léčit. Třeba by ses mohl přidak k naší léčitelské rodině." Ani jsem nepřemýšlela nad tím, jestli by se to rodičům vůbec lívilo, kdybych jim domů přivedla dospělého vlka že to je náš nový kámoš léčitel a že tady s námi bude bydlet. Ovšem jak se zdálo, Zeiran to neměl v plánu, tedy ne bydlet s mou rodinou. "Doufám, že se znovu setkáme." S tou vlčicí s parožím jsem se zatím znovu nesetkala. Ani jsem nevěděla kdo to je, ale byla zajímavá. "Jasně. Povím ti všechno." I to, jestli se k nám sestra vrátí nebo ne.
Když bylo všechno hotovo, napadlo mě, že by se ta miska hodila. "Co budeš dělat s tou kamennou miskou?" Zeptala jsem se proto zvědavě. Bylo by škoda ji tady nechávat, když byla tak užitečná. Na druhou stranu byla ale taky těžká a nemanipulovalo se s ní zrovna nejlépe. S tím mě napadla i další otázka: "A dají se ty kytiti mytiti i nějak uchovávat? Když nějakou utrhnu, obvykle brzo zvadne. Dá se tomu nějak zabránit?" Samozřejmě jsme se sourozenci občas nějakou tu květinku z louky utrhli, ale všechny po nějakém čase zvadly. Některé dřív a některé později, ale všechny.

Zeiran něměl chuť to zkoušet sám, nebo možná vědl, jak to chutná a neměl skutečně důvod, proč by to zkoušel. Dávalo to smysl. Tak jsem jenom pohodila hlavičkou a zaměřila se dál na misku. Teprve potom jsem se rozhodla do kamenné mísy strčit zraněnou tlapku. Bylo to zřejmě nejjednodušší. Pít jsem toho moc nechtěla, protože jsem netušila, co by to mělo mít za účinky v bříšku, když mě bolela tlapka. A kdo ví, jestli to vůbec pomůže na bolest. Co by tak pomohlo? Prozatím necítila jsem nic zvláštního po vypití těch tří doušků. Jen bylo zvláštní to mít v tlamě, ale to bylo prozatím vše. Možná se něco bude dít později. Naštěstí už to neštípalo tak, jako když jsem zkusila vlézt do Slaného jezera. Asi už rána byla dost vymytá a oštípaná, že ačkoliv to citlivé bylo, tak už to neštípalo jako hrom. Celou spodní část tlapky jsem si namočila a chvíli ji tam prostě jen nechala máčet.
Zeiran zopakoval to s odvedením domů. Zavrtěla jsem Ocáskem. "Tak dobře. Měli by být pořád v té zvláštní jeskyni v lese." Temný les byl sice dost divné místo, o tom jsem nepochybovala, ale nebála jsem se a nepovažovala jsem ho za nějaký děsivý les.
Po nějaké chvilce máčení tlapky, jsem usoudila, že to postačí a vytáhla jsem ji z nálevu. Podívala jsem se na černého vlka s modrými ornamenty: "A teď zavázat?" Byla to sice otázka ale v podstatě jsem to tak chtěla zkusit.

Rozhodně to na pořádný slejvák vypadalo. Ale těžko říci, kdy se spustí. Když jsme tedy procházeli po jedné ze stezek a kolem nás a nad námi se ještě tyčily další vrcholy, narazili jsme na nějaký převis. Vypadal i docela legračně. jako nějaká tlama žáby nebo něco tomu podobného. "To je jako velká žába." Zachichotala jsem se a oba jsme vlezli pod převis. Vypadal celkem stabilně.
Přikývla jsem, že ano. "Jasně, zkusíme to." Zajímalo mě to z více hledisek, takže když byla kamenná miska na zemi. Opatrně jsem si k lektvaru přičichla. Voněl po té květině, ale i trochu jinak. Varem se vůně pozměnila, ale pořád to bylo dost podobné květině samotné. "Voní to hodně podobně jako Trychtýřek samotný ve formě kytiti mytiti, ale je v tom trochu rozdíl." Můj čich byl jemný a citlivý, takže i sebemenší změnu jsem byla schopná zachytit a odhalit. Potom jsem se odhodlala to ochutnat. Zatím jsem do toho jen smočila jazyk a zkoumala lektvar chuťově. Chuťově tedy nic moc. Asi jako tráva. Možná i tady bylo cítit něco z květiny osobitého, ale neuměla jsem to popsat. Možná byla kytka trochu hořká, ale ne tak moc, aby se o tom dalo s rozhodností říci právě toto tvrzení. Takové tři doušky jsem si tedy dala a podívala se na Zeirana, co na to poví. "Chceš to taky ochutnat?" Nabídla jsem mu, než do toho strčím tlapku.

Kvílivec (přes Kvetoucí louku) >>>

Zatímco jsem se balila na cestu, něco podobného udělal i můj nový kamarád Zeiran. Byla jsem ohromena. Byl tak silný, že unesl i kámen ve tvaru misky a to co s ním dokázal bylo úžasné. Když se mě zeptal, jestli jsme připravena na cestu, zavrtěla jsem ocáskem a s radostí odpověděla: "Ano, jsem." A kdyby mě nebolela tlapka, úplně bych na to zranění zapomněla. Ale nešlo to, nicméně jsem si nestěžovala a pomalým krokem, nebo spíš občas i skokem, jsem se vydala k horám, které se před námi tyčily v dlouhém pásu.
Obloha už byla zatažená a mračna se na sebe kupila jako horské ovce před dlouhou chladnou zimní nocí. Blýskalo se v nich, však blesky se prozatím k zemi nespouštěly. Stoupání bylo nepříjemné, ale nedalo se nic dělat, pokud jsme se chtěli někde schovat, tak jeskyni bychom měli hledat v horách. A stejně, moje rodina byla na druhé straně za těmi kopci. "Myslíš, že to bude pořádný slejvák?" Zeptala jsem se Zeirana. Vypadalo to docela děsivě, ale já se ani tak nebála.

"Ano, už jsem ho potkala s mamkou na téhle louce." Bylo to takové zvláštní setkání. Měl tam spousty hraček, ale mě zaujala jen jedna, tehdy. No nebylo moc času si vybírat a ani o těch věcech přemýšlet. Ale třeba až na něj příště narazím, tak si něco zase koupím. Jestli nasbírám ty kamínky, co za to obvykle chce. Tedy chtěl a hádala jsem, že zase chtít bude. Mě ty kamínky na nic nebyly a když je on potřeboval, proč mu je nedat, že?
Znovu jsem se podívala na náš odvar. Když Zeiran řekl, že by to mohlo stačit, alespoň jsem si prohlédla jakou to získalo barvu. Voda totiž už nebyla průhledná, ale místo bílé získala nazlátlou barvu. Souhlasila jsem. Pokud má být bouřka, asi bude silný déšť. Hromy zněly dost děsivě, ale naštěstí jsem na hromy byla zvyklá. "Tak jo. To bude nejlepší." Sedla jsem si a podívala se na svoje trofeje. Bylo tady hadí tělo a taky šedivka. Rozhodně jsem chtěla využít všechno takže jsem si šedivku vzala do tlamy a pak ji položila na jedno hadí tělo. To jsem si pak nalepila i s šedivkou na bok a podívala se na Zeirana, jestli už je hotový k odchodu. Záleželo, jestli kámen schladl. No, napadlo mě, že bych mohla usměrnit vítr a nasměrovat ho na kámen, aby se tak ofoukal a ochladil a tak jsem to zkusila. Dokud jsem nepocítila menší únavu, to jsem přestala. "Snad to pomohlo." Vyplázla jsem jazyk a bylo mi horko. Pořád bylo dusno. Ale ještě jsem se napila z jezera a pak už jsem byla připravená jít.

>>> Hraniční pohoří

Všimla jsem si, jak to Zeirana zmohlo. Věděla jsem dobře o co se jedná. Také, když jsem si hrála se svou magií příliš dlouho nebo zkoušela něco složitějšího, cítila jsem se potom o mnoho víc vyčerpanější, než obvykle. A přesně tohle bylo na něm znát. Poslouchala jsem potom dál, co říkal o magiích. Bylo zajímavé vědět, že jich vlk může ovládat několik. Myslela jsem si, že každý vlk ovládá jednu a hotovo, ale jak se teď ukázalo, vlk mohl ovládat magií více a to bylo zajímavé. Bylo to také užitečné, jak jsem mohla právě teď sledovat. "Wu, myslíš toho legračního vlka, co má spousty hraček?" Zeptala jsem se. Jestli to byl on, tak toho už jsme poznala. A jednu hračku od něj měla. Ale zatím jsem si s ní ještě ani nezkusila pohrát. Patrně by mi to možná ani ještě nešlo. Ale kdo ví. Ale ta teta Shine, ta musela být také zajímavá, když Zeiranovi pomohla. Přemýšlela jsem, jestli by mi taky dokázal podat základy mé magie. A koluje mi také v krvi?
Zadívala jsem se na jezero. Když jsem si prohlédla okraje, opravdu vypadaly takové zvláštní. Takže zřejmě voda sahala normálně mnohem výš. Ani bych si toho nevšimla, kdyby mě na to Zeiran neupozornil. Přikývla jsem a vstoupila opět do vody. I já jsem si šla osahat tlapkami břeh, který normálně býval pod hladinou vody. Pak jsem se ale už jala hledat řasu.
Když vylovil řasu, přiskočila jsem k němu a prohlížela si ji. Pak jsem se ponořila hlavou pod vodu někde blízko toho místa a zkusila si vylovit taky jednu z řas. Měl pravdu. Ta řasa se mě chytila a když jsem vynořila hlavu nad hladinu, měla jsem ji nalepenou na čumáku. Vylezla jsem na břeh a snažila se ji setřást tlapkama. Začala jsem se smát, jak se ta rostlinka pořád lepila na moje tlapky. "Máš pravdu. Lepí se jako nějaké přítulné zvířátko." napadlo mě. Už jsem přemýšlela, že si ji dám na tlapku, ale tu poraněnou. Mohlo by to tak zabránit znečistění rány.
Přiskočila jsem k nádobě v níž se vařil odvar z Trychtýřku. Docela od toho šel žár. Ale v tom se obloha poměrně zatáhla a dokonce zahřmělo. Na bouřky jsem byla zvyklá. Takže jsem se podívala na oblohu ve snaze uhádnout kdy zaprší.

Byla jsem samozřejmě ráda, že se mi podařilo Trychtýřek najít. Nebylo to mrknutím oka, musela jsem se snažit. Ale nápomocný mi byl vzduch, který byl se mnou od mého samotného narození a vždycky mě doprovázel a pomáhal mi. Ať už ke mně vůně a pachy přifoukával nebo naopak, ty nepříjemné odfoukával pryč. Byl to můj věrný společník.
Pozorovala jsem Zeirana, jak se snaží. Všechno jsem se snažila si zapamatovat. Akorát, já jsem ohni nevládla ani zemi, takže jsem musela využít už hotových prvků to mi mi bylo zcela jasné. "Vodu. Dala by se podebrat vzduchem?" Uvažovala jsem a napadlo mě, že to rovnou zkusím. A tak jsem se zaměřil na svou magii a snažila jsem se vytvořit ze vzduchu něco jako naběračku, něco jako když jazyk vytvoří mystičku, aby se vlk mohl napít. Dokonce jsem se ani nezaměřila na velikost, jako spíš na to, aby něco malého vzniklo. A pomocí této představy jsem vyzdvihla kapku vody nad hladinu. "Podařilo se!" Zaradovala jsem se a kapka spadla do jezera. Zkusila jsem to znovu a zkusila jsem s tím pohnout do strany a po menším úsilí se mi to podařilo. Byla jsem šťastná.
Pak jsem ho pozorovala dál co dělá s Trychtýřkem a a ohněm. "Ty umíš tolik magií?" Žasla jsem nad tím. Všechny byly užitečné a hodily se. Pokud se lze různé magie naučit, pak jsem byla odhodlaná se jim v budoucnu naučit. "Ty ses to naučil sám?" Zeptala jsem se zvědavě. Přikývla jsem, když řekl, že je magie úžasná ale namáhavá. Ano, měl pravdu. Bylo to namáhavé. Ale pěkné.
"Jasně! Jsem pro." Aby taky ne. Vždyť jsem měla možnost se naučit důležitou část svého budoucího života. Pokud jsem chtěla být léčitelkou, tak tohle byl nejlepší start.