Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nastražila jsem ouška. "Z hlíny a kamení?" Neuměla jsem si to představit, ale znělo to vcelku zajímavě. Kdybych ovládla živel zemi? Je to možné? Taky mi potvrdil, že listy by jako miska použít při ohni nešly. To dávalo smysl. Ale byla to škoda. No i ten nápad s kamením a hlínou mohl být zajímavý. Přikývla jsem, když potvrdil, že bychom mohli zkusit ten Trychtýřek. Rozhlédla jsem se kolem, ale v blízkém okolí nebyl. Tedy ne tam kam mé oko dohlédlo. Nicméně jsem si pomohla a přivolala jsem si vítr. Byl to jen takový slaboučký závan, skoro neznatelný, ale hýbal se a to bylo to hlavní. Dala jsem nos nahoru a větřila jsem pachy, které mi vítr přinášel. Totiž, jsem si ten první Trychtýřek i dobře očichala, takže bych měla jeho vůni poznat. I když tady teď vonělo hodně květin a uschlé trávy. I ty květiny byly častokráte suché, jak bylo okolí vypálené žárem včerejšího a dnešního dne.
Podívala jsem se na na Zeirana a na kámen ležící u jezera, co to s ním udělal. "Páni. Jak jsi to udělal?" Byla jsem zvědavá na všechno. No, když mě vyzval, abych se tedy podívala po tom Trychtýřku, udělala jsem to s tím větrem, abych zjistila, z kterého směru ta vůně jde. Když jsem si myslela, že ji cítím, zavrtěla jsem ocáskem a vydala jsem se tím směrem. Dokonce jsem se i rozběhla, ale na tu levou zadní jsem moc nedoskakovala. Kytka nebyla v dohledu, musela jsem se vydat kousek dál, ale zase ne až tak moc daleko. Nakonec jsem našla to co jsem hledala a opatrně ji utrhla. S Trychtýřkem jsem se vrátila k jezeru. To už jsem ale šla pomalu, protože bylo neskutečný horko.
"Tady je." Řekla jsem a hned jsem šla uhasit žízeň v jezeře.

"Ano a je taky moc hezké." Líbilo se mi, jak od tamtud bylo všude dobře vidět. Jak si vítr mohl pohrávat s mými chloupky a jak jsem si já mohla hrát s větrem. To se mi zkrátka líbilo. Bylo to fajn. Ale když pršelo, museli nám stačit jen dutiny pod kořeny velkého stromu. Však už naštěstí zima nebyla, ne natolik, aby nám počasí příliš ublížilo. Spíš jsme byli otužilejší.
"Ano, přesně tu. Má takový zvláštní červený květ. To bude ona. Prý se luhuje, ale to je jediná informace a to, že je léčivý, kterou mám." A vzhledem k tomu, že jsem netušila, co to to luhování je, tak jsem si to neuměla představit, co s tou květinou vlastně dělat. přikývla jsem, že má pravdu. Znělo trochu divně. Bedlivě jsem tedy naslouchala a přemýšlela, jestli by šla použít Šedivka jako to něco, co udrží vodu a ustojí ohni. Ale patrně to nebyla ideální miska na vymáčení za pomocí ohně. "Ta Šedivka asi ohni neustojí, že?" Rozhodně bylo znát, že o tom přemýšlím. "A dá se to vymáčet i bez ohně?" Ohni jsem nevládla a neměla jsem nic, v čem bych to mohla máčet za pomocí ohně.
Byla jsem nadšená z nových informací. Tak jsem zavrtěla ocáskem a pozorovala vlka před sebou. Doslova jsem mu visela na ústech. Zajímalo mě všechno. Ať už mluvil o motýlech, Modrém stromě nebo kytičkách. "Takže, kdybychom našli Trychtýřek a nějak ho vymočili, tak by mi třeba pomohl na tu tlapku?"

"Narodili jsme se u modrého stromu takže jsme tam dlouho byli a ti motýlci létali i tam a pak tady na louce." Odpověděla jsem Zeiranovi, kde jsme je viděla. Jinak jsme nikde jinde ani nebyli s vyjímkou přesunu, ale to pršelo a motýlci nelétali, pochopitelně. Poslouchala jsem pak to, co říkal o květech Šedivky, které byly stejně tak šedé, jako listy. Byla to zvláštní rostlinka. "Aha. Jo, vidím je." Podívala jsem se na jeden z květů. Takže ten prášek, pyl je rozpustný a je na nějaké těžkosti. Jenže vlk nevěděl na jaké. "A to já znám zase Trychtýřek, jenomže taky nevím na co se hodí. Nevíš to náhodou ty?" Zajímala jsem se. Třeba by to mohl vědět. "A taky co je to luhování?" Chtěla jsem to vědět, ale rodiče mi to neuměli vysvětlit. Možná to Zeiran ví. Byla to záhada, kterou jsem chtěla rozluštit. Dokonce jsem začala uvažovat nad tím, že bych to zkusila na sobě. Třeba by mi to pomohlo na tu bolavou tlapku.

Deinell má 38 bodů
35 bodů - element země
zbydou 3 body

Alyanna má 32 bodů
30 bodů - 6 mincí
zbydou 2 body

Noir má 62 bodů
32 bodů - 4 tlapky do země (celkem bude mít 6)
30 bodů - 6 mincí
zbyde 0

Xander má 8 bodů
takže nic 8 bodů zbyde

Zapsáno

Postovaná: 38

"To rozhodně měla. Ani jsem moc nespala, ale to nevadí. Zatím nejsem unavená. Tady jsem si trochu odpočinula." Stejně bych v takovém teple spala jen těžko. Když to řekl takhle, zamyslela jsem se nad tím a vlastně to tak klidně mohlo i být. "Takže by si mohli myslet, že jsem se ztratila taky já. To mě nenapadlo." Znělo to velmi chytře. Však jak se zdálo, rodiče si s tím velkou hlavu nedělali. Jinak by sestru hledali hnedka a vůbec by neodešli z Kvetoucí louky, dokud by ji nenašli. Možná si ani nevšimli, že jsem zmizela i já. "Mají o mě starost?" Byla to otázka spíše řečnická, neboť i já o starosti moc nevěděla. Ale nejspíš jsem ji měla o něco víc, když jsem se rozhodla sestřičku najít, než-li moji rodiče. Kdo ví?
"Bílého, žlutého i modrého jsem viděla. Hnědého také a pak ohnivého." Rozuměj oranžového nebo hřejivě hnědého. Vysvětlovala jsem, jaké barvy motýlích křídel jsem viděla já. "A těch žlutých bylo víc. Světlé i tmavé." Ale o druzích jsem neměla ani tušení.
Střihla jsem ouškem a potom jsem se podívala zase na rostlinu plující na hladině. Vydala jsem se tedy pro ni. Když jsem došla až k ní, nejdříve jsem si ji prohlédla. potom jsem ji očichala a až teprve, až jsem si byla jistá, jak voní a jak vypadá, jsem ji opatrně vzala do tlamičky. Asi byla opravdu utrhnutá, protože šla vzít bez jakýchkoliv potíží. S rostlinou jsem se vrátila k vlku a sedla jsem si. List jsem položila před sebe k tlapkám. "Takže Šedivka? To je zajímavé. Vypadá opravdu jako něco, v čem by mohlo držet cokoliv, co se do toho vejde." Uvažovala jsem nahlas. "Dobře, nechám si ji." Byla i celkem zajímavá. Trochu působila neživě, tím jakou barvu měla, ale právě tím byla ona Šedivka zvláštní. "A k čemu se hodí ten květ?" List to bylo už jasné. Bude to mít jako mističku, ale k čemu se hodí květ?

Postovaná: 37

Že by nakonec šla za nimi, ale ztratila se v horách? "Je to možné. My jsme byli naposledy spolu na téhle louce. Ale pak se začalo stívat a pršelo. A tehdy v tom dešti se nám sestra ztratila. My jsme s rodiči a bráškou šli do hor a pak do lesa na druhé straně. No a mě napadlo, že bych na ni mohla počkat v lese, protože mamka s taťkou a bráškou šli do nějaké jeskyně." Vysvětlovala jsem dál Zeiranovi, co se přesně událo. Dřív mě to, počkat na sestru, nenapadlo. Byla jsem malá. Mělo to napadnout rodiče, ale ti se o sestru moc nestrachovali. Byli přesvědčeni, že nás sestra najde. Jak jinak. A tak jsem byla klidná, až později mě to napadlo, že by třeba nemusela jeskyni najít. "Jak by mohla sestra vědět, že má jít do jeskyně, která byla sotva vidět a po dešti k ní nevedli ani stopy? Musela jsem na ni tedy počkat venku před jeskyní. A tak jsem potkala Aerrav. Jenže než jsme se stihly nějak seznámit pořádně, vylezl z křoví ten lišák a byl strašně hrrr do hry." Dál to už Zeiran slyšel. "Když nás lišák nechal být, šli jsme s Aerrav hledat sestřičku, ale šly jsme trochu jinou cestou. I tak jsme se dostaly na tuhle louku. Dokonce jsme se podívaly i k modrému stromu, kde jsme se narodili, ale ani tam sestřička Noemos nebyla."
Střihla jsem se zájmem oušky a upřela na vlka očka skoro bílá. Tak bledě modré byly, až se zdály bílé. "Motýli? Nevím kolik. Nějaké jsme viděli u stromu. Ano. se sourozenci jsme je občas chytali. Ale jsou dost obratní. motýlové." Zachichotala jsem se. Tak se třepotali legračně, že se těžko chytali
"To by bylo skvělé! Děkuji ti, Zeirane Havránku." Zavrtěla jsem ocáskem. Možná v horách bychom ji najít mohli. Ale tady na louce jsem už v to nedoufala.
"Ty máš také rodinu?" Zvědavě jsem nastražila ouška. "A jaké informace hledáš? Já chci být léčitelkou, jako bude i bráška." Zadívala jsem se na vodu, kam ukazoval Zeiran, uviděla jsem nějaký kvítek plavat na hladině. "Jo, vidím. Co je to?"

Postovaná: 36

Vracet se hledat sestru na louku v tomhle narůstajícím dusnu, to by umořilo snad i velkého jelena. Nebyl to dobrý nápad a asi byl zbytečný, když jsem nikde necítila její pach. "Sestřička na louce není. Její pach nikde necítím a to jsme prošli louku dvakrát." Postěžovala jsem si černému. Pokud se sestřenepodařilo přejít hory na jiném místě za námi, pravděpodobně ji už nenajdeme. Nemohla jsem vědět, kam se vytratila, protože déšť, který ten den byl, smyl všechny stopy.
Dala jsem hlavu na stranu. "Nebezpečná zábava?" No, já to jako hru brala, samozřejmě. Byla jsem malá. Aerrav ta to jisto jistě jako hru nebrala. "Ne, ten lišák byl docela velký a tvářil se tak nějak... zle? Ale chtěl si i tak s námi hrát na honěnou." Jak jsem mohla tušit, že ani lišák si vlastně nehrál. Nikdy předtím jsem nepotkala nikoho, kdo by si hrát nechtěl.
"Moje sestřička je mi podobná, ale není černá, ale je spíš šedá jako kámen. A má hnědé tlapky a na čele a na zádech bílý kruh." Tak nějak jsem si ji pamatovala. Jestli to bylo špatně? Kdo ví.
Vlk se představil. "Havran nebo Zeiran? Mě říkají Deinell a moje sestra se jemnuje Noemos." I já jsem tedy řekla své jméno. Nebylo důvodu, proč bych jej neměla sdělit. "A co, taky někoho hledáš?" Zeptala jsem se vlka.

Postovaná: 35

Vlk vypadal opravdu zajímavě. Sedla jsem si na břehu a dívala se, jak se velký černý vlk uvelebil do lehu. Usmála jsem se na něj a zavrtěla ocáskem. "Hráli jsme fakt super legrační hru s mou kamarádkou Aerrav. Ona mě vzala do tlamy a utíkaly jsme a pak jsme se kutálely ze svahu. No a pak jsme hrály na honěnou s lišákem, ale on byl, kdo ví proč, moc neopatrný a kousl mě trochu víc. Asi se ještě neuměl ovládat." Vysvětlila jsem tomu vlku, co se mi stalo. "Rodiče a bráška jsou v lese za tady těmi horami a sestru jsme s mojí kamarádkou, hledaly, ale nepodařilo se nám ji najít. Ona se nám totiž ztratila tady na louce, ale nikde není." Vysvětlila jsem, proč jsem se nacházela tady.

Postovaná: 34

Tlapka se omyla dobře a i krystalky uschlé soli ze slaného jezera voda z tohohle vymyla a rána byla celkově čistší, ale i tak nejspíše trochu zanícená, kdo ví. Tohle jsem nemohla posoudit. Neměla jsem v tom zkušenosti. Jediné, co jsem potřebovala byla pomoc a tu já neuměla podat sobě ani nikomu dalšímu. Ve vodě mi bylo fajn, ale brzy jsem zjistila, že už nejsem u jezera sama. Střihla jsem oušky k vlkovi, který přišel se napít. Byl velký, černý s modrými kliky háky a co mě překvapilo, tak mu ze zad vzlétl nějaký ptáček a přiletěl ke mně. "Jé, ahoj." Pronesla jsem k ptáčkovi ale i k vlku. Potom jsem se rozhodla, že už jsem se máčela dost a vylezla jsem zase pěkně na břeh. Teď vlk mohl vidět, že trochu kulkám, protože mám na levé zadní tlapce ošklivou čerstvou ránu po zubech.

Modrák (přes Kvetoucí louku) >>>

Postovaná: 33

Měla bych to zvládnout. Byla to cesta, kterou už jsme šli, jen se ještě podívám támhle, pomyslím si a koukám na nějaký hájek. Aerrav se zdá býti trochu nervózní, kouknu na ni a poslouchám co říká. "Tak dobře. Moc ráda jsem tě poznala, Aerrav. Hlavně buď opatrná a kdybys potkala sestru, tak ji nasměruj do toho lesa, ano? Moc ti děkuji, že jsi šla se mnou." Byla jsem ráda, že mi pomohla. Víc mi stejně pomoci nemohla. Teď jsem potřebovala pomoc od někoho, kdo by to dokázal. Usmála jsem se na bílou a otřela jsem se o ní hlavičkou. "Měj se hezky, Aerrav."
No potom jsem se vydala k hájku přes louku. Snažila jsem se zachytit pach sestry. Široko daleko však pach mé sestry nebyl. Hájek se ukázal jako lesík kolem jezera. Tohle jezero rozhodně vonělo jinak, než to první, které jsem poznala. Došla jsem na okraj a očichala vodu. Voněla sladce jako voda z řeky a tak jsem se napila a nakonec i do jezírka vešla. Ale jenom na kraj, abych si opláchla zraněnou tlapku.

Postovaná: 32

Nevěděla jsem, jestli tady zůstat a čekat na sestru po které nebylo ani vidu, ani slechu ba dokonce ani čichu nebo jít dál či se vrátit k mamce a taťkovi. Jít dál znamenalo někam zabloudit, jít neznámo kam, protože žádné stopy sestry nebyly. JAko by se vypařila nebo uletěla. Což byla ale hloupost. Vlci přece nelétají. Alespoň tady ne. A pokud ano, tak je jich tak po skromnu, že se o nich ani moc neví. Každopádně Deinell o létajícím vlku nevěděla vůbec nic.
"To nevím. Asi se vrátím za bráškou a rodiči." Ještě bych se sama ztratila. Kdo ví, co všechno se může stát. Kdo ví, kolik nazlobených kamarádů na ostrově žije. Podobných tomu lišákovi, který si s vlčicemi chtěl pohrát, ale po svém. Zůstávat pod stromem se mi nechtělo.
"Ještě se mrknu na louku a tak. Třeba jsme byly jen v nesprávné části louky." Uvažovala jsem nahlas.

>>> Kvílivec (přes Kvetoucí louku)

Kvetoucí louka >>>

Postovaná: 31

Přikývla jsem. "Taky si myslím." Pokud tedy v tom děšti ten strom mohla vidět. Jestli se třeba nevydala někam úplně jinam v domění, že jde právě ke stromu. To jsem vědět nemohla. Já byla blízko rodičů i s Mosnoem.
K modrému stromu se šlo poměrně dobře, neboť ten byl vidět i hodně z dálky, díky tomu, že byl sám velký a to až desetinásobně větší než obyčejný dub, tak byl vidět a mohly jsme k němu jít jako k majáku. "Vidíš? ho? To je Negrastrom." Tak mu říkali rodiče, ale já jsem nechápala proč mu tak říkají. Já bych mu říkala prostě - Modrák.
Cestou k němu jsem se snažila zachytit pach sestřičky, však štěstí jsem neměla a proto jsem si začínala myslet, že sestřičku tady taky nenajdeme. Ale kam se mohla podít? Kam jenom zmizela? Její pach nebyl nikde poblíž. Ani ve vzduchu ani na zemi. Jako by se po ní slehla zem. Povzdychla jsem si. Že by se vrátila už do lesa? Ale přišlo mi to takové nepravděpodobné.
"Tady je modrý strom. Ale sestřička tady není."

Postovaná: 30

Jaké má listy? "Takové s obloučky." Snažila jsem se popsat listy modrého dubu, který však místo žaludů měl na sobě červené plody. "Jestli chceš, můžu ti ho ukázat." Nabídla jsem se. Sama pak uvidí, jaké listy má a jaké ovoce. Co se týkalo Túmapa, zavrtěla jsem ocáskem a usmála jsem se na vlčici. "To bude od tebe moc milé." A já bych ho mohla pozdravit zase za Aerrav, když ho potkám já. To znělo hezky. "Tak já ho taky pozdravím, až ho konečně poznám." Tak a je to.
Líbila se mi představa, že by ve smečce bylo víc vlčat. "Jů. To by mohlo být skvělé." No a pak jsme volali Noemos, ale ta nikde nebyla, nebo nás neslyšela. Žádná odezva k nám nedolehla. "Možná se vrátila k tomu stromu a tam na nás čeká." Bylo by to logické, když to bylo místo, které znali nejlépe.

>>> Modrák

Slané jezero (přes Hraniční pohoří) >>>

Postovaná: 29

"Přesně tak." Strom má modré listy. "A roste na něm ovoce, ale to nepadá." Proč však ono ovoce nepadá, to jsem nevěděla. Dokonce ani proč má ten strom modré listy. Ale měl je takové a přišlo mi to normální, neboť jsem se pod ním narodila a byl se mnou celý můj krátký život.
"To nevím. nestihla jsem ho potkat, takže opravdu nevím, kdo to je." Nemohla jsem vlčici říci, co jsem sama nevěděla. Ale rodiče se zdáli být tím Túmapem strašně nadšení, takže to musel být někdo důležitý pro ně. "Snad ho taky poznám." Tedy pokud se neztratím jako sestřička.
Nastražila jsem ouška. "Vážně?" Co se jim tam mohlo stát? A jestli jsou tam vlčata, mohla bych si s nimi hrát. Tak jako se sourozenci. To by bylo prima.
Konečně bylo krásné ráno a bylo dosti teplé. Vymotali jsme se z kopců a já radostně zavrtěla ocáskem. "To je ta louka! Tady se nám ztratila sestřička." A jen pro jistotu jsem zakřičela do dálky: "Noemos!" Kdyby tady byla, aby mě slyšela.

Postovaná: 28

Zavrtěla jsem hlavou, že ne. "Nepatří. Já jsem se narodila pod modrým stromem a tam jsme žili do teď, než jsme se vydali navštívit nějakého Túmapa." Sdělila jsem vlčici. Vlastně jsem ani nevěděla, kdo to ten Túmap je, ale rodiče povídali, že bude překvapený, až nás malé vlky uvidí. Jenže pak mě napadlo to se sestrou, aby nás našla, že bych na ni měla počkat venku, takže jsem toho Túmapa ještě neviděla.
Co mi sdělila bílá o smečce, znělo to zajímavě. "Takže něco jako rodina? To zní hezky. A taková smečka tedy žije v tom zlatém lese? Páni. To bych někdy měla prozkoumat." Bylo to tak vzrušující!
Podívala jsem se na jezero. Tahle voda byla kousavá. Možná se sní seznámím někdy příště! Pak jsem se zase podívala na Aerrav. "Asi... tudy!" Ukážu a vydám se alespoň tím směrem, kterým si myslím, že to je.

>>> Kvetoucí louka (přes Hraniční pohoří)