Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tak jo, tak já to zkusím znovu, sice jsem s tím moc nepohla od minula, ale... měla jsem své problémy, které vyústily v co vyústily.
Každopádně, myslím si, že se aktivitu snažím dohnat vždy jak jen to jde a prostě mám sice těžší období, ale snažím se.
Rozhodně bych stála o dospělý charakter (3.) a rozhodně asi všichni už ví, koho bych ráda přivedla. Nového Lokiho, co tu bude lhát, pobíhat, přetvařovat se, navádět ke špatnostem a celkově prostě bude dělat bordel. Nebude to úplně záporná postava jen svá.
Chary mám trochu prohozené, ale... se Cinder jsem dneska krásně překročila počet postů přes 100! (A jsem za to hrdá!)
Cinder - 105
Deiron - 71

Zamítnuto, máš ovšem měsíční lhůtu na dohnání postů a prokázání aktivity.

← Modrák

Zamyšleně jsem si to kráčel dál a ani jsem si nevšiml, že místo očekávaného lesa jsem se ocitl na mnou neznámé louce. Ze zamyšlení mě vytrhlo náhlé zahřmění při kterém zpozorním a sklopím uši. Až teď mi došlo, že jsem byl rozhodně úplně jinde než jsem chtěl. "Doháje." řeknu si potichu a náhle se začnu různě otáčet a rozhlížet a různě popobíhat. Možná že i kvůli tomuhle mému zmatku a stálé duševní nepřítomnosti jsem si nevšiml vlka, který ke mě mířil a doslova jsem do něj omylem vrazil, když jsem se zrovna rozhlížel a poskočil stranou. Musel jsem vypadat jako totální blázen.
Jen polekaně odskočím. "Já... já, omlouvám se... jen... šel jsem se schovat a najednou... nevím kde jsem." řeknu nejistě a lehce sklopím uši. Tentokrát jsem nepotkal milou vlčici, teď přede mnou stál samec, vlk a já se trochu bál, že kvůli svému drcnutí dostanu přes čumák.

Ti dva vlci nakonec odešli a já znovu zkoumal pohledem zespodu to divné ovoce. Ani oni se nedopídili co je zač. Tak nějak jsem se samotou začal přemýšlet. Smutně přemýšlet. Má bujná fantasie se dala do pohybu. Co když to byl kouzelný strom? Rozhodně musel být. V životě jsem přeci takhle velký strom neviděl... Navíc, koruna byla modrá a ty plody... byly červené? Co když plní přání? Ta modrá se mi fakt líbila. Byla krásná jako čisté nebe... ale... Zarazím se. Ani jsem si nevšiml kdy se obloha tak zatáhla těmi hrozivými mraky. Lehce přiklopím uši blíž k hlavě.
"Přál bych si, aby strýc žil... ale teď bych si taky přál, aby to nevypadalo na bouřku." zamumlám si spíš pro sebe, ale to přeci nevadí ne? Pokud je ten strom kouzelný, měl by mě slyšet také. Nebe se však zatáhlo ještě víc a začaly dunět hromy a nebem projelo světlo, blesk. Bouřku už jsem zažil, ale tahle vypadala fakt hrozivě. Ne že bych se bál, ale... rozhodně jsem se chtěl jít někam schovat.
Pln myšlenek jsem se však vydal jaksi na opačnou stranu, než jsem měl v plánu...

→ Kvetoucí louka

Deiron - 13 postů
-> 12 = 15 kšm

Cinder - 11 postů
-> 10 = tlapka do Aury

Zapsáno

13

Fascinovaně jsem sledoval Dail a když mi nabídla učení, ale jen když umím tu magii, trochu posmutním. Měl jsem dvoubarevná očka, jedno fialkové prozrazovalo magii po mamce-vodu, druhé očko bylo ledově modré díky získané magii ledu, kterou jsem ani netušil, kde se vzala. Prostě jsem ji jednoho dne objevil a ať jsem dělal co jsem dělal, vždy se mi pletla do všech pokusů o ovládnutí alespoň trošky vody, jak mě učil Blind. I tehdy, když po mně chtěl něco otec, vytvořil jsem spíš vločku, než abych udělal něco s vodou. Mrzelo mě to, ale co jsem s tím měl dělat? Asi k sobě ty dvě magie prostě patřily, nebo to tak bylo minimálně u mě. "To bohužel neovládám... mám prý vodu a led.... myslíš, že budu také schopný pak udělat něco, jako před chvílí ty?" zeptám se s nadějí v hlase.
Otázka ovoce mě už ani tolik nezajímala, jako právě ta magie. Viděl jsem i Blinda, co s tím vším dokázal... kdyby tehdy alespoň viděl a nebyl slepý, jistě by mě hravě ubránil! A já být starší a silnější, tak bych mu pomohl a nemusel umřít... I když táta tvrdil, že i dva vlci by mohli tlapou jedné medvědice umřít..
Dail pak hned pozná smečku, o které mluvím. Pomalu kývnu. "Jsem synem Aetase." řeknu po chvilkové úvaze, jestli to mám zmínit, ale... ta vlčice nejspíše bojovala po boku naší smečky? Naklopím hlavu lehce na stranu. "Proti chaosu?" zeptám se zvědavě.

12

Noir z toho byl vskutku nadšený a evidentně do toho byl hoodně zapílený. Abych pravdu řekl, vzbudil ve mně veliký zájem o ovoce také. "Jo tak, to už chápu." řeknu a opět se zadívám na to nejspíš ovoce mezi listy toho stromu. Byl vskutku obrovský a i teď v noci se zdálo, že rozhodně nebude nijak přirozeně zbarvený.
Noir se pak náhle zmíní o magii větru. Našpicuji náhle uši a podívám se na Dail, o které Noir v souvislosti s magií mluvil. "Magie větru?" v očích mi zajiskří touha po poznání. Vlastně mě vlčice nenechala ani dlouho čekat a náhle změnila podobu a mohla lítat! Ani si neuvědomím, že jsem úžasem otevřel tlamu a celou dobu ji sledoval. Když se vrátila sice s ovocem bez úspěchu, rychle zavřu tlamu a zavrtím ocasem. "Wooow! Jak... jak jsi to udělala? Naučíš mě taky takovou magii?" stále jsem netušil, kde se vlastně magie úplně získává, věděl jsem, že se dá koupit u toho vlka se spoustou předmětů, ale co když se dala i nějak naučit nebo získat jinak? Dail si tímhle rozhodně vysloužila mou neuvěřitelnou zvědavost že jsem málem zapomněl, že se mě Noir na něco ptal.
Rychle se oklepu a podívám se na něj. "Ne, žádnou vlčici jménem Rain jsem nepotkal a ani ji neznám... jinak... jsem z toho Zlatého lesa, ze smečky, co tam sídlí." odpovím nakonec, i když pohled mi obdivně sjíždí na vlčici, na kterou jsem měl tolik otázek ohledně magie!

11

Při mém pohledu do listí stromů tam bylo něco zvláštního, ale bylo toho tam víc a rozhodně se to nehýbalo. Vysvětlení však přišlo od toho vlka poměrně rychle. "Aha, to je ovoce?" zeptám se přeci jen zvědavě pro jistotu. O ovoci jsem už něco málo slyšel. Věděl jsem o bobulkách v lese, které se dají jíst. Tehdy otec mi to ukazoval, ale... tohle rozhodně nebylo na malém keříčku, ale na velkém stromě. Přemýšlel jsem, jestli se to dá také jíst nebo ne. Už už jsem měl otázku na jazyku, zda-li je to jedlé, když mi došlo, že vzhledem k tomu, že si ani nebyli jistí, zda-li to ovoce je, asi o tom vědí stejně málo jako já.
Při vzpomínce na pohled, jak se snažili vyšplhat na strom jsem se musel usmát a zavrtět zvesela ocasem. "Je opravdu hodně vysoký... zatím největší strom, co jsem viděl... Asi bychom museli být veverky, abychom se tam vůbec dostali." řeknu zadumaně. Když jsem kmen sledoval, vskutku mě nenapadalo jak se tam dostat.
Vlčice pak oba představí a já svou pozornost přesunu zpět na ně. Zastříhám ušima a pak odpovím. "Já jsem Deiron... také mám sourozence, ale nevím, kde jsou." při vzpomínce na rodinu mě bodne u srdce. Svého bratra jsem někde ztratil. Sestry jsem většinu života ani neviděl. Prý jsem měl i starší sourozence a s jedním jsem se i setkal, ale ne moc dlouho. A pak tu byl strýc, Blind... který už vlastně nebyl...

10

Ten černobílý vlk se se náhle začal smát a to mě donutilo otočit zvědavě hlavu na druhou stranu, zastříhat ušima a zamávat lehce ocasem. Co mu přišlo tak k smíchu? Asi snaha lézt po stromech byla vskutku zábavná. Vlk si mě po chvíli všiml a vyhrkl na mě pozdrav. Nejistě udělám krok dopředu. "Ahoj...?" řeknu po odpovědi ještě jeho společnice. Alespoň tedy podle pachu se jednalo o samce a samici.
Normálně bych byl asi daleko víc vlezlý, ale takhle divně se chovající vlky jsem ještě neviděl. Rozhodně nevypadali nepřátelsky, ale tím lezením na strom se podobali spíš vlčatům než dospělým vlkům na které vypadali. Přeci jen se však po chvíli osmělím a pár hravými přískoky trávou se dostanu k nim. "Co to tu děláte?" zeptám se zvědavě a mávnu ocasem. Vskutku mě to zajímalo. Mou předchozí ostýchavost totiž vyměnila zvědavost. Což je také vidět, když zvednu hlavu a snažím se ve větvích stromu najít důvod, proč tam vylézt. Přimhouřím při tom lehce oči a naklopím hlavu na stranu. Nic jsem odtamtud necítil a neviděl jsem ani žádný pohyb. Proč tam tedy lezli?

9

← Tichá zátoka (přes začarovaný les)

Krajina se pomalu změnila v les, ale rozhodně to nebyl Zlatý les, kam jsem se měl v úmyslu vrátit. Únava mě však hnala dál a instinkty nabádaly, abych v tomhle lese nezůstával moc dlouho. Se zívnutím tedy jdu rychlým tempem, občas poklusem, zase dál.
Když se konečně dostanu z lesa, zůstanu stát jako přikovaný. Přede mnou byl osamocený jeden velký strom a u něj byli dva vlci. Naklopím hlavu na stranu a sleduji, co to vyvádí. 'Oni se snaží lézt po stromě?!' nejistě zastříhám ušima a stojím poblíž stromu. Má únava zmizela náhlým zájmem, co to ti dva vlastně dělají. V životě jsem neviděl vlka, co by šplhal po stromech, dokonce ani vlka, co by chtěl umět šplhat po stromech. Mají tam snad nějakou veverku? Na ty se ale číhalo na zemi, nebo ne?

8

← Zlatý les

Pomalu začala noc a já bedlivě hltal všechna slova od Aerrav, která mi říkala. O vodě, rostlinách, dokonce i o nějakém broukovi... Na popud vlčice jsem nedůvěřivě dokonce zkusil vodu a byla opravdu slaná! Oklepu se a dál poslouchám její rady. Ta voda byla opravdu hnusná, ale jinak na tomto místě bylo vskutku krásně a to i přes to, že padla noc. Bílá vlčice se se mnou nakonec rozloučila a já tak nějak pocítil únavu též. Nejistě se rozhlédnu a po rozloučení se s Aerrav si zalezu do místa, kde jsem byl alespoň trochu schovaný a usnu.
Probudila mě jedna z mnoha nočních můr. Znovu a znovu se mi v hlavě přehrávala smrt Blinda. Jen rychle vstanu s prudce bušícím srdcem a když zjistím, že to jsou vskutku už jen sny založené na mých vzpomínkách, pohlédnu zoufale na hvězdy. Bylo horko. U ucha mi zabzučel komár a jeho pisklavý zvyk mě donutil se oklepat. Spát jsem již nemohl a tak se nejistě a pomalu rozejdu dál. Mé rozespalé oči moc nevnímaly krajinu kolem a tak jsem šel prostě rovnou za čumákem.

→ Modrák (přes Začarovaný les)

7

Můj zájem o její zkušenosti byl vskutku velký. Toužil jsem poznat další věci a tahle vlčice mi to evidentně mohla ukázat. Byla z toho mého zájmu možná trochu překvapená, ale nijak se nebránila a já byl rád. Horlivě přikývnu, že o to opravdu stojím a nastražím uši v naprostém odhodlání zapamatovat si co nejvíce věcí mi řekne.
Když se tak rozhlížela po zlatém lese, nakloním hlavu na stranu a při její poznámce, že ho jistě už znám se jen usměji. "Ale... ano, asi převážně ano." řeknu. Pro mě byly tyhle stromy naprosto normální, ale tak nějak jsem ušil, že asi nejsou úplně všude alespoň podle pohledu vlčice, který jim věnovala a nic k nim neřekla. Nezazlíval jsem jí to ani nevyčítal. Už jenom proto, že sama říkala, že zkušenosti teprve sbírá, ale už teď jich má jistě víc než já.
Při nápadu jít trochu dál se zamyslím, ale pak kývnu. Už jsem nebyl nejmenší a rozhodně jsem se jistě už potuloval i dál, než mě vezme Aerrav. "Dobře, budu za to rád... kdysi jsme s bratrem chtěli taky cestovat." řeknu zvesela a pak se pomalu vydám za svou novou průvodkyní.
Při zmínce, že by na mě otec mohl mít nyní více času jen kývnu a z tlamy mi vyletí tichá slůvka "Snad."

→ Tichá zátoka

6

Jen bedlivě a s jistým nadšením poslouchám vlčici, jaké všechny má už zkušenosti. Podle jejích slov toho neuměla moc a neměla své zkušenosti kompletní, ale i tak toho uměla o mnoho víc jak já. I přes smutek a bolest se ve mně zapálila jakási touha něco poznat a zvědavost. Jen lehce švihnu zvesela ocasem. "A mohla by ses prosím podělit o to, co víš už teď? Rád bych se dozvěděl nové věci... potřeboval bych někoho, kdo mi to ukáže." poslední větu řeknu opět již smutně. Doufal jsem, že mě dost věcí naučí Blind, ale... vše se změnilo. Možná jsem o to mohl poprosit otce, ale ten měl teď problémů dost a já mu jeden další vlastně přinesl sdělit. Nebyl to problém, ale byla to rána do života, se kterou se oba budeme muset vypořádat. Cítil jsem se trochu blbě, že jsem ho zas opustil, ale... to bych nepotkal tuhle vlčici. Kdybych tam zůstal, akorát bychom se víc utápěli ve smutku a to já teď nechtěl. Nechtěl to Blind a já se snažil ho poslechnout a žít.
Když vyprávím o tom, jak jsme s bráchou zdrhali, musím se smutně usmát. Kde tomu byl konec? Chyběl mi. Jako jediný z rodiny stál vždy při mně. Když se mě zeptá, jestli jsem neutekl znovu, zavrtím hlavou. "Ne, jsem už větší... a potřeboval jsem si pročistit hlavu." řeknu se snahou opět o úsměv. Zari jsem vskutku dlouho také neviděl. Možná ve smečce byla jiná vlčata o která se musela starat?
Když Aerrav vysvětlím, že se mi skutečně otec věnovat nemohl, zeptá se na to, jestli je vše už v pohodě. Nejistě zvednu zadní tlapu a podrbu se za uchem. Pak se oklepu a pohlédnu na ní. Přemýšlel jsem, co všechno cizímu vlkovi, který nepatří do smečky, mohu říct. "Netuším co přesně se tam stalo, ale myslím, že se to už vyřešilo." řeknu nakonec po pravdě. Minimálně otec na to vypadal už tehdy, než jsem od něj zdrhnul za Blindem a i teď než jsem mu sdělil tu zprávu vypadal... vesele...

5

Jen chvíli uvažuji o její srsti, ale další její slova o názoru o životě mě zaujmou daleko víc. Nastražím uši a naklopím hlavu na stranu. Tak nějak říkala i věci, o kterých mě poučoval Blind a svým způsobem mi dělalo dobře, že jsem je slyšel i od někoho jiného. Nejspíš skutečně vlci, kteří toho zažili o dost víc jak já, se v tomhle názoru shodovali. Asi na tom něco i bylo. Blind by si nepřál, abych pro něj celý život smutnil. Když prohlásí to, že sbírá zkušenosti aby je převzala, lehce zastříhám ušima. "Já... já bych o ty zkušenosti stál... Ztratil jsem někoho, kdo mi je už nestihl předat všechny." řeknu a v očích se mi mihne opět bolest, která mě doprovázela celou dobu, ale na tu chvilku byla jasnější a pak opět jakoby otupěla.
Zari jsem skutečně znal a přiznal jsem, že jsme ji zlobili. Aerrav tomu sice nevěřila, ale já se pod srstí lehce začervenal. "Nooo... utíkali jsme jí... byla zima, mohlo to být dost nebezpečné." vysvětlím. "Ale je pravda, že zlobit se na nás nemohla. Spíš o nás měla strach."
Debata se stočí k otci a k alfování. Aerrav stejně jako já před ještě pár dny netušila, jak to, že na nás neměl čas. "Můj otec je vlk, který se zabývá víc všemi ostatními, než sám sebou. Myslím, že se ve smečce něco stalo a on to musel řešit. Alespoň to my myslím naznačil můj strýc..." při slově strýc se mi opět v očích mihne bolest a smutek. Lehce se oklepu, abych vyhnal slzy, co se mi draly do mých dvoubarevných očí.

4

Poslouchám slova Aerrav o tom, že přichází z míst hodně sněhu. "Možná i kvůli tomu máš tu bílou barvu... že ses narodila v místě, kde bylo více sněhu." řeknu zamyšleně. Vlastně krom chvilek s Blindem jsem neměl moc příležitostí být s někým, povídat si a přemýšlet. Možná i proto jsem byl vždy na začátku tak rozpačitý a až potom mé věty nabyly dojmu, že jsou již od skoro dospělého vlka a ne vlčete. I teď mé vyjadřování bylo trochu pomalejší, ale už nabíralo daleko více souvislejší mluvy bez přestávek a já začínal nabírat jistotu.
Přítomnost vlčice mě uvolňovala, možná za to mohl i její náběh na mou drzou poznámku. Lehce zastříhám ušima a zvesela mávnu ocasem když vidím, že si to nevzala nijak zle, spíš naopak. "Nooo... upovídaná opravdu jsi, ale to je dobře ne? Chci říct... potkat milého vlka, co dokáže druhého rozpovídat a třeba i zlepšit náladu, to je fajn umění." řeknu trochu i zamyšleně. Při její zmínce o vylizování uší se však nespokojeně oklepu. "Brrr... to olizování by hrozně lechtalo." řeknu při té představě. Dokázal jsem si to představit až moc a momentálně to pro mě moc příjemná představa nebyla. Ne že by šlo o to, kdo to dělá, spíš o ten lechtivý pocit.
Na slova Aerrav jsem musel přikývnout, i když se mi ve tváři objevil trochu smutný výraz. "To jo, ale... moc dlouho jsme s ní nebyli. Tak trochu jsme zlobili. Osobně bych byl ale radši, kdyby se nám tehdy víc věnovali rodiče. Teď už vím, že to prostě nešlo, ale i tak mi to mrzí. Máma nás chvílemi hlídala, ale pak jsme ji vždy ztratili, ale třeba tátu jsem většinu času neviděl... On je totiž... alfa. Měl hromadu starostí a bohužel se nám věnovat nemohl." řeknu nejistě. Ta poslední slova ze mě vyšla tak nějak sama. Bolela. Bolela už jenom proto, že to bylo to poslední, co jsme s Blindem vlastně řešili... O čem jsme mluvili a co mi pomohl pochopit.

3

Po mé omluvě si z toho bílá vlčice snaží udělat radost a její poznámka o lepším maskování mi nahnala hravý úsměv na tvář. Jen naklopím hlavu a zastříhám ušisky. "Řekl bych, že v zimě ti to půjde víc než dobře." do smíchu mi sice nebylo, ale rozhodně můj úsměv a hravý záblesk v očích znamenal pokrok. Na jednu stranu mi přišlo blbé se přestat smrtí strýce bránit, na druhou stranu jsem se však neměl trápit zbytek celého života. Blind by si to tak nepřál. Věděl jsem to. Sám mi přeci říkal, že nemám pro něj plakat... a stejně jsem brečel. I otec za něj brečel, spolu s nebem. To také plakalo. Ale teď už ne. Oteplilo se, i zde v lese začlo být skutečně horko a já náhle tak nějak zalitoval, že už neprší.
Vyhnu se odpovědi, zda-li se něco děje a místo toho se představím a vyzvídám, co je vlčice zač. Místo prostého jména o sobě začne mluvit a nakonec prohlásí, že je cestovatelka a že ji to vystihuje. Jen opět naklopím hlavu na stranu. "Takže jsi... Aerrav, upovídaná cestovatelka?" usměji se možná trochu přidrzle, ale je vidět, že to nemyslím nijak zle, spíš naopak. Pobavilo mě to a pomohlo mi to dokonce skutečně překlenout tu smutnou náladu.
Při zmínce o Zari zastříhám ušima a zamyslím se. "Zari... ááá... teta Vačice! Jo, patřím do smečky, kde je i ona. Starala se o mě a o bratra chvíli, když jsme byli ještě mrňaví." řeknu, když si na ní konečně vzpomenu. Na chvíli jsem zaváhal, jestli bych měl říct, že jsem synem alfy, ale přišlo mi to trochu jako vychloubání a navíc jsem si úplně nemyslel, že by bylo správné to říkat někomu, koho jsem sotva znal. Přeci jen jsem v tomhle už trochu dospěl.