Příspěvky uživatele

< návrat zpět

←Zlatý les

Jistě, že jsem na sobě cítil pohled, který na mě vrhla i sestra. Konečně si mě všimla, ale na to bylo po víc jak 6 měsících trochu pozdě ne? Ano, chápal jsem, že neměla možnost, ale... mohla mě pozdravit, zas tak malý jsem nebyl... a Aetas, jak se s ní hned lísal... Měl jsem na to přeci plné právo. Dokonce jsem se mu i svěřoval! A stejně to udělal... stejně se k ní měl víc, než ke mně nebo Atrayovi.
Tiše si pro sebe zavrčím a v mých dvoubarevných čích se mihne stín nenávisti, bolesti a rozpolcenosti. Netušil jsem, čím si to procházím a hlavně proč. Já všechny své sourozence miloval! Celou rodinu jsem miloval! A co jsem z toho měl? 6 měsíců nevidění se s otcem, odtažitost Merlin, ztratil jsem Atraye a těch pár chvil s mamkou... a Sill, Sill, která mi nedokázala říct ani ahoj, natož si mě všimnout, přilísat se třeba také...Bylo v tom tudíž i žárlivost? Možná...

→ Mlžné pláně

Při pohledu na hnědého vlčka, co byl o něco starší než já, viditelně však stále více méně vlče, bylo vidět, jak se v něm na chvíli vše napjalo. Mé teď už dvoubarevné oči - jedno ledové a druhé fialkové, se teď zaměřily na něj a lehce zhoupnu ocasem ze strany na stranu. Při pohledu na něj mi tak nějak znovu začala chybět přítomnost Atraye, který si se mnou rád hrával. Jen zastříhám ušima a tak nějak přestanu vnímat, co černá vlčice říkala mému otci.
Při otázce otce se na něj podívám a kývnu. Ano, navštívil jsem vlka se spoustou věcí. Díky němu jsem se tak nějak dozvěděl, proč jsem vytvořil ledovou malou vločku, když jsem se snažil o magii - měl jsem led. Alespoň podle toho, co jsem zjistil, když mi měnil barvu pravého oka a dával vypít lektvar na posílení magie... obou magií. A pak ty znaky... Líbilo se mi to. Zapamatoval jsem si, že až ho potkám příště, určitě si u něj zas něco koupím.
Mou náladu však zmrazil pach, který se k nám blížil. Sestra. Sill. Jistě, že mi nevěnovala skoro ani pohled, natož aby otevřela tlamu a řekla alespoň pitomé ahoj. Místo toho se začala lísat s otcem. Cítil jsem, jak se mi lehce naježila srst a já stěží potlačil zavrčení. Mé dvoubarevné oči se teď zabodly do otce. Ani jsem nevnímal druhou vlčici, kterou jsem možná už někde potkala a která Sill přivedla. Ne, má pozornost byla plně věnována otci a v mých očích se zračily výčitky.
O Sill jsme přeci mluvili. O tom, jak si nás nevšímala... Ano, tvrdil, že nás má ráda, ale cožpak mi to dokázala tím, že si mě skoro ani nevšimla? Ani ahoj říct neumí? Mé oči probodávají otce a když si jeho červený společník přesedne na mě, jen se oklepu, abych ho donutil se zvednout. "Omlouvám se, jdu se projít." nevím, kde se ve mně vzala slušnost. Při těch slovech se hlavně podívám na černou vlčici a hnědého vlčka. Těm jsem omluvu nějakou dlužil.
Podívám se ještě jednou na otce a na svou sestru, která evidentně už od narození neuznávala mou existenci. Cítil jsem, jak se ve mně všechno opět trhá na kusy. Chtěl jsem je chránit, všechny, ale tohle mě ničilo. Vše se ve mně vzpíralo.
Jen se rozejdu kamsi pryč. Byl jsem odhodlán najít buď svého strýce Blinda, nebo Atraye, svého bratra. U těch jediných jsem měl pocit, že mi rozumí...

→ Tichá zátoka

Chyběla mi jen oranžová - 95 bodů
Vše na Deie

70b - 3 tlapky (2 do vody, 1 do ledu)
25b - 10% (po dvou do kazde vlastnosti)

← Mlžné pláně (přes Zubří pláň)

Byl jsem rád, když jsem vyběhl z té propadené mlhy a objevil jsem se zpět na rozlehlé pláni, za kterou se v dálce tyčil známý les. Chvíli jsem zaváhal, jestli se tam vydám. Otec tam chtěl jít. Blind se podle pachu vydal za mnou, ale stihl mě ztratit. Na chvíli se zastavím a našpicuji uši. Ohlédnu se zpět na zamlžené prostranství, kde nejspíše zmizel i Blind. Chtěl jsem se s ním ještě někdy potkat. Možná mi pomůže se vyrovnat s tím, co jsem cítil? Možná mi pomůže si urovnat vše v hlavě, aby se ze mě nestal zlý vlk? Kdo ví...
Pohlédnu zpět na les a poklusem se vydám tím směrem.
Už jenom když jsem vešel do lesa, do čenichu mě uhodilo několik pachů. Nejblíž byl pach otce a nějakých dvou dalších vlků. Slaběji jsem pak cítil mámu, Mer a Atraye. Cítil jsem, jako by mi vyschlo v krku. Pomalu polknu. Opět se mi hlavou rozvířily vzpomínky na to, jak Atray byl vlastně jediný z rodiny, kdo o mě jevil zájem. Mámu a tátu jsem v tomhle tak nějak nepočítal. V hlavě mi navíc stále zněla slova Blinda. "Budeš správný alfa"... Ale, chtěl jsem se vůbec stát alfou? Nemít čas na někoho, kdo se třeba jednou stane mi blízkým? Lehce se zamračím. Nelíbilo se mi to.
Pomalu se rozejdu za pachem svého otce. Narazím na něj, jak si povídá s černou vlčicí a mladým vlkem. Podle toho, co jsem viděl se nejspíše jednalo o jejího syna. Pomalu k nim dojdu, avšak hlavu mám tak nějak hrdě napřímenou, místo abych se cítil nějak provinile. "Promiň." řeknu otci. Byla to reakce na můj útěk a za mé chování, avšak v očích, ve výrazu, ani v postoji těla jsem neměl ani náznak provinění. Celkově mě zajímalo, jak vlastně Aetas bude reagovat na to, že jsem jiný, vypadám jinak...
Můj pohled se stočí na vlčici a vlka u ní. "Zdravím." řeknu jen a přejedu oba nic neříkajícím pohledem. Avšak já se snažil zjistit vše, co na nich uvidím. Vlčice vypadala, že je starší. Možná stejně stará jako moje máma s tátou? Rozhodně nebyla mladá jako některé vlčice, co jsem jako malý viděl. Třeba Vačice, ta byla mladá. Vlk, její syn a stále trochu vlče už vypadal jako dospělý vlk. Byl tak velký a rozhodně musel být starší než já.

Z rozlehlé prosluněné planiny se mi povedlo najednou vběhnout do něčeho, co jsem neznal. Všude kolem mě se rozhostila mlha. Ošiju se a lehce se zamračím a zavrčím. Nelíbilo se mi to, ale rozhodně jsem se nehodlal vzdát. Měl jsem to štěstí, že jsem vpadl od míst, kde mlha zas tolik hustá nebyla a po chvíli se mi v dálce podařilo objevit zvláštní siluetu vlka s nějakým stánkem. Naklopím hlavu na stranu a zavětřím.
Pak se pomalu rozejdu k místu, kde stál. Zajímalo mě, co tam dělá. "Ahoj?" zeptám se a pohlédnu na vlka. Začínal jsem litovat, že nemám lepší interakci s jinými vlky. Další nevýhoda toho, že jsem vyrůstal vlastně jenom s bráškou. Vlk se na mě usměje a ukáže na všemožné věci, které nabízí k prodeji.
Pomalu si vše prohlédnu. Možná jsem měl chabé znalosti interakce, ale něco jsem už věděl a hloupý jsem také nebyl. Zaujme mě zvláštní box ve kterém bylo překvapení. Měl jsem rád překvapení a proto jsem ukázal na něj. "Tohle." řeknu a mé oči se zaměří na něco dalšího. Zesílení magie? To jsem potřeboval. Blind mi svou poznámkou připomněl, že jsem se chtěl seznámit lépe s magií. Třeba to půjde líp, když zesílí? Proto jsem ukázal i na to a Wu mi připravil z těch dvou tlapek divný lektvar, který jsem vypil a oklepal se. Pak se mé oči zaměřily na prášek, který prý dokázal změnit barvu srsti. "Chci změnit barvu srsti..." řeknu jistě a nechám na sebe fouknout prášek panem Wu. Na těle se mi objevily znaky, jaké jsem chtěl. Na čele se objevil zvláštní symbol a kolem očí se mi táhly další znaky. Na levé přední tlapce se ukázal znak také.
Pak si ještě všimnu toho, že můžu mít jinak barevné oko. Díky vypití lektvaru s tlapkami jsem si tak nějak uvědomil, že moje magie není jen voda, ale i led. Proto jsem chtěl, aby to celý svět věděl díky barvě pravého oka.
Wu po tomhle všem nastavil tlapku v očekávání platby a já mu zaplatil. Dávalo mi to zabrat si vše promyslet a spočítat, ale po chvíli jsem to nakonec měl a vše jsem mu předal. Wu byl spokojený a já taky... s tím jsem pomalu odkráčel směrem, kterým jsem doufal, že jsem přišel. Štěstí mi naštěstí hrálo do karet...

→ Zlatý les (přes zubrí pláň)

NÁKUP:
Deiův stav účtu: 221 kšm, 8 r., 1 m.

Nákup:
Znaky: -70 kšm
Tlapka do vody a tlapka do ledu: -2x60 kšm
Mystery box: -50kšm
Změna barvy pravého oka na barvu magie ledu: -10 rubínů
Cena nákupu: 240 kšm a 10 rubínů
-> -220 kšm a -2 rubíny, -1 mince(4 rubíny) a 6 rubínů = zůstatek 1 kšm

Mystery box - 2 - Petardy
Schváleno

Stále jsem byl naoko naštvaný na kytku, kterou jsem uškubnul, ale naštvání bylo na celý svět. Netušil jsem, co se se mnou dělo, ale začínal jsem si uvědomovat, kolik jsem toho v životě za tu dobu mohl mít a kolik jsem toho jenom získal. Věděl jsem, že mě oba rodiče milují, že mě má brácha rád... možná ještě Mer, ale... stejně jsme se rozešli, stejně jsme se rozdělili... Sill dokonce ani neprojevila zájem o mojí existenci.
Když vlk se šátkem promluví ke mně něco o elementu vodě a tom, jak jsem rozbouřený, zvědavě na něj pohlédnu a přimhouřím svá fialová očka. Jak to mohl vědět? Přece nic přes tu věc na očích neviděl. Naklopím hlavu na stranu a když prohlásí to, že budu dobrý alfa, v hrudi mě bodne. Netušil jsem, jestli chci být alfa. Obdivoval jsem za tohle tátu, byl jsem na něj hrdý, ale... kolik jsem toho za těch 6 měsíců ztratil jenom proto, že na mě otec neměl čas? Zamrkám a mlčky Blinda sleduji. Toho jsem si chtěl zapamatovat. Doufal, že ho ještě někdy uvidím. Vypadal moudře. Vypadal jako někdo, kdo mě neodsoudí za mé pocity.
Pohlédnu na tátu, který řekl něco o tom, že je čas jít ke smečce, do lesa... "Nechci..." řeknu pomalu a ve chvíli, kdy se táta otočí na mou starší sestru, rozhlédnu se a vystřelím pryč.
Věděl jsem, že se brzy domů vrátím, ale... teď jsem ještě nechtěl. Mel jsem toho dost, co jsem si chtěl v hlavičce srovnat.

→ Mlžné pláně ( přes Zubří pláň)

Vlčici mi otec představil jako mou starší sestru. Aileen. To jsem vyrozuměl z té debaty. Pozdravila mě nazpět a pak o mně a nejspíš i o mých sourozencích mluvila jako bych tu nebyl. Odfrknu si a má pozornost se obrátí ke kytce v trávě. Odlišovala se. Trávu jsem už nějak znal, ale kytku? Narodil jsem se na podzim, zažil jsem hlavně zimu a jaro pro mě bylo naprostou novinkou. Nemohl jsem tušit, co to je za kytku. Jednalo se nejspíše o petrklíč či tak něco, ale jak to mohla hlava malého vlčete vědět? No dobrá, nebyl jsem už tak malý, ale potulování se jen s Atrayem a pak jen malé interakce s dospělými vlky a rodiči mi rozhodně nemohli dát tolik jako kdybych s nimi celou dobu vyrůstal. Mluva se mi vylepšila za ten čas, kdybych však potkal své sourozence, asi bych byl zahanben, jak vepředu oproti mně jsou.
Možná mě těšilo, že mám starší sestru, ale... na druhou stranu mi řekla jen ahoj a dál si mě nevšímala. Začínal jsem být na svou rodinu opět lehce naštvaný. Merlin se chovala naposledy jak kus ledu. Sill jsem viděl v podstatě jen jednou a naposledy a Atrayovi jsem se ztratil... ale objevil jsem tátu, jehož pozornost se teď přesunula na dalšího vlka.
Černý vlk se zlatavými znaky a šátkem přes oči mě celkem zaujal. Strýc, jak ho představil táta. Blind. Rozuměl jsem všemu co říkají, avšak zůstával jsem potichu. Celkově jsem z nějakého důvodu ztratil zájem cokoliv dalšího říkat. Pohlédnu zpátky na kytku, kterou packou lehce pošťouchnu. Byl jsem už veliký. Asi to nebyl úplně ukázkový pohled na půlroční vlče, jak si hraje s kytkou a přitom mlčí. Možná jsem vypadal trochu tupě, avšak v hlavě se mi honily myšlenky. Začínal jsem si uvědomovat spoustu věcí. To, že odloučení od rodiny nebylo úplně správné. To, že má potřeba být stále se sourozenci a rodinou jaksi pomíjela... Nedával jsem to tolik za vinu tátovi, i když někde v mém podvědomí ho budu neustále vinit za to, že jsem ho vlastně viděl podruhé v životě až teď. Nemohl jsem být naštvaný na mámu, která se nás neustále snažila najít a my jsme ji s Atrayem utíkali... Možná jsem si za to tak nějak mohl sám, ale... Cožpak zbytek mých sourozenců krom Atraye vůbec dali nějaký signál, že by se mnou chtěli strávit dětství? Ne.
Sill si ukradla otce a pak zmizela. Ani jednou se na nás nepodívala. Mer byla ledová a i když jsem tak nějak tušil, že nás má možná i ráda, rozhodně víc než Sill, stále mě bolela její ledová odtažení, která pro mě jako pro malé hravé vlče znamenala "nechci se tě dotýkat, nechci být ve tvé blízkosti". Jediný, kdo mě měl nějak rád byl Atray a toho jsem teď už taky dlouho neviděl.
Hruď mi zaplavila jistá palčivá bolest a... zlost. Poprvé v životě jsem pocítil zlost. Z tlamy mi najednou vyšlo jakési dosti nenávistné zavrčení. Vycením zuby a rychle urvu kytku, se kterou jsem si ještě před chvílí hrál. Možná to mohlo vypadat, že jsem byl naštvaný jen na ní, ale vnitřkem mé duše se spíše začínala rozlévat zlost a nenávist na celý svět.
Možná to bylo divné, náhlé... ale každému se někdy za čas stane, že dojde k nějakému cíli svých myšlenek, uvědomí si nějaké souvislosti a v hlavě mu prostě přecvakne.

Můj čumák zachytil známý pach. Nastražím ouška a otočím se na místo, kde se náhle vynořila Merlin. "Mer..." šeptnu a sleduji ji. Byla větší, daleko větší, než jsme se viděli naposledy. I já byl větší. Stále mě nepřerostla, ale bylo zvláštní ji takhle vidět.
Narozdíl ode mě uměla mluvit už vcelku dobře. Pozorně jsem poslouchal její věty a hltal z nich určité znalosti slovosledu. Nikdy jsem netušil, že to bude možná ve finále Merlin, která mě bude něco učit. Nu což, promarnil jsem většinu svého vlčecího věku téměř sám s Atrayem, se kterým jsme doslova jen žvanili vlčecí řečí. Netušil jsem, kde všude byla Mer, ale... vypadala daleko dospěleji, než třeba já. Mrzelo mě to, trochu mě to hryzalo ve svědomí... Pohlédnu na otce, který ji pozval k nám. Moc se mi to nelíbilo, ale na druhou stranu jsem s ní chtěl strávit nějaký čas. Jen nejistě kývnu. "Jo... s námi." řeknu... připadal jsem si oproti ní jak pitomec. Jen se oklepu. Měl jsem dost věcí co dohánět.
Mer se však rozhodla jít pryč, najít mámu. "Pozdravuj..." řeknu spíš už pro sebe, protože to už se sestra vydala pryč. Pohlédnu zpět na otce a čekám co bude dál. Přeci jen mě měl naučit lovit. "Jo, ulovit zajíce... mám hlad." řeknu a pak sklopím hlavičku ve snaze něco vyčmuchat, jak jsem pochytil z posledních slov mámy, než jsem se ztratil. Do čenichu mě však uhodil pach krve a táta se zadíval někam do dáli. Přimhouřím oči. Byl to další vlk. Pohlédnu na tátu a na jeho slova kývnu. Co mi také zbylo? Vydám se za ním. Pach krve mi probouzel hladový žaludek, který se začal ozývat. Nejistě stojím vedle otce a párkrát zamrkám svýma fialkovýma očima na vlčici, kterou otec nazval Aileen. Měl jsem za to, že toto jméno jsem už někde slyšel. "Ahoj...?"

Jen jsem hrdě vypnul hruď a zvedl hlavu. Jistě že jsem silný! Těšilo mě, že mi táta tolik věřil... i když v hloubi mě tam stále bude ta výtka toho, že jsem polovinu svého dětství tátu vlastně ani neviděl. Nemohl mi nikdy ten čas vynahradit, nešlo to, ale... já mu mohl odpustit a mohl se mi věnovat teď. To mě těšilo. To mě hřálo u srdce i když stále mě v duši hlodala rozpolcenost celé naší rodiny.
Mladší sourozenci byli bůh ví kde, teda hlavně sestry, bráška byl s mamkou a já měl lehké výčitky, že jsem ho takhle rychle ztratil, ale... teď jsem byl u táty. Přál jsem Atrayovi aby s ním taky mohl strávit nějaký čas, ale pro teď jsem měl pozornost jen a jen pro sebe, což mé opuštěné srdíčko na chvíli rozehřálo a zbavilo ho ledu. I s Atrayem jsem byl poslední dobou přehlížený... tedy všemi krom mého brášky. Mamka taky lízala po hlavičce Atraye a já seděl opodál a nechával se ovívat studeným větrem. Mrzelo mě to a zároveň mi to čím dál tím víc přestávalo vadit.
Budu nejsilnější. Budu všechny bránit... tedy všechny co mi za to stojí. Budu lovec, bojovník, ochránce... "Budu trénovat! Pilně!" řeknu sebejistě a pak se rozběhnu za tátou poslouchajíc nové informace o tom, co se dá všechno sníst. Jelena ani zbytek jsem si stále nedokázal plně představit, nikdy jsem je neviděl, ale bylo mi jasné, že až je uvidím, tak je s tímhle popisem jistě poznám!

→ Bašta

Úbytek energie jsem ještě stále cítil, ale pomalu mi energie vlčete opět dopomohla k tomu, abych tak nějak ožil. Netušil jsem, proč jsem vytvořil zrovna vločku a už vůbec jsem netušil, že to není úkaz toho, že mám magii vody, ale spíš magii ledu o které jsem vlastně ani nevěděl. Rozhodně se mi však líbila tátova magie, díky které bych mohl mít nějakou dobrůtku kdykoliv budu chtít. Klidně i v zimě, kdy je vše pod sněhem!
Jen se opět oklepu a pohlédnu na tátu. "Jsem... v pořádku, jsem silný." řeknu sebejistě a zamlaskám. Netušil jsem, proč mi táta říkal, že vypadám jak borůvka. Nikde jsem neviděl svůj odraz... jediné, co jsem věděl je to, že když si olíznu tlamu, chutná to stále trochu po borůvkách. Jen na tátu zamrkám svýma fialkovýma očima. "Chci se naučit lovit... mám hlad... chci se umět najíst sám." prohlásím a zastříhám ušima. Celkově bylo zvláštní, jak jsem si uvědomoval, že mé tělo je teď už větší, silnější a schopnější, než bývalo kdysi. Tušil jsem, že toho vydržím více, než když jsem byl ještě mrně, ale co všechno dokážu? To jsem zatím netušil.
V tátově slovech opět zaznělo slovo, co jsem neznal a tak naklopím hlavu tázavě na stranu. "Vysoká? co je vysoké? ... Jelen? co je jelen?" řeknu nahlas a čekám trochu netrpělivě a zvědavě na odpověď.

Slova táty jsem vnímal, ale moc nechápal. Já měl potřebu, alespoň zatím, být nablízku rodině a chránit je, ale kdo ví, co bude za pár měsíců či let? Sám jsem netušil a moc jsem o tom zatím ani neměl potřebu přemýšlet. Slova jsem vzal jako fakt, i když mě trochu mrzela. Zajímalo mě, jací mí starší sourozenci jsou. Když do mě táta lehce drcnul, spokojeně jsem se hlavou o něj otřel. Prozatím byly všechny křivdy zapomenuty. Byl jsem šťastný, že se teď věnuje mně.
"Zajíc... Jahody... borůvky..." opakoval jsem slova Aetase, abych si je vštípil a když jsem viděl další keřík, přiskočil jsem k němu, přičichl a s chutí zblajznul i pár borůvek. Srst kolem tlamy teď byla fialová a bylo to docela nápadné už jen kvůli tomu, že jsem jí měl světlou. Spokojeně se olíznu a tím to možná ještě zhorším, avšak já to neviděl, tak jsem se tím moc ani nezabýval, natož aby mě to nějak vadilo.
Další slova mě však zaujala, protože se týkala mé magie. Jen jsem zamyšleně naklopil hlavu na stranu a pak zvedl pomalu tlapku. Po chvíli se na ní vytvořila malá vločka. Prostě jsem se soustředil, ale... místo vody přišla vločka? Bylo to mrazem? Rozhodně se hned na to oklepu. Ne zimou, spíš náhlým vyčerpáním. Cítil jsem, jak jediná malá vločka náhle sebrala mou energii. Nebo se mi to jen zdálo a prostě mě cinkla do čumáku únava? Lehce se oklepu. Celkově mi už nebyla taková zima jako předtím, ale připisoval jsem to spíš tomu, že jsem vyrostl. Velkým vlkům přeci taky nebyla taková zima.
"Mám hlad, pojďme chytit toho zajíce." řeknu po chvíli rozhodně a když chci vstát, únavou sebou plácnu do sněhu. Jednoduše se mi zapletly nohy a já se rozplácl. Jen zívnu a pak opět vstanu a oklepu se, abych to ze sebe setřásl. Ta magie bude zapeklitá věc. Táta měl v tomhle se slabostí pravdu. Opět se oklepu, abych ze sebe setřásl únavu. Trochu to pomohlo. Pohlédnu zpět na tátu v očekávání, že teda půjdem něco chytit. Dokonce mi zakručelo i v bříšku...

Má tvář se pomalu vyjasnila, ne však do úsměvu, spíše do nic neříkajícího výrazu. Má dušička byla ráda, že jsem vyřkl nahlas mé myšlenky a docela se mi ulevilo. Navíc jsem byl náhle zvědavý na odpovědi na všechny mé otázky.
To, že je Merlin v pořádku mě skutečně uklidnilo. Byl jsem rád, že je v pořádku a uvnitř mi tato radost vyplnila to prázdné místo, které tam bohužel i přes mé svěření se otci zůstávalo. Nebylo to přímo kvůli němu. Prázdno v mé duši zůstávalo díky roztrhanosti naší rodiny a kvůli tomu, jak se chovala tehdy Mer a jaká byla na mě a na bráchu Sill, nebo spíš to, že si nás vůbec nevšímala.
Až teď jsem si uvědomil, že je to poprvé, co jsem najednou nebyl poblíž bráchy. Tak nějak mě uklidňovala jen myšlenka toho, že zůstal u mamky a že se o něj postará. To pro mě bylo důležité. Pohlédnu zpět na tátu, který začal vykládat o mých starších sourozencích. Jen lehce naklopím uši. Nedovedl jsem si představit, že jsme měli ještě další sourozence. Navíc to ve mně vyvolalo opět divné pocity samoty. "Proč u nás nebyli? Proč nejsou u nás jako rodina?" zeptám se a dám tím tak nějak najevo to, co ničí mou dušičku vlastně nejvíc. To, že nejsme spolu.
Pozorně pak poslouchám i výklad o tom, že ten vlk není slabý. Na tváři se mi objeví zamyšlený výraz. Na tátových slovech něco bylo, ale stále mi to přišlo trochu divné, protože jsem furt netušil, co to magie je.
Stále jsem byl zamyšlený, když se táta rozhodl vysvětlit, že prostě neměl na výběr a že ji musel hlídat. To jsem chápal. Ochraňovat. Tu potřebu jsem měl taky. Získal jsem tuhle vlastnost po otci? Možná. "Zkoušel jsem chytit... takové... chlupaté... dlouhé uši..." netušil jsem, jak se to jmenuje. Jen při vzpomínce na chuť masa mi zakručelo v břiše. "Ale utekl." dodám a čumákem ukážu na stopy mizející díky padajícímu sněhu. Ani jsem si nevšiml, že se docela ochladilo a že začaly padat vločky.
Při náhlém vysvětlení, co je to magie, nastražím uši. Zajímalo mě to. Stále bylo těžké to pochopit a když náhle začalo cosi růst ze sněhu, rychle poskočím a srst se mi naježí, když sleduji, jak na sněhu náhle vyrostlo cosi zelené s červenými plody... nejistě se k tomu přiblížím a očichám to... Vonělo to báječně! Než by stihl cokoliv táta říct i kdyby to bylo jedovaté, pustil jsem se do toho a tlama se mi od jahod zbarvila do červena. Bylo to sladké a chutné, ale žaludek to úplně nezaplnilo. "Co to bylo? Bylo to moc dobré." řeknu a olíznu si spokojeně tlamu. Další slova mě však zarazí uprostřed pohybu. Pohlédnu na tátu a naklopím hlavu na stranu. "Já mám... magii vody? Jak se to používá? Co dokážu díky ní já?"

Jen jsem zamračeně sledoval tátu, jak se posadil do sněhu a sledoval mě. Při jeho dalších slovech lehce naklopím stranu na hlavu a už už jsem otevíral tlamu, abych mu vyčetl další věci, avšak můj otec pokračoval a tak jsem jí jen zase zavřel a našpicoval uši, abych ho tedy dovyslechl úplně. Přeci jen, měl jsem ho rád, byl to můj táta, i když jsem se na něj skutečně zlobil.
Při zmínce o Sill sebou lehce škubnu. Měl jsem ji rád, to jo, ale střípek zloby patřil i jí. Byla to ona, kdo si otce ukradl hned po odchodu z doupěte. Byla to ona, kdo si nás absolutně nevšímala... Zamračím se ještě trochu víc a pohlédnu do sněhu. "Sill..." zamumlám si pro sebe trochu nahněvaně tak, aby to sotva táta slyšel. Při zmínce o Merlin však opět vzhlédnu a napřímím uši. V mých očích se objevila jakási starost. "Merlin... je v pořádku?" zeptám se. Sice byla dost chladnokrevná a její odmítání mě bolelo, ale narozdíl od Sill se na mě a na bráchu nevykašlala a strávila s námi alespoň kousek svého vlčecího života... Pak jsem si však uvědomil ještě jednu věc. Zmínil se o dalším bráchovi? Starším? Lehce přimhouřím očka. "Starší brácha?" zeptám se podezíravě a zároveň zmateně. Nikdy mi nikdo neřekla, že mám ještě nějaké sourozence. Nebo minimálně jednoho. Jak byl velký? Jak se jmenoval? Byl nám podobný...?
Pak se zmínil o dalším vlkovi. Ten příběh jsem už slyšel. Říkala nám ho Vačice a myslím, že ho zmiňovala i mamka už tehdy v lese, když s náma byla ještě Mer. "To říkali... Mer řekla, že je slabý, když se mu tohle stalo." její chladná slova si má hlava dobře pamatovala i to, jak jí hned mamka pak vyčetla, že se to nemá říkat. Ale... přišlo mi, že v tom nejspíš asi měla pravdu.
Vzhlédnu zpět k otci ve chvíli, kdy mi olízl hlavu. Bylo to... příjemné a mé srdíčko na chvíli poskočilo. Párkrát bouchnu spokojeně ocasem o sníh, pak se však opět zachmuřím, protože mou myslí proběhla vzpomínka na to, jak si hrál se Sill a nás nechal s mamkou a ani si nás nevšiml. "Vyměnil... za Sill... nevšímal sis nás..." řeknu opět mrzutě. Skutečně mě to trápilo. Bylo na mě i vidět, že z hravého vlčete se stal poměrně vážný malý vlček, kterého něco trápilo. Bylo to stále to samé, čeho si všimla při cestě i mamka. Prázdno. Vnitřní prázdno, které vyvolalo roztrhání rodiny na několik mnoho menších skupinek. Odchod a nevšímavost sester... a to, že jsem vlastně tátu viděl naposledy jako skutečně ještě mrňavé vlče.
Jen uhnu pohledem, abych nemusel čelit pohledu otce a pohlédnu na stopy ušáka, který mi utekl. "Mám hlad a... co je to magie?" po všech těch myšlenkách se mi vybavilo právě tohle slovo z toho, co řekl otec. Nevěděl jsem, co přesně magie znamená a... měl jsem to taky? Budu kvůli tomu taky slabý jako ten vlk ze smečky?

Má očka prozkoumávala okolí ve snaze objevit znovu toho ušáka, když v tom mi do čumáku cinkne známý pach, který mi připomněl to, že jsem tátu neviděl už v podstatě od výlezu z doupěte. Má tvář se mi lehce nahněvaně zakabonila, když se mezi stromy objevil otec. Až teď jsem si uvědomil, jak jsem vyrostl. Byl jsem skutečně mrňavý, když jsem viděl tátu naposledy, jak si hraje s nejmenší sestrou... se Sill.
Věděl jsem, co nám mamka říkala, že měl táta hodně povinností, ale ten vnitřní pocit zrady jsem ze sebe nedokázal shodit. Má fialová očka byla plná hněvu, když sledovala, jak se táta blíží. Pak promluvil. Jen si sednu a oklepu se, abych ze sebe shodil poslední otupělost po nárazu do stromu. "Ahoj." zabručím mu za odpověď.
Snažil jsem se si vštípit do hlavy slova mamky o všech těch starostech alefy, ale... možná i díky jeho dalším slovům jsem se nedokázal ubráit všem svým pocitům, které jsem choval hlavně k němu a nejmenší sestře. Věděl jsem, že ona za to úplně nemohla a byl jsem si jistý, že ji chci mít nablízku a ochraňovat jí, jak vysvětlovala mamka, ale... na tátu jsem nahněvaný byl. "Bál jsem se... že nás nechceš." tato slova mi z tlamičky ujela stejně rychle jako mi ta myšlenka prolítla hlavou. Má fialková očka se zabodla do těch Aetasových. Bylo slyšet, že mé vyjadřování není na úrovni jako nejspíše u sestřiček. Toho kontaktu jsem s vlky neměl moc. Vždyť nás mamka objevila teprve skoro nedávno a neuměl jsem ještě si ani chytit jídlo! Slov jsem také moc neznal, ale v mé hlavě se myšlenky třídily už daleko rychleji a pocity jsem dokázal již rozeznat a dokonce jsem i věděl, která slova a jak je přiřadit.

Jen se otočím na brášku Také něco postřehl a já jsem byl na nás oba pyšný. Jen radostně pohlédnu na mamku a zamrkám na ni svýma modrýma očkama. Čekal jsem na pochvalu, jenže pak jsem náhle uslyšel šustnutí. Lehce naklopím uši dozadu, abych lépe slyšel a pak otočím celou hlavu. Mé fialkové oči uvidí pohyb. Netušil jsem ani, kde se to ve mně najednou vzalo. Možná to bylo hladem, či zapracovaly konečně nějaké instinkty... prostě jsem náhle vystartoval. Tak nějak jsem se v zápalu soustředění zapomněl podívat, jestli za mnou běží bráška nebo máma a tak jsem jim během chvilky zmizel z očí díky křovisku.
Běžel jsem, seč mi síly stačily. Bylo to ušaté jako to, co nám jednou ulovila Vačice. Chtěl jsem to chytit, chtěl jsem to zabít, chtěl jsem to sníst... Už jsem to skoro měl, ale... co dál? Než má hlava stačila něco vymyslet, ušák náhle změnil směr a mě zastavil náraz do stromu. Cítil jsem, jak jsem spadl do sněhu a bolela mě hlava a vlastně celé tělo. Stromu jsem si všimnul na poslední chvíli, ale než jsem stihl dobrzdit, narazil jsem do jeho kmenu. Nebýt mého pokusu o zabrždění, mohlo to dopadnout možná i hůř. Takhle jsem byl spíš jen otřesen.
Pomalu vstanu a oklepu se od sněhu. Pohlédnu na strom a tiše zavrčím. Jistě se mi postavil do cesty schválně. Měl jsem zlost. Bolela mě hlava, ušák mi utekl, měl jsem hlad a začínal jsem zjišťovat, že jsem v lese sám...