Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice s mou společností moc nadšená nebyla, ale to jsem nějak ani nepředpokládal. Byl jsem myšlenkami jinde a vlastně mě z nich vytrhlo až to, že jsem cítil vodu pod nohama. Louka pomalu přestávala pobírat vodu a voda se začínala držet na jejím povrchu. Měl bych se hnout. Musel jsem se hnout. Možná jsem měl zamířit k nejbližším horám, tam kam mířila ta vlčice, ale místo toho mi došla jediná věc. Zlatá. Ačkoliv jsem tam pravděpodobně již nepatřil. Ačkoliv jsem se tam nikdy necítil úplně svůj, stále... stále jsem tam měl rodinu. A tak pohlédnu nevrle na neustále plačící nebe a pak se rychle zvednu a přidám do kroku.
Cesta skrze bahno a vodu byla náročná, avšak mé nohy mě nesly tam, kde jsem předpokládal, by mohla být většina členů mé rodné smečky. Do hor v blízkosti smečky...

→ Sněžné tesáky (urychlený přechod přes Začarovaný les a Mlžné pláně)

Jen cosi zabručím jako odpověď, jo, zamyslel jsem se... ale... no to bylo jedno. Odpovídat na její další otázky nemělo smysl. Ostrovy jsem měl docela prochozené, ale kam se vydat? To jsem netušil. Mé myšlenky byly jednoduše jinde. Chtěl jsem zjistit, jestli je Mielei v bezpečí...
Z místa jsme utekli vlastně na poslední chvíli, než se jezero ještě více vylilo ze své přirozené velikosti. Stačilo pouze poodejít a byli jsme na rozbahněné promoklé louce. A stále pršelo. Pohlédnu na oblohu a přimhouřím oči, aby mi do nich netekly kapky deště. 'U všech bohů... nechcete s tím už něco udělat? Vždyť se tu za chvíli utopíme!' pomyslím si, než se opět podívám na vlčici.
"Wu možná nějaký deštník má, ale trochu se obávám, že po v tomhle neustálém dešti suché místo najdeš maximálně v horách v nějaké jeskyni a i tam se budeš muset modlit za to, aby se dovnitř nenavalila odněkud voda." řeknu jí upřímně.
"Asi... asi už půjdu. Potřebuju někoho najít... musím vědět, že je v pořádku..." šeptnu si spíše pro sebe a rozhlédnu se.

Pozorně vyslechnu, co to welness znamenalo a pak kývnu na srozuměnou, že to asi chápu... No a její reakce na Wua zas dokazovala, jak nová byla na místních ostrovech. "To sice ano, narodíš, ale na těhlech ostrovech, je všechno tak nějak... magické. A tyto možnosti tu jsou." odpovím a když pokračuje dál, kývnu. "Vím, před nějakou dobou odešel a já jsem se... no... zamyslel." řeknu nejistě. Přeci jen to bylo lepší než přiznat, že jsem se tu jednoduše zasekl v myšlenkách a ani déšť mě nijak nepomohl se vzpamatovat.
Pohlédnu na hladinu vody, která se začala nebezpečně zvedat. Byl jsem si skoro až jistý, že jsem seděl několik metrů od vodní hladiny, která mi teď začala omývat tlapky. Bylo to možné? Nebo jsem už nedokázal poznávat vzdálenosti? Pohlédnu na vlčici. "Myslím, že bychom vážně měli někam radši jít... tohle nevypadá jako nejlepší příležitost k plavání..." řeknu jí a pak se rozhlédnu. No jo, jenže kam? A tak se podívám na vlčici a nakonec se rozejdu do míst, kde jsem měl pocit, že nějaký ten úkryt najdeme.

→ Kvetoucí louka

Déšť, který z nebe začal padat a nijak neustával, plně smazal stopy pachu Mielei a ještě jednoho vlka. Atrayova přítomnost bylo příjemné rozptýlení a teď? Teď jsem opět seděl sám a netušil jsem, jak dlouho jsem svou milovanou vlastně neviděl. Myslela na mě vůbec? Nenašla si mezitím někoho jiného? Strach a žárlivost mnou začala bublat, když se místní bohové rozhodli, že mě z těchto proradných myšlenek opět vytrhnou. Ozval se totiž hlas nějaké vlčice.
Zvednu hlavu a podívám se jejím směrem. "Co je to wellness?" optám se zmateně, protože s tímto slovem jsem se ještě nikdy nesetkal. Při té otázce mi lehce sklouzne hlava tázavě na stranu.
Při jejím dalším komentáři si jen povzdychnu. "Zavedla mě sem potřeba najít Wua... obchodníka. U něj si můžeš vylepšovat magii, měnit barvu kožichu... nebo nabízí spoustu jiných zajímavých věcí. A pak? Pak jsem tu tak nějak... zůstal." odpovím jí a zamžourám na deštivou oblohu. "Ale počasí je skutečně mizivé a hladina se evidentně začíná nebezpečně zvedat... možná... možná by bylo dobré najít nějaký úkryt." řeknu nakonec.

Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí

¨Setkání s bratrem nebylo lehké, ale nebylo to něco nepříjemného. Měl jsem si s ním asi promluvit již dávno. Sleduji Atraye, který se začal omlouvat za to, že mi zmizel ze života a v očích se mi objevil smutek. "Bylo to těžké... byl jsi jediný, koho jsem měl, Atrayi." šeptnu tiše, protože jsem si dobře pamatoval, jak jsme spolu utekli, byli jsme oba naštvaní na svět. Na unavenou mámu a otce, který si nás nevšímal.. a pak mi ze života zmizel i on. "Ale odpouštím ti... vím, že za to nemůžeš ale... bolelo tě vidět, když jsem konečně kdesi uvnitř sebe přijal, že jsi pryč... stejně jako máma... stejně jako Blind..." poslední slova o Blindovi spíš zašeptám sám pro sebe. Nemohl tušit, kdo to je, zmizel dávno předtím, než jsem se s Blindem setkal a než mi změnil pohled na svět... a než mi zemřel před očima.

Pak však Atray řekl něco, díky čemu jsem opět ztuhl. Podívám se na něj se smutkem v očích. "Já... já už se nevrátím, Atrayi... je tam... příliš bolestných vzpomínek. Příliš bolesti, kterou nespraví čas, dokud si od toho nedám pauzu nebo neodejdu úplně. Avšak... naší sestře pogratuluj i za mě." řeknu a mírně se pouzměji. Takže Alyanna byla alfou. Pamatoval jsem si náš nedávný rozhovor, její chápavost... a obecně to, co jsem u ní nečekal. Bude dobrá alfa? Jediné, co jsem doufal, že až bude mít jednou potomky, neudělá stejnou chybu, co udělal náš otec.
Také jsem tě rád viděl, měj se." odpovím mu a sleduji, jak odchází. Dělal jsem správně, že jsem chtěl odejít? Jenže ta bolest, co mi zlatá způsobovala... ne. Musel jsem přeci myslet trochu na sebe.

Vypadalo to, že Atray hledá slova asi tak, jako já. Nejistě kývnu. "Já... já tebe také, Atrayi." odpovím mu spíše z nejisté slušnosti, byť v mém pohledu je jasně vidět, že jsem velmi rád, že je v pořádku. Když pak prohlásí, že ze mě vyrostl silný vlk, na tváři se mi objeví úšklebek. Jistě... Silný vlk.
Podívám se na nebe, které zahalila noc. Tiše si povzdychnu. Silný... To jsem opravdu nebyl. Místo toho jsem měl problém s mluvením, bál jsem se vkročit na území smečky, nechtěl jsem vidět otce... Povzdychnu si a podívám se zpět na bratra. "To spíš z tebe... přerostl jsi mě... a to jsi býval... menší a baculatý." řeknu a na tváři se mi objeví mírný úsměv. Smutný. Hodně jsme toho spolu prožili a v mém srdci stále zela obrovská díra, protože zmizel... Zmizel v době, kdy já bojoval s vlastním já. Nebyl tu pro mě, když umřel Blind. Nebyl tu u mě, když zemřela matka. Nebyl tu u mě, když jsem za celou tu dobu měl ten šílený pocit samoty, protože otec mě nedokázal ani pořádně obejmout. A teď tu stál. A mně stále v hrudi krvácela rána, která se jen tak nezacelí. Možná jednou s Mielei... teda pokud na mě nezapomněla.

Stál jsem strnulý u jezera a snažil se zpracovat ty pachy, které jsem cítil. Byla tu... musela to být ona. Nikdo jiný přeci takto nevoněl! Ale s kým to byla? Kam se vydala... proč jsme se tak dlouho míjeli? Cítit její pach bylo jako... jako kdyby mě někdo praštil do čumáku. A ten pach vlka, který tu pravděpodobně byl s ní? Ten divný šimravý a svíravý pocit v hrudi jsem nikdy nezažil... až se mi z něho zježila srst na hřbetě. Žárlivost. Skutečně jsem žárlil na někoho, kdo s ní mohl trávit dny, když já se jí marně snažil najít...
Stál bych tam jako socha asi do konce života, kdyby mě z myšlenek nevytrhl známý hlas. Trhnu sebou a zamrkám, když se podívám za hlasem Atraye. Atray... bratr, kterého jsem pokládal za mrtvého a najednou se opět objevil. Snažil jsem se mu vyhýbat kvůli všemu, co mezi námi nebylo vyřčeno a teď tu stál. Hledal mě? Nejistě lehce sklopím uši a pak je hned zas napřímím. "Ahoj Atrayi." odpovím mu nakonec po chvíli a snažím se znít alespoň trochu sebejistě.

← Kvetoucí louka

Nevšímal jsem si moc okolí, protože mé myšlenky se zaměřily na obchodníka, ke kterému jsem skoro až přiběhl. Ani nevím, co mě k tomu vedlo, ale... potřeboval jsem něčím zaměstnat hlavu a tak jsem si začal prohlížet věci, které měl. Nezapomněl jsem ho samozřejmě pozdravit pokývnutím hlavy! Když jsem se tak díval na věci, které nabízel, zrak mi padne na ten kouzelný prášek, který dokázal měnit barvu srsti. Na chvíli se zarazím. Byl čas na změnu? Možná... možná mi to třeba pomůže. Byla to viditelná změna, která mi mohla pomoci změnit sebe i zevnitř. Snad. Podívám se na obchodníka a pak mu popíši, co přesně bych chtěl na svém kožichu změnit. Jak bych chtěl vypadat. Jaké upomínky na vlky, kteří nějak ovlivnili můj život, jsem na sobě chtěl. Nechtěl jsem se změnit úplně, odlišit se od svých rodičů. Spíš se možná vrátit ke svým původnějším barvám a hlavně... nechat si do srsti zaznamenat něco, co mi bude navěky připomínat vlka, který pro mě obětoval život a byl někým, kdo pro mě znamenal po Mielei možná nejvíce v mém životě...
Zaplatím Wuovi požadovanou cenu a nechám ho na sebe fouknout. Změna byla hotova...
Rozloučím se kývnutím děkovně hlavou a vydám se si na chvíli odpočinout o kus dál od jezera. Až na to, že mě něco zarazí... Zdálo se mi to, nebo tu byl matně pach Mielei? Byla to ona? Nebo se mi to všechno jenom zdálo? A s ní... s ní tu byl pach ještě někoho cizího. Lehce se mi zježí chlupy na zádech. Žárlivost? Možná... do teď jsem tenhle pocit neznal...


NÁKUP:
Změna vzhledu -> Rowy ví co a jak
Cena: 270 kšm
Účet Deie před nákupem: 191 kšm, 10 rubínů, 3 mince
191 kšm + 8 rubínů = 271 kšm
Zůstatek po nákupu: 1 kšm, 2 rubíny, 3 mince

Schváleno

← Zubří pláň (přes Tichou zátoku)

Z planiny jsem se rychle dostat do zátoky, kde jak jsem věděl, voda voněla po soli a nebylo radno ji pít. Musel jsem se tam na chvíli zastavit u místa, kde jsem tehdy byl se Sill. Tam jsem zjistil, že mi nejde moc ovládat magie samostatně. Vždy to bylo tak nějak spojené dohromady. Možná z toho pramenila má nejistota v sebe samotného? Možná. Vnitřně jsem ale věděl, že za to mohlo mnoho událostí a ne jen tento faktor. Proto se naposledy podívám směrem ke Zlatému lesu a nakonec se vydám dál.
Obejdu zátoku a dostanu se na louku plnou květin. Tahle louka by mohla být skvělou oázou pro vlky, kteří nenáviděli stísněný prostor a kteří milovali květiny. Možná bych tu na chvíli i zůstal, nebýt toho, že jsem si při svých krocích všiml u jezera známé postavy. Obchodník Wu... možná... možná bych tam našel něco, co bych potřeboval...

→ Kvílivec

← Zlaťák (přes Baštu)

Ani jsem nevěděl, kam jsem mířil. Chtěl jsem snad dojít na druhý ostrov přes portál? Nebo jen obejít mou rodnou smečku a utápět se v myšlenkách, jak to otci sdělím? Asi jsem si vybral možnost číslo dvě. Místo abych zamířil k horám a k portálu v nich, rozhodl jsem se pokračovat přes planinu k zátoce, ve které mě kdysi Sill učila ovládat magie. Jak ta se měla? Bude se na mě zlobit? A kde byl konec Merlin? A Atray... dlouho jsem se s ním neviděl, nebo spíš dlouho jsem s ním nemluvil. Bál jsem se změn, bál jsem se, že mi něco ublíží stejně, jako smrt Blinda a mé matky. Vážně jsem byl takový strašpytel? Možná. Ale... i debatu s Alyannou jsem zvládl, ale... pro tu jsem mohl být přijatelný i se svými chybami, jako já jsem přijal Merlin s Chaosanem... a jak to dopadlo... Co když mě otec seřve?
Trhnu hlavou a radši se vydám pryč... snažil jsem se neohlížet ke Zlatému lesu, ale oči mi tam stejně vždy lehce sklouzly a já? Cítil jsem ve vnitru pocit trhajícího se srdce. Potřeboval jsem odejít, ale... jak jsem to měl udělat? Jak jsem s tím měl předstoupit před otce a všechny?

→ Kvetoucí louka (přes Tichou zátoku)

Nevěděl jsem, proč jsem vyhrkl docela důležitou informaci, ale vlk přede mnou na to evidentně měl svůj názor. Při všech těch pro mě neznámých slovech, co dle tónu byly urážky, sklopím nejistě uši k hlavě. Takhle jsem vlka teda ještě nikdy mluvit neslyšel a upřímně jsem ani netušil, co si z toho mám vlastně vzít. "Uhm... asi ano." odvážím se souhlasit s alespoň většinou věcí, které jsem stihl pochytit z jeho názoru na Chaos.
Když pak chtěl zpropagovat zlatou smečku, na chvíli ztuhnu. Jak jsem mu měl říct něco hezkého o smečce, kterou jsem pořádně neznal? O smečce, ve které měl otec příliš mnoho práce na to, aby se nám věnoval? O smečce ve které jsem přišel o Blinda i matku? O smečce, ze které jsem já měl převážně velmi špatné vzpomínky a chtěl jsem odejít? Ustoupím nejistý krok dozadu. "Eeeem... já si nemyslím, že jsem ten pravý vlk, který by ji měl propagovat. Jistě musí být skvělá, ale... mně se tam nestaly úplně nejšťastnější situace." řeknu nakonec pomalu, zadrhávaně a nejistě. Skoro jako bych se vracel do doby, kdy jsem měl kvůli malé komunikaci velký problém vyjádřit své myšlenky.
Nakonec si povzdychnu a podívám se směrem, kde byly v dálce vidět zlaté stromy. "No já... budu muset jít." řeknu nakonec a s nejistým úsměvem se s vlkem rozloučím. Místo abych však zamířil k domovu, radši se mu vyhnu obloukem. Nechtěl jsem se ještě potýkat s otcem, abych mu sdělil, že mě již nemá čekat. Třeba se to... nějak vyřeší samo. Třeba jim to dojde... nebo snad někoho možná potkám.

→ Zubří pláň (přes Baštu)

Byl jsem stále zmatený z objevení vlka a naštvaný sám na sebe, že nedávám větší pozor. Avšak vlk se zdál přátelský a hledal jen nějaké odpovědi. Netušil jsem, co všechno mu mohu za informace poskytnout, ale přeci jen jsem se zde narodil a něco málo jsem o tomto místě věděl. Tedy o ostrovech, ne o tomto konkrétním jezeře.
Kývnu tak na jeho slova o jezeře a následně mě potěší, že skutečně myslel zdejší ostrovy. "Ano, Mois Gris." potvrdím mu jeho otázku, i když byla pravděpodobně pouze řečnická. Trochu se po tom všem uklidním a nakonec si sednu s pohledem upřený na cizince.
"Jedna smečka je kousek odsud. Ve zlatém lese. Další tu jsou také, ale s jejich polohou ti moc nepomohu. A pak... pak je tu Chaos. Tam bych ti nedoporučoval jít... ti... mi zabili matku." ani jsem netušil, proč jsem Chaos zmínil. Věřil jsem, že ne všichni tam byli zlí. Merlin se přece zamilovala do jednoho z nich! A vypadala... že ho má opravdu ráda. A Merlin by nemohla mít ráda někoho zlého.

Užíval jsem si chladivých doušků vody a když zvednu hlavu, tak jenom proto, abych dál upíral zrak na hladinu a nechal omývat kotníky svých tlapek. Bylo to... příjemné. Písek se již usadil, takže hladina byla zase krásně čistá a když jsem přestal být, tak se i zpět vyhladila jako zrcadlo. V tom pohledu na svůj tmavý obraz a odraz oblohy bylo něco poklidného. Tiše si povzdychnu.
Byl jsem tak zamyšlený a neopatrný, že jsem si nevšiml příchozího. Když na mě promluví, rychle vyskočím zpět na pevný břeh a v duchu si nadávám do nepozorných pitomců. Kdy konečně dospěju? Stále jsem si připadal jako nevycválané neopatrné vlče.
Pohlédnu na příchozího a konečně můj mozek pobere jeho otázku. "Ehh... záleží jak to myslíte. Pokud mluvíte o tomto jezeře, nemám tušení, co je zač, ale je příjemně poklidné. Jestli myslíte kde se nacházíte obecně, tak jste se dostal na ostrovy Mois Grisu." řeknu a lehce se napřímím, abych nevypadal jako vystrašený králík.

← Zubří pláň (přes Baštu)

Z pláně plné vysoké trávy jsem došel na pláň, která byla opět plná všemožných bobulí. Už jsem se nechtěl moc zdržovat jejich sběrem, ale když jsem zrovna narazil mezi svými kroky na nějaký keř, pár bobulí jsem si vždy tlamou utrhl a snědl. Vážně byly dobré.
S povzdychem pohlédnu na noční oblohu a nechám se zanést svými kroky dál, hlouběji do míst, která jsem pořádně neznal. Brzy jsem tak nakonec dospěl k menšímu jezeru, které odráželo noční oblohu. Výborně. Sice jsem měl dost sladkých bobulí, které obsahovaly šťávu, ale při pohledu na vodní hladinu jsem dostal žízeň. Zamířím proto k vodní hladině a když zjistím, že mám pod tlapami písek, zpomalím chůzi a našlapuji opatrně, abych nerozvířil dno jezera, ze kterého se následně napiju.

← Červená louka (přes Sněžné tesáky)

Průchod portálem mi krom divného šimrání a naježení srsti nedělal již problémy. Ani jsem nechtěl počítat, kolikrát jsem jím vlastně prošel. I když to nebyla úplně příjemná přeprava z jednoho ostrova na druhý, byla tato cesta rozhodně bezpečnější než most na druhé straně. Upřímně? Už jsem začínal přemýšlet, kdy se ten most zhroutí.
Když sejdu z hor, rozhodnu se vyhnout se mlžným pláním a tak jsem stočil krok přes hrbatou planinu plnou vysoké trávy. Pomalu ale jistě jsem mířil ke zlatému lesu na obzoru. Na chvíli se zastavím. Chtěl jsem se vrátit mezi ty zlaté stromy? Co řekne otec na to, že možná ve smečce nezůstanu? Zoufale a nešťastně nasucho polknu a nakonec stočím kroky jinam, na místa, kde jsem pravděpodobně pořádně ještě ani nebyl. Bylo mi to teď ale jedno, potřeboval jsem jednoduše jinam, než do rodné smečky.

→ Zlaťák (přes Baštu)