Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stál jsem tam opřený čelem o svou milovanou a když mi odpověděla, že mě miluje, jako by na tu ránu v krvácejícím srdci nalepila záplatu. Zahřálo to. Blind měl pravdu. V životě nebylo místo pro nenávist a bolest vždycky utlumí silnější cit. V tomhle případě to byla láska, kterou jsem choval k vlčici, která byla u mě.
Když pak prohlásila, že není tak silná, pomalu otevřu oči a zahledím se do těch jejích. "Pravda, neviděli, ale... v hloubi duše jsem byl stále s tebou... já... hledal jsem tě." řeknu tiše. Nezazlíval jsem jí, že pochybovala, i když mě to trochu bodlo, stejně jako cítit její pach tehdy u toho jezera s cizím samcem. Důležité bylo, že si ke mně našla cestu. Že se rozhodla pro mě. A to všechno čišelo z mých dvoubarevných oček.
Když pak zmíní budoucnost, mírně nastražím uši. Ano, možná se to teď nehodilo, ale... cožpak jsem se měl celý život rmoutit? Však jsem ze smečky chtěl odejít již dávno. Všichni to věděli. Aly, nová alfa smečky, to věděla. Říkal jsem jí to a tak nějak jsem doufal, že to vezme. Povzdechnu si. Možná jsem zbaběle utekl, ale... zasloužil jsem si novou budoucnost ne? Zasloužil jsem si nový život, od začátku... žít za tři mrtvé rodinné příslušníky. Dva, kteří mi dali život a jeden, který mě naučil žít. Pochopili by to? Snad. Blind sice říkal, že rodina je důležitá a že by měla držet při sobě, ale mou rodinou teď byla Mielei. Zlatá smečka pro mě znamenala zůstat ve stavy, jakým jsem byl. Zlomený vlček, který by se možná raději nenarodil.
"Našla... našla jsi místo, kde bychom spolu mohli žít?" zeptám se tiše s nadějí jak v hlase, tak v očích. Místo, kde bych mohl začít od začátku... s Mielei.

← Zlatý les

Tohle celé setkání jsem si teda představoval rozhodně jinak. Měla mě vidět silného a ne totálně zdrceného tím, že mi osud a život opět hodili pod nohy všechny klacky, které našly. Když jsme se zastavili u jezera, mírně se o ní otřu jako vděk za její slova útěchy. Co bych si bez ní počal? Asi bych se vrhnul z nejbližšího srázu... jenže to jsem přeci nesměl. Blind položil život, abych já mohl žít. Zhluboka se nadechnu a pak zvednu hlavu k nebi a dlouze smutně zavyju. Poslední rozloučení se všemi, kteří mi umřeli. Všechny, které jsem měl rád.
Pak se pomalu podívám na Mielei a otřepu se, abych zahnal poslední slzy. "Promiň, měl bych být silný... měl bych být oporou já tobě... " zhluboka si povzdychnu. "Děkuji, že tě mám. U všech bohů... nevím, co bych si bez tebe počal. Jsi hnací silou mého života. Miluji tě, Mielei." řeknu a opřu si čelo o to její a na chvíli zavřu oči.
"Zesílím... budu silný pro tebe. Pro budoucnost s tebou." šeptnu a v mých slovech zazní i nevyřčené. 'Chci být silný jako ty.'

Byl jsem... zdrcený. Kolikrát už v životě? Až mockrát. Tohle se nemělo stát. Doufal jsem, že stihnu s otcem prohodit ještě pár slov a pak? Pak ho najdu u nějaké neznámé vlčice s malými vlčaty a on mrtvý opodál. Co to všechno mělo znamenat? Co se to stalo? Ne, nemohl jsem tam déle zůstat. Těsně jsem se minul i s Atrayem. Nikdo mě nezastavil. Chápali to? Budu se jim někdy moci podívat do očí? Netušil jsem. Zbaběle jsem utekl, protože bolest, kterou jsem si s sebou celý život táhl jako kouli na řetězu, byla nyní ještě větší.
Zabořil jsem proto hned hlavu do srsti Mielei a byl jsem schopný jí jen prosit, ať mě odvede někam pryč. Pochopila to. Zvednu hlavu a pak, se svěšenou hlavou a bokem lehce natisklým ke své partnerce, jsem se vydal tam, kam mě jen vedla. Bylo mi to jedno.
Když se zeptá na tu otázku, jen na malý moment zavřu oči. "Matka... Blind... Otec... všichni... všichni jsou mrtví. Když jsem přišel na území... Leželo tam bezvládné tělo mého táty... já... nestihl jsem se ani pořádně rozloučit." šeptnu, když se trochu vzpamatuji a zastavím příval slz. Neměl jsem brečet. Však jsem nebyl žádný uplakánek... ale ten pohled na bezvládné tělo mi znovu roztrhlo tu velmi těžko hojitelnou ránu na duši. Viděl jsem smrt tří nejbližších vlků.. S otcem jsem měl neshody a neměl jsem čas je ani pořádně vyžehlit. Ale... měl mě rád... a já měl jeho. Alespoň to jsem mu stihl říct...

→ Vlčí jezero (přes Zubří pláň)

<- Území

Pádil jsem mezi stromy a po tvářích mi stékaly z očí slzy. Nebo snad se rozpouštěly vločky na mé tváři a dělaly vodnaté cestičky? Možná obojí najednou. Cítil jsem, jak mám zrychlený dech a srdce mi buší, když jsem vyběhl a zastavil se před Mielei. Můj pohled... byl zdrcený, zničený... bezradný. "Mielei... já... musíme pryč. Prosím. Pojďme někam pryč." šeptnu a po tvářích se mi valí slaná voda, ve které se rozpouští vločky, které mi na tvář dopadají. Muselo ji být jasné, že jsem potřeboval od tohoto místa plného bolesti. Že se stalo něco v rodině...
Potřeboval jsem pryč. Naše konverzace musela počkat. Veškerá slova, která jsem jí chtěl říct, jak moc mi chyběla... to vše muselo počkat. Nemohl jsem dýchat a potřeboval jsem co nejdále to šlo. Nechat za sebou tu bolest, která byla spojená s tímto místem... Dojdu až úplně k ní a zabořím jí hlavu do srsti, ať nevidí mé slzy. "Prosím... pojďme pryč." šeptnu lapajíc po dechu a snažíc se tlumit vzlyky, které se draly na povrch. Nechtěl jsem být uplakánek. Nechtěl jsem řvát hystericky jako tehdy Aileen na pohřbu naší matky... ale... tohle místo... Stále jsem viděl před sebou bezvládné tělo mámy... Medvěda a Blinda... a teď nehybné tělo otce, kterého jsem nechal jít na území napřed... Ne... musel jsem pryč. Daleko, dokud se má duše a mé srdce nezahojí.

<- Zlatý les

Proběhnu mezi stromy a když se dostanu na území, zpomalím, aby si někdo nemyslel, že chci narušovat hranice území. Avšak jakási zlá předtucha mě hnala rychlým krokem dál. Netušil jsem proč, ale jednoduše jsem potřeboval vědět, že jsou vlci z mé rodiny v pořádku. Že otec, se kterým jsem před nějakou dobou mluvil, je ještě v pořádku... že se můžu rozloučit a třeba oficiálně říct, že odejdu, že jsem konečně potkal svoji milovanou a najdeme místo, kde spolu můžeme žít...
A pak jsem zahlédl tu sešlost. Neznámá vlčice, vlčata, Barnatt a má sestra Alyanna. A otcovo nehybné tělo... Zarazím se a zůstanu stát jako by mě právě někdo přimrazil. Jako by led v mých žilách zmrazil veškerou krev. Co se tu stalo? To, jak zoufale seděla Barnatt nad jeho tělem a to, jak se k ní Alyanna tiskla... Nespal. Pomalu se pohnu a dojdu blíž, abych si ověřil svou teorii. Ne, nedýchal. Zoufale, s bolestným pohledem se otočím ke dvěma vlčicím. "Já... já... omlouvám se... musím... musím pryč... sbohem." a s tím jsem se vyřítil pryč. Nechtěl jsem, aby mě někdo viděl brečet. Nechtěl jsem tohle zažít znovu. Už bylo příliš mnoho smrti v mém životě. Neměl jsem sem chodit. Měl jsem zůstat u Mielei a zůstat žít v blahé nevědomosti, co se stalo. Tady už pro mě skutečně nebylo místo. Neslo si s sebou příliš mnoho bolesti, která mě rvala na kusy. Máma... Blind... otec... Byl jsem prokletý? Možná.
Ať už to kdokoliv bral jakkoliv, byl ze mě zmatený a zoufalý vlček, kterému umřeli hned tři velmi důležití blízcí s příliš mnoho zanechanými nevyřčenými slovy. Snad to alespoň někdo někdy pochopí...

-> Zlatý les

<- Sněžné tesáky (přes Zubří pláň)

Blížil jsem se pomalu ke zlatému lesu, ve kterém se ukrýval můj rodný domov. Nešlo se mi tam snadno a možná tomu tak chtěl osud, zachytil jsem pach své milované. Vrátila se pro mě? Také mě hledala všude po ostrovech? To mé kroky poněkud zrychlilo. Byla tam stále? Snad. Můj krok se mezi sněhovými vločkami změnil v běh. Potřeboval jsem ji vidět. Po tom všem, co se stalo jsem potřeboval známé objetí. Ucítit znovu její pach. Přitisknout se k ní a zapřísáhnout jí, že už jí nikam nepustím, protože ta doba bez ní bylo čiré utrpení.
A pak jsem ji zahlédl sedící mezi stromy. Na chvíli jsem se zastavil a lehce zatřepu hlavou abych si byl jistý, že to není jen klam. Ne, stále tam seděla. "Mielei..." vydechnu, ale dostatečně nahlas na to, aby to slyšela a pak k ní přiběhnu a zabořím čumák do její srsti. Doufal jsem, že mě neodežene. Vypadal jsem jinak, ale pach jsem měl snad stále stejný, že?
"Já... už tě nikdy..." než jsem to však dořekl, zaslechl jsem teskné vytí Barnatt z místa smečky. Prudce zvednu hlavu a nastražím uši. Co se stalo? Podívám se na Mielei. "Prosím, ještě... ještě chvíli tu vydrž." řeknu zoufale k ní. Možná jsem již neměl právo se na území objevovat, když jsem tam tak dlouho nebyl a Atrayovi i Alyanně jsem řekl, že už se nevrátím, ale... otec mi řekl, že tam vždy budu mít domov, ne? A tak se zoufale podívám na svou milovanou a pak se vyřítím mezi stromy rychle zkontrolovat, co se stalo...

-> Zlatá smečka

Táta měl spoustu otázek a já byl dost zmaten všemi událostmi ohledně té vody a pak i toho, že tu táta stál, přímo přede mnou. Možná proto jsem se zmohl jen na to, že jsem kývnul. Ano, své sourozence, alespoň některé, jsem potkal. Bylo těžké odpovídat s knedlíkem v krku, protože jsem se takhle před otcem cítil... nesvůj. Zoufalý ze svého rozhodnutí, že se do smečky už nevrátím.
To už ale otec musel jít a já pomalu kývnu. Ano, záležitosti ohledně smečky. Jako vždy. Chápal jsem to ale... jen jsem doufal, že nikdy takovou starost poznat nebudu muset a své partnerce i svým snad budoucím vlčatům jednou budu moci věnovat více času, než on. "Taky tě mám moc rád tati... děkuji." řeknu nakonec pomalu. "Já, za chvíli přijdu za tebou." odpovím mu a pak sleduji, jak mi mizí před očima směrem ke smečce.
Stálo mě mnoho sil, než jsem pomalu vstal a vydal jsem se za ním. Možná mě osud zastavil, možná mě nějaký skrytý instinkt zdržel, zlá předtucha skrytá za knedlíkem a úzkostí z toho, že jsem si s ním nemohl promluvit více... že mezi námi zůstane vždy něco nepochopeného a že se oddálím od své rodiny a půjdu hledat své štěstí...

-> Zlatý les (přes Zubří pláň)

Byl jsem vyčerpaný natolik, že jsem pravděpodobně na chvíli usnul. Co mě však vzbudilo byl známý hlas. Pomalu zvednu hlavu. Byl to...? Ne, nebyl to Blind, ale můj táta. Zamrkám překvapeně a mírně zatřepu hlavou, aby ze mě opadla únava. Táta vypadal... staře. Jak dlouho jsem ho neviděl? Chvíli na něj koukám, než se vzpamatuji a uvědomím si, že se mě na něco ptal. "No.. já... ano, jsem." řeknu a mírně sklopím hlavu, abych uhnul jeho pohledu. Pomalu se posadím, aby se mohl Aetas posadit vedle mě, i když se zdálo, že déšť konečně pomalu ustával a brzy bude po všem.
"Já... jak se máš?" zeptám se a pohlédnu na oblohu. Bál jsem se na něj podívat? Možná. Říct Atrayovi i Aly o tom, že už ve smečce zůstat nechci bylo něco jiného než náhle vidět otce. Nahrnulo se do mě tolik emocí a vzpomínek, že jsem se ztratil sám v sobě, natož abych ze sebe dokázal vysoukat jakoukoliv jinou souvislou větu než otázku, jak se vůbec má.

← Kvetoucí louka (urychlený přesun)

Když jsem se konečně prodral zabahněným a již zaplavujícím se územím, dostal jsem se konečně k horám, které jsem skrze mlhu hledal. Byl jsem celý zadýchaný, avšak musel jsem nahoru. voda se poměrně rychle zvedala, takže jsem skutečně neměl moc šancí si kde odpočinout.
Plíce mě po tom rychlém přesunu pálily a mé tělo se lehce třáslo únavou a zároveň promočením. Proč jsem neovládal třeba magii ohně? Alespoň bych se mohl zahřát... jenže s mojí momentální zesláblostí bych sotva vyvolal plamínek... navíc, neuhasnul by v tomto dešti?
A tak zvednu hlavu a zamířím opatrně výš. Díval jsem se pouze před sebe, jako kdybych hledal konec té cesty. Vrchol, na který bych se mohl schovat před potopo dole. Nakonec se pomalu doplížím ke skalní římse, která byla částečně krytá převisem, takže tam bylo alespoň trochu sucho. Pomalu si lehnu a oddechuji. Byl jsem slabý... Byl jsem sinem alfy a přesto jsem byl po podobném pochodu vyčerpaný a nebezpečný výšlap po kluzké skále tomu moc nepomohl.

Vlčice s mou společností moc nadšená nebyla, ale to jsem nějak ani nepředpokládal. Byl jsem myšlenkami jinde a vlastně mě z nich vytrhlo až to, že jsem cítil vodu pod nohama. Louka pomalu přestávala pobírat vodu a voda se začínala držet na jejím povrchu. Měl bych se hnout. Musel jsem se hnout. Možná jsem měl zamířit k nejbližším horám, tam kam mířila ta vlčice, ale místo toho mi došla jediná věc. Zlatá. Ačkoliv jsem tam pravděpodobně již nepatřil. Ačkoliv jsem se tam nikdy necítil úplně svůj, stále... stále jsem tam měl rodinu. A tak pohlédnu nevrle na neustále plačící nebe a pak se rychle zvednu a přidám do kroku.
Cesta skrze bahno a vodu byla náročná, avšak mé nohy mě nesly tam, kde jsem předpokládal, by mohla být většina členů mé rodné smečky. Do hor v blízkosti smečky...

→ Sněžné tesáky (urychlený přechod přes Začarovaný les a Mlžné pláně)

Jen cosi zabručím jako odpověď, jo, zamyslel jsem se... ale... no to bylo jedno. Odpovídat na její další otázky nemělo smysl. Ostrovy jsem měl docela prochozené, ale kam se vydat? To jsem netušil. Mé myšlenky byly jednoduše jinde. Chtěl jsem zjistit, jestli je Mielei v bezpečí...
Z místa jsme utekli vlastně na poslední chvíli, než se jezero ještě více vylilo ze své přirozené velikosti. Stačilo pouze poodejít a byli jsme na rozbahněné promoklé louce. A stále pršelo. Pohlédnu na oblohu a přimhouřím oči, aby mi do nich netekly kapky deště. 'U všech bohů... nechcete s tím už něco udělat? Vždyť se tu za chvíli utopíme!' pomyslím si, než se opět podívám na vlčici.
"Wu možná nějaký deštník má, ale trochu se obávám, že po v tomhle neustálém dešti suché místo najdeš maximálně v horách v nějaké jeskyni a i tam se budeš muset modlit za to, aby se dovnitř nenavalila odněkud voda." řeknu jí upřímně.
"Asi... asi už půjdu. Potřebuju někoho najít... musím vědět, že je v pořádku..." šeptnu si spíše pro sebe a rozhlédnu se.

Pozorně vyslechnu, co to welness znamenalo a pak kývnu na srozuměnou, že to asi chápu... No a její reakce na Wua zas dokazovala, jak nová byla na místních ostrovech. "To sice ano, narodíš, ale na těhlech ostrovech, je všechno tak nějak... magické. A tyto možnosti tu jsou." odpovím a když pokračuje dál, kývnu. "Vím, před nějakou dobou odešel a já jsem se... no... zamyslel." řeknu nejistě. Přeci jen to bylo lepší než přiznat, že jsem se tu jednoduše zasekl v myšlenkách a ani déšť mě nijak nepomohl se vzpamatovat.
Pohlédnu na hladinu vody, která se začala nebezpečně zvedat. Byl jsem si skoro až jistý, že jsem seděl několik metrů od vodní hladiny, která mi teď začala omývat tlapky. Bylo to možné? Nebo jsem už nedokázal poznávat vzdálenosti? Pohlédnu na vlčici. "Myslím, že bychom vážně měli někam radši jít... tohle nevypadá jako nejlepší příležitost k plavání..." řeknu jí a pak se rozhlédnu. No jo, jenže kam? A tak se podívám na vlčici a nakonec se rozejdu do míst, kde jsem měl pocit, že nějaký ten úkryt najdeme.

→ Kvetoucí louka

Déšť, který z nebe začal padat a nijak neustával, plně smazal stopy pachu Mielei a ještě jednoho vlka. Atrayova přítomnost bylo příjemné rozptýlení a teď? Teď jsem opět seděl sám a netušil jsem, jak dlouho jsem svou milovanou vlastně neviděl. Myslela na mě vůbec? Nenašla si mezitím někoho jiného? Strach a žárlivost mnou začala bublat, když se místní bohové rozhodli, že mě z těchto proradných myšlenek opět vytrhnou. Ozval se totiž hlas nějaké vlčice.
Zvednu hlavu a podívám se jejím směrem. "Co je to wellness?" optám se zmateně, protože s tímto slovem jsem se ještě nikdy nesetkal. Při té otázce mi lehce sklouzne hlava tázavě na stranu.
Při jejím dalším komentáři si jen povzdychnu. "Zavedla mě sem potřeba najít Wua... obchodníka. U něj si můžeš vylepšovat magii, měnit barvu kožichu... nebo nabízí spoustu jiných zajímavých věcí. A pak? Pak jsem tu tak nějak... zůstal." odpovím jí a zamžourám na deštivou oblohu. "Ale počasí je skutečně mizivé a hladina se evidentně začíná nebezpečně zvedat... možná... možná by bylo dobré najít nějaký úkryt." řeknu nakonec.

Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí

¨Setkání s bratrem nebylo lehké, ale nebylo to něco nepříjemného. Měl jsem si s ním asi promluvit již dávno. Sleduji Atraye, který se začal omlouvat za to, že mi zmizel ze života a v očích se mi objevil smutek. "Bylo to těžké... byl jsi jediný, koho jsem měl, Atrayi." šeptnu tiše, protože jsem si dobře pamatoval, jak jsme spolu utekli, byli jsme oba naštvaní na svět. Na unavenou mámu a otce, který si nás nevšímal.. a pak mi ze života zmizel i on. "Ale odpouštím ti... vím, že za to nemůžeš ale... bolelo tě vidět, když jsem konečně kdesi uvnitř sebe přijal, že jsi pryč... stejně jako máma... stejně jako Blind..." poslední slova o Blindovi spíš zašeptám sám pro sebe. Nemohl tušit, kdo to je, zmizel dávno předtím, než jsem se s Blindem setkal a než mi změnil pohled na svět... a než mi zemřel před očima.

Pak však Atray řekl něco, díky čemu jsem opět ztuhl. Podívám se na něj se smutkem v očích. "Já... já už se nevrátím, Atrayi... je tam... příliš bolestných vzpomínek. Příliš bolesti, kterou nespraví čas, dokud si od toho nedám pauzu nebo neodejdu úplně. Avšak... naší sestře pogratuluj i za mě." řeknu a mírně se pouzměji. Takže Alyanna byla alfou. Pamatoval jsem si náš nedávný rozhovor, její chápavost... a obecně to, co jsem u ní nečekal. Bude dobrá alfa? Jediné, co jsem doufal, že až bude mít jednou potomky, neudělá stejnou chybu, co udělal náš otec.
Také jsem tě rád viděl, měj se." odpovím mu a sleduji, jak odchází. Dělal jsem správně, že jsem chtěl odejít? Jenže ta bolest, co mi zlatá způsobovala... ne. Musel jsem přeci myslet trochu na sebe.

Vypadalo to, že Atray hledá slova asi tak, jako já. Nejistě kývnu. "Já... já tebe také, Atrayi." odpovím mu spíše z nejisté slušnosti, byť v mém pohledu je jasně vidět, že jsem velmi rád, že je v pořádku. Když pak prohlásí, že ze mě vyrostl silný vlk, na tváři se mi objeví úšklebek. Jistě... Silný vlk.
Podívám se na nebe, které zahalila noc. Tiše si povzdychnu. Silný... To jsem opravdu nebyl. Místo toho jsem měl problém s mluvením, bál jsem se vkročit na území smečky, nechtěl jsem vidět otce... Povzdychnu si a podívám se zpět na bratra. "To spíš z tebe... přerostl jsi mě... a to jsi býval... menší a baculatý." řeknu a na tváři se mi objeví mírný úsměv. Smutný. Hodně jsme toho spolu prožili a v mém srdci stále zela obrovská díra, protože zmizel... Zmizel v době, kdy já bojoval s vlastním já. Nebyl tu pro mě, když umřel Blind. Nebyl tu u mě, když zemřela matka. Nebyl tu u mě, když jsem za celou tu dobu měl ten šílený pocit samoty, protože otec mě nedokázal ani pořádně obejmout. A teď tu stál. A mně stále v hrudi krvácela rána, která se jen tak nezacelí. Možná jednou s Mielei... teda pokud na mě nezapomněla.