Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Ostříží zrak (přes Rokli a Nejvyšší horu)

Byl jsem posilněn a odpočat a tak mi zdolání rokle a obejití té obrovské hory nedělalo takový problém. Dojdu zpět na louku, která by byla za světla zbarvená do ruda rozkvetlými máky. Nyní však byla ponořená v temnotě noci a jinak červené květy se zdály jako tmavé onyxy v moři šedivé trávy. Byl to zvláštní a zároveň nádherný pohled. Na chvíli se zastavím a sleduji černo-šedý výjev před sebou, který osvětloval měsíc a hvězdy. Ne však dost na to, aby se světu vrátily původní barvy.
Když se mi podaří konečně se vytrhnout ze svých myšlenek a zahledění, s povzdychem se vydám k portálu na konci louky a projdu jím.

→ Zubří pláň (přes Sněžné tesáky)

Když jsem s vlčkem domluvil, rozhodl jsem se vydat se prozkoumat tuto oblast. Narazil jsem na pár drobných hlodavců, kteří sami o sobě by byly tak maximálně jednohubkou, ale když jsem ulovil již čtvrtého, tak i na mezery mezi chycením a snězením jsem se docela nasytil. A co víc? Našel jsem, že zde roste spousta sladkých a jedlých bobulí. Černé šťavnaté ostružiny byly rozhodně skvělé zpestření mé potravy.
Nakonec si po lovu vyčerpaně zalezu do trochu krytějšího místa a usnu.

Když se vzbudím, měl jsem opět pocit, jako by někdo posunul čas více, než by měl, ale... vadilo mi to? Ne. Jediné co, tak jsem začínal mít pocit, že Mielei nikdy nenajdu. Kde mohla být? Jak se měla? Povzdychnu si a s protažením vstanu. Přemýšlel jsem kam dál. Nakonec jsem se rozhodl radši se vrátit zpět na větší ostrov.

→ Červená louka (přes Rokli a Nejvyšší horu)

Jen se usměji, když vlk pochopí, mé vysvětlení. Kývnu na něj, že chápu jeho zmatení a jsem rád, že o této informaci nyní ví. Přeci jen, ještě před nějakou dobou by mě taky objevil se znaky na těle. Vlastně, když jsem nad tím tak přemýšlel, bylo už dávno, kdy jsem vyměnil barvy na kožíšku. Víc mi připomínaly... mé rodiče. Trochu si sám pro sebe tiše povzdychnu. Vše se zkomplikovalo. Celý můj život byl komplikovaný už od mého narození. Možná... možná bych si měl vážně promluvit s Atrayem. Třeba by pak vše bylo lepší. Třeba alespoň nějaká část by se srovnala.
Opět kývnu, když se za to vyjadřování omluví a lehce zavrtím ocasem. "To je asi v pořádku... a ano... nádherná je." šeptnu tiše a v očích se mi mihne cit, který jsem k ní choval. Láska. Byl jsem do ní stále jak zamilovaný blázínek a nijak jsem to neskrýval, byť jsem ho nahlas neopravoval, že už není jen pouhá kamarádka.
Když si pak vyžádám podrobnější popis, lehce zavrtím hlavou na znamení, že jsem jí opravdu neviděl. Upřímně bych jí možná podle popisu ani nepoznal. Ono občas se někteří vlci velmi špatně popisovali.
Když se pak představí, opět zavrtím ocasem. "Já jsem Deiron." usměji se na něj.

Když jsem toho vlka uviděl, potřeboval jsem se na ní zeptat. Jestli nezahlédl Mielei. Když jsem ji popsal, koukal na mě... divně. Jako bych byl nemocný nebo měl halucinace nebo tak. Naklopím hlavu na stranu. "Ehm... ano... s modrými znaky na srsti." řeknu a pak zatřepu hlavou a mírně se pousměji. "Na ostrovech je takový obchodník. Dá se tam přebarvit srst, víš? A dají se použít i jiné než přirozené vlčí barvy. Třeba zelená, modrá, fialová... a tak." řeknu nakonec, protože vypadal, že by to jinak nepochopil a já byl za blázna. Už jsem nechtěl být za blázna. Chtěl jsem být dospělý, sebevědomý... Tiše si pro sebe povzdychnu.
Vlk mi konečně i odpoví, že ji neviděl. Povzdychnu si tentokrát víc nahlas. Vlk se navíc zeptal na hnědou vlčici. Teď se na něj podívám dost nechápavě já. "No... víš... ten popis je dost... nejasný. Po ostrovech běhá spousta hnědých vlků i vlčic. Má něco specifického na sobě? Třeba bílou skvrnku na krku? Jakou má barvu očí?" zeptám se. "Ne, že bych teď v dohledné době viděl někoho jiného, než svou sestru Alyannu, ta je spíš bílá než hnědá. Ale lepší popis by ti mohl lépe pomoci s jejím nalezením."

← Nejvyšší hora (přes Rokli)

Po obejití té hory mě zas čekal poměrně nebezpečný sestup do rokle. Tahle rokle obecně byla velmi zvláštní a podle skal kolem bylo jasné, že tu kdysi protékala voda. Bylo neskutečné, co voda všechno dokázala. O to jsem byl hrdější na to, že jsem vlastnil její element. Budu někdy schopen ovládat magii natolik, abych byl silný jako Merlin? Snad. Opatrně slézám do rokle a pak mě čekal zase výšlap. Tady jsem za něj byl skoro rád, protože byl rozhodně o dost bezpečnější. Obecně jsem měl pocit, že v horším terénu byly výšlapy lepší než sestupy.
Když se se zrychleným dechem konečně vyškrábu nahoru, hluboce vydechnu, abych zklidnil dech a pak se rozhlédnu. Kousek ode mne divně poposkakoval nějaký hnědý vlk. Trochu znejistím, ale pak se k němu rozejdu s mírným přátelským úsměvem. "Ahoj! Mám na tebe otázku, neviděl jsi náhodou takovou šedivou vlčici s modrými znaky, co kolem ní polétává taková hnědá sovička?" spustím hned, protože když už jsem se odvážil promluvit, nutně jsem se potřeboval zeptat, jestli náhodou neviděl Mielei. Dost by mi to usnadnilo její hledání.

← Sněžné tesáky (přes Červenou louku)

Průchod portálem mi už po tolikáté nepřipadal tak divný a tak jsem nepotřeboval ani tolik času, abych se z průchodu vzpamatovával. Ano, trochu se mi zatočila hlava, ale jinak krok zůstával jistý. Portál mě jako vždy vyplivl na louce, kde se červené máky pomalu chystaly rozkvést. Měl jsem tuhle louku rád a skoro mě vždy mrzelo, že skrz ní vlastně jen probíhám. I teď jsem měl docela naspěch a tak opět s tichým povzdychem pokračuji dál.
Brzo začne stoupání. Netušil jsem proč, ale tahle hora se mi zdála snad pokaždé větší a větší. Ještě že ji šlo poměrně dobře obejít, i když se stále muselo stoupat. Bylo vůbec možné na vrchol vyšplhat? Měl jsem pocit, že spíše ne. S těmito myšlenkami horu pomalu obejdu a rozejdu se dál.

→ Ostříží zrak (přes Rokli)

← Zlatý les (přes Zubří pláň)

Z lesa jsem vyšel na louku a vlastně hned jsem z ní zase vyklouzl a začal stoupat. Slunce už hned takhle z rána začínalo hřát a já jsem si vyloženě užíval sluníčka. Ano, bylo na jaro vskutku teplo, ale po té zimě to vůbec nevadilo. Upřímně jsem za to teplo byl rád. A navíc vykoukly jarní květy!
Cestou jsem pozoroval jarní přírodu a přemýšlel jsem, jak se má asi Mielei. Jaro určitě měla ráda. Všude všechno kvetlo a vonělo. Stejně jako ona. Tiše si povzdychnu. Jak to bylo dlouho, co jsem ji neviděl? Snad celá věčnost. Po debatě s Alyannou se mi alespoň hodně ulevilo. Bylo to, jako by mi spadla snad hora ze zad. Blind měl pravdu. Odpouštění a dávání nových šancí bylo... odlehčující. Pomohlo to nejen mě, ale zřejmě i Alyanně. Možná pokud cestou narazím na Atraye, tak si to spolu také vyříkáme.
Opět si tiše povzdychnu a když se konečně vyškrábu k portálu, bez váhání do něj vlezu.

→ Nejvyšší hora (přes Červenou louku)

Alyanna měla pravdu a já byl rád, že jsme si to vše vyříkali a já náhle měl na svou sestru zase o něco lepší názor. Přesněji řečeno, měl jsem ji rád. Náš rozhovor se však uchýlil ke konci. Bylo na čase se zase pohnout. Kývnu směrem k ní na znamení díků za pochopení a zároveň na rozloučení. Ona se rozhodla jít podívat se na území a mě čekalo najít mojí partnerku a domluvit se, co tedy dál se svým životem. Otce jsem zatím neměl to srdce vyhledat, abych mu oznámil, že nejspíše odejdu ze Zlaté smečky. Přeci jen stejně bude lepší si nejprve promluvit s Mie.
A tak sleduji Alyannu jak odchází a pak si zalezu ke kořenům jednoho ze zlatých stromů a na chvíli si zdřímnu.

Když se probudím, pomalu se protáhnu a pak se vydám najít Mie. Přemýšlel jsem chvíli, kde bych ji mohl najít. Rozhodl jsem se nakonec, že projdu menší ostrov, tam by mi jistě neproklouzla. S těmi myšlenkami se vydám směrem k portálu v horách.

→ Sněžné tesáky (přes Zubří pláň)

Povzdychnu si. Měla pravdu. I já jsem se změnil. všichni se měnili, ale... já občas potřeboval stabilní body ve svém životě a jedním z nich byl kdysi Atray. Proto mě možná jeho změna tolik zasáhla. "Asi... asi ano. Možná se potřebuji opravdu usadit někde jinde a dát se nějak dohromady... abych pak mohl přijmout změnu těch ostatních.. proč je všechno tak složité." povzdychnu si znovu, když ta slova skoro spíše zašeptám, než abych je řekl nahlas. Bylo toho moc a čím více jsem nad tím uvažoval a mluvil s Alyannou, tím více jsem si uvědomoval, jak moc se potřebuji dostat z dosahu minulosti a začít žít podle sebe. Podle toho, jak já chci, abych se stal silným, samostatným a tak.
Na její další slova kývnu. "Kdybys někoho potkala, určitě pozdravuj. Já půjdu asi zkusit najít Mielei. A až se rozhodnu, tak budu muset najít otce a nějak mu říct, že odcházím." řeknu a podívám se do korun zlatých stromů. Jak to otec vezme? Netečně? Bude ho to vůbec trápit? Asi ano... ale... Proč vše prostě muselo být tak složité.

Když jsem se zeptal na Merlin, smutně si povzdychnu kvůli záporné odpovědi. "Sill jsem také dlouho neviděl... a Atray? Upřímně nevím, co si o něm mám myslet. Vypadá jako on, ale je... divný." odpovím jí upřímně. Přeci jen jsem s Atrayem prožil dost velkou část oproti svým sourozencům a to, co jsem viděl naposledy v jeho kůži... nebyl to on. Nebyl takový, jaký jsem si pamatoval. Navíc tu nebyl, když ho bylo nejvíce zapotřebí. A najednou? Najednou se vynoří v těle dospělého vlka a chová se úplně jinak. Objeví se, když si všichni mysleli, že je dávno mrtvý. Zavrtím lehce hlavou. Asi bych si s ním měl také někdy promluvit, ale když on neměl potřebu mluvit pořádně se mnou? Taky si mě skoro prohlížel, jako by mě neznal. Ano, vypadal jsem jinak, ale...
Povzdychnu si. Pak pohlédnu na svou starší sestru a když prohlásí, že by si ráda promluvila se všemi. "Až někoho najdu, řeknu mu, aby tě vyhledal." mírně se na ní usměji.

Mnoho vzpomínek a hlavně mnoho myšlenek. Merlin... vážně jsem ji musel co nejdříve vidět. Stejně jako Mielei. Jak dlouho jsem ji neviděl? Snad věčnost. Tiše si povzdychnu. Zlatá smečka se pomalu rozpadala a to naznačila i Alyanna. "Nevíš něco o Merlin?" zeptám se. Vím, že Merlin Alyannu nemusela, ale třeba o ní má starší sestra něco věděla. Tahle otázka mě jednoduše pálila až moc na to, abych se nezkusil zeptat.
Vážně jsem o ní měl předtím špatné mínění, ale teď? Chápala mě a já byl překvapený jak moc. Nečekal jsem to od ní, ale tak za to mohly dost předsudky tehdy z pohřbu matky. A Aileen. Přeci jen vidět Alyannu utěšovat jí bylo... divný. Ale evidentně prostě jednoduše jsme byli skutečně všichni stejně poznamenaní tím, komu jsme se narodili. A nejspíše i tím, jak moc se nám rodiče věnovali. "Děkuji sestro, jsem rád, že jsem tě potkal a poznal lépe." řeknu s úsměvem.

Jen se na svou sestru usměji a kývnu. Mielei byla moje slunce, hvězdy i měsíc. Byla mou cestou, díky které jsem se vymotal z depresí a začal jsem mluvit. Byla pro mě důležitá. Stejně jako alespoň část mé rodiny, do které jsem teď mohl přiřadit i Alyannu. Vážně nebyla tak špatná.
Když se rozmluvila o místě, kde byla pohřbená matka a hlavně pak o tom, kdo ji zabil, musel jsem polknout. Vzpomněl jsem si na Merlin. Jak ji bylo? Jak se rozhodla s tím chaosákem? Byla v pořádku? Ano, možná většina Zlaté ji za to mohla soudit, ale podle mého, pokud byl na ní hodný a on matku nezabil, proč by nemohli být spolu? Rvalo mi to srdce i duši. Proč vlci musí trpět za činy jiných vlků jenom proto, že se vyskytli ve stejné smečce? Nikdo přeci není zodpovědný za činy druhých... "Ano... smrt matky a hlavně jak zemřela... zkomplikovalo to životy mnoha vlků... hlavně z rodiny." řeknu nakonec. Tahle debata mi připomněla, jak moc musím Merlin najít. Bál jsem se o ni, i když byla mnohem silnější než já. Jak po duševní, tak i fyzické i magické stránce. A přesto... měl jsem potřebu ji chránit před celým světem.
Když mě Alyanna pochopí a dokonce i řekne, že ať se rozhodnu jakkoliv, mám se vracet na návštěvy, objeví se mi na tváři vřelý úsměv od ucha k uchu. Poprvé se k ní přiblížím o něco blíž a jemně se o ni otřu. "Děkuju. Vždycky rád rodinu uvidím. Alespoň většinu... ale nikdy bych na ni nezapomněl, ať už mě tlapky zanesou kamkoliv."

Alyanna mi nakonec evidentně rozuměla. Lehce zavrtím ocasem a usměji se. "Mielei, má krásné jméno, že?" usměji se jako klasický zamilovaný nezkušený blázínek. Mielei mě vytáhla ze spousty smutku a já jí měl vážně rád.
Když přiznám, že chci možná odejít, nezlobila se. Spíš naopak jsem se dočkal dalšího pochopení. "Nejsem si tím úplně jistý. Upřímně si nejsem jistý ničím, ale přesně jak jsi říkala... je tu spousta bolesti. Rád bych tu zůstal, ale... mám pocit, že mě tu nic nedrží. Zemřela tu máma. Otec má neustále plno starostí a ... já nevím... připadám si trochu zakřiknutý? Možná jiné prostředí... začít nanovo s čistým štítem... možná by mi to pomohlo." řeknu s povzdychem. Bylo těžké pro mě vyjádřit všechny ty myšlenky, které mi běhaly hlavou. Bylo těžké je vůbec srovnat v té hlavě a ještě ke všemu se je pak snažit říct nahlas.
Za slova o Aileen jsem se nestyděl. Byla upřímná, i když možná ne tolik férová, podle odpovědi Alyanny. Povzdychnu si znovu. "Zdá se, že jsme to měli všichni těžké." řeknu skoro šeptem a zahledím se do korun zlatých stromů.

Poslouchal jsem slova Alyanny o tom, jak se má. Naklopím přitom hlavu na stranu. Zněla jako diplomatický rozumný dospělý vlk. Tak nějak jsem to nečekal, ale to bylo asi ve spojitosti s tím, jak jsem ji tehdy viděl s tou druhou, Aileen. "Já... já se mám asi dobře. Já... našel jsem si partnerku, ale... není ze smečky. Možná ji přemluvím k tomu, aby se sem také přidala, ale upřímně? Spíš si myslím, že zkusíme štěstí jinde. Ne že bych to tu neměl rád, ale... nevím..." povzdychnu si. Ani jsem nevěděl, proč jsem ty myšlenky všechny na svou starší sestru, kterou jsem skoro neznal, vysypal. Možná jsem prostě konečně někomu z rodiny potřeboval říct, jak to cítím. Že potřebuji asi na některé události pozapomenout a to v této smečce moc nešlo. Bál jsem se, že svého otce zklamu, ale... S tímhle lesem se vázala spousta křivd, smrt mámy a všechno. Celé jeho zpackané dětství.
"Mimochodem... přijdeš mi víc fajn než ta... Aileen. Vím, že bych neměl být ošklivý, ale... jak může být dospělá vlčice tak... tak... dětinská?" chvíli jsem hledal ta slova, ale nakonec jsem je našel. Nemyslel jsem to nijak zle, ale ta otázka mě docela trápila. Ano, já se neuměl pořádně vyjadřovat. Byl jsem ňouma, ale Aileen jsem v tomhle nesahal ani po kotníky.

Alyanna podle všeho chápala, co tím všechno myslím a nezlobila se. Nejistě na chvíli sklopím uši a pak je zase napřímím, jako bych si nebyl jistý, co si úplně myslet. Jako bych se částečně cítil provinile. V hloubi duše jsem si posteskl, že být tu Blind, alespoň někdo by mi mohl pomoci s těmi vnitřními problémy. On jediný to dokázala. Mielei... Mielei byla můj andílek, ale chyběl mi starší mentor, kterému bych se mohl svěřit.
Navíc pohledem na Alyannu jsem zapřemýšlel, jak se vlastně vedlo Mer? Co Sill? Chyběly mi. Obě mi opravdu chyběly. Máma mi chyběla. Chyběl mi celý zpropadený život malého vlčete, který bych raději prožil jinak...
Alyanna hodlala nechat minulost minulostí a já se díky tomu trochu uvolnil. Alespoň něco jsem nepokazil až tolik. Pousměji se a znovu zavrtím lehce ocasem, když mou pozornost upoutá vítr, který Alyanna pojmenuje jako meluzína. "Meluzína..." zopakuji po ní tiše a pak se oklepu a podrbu se zadní tlapou za uchem. Byl to docela nepříjemný zvuk, který ale následně utichl a já si až teď uvědomil, že se pomalu den převalil v noc a nás teď obklopovala tma. "Jak se ti vlastně daří?" nadhodím přátelsky. Vskutku mě zajímalo, jak se má. Chtěl jsem ji opravdu poznat.