Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Zlatý les (přes Zubří pláň)

Z lesa jsem vyšel na louku a vlastně hned jsem z ní zase vyklouzl a začal stoupat. Slunce už hned takhle z rána začínalo hřát a já jsem si vyloženě užíval sluníčka. Ano, bylo na jaro vskutku teplo, ale po té zimě to vůbec nevadilo. Upřímně jsem za to teplo byl rád. A navíc vykoukly jarní květy!
Cestou jsem pozoroval jarní přírodu a přemýšlel jsem, jak se má asi Mielei. Jaro určitě měla ráda. Všude všechno kvetlo a vonělo. Stejně jako ona. Tiše si povzdychnu. Jak to bylo dlouho, co jsem ji neviděl? Snad celá věčnost. Po debatě s Alyannou se mi alespoň hodně ulevilo. Bylo to, jako by mi spadla snad hora ze zad. Blind měl pravdu. Odpouštění a dávání nových šancí bylo... odlehčující. Pomohlo to nejen mě, ale zřejmě i Alyanně. Možná pokud cestou narazím na Atraye, tak si to spolu také vyříkáme.
Opět si tiše povzdychnu a když se konečně vyškrábu k portálu, bez váhání do něj vlezu.

→ Nejvyšší hora (přes Červenou louku)

Alyanna měla pravdu a já byl rád, že jsme si to vše vyříkali a já náhle měl na svou sestru zase o něco lepší názor. Přesněji řečeno, měl jsem ji rád. Náš rozhovor se však uchýlil ke konci. Bylo na čase se zase pohnout. Kývnu směrem k ní na znamení díků za pochopení a zároveň na rozloučení. Ona se rozhodla jít podívat se na území a mě čekalo najít mojí partnerku a domluvit se, co tedy dál se svým životem. Otce jsem zatím neměl to srdce vyhledat, abych mu oznámil, že nejspíše odejdu ze Zlaté smečky. Přeci jen stejně bude lepší si nejprve promluvit s Mie.
A tak sleduji Alyannu jak odchází a pak si zalezu ke kořenům jednoho ze zlatých stromů a na chvíli si zdřímnu.

Když se probudím, pomalu se protáhnu a pak se vydám najít Mie. Přemýšlel jsem chvíli, kde bych ji mohl najít. Rozhodl jsem se nakonec, že projdu menší ostrov, tam by mi jistě neproklouzla. S těmi myšlenkami se vydám směrem k portálu v horách.

→ Sněžné tesáky (přes Zubří pláň)

Povzdychnu si. Měla pravdu. I já jsem se změnil. všichni se měnili, ale... já občas potřeboval stabilní body ve svém životě a jedním z nich byl kdysi Atray. Proto mě možná jeho změna tolik zasáhla. "Asi... asi ano. Možná se potřebuji opravdu usadit někde jinde a dát se nějak dohromady... abych pak mohl přijmout změnu těch ostatních.. proč je všechno tak složité." povzdychnu si znovu, když ta slova skoro spíše zašeptám, než abych je řekl nahlas. Bylo toho moc a čím více jsem nad tím uvažoval a mluvil s Alyannou, tím více jsem si uvědomoval, jak moc se potřebuji dostat z dosahu minulosti a začít žít podle sebe. Podle toho, jak já chci, abych se stal silným, samostatným a tak.
Na její další slova kývnu. "Kdybys někoho potkala, určitě pozdravuj. Já půjdu asi zkusit najít Mielei. A až se rozhodnu, tak budu muset najít otce a nějak mu říct, že odcházím." řeknu a podívám se do korun zlatých stromů. Jak to otec vezme? Netečně? Bude ho to vůbec trápit? Asi ano... ale... Proč vše prostě muselo být tak složité.

Když jsem se zeptal na Merlin, smutně si povzdychnu kvůli záporné odpovědi. "Sill jsem také dlouho neviděl... a Atray? Upřímně nevím, co si o něm mám myslet. Vypadá jako on, ale je... divný." odpovím jí upřímně. Přeci jen jsem s Atrayem prožil dost velkou část oproti svým sourozencům a to, co jsem viděl naposledy v jeho kůži... nebyl to on. Nebyl takový, jaký jsem si pamatoval. Navíc tu nebyl, když ho bylo nejvíce zapotřebí. A najednou? Najednou se vynoří v těle dospělého vlka a chová se úplně jinak. Objeví se, když si všichni mysleli, že je dávno mrtvý. Zavrtím lehce hlavou. Asi bych si s ním měl také někdy promluvit, ale když on neměl potřebu mluvit pořádně se mnou? Taky si mě skoro prohlížel, jako by mě neznal. Ano, vypadal jsem jinak, ale...
Povzdychnu si. Pak pohlédnu na svou starší sestru a když prohlásí, že by si ráda promluvila se všemi. "Až někoho najdu, řeknu mu, aby tě vyhledal." mírně se na ní usměji.

Mnoho vzpomínek a hlavně mnoho myšlenek. Merlin... vážně jsem ji musel co nejdříve vidět. Stejně jako Mielei. Jak dlouho jsem ji neviděl? Snad věčnost. Tiše si povzdychnu. Zlatá smečka se pomalu rozpadala a to naznačila i Alyanna. "Nevíš něco o Merlin?" zeptám se. Vím, že Merlin Alyannu nemusela, ale třeba o ní má starší sestra něco věděla. Tahle otázka mě jednoduše pálila až moc na to, abych se nezkusil zeptat.
Vážně jsem o ní měl předtím špatné mínění, ale teď? Chápala mě a já byl překvapený jak moc. Nečekal jsem to od ní, ale tak za to mohly dost předsudky tehdy z pohřbu matky. A Aileen. Přeci jen vidět Alyannu utěšovat jí bylo... divný. Ale evidentně prostě jednoduše jsme byli skutečně všichni stejně poznamenaní tím, komu jsme se narodili. A nejspíše i tím, jak moc se nám rodiče věnovali. "Děkuji sestro, jsem rád, že jsem tě potkal a poznal lépe." řeknu s úsměvem.

Jen se na svou sestru usměji a kývnu. Mielei byla moje slunce, hvězdy i měsíc. Byla mou cestou, díky které jsem se vymotal z depresí a začal jsem mluvit. Byla pro mě důležitá. Stejně jako alespoň část mé rodiny, do které jsem teď mohl přiřadit i Alyannu. Vážně nebyla tak špatná.
Když se rozmluvila o místě, kde byla pohřbená matka a hlavně pak o tom, kdo ji zabil, musel jsem polknout. Vzpomněl jsem si na Merlin. Jak ji bylo? Jak se rozhodla s tím chaosákem? Byla v pořádku? Ano, možná většina Zlaté ji za to mohla soudit, ale podle mého, pokud byl na ní hodný a on matku nezabil, proč by nemohli být spolu? Rvalo mi to srdce i duši. Proč vlci musí trpět za činy jiných vlků jenom proto, že se vyskytli ve stejné smečce? Nikdo přeci není zodpovědný za činy druhých... "Ano... smrt matky a hlavně jak zemřela... zkomplikovalo to životy mnoha vlků... hlavně z rodiny." řeknu nakonec. Tahle debata mi připomněla, jak moc musím Merlin najít. Bál jsem se o ni, i když byla mnohem silnější než já. Jak po duševní, tak i fyzické i magické stránce. A přesto... měl jsem potřebu ji chránit před celým světem.
Když mě Alyanna pochopí a dokonce i řekne, že ať se rozhodnu jakkoliv, mám se vracet na návštěvy, objeví se mi na tváři vřelý úsměv od ucha k uchu. Poprvé se k ní přiblížím o něco blíž a jemně se o ni otřu. "Děkuju. Vždycky rád rodinu uvidím. Alespoň většinu... ale nikdy bych na ni nezapomněl, ať už mě tlapky zanesou kamkoliv."

Alyanna mi nakonec evidentně rozuměla. Lehce zavrtím ocasem a usměji se. "Mielei, má krásné jméno, že?" usměji se jako klasický zamilovaný nezkušený blázínek. Mielei mě vytáhla ze spousty smutku a já jí měl vážně rád.
Když přiznám, že chci možná odejít, nezlobila se. Spíš naopak jsem se dočkal dalšího pochopení. "Nejsem si tím úplně jistý. Upřímně si nejsem jistý ničím, ale přesně jak jsi říkala... je tu spousta bolesti. Rád bych tu zůstal, ale... mám pocit, že mě tu nic nedrží. Zemřela tu máma. Otec má neustále plno starostí a ... já nevím... připadám si trochu zakřiknutý? Možná jiné prostředí... začít nanovo s čistým štítem... možná by mi to pomohlo." řeknu s povzdychem. Bylo těžké pro mě vyjádřit všechny ty myšlenky, které mi běhaly hlavou. Bylo těžké je vůbec srovnat v té hlavě a ještě ke všemu se je pak snažit říct nahlas.
Za slova o Aileen jsem se nestyděl. Byla upřímná, i když možná ne tolik férová, podle odpovědi Alyanny. Povzdychnu si znovu. "Zdá se, že jsme to měli všichni těžké." řeknu skoro šeptem a zahledím se do korun zlatých stromů.

Poslouchal jsem slova Alyanny o tom, jak se má. Naklopím přitom hlavu na stranu. Zněla jako diplomatický rozumný dospělý vlk. Tak nějak jsem to nečekal, ale to bylo asi ve spojitosti s tím, jak jsem ji tehdy viděl s tou druhou, Aileen. "Já... já se mám asi dobře. Já... našel jsem si partnerku, ale... není ze smečky. Možná ji přemluvím k tomu, aby se sem také přidala, ale upřímně? Spíš si myslím, že zkusíme štěstí jinde. Ne že bych to tu neměl rád, ale... nevím..." povzdychnu si. Ani jsem nevěděl, proč jsem ty myšlenky všechny na svou starší sestru, kterou jsem skoro neznal, vysypal. Možná jsem prostě konečně někomu z rodiny potřeboval říct, jak to cítím. Že potřebuji asi na některé události pozapomenout a to v této smečce moc nešlo. Bál jsem se, že svého otce zklamu, ale... S tímhle lesem se vázala spousta křivd, smrt mámy a všechno. Celé jeho zpackané dětství.
"Mimochodem... přijdeš mi víc fajn než ta... Aileen. Vím, že bych neměl být ošklivý, ale... jak může být dospělá vlčice tak... tak... dětinská?" chvíli jsem hledal ta slova, ale nakonec jsem je našel. Nemyslel jsem to nijak zle, ale ta otázka mě docela trápila. Ano, já se neuměl pořádně vyjadřovat. Byl jsem ňouma, ale Aileen jsem v tomhle nesahal ani po kotníky.

Alyanna podle všeho chápala, co tím všechno myslím a nezlobila se. Nejistě na chvíli sklopím uši a pak je zase napřímím, jako bych si nebyl jistý, co si úplně myslet. Jako bych se částečně cítil provinile. V hloubi duše jsem si posteskl, že být tu Blind, alespoň někdo by mi mohl pomoci s těmi vnitřními problémy. On jediný to dokázala. Mielei... Mielei byla můj andílek, ale chyběl mi starší mentor, kterému bych se mohl svěřit.
Navíc pohledem na Alyannu jsem zapřemýšlel, jak se vlastně vedlo Mer? Co Sill? Chyběly mi. Obě mi opravdu chyběly. Máma mi chyběla. Chyběl mi celý zpropadený život malého vlčete, který bych raději prožil jinak...
Alyanna hodlala nechat minulost minulostí a já se díky tomu trochu uvolnil. Alespoň něco jsem nepokazil až tolik. Pousměji se a znovu zavrtím lehce ocasem, když mou pozornost upoutá vítr, který Alyanna pojmenuje jako meluzína. "Meluzína..." zopakuji po ní tiše a pak se oklepu a podrbu se zadní tlapou za uchem. Byl to docela nepříjemný zvuk, který ale následně utichl a já si až teď uvědomil, že se pomalu den převalil v noc a nás teď obklopovala tma. "Jak se ti vlastně daří?" nadhodím přátelsky. Vskutku mě zajímalo, jak se má. Chtěl jsem ji opravdu poznat.

Musel jsem působit hrozně... 'Deirone, seber se!' pomyslím si a lehce se ošiju. Alyanna se snažila být milá a všechno a já tu místo toho seděl s nejistotou ve tváři, i když jsem se rozhodl ji dát novou šanci. Byl jsem opravdu marný. Byl jsem ponořený do vyčítavých myšlenkách vůči sobě samému, když na mě Alyanna opět promluvila. Pohlédnu na ní, jako by mě vytrhla ze snění a nejistě se pousměji. Ptala se mě, jestli jsem byl v pořádku a já vlastně neznal ani odpověď.
"Já... no... ano, jsem." dostanu ze sebe nakonec. Tohle mé přemýšlení bylo skoro jako prokletí. A schopnost mít problém se vyjadřovat? Ještě větší. A proto se dám radši do pohybu a dojdu k ní blíž, ať na sebe nehulákáme přes půlku lesa. To samozřejmě byla nadsázka, ale opravdu jsme od sebe byli ne úplně blízko a pro někoho jiného to mohlo vypadat zvláštně... členové rodiny, kteří na sebe mluví ve vzdálenosti dvou stromů. Když k ní přijdu blíž, nejistě se posadím a zamávám ocasem ze strany na stranu.
Ne, to bohužel neměli, ale... také bych tě rád poznal lépe... za jiných okolností než... v minulosti." vypravím ze sebe nakonec a prohlédnu si jí. Až teď mi došlo, co mi její divné zelené znaky připomínají. Měly stejný vzor jako černé znaky na matčině srsti. Lehce mi padne hlava na stranu, když si jí prohlížím a v tom zatrhám ušima.
Z mého soustředěného prohlížení mě vytrhlo divné pískání a kvílení. Až teď jsem si uvědomil, že začal více foukat vítr a s tím zesílil i ten divný "vřískot". Zastříhám ušima jako kdybych snad odháněl nějakou otravnou mouchu a rozhlédnu se. Přitom lehce poklepám hlavou, jako bych se snažil z uší vyklepat kapku vody. 'Co to...' nejistě se podívám na svou sestru. "Také slyšíš to divné pískání? Co je to?" byl jsem na světě už dlouho, ale takovéhle divné kvílení jsem asi nikdy nezažil, nebo jsem si to minimálně nepamatoval.

Kdysi bych byl možná dělovou koulí, který by ji přijal za rodinu nehledě na to, jak se chovala a co vše se přihodilo a byl bych velký mladší bráška, ale... osud tomu chtěl jinak, moje minulost taky a možná proto jsem tam nejistě zůstal stát mezi stromy a sledoval, jak se moje starší sestra rozhlédla, než si mě všimla. Poznala mě, i když jsme se viděli jen poměrně krátce.
Na mé tváři nebyl rozhodně úplně potěšený výraz. Byl jsem spíš nejistý a vypadalo to, že bych se nejraději někam ztratil, ale Blind mi řekl, že bych měl dávat své rodině vždycky šanci. On mě taky pořádně neznal. Potkal mě jako malé vlče, které bylo naštvané na celý zpropadený svět a přesto za mě položil život. A ještě předtím mě dost věcí vysvětlil a naučil. Muselo ji být jasné, že kdybych jí nechtěl dát ještě jednu šanci, nebo kdybych s ní nechtěl mít nic společného, prostě bych odešel a neřekl bych alespoň to prosté "Ahoj".
V její tváři ani ve hlase se však žádná odměřenost, s jakou jsem si jí měřil já, nezaznamenal. Místo toho byla vlídná a dokonce jako kdyby mě snad i ráda viděla. Lehce na chvíli sklopím uši a olíznu si čumák. Lehce sklopím provinile zrak. Byla to moje sestra... moje rodina... a já ještě před chvílí přemýšlel nad tím, že uteču bez jediného slova. Ať už byla jakákoliv, měli jsme společného otce i matku.
Stále jsem však měl před očima naprosto otřesně uřvanou a otravnou Aileen a Alyannu, která se o ní starala jak o malé vlče... To, jak se chovala u pohřbu matky a přitom to my jsme tam tehdy s Mer byli ti mladší... lehce se při té vzpomínce ošiju. Pak si ale vzpomenu ještě na jeden moment. Na chvíli, kdy jsem konečně mohl promluvit se Sill, kdy jsem se jí mohl omluvit za mé chování a ona to přijala. Vlastně jsem byl teď naštvaný sám na sebe, že jsem Alyanně ani Aileen nějak nechtěl dát druhou šanci.
Pozvednu proto hlavu směrem ke své starší sestře a pokusím se o úsměv a lehké zavrtění ocasem. "Také... tě rád vidím." a i když má slova zněla zvláštně a hlas dost nejistě v očích se mi zračila upřímnost. Myslel jsem to vážně. Opravdu jsem se rozhodl své sestře dát novou šanci se v mé hlavě zapsat jinak než jako na pohřbu matky. Chtěl jsem, abychom začali s čistým štítem.

Při debatě jsme s Mielei usnuli. Poslední dobou jsme si toho prožili docela dost a tak se nebylo čemu divit, že nás to všechno zmohlo. spal jsem dlouhým a klidným spánkem, když tu jsem někde v hloubi podvědomí slyšel, jak Mielei odchází. Něco mi řekla. Něco o lovu? Trvalo mi až příliš dlouho, než jsem přišel k sobě. Byla mi zima. Nikde jsem necítil Mielei a tak jsem prudce zvednul hlavu. Ta samota mi nedala moc času na pomalé probouzení.
Chvíli jsem zmateně mžoural po okolí, než mi došlo, proč tak moc tu samotu cítím. Byla zima... z nějakého důvodu jsem usnul kdesi v létě a probudil se v zimě. Zmateně pomrkávám po okolí a pomalu nakonec vstanu a oklepu se. Zdála se mi Mielei jen? Ne, určitě ne. Byla skutečná a říkala přeci, že jde něco ulovit... Alespoň jsem v to tedy doufal.
Lehce zafuním a pak chvíli sleduji obláček páry, jak mi vyšel od čumáku. Páni, byla vážně zima. Nakloním hlavu lehce na stranu a chvíli pozoruji páru jdoucí mi od nosu.
Po chvíli mě to přestane bavit a pomalu se rozejdu Zlatým lesem. Měl jsem zůstat tady? Nebo se někam vydat za Mielei? Tiše si povzdychnu a pak náhle zůstanu stát mezi stromy. To, co mě zastavilo a přimrazilo, byl pohled na mou starší sestry Alyannu. Vzpomněl jsem si na pohřeb matky a... zůstal radši tiše stát. Třeba si mě nevšimne! Chvíli jsem uvažoval nad tím, že bych se mohl třeba nenápadně ztratit, ale přeci se nebudu schovávat a plížit před vlastním sourozencem... Ne, to nebylo správné. Tiše si povzdychnu. Nebylo ani správné tu stát a pozorovat ji, ale co jsem měl dělat, když to byla jedna z mála vlčic, které jsem teď úplně vidět nechtěl?
V hlavě se mi nakonec ozve hlásek. Nabádal mě, že bych ji měl dát šanci. Vzpomněl jsem si na Blinda... ten by tomu hlásku dal jistě za pravdu. A tak si nakonec opět tiše povzdychnu a přemluvím se k alespoň tichému. "Ahoj....?" můj hlas byl poměrně tichý, nejistý, ale alespoň jsem si říkal, že jsem udělal maximum pro své dobré svědomí.

Když jsem byl takhle blízko ní, všechno ze mě opadlo. Najednou vše zas bylo přesně tak, jak má být a já se cítil... úplný. Bylo zvláštní si uvědomit, že celou tu dobu jsem si připadal, jako by mi něco chybělo a zároveň jsem si to neuvědomoval. Tohle celé uvědomění přišlo až ve chvíli, kdy jsem ji pět uviděl a to prázdné místo se náhle zaplnilo. Když mi olízla tvář, pohlédnu na ni a usměji se. Konečně jsem se uklidnil a nechoval jsem se jako malé pošetilé vlče. Byl jsem náhle vážný a přesto uvolnění a spokojenost ze mě vyloženě čišela. Na její nadšení, že to rodina nás obou přijala dobře a že je to dobré znamení, se opět usměji a kývnu.
Můj klid však vyprchal ve chvíli, kdy mi začala žužlat ucho. U všech bohů... měl jsem chuť ji povalit do trávy a muchlovat se s ní dokud by mě od ní někdo neodtáhl. Dokázal jsem však se spokojeným zamručením se udržet a jen se o ní otřu. "Jsem tvůj od chvíle, co jsem tě poznal, Miel." šeptnu tiše, když na její otázku zabořím čumák do její srsti. Voněla božsky.
Její další příval slov mě donutil se od ní lehce odtáhnout. "Nevím... otec teď čelil celkem dost problémům a mám pocit, že na území nikoho moc mimo smečku nepustí. Nebudeš nepřítel, ale tak nějak si nejsem jistý, že by tě bral jako přítele smečky." řeknu v tiché úvaze a pak se otřepu, abych setřásl ten vlezlý pocit, že se brzy budeme muset rozhodnout, co a jak. Co v budoucnu, kam budeme patřit. "Ale to nevadí... na tom nic nesejde... Hlavně že jsem u tebe. Co se úlkytu týče, klidně bych ho našel někde, kde bude větší klid, i kdyby měl být dál. Rád bych s tebou měl nějaké místečko... dohromady." řeknu a při těch slovech se možná trochu napřímím? Rozhodně nemít srst, byl bych rudý až za uši.

Spokojeně zavřu očka a vdechuji její vůni a vnímám teplo jejího těla. Když byla takhle blízko, cítil jsem se náhle trochu divně... ale... krásně divně. Z nějakého důvodu jsem měl takové nutkání jí začít žužlat ucho... Lehce se zachvěju a té myšlence odolám. Musel bych se kvůli tomu od ní na chvíli odtáhnout a to jsem nechtěl. Navíc jsem byl tak trochu vykolejený s tím, jak mé tělo reagovalo na to, že mi chyběla. Tak nějak jsem si pomalu začínal uvědomovat, že mi tenhle podzím budou už tři roky. Budu plně dospělý. Kolik vlastně bylo Mielei? Měl jsem za to, že je mladší.
Její slova a nadšení mi vytrhla tyhle myšlenky z hlavy. Otevřu oči a usměji se. "Pak mi budeš muset všechno vyprávět. jsem rád, žes tu nemoc přečkala a jsi v pořádku. Já se potkal s otcem. Také tě moc rád uvidí." řeknu a matku nezmiňuji. Obecně její zmíňka o tom, že její máma mě ráda uvidí mě zabolela. Věřil jsem, že Athai by jí také ráda poznala, ale... nedožila se pořádně ani naší dospělosti. Nikdo z mých mladších sourozenců jsme ji zas tolik nepoznali. Bolelo to a ta bolest mi sevřela hrudník.

Choval jsem se jak malé pošetilé vlče. Měl jsem obrovskou radost, že vlčici se známým kožíškem a naprosto úchvatným pachem zase vidím a mou radost dávalo najevo radostné chování a kňučení, když se k ní vrhnu. Oproti mně byla Mielei sice nadšená, ale taková... vážnější než já. Poslouchal jsem její slova a když si sedla, prostě se k ní přitulím a hlavu si zabořím do její srsti. Sednu si k ní a pohybem hlavy si jí vlastně k sobě přitáhnu a tak chvíli mlčky zůstanu s divoce mávajícím ocasem, který rozmetal zlatavé listí do všech stran.
"Také jsi mi moc chyběla...já... jsem v pořádku, jen jsem byl chvíli nemocný." přiznám tiše. "A ty? Jsi v pořádku?" šeptnu jí tiše ochranářsky do ouška. U všech bohů.. její přítomnost mi chyběla více, než jsem čekal. Ten smutek se najednou nahrnul ve chvíli, kdy jsem ji uviděl. Její silueta mezi stromy byla jako připomínkou toho, že není jen pouhým snem a že ta doba byla opravdu velká.
Spokojeně ji čechrám srst čumákem a je mi jedno, jak jsme museli vypadat. Bylo mi jedno, kdo nás všechno uvidí. Bylo mi jedno, že není ze smečky. Momentálně jsem byl jednoduše nejšťastnějším vlkem a celý svět se mohl jít vycpat.