Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Území zlaté smečky

Když jsem se pro jistotu vzdálil od táty a mého staršího bratra po mé upřímnosti, vydám se směrem k hranicím území. Strávil jsem tu delší dobu než jsem chtěl a... chyběla mi Mielei. Domluvili jsme si, že se znovu setkáme ale od té doby jsem na ní nenatrefil. A jak bych mohl? Sekl jsem se na území, kam v podstatě nemohla. Bylo na čase zas popojít o kousíček dál a zkusit jí najít. Co když se jí něco stalo? Co když potkala nějakého menšího ňoumu, než jsem byl já?
Zavrtím rychle hlavou, abych setřásl své myšlenky a přidám odhodlaně do kroku. Možná jsem byl ňouma, ale vzhledem k mým starším sestrám jsme to asi měli v rodině. I když podle mě byly ty dvě ještě horší než já. Já měl problémy s vyjadřováním, což bylo lepší, než kdybych měl problémy s hněvem a nenávistí. Za to mohl Blind. Můj mrtvý strýc, který mi zachránil život a který pro mě vlastně udělal víc, než můj otec. Otci jsem to ale za vinu nedával. O tom už jsme mluvili a prostě to byla shoda náhodných událostí a pohled malého vlčete.
Tiše si povzdychnu, když tu náhle uvidím pohyb a pak... Zahlédl jsem ji mezi stromy. Mielei. Z mého hrdla vyjde tiché zakňučení. Se sklopenýma ušima a rychle mávajícím ocasem párkrát přešlápnu a pak se náhle rozběhnu se stejným elánem a tichým kňučením k ní. Bylo to naprosto radostné kňučení ze shledání. Přišla. Doufal jsem, že přišla kvůli mně.

Když mi můj starší bratr pogratuluje, pohlédnu na něj a po tváři se mi rozlije mírný upřímný úsměv. Chtěl jsem mu odpovědět, ale do toho promluvil můj otec a já kývnu. "Někdy ji přivedu ukázat. Zatím si není jistá, jestli by chtěla patřit do smečky, ale... věřím, že to se nějak časem vyřeší." přiznám z lehce sklopenýma ušima, ale pak je opět napřímím. Tohle mi jako požehnání stačilo. Byl jsem i rád, že jsem mohl poznat svého staršího bratra. Konečně někdo normální z mých starších sourozenců.
Můj pohled obrátím zpět k němu. "Děkuji za gratulaci... já... rád jsem tě poznal. Jsem rád, že jsi... normální oproti Aly a Aileen." prohlásím. Slova ze mě trochu blekotavěji vyletěla. Ne, ty dvě jsem skutečně od toho pohřbu matky neměl rád. Chovaly se jako dvě nány a to je co říct. Já sám jsem měl mizerné sociální interakce, ale konkrétně Aileen se chovala jak přerostlé malé vlče. A to jsme měli na to chování více právo my s Mer než ona.
Nejistě těknu pohledem na otce, jestli k tomu něco náhodou neřekne a přeci jen se pro jistotu rozhodnu radši je nechat pokračovat v procházce. "Rád tě někdy poznám více, ale... teď vás nechám, když jsem vám tak vpadl do hovoru, ještě jednou promiň." řeknu směrem k bratrovi a pak nejistě pohlédnu na otce a kývnutím se s ním rozloučím v očekávání nesouhlasu s mým výrokem o jeho dcerách a mých starších sestrách. S tím se radši vzdálím.

-> Zlatý les

Hnědý vlk se představil jako Azrael a vlastně mi i oznámil, že je nejspíše můj starší bratr? Vlastně jsem věděl, díky Aly a Aileen, že máme starší sourozence, ale netušil jsem přesně jaké. Při tom oznámení se usměji a kmitnu ocasem ze strany na stranu. "Nejspíše tedy ano, těší mě." řeknu s úsměvem. Neměl jsem proč se na něj zlobit, že jsem ho do teď nepoznal. Připadal mi rozhodně příjemnější než Aly s Aileen, tak proč bych se měl zlobit? Spíše mě jen opět zamrzelo, že byť máme evidentně takto velkou rodinu, vlastně jsme se nikdy neviděli moc pohromadě. Pohled mi díky tomu trochu sklouzne na Atraye, který se změnil. Na rozdíl ode mě vlastně nevyměnil srst, ale byl jiný. Povahou, vším a to už i na první pohled. Obecně jsem v sobě choval jakousi zlost na to, že jsem se již smířil, že je mrtvý a najednou tu stál, živý a zdravý s úsměvem na tváři.
Lehce se oklepu a opět se mírně pousměji a pohlédnu na otce. Při jeho zmínce o napojení na Chaos mírně sklopím hlavu. Vzpomněl jsem si na Mer. Lehce sklopím uši a zavrtím hlavou. "Nepatří zatím do žádné smečky." řeknu po pravdě. Nevěděl jsem, jak na tom je zbytek její rodiny, ale... ona byla milá a hodná a s Chaosem jistě společného opravdu nic neměla.
I když mi jí otec vlastně schválil tím, že je za mě rád a pokud není z Chaosu, tak proti ní nic nemá, stejně jsem byl trochu skleslý... Měl jsem mu říct, že se jí do smečky moc nechce? Nejistě pohlédnu na svého staršího, čerstvě poznaného bratra, jako bych u něj měl najít nějakou odpověď.

Netušil jsem, jestli jsem hnědého někdy viděl. Možná ano, možná mi byl trochu představen, ale má paměť občas vynechávala. Dost věcí jsem si v hlavě dal do pořádku přeci jen v podstatě nedávno. Nebýt Blinda, byl jsem navíc asi již dávno v jiné smečce a možná bych byl na straně Chaosu, který mi zabil matku.
Do jejich hovoru se vnesu opatrně, abych je nevyrušil. Přeci jen můj otec byl alfa a měl toho na řešení jistě spoustu. Co kdyby s hnědým řešili něco důležitého? Tak jako tak, když jsem se k nim blížil, snažil jsem se je neposlouchat. Do jejich konverzace mi přeci nic nebylo a nechtěl jsem rušit tu jejich důvěrnost.
Na pozdrav hnědého se usměji. Alespoň kývnutí, stačilo mi to. Pak pohled stočím na svého otce, který mě vyzval, ať mluvím. "Já... ano... ehm.. jsem Deiron." začnu představením hnědému, aby to nevypadalo, že ho nějak zazdívám nebo nerespektuji. "Ano, už je mi o něco lépe, asi... asi to už přešlo." odpovím otci na otázku ohledně mého zdraví, i když přeci jen ještě rychle odkloním hlavu od nich a zakašlu. Rozhodně jsem ale zněl mnohem lépe. "No... důvod, proč jsem přišel. Víš, tati... já... asi jsem si našel vlčici, kterou mám moc rád. Víc než rád. Stalo se to náhle. A... není ze smečky." přiznám nejistě a možná trochu sklopím uši. Provinile? Spíše možná ze strachu, co na to otec řekne.

Aetas se nakonec oddělil od ostatních s hnědým vlkem. Znal jsem ho? Netušil jsem. Opět zakašlu, ale měl jsem pocit, že odpočinek mi pomohl. Cítil jsem se už o něco lépe a ta nemoc jakoby odeznívala. Alespoň tohle byla dobrá zpráva. Když se opět rozhlédnu, všimnu si, že se otec podíval mým směrem. Tak nějak jsem to vzal jako pobídku k tomu, abych se třeba připojil? Doufal jsem, že moc nebudu rušit, ale... potřeboval jsem si s ním promluvit o Mielei!
Proto si dodám odvahu a nakonec se pomalu zvednu a zamířím za onou dvojicí. "Ehm... zdravím... já... omlouvám se za rušení, ale... chtěl jsem s tebou o něčem mluvit, tati." řeknu nejistě a trochu se od nich odkloním, protože se přižene další záchvat kašle. Už jsem ale přeci jen zněl o něco lépe. Pak se na ně opět podívám a čekám, jestli budu odehnán pryč nebo budu moci mluvit.

Rozhodně mi nebylo dobře a protože tu nejspíše nebyl žádný léčitel, rozhodl jsem se se nakonec odplížit někam dál a tam jsem si lehnul. Netrvalo dlouho a prostě jsem usnul. Nejspíše jsem buď nikomu nechyběl nebo jednoduše mě nechtěl nikdo budit a já za to byl možná kvůli tomu, jak jsem se cítil, moc rád.
Stále mě pálilo v hrudi a ze spánku mě občas budil kašel, ale i tak jsem si na těch pár chvil odpočinul. Když otevřu oči, mohl jsem prospat možná tak pár hodin vzhledem k tomu, kolik vlků tu stále bylo. Zakašlu a podívám se na otce, který byl stále obsypaný vlky. Lehce sklopím uši. Potřeboval jsem s ním mluvit, ale nechtěl jsem se k nim moc přibližovat a zároveň mě honil čas. Jak dlouho jsem neviděl Mielei? Byla ještě v pořádku?
A pak tu byl můj dávno ztracený a opět objevený bratr. Atray. Zlobil jsem se na něj? Ano. Zlobil jsem se a hodně. Nebyl tu, když zemřela máma a teď se tu naparoval, jako by vše bylo v pořádku. Věděl to vůbec? Vpálil mu někdo z mých sourozenců, že matka už není? Dozvěděl se to jinak? Opět mnou projel záchvat kašle a já se oklepal. Ne. Vzpomněl jsem si na slova Blinda. Zlost nebyla na místě a rozhodně nebyla plně oprávněná. Třeba za to nemohl. Tiše si povzdychnu a sleduji okolí, zda-li si mě někdo všimne, někdo se mnou bude chtít mluvit.

← Zlatý les

Všichni + hlavně sourozenci a otec

Šel jsem pomalu a můj dech byl sípavý a z mého hrdla občas vyšel kašel. Pomalu jsem se blížil ke shromáždění, které nejspíše svolal otec. Byli tu i mí sourozenci. Starší sestry, na které jsem měl skoro alergii, pak tu byla Mer... Jak zvládla sdělit otci o svém milovaném? Pohled mi sklouzne i k Sill, která byla blízko hnědého vlka, kterého jsem neznal. Lehce naklopím hlavu na stranu, ale pak se na ni usměji a lehce zavrtím ocasem na pozdrav. Pak se však otřesně rozkašlu.
Když se záchvat kašle konečně uklidní, zvednu opět pohled a ten mi spočine na jiném vlkovi. Byl strakatý, vysoký... Přimhouřím oči. Nápadně mi připomínal mého mladšího bratra. Ale mohl to být on? Lehce zatřepu hlavou a pomalu dojdu do celého víru dění. Vypadal jsem po náročné cestě pěkně zbídačeně a mé sípání rozhodně nešlo přeslechnout.
"Ehm... pardon že ruším... a pardon, že jdu evidentně pozdě... já... není mi moc dobře." řeknu tiše a se sklopenýma ušima pohlédnu na otce. Docela dost omluvně za to, že jsem se tu neukázal dřív. Pár vlků zde jsem matně poznával, ale jak mi nebylo dobře, byl jsem schopný snést jen pár myšlenek a abych pravdu řekl, bylo tu na mě příliš mnoho vlků v jednu chvíli. Byl jsem synem alfy a jak mě viděli? Jako někoho nemocného, sípajícího, kdo sotva stojí na nohou.

← Sněžné tesáky

Byl jsem vlčici velmi vděčný za pomoc. Ona mlčela a tak jsem se rozhodl také mlčet. Přeci jen stačilo, že jsem hezký sípal místo normálního dechu... ještě abych se rozkašlal po každém slově.
Brzy se před námi objevila známá barva stromů, ke které jsme se blížili. Domov. Jak dlouho jsem tu nebyl? Vážně bych se měl přestat tolik toulat a trávit více času doma. Jenže... teď jsem potkal Mielei a ta do smečky nepatřila. Jak to otci řeknu? Nebude zklamaný?
Když vejdeme do leda, vděčně se na šedivou vlčici usměji. Lehce zakašlu než odpovím. "Ano, je tu moc hezky, jen... moc členů neznám. Děkuji moc za pomoc. Určitě se tu někdy můžeš objevit. Třeba se ti tu zalíbí a najdeš tu také domov." řeknu a lehce zavrtím ocasem. Celá tahle věta si však následně vyslouží příval kašle.
Kývnu jí na pozdrav a doufám, že chápe, že slovní rozloučení by mě v tuhle chvíli stálo asi plíce. Sleduji proto, jak vlčice odchází a když mě plíce přestanou pálit, pomalu se rozejdu hlouběji na území. Cítil jsem spoustu pachů... byl sraz? Že já jdu zase pozdě!

→ Zlatá smečka

Viděl jsem její výtku. Ano... Z nějakého důvodu jsem obecně moc členů ze Zlaté neznal. Byl jsem synem alfy a přesto jsem byl ve smečce skoro cizincem a ostatní vlci zas pro mě. Bylo to zvláštní a moc se mi to nelíbilo, ale co jsem měl dělat?
Má historie přeci jen nebyla nic moc příjemného, alespoň ne pro mě. Zažil jsem si toho již dost a obecně čas strávený mimo smečku a mimo kontrolu rodičů si vyžádal svou daň i v tom, že jsem měl problém mluvit a vyjadřovat se. A Sill? Ta přeci nemluvila vůbec. Merlin měla ten samý problém a Atraye jsem měl už za mrtvého. Od doby, co jsme se rozešli, jsem o něm nic nevěděl, neslyšel... nikdo ho neviděl. Tiše si povzdychnu. Začínal jsem si připadat, že jsem k ničemu. Ale pak si vzpomenu na Mielei. Ano, na tu krásnou vlčici, která nádherně voněla a dala mi tak nějak víru v sebe samotného. A co víc? I ona říkala, že snad svého bratra najdu.
Lehce se rozkašlu, když vstanu a tím potvrdím, že mohu jít. Prý jsem neměl děkovat. I tak ji opět znovu děkovně kývnu a za její pomoci se vydáme pryč z těhlech hor.

→ Zlatý les

Když mi vlčice vynadá, že vlastně nevím, co mi je, lehce sklopím uši. "Eeehh... fakt to nevím, přišlo to najednou.. z ničeho nič." zakašlu opět a s lehkým zasípnutím si povzdychnu. Potřeboval jsem léčitele. Někoho, kdo mi udělá něco na ten hrozný kašel a bolest plic od toho. Ale jak se jmenoval? To netuším. Možná i proto na její další otázku opět provinile sklopím uši. "Abych pravdu řekl, netuším, kdo je ve smečce léčitel. Moc vlků jsem... nepoznal." přiznám a snažím se mluvit tak, abych nespustil další záchvat kašle.
Kývnu ve znamení, že sám jít zvládnu. Přeci jen jsem si celkem odpočinul, byť to moc hezký odpočinek nebyl a pomalu se zvednu na nohy. "Já... já... děkuju, Mirach." poděkuji jí tiše, když se mi představí a mírně se i před bolest na hrudi pokusím usmát. Vážně jsem byl téhle vlčici vděčný že mě našla a probudila... A že se na mě nevykašlala a chtěla mi pomoci. Teď se jen dostat do domovské smečky a jistě bude už vše v pořádku.

Vyčerpáním jsem se pohroužil se sípavým dechem do spánku, ze kterého jsem netušil, zda-li se proberu. Doufal jsem tiše, že se mnou místní bohové přeci jen mají jiné záměry, než že mě tu prostě nechají zemřít. Navíc tu byla Mielei. Ne, nesměl jsem umřít, ale momentálně jsem s tím spánkem nemohl nic dělat a mé vědomí se po těchto posledních myšlenkách pohroužilo do temnoty.
Z téhle temnoty mě vytáhne hlas. Mohla to být Mielei? Našla mě tu? Ne, ten hlas k mému zklamání byl cizí... Zakašlu a pomalu otevřu oči. Opodál stála šedá vlčice, která mě brala buď za mrtvolu, nebo budoucí mrtvolu, nebo za něco jiného, k čemu se ji nechtělo chodit blíž. Znovu zakašlu a zvednu hlavu a podívám se směrem po vlčici. "Ano je... já tu jsem... jsem Deiron... ze Zlaté smečky." odpovím sípavě a opět se rozkašlu. To, že jsem tu ležel kdovíjak dlouho, té nemoci rozhodně nepomohlo. "Nevím, co se stalo... asi jsem... asi jsem nachladl." snažím se vyjádřit slovy jak se cítím, i když to na mě jistě bylo znát a hlavně to šlo slyšet. "Potřebuju... potřebuju se dostat za nějakým léčitelem ze Zlaté... nebo za jakýmkoliv jiným." prohlásím a pomalu a těžce vstanu.

Deiron - onemocněte (trochu opožděně, ale onemocněl)

← Červená louka

Z portálu jsem spíše vypadl, než že bych ladně prošel nebo dokonce proskočil. Jakmile se dostanu na plošinu před portálem, padnu opět do sněhu a rozkašlu se. Plíce mě pálily a bolely. Nebylo to až tak strašné, ale nikdy jsem nic podobného nezažil a bylo to fakt nepříjemné! Hůře se mi dýchalo a kord teď v horách za té chumelenice to byla teda nic moc.
Sípavě se nadechnu a donutím se postavit. Netušil jsem, co se to se mnou a s mým tělem stalo. Cítil jsem se slabší a ten dech a plíce byly zapeklitá věc. Lehce se oklepu od sněhu, co se mi lepil na srst a vyvolám tím další záchvat kašle. Fajn, tohle už dělat nebudu. Teď však dál co? Musel jsem dolů z hor. V chumelenici to ale moc bezpečné nebylo a s těmi problémy? Udělám pár opatrných krůčku a pak mi to náhle s přívalem kašle podjede a já se po pár otočkách na sněhu rozbiju o další plošinu. Měl jsem štěstí, že tam byla, jinak bych skončil až někde dole. Náraz však vyvolá šílenou bolest v plicích a další dusivý příval kašle. Ne... nesmím tu umřít. Najde mě tu někdo... prosím...

← Rokle (přes nejvyšší horu)

Během mého výstupu jsem si musel odpočinout. Jeskyňka v nejvyšší hoře moc útulná nebyla, ale když jsem se probudil do nového dne, rozhodně jsem byl alespoň odpočatý. Co však bylo horší, klepal jsem se zimoua když jsem vykoukl ven, došlo mi proč. Během mého spaní napadal venku sníh a co víc? Chumelenice stále přetrvávala.
Lehce si pčíknu, když mi na nos usedne zatoulaná vločka a oklepu se. Ne, nechtělo se mi nikam chodit, ale tohle místo moc pohodlné nebylo a navíc jsem musel domů. Musel jsem za otcem a obecně všem říct, že... že jsem se zamiloval. Ano... někdo jako já, kdo měl problém něco jenom vyjádřit, si našel vlčici, na které mu záleželo a jí na mně. Lehce se oklepu a pak s novým odhodláním vykročím do té chumelenice.
Šel jsem nejrychleji, jak jsem mohl. Stačilo přejít louku a byl jsem u portálu k horám. Normálně bych asi ani tolik nepospíchal, ale na louce byl divný ruch vlků a já nechtěl být nikým zdržován. Jenže pak... náhle se mi zamotala hlava a já hodil tlamu do sněhu. Když se soukám pomalu zpět na nohy, cítím jakousi divnou tíhu na plicích. Lehce si odkašlu, ne vážně, co to bylo? Znovu zakašlu a pak se tou sněhovou chumelenicí vydám dál. Tentokrát pomalu, protože mé plíce byly jako kdyby je někdo zatížil kamenem.
Dosoukám se jak nejrychleji mohu k portálu a pak jím s kašlem projdu.

→ Sněžné tesáky

Jméno vlka: Deiron
Počet postů: 4
Postavení: Delta
Povýšení: (vím, musíme odehrát)
Funkce: lovec (ano, musím si tě odchytit)
Aktivita pro smečku: Míří domů, aby otci sdělil, že se zamiloval.
Krátké shrnutí (i rychlohry): Po rozchodu s Merlin se vydal k portálu a snaží se dostat domů